Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Kapitola čtyřiatřicátá

„Hele, Harry, za tohle se vážně omlouváme. Jsou křehký, poněvadž do koulí z tlustšího skla se kouzla nedala vecpat," vysvětloval Fred.

George navázal: „Prostě přitiskni špičku hůlky ke kouli a sešli zaklínadlo."

Harry přikývl. Byli spolu ve vývojové laboratoři dvojčat, v místnosti, kterou si kluci zabrali pro své pokusy a omyly. Deska pracovního stolu byla místy ožehnutá, hrála všemi barvami a tu a tam v ní zely otvory nepravidelných tvarů. Kamenné zdi i podlaha byly v nečekaném pořádku, dlouhá léta trestů spočívajících v drhnutí podlahy se nezapřela. Dvojčata stála na opačné straně stolu než Harry, mezi nimi spočívala další skleněná koule. Harry vztáhl hůlku a špičkou se dotkl křehkého skla. Expecto Patronum!

Z hůlky vytryskl proud stříbrné mlhy, krátce zůstal uvězněný ve skle, pak ale koule vybuchla a zasypala všechny sprškou drobných střepů. Už popáté.

„Alespoň je vidět, že ty ochranné oděvy nemáme pro nic za nic," zakřenil se Fred, když nadzdvihl ochrannou masku. „K čemu že to ti mudlové používají, Georgi?"

George vypadal na pochybách: „Vlastně nevím. Totiž, jasně, mudlové jsou občas divní, ale přísahal bych, že ten kluk říkal, že je to na svádění."

Harry si také zdvihl masku a chvilku na kluky civěl. Když viděl jejich totožné rozpačité pohledy, vyprskl smíchy. „Na sváření, ne svádění. Když pomocí ohně přiděláváš dva kusy kovu k sobě, tímhle si chráníš oči a kůži."

„Aha." Fred si stáhl masku z hlavy docela a dobře si ji prohlédl, pak ji odložil, vzal další kouli a nechal ji vznášet se mezi nimi. „Kouzlo proti rozbití?"

„Ne-e," odpověděl George. „To už jsme zkoušeli, pamatuješ? Co takhle větší kouli a slabší kouzlo?"

Fred zamyšleně přikývl, George máchl hůlkou a další kouli výrazně zvětšil. Fred vzhlédl k Harrymu: „Zkus to teď. Pokud to vyjde, budeme je postupně zmenšovat, dokud se zas nezačnou rozbíjet."

Harry přitakal. Všichni nasadili masky, čímž zkompletovali svůj pracovní oděv kryjící celou postavu: sestával se mimo jiné z Hermionina pleteného kulicha - dvojčata jich před časem několik sbalila ve společenské místnosti, rukavic a bot z dračí kůže. Harry se dotkl hůlkou zvětšené koule. Expecto Patronum!

Další sprška skla, které jemně zakřupalo Harrymu pod nohama, když udělal krok vzad. Znovu si stáhl masku a pohodil ji na stůl. „Nešlo by použít něco jiného než sklo? Něco pružnějšího?"

George s Fredem si pohlédli do očí, střídavě zdvihali a znovu spouštěli obočí, občas jeden nebo druhý přikývl, až došli k jakési shodě. Fred se otočil zpět k Harrymu: „To by mohlo vyjít. Použijeme gumu?"

„Já proti gumě nic nemám," odpověděl George pobaveně; co ho rozesmálo, to Harry netušil. Vzal další kouli, jichž měli zřejmě nevyčerpatelné zásoby, a svraštil čelo v urputném přemýšlení.

Fred se na Harryho usmál: „George má na starosti přeměňování, na zaklínací formule jsem tu zase já. Lektvary vaříme společně - Snape nás ve třídě nikdy nerozdělil, vždycky nás nechal pracovat spolu. Asi bylo pro něho jednodušší sprdnout nás najednou, než muset ječet nadvakrát."

Harry se uchechtl. Vzdor závažnosti a obtížnosti jejich společného snažení ho Fred s Georgem celou dobu udržovali v permanentně veselé náladě.

„Mám to!" vykřikl George. Mávl hůlkou v podivném obrazci a cosi zamumlal. Koule se ani nepohnula, ale změnila nepatrně barvu a ztratila lesk, ačkoliv zůstala i nadále matně průhledná. „Masky nasadit!"

Harry znovu přiložil hůlku ke kouli, zhluboka se nadechl a soustředil se. Už byl z toho několikanásobného vyvolávání patrona docela unavený. Fred s Georgem chtěli dvanácteráka nejprve několikrát vidět, načež pozměnili sestavu zaklínadel sesílaných na koule, a pak teprve přistoupili k pokusům dostat patrona do skla. Následující patron bude této noci už třináctým, ke všemu Harrymu  ještě škubalo v jizvě. Expecto Patronum!

DvanácterákKoule se rozvlnila a začala vydávat slabou stříbrnou záři. Po několika vteřinách vyčkávání se k ní Harry natáhl a opatrně ji vzal do ruky. Mírně se zdeformovala, ale nerozbila. Dokonce ani nepopraskala.

„Teď zbývá zjistit, jestli ten patron funguje," navrhl Fred, oči mu jiskřily vzrušením. Převzal nově vyrobený míček od Harryho a vytasil hůlku.

„Moment!" vyjekl Harry.

„Proč?" zeptal se George.

Harry se kousl do spodního rtu. „Neměli bychom to vyzkoušet proti mozkomorovi?"

„No, jo, to by chtělo, ale kde nějakýho vezmem'?" namítl Fred.

Harry zamířil hůlkou vzhůru. Tempus!

„Sakra, byli jsme tu celou noc," poznamenal George.

„Už je čas na snídani," dodal Harry. Alespoň se vyjasnilo, proč mu kručí v žaludku. „Cvičného mozkomora seženeme, stačí říct Remusovi nebo Moodymu. Jdem'."

Když se vyštrachali ze sklepa do kuchyně, stále odění ve svých ochranných oblecích, Moody a pan Weasley právě snídali, Remus se probouzel u prvního šálku kávy a Bill se chystal odejít do práce.

Paní Weasleyová se k příchozím překvapeně otočila: „To jste tam byli zalezlí celou noc?"

Harry přikývl a zamířil ke stolu. Usadil se vedle Moodyho, nalil si kávu a zeptal se: „Neschovává se tu někde okolo nějaký bubák?"

Fred s Georgem se podívali na Harryho s náhlým porozuměním, také se posadili a netrpělivě čekali na Moodyho odpověď. Magické oko ještě chvíli slídilo, až jeho majitel zavrtěl hlavou. „Ne. Ani jeden."

„A nač vy tři potřebujete bubáka?" vyzvídala paní Weasleyová.

Fred jí ukázal fosforeskující kouli a Remus náhle ožil: „V tom je Harryho patron?"

Dvojčata přitakala s širokými úsměvy na tvářích a Harry odpověděl: „Nemáš nějakého, Remusi?"

Paní Weasleyová odešla od sporáku a postavila se za Moodyho, který si kouli vzal do ruky a začal si ji prohlížet, i jeho kouzelné oko zůstalo pro tu chvíli pevně zaměřené na jedno místo.

„Mám. Zavřel jsem ho do starého kufru, pro druháky," řekl Remus s šibalskou jiskrou v oku. „Ale můžu probrat nejdříve sfingy a bubáky nechat až na potom, Filch mi jistě najde vhodnou náhradu, když to tenhle nepřežije. Můžu po snídani skočit do Bradavic a přinést ho. Bude to fungovat, Harry?"

Harry pokrčil rameny. „Musíme to nejprve vyzkoušet. Nechci je dávat z ruky, dokud není jisté, že mozkomory opravdu zaženou."

Fred s Georgem se ponořili do hovoru, které zdvojovací kouzlo by bylo na jejich nejnovější vynález nejvhodnější, a zbytek osazenstva domu se zvolna trousil na snídani. Jakmile Hermiona zaslechla, o čem dvojčata mudrují, připojila se k nim a nechala Harryho ve společnosti Rona a Ginny. Remus dopil kávu a odešel, evidentně byl samou zvědavostí netrpělivý stejně jako Fred, George a Harry.

Ron mávl rukou k stříbřité kouli, která se těšila všeobecnému zájmu. „Co to je?" chtěl vědět. Průhledná guma byla téměř neviditelná.

„Můj patron," odpověděl Harry, když se mu podařilo spolknout sousto párku.

Ron rozžvýkal slaninu a loupl očima po Hermioně. „Vážně? Vždyť to byl jelen, ne?"

Harry míček zvedl a podal ho Ronovi. „Opatrně. Máme jen jednoho a já jsem už docela hotový."

Pan Weasley se po něm starostlivě podíval: „Kolikrát jsi ho vykouzlil?"

„Asi dvanáctkrát," zívl Harry a protáhl se. „Možná třináctkrát."

„Třináctkrát," řekli jedním hlasem Fred s Georgem.

„Molly!" zvolal pan Weasley. „Přines Harrymu doplňovač!"

Na Harryho nechápavý pohled se k němu naklonila Ginny s vysvětlením: „Když vydáš v krátkém čase hodně magie, jsi jakoby vyčerpaný. Doplňovač ji pomůže obnovit na normální úroveň."

„Paní Weasleyová, počkejte!" ožil Harry. „Něco zkusím."

Vyskočil a odběhl do předního salónku, který byl stále ještě opatřený ochranami proti magickým výbuchům a dalším způsobům destrukce, Harry pořádně ani nevěděl jakým. Namířil hůlku na knihu. Windgardium Leviosa!

Kniha vystřelila ze stolku, práskla do stropu a žuchla zpět doprovázená sprškou omítky. Harry se zazubil, protože si právě vzpomněl na rozhovor, který večer v posteli vedl s Charliem. Povedlo se mu totiž zamknout pokoj bez použití hůlky, dokonce si to v té chvíli pro silné rozrušení ani neuvědomil. Schoval hůlku do kapsy a ukázal rukou na nešťastnou knihu. Windgardium Leviosa!

Kniha se vznesla ze stolku a poslušně se nechala vést Harryho prstem okolo místnosti. Když plula od okna zpět ke stolku, dveře se otevřely a v nich se objevila Hermionina hlava. „Harry, mám... jé!"

Harry uložil knihu na původní místo, přeběhl k Hermioně a nadšeně ji popadl do náruče. „Mám to! Už vím jak na to! Příliš jsem se snažil a vůbec to nešlo, ale v noci jsem vydal tolik magie, že jsem vyčerpaný. Nesmím se tak snažit. Cítím to!"

„Ale to je báječné, Harry," rozplývala se a oči jí zářily. „Páni, zajímalo by mě, jestli vůbec ještě potřebuješ hůlku. Hůlky otevírají kanál, kterým proudí magie z těla ven, ale pokud jí máš moc, tak se třeba ten kanál ucpe a přestane to fungovat. Musíme to říct profesoru Brumbálovi a profesoru Snapeovi."

Harry se zakřenil a přikývl. Pokud se jim zadaří i s tím bubákem, bude dnešek dnem dobrých zpráv. „Proč jsi vlastně přišla?"

„Jé, málem bych zapomněla!" vyjekla Hermiona a plácla se přes pusu. „Remus se vrátil. Chtěl vědět, kde se bude zkoušet ten patron v kouli."

„Radši dole v labině, čistě pro jistotu," usoudil Harry, rozhlížeje se.

Zbytek spolubydlících stále ještě seděl u snídaně, všichni zkoumali Potterova přenosného patrona, jak Fred s Georgem svůj vynález pojmenovali. Harry se nad tím označením ošklíbal, ale nebylo mu to nic platné. Původní stříbřitou kouli se už podařilo několikrát úspěšně zduplikovat; všichni přítomní se vydali s Harrym a dvojčaty do podzemí otestovat jejich výtvor.

„Mohli bychom použít kopii," navrhl Harry. „Pokud bude fungovat, tak je jasné, že je v pořádku i originál."

Fred s Georgem kývli hlavami. „Někdo by měl vyčarovat štít, za který se všichni schovají."

Fred se postavil za kufr, aby ho otevřel, George levitoval kouli, připravený k uvolnění jejího obsahu. Harry se nachystal před kufr čelit bubákovi. Fred zvedl ruku se třemi vztyčenými prsty. Jeden po druhém ohýbal, se sklopením posledního uvolnil víko.

Z útrob zavazadla se vynořil mozkomor a teplota v místnosti prudce poklesla. Harry se snažil udržet svou mysl prázdnou, zatímco mu do těla prosakoval chlad. Maně si byl vědom Georgeova hlasu, jenž pronesl formuli kouzla pro odstranění gumového obalu, pak okolo něho proběhl zářivý dvanácterák a mozkomor klopýtl.

Další výkřik zpoza zad: „Riddikulus!"

MozkomorGeorge zahnal bubáka zpět do kufru a Fred přibouchl víko. Oba kluci se křenili tak ze široka, až si Harry říkal, že to musí bolet. Sám se cítil poněkud ztuhle. Kdosi vyběhl po schodech, z kuchyně zazněl zvuk doprovázející podpálení krbu. Cítil se najednou strašlivě unaveně; někdo mu do rukou vtiskl hrneček. Harry se napil a tělem mu se silou elektrického výboje projela vlna magie. Slyšel, jak se porcelán tříští o podlahu, ale úder vlastního těla o zem už nevnímal.

„Harry," někdo ho zlehka poplácával po tvářích. „Harry, probuď se."

Zahihňal se. Opět se ho zmocnila euforie.

„Ale ne, už zase!" zaúpěl Ron.

„Harry, soustřeď se," přikázal mu otec ostře. „Tvé štíty jsou plně funkční. Dokážeš to potlačit."

Harry se párkrát zhluboka nadechl a snažil se vnímat tok své magie. Téměř viděl zář, která se mírní, utlumuje a nechává se spoutat. Snape se mýlil, Harry ji nemohl potlačit. Tím by v sobě jen vybudoval další bariéru a mohli by začít od začátku. To světlo muselo proudit, stejně jako krev v jeho žilách. Jakmile mu to došlo, stalo se to skutečností. Magie jím proudila, vyplňovala ho, obalovala ho.

„Neslyšel jsem její křik," napadlo najednou Harryho s notnou dávkou úlevy. Pohlédl do nechápající tváře svého otce a usoudil, že tu poznámku musí vysvětlit: „Mý mámy. Ten bubák, co se choval jako mozkomor... nitrobrana vydržela..."

Otec na znamení uznání a hrdosti pozdvihl jedno obočí. V minulých měsících Harry zjistil, že Snapeova tvář sice vypadá zcela bez výrazu, ale pokud ho člověk dobře zná, pokud se k němu dostane dostatečně blízko, je možno z lehkého zvlnění rtů nebo obočí vyčíst mnohé.

Harry se posadil a zjistil, že mu někdo vyčaroval skládací lůžko. Vývojová laboratoř byla plná horečné aktivity. Ať už tou osobou běžící do schodů byl kdokoliv, svolal sem všechny zasvěcené bradavické profesory - místnost vypadala, jako by v ní probíhala improvizovaná schůzka Řádu... samozřejmě s tím rozdílem, že Ron s Hermionou a Ginny tu byli také.

George, Hermiona a profesorka McGonagallová prolistovávali knihy, Harry zaslechl cosi o přeměňování skla na gumu. O kus dál pableskoval štít, za nímž se schovávali Fred s Ginny a Ronem, všichni tři se o sto šest pokoušeli proklínat hotové koule. Tu a tam některá na kletbu zareagovala a uvolnila statného jelena. Fred si o každé takové události učinil poznámku na kousek pergamenu, co měl v kapse. Tonksová, Moody, Remus a Kingsley plnili prázdné průhledné gumové míčky vlastními patrony.

„Myslím, že prozradit celému světu podobu mého patrona není zrovna nejlepší nápad," poznamenal Harry, zvědavý, jakou podobu mají patroni ostatních.

„To jistě ne," souhlasil Snape, „ale ti, kteří budou přenosné patrony používat, nebudou vědět, odkud přesně pocházejí." Pak se na Harryho přísně zadíval: „Vzal sis už dneska lektvar?"

Harry zavrtěl hlavou a opatrně vstal, aby se mu nezatočila hlava. „Mělo mě to napadnout. Jenže předtím jsem byl tak vyčerpaný, že to bylo vlastně stejně jedno. Můžu ti něco ukázat?"

Snape přikývl.

Harry se zachvěl, chlad způsobený mozkomorem ho stále neopustil. „Ale nejdřív potřebuju čokoládu."

Přešel k Georgeovi a zašeptal mu cosi do ucha. George vylovil zpod stolu jednu z koulí, Harry si ji schoval do kapsy, a pak šli společně do kuchyně. Paní Weasleyová chystala oběd; Harry usoudil, že pan Weasley nejspíše vyspává po noční službě. Výměnou za oslnivý úsměv se Harrymu dostalo velké tabulky čokolády z Medového ráje a mateřského objetí.

Když byli bezpečně zavření v předním salónku, Snape zavrtěl hlavou a zabrblal: „Tím úsměvem vyloudíš vždycky všechno, co potřebuješ?"

„Ne," připustil Harry a pokojně se zašklebil, „ale většinou zabere."

„Tvůj otec ho používal zcela nemilosrdně." Do Snapeova hlasu se vloudila shovívavost, kterou by Harry od něho nikdy nečekal, najmě ne v souvislosti s Jamesem Potterem.

Zmínka o jeho druhém otci Harrymu připomněla kouli, již si vyžádal od dvojčat. Vylovil ji z kapsy a podal Snapeovi, který ji opatrně převzal. „Až budeš chtít, použij na obal kouzlo zmizení. Říkal jsem si... že bys možná rád dvanácteráka občas viděl."

Snape rychle vzhlédl, a i když byla jeho tvář jako obvykle téměř bez výrazu, Harry z muže cítil smutnou vděčnost. „Děkuji ti."

Harry se usmál v odpověď a bez cavyků sebou plácl na pohovku. Když viděl, že ta činnost vyvolala u jeho společníka bolestné trhnutí, narovnal se a sedl si pořádně. „Na co přesně je hůlka?"

„Pokud chceš znát podrobnosti, měl by ses zeptat Ollivandera nebo Albuse." Snape si pečlivě schoval přenosného patrona do kapsy a sedl si vedle Harryho. „Hůlka všeobecně soustředí a umocňuje naši magickou sílu. Určitě sis všiml, že Albus je schopen dělat některá kouzla bez ní - třeba přivolává domácí skřítky a zhasíná svíčky v síni. Jestli toho dokáže víc, netuším. Ono není moudré příliš se šířit o tom, co všechno člověk zvládá."

Harry přikývl a zamyslel se. Zajímalo ho, kdy kouzelníci začali hůlky užívat a zda předtím dokázali provádět víc než jen základní zaklínadla. Vybavil si nápis nad obchodem Ollivanderů - Výrobci vybraných hůlek od r. 382 př. Kr. Návštěva u Ollivandera by opravdu nezaškodila. Všiml si, že ho Snape pozoruje, očividně čekal s pokračováním hovoru na Harryho. Harry si také vzpomněl na souboj mezi Brumbálem a Voldemortem, ani jeden z nich nemusel kouzla vyslovovat.

Zvedl před sebe dlaň, soustředil do ní tok vnitřní magie a nejpevněji, seč byl s to, v duchu nakázal: ‚Accio Supernova II.' Jeho nové koště přilétlo z ložnice v patře skrze dveře, jež se s křachnutím rozlétly, přímo do chlapcovy napřažené ruky. Harry se rozzářil a otočil se k otci, který se usmíval tak široce, jak mu ústa dovolila.

„Nemělo by mě to překvapovat," poznamenal Snape téměř se smíchem, „při tom, co dokázali James a Lily, není divu, že máš pozoruhodné schopnosti. Není zrovna časté, aby se vzali primus s primuskou. James s Lily museli být první po celých stoletích, pokud nebyli vůbec jediní."

Harry se téměř nadmul pýchou, jenže mu také na mysli vytanula otázka, nad níž už dlouho uvažoval: „Copak na dědičnosti tolik záleží? Podívej na mámu a Hermionu nebo třeba na Nevilla. Podle té čistokrevné propagandy, co Malfoy pořád šíří, by měl být Neville mnohem schopnější než Hermiona. Je celkem slušným kouzelníkem," vida otcův skeptický pohled, zamračil se, „s výjimkou lektvarů, protože tam jsi ho vyděsil tak, že je stěží schopný dýchat, natož vařit, jenže nikde nedosahuje Hermioniny úrovně, dokonce nešlape na paty ani Justinu Finch-Fletchleymu."

„Všichni jmenovaní jsou názornými ukázkami důležitosti dědičnosti," mrkl na něho Snape a Harry jen překvapeně vykulil oči. „Ve tvých letech jsem plně souhlasil s tím, co tvrdí Draco Malfoy. Vedli jsme na toto téma s Jamesem nejednu vášnivou debatu, ale nakonec byla právě Lily tím, kdo mne přesvědčil. Vnesla do diskuse poznatky z mudlovské genetiky a teorii neaktivních genů."

Harry byl jedno ucho. Často dumal nad tím, co mohlo Snapea donutit změnit názory a odvrátit se od Voldemorta. Naklonil se vpřed, zvědavý jako nikdy.

„Lily v touze mě přesvědčit dokonce přinesla i učebnici mudlovské biologie, abych se poučil o genetice - podobně jako slečna Grangerová nelitovala dojít až do krajností, jakmile měla před sebou nenaplněné poslání," Snapeův úsměšek se pomalu rozšiřoval v úsměv. „Nebudu zacházet do podrobností, abych tě neunudil jako kolega Binns." Harry se té narážce zasmál. „Prostě, pokud zplodí děti rodičové, kteří jsou blízce pokrevně příbuzní, dědičný rys, který je v populaci vázaný na řídce se vyskytující gen, se stane v jejich rodě dominantním. To se stalo evropské šlechtě. Královna Viktorie předala svým dětem sklon k hemofilii a výrazně tím oslabila vládnoucí třídu v celé Evropě.

Něco obdobného se děje v kouzelnickém světě. Malfoyové možná považují bledost své pokožky za znak urozenosti, jenže přitom jsou nadměrně citliví na sluneční záření a musejí každodenně užívat lektvar, jímž se chrání proti spáleninám. Grabbeové i Goyleové každou další generací povážlivě hloupnou. Potterovská linie zůstala životaschopnou díky sňatkům s mudlorozenými či nečistokrevnými, stejně se zachovaly rody Weasleyů, Bonesů, Patilů a Finniganů a mnoho dalších rodin."

„Většinou z Nebelvíru," poukázal Harry.

„Neskákej mi do řeči, to se nesluší."

Harry omluvně kývl.

„Výskyt nadaných mudlorozených kouzelnic, jako byla tvá matka a jako je slečna Grangerová, je snadno vysvětlitelný. Tvá matka nadnesla teorii, že magické schopnosti jsou vázané k jistému vzácně se vyskytujícímu genu. Celá dlouhá staletí, dokonce i dnes, se čistokrevné rodny zbavovaly motáckých potomků, když ve věku jedenácti let nebyli přijati do kouzelnických škol. Tito motáci většinou odešli do mudlovského světa, našli si mudlovské partnery a zplodili mudlovské děti, které ale byly nositeli neaktivního genu pro magii, jenž předávali ve svých rodech dál a dál, ačkoliv sami třeba kouzelnické nadání neměli. Čas od času se protnou linie dvou rodů s motáckým prapředkem a jejich děti jsou potenciálními mudlorozenými kouzelníky a čarodějkami."

„Takže oba Hermionini rodiče by měli být považováni za motáky."

Harryho otec přitakal.

„A pokud by pátrala dostatečně dlouho v rodinné historii, narazila by na kouzelnické předky?"

„Ano," souhlasil Snape. „Ty sám jsi potomkem urozeného rodu Snapeů, ne zcela urozeného rodu Potterů a motáckých Evansů."

Harry se poťouchle ušklíbl: „Takže jsem proti Voldemortovi ještě čistokrevnější, než jsem si myslel." Snape nadzdvihl jedno obočí a probodl Harryho očima - mužův způsob, jak vznést otázku bez zbytečných slov. Harry se na otce nevěřícně podíval: „Ty to nevíš? Jeho otec byl mudla a zapudil jeho matku, když zjistil, že je čarodějka. Zemřela při porodu, vyrůstal pak v mudlovském sirotčinci. Myslel jsem, že to všichni smrtijedi vědí. Červíček to musí vědět určitě - nejpozději od ceremoniálu znovuzrození. Do hajzlu, vždyť dokonce používal otcův rodný dům jako sídlo hlavního štábu!"

„Pozor na jazyk, Harry," poznamenal Snape automaticky, do očí se mu vkradl lstivý výraz. „To je užitečná informace, moc užitečná."

„Káže vodu a pije víno." Nad Snapeovým mírně rozpačitým výrazem Harry zamával rukou. „Mudlovské rčení, prostě je hnusnej pokrytec. Nemůžu uvěřit tomu, že ti to Brumbál nikdy neřekl."

„Nejsi jediným, kdo trpí nedostatkem informací z Albusovy strany," poznamenal Snape hořce. „Možná jediná osoba, jíž se Albus svěřuje s většinou svých poznatků, je Minerva - a i ta často hořekuje, že Albus mluví vágně a v hádankách."

Harry si odfrkl, ale přeci jen ho uklidnilo, že v tom není sám. „Není divu, že je většina kouzelnického světa přesvědčená, že je na hlavu."

Prudká palčivá bolest projela Harrymu čelem, jako kdyby si je přitiskl na rozpálenou plotnu. Stiskl zuby a chytil se za hlavu. Zacinkalo sklo, někdo ho přinutil zaklonit se a otevřít pusu. Do hrdla mu stekl lektvar. Dostavila se částečná úleva, ale bolest pouze polevila, nezmizela. Nebylo od věci mít Snapea za otce - měl potřebné lektvary vždy po ruce.

Harry svěsil hlavu mezi kolena a zhluboka dýchal. „Je šíleně namíchnutý, někdo ho musel řádně nasrat."

Snapeovy chladné ruce ho pohladily po zádech a ramenou a přiměly ho ulehnout. Harry si vzpomněl, že předchozí noci usnul sotva na hodinku na dvě, a ani to nestálo za mnoho. Byl starostlivě omotán dekou a pod hlavu mu vklouzl polštář z křesla. Snape mu přitlačil na čelo navlhčený hadřík a ztlumil osvětlení místnosti. Vstal, aby odešel, ale Harry ho popadl za rukáv.

„Prosím," promluvil Harry skrze závoj bolesti, hlava mu třeštila. „Stejně neusnu. Zůstaň. Vyprávěj mi o mamce a taťkovi." Když viděl, že si Snape sedá do křesla, zavřel oči.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

31.01.2013 13:51:59
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one