Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Kapitola devětačtyřicátá

Léčitelé se zdráhali pustit ho z postele, ale jeden snapeovský pohled a přísaha, že se nebude namáhat, je přesvědčily. Také nebylo od věci, že se znali z léta. Po ujití pár stovek metrů musel ovšem Harry uznat, že na požadavcích léčitelů byl kus pravdy. Vážně patřil do postele. Potil se a únavou sotva pletl nohama. A rozhodně léčitelům nezáviděl hromobití, které se snese na jejich hlavy, až ho zhruba za hodinu přijdou zkontrolovat otec s Charliem. Jenže tu ještě byla jistá záležitost, již bylo třeba obstarat a kterou nemohl zařídit nikdo jiný.

Několika nenápadnými dotazy rychle zjistil, že saň, která ho zachránila, bydlela v úžlabině na horním konci sousedního údolí. Nebylo to nijak daleko, ale převýšení mu dávalo zabrat. Škrábal se vzhůru po stezce vedoucí od jedné ohrady ke druhé, pod ním se vinula hlavní dolina. Najednou se ozvalo zařvání a z nejbližšího hřebene se spustila jasně zelená skvrna následovaná celou řádkou menších.

Brýle, jež měl nasazené na nose, byly pouhou dočasnou náhradou očarovanou místními léčiteli, kteří ovšem nebyli optiky. Okraje předmětů viděl rozmazaně, což vytvářelo docela zajímavé efekty.

„Ahoj," pozdravil Harry hadím jazykem. „Užžž je mi o pozzznání lépe. Děkuji ti."

Dosud se k němu nikdy nelísal dospělý drak a nutno podotknout, že to byl skutečně jedinečný zážitek. Vždyť samotný její čenich byl větší než celé jeho tělo. Harry se usmál a poškrábal ji po šupinách. Mláďata, v současné chvíli o velikosti zhruba shetlandských poníků, ho obklopila, žďuchala do něho čumáčky, mrskala křídly a oháněla se po něm předními tlapkami se zataženými drápky. Harry z toho byl celý tumpachový. Chovala se k němu se stejnou samozřejmostí jako ke svému sourozenci, ale nesrovnatelně opatrněji. Musela si být vědoma, že jeho tělo nekryje brnění z pevných šupin a že se stále nevyléčil z utržených zranění.

Když se s ním všichna pozdravila, usedla okolo, složila si hlavy na zem a začala ho mlčky pozorovat. Harry si také sedl, opřel se zády o svou nově nabytou sestřičku, již pravděpodobně nabyl v důsledku předchozích událostí, matka se také pohodlně uvelebila a spokojeně dohlížela na veškerou svou drobotinu.

„Ossstatní kouzzzelníci mi říkají Harry... Harry Potter," zasyčel na ně. Pak zavřel oči a začal jim vyprávět o peripetiích svého osudu. Několikrát zaváhal, když zjistil, že hadí jazyk nemá potřebná pojmenování pro všechny skutečnosti, jež jim chtěl přiblížit. Cítil, že jeden z jeho ‚sourozenců' se mu přitulil k nohám. Další ho tu a tam žďuchl nosem, když bylo třeba něco z příběhu vysvětlit podrobněji.

Cítil, co draci při poslechu prožívají, ale snažil se udržet empatické schopnosti na uzdě. I tak se několikrát přistihl při podvědomém ujišťování dospělé saně, že to ‚nic nebylo', když ji vyprávění příliš rozčililo. Při líčení, jak jeho rodiče zemřeli, dráčata kňučela a stoupala z nich bolest se strachem - zřejmě se rozpomněla na vlastní pocity ze ztráty matky.

Jak tak vyprávěl - a nutno podotknout, že se nikdy v životě toho hadím jazykem nenapovídal tolik - citelně se ochladilo, leč draci příjemně hřáli. Znenadání vzduch zajiskřil napětím.

„Tak tady jsi," ozvalo se anglicky krátce poté, co se dostal ke konci pátého ročníku studií v Bradavicích. Otevřel oči a uviděl Charlieho a svého otce v doprovodu několika dalších ošetřovatelů.

Snape se ve svém černém hábitu bezmála společenského střihu dramaticky vyjímal mezi drakobijci, kteří byli oblečeni převážně po mudlovsku už kvůli tomu, že mudlovské oblečení nebránilo pohybu. Hábity měly tendence se leckde nevhodně zachytit, za dračí drápy například. Pláště používali pouze na cestách a hábity při oficiálnějších příležitostech, případně při návštěvách kouzelnických čtvrtí měst.

„Nazdar," usmál se Harry, ale zůstal usazený, jak byl. Nejprve vysvětlil své nové dračí rodině, kdo jsou příchozí kouzelníci a že to jsou dobří lidé. Pak přešel do angličtiny: „Zrovna jsem jim chtěl vyprávět o odboru záhad."

„Koukám, že máš úspěch." Z Charlieho sálalo pobavení.

...draci posedávali všude...Harry se narovnal, vstal... sakra, to bolelo... a rozhlédl se. Překvapením zalapal po dechu. Snad všichni draci z rezervace, mohlo jich být okolo třiceti, dospělí i dorost, posedávali okolo úžlabiny, odpočívali na skaliscích, na svazích hory i na dně rokliny samé. Otočil se k ostatním kouzelníkům.

„Jen jsem, to..." zamumlal Harry vykolejeně, „jim o sobě vyprávěl. Musím zas na rok pryč. Prostě jsem jim jen vysvětloval, kdo vy všichni jste."

Veselost už zářila z pomalu každého přítomného, nejen z Charlieho. Snape byl zjevně na vážkách mezi hněvem, bezmocí a připojením se k všeobecnému pobavení.

„Omlouvám se, že jsem tak zmizel," prohrábl si Harry rukou vlasy. „Musel jsem jí říct, že jsem v pořádku, a nikdo jiný tu hadím jazykem nemluví."

Ošetřovatelé, kteří nebyli v Bradavicích pečovat o malé velšany, a tudíž o Harryho zjištění nevěděli, se na něho nevěřícně dívali.

„Ty si s nimi povídáš?" zeptal se Deiter a dodal polohlasem německy cosi, co Harry nepochytil.

Harry přitakal. „Rozumějí mi, ale netuším, co říkají. V tom jsem odkázaný na jejich emoce stejně jako Charlie a vy všichni ostatní."

„Pokud bys jednou hledal práci..." nadhodil jeden z ošetřovatelů. S takovou dovedností by po něm skočila kterákoliv dračí rezervace, ať už je Harry Potter nebo Honza Vomáčka.

Usmál se. Bylo fajn být jednou oceňován skutečně jen za osobní schopnosti. „Zatím mám nějaké jiné povinnosti, ale jednou bych byl pro."

Úžlabinou se šířila netrpělivost, což Charliemu neušlo. „Asi bys měl dokončit vyprávění, Harry. Můžu zůstat?"

Harry se usmál a pokynul Charliemu, aby se k němu připojil. Zrzek váhavě vešel mezi ležící draky, Harry na ně zasyčel, že Charlie je jejich opravdový přítel. Zvířata se uklidnila a spolu s nimi i Charlie. Ostatní ošetřovatelé scénu pozorovali se směsí obdivu a závisti. Všichni měli alespoň základní schopnost empatie, protože bez ní by ve svém povolání nepřežili, a to doslova.

Kameny i travnaté paloučky byly obsazeny, lidé od draků si rozhodně nechtěli nechat ujít takto nevídané chování svých svěřenců. Toho dne všichni poznali z osobní zkušenosti jedno ze základních pravidel kouzelnického světa: pokud se vyskytujete ve společnosti Harryho Pottera, očekávejte nečekané.

„Tati?" nadhodil Harry se špetkou váhavosti. „Taky můžeš k nám."

Otec se na něho podíval značně pochybovačně, jelikož ho ale ošetřovatelé pobízeli, aby šel, vstoupil do ohrady k velšanům. Dračí rodinka si ho očichala, prostorem se šířil pocit vlídného přijetí. Mláďata se k němu dokonce začala lísat, vítala ho mezi sebe jakožto Harryho otce.

„Co to ksakru...?" ohradil se se svým obvyklým úsměškem na tváři.

„Líbíš se jim," usmál se Charlie uvolněně. K jeho veselí se připojili i mnozí další.

Snape se podíval po synovi s Charliem poměrně nevěřícně. „Líbím se dračí rodině?"

„Však jsi jejich, ne?" pokrčil Harry rameny. Vzal otce za ruku a dovedl ho k místu, kde předtím seděl.

Všichni tři se usadili zády k mladé dračici, která je objala jedním křídlem. Harry si pohodlně opřel hlavu o otcovo rameno a cítil, že ho Charlie vzal za ruku. Bylo mu tak blaze, spal by. Byl utahaný jak kotě, stačilo by zavřít oči a...

Charlie ho zatahal za ruku a naklonil se k němu. „Ne že usneš, dokud to nedokončíš."

Harry se usmál a začal zase syčivě vyprávět. Mluvil o bitvě na ministerstvu a nechal se kolébat na vlnách podpory, již mu jeho draci vyjadřovali. Od vzdálenějších draků občas zachytil záchvěv zlosti nebo nesouhlasu, a když v příběhu došel k Siriusovu úmrtí, jeden z nich vztekle zařval.

Harry počkal, až bude zase ticho, aby ho bylo vůbec slyšet, a pokračoval v rozprávění. Líčení letních událostí matku nesmírně rozesmutnilo, když však došel k tomu, jak se schovával v kolonii přestrojený za mudlu, draci se začali upřímně bavit. Je neoklamal, už tehdy poznali po čuchu, že je kouzelníkem.

Domluvil a zavrtěl se, aby se mohl pohodlněji uvelebit po otcově boku. Cítil objetí okolo ramen a doteky láskyplného konejšení, jimiž se ho snažil Charlie utěšit a uklidnit. Draci okolo úžlabiny začali halasit, mohutný řev se šířil celým prostorem rezervace. Nebylo ani pomyšlení, že by v tom rámusu usnul.

Otevřel oči a uviděl, že všichni ošetřovatelé s vykulenýma očima nasávají atmosféru. Aňa přemýšlivě přejížděla pohledem z Harryho na draky a zpět. „Myslím, že se baví o tobě."

Harry i Charlie přikývli a Harry nechal Charlieho, aby shrnul slovy, co oba cítili: „Jsou... rozrušení... až vynervovaní. A někteří se k čemusi rozhodli. Co myslíš, Harry?"

„Jo." Harry popustil uzdu empatii a nechal se prolnout pocity. „Týjo... to je... no... řek' bych, že tomuhle se dá říkat spravedlivé rozhořčení."

Deiter přitakal. „Byl jsi adoptován saní, takže teď jsi také drak... a jim se opravdu nelíbí, co se ti stalo. Nikdy jsem nic podobného necítil." Ostatní ošetřovatelé kývali na souhlas.

„Nejsou sami," štěkl Snape ostře, až Harry vtáhl hlavu mezi ramena. Matka dračice zaburácela a Snape spolu s ostatními lidmi ztuhl.

„Vlítl jsssem po hlavě do problémů," zasyčel Harry na vysvětlenou. „Zzzlobí sse, žžže jsssem rissskoval žžživot, abych ho zzzachránil - není naššštvaný na mě." Pak pokračoval v angličtině: „Ona se nezlobí na tebe, tati."

„Nyní, když ses sám propustil z lékařské péče, bys nám měl leccos objasnit," dožadoval se Snape přísně.

Harry si povzdechl. „Tohle jsem nikdy neměl rád."

Charlie se rozesmál a vstal. „Prázdniny skončily, Harry. Zameškal jsi téměř celý vyučovací týden."

Harry se zatvářil, jako by kousl do citrónu. Úplně hodil za hlavu, že se bude muset vrátit do školy a ke kamarádům... chtěl by prostě zůstat s draky. „Ještěže jsem dobrý kámoš s Hermionou."

„Slečna Grangerová má bezpochyby nachystaný v barvě provedený plán, podle něhož budeš dohánět zameškané učivo, abys byl řádně a včas připraven na zkoušky," ušklíbl se jeho otec, ale Harrymu se zdálo, že mu ta představa přišla z jakéhosi nepochopitelného důvodu zábavná.

Harry se neochotně rozloučil s dračí rodinkou, každého člena pečlivě objal nebo podrbal mezi očima, což se jim zjevně obzvláště líbilo. Slíbil, že se vrátí, a doufal, že se mu to podaří hned po ukončení tohoto školního roku.

Tentokrát, místo vysvětlování mezi čtyřma očima na koberečku v ředitelně, byl Harry nucen s průběhem záchranné akce a útěku od Voldemorta seznámit celý Řád, který se za tím účelem sešel v kuchyni domu na Grimmauldově náměstí, a následně přetrpět jejich zvědavé otázky; Tonksová s Kingsleym při vyslýchání figurovali jako oficiální zástupci ministerstva. Snažil se říci vše co nejjednodušeji. Remusův úsměv při líčení, jak nakopl Bellatrix Lestrangeovou do hlavy, mu neušel, ale při popisu užití kletby imperius se díval pro jistotu do země a empatické schopnosti držel pevně zaštítěné. Nechtěl znát reakce ostatních na tento bod.

Bylo to podivné, ale svěřování se Řádu bylo nakonec výrazně jednodušší, než očekával, obzvláště poté, co svůj životní příběh porozprávěl dračímu společenství do podrobností, o nichž členové Řádu neměli ani ponětí. Lepší povědomí o tom měl jen málokdo z lidí; všichni dračí ošetřovatelé museli složit kouzelnickou přísahu mlčenlivosti. Když dohovořil, navázal Charlie líčením, jak za pomoci Norberta nalezl Harryho s matkou velšankou a co v dračí rezervaci následovalo.

„Harry," zadíval se na něho Brumbál pronikavě, „uvědomoval sis v onu chvíli, že ať už s Voldemortem ujednáváš cokoliv, budeš tím nadále vázán?"

Harry zavrtěl hlavou. „Ne." Kuchyní se rozeznělo znepokojené špitání a Harry se v duchu ušklíbl. Snape má na jeho chování k druhým evidentně pochybný vliv. „Souhlasil jsem, že se k němu připojím. Pokud on na oplátku nechá mého otce odejít bez dalších zranění a už mu nikdy neublíží a pokud mi vydá Petra Pettigrewa, Bellatrix Lestrangeovou a Luciuse Malfoye, abych s nimi nakládal, jak uznám za vhodné."

Většina přítomných na Harryho zírala v nelíčené hrůze. Při vyprávění, co se dělo, totiž podrobnosti dohody uzavřené s Voldemortem vynechal. Tohoto Harryho Pottera neznali - nepodobal se tomu, který mezi nimi tiše sedal s Charliem po boku, ani tomu, který bezhlavě zatáhl bandu svých přátel na ministerstvo na záchrannou misi, z níž museli být následně sami zachráněni. Tento Harry Potter byl téměř dospělým mužem.

„Souhlasils, že se k němu připojíš?" zeptala se paní Weasleyová bolestně.

Harry se podíval na svého otce a všiml si, že se přehlíživě ušklíbá. Evidentně mu porozuměl. Charliemu na tváři také pohrával lehký úsměv, nejspíše měl Harryho skrz naskrz přečteného. „Nespecifikoval jsem, kdy a jak se k němu připojím." Okolo stolu se začaly šířit výrazy pochopení a uznalého souhlasu. Pošuk Moody vypadal stejně samolibě, jako kdyby to celé s Voldemortem zařizoval on osobně. „V době uzavírání dohody jsem měl v úmyslu totéž, co mám teď - že se k němu připojím v souboji na život a na smrt..." přimhouřil oči a pro lepší vyznění se krátce odmlčel „...až budu připraven odsmahnout ho z povrchu zemského."

Harryho prohlášení bylo následováno mrtvým tichem. Přítomní sice víceméně očekávali, že jednoho krásného dne Voldemorta zabije, ale bylo to téma, o němž se nemluví. Pouze hrstka z nich věděla o věštbě - o tom, že Harry nemá jinou možnost.

Na druhou stranu nutno přiznat, že mluvil mnohem sebejistěji, než se cítil. Přitom měl pochybností nepočítaně. Ve skutečnosti nevěřil, že bude jednou schopen Voldemorta zabít, že je to vůbec v lidských silách. Nesnášel čekání na „tu správnou chvíli", protože než nadejde, umírá denně spousta lidí - a tíži tohoto vědomí mu neulehčovalo ani ocenění Řádu za uvážlivost, tak rozdílnou od obvyklé zbrklosti, ani všeobecný souhlas a respekt, který k němu pociťovali za zachování chladné hlavy.

Jenže právě tento moment si vybral Snape, aby se hlasitě rozesmál, a čirá neskutečnost celé scény vedla mnohé členy Řádu k domněnce, že snad byl mučicí kletbě vystaven příliš často. O pár vteřin později se k němu přidali Charlie s Billem, vkrátku následováni Fredem a Georgem. Remusův halasný řehot už byl dokonale nakažlivý.

„To o Malfoyovi musíš říct Ginny," zašklebil se Fred vesele. „Jak nechal utéct Harryho Pottera."

„Bellatrix toužím nakopnout už léta, Harry," sušil si Remus oči. „Pověz to mámě, Tonksová. Andy bude v sedmém nebi."

Harryho otec se na svého syna usmál: „James s Lily by se nadýmali pýchou, Harry."

Harry se usmál a otočil se zvědavě k Fredovi s Georgem: „Jak jste to udělali, že jiskřila?"

„Co jako?" zeptali se jednohlasně, předstírajíce nevědomost.

„Falešnou hůlku," vysvětloval s úšklebkem. „Když ji Voldemort zlomil, tak jiskřila."

Dvojčata se spokojeně zazubila, ale ostatní vypadali zmateně. Nakonec odpověděl Fred: „Všaks po nás chtěl, aby byla jako pravá. Říkali jsme si, že kdyby se zase Popletal rozhodl tě nahánět a náhodou uspěl, tak by to mohlo zachránit tu pravou."

„Pročs měl falešnou hůlku?" optala se Tonksová. Ačkoliv byla jednou z jeho vyučujících, neměla povědomí o jeho problémech s ovládáním magie.

Brumbál rázně ukončil debatu požadavkem k návratu k pořadu jednání a zavedl řeč na Voldemorta a možné následky Harryho nejnovějšího dobrodružství. Tím zůstalo několik otázek nezodpovězených, například ta, kde měl u sebe Harry schovanou pravou hůlku. Ve skutečnosti mu ji Charlie přinesl do Rumunska, aby ji mohl Harry v případě potřeby předvést. Harry se zase pro změnu dozvěděl o kobkách pod ministerstvem, kde byli drženi smrtijedi.

Dobby nebyl v době jejich osvobození naštěstí přítomen, odskočil jim do Bradavic pro jídlo. Když po návratu našel cely prázdné, prohledal je, jak nejpečlivěji byl schopen, a přemístil se na velitelství Řádu, kde zrovna madam Pomfreyová s Brumbálem ukončili ošetřování Snapea. Hermiona skřítkovi vlastním tělem zabránila, aby se potrestal, kterážto akce vyvolala u zbylých přítomných upřímné pobavení.

„Voldemort se přesunul," oznámil Moody plénu. „Pomocí informace od Charlieho o místě nálezu Harryho, Snapeových dřívějších oznamů a... malé pomoci jsme jeskynní komplex konečně našli."

Harry si všiml, že jeho otec souhlasně přikývl. „Voldemort by nikdy nezůstal na místě, jehož poloha byla jednou prozrazena. Jakmile se Harry přimístil do trůnního sálu, bylo stěhování hotovou věcí. Jistě měl v záloze přinejmenším tři jiné možné skrýše."

 

„Hej, kámo," špitl Fred k Harrymu, než se rozešli.

George mu nenápadně vsunul do rukávu další falešnou hůlku. „Udělali jsme jich pro tebe dobrou desítku, ale nemysli si, že ti to dává právo nechat je jen tak zbůhdarma lámat kdejakým černokněžníkem."

„Máme na práci i jiné věci," mrkl Fred.

Harry se Snapem se vrátili do Bradavic spolu s ostatními zaměstnanci, kteří byli současně členy Řádu. Bylo už po večerce a Ron byl jediným spolubydlícím zachytivším Harryho příchod.

Vyskočil z postele s hůlkou v pohotovosti, jakmile se dveře ložnice otevřely. Když ale viděl, kdo v nich stojí orámovaný světlem pronikajícím ze společenské místnosti dole, sklonil hůlku, vrhl se k Harrymu a objal ho tak prudce, až ho málem připravil o rovnováhu. Harry sice ještě neměl veškerá zranění zahojená, ale statečně ignoroval bolest, kterou mu kamarádova bezprostřednost způsobila. „Už nám nikdy takhle nezdrhej, kámo."

..tahle budova má vlastní rozumHarry ho jemně objal na oplátku a usmál se, ačkoliv to Ron nemohl vidět. „Věř si tomu nebo ne, ale já to vážně neměl v úmyslu. Přemístil jsem se ve spánku... a bradavickými štíty bych se nejspíš nedokázal znovu procpat, ani kdybych chtěl. Mám dojem, že mi pomohla samotná budova."

„Tobě pomáhal hrad?" nechtělo se věřit Ronovi.

Harry pokrčil rameny. „Remus o téhle budově stále mluví, jako kdyby byla živá a měla svůj vlastní rozum. Prý jen díky ní může plánek fungovat, protože má Remuse ráda a sama oživuje jeho náčrty. Vždyť s tou haldou ochranných opatření, kterými je opletená, by měla být podle všeho nezakreslitelná."

„Tak ať nás příště laskavě vystřelí s tebou, třeba by ses pak nevracel polomrtvý," protestoval Ron, ale šklebil se u toho docela vesele. Harry z kamaráda cítil vyzařovat úlevu a starostlivost nezkalené ani špetkou zahořklé žárlivosti, která už několikrát hrozila podemlít jejich přátelství. Ron ustoupil, ale Harryho nepustil. Držel ho za ramena na délku napjatých paží a pozorně si ho prohlížel. „Vypadáš tak nějak... jako on."

Zastírací kouzlo... Harry už úplně zapomněl, že mu ho Voldemort v jeskyních odstranil. Bylo fajn vypadat tak, jak vypadat měl, a nebýt kvůli tomu šikanován, ale přeci jen nenápadně v rychlosti obnovil zakrytí jizev, jež mu zůstaly jako památka na trestypaní profesorky Umbridgeové.

„Jak dopadl zápas Zmijozelu s Havraspárem? S kým vlastně budeme hrát o pohár?" usmál se a šel si sednout na postel. Ronovi zaplály oči, kvapem si k němu přisedl a začal líčit podrobnosti střetnutí, samozřejmě patřičně dokreslené názornými gesty rukou. Harrymu bylo jasné, že ho Ron bude držet v napětí až do poslední chvilky, a psychicky se připravil na další probdělou noc.

Následujícího rána donutil Hermionu, aby vypustila sovu s jedním ne zcela obvyklým požadavkem.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

31.01.2013 17:16:13
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one