Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Harry s Charliem zmizeli na schodišti a Severus po chvilce uslyšel zaklapnutí dveří dvou různých ložnic. Otočil se ke krbu a odletaxoval se za Brumbálem do ředitelny.

„Albusi, ani nepomýšlej na to, že bys nechal mého syna připojit se k Pánovi zla," varoval staršího muže rozrušeně. V danou chvíli by vzal zavděk i Blackem - ten čokl by ho určitě podpořil. „Vystěhuji se ze země a jeho vezmu s sebou, bude-li to nutné, nedovolím mu, aby se takhle zahodil."

„Severusi..." začal Brumbál, ale oslovený jeho klidný hlas zcela ignoroval.

„Nevidíš to, Albusi?" Severus bojoval s touhou někoho proklít. Nejlépe Charlieho Weasleyho, ale netoužil po poznání, jak by na to zareagoval Harry. „Harry není ani trochu jako James. Je celý po mně. Víš moc dobře, jaké jsme měli oba dětství... a on po mně navíc zdědil i povahu."

„To vím už celá léta, chlapče můj," zajiskřil Brumbál a Severus pocítil pro změnu nutkání proklít ta mihotavá světélka v ředitelových očích. „O čem si myslíš, že se tě snažím už pět let přesvědčit? Proč asi jsem se stále snažil vás dva svést dohromady? Byly chvíle, kdy jsem si přál, aby byl býval Harry zařazen do Zmijozelu, pokud by tě to přimělo vidět v něm Harryho, a ne Pottera."

Severus opustil ideu uřknout Albuse a spokojil se s úderem pěstí do zdi... pořádným úderem. Fawkes vypískl, načepýřil se a dotčeně po Severusovi loupl očima. Ředitel v minulosti Severuse zhusta nabádal, aby pomněl, že Harry není James, jenže ten mu umanutě odmítal naslouchat.

„Severusi, uklidni se," přikázal Brumbál přísně. „Nemám sebemenšího úmyslu nechat Harryho připojit se k Voldemortovi. Ani dnes ani kdykoliv v budoucnosti." Severus přikývl a pokusil se obnovit ztracenou rovnováhu. „Nazítří se odpoledne vrátíme na velitelství a začneme odstraňovat Harryho mentální blok. Tím získá ještě před Vánoci několik dní na zotavenou, po svátcích začne znovu s tréninkem."

Vánoce. Severus zaklel. Od té doby, co mu Lily změnila paměť, se s nikým vzájemně neobdarovával, tedy až na čestnou výjimku v podobě bradavického ředitele. Nezbývalo mu moc času najít pro Harryho odpovídající dárek, či spíše dárky. Podíval se na Albuse a zjistil, že ten na něho už zase jiskří. Dveře ředitelny za sebou zabouchl obzvláště razantně - sice to bylo dětinské, ale bylo to fajn.

Vzhledem k množství lidí přítomných v domě na Grimmauldově náměstí se Severus musel chovat jako profesor Snape. Po příchodu zastihl osazenstvo u oběda; pohled na Harryho žertujícího s přáteli i s ostatními přítomnými ho potěšil. V mezičase od večerní schůze Řádu Grangerová očividně dokázala Rona Weasleyho uklidnit, protože teď seděl po jednom Harryho boku - druhým Harryho sousedem byl Charlie Weasley - a všichni tři se vzdor plným ústům čemusi bujaře smáli. Zvláštní... Molly Weasleyová pokaždé dokázala nakrmit naprosto každého, včetně svých neuvěřitelně pažravých potomků.

„Cho bys hek' šachům, 'erry?" optal se Ron Weasley.

„Tfůj!" ohradila se naproti sedící Grangerová. „Nemluv s plnou pusou, Rone. Tvé stolovací návyky jsou katastrofální."

„Obávám se, že pan Potter má zábavu na dnešní odpoledne již naplánovanou," ozval se Severus vystoupiv ze stínu dveří, čímž k sobě okamžitě strhl všeobecnou pozornost.

„Vážně?" podivil se Harry příliš provokativně na to, aby byl skutečně udivený.

Severus na něho shlédl s výrazem vyhrazeným pro nevábně zavánějící obsah kotlíku tupohlavého studenta a odpověděl: „Jistěže máte."

Harry se pod jeho upřeným zrakem jakoby zmenšil, několik členů Řádu se na chlapce s účastí podívalo. „Smolík, Rone."

Nejmladší syn Weasleyových po Severusovi loupl ošklivým pohledem a jal se utěšovat svého kamaráda, Severus se mezitím setkal očima s Charliem. Ošetřovatel draků mu krátce přikývl.

„Až dojíte, Pottere, jste očekáván v předním salónku," oznámil Harrymu a vzhlédl, načež zjistil, že se na něho upírá pozornost snad všech přítomných. „Nikdo nás nebude vyrušovat. Pokud bude kdokoliv cítit potřebu použít krb, nechť se uchýlí sem do kuchyně, bude-li ovšem Molly ochotná na chvíli se vzdát svého hájemství. Nenechávejte mne čekat, Pottere."

Severus byl v salónku teprve několik málo minut, a už se k němu připojili Harry s Charliem. Harry vypadal celý nesvůj. „Takže dneska se vrhneme na tu... ehm... bariéru?"

„Bude potom jistou dobu trvat, než se tvé tělo přizpůsobí změně magického toku," vysvětloval Severus mnohem laskavěji, než by od něho většina osazenstva kuchyně očekávala i v tom nejbujnějším snu. „Chtěli jsme, abys měl alespoň část prázdnin vyhrazenou pro skutečný odpočinek."

„Než začnou další tréninky," kývl Harry a rukou si neklidně projel kštici. Stejné gesto dělával i James, leč z naprosto jiných důvodů. James si vlasy prohraboval, aby si byl jist, že jsou neustále poutavě rozježené, kdežto Harry si do nich zajížděl rukou buď z čiré nervozity, nebo v zoufalé snaze tu havraní čupřinu alespoň trochu uhladit.

Severus vypjal hruď a upřel svou pozornost na druhého příchozího: „Weasley, tento pokoj bude třeba opatřit ochrannými kouzly. Bylo by vhodné, kdybyste zajistil dveře proti vyrušení a celou místnost impregnací odolávající žáru i nárazům. Přidejte také co možná nejsilnější zvuk pohlcující clonu. Věřím, že se na vás v tomto směru mohu plně spolehnout."

Charlie přikývl, a aniž by se na cokoliv vyptával, pustil se okamžitě do díla. Ne tak Harry - Severus úplně cítil otázky formující se v synových očích. Nač plýtvat nitrozpytem, když je Harry tak čitelný?

„Žádný z nás netuší, co se stane, až se pokusíme napadnout ten tvůj nitroblok. Je docela dobře možné, že ho budeme nuceni odstranit násilím. Zabezpečit se je jen rozumné," vysvětlil a současně se začal koncentrovat na vnitřní tok své vlastní magie. „Sedni si a pokus se uvolnit. Albus tu může být cobydup."

Sotva domluvil, v ohništi divoce vzplály plameny a z nich vystoupil ředitel osobně. „Á, vidím, že jste začali beze mne."

Brumbál nabídl Harrymu dózičku citrónových bonbónů a Severus téměř vyprskl smíchy, vida synův podezíravý pohled. „Něčím jste je říznul?"

Charlie se zakoktal a musel s formulí pro dokonalou žáruvzdornost začít zase od začátku. Severus povytáhl obočí. Brumbál se rozesmál: „Víš, že jsi první, kdo se mě kdy zeptal, Harry? I když musím přiznat, že tvůj otec se musel nejednou kousnout do jazyka, aby mi tutéž otázku nepoložil. Cukrátka v této nádobce obsahují uklidňující lektvar. Nabyl jsem dojmu, že by nám dnes mohla přijít k duhu."

Harry přitakal, posloužil si dvěma bonbóny, zavřel oči a začal soustředěně pocumlávat. Severus přimhouřil víčka, ale také si vzal jeden bonbón... svůj první citrónový drops v životě. I Charlie si v kratičké pauze mezi dvěma zaklínáními nepřítomně hodil do úst jeden nabízený kousek. Brumbál uklidil dózu do záhybů hábitu a pokynul Severusovi, aby spolu s ním začal sesílat na okolní prostor ochranu proti podobné magické smršti, jejíž pomocí Harry v létě zdemoloval zařízení ošetřovny. Místností se nesl dvojhlas ředitele se Severusem, vzduch začal jiskřit magií.

Severus si všiml, že Charlie k požadovaným ochranám přidal nádavkem ještě pár vlastních, a uznale mu kývl. Pak Brumbál seslal bariéru proti černé magii a Severus se neubránil zachvění. Bylo docela dobře možné, že by se v průběhu procesu mohla projevit a uvolnit nějaká další zatím netušená síla, jež se na Harryho přenesla od Voldemorta.

„Jak dobře jste se vycvičil v používání empatie?" zeptal se Severus Charlieho.

Zrzek vypadal zaskočeně. „No, vlastně jsem její používání nikdy nestudoval. Ono celkem není co cvičit, snad jen základní citlivost vnímání," pokrčil Charlie rameny. „Akorát v práci ji používám dnes a denně."

Brumbálovi zajiskřilo v očích a Severus pochopil, že ať už si vzpomene ze své minulosti na cokoliv dalšího, ať už do jeho žití vstoupí jakékoliv netušené city a pocity, tohle jiskření bude už nadosmrti nenávidět. Aniž by si ředitele všímal, pokynul Charliemu, aby si přisedl k Harrymu na sedačku. „Nepodceňujte se. Byl jsem svědkem toho, že jste Harryho uklidnil jediným dotekem, a to vzdor silnému štítu nitrobrany. Budete-li mít někdy volnou chvilku, měl byste navštívit specialistu, aby vám pomohl s dalším rozvíjením vašeho talentu."

„Harry je abnormálně citlivý," přiznal Charlie rozpačitě, Severusovi bylo jasné, že se rusovlasému mladíkovi vybavil jejich rozhovor z předchozího dne, „nebo spíš abnormálně čitelný. Jeho pocity z něho přímo září."

Severus hodil po řediteli vyčítavým pohledem. Ten mužský měl špatný zvyk nechávat si příliš mnoho informací sám pro sebe. Brumbál přikývl a řekl: „Je nanejvýš pravděpodobné, že Harry je také empatikem. Jeho cit pro práci s divokými zvířaty se projevil při nejedné příležitosti."

„Tušit to loni, mohlo být leccos jinak," zabrblal Severus. Empatici byli obzvláště citliví na mentální útoky.

„A bral bys na to ohled?" zeptal se Brumbál, který náhle vůbec nevypadal jako laskavý stařík, jeho vědoucí pohled Severuse nepříjemně bodal. Nesnášel to.

„Ne," zavrčel neochotně.

„Haló, já jsem tady taky, všimli jste si?" zachichotal se Harry ze svého místa na pohovce a Severus pojal podezření, že ty bonbóny obsahují ještě něco jiného než jen prostý uklidňující dryják. Vždyť i on sám měl potíže zůstat delší dobu nabroušený.

„Na moment se postav, Harry," pobídl ho Brumbál. Harry mu vyhověl, pohovka za jeho zády byla přeměněna v široké dvojsedadlo s dlouhou podnožkou. „Charlie, přijmi místo, a ty, Harry, si sedni před něho. Charlie, od tebe se očekává jen to, že budeš s Harrym udržovat stálý fyzický kontakt a uklidňovat každé napětí, které ucítíš."

Charlie s Harrym se usalašili, Severus si povšiml lehkého úsměvu, který rozvlnil synovy rty, když se opřel o drakobijcovu hruď. Charlie ho objal v pase a Harry svýma rukama překryl jeho. Nenucenost, s jakou jednali, Severusovi bolestně připomněla jeho samého s Jamesem... raději ty myšlenky rychle odložil pro pozdější důkladnější prozkoumání. Ale jestli jsou Harry i Charlie oba empatikové...

„Výtečně," odtušil Brumbál a od krbu přivolal pro Severuse jedno z vysokých čalouněných křesel, které postavil hned vedle svého. „Teď, Harry, prosím spusť své štíty. Vstoupím do tvé mysli a vytvořím okolo ní svou vlastní ochranu proti narušení, pak teprve se k nám přidá Severus."

„U-hm," přikývl Harry na srozuměnou, že je mu to jasné, a soustředil se.

Brumbál pronesl tiše: „Legilimens." Zanedlouho pokynul Severusovi, který zopakoval totéž kouzlo s hůlkou namířenou na Harryho.

Nejprve pocítil krátký odpor při průchodu Brumbálovým štítem, a pak se náhle ocitl v Harryho mysli. Rychle se rozhlédl ve snaze najít Harryho vědomí a zjistil, že stojí v dokonalé prázdnotě po Harryho boku. Zvláštní bylo, že tento Harry na sobě neměl Lilyino kouzlo pro úpravu vzhledu.

„Takže kudy do toho?" zeptal se Harry, ruce vražené v kapsách.

„Jsme v tvé mysli," ušklíbl se na něho Severus. „Já jsem tu jen na výpomoc, nečekej, že odvedu všechnu práci."

„Jasňačka," protočil Harry oči. „Jenže tys tu bariéru už viděl, takže co kdybys mi ji ukázal?"

Severus vzal Harryho za ruku. „Následuj mne. A varuji, že ti to možná přijde trochu divné."

Zaměřil se na toky Harryho magie a nechal se jimi pohltit. Cítili, že jsou kamsi taženi, ten pocit byl někde na pomezí dojmu z přemisťování a použití přenášedla, prázdnota okolo nich se naplnila pulsujícím světlem prosakujícím skrze spáry v nezvykle seskládané stěně.

„Pánejo," odtušil Harry, přistoupil k bariéře a dotknul se jí. „Ty sis nedělal prču!"

„Něco takového ani dělat neumím," odtušil Severus upjatě.

„To pulsování je normální?" zeptal se Harry a rukama přejížděl po nerovnoměrném povrchu. Stěna byla vystavěna z kostek dětské stavebnice, některé byly dřevěné a jiné zase leskle zářivé - ty druhé byly zapasované přesně do sebe, tu a tam byla doplněna čímsi připomínajícím obří pavučinu nakreslenou pastelkami, prorůstaly jí i oddenky vína a jiných rostlin.

„Ne, mělo by se jednat o stálou záři. Nyní používáš jen to, co prosakuje," vysvětloval Severus.

Harry se k němu otočil s vytřeštěnýma očima a Severusovi došlo, že chlapcovo vnitřní já nenosí brýle. „Jenže... jenže... to je hrozně málo!"

Severus pozvedl jedno obočí. „Věštba se zmiňuje o tvé moci postačující k zabití Pána zla. Navíc každý z tvých rodičů ve svém oboru vynikal. To sis opravdu nevšiml, že při svých občasných výbuších projevuješ více magické síly, než má samotný Albus Brumbál?"

Harry zavrtěl hlavou a těžce polkl. Znovu začal přejíždět dlaněmi po bariéře. „Proč to tu vůbec je? Jak se mi povedlo tohle postavit?"

„Kdykoliv jsi jako dítě projevil náhodnou magii, byl jsi potrestán."

Harry přitakal.

„A pokaždé sis přál nemít schopnosti opakovat to, co sis myslel, že děláš."

Harry znovu přitakal, oči se mu zalily slzami. Začal se před Severusem zmenšovat a mládnout. „Jsem zrůda, nenormální hnusná zrůda."

Z těch slov čišela krutost a Severus chtěl oponovat, leč byl lapen děním probíhajícím před jeho očima. Harryho vzhled procházel zrovna stádiem jeho prvních bradavických let a mládnutí stále pokračovalo, vyzáblý kluk v nadměrném oblečení se stále zmenšoval a zmenšoval. Vybledlé jizvy se měnily v čerstvé rány a náhle mizely. Připomínky nezměrného množství zranění, příliš velkého i pro nadmíru čiperné děcko; přinejmenším třikrát se na různých končetinách na krátko zjevila sádrová bandáž. Když se proces zastavil, před Severusem stálo batole, které k němu plaše vzhlíželo.

„Hoj, -sem Hauuy," představilo se dětským hláskem. Pak vztáhlo pohublé paže k Severusovi: „Zennout do ná-uše."

Severus se sklonil a Harryho zvedl. Musely mu být necelé dva roky. Proces mládnutí se zastavil nedlouho po úmrtí Jamese a Lily. Přivinul si dítě k hrudi a zatoužil, aby mu bylo dovoleno zůstat zde s maličkým synkem, vychovávat ho a učit ho.

„Byl jsem celkem pěkný škvrně, že jo?"

Severus nadskočil při zvuku hlasu šestnáctiletého Harryho. Mladík ho obešel a polechtal batole na bradičce, to se začalo kroutit a chichotat. „Škoda, že tu nemám foťák. Od roku a půl až do nástupu do Bradavic nemám jediný obrázek. A fotku nás dvou taky nemám."

„To se dá jistě napravit," řekl Severus měkce a přejel pohledem z batolete na dospívajícího Harryho. „Jak jsi to udělal?"

Harry pokrčil rameny. „Sám jsi říkal, že je to moje hlava... Myslím, že ho budeme potřebovat. Tak co, Harry, chceš vidět kouzlo?"

Batole vzhlédlo ke svému staršímu já, začalo horečnatě kývat hlavou a šťastně se ksichtit. Pak se náhle ztišilo, radostný výraz vybledl do smutného, téměř zoufalého pohledu. „-ousla ne-sou. Ni-dy."

„Strýc Vernon nemá pravdu, Harry." Větší Harry pohladil menšího po vláskách a jemným tlakem na bradičku ho přinutil vzhlédnout. Mluvil pomalu a uklidňujícím tónem. „Je zlý a mýlí se. Kouzla jsou a vždy byla, i ty je máš v sobě."

Batole se tiše rozbrečelo. „Ne, ne, ne! -sem zuý, zuý, zuůda, nišema, zuý Hauuy."

„Ukaž nám to, Harry," pobídl Severus batole.

Na tvářích obou Harryů se objevil totožný vyděšený pohled. Batole se natáhlo k mladíkovi, který je jemně převzal ze Severusovy náruče. Oba těžce oddychovali v jednotném rytmu.

„Kdy jsi byl zlý?"

Batole skrylo tvář do mladíkovy hrudi, ten se sklonil k dětskému oušku a trochu roztřeseně, jako by si dalším vývojem sám nebyl dvakrát jist, do něho šeptal: „To zvládneme, Harry. Všechno je v pořádku. On nám pomůže."

Zatímco mladík stále uklidňoval batole ve své náruči, okolo postupně ubývalo světla. Mladík složil děcko na zem a poklekl vedle něj, jednu ruku položenu na jeho zádech. Ozval se křik a záblesk zeleného světla následovaný druhým, silnějším. Batole i mladík prudce zvedli své pravačky a přitiskli si je na jizvu na čele.

Scény se před jejich očima odehrávaly příliš rychle na to, aby bylo možno bezpečně odlišit jednu od druhé. Batole, které bylo jejich hlavním aktérem, pozvolna stárlo v předškoláka a dál. Vernon a Petúnie Dursleyovi se vynořovali odnikud a znovu mizeli, při svém krátkém průchodu scénou na Harryho většinou ječeli, občas mu jednu vrazili nebo jím zatřásli. Dudley Dursley různého stáří se objevoval vždy s pěstí vymrštěnou k úderu. Severus se pokusil zasáhnout ihned, jakmile se vzpomínky začaly opakovat, ale byl odmrštěn vzad, kde ho zachytil dospívající Harry, který scénu před sebou sledoval s bolestí a vzrůstajícím odhodláním.

V mladíkových očích se pozvolna rozhořel oheň hněvu, až dosáhl žáru téměř hmatatelného. „Nedovolím jim to. Už jim to nedovolím."

Severus si stoupl za Harryho a položil mu ruku na rameno: „My jim to nedovolíme, Harry. Na tohle už nikdy nebudeš sám."

„Ty nelidská zrůdo!" hulákal Vernon Dursley na mladičkého Harryho, jemuž mohlo v té chvíli být tak osm let. „Cos to zase provedl?"

Mladík před Severusem se zachvěl a postoupil kupředu. Dursley ho nemohl vidět ani slyšet, ale Harrymu to zjevně nevadilo. „Já nejsem žádná zrůda! Nejsem nelidský, ani nenormální, ani zlý! To ty a zase jenom ty! Tady jsi zrůda ty! Koukni se na to prase, co mu říkáš syn! Koukni se do zrcadla, pro Merlina! Ty jsi tak zkurveně normální, až to děsí!!!"

Severus se ohlédl, za jeho zády už zase pulsovalo světlo. Bariéra se začala drolit, odpadávaly z ní uvolněné kousky, zatímco Harry nepřestával ječet na svého strýce, tetu i bratrance. Všechen vztek a bolest nashromážděné za patnáct let se valily na rychle se měnící útržky vzpomínek. Severus se pokusil Harryho podpořit a uklidnit, ale neviditelná síla mu nedovolila se k němu přiblížit.

Když se Harry dostatečně vyřval, rozechvěle padl na kolena a začal vzlykat. Zrcadlový obraz jeho samého na něho smutně shlížel.

„Jsou pryč, Harry," řekla snová podoba.

Harry zvedl pohled k sobě samému, Severus ho v tu chvíli zatoužil obejmout, ale nemohl se k němu dostat. „Nikdy nebudou pryč."

„Už nad tebou nemají žádnou moc a už nikdy mít nebudou," usmálo se jeho druhé já. „Máš rodinu, přátele, svůj vlastní svět, do něhož patříš."

Harry se zvolna postavil a natáhl ruku ke svému obrazu. „Bojím se."

Severus se ohlédl přes rameno, bariéra už téměř padla. Zůstávala z ní jen tenká pavučina, ale světlo, kdoví proč, stále pulsovalo. Pálilo do očí, leč Severus byl při troše mžourání schopen odhalit co jeho původce obrovskou kouli spletenou ze zářících provazců.

„Na strachu není nic špatného, pokud ho nenecháš, aby tě docela ovládnul," namítl zrcadlový Harry a začal se zvolna měnit.

Harry popadl Severuse za ruku a pevně mu ji stiskl. „Co se to zase děje? Tohle se mi ňáko nezdá!" dožadoval se hlasem plným úzkosti.

Než mohl Severus odpovědět, byli strženi do víru, pulsující zářivá koule Harryho magického jádra se jim zběsile míhala před očima. Pak pohyb ustal a před nimi v jasném světle stál odraz Harryho já, jenže už nevypadal tak docela jako Harry. Byl mu do jisté míry podobný, ale cosi důležitého bylo jinak.

„Tome," zavrčel Harry po Severusově boku, v mladíkově ruce se zhmotnila hůlka a byla okamžitě namířena na jeho druhé já.

Pokud by neměl Severus tak dlouhý trénink v sebeovládání, v tu chvíli by se zajíkl. Tvář před sebou nikdy neviděl, ale spojitost se vzhledem Pána zla před dvaceti lety byla zjevná. I v jeho ruce se zjevila hůlka, již okamžitě namířil stejným směrem jako Harry.

Vize mladého muže se začala krutě smát. „Ne, Harry. Já nejsem Tom. Já jsem ty... tedy spíš tvá součást, Tom v tobě, dá se říct."

„Nechci," procedil Harry stisknutými zuby. „Já nejsem jako Raddle."

‚Tom' přišel blíže, zastavil se, až když  se mu špička Harryho hůlky zaryla do hrudi přímo nad srdcem. „Jsi, Harry, a moc dobře to víš. Uvědomuješ si přeci, kolik zdánlivých maličkostí vás dva spojuje."

„Na tom nesejde," namítal Harry, oči mu plály. „To naše volby určují, kým se staneme. Rozdíly jsou tím, co je důležité. Já si vědomě vybral nebýt jako Tom. Já si vybral být Harrym."

Úsměv, chladný a krutý, zvlnil tenké rty ‚Tomovy' tváře. „Tak jednoduché to není, Harry, on ti nebude chtít dát na vybranou, a ten čas se už blíží."

‚Tom' se rozvlnil a zmizel. Harry se začal v panice otáčet kolem dokola, vytřeštěnýma očima propátrával okolní prázdnotu, chaoticky mířil hůlkou hned sem a hned zas jinam.

„Kam zmizel? Co tím myslel?" ptal se.

Severus se znovu soustředil na zbytky bariéry a světlo za ní, které se lehce pohybovalo a vlnilo. „Zbývá odstranit ještě jednu zábranu, Harry."

„Co zas?" vyjekl Harry.

Severus pohladil syna po rameni ve snaze ho uklidnit. „Jsem tu s tebou, Harry. A neopustím tě."

Harry se poddal Severusově doteku a přes oba dva se převalila vlna klidu tišícího rozjitřené nervy. Charlie, pomyslel si Severus. Harryho dech se zklidnil, mladík se otočil čelem k pulsujícímu světlu, přešel ke zbytkům bariéry a znovu se jí dotkl. Severus se divil, že Harrymu nečiní potíže dívat se přímo do toho oslňujícího jasu, ale bylo možné, že viděli každý něco jiného. Poslední přetrvávající součásti nitrobloku se pod mladíkovým dotekem stáčely, chvěly, vlnily a přesouvaly sem a tam.

„A kurňa," ulevil si Harry a prudce ucukl. „To není dobré. To vůbec není dobré."

„Harry?" oslovil ho Severus.

Harry ho popadl za ruku a přetáhl za svá záda. „Řek' bych, že teď budeme teprve čelit mému skutečnému ‚vnitřnímu Tomovi'. Víš určitě, že chceš být u toho?"

„Už jsem ti řekl," ohradil se Severus s nezlomnou rozhodností v hlase, „že tě neopustím. Ať se propadnu, jestli nechám kohokoliv ublížit ti - i kdyby sis měl nakrásně ublížit ty sám!"

„Dobrá," přikývl Harry. „Tenhle zážitek beztak útočí na špičku hitparády podivností, co mě v životě potkaly."

Pavučina se stáhla do jediného silného vlákna a Severusovi došlo, kam toto povede, ještě před tím, než se scéna před nimi rozvinula. Ocitli se v minulosti, v nepovedeném soubojnickém klubu, kde Harry poprvé veřejně promluvil hadím jazykem. Pohlédl na svého syna a ke svému překvapení zjistil, že se směje.

„Ale to nic není!" prohlásil Harry rozjařeně pln sebevědomí. „Ve dvanácti jsem zabil baziliška. Na Zemi není had, kterýho bych se bál."

„A víš určitě, že patříš do Nebelvíru?" ušklíbl se na něho Severus.

Harry pokrčil rameny. „Klobouk mě přemlouval, abych šel do Zmijozelu. Dřív jsem si myslel, že to bylo kvůli Němu, ale dnes už si říkám, že mě asi spíš chtěl poslat za tebou."

Severus se široce usmál, srdce mu přetékalo hrdostí. Od okamžiku, kdy odhalil, že je Harry jeho synem, ho dráždilo tajemství procesu chlapcova zařazení do školní koleje, najmě ve světle Harryho vzpomínky na rozhovor s Moudrým kloboukem v druhém ročníku, kterou viděl. „Jsem na tebe pyšný, ať patříš kam chceš."

„Fajn," odtušil Harry krátce. „Tak vlítnem' na hada a šupem' odsud."

Severus si odfrkl a obrátil oči v sloup nad synovým vyjadřováním. Vážně na tom bude muset zapracovat. „Výtečně."

Silné vlákno se přetavilo v obrovského hada, který se vznášel nad nimi, svým mocným tělem obtáčel zářící kouli. Stahoval smyčky ve stejném rytmu, v němž světlo pulsovalo. Harry zasyčel a Severus se zachvěl. Had cosi zasyčel v odpověď, kmitajícím jazykem ochutnával vzduch. Chvíli probíhal syčivý rozhovor, pak had sklonil hlavu až na jejich úroveň. Harry prudce zasyčel něco, co byl zřejmě rozkaz, jenže obrovský had se jen otřásl a vzdorně odsekl.

„Spolu. Ostřelovací kletbu, až řeknu tři," nakázal Harry a okamžitě začal odpočítávat.

Jednotným pohybem namířili hůlky na plazovu hlavu, na Harryho ‚tři' společně vykřikli: ‚Reducto!' a zalil je záblesk zeleného světla. Ve zlomku vteřiny Severuse napadlo, že je Harryho magie oba pohltí... a s tím jeho myšlenky umlkly.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

31.01.2013 11:25:32
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one