Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Závěrečná hostina byla téměř na chlup stejná jako předchozích třiadvacet, kterých se zúčastnil. Odlišovaly se jen ty, které zažil co student. Tehdy pobertové ve své hravosti pokládali za otázku osobní cti vyvést nějakým ‚aprílem' celou školu, žactvo i učitele. James mu jednou vyprávěl, že to vzniklo na konci prváku jako reakce na Blackovu obavu z návratu domů - tehdy přesvědčili domácí skřítky, aby do všech podávaných nápojů přimíchali rozjařující elixír. Severus nikdy předtím z Jamesových úst neslyšel, že byly i příležitosti, kdy pobertovské lumpárny měly lidumilný základ... skutečně výjimečné příležitosti.

Toho večera by se Severusovi zopakování rozjařujícího experimentu ze studentských let docela hodilo. Na následující den se hrubě netěšil - nechat Harryho u Dursleyových... Stále cítil nutkání dát těm mudlům okusit každičkou nepříjemnost, jakou kdy jeho synovi způsobili, ale věděl, že by ho Harry nenáviděl, kdyby tomuto svému nutkání podlehl.

„Jenom šest týdnů," ozval se Remus ze sousedního místa.

Severus se na něho tvrdě zadíval. „Prosím?"

„Skřípal jsi zuby, Severusi," usmál se Remus pod fousy. „Že jsi přemýšlel o Dursleyových!"

pohárSeverus zavrčel a napil se z poháru. Ve vzduchu visela nějaká čertovina. Síň byla znovu vyzdobena rudými a zlatými dekoracemi. Mírně podjaté hodnocení ze Severusovy strany, body za lektvar udělené Ginny Weasleyové a Harryho extra ohodnocení za pomoc s dráčaty a záchranu Severuse přinesly Nebelvíru konečné vítězství. Pohled ke stolu triumfující koleje odhalil, že Harry si hostinu skutečně užívá, zubil se velice ze široka.

„Nevypadá, že by mu to vadilo," okomentoval Severus lehce nevěřícně.

Remusův vlčí úsměv nabral na zářivosti a dotyčný se dlouze napil ze své číše. „Protože byl rozveselen."

„Tos neudělal!" Severus se musel hodně držet, aby mu oči nevylétly navrch hlavy; ještěže měl léty vycvičené sebeovládání.

„Poberta je pobertou odtud až na věčnost," odrecitoval Remus s náznakem smutku v hlase. „Pravidlo číslo deset Zásadního zákoníku pánů pobertů. Jedná se vlastně o kouzelnickou smlouvu, která magicky váže své účastníky, což jsme ovšem ve chvíli podpisu netušili. Pár nebelvírů dneska samozřejmě nachytám. Koneckonců jsem profesorem, že."

Severus se díval na svého společníka lehce překvapeně, rozmýšlel nad dalekosáhlými následky jedné nezamýšlené kouzelnické smlouvy uzavřené čtyřmi neznalými puberťáky. „Co to znamená pro Pettigrewa?"

„Cože?" Remus zmateně vzhlédl, pak se mu oči rozšířily, když mu došly souvislosti. „Nekecej! Tý jo, vono ho to... takže proto...!"

„Co proto?" vyzvídal Severus tiše.

Remus nevidomě civěl do talíře, až se Severuse zmocnil nejasný pocit, že by se měl odtáhnout. „Podle zákoníku je Harry čestným pobertou a právoplatným členem spolku, vlastně stejně jako ty."

Kdyby byl v tu chvíli měl Severus cokoliv v ústech, hrozilo by mu udušení. James ho dokázal zaskočit i po své smrti. O tomtoSeverusovi nikdy neřekl. Samozřejmě, Severus by mohl odmítnout projít snubním rituálem, kdyby tušil, že bude mít i tento důsledek.

„Tedy..." Severus se zhluboka nadechl. „Prokletej James!"

Remus se krátce zasmál. „Když jsme v Chroptící chýši zahnali Petra do kouta, Harry nám zabránil ho zabít. Nechali jsme rozhodnutí na něm... kvůli zákoníku. Řekl, že by James nechtěl, abychom se stali vrahy. A stejně by smýšlela Lily, která úmluvu také podepsala, takže už to bylo tři proti dvěma. Petr porušil zákoník přinejmenším v pěti bodech. Až donedávna mě to vůbec nenapadlo." Pak se usmál na Severuse, jako kdyby sdíleli nějaké tajemství. „Musím připsat pravidlo číslo třicet pět."

Severusovi náhle z paměti vyplula hluboce zasunutá vzpomínka, což se mu tu a tam stávalo, když něco zaslechl nebo zahlédl. „Tak o tomhle mluvil."

Remus jen pozdvihl obočí.

„James míval ve zvyku zmiňovat pravidlo číslo třináct velice... vyzývavě."

Remus se začal dusit, až mu Prýtová sedící z druhé strany uštědřila nápomocnou herdu do zad. Několikero studentů, mezi nimi i Harry se svou družinou, se podívalo zaujatě k hlavní tabuli. Remus se dal jakžtakž do kupy a chabě se na ně usmál. Zavrtěl hlavou a zamumlal cosi, co Severus nepochytil. Tázavě se na něho podíval a Remus lehce zrudl.

„Pravidlo číslo 13: Nebelvírští chlapáci - zmijozelští cucáci," zadrmolil pod fousy.

„Jistě," kývl Severus a ušklíbl se, vyvádět nebelvíra z míry obdobnými narážkami ho nepřestávalo bavit. „Opravdu to miloval."

Remus v hlubokém zamyšlení pokračoval v pojídání večeře. Severus už poznával jeho výraz, tentokrát měl pocit, že nevěstí nic dobrého pro jistého zvěromága beroucího na sebe podobu krysy. Vlkodlak zcela ignoroval Brumbálův proslov a ze síně kvapně odešel hned, jak to bylo společensky únosné, čímž si stejně vysloužil několik udivených pohledů jak z míst členů sboru, tak studentů.

Toho večera už k ničemu nedošlo, ale Severus nebyl překvapen, když Remus dorazil ke snídani s očima zarudlýma nedostatkem spánku. Vlkodlak si vzal po jídle Harryho stranou, prohodil s ním pár tichých slov a společně odchvátali směrem ke kabinetu učitele obrany. Severusovy instinkty vyzvědače bily na poplach a pobízely ho, aby na Remuse uhodil a vytáhl z něho, oč přesně kráčí; ale ubránil se jim. Věděl, že bude zanedlouho zasvěcen.

Harryho oči nepostrádaly jistý zlověstný žár, když krátce před odjezdem vlaku přišel do Severusova bytu. „Mohu si tu nechat pár věcí?"

Severus přitakal. „Samozřejmě. Něco konkrétního?"

„No, třeba hábity mi budou u Dursleyových k ničemu," odfrkl si Harry a zvrátil oči v sloup. „A nechci si s sebou brát ani fotoalbum ani Kulový blesk. A taky mám spoustu učebnic, co je zbytečné tahat." Na delší dobu se odmlčel. „Líbí se mi mít místo, kde si můžu nechávat věci."

kufrSeverus o tom chvilku přemýšlel, zatímco Harry z kufru vykládal rozličné součásti osobního majetku. Vypadalo to, jako by si celý dosavadní život všechno své nosil s sebou, jako by neměl žádné zázemí. Další položka na dlouhý list důvodů, proč proklít Dursleyovy do Číny a zase zpátky.

„Pár hábitů si vezmi," navrhl Severus, aniž by Harryho zasvětil do svých pomstychtivých myšlenek. „Než půjdeš do Příčné, tak se sem nejspíše nedostaneš."

Harrymu v očích zasvítilo. „Budu moct jít sám?"

„Říkal jsem ti, že tě vezmu ke Gringottům," připomněl mu Severus.

Harry se jen zazubil. „To mi vypadlo. Znáš to, schůzky s vraždícími maniaky a tak." Severus si odfrkl. Zdálo se, že rozjařující elixír stále ještě působí. Harry oddělil od zbytku několik hábitů; Severus zaznamenal, že veškeré synovy hábity jsou školními uniformami, s výjimkou jediného společenského ze čtvrtého ročníku. Budou se muset zastavit u švadleny. „Uvidíme se brzy?"

„Dursleyovi se naučí nenávidět mou přítomnost," odtušil Severus s temným uspokojením a notnou dávkou nelibosti.

„Naučí?" zopakoval Harry sarkasticky. „Chovej se k nim chvilku jako k prvňákům, případně se zmiň, že jsi čaroděj, a budou se třást jako osiky."

Severus položil Harrymu ruku na rameno a zadíval se na něho. „Utíkej na vlak. Brzy se uvidíme."

Harry svižně odběhl s jasným úsměvem na tváři, což mohlo být pokládáno za vliv lektvaru, ale Severus věděl, že je za tím víc. Harry se uzdravoval, i když měl před sebou ještě dlouhou cestu, a Severusovi bylo jasné, že je to zčásti i jeho zásluha.

Zaťukání na dveře vedoucí do chodby se zaměstnaneckými byty vytrhlo Severuse z rozjímání. Přešel ke dveřím a vpustil dovnitř Albuse i s jeho obvyklými ohníčky v očích. Severus si nenápadně povzdechl a přemýšlel, co už se mu zase chystá sesypat na hlavu.

„Máš v úmyslu se dnes večer vypravit k Dursleyovým?" zeptal se Albus s úsměvem. Severus svraštil čelo a přitakal. Jak to, že Albus vždycky věděl, co má Severus v plánu? „Výtečně. Už jsem je informoval, že není třeba, aby vyzvedávali Harryho na nádraží. Až doprovodíš chlapce k tetě, vrať se prosím hned do Londýna, Severusi. Na poslední chvíli byla svolána schůze."

„Chápu dobře, že to má něco společného s tím naším vlkodlakem?" zvedl Severus pohrdavě koutek úst, pro onu chvíli hladce vpadnuv do svého starého já.

Albus kucknul smíchy. „Večer uvidíš, Severusi."

Severus si mohl tak maximálně pro sebe zavrčet, když ředitel odešel, v ústech už zase jeden z těch zatracených citronových bonbónů. Chvíli trvalo, než Severusovi došlo, že tentokrát nemusel čelit nabídce cukrovinky, a lámal si hlavu, co to asi znamená. Zbytek dopoledne strávil přípravou rozvrhů pro budoucí první a druhé ročníky, doufal, že v létě bude mít na práci jiné věci, než aby dělal obvyklou přípravu na školní rok.

Oběd ve Velké síni opuštěné studenty byl vždy příležitostí k soukromé zaměstnanecké závěrečné oslavě. Jak už se stalo za posledních patnáct či více let zvykem, profesor obrany proti černé magii nebyl přítomen. Kdosi pronesl teorii, že Lupin musel vzít roha, protože byl prvním učitelem obrany, kterému se podařilo v rámci jedné dekády odučit už druhý celý školní rok, ale Severus měl své vlastní podezření, kde že se vlkodlak právě nachází.

„Severusi," oslovil ho ředitel, zrovna když chtěl odejít z jídelny. „Prosím, řekni Molly a Arturovi o schůzi, až se s nimi odpoledne uvidíš."

Severus jen kývl a pokračoval v chůzi. Upravil obsah učiva pro třetí a čtvrté ročníky a usoudil, že je čas vyrazit. Za hranicí strážních kouzel se přemístil na nádraží King's Cross, šarlatová lokomotiva právě vjížděla k nástupišti.

„Severusi!" ozval se jasný hlas Molly Weasleyové a k Severusovi se stočil nejeden zvědavý pohled z řad shromážděných rodičů. Začal mít pochopení pro Harryho nedůtklivost, co se týkalo jeho ‚slávy'. Baculatá rusovlasá matka si prorazila cestu davem, na uvítanou ho k všeobecnému překvapení vtáhla do krátkého objetí a zašeptala: „Nečekala jsem, že tě tu potkám!"

„Potřebuji probrat několik témat s Lilyinými příbuznými," vysvětlil polohlasem. Neměl zájem, aby se obsah jejich současné konverzace šířil davem dále. „Na večeři čekej hosty, Molly. Hodně hostů."

Zamrkala, ale rychle se vzpamatovala. „Budu muset navařit. No, přinejhorším vyšlu Dobbyho."

Severus přitakal a začal věnovat pozornost postavám vystupujícím z vozů. Skřítek, který před jejich útěkem hlídal uvězněné smrtijedy, teď dělil svůj čas mezi Bradavice a Grimmauldovo náměstí; přísahal na Harryho jméno, že nevyzradí žádné z tajemství Řádu a jeho členů. Co se Dobbyho týkalo, byla to přísaha závaznější než u skřítků běžný svazek mezi pánem a služebníkem.

„Tati?" oslovil ho Harry s přirozeností, která Severusovi vehnala úsměv do tváře. Pohled na něj se jistě nesmazatelně vpálil do mozků mnohých současných i bývalých studentů. „Co tu děláš?"

Úsměv se přetavil v úšklebek. „A kdy jsi čekal, že si s mudly promluvím?"

Harry jeho ušklíbnutí napodobil. „Jasně." Mladík se vydal rozloučit se se spolužáky; jak Severus zaznamenal, pozdravit ho přišla spousta studentů ze všech čtyř kolejí. Když byl konečně hotov, nástupiště bylo již značně prořídlé. „Jak se k nim dostaneme?"

„Jelikož ještě nemáš povolení k samostatnému přemisťování, bude zřejmě nejlepší, když tě vezmu s sebou," odtušil Severus přísně. Harry Potter byl stále Harrym Potterem a Severuse by ani v nejmenším nepřekvapilo, kdyby zjistil, že k dlouhé řadě chlapcových činů porušujících psaná i nepsaná pravidla patří i nelicencované přemisťování. Stále nebylo zcela jasné, jak se vlastně dostal do jeskyní Pána zla.

Harry přikývl a otřel si dlaně do kalhot. Teprve v tu chvíli Severusovi došlo, že jeho syn má na sobě s největší pravděpodobností to úplně nejhorší oblečení, co vlastní. Vyklenul tázavě obočí.

„Není třeba, aby Dursleyovi tušili, že mám nějaké peníze," vysvětlil Harry se zachvěním nervozity v hlase. „Ať si myslí, že co mi padne, beru z druhé ruky. Takže asistované přemístění? Pořád lepší než přenášedlo."

„Tak to jsi zřejmě jediným kouzelníkem pod sluncem, co si to myslí," zamumlal Severus a potřásl hlavou. Zmenšil Harryho kufr na velikost galeonu, strčil si ho do kapsy, přitáhl si syna zády k sobě a pevně mu sevřel ramena. „Uvolni se."

Počkal, až napjaté svaly pod jeho prsty povolily, pak je s hlasitým prásknutím přenesl přímo do Harryho ložnice v domě na Zobí ulici. Zdušené vyjeknutí z přízemka ohlašovalo, že nezůstali nepovšimnuti. Zvětšil kufr a mávnutím hůlky začal přerovnávat celý pokoj.

S ďábelským úsměškem přeměnil válendu v mnohem pohodlnější lože, přičaroval samočisticí povlečení, teplé peřiny a několik nadýchaných polštářů. Pomocí dlouhého zaříkání měnil celou místnost tak, aby Harrymu nepřipomínala ani dětství ani loňské léto, a když skončil, byla k nepoznání. Otočil se k Harrymu, který se sice usmíval, ale po veselosti nebylo v jeho výrazu ani stopy.

„Díky," šeptl Harry plaše a rozhlížel se po pokoji. Severus v duchu zahřešil. Věděl, že je to chyba, brát Harryho zpátky k mudlům.

„Opravdu tu chceš zůstat?" zeptal se. „Dursleyovi si nezaslouží, abys na ně bral ohledy, a já si nejsem jist, že potřebuješ ochranu tohoto domu."

Harry pokýval hlavou. „Budu v pohodě. Jen... vzpomínky jsou mrchy."

Severus přistoupil k synovi a přitáhl si ho do náruče. Mladík se lehce chvěl, ale nebrečel. Když třas ustoupil, propustil ho Severus z objetí a jednou rukou mu pocuchal vlasy, které byly přesně tak hedvábně jemné, jak si pamatoval.

„Co kdybychom je vyděsili?" navrhl Severus s podlým výrazem a planoucíma očima. Harry jeho výraz napodobil a souhlasně přitakal.

Severuse ještě stále vytáčela k nepříčetnosti skutečnost, že Harry musel vyrůstat mezi těmi ubohými exempláři lidského rodu. I pro normální dítě by to nebylo nic moc, ale vzhledem k tomu, že byl Harry empatik... pro něho bylo tak nepřátelské, studené prostředí plné opovržení přímo smrtící. Nebylo divu, že své nadání až do šestnácti let víceméně úspěšně potlačoval.

Setkával-li se doma po celá léta s emocemi pouze negativními, byl donucen uzavřít se do sebe, aby nepropadl chronické depresi. Neudělat to, sáhl by si na život už mnohem dříve. Až důvěrný vztah s Charliem dokázal vytáhnout jeho empatii z ulity, do níž ji skryl. Jenže... nyní je jeho syn empatikem, který nepozná lásku, když ji z druhých cítí...

Po příchodu na Grimmauldovo náměstí se na Severuse sesypala lavina otázek o Dursleyových, jejich chování a Harryho důkladném zabezpečení po všech stránkách. Severus se nemohl zbavit úšklebku, který se mu usadil na líci. Uklidnit Molly Weasleyovou trvalo víc než půl hodiny; bylo obdivuhodné, jak silná byla její starost o Harryho. Pokud by se jednoho dne něco Severusovi stalo, Weasleyovi by se o jeho syna jistě vzorně postarali.

„Molly," podíval se na ni vážně, „potřebuji určit Harrymu opatrovníky pro případ, kdyby se mi přihodilo něco nemilého. Určitě by se mnou souhlasil, že nejlepší volbou budete vy s Arturem."

Rozbrečela se a objala ho tak pevně, až se bál o svá žebra. Remus právě vstupující do kuchyně ještě zahlédl Severusův vyjevený pohled, než se mistrovi lektvarů podařilo obnovit bezvýraznou masku a vymanit se ze sevření matky Weasleyové.

„Je to pro nás čest, Severusi," popotáhla a šla servírovat večeři.

Na Remusova vyklenutá obočí Severus vysvětlil: „Harry sice bude plnoletý už za šest týdnů, ale to ještě neznamená, že se mi po tu dobu nemůže nic stát. Musel jsem..."

Remus ho zarazil zdviženou dlaní. „Rozumím, Severusi. Lily a James se také museli rozhodnout, když se Harry narodil. Ministerstvo by mě nikdy jako opatrovníka žádného dítěte neuznalo, ať už by tomu dítěti bylo let kolik chtělo."

Severus se zhluboka nadechl a kývl hlavou. Také na to mohl přijít sám. Teprve v tu chvíli mu došlo, že jsou zatím přítomni kromě něho jen ti, kteří v domě bydlí. „Proč Albus chtěl, abych tu byl tak brzy?"

„Za to můžu já," vycenil Remus zuby po vlčím způsobu a podal Severusovi velký svitek pergamenu zažloutlého stářím.

Ten ho rozvinul a četl:

Zásadní zákoník pánů pobertů

Následující pravidla ho tu a tam donutila krátce se zasmát. Když došel k zápisu o Harryho narození, smích ho přešel. Kolik toho zmeškal! Neměl stát stranou, měl být přítomen. Nad posledním pravidlem zavrčel.

„Tos neudělal," procedil skrze zaťaté zuby.

Remus se jen dál usmíval. „Už to tak dávno je, Severusi. Já to jen zapsal. Vítej do spolku!"

Severus potřásl hlavou, věděl, že Remus odpověď ani neočekává. Pak přelétl očima připojené podpisy, dva z nich rozhodně neočekával - Davida Francise Gudgeona a Harryho Jamese Pottera. Natáhl před sebe ruku dlaní vzhůru a ucítil, že mu do ní byl položen brk. Naškrábal jím pod sloupec jmen svůj autogram: Severus Octavian Snape.

„Nakonec ta schůze nebude až tak k ničemu," okomentoval suše.

Remusovy oči se jantarově zaleskly jako oči vlka. Široký rošťácký úsměv odhalil neobvykle vyvinuté špičáky, jaké mělo jen málo lidí. „Nebude."

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

KONEC

Pozn. překl.: V sérii po OSVOBOZENÍ (Harryho Pottera) následují pokračování nazvaná  HLEDÁNÍ (klíče) a s pětiletým odestupem UZAVÍRÁNÍ (dveří) případně „Zatahování opony" - o českém názvu není dosud pevně rozhodnuto - a jednorázovka„Poslední ohňový den". Překlad bude prováděn a vydáván postupně, jak to půjde.
Této trilogii předchází „Release the Wolves" (Vypusťte vlky) z doby pobertů, o překladu tohoto díla neuvažuji, tudíž dávám k uvážení, pokud se toho někdo chcete chopit, chutě do toho. Jen varování: 77 kapitol.
HLEDÁNÍ (klíče) vyhrálo v roce 2006 v kategorii ‚angst' první cenu soutěže O zlatý brk, takže doufám, že to bude stát za to.

-oOo-

Pozn. autorky: Následující kapitola je pouhým přívěskem, nikoliv epilogem, ale i tak stojí za přečtení.

31.01.2013 17:24:27
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one