Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Noc byla tichá a vlahá. Občasný chladný závan větru - první posel očekávané bouře - tu a tam rozčeřil klidný stojatý vzduch v krátkém boji proti vedru přetrvávajícímu z odpoledního úpalu. V kuchyni domu číslo popisné 12 na Grimmauldově náměstí, kde sídlil hlavní štáb Fénixova řádu, seděli u stolu Severus Snape a Remus Lupin. I když přístup letaxovou sítí byl přísně omezen, stejně od onoho červnového fiaska s Potterem a Kráturou v hlavních rolích zůstával neustále poblíž krbu přinejmenším jeden člen Řádu. Čistě pro jistotu...

Bezprostředně po smrti Siriuse Blacka převedli Gringottovi na základě závěti zemřelého jak dům, tak většinu obsahu Blackova trezoru do vlastnictví Remuse Lupina. Zlomek jmění, ovšem stále slušná částka, byl připsán Fredovi a Georgeovi Weasleyovým s úmyslem podpořit jejich výzkumnou práci na poli kouzelných lumpáren; drobného příspěvku se dostalo i nebelvírskému famfrpálovému družstvu. Úctyhodný sloupec zlatých mincí přibyl během čtení poslední vůle do trezoru rodiny Weasleyových, kterým ani nebyla dána možnost odmítnout. Zbytek majetku - osobní věci, něco hotovosti a další drobnosti - zdědil Potter. Nicméně vzdor nově nabytému jmění se vlkodlak stále nevzdal svých obnošených svršků, hodných kárky hodně chudého vetešníka, asi se stále s Blackovou smrtí nesmířil natolik, aby byl schopen utrácet jeho peníze. Mezi mlčenlivými společníky stála poloprázdná lahev Ogdenské starorežné. Druhá, prázdná, vedle ní ležela, už když si Severus k Remusovi sedal.

Ještě stále v duchu vrtěl hlavou nad tím, že se k přihýbajícímu si vlkovi vůbec připojil. Oni dva nebyli přáteli a sotva kdy budou. Během společného boje proti Pánovi zla postupně odložili otevřené nepřátelství, nebo to alespoň předstírali. Zamyšleně pozoroval Lupinovu tvář. Vlkodlakovy oči byly prázdné, vzdálené, mrtvé. Jejich výraz mu byl důvěrně známý, vkrádal se do tváří těch, kteří ztratili rodinu, své milované. Lupin byl vinou svého ‚zdravotního stavu' vlastní rodinou zavržen už před lety; jediný příbuzný, který ho neodsuzoval, byl už dávno po smrti.

V Bradavicích si našel přátele, ale i ti už všichni odešli. Nebo téměř všichni. Druhým a posledním pozůstalým staroslavných Pobertů terorizujících bradavické komnaty byl Peter Pettigrew, zrádce svých nejlepších kamarádů. Severus nepochyboval, že až se tito dva bývalí přátelé znovu setkají, minimálně jeden neodejde po svých. A i přesto, že byl Lupin tím, kým byl, a že Pettigrew momentálně disponoval půvabnou stříbrnou packou, Severus by si vsadil na vlkodlaka. Jednou už ho rozzuřeného viděl a rozhodně si to nechtěl zopakovat.

Mrtvý nemrtvý, Black si ani dnes nezasloužil víc než Severusovo pohrdání. I tak se ale přistihl, že by udělal cokoli, aby ho přivedl zpět. Ztráta toho nesnesitelného čokla pomalu zabíjela muže, zpíjejícího se u kuchyňského stolu. Severus se přikrčil při myšlence, co by Lupinova smrt udělala s Potterem. Viděl spoušť v ředitelně po bitvě na ministerstvu. Potter ji vybílil, ve vzteku rozdrtil vše v dosahu; Severus si ani v nejzuřivějších návalech nic podobného nedovolil - dokonce ho to ani nenapadlo.

Brumbál samozřejmě neztratil svůj obvyklý drobný blazeovaný úsměv a příštího dne většinu zkázy napravil s jiskrou v oku jediným mávnutím hůlky. Mistra lektvarů i zbytek učitelského sboru zarazilo, že některé z předmětů byly rozbity neopravitelným způsobem. Předpokládalo to použití větší síly, než by kdy kdo v Potterovi hledal. Žal vyplavuje z jedněch to nejlepší, z druhých to nejhorší - a z některých obé zároveň.

Lupin se upíjel do zapomnění. Severus utápěl svůj pocit viny. Před patnácti lety nedokázal zachránit Jamese a Lily Potterovy. Informace o plánovaném útoku se dostala k řediteli příliš pozdě. I na Blackově úmrtí měl svůj podíl. Kdyby byl jednal způsobem odpovídajícím jeho věku a přestal se vyžívat ve ztrpčování uprchlíkova života, Black by mohl ještě žít. Severuse navíc tížilo i jeho chování k Harrymu Potterovi. Od Blacka nebylo možno rozumně očekávat, že by po dvanácti letech v Azkabanu jednal jako normální člověk, jenže Snape se ani v nejmenším nenamáhal zapřemýšlet, co vězení udělalo s jeho dávným zablešeným trnem v patě.

Za dnů svého přesvědčeného smrtijedství zabil nejednou, od té doby měl na rukou krev dalších, jejichž obětováním si kryl svá záda zvěda; ale úmrtí oněch tří jmenovaných ho tížila mnohem víc, ačkoli se na nich přímo nepodílel. První dvě samozřejmě v důsledku přinesla kouzelnickému světu blažených třináct let míru - a třetí přispěla k tomu, že se otevřely oči i našemu drahému ministerstvu, které konečně usoudilo, že Voldemort se skutečně vrátil. Alespoň, že se mu zadařilo jednou nebo dvakrát zachránit život Harrymu Potterovi, jakkoli se mu to v onu chvíli příčilo.

Severus zvrtl láhev a nalil si dalšího panáka. Dolil i vlkodlakovi a odložil režnou zpět na její místo na dosah obou. Kdyby je přistihla Molly Weasleyová, to kázání by si za rámeček nedali; naštěstí spala. Ta ženská vzala za svého každého, kdo vkročil do budovy štábu, bez ohledu na věk dotyčného. Bylo k půlnoci, většina Weasleyových stejně jako mladá Grangerová spala nahoře.

Severus s Lupinem pili ve službě, dá se říct - oba měli pohotovost; ale jednoduchý elixír na vystřízlivění by si v případě potřeby dokázal v mžiku poradit s jakýmikoli následky současné nestřídmosti. Jakožto mistr lektvarů byl Severus vždy připraven a dva flakónky Svižného střízlíka poslušně čekaly na svou chvíli. Zaklonil hlavu a prolil si hrdlem další dávku nechlazené jantarové tekutiny. Ostrá palčivost mu sežehla hrdlo, aby ho vzápětí polaskala vlnou příjemné vřelosti. Lupin do sebe neprodleně kopl loky rovnou dva. Po celý večer pil dva až třikrát rychleji než Severus.

„Napsal tenhle týden Harry někomu?" zeptal se bezvýrazně, leč k Severusovu překvapení zcela artikulovaně.

V posledních dnech byly zmínky o Harrym Potterovi tím jediným, co dokázalo Lupina alespoň na chvíli vytrhnout z apatie. Mimo toho kluka už neměl na celém světě nikoho, jenže Potter byl zavřený u mudlů, a tím z vlkodlakova dosahu. Potřeboval-li by Severus kdy důkaz o podřadnosti mudlů, Dursleyovi by byli ideálním studijním materiálem. Molly Weasleyová seznámila Řád s historkami z chlapcova dětství, které se jí podařilo vymámit z nejmladšího syna Rona - a bylo zřejmé, že Ron je obeznámen s pouhou špičkou ledovce.

Mladý Weasley připustil, že Potter se jakémukoli hovoru o svých příbuzných důsledně vyhýbá. Molly se rozohnila a začala kázat, že je třeba Pottera vytáhnout z toho domu, což byl od ní ubohý pokus, najmě vzhledem k ředitelově zatvrzelému trvání na chlapcově celoměsíčním pobytu u příbuzných, jenž se ani nenamáhal podpořit jakýmkoli zdůvodněním. Nicméně to, co Molly obhalila, Severuse znechutilo. Teď se stanovený měsíc chýlil ke konci a ředitel stále nejevil žádné známky ochoty Pottera osvobodit z vlídné mudlácké péče.

Severusovo špatné svědomí netížila jen úmrtí rodičů a kmotra Harryho Pottera. Musel si přiznat, že s chlapcem, který zůstal naživu, jednal odpudivým způsobem, viděl jen jeho popularitu a slávu... a jeho otce. Jistěže, v očích Voldemorta a smrtijedů mu takové konání jen sloužilo ke cti, ale sám cítil, že zašel moc daleko a na syna přenesl odpor, jenž cítil k jeho otci a kmotrovi.

Takové jednání bylo to dětinské a co hůř, rychle se stávalo bezmála zvráceným a začínalo se mu vymykat zpod kontroly. Reakce, kterou předvedl poté, co se mu Potter naboural do soukromí, by kteréhokoli jiného učitele stála místo; jenže Albus ho vyrazit nemohl, když ho nechtěl současně odsoudit k nebytí. Mrsknout studentem přes celou místnost! Severus byl znechucen sám sebou a začal od té chvíle zpětně přehodnocovat své chování k Potterovi během uplynulých pěti let.

„Zatím ne," odpověděl. „Hedvika určitě přiletí co nevidět. Má zpoždění, ale ne víc než jeden den." Všichni členové Řádu už důvěrně znali sněžnou sovu, kterou před lety Potterovi koupil Hagrid. Naprostá většina ji rozmazlovala, najmě Pošuk Moody, v němž zřejmě vyvolávala na exbystrozora nečekané křeče něhy.

„Nelíbí se mi to," usoudil Lupin. Kopl do sebe dalšího dvojitého panáka a natáhl se po láhvi. „Ty dopisy vůbec nevypadají jako od Harryho, mám z nich divný pocit."

„Viděl umírat svého kmotra, posedl ho Pán zla, seslal nepromíjitelnou kletbu na jinou lidskou bytost... pokud tedy lze Bellatrix považovat za lidskou bytost," uklidňoval ho Severus; onu poslední pikantní informaci přinesl šokovanému Řádu ze smrtijedského setkání. „Ten Harry Potter, kterého jsme znali do června, už nejspíš neexistuje."

Vlkodlak se zakuckal, ale Severus k němu nevzhlédl. Asi nebyl v místnosti jediný se špatným svědomím. Hm, možná, že i Pottera sžírá vina. Kdyby mu bylo o pár víc, mohl by se teď zpíjet režnou s nimi.

„Myslíval jsem si, že neschopnost se totálně namazat je vedle skvělého čichu, sluchu a zraku další výhodou lykantropie," zamumlal Lupin a kopl do sebe další dávku. Vypil už přinejmenším čtyřnásobek Severusovy spotřeby a stále vypadal nepěkně při smyslech. „Dokázal jsem kdykoli upít Jamese se Siriusem. Jednoho po druhém. Dokud jim to Lily nezatrhla, čas od času se mě pokoušeli zlít."

Severus překvapeně povytáhl obočí. Za ta léta, co s Lupinem nuceně spolupracoval, si všiml, že dotyčný se o své chorobě zmiňuje pouze výjimečně. Od toho Blackova dementního žertíku v jejich pátém ročníku, kdy Severus uviděl přeměněného Lupina za úplňku a byl jím téměř sežrán, se toho muže hrozil. Vyrovnával se s tím tak, že dotyčného ve skrytu nenáviděl a na veřejnosti buď přehlížel, nebo s ním jednal spatra. Poslední dobou  si tiše lebedil při pomyšlení, že svými dodávkami Vlčí zhouby, která dovoluje udržet si zdravý lidský rozum i během přeměny, ulehčuje Lupinovi snášet úplňkové noci.

Plameny v krbu náhle vzplály a zezelenaly, neklamná známka toho, že někdo přichází letaxovou sítí. Severus šťavnatě zaklel, hodil jeden flakónek Střízlíka Lupinovi a druhý do sebe otočil. Místní krb byl spojen s pouhými dvěma dalšími, k nimž měl přístup pouze omezený okruh osob. Veškerá vlídná pohodlná malátnost opilosti se vytratila nahrazena studenou střízlivostí a hlavou Albuse Brumbála, jež se objevila v Severusově zorném poli. Ředitel se zadíval na láhve a povytáhl obočí. Severus mu ukázal flakónek od lektvaru a Albus přikývl.

„Potřebuji, abyste vy dva došli do Zobí ulice a zkontrolovali Harryho. Tento týden ještě nikomu nenapsal. Ochranná kouzla narušena nebyla, nicméně jsem zneklidněn," vysvětlil Albus vážně.

„V tuhle hodinu?" podivil se Remus v náznaku protestu proti tomu, oč celé týdny usiloval.

„Raději byste navštívili Dursleyovi, až budou vzhůru?" odpověděl Albus otázkou. Potter pravděpodobně stejně spát nebude, od kmotrovy smrti měl se spaním potíže. Ačkoli ho málokdy přistihli, většinou se po večerce toulal mimo nebelvírskou věž.

Řád se stáhl, už neměli u čísla čtyři v Zobí ulici hlídky dnem i nocí. Jednak chtěli Potterovi dopřát trochu svobody, a kromě toho neměli členů nazbyt. Pán zla se začal prosazovat mnohem čileji, co bylo veřejně známo, že se vrátil.

„Vyrazíme bez prodlení," souhlasil Severus a mávnutím hůlky odstranil všechny němé svědky jejich opíjecího maratonu.

„Neubliž těm mudlům, Severusi," přidal Albus varování.

Severus si odfrkl. Mohl mudly pohrdat sebevíc, a těmito obzvláště, ale nebyl pitomec. Netoužil po zatčení a odsouzení. Za to mu nestáli. Zatknout Severuse už z principu ministerstvu bránil jen Albus a členové Řádu mezi bystrozory.

„Máme mu něco donést?" zeptal se Lupin téměř toužebně.

Albus si povzdechl: „Jen mu vyřiďte, ať má ještě chvíli strpení. Přibližně do týdne bychom měli být schopni ho přestěhovat, pokud bude ochoten bydlet na Grimmauldově náměstí. Pokud ne, bude to trvat o něco déle."

Lupin sklopil oči a neklidně si projel prsty předčasně zešedivělou kštici. „Dáme ti vědět, jak se mu daří, hned jak se vrátíme."

„Děkuji, Remusi," kývl Albus a zmizel z plamenů.

Remus se otočil k Severusovi a s náznakem suchého humoru se otázal: „Takže to, Severusi, znamená, že já mudlům ublížit můžu?"

„Bylo by to nanejvýš uspokojující, Lupine, leč ve vězení bys byl Potterovi k ničemu," ušklíbl se na něho Severus přátelsky.

Remus si odfrkl, vylovil z útrob hábitu kousek pergamenu a cosi, co Severus detekoval jako mudlovské pero. Naškrábal vzkaz pro kohokoli, kdo by se probudil a našel kuchyň prázdnou. Cestou ven si oba stáhli z věšáku v předsíni lehké černé pláště a vyšli hlavním vchodem na londýnskou ulici. S kápěmi na hlavách zastiňujícími jim tváře došli do liduprázdné uličky a odmístili se na Zobí ulici.

V Kvikálkově byl naprostý klid. Nic nenasvědčovalo tomu, že v jedné z těch nemastných neslaných krabic úhledně vyrovnaných do řady bydlí nejslavnější čaroděj současného věku. Domy byly jeden jako druhý - bílé omítky, tmavé okenice. Lišily se jen pojetím předzahrádek a vzorem záclon za okny. V některých domech se ještě svítilo, obyvatelé se dosud neodebrali do ložnic, popřípadě se jim nepodařilo zavčas vypakovat hosty. Severus vytáhl z kapsy Albusův zatemňovač a vysál do něho světla pouličních lamp. Pak společně s Lupinem vykročili ulicí k číslu čtyři.

Velké okno obývacího pokoje zářilo do tmy, podobně jako několik oken v patře. Dursleyovi byli vzhůru. To nevěštilo nic dobrého. Dursleyovci byli známí tím, že chodili spát se slepicemi a vstávali za kuropění. S hůlkami v pohotovosti zaklepali Severus s Lupinem na vchodové dveře. Otevřela jim žena s koňským obličejem, nakysle staženými rty a černými ustaranými kruhy pod očima. Vypadalo to, že Potter není jediným obyvatelem domu s poruchami spánku.

„Petúnie," pozdravil ji Lupin se zdvořilou úklonou. Trhla sebou.

Severus se poťouchle pousmál. Tahle ženská nebyla vůbec podobná Lily Potterové. „Kde je Potter?" zeptal se. Oba vstoupili a v záři umělého mudlovského světla shodili z hlav kápě.

„U sebe," štěkla podrážděně. „Bylo už načase..."

Zarazila se a s hrůzou v očích hleděla na Remuse Lupina. Pravděpodobně si ho pamatovala ze sestřiny svatby, usoudil Severus.

„Co se to tu děje?" vložil se mezi ně nevrle mužík s převelice krátkým krkem. „Zrůdy se konečně uráčily zbavit nás toho kluka? Letos byl ještě divnější než kdy jindy!"

Severus si nevšímal těžkotonážního obtěžujícího mudly a ostražitě pozoroval svého společníka. Lupin měl lehce nakloněnou hlavu, oči rozostřené, větřil. Pomalu se otočil ke schodišti, oči mu žlutě probleskly. Severus od něho hbitě poodstoupil; z vlkodlaka přímo vyzařovala syrová síla. Severus se s nevolí napomenul, že Lupin se stále ještě ovládá. Čím blíž byl úplněk, tím víc z něho táhl vlk.

„Krev... Harry," zavrčel vlkodlak temně a vrhl se vpřed rychleji, než se dokáže pohybovat jakýkoli člověk. Vernon Dursley byl nadzvednut ze země jako pírko a přitisknut ke zdi, hrdlo mu svírala Lupinova ruka. Tlustý mužík vytřeštil oči, sálal z nich strach.

„Kde je? Co jste mu provedli?"

Muž se dusil a prskal neschopný odpovědět, jeho žena se bez úspěchu zavěsila na Lupinovu paži. Lupin ji zcela ignoroval.

„Být vámi, odpovím," informoval je Severus chladným tónem, který dokázal mrzimorské a nebelvírské studenty vyděsit až k bezvědomí. „Jen blázen rozhněvá vlkodlaka."

Nečekal, že by ta bečka sádla dokázala vypoulit oči ještě více, ale stalo se. Muž zbledl, ale od Petúnie se pomoci nedočkal. Zřejmě moc dobře věděla, o čem je řeč.

„Ani jsme se ho nedotkli!" vykrákoral Vernon nakonec. „Zamknul se v pokoji, hned jak se vrátil ze školy, a od té doby nevyšel. Ty dveře nejdou otevřít. Petúnie mu strká jídlo otvorem pro kočky."

Lupin muže pustil a vypálil ke schodům. Vernon Dursley dopadl na zem, jednou rukou si třel pohmožděné hrdlo a druhou šmátral po stěně vedle sebe, jeho žena se nad ním skláněla. Severus chvatně následoval Lupina, hábit i plášť za ním jen vlály. Jeho tvář zůstala zcela bez výrazu, ale cítil, jak mu po páteři začíná přebíhat mráz.

Vyběhl do haly nad schodištěm a uviděl Lupina zuřivě bušit na dveře a řvát, ať ho Potter pustí dovnitř. Severus odstrčil vlkodlaka stranou a zamířil hůlkou na dveře. Alohomora! Nic. Zkusil silnější odemykací kouzlo, také bez úspěchu.

„Myslíš, že jsem to nezkoušel?" zavrčel Lupin. Vypadal živěji než za celý poslední měsíc. „Musíme se tam dostat. Ustup."

Severus jen taktak stačil ukročit a otočit se a už cítil, jak na něho dopadá drobná dřevěná drť. Zvrtl se zpět, v rámu bývalých dveří do Potterova pokoje se usazoval prach. Teď už cítil totéž, co Lupin zavětřil v přízemí. Pach lidské krve znal důvěrně. Vytanuly mu vzpomínky na smrtijedské útoky, vzpomínky, jež by raději zapomněl, leč žádná z nich ho nepřipravila na pohled, který se mu naskytl.

Dveřní otvor vyplňoval téměř nepostřehnutelný modravě pableskující mocný ochranný štít, zabraňující čemukoli hmotnému či kouzelnému ve vstupu do pokoje. Vzdor silné tříštivé kletbě, kterou Remus zničil dveře, všechny dřevěné úlomky ležely v chodbě. Severus bezvýsledně vyzkoušel pestrou paletu protikouzel a protikleteb.

Když Severus přistoupil těsně ke dveřím, cítil na kůži šimrání způsobené nevídanou magickou silou štítu, zježily se mu z toho všechny chlupy na rukou. Ze svého místa nahlédl do pokoje.

Harry Potter ležel na zádech na své posteli oblečený do nadměrných mudlovských džínsů v pase stažených kusem provazu. Byl vychrtlý; pod tenkou kůží se mu jasně rýsovala žebra. Na pažích i hrudníku měl několikero dlouhých rozšklebených jizev, krev se vsakovala do ušmudlané matrace, na níž ležel, kůži měl mrtvolně bledou. Obličej měl odvrácený ode dveří, přes bližší postranici bezvládně visela jedna ruka, krev po ní stékající odkapávala na podlahu. V rudé louži na zemi ležel otevřený kapesní nůž. Hůlka nebyla nikde v dohledu. Chlapcova sněhobílá sova byla také pryč, jediné okno z místnosti bylo zavřené a zajištěné.

Severus ustoupil ode dveří a s rukou přitisknutou na ústech bojoval s nevolností. Lupin se svezl na podlahu, kde bezmocně vzlykal. Severus přistoupil k vlkovi a vyťal mu řádný políček. Málem si o něho přerazil ruku, ale Lupinovi to zřejmě vůbec nevadilo.

„Koukej se sebrat," přikázal mu ostře. „Ještě žije a není ani na umření. Kdyby zemřel, štít by padl s ním a ty bys to k čertu musel vycítit! Sežeň Albuse. Nikdo jiný nemá šanci projít dovnitř."

Lupin trhaně dýchal a chvilku třeštil oči na Severuse, až se konečně vysoukal na nohy, vyběhl před dům a přemístil se do Bradavic. Severus stál přede dveřmi do pokoje s hůlkou v pohotovosti pro případ, že by šít padl. Vzdor svému prohlášení k Lupinovi se šíleně bál. Ten kluk ztratil už příliš mnoho krve.

Padne-li štít, bude mít na Potterovu záchranu jen pár krátkých chvil. V rychlosti projel kapsy hábitu a zkontroloval, které léčivé lektvary má s sebou. Šok nedovoloval, aby ho váha skutečnosti zasáhla plnou silou. Měl s sebou pouze léky pro případ nutnosti zachránit Harryho z pochybné péče Dursleyových, ne proti zraněním způsobeným sobě samému.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

30.01.2013 16:56:37
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one