Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Kapitola sedmačtyřicátá

Když Severus bezpečně zmizel, Harry se napřímil z pokleku; na podlaze jeskyně zbyla po jeho otci jen snůška krvavých skvrn. Okamžitě do něho udeřila odzbrojující kletba, jež mu z ruky vytrhla ‚hůlku' a donutila ho o pár kroků ustoupit. Podařilo se mu ale zůstat na nohou a neodlétnout na řadu vyčkávajících smrtijedů.

„Obávám se, že ti nemůžeme dovolit, abys toto vlastnil, ani aby tím nakládal kdokoliv další," zapředl Voldemort, zachytil hůlku, zlomil ji v půli a obě poloviny znovu přepůlil. Při každém zlomení vylétly z ubohého dřívka červené a zlaté jiskry. „Zdá se, že jsi vůči bolesti dosti odolný."

Harry pokrčil rameny a ledabyle odpověděl: „Mohl by sis podat ruku s mým bratránkem, ten má taky zálibu v týrání... ale asi by si nadělal do kalhot, kdyby tě viděl."

Kruh shromážděných se přidušeně zasmál a Harry si rychle pomocí empatie zkontroloval přítomné, kteří z nich se dokáží nejlépe ovládat a kteří by mohli být případnými slabými články.

„Mudlovští ubožáci," odplivl si Voldemort. „Dostane se ti pomsty."

Harry nanejvýš snapeovským způsobem nadzdvihl jedno obočí, aniž by zbytek jeho tváře ztratil na nečitelnosti. „V plnémrozsahu?"

„Mám za to, že to je v souladu s naší dohodou," pokynul mu Pán zla blahosklonně rukou a naznačil úklonu hlavou.

Smrtijedi neklidně přešlápli, vývoj situace se jim přestal líbit. S mnohými z nich měl Harry Potter nevyřízené účty - ne vše, co mu prováděli, bylo na přímý Voldemortův rozkaz. Harry se usmál a nechal svým mentálním štítem proplout pár obrazů, doufal, že jeho obrana bude díky tomu považována za slabší, než jakou skutečně byla. Nabídl vzpomínku na Luciuse Malfoye s deníkem v ruce a Ginny umírající v Komnatě. Na Siriuse propadávajícího závojem a dětinsky žvatlající Bellatrix Lestrangeovou. Na Petra Pettigrewa přiznávajícího, že vydal jeho rodiče Voldemortovi.

Zadíval se Pánovi zla zpříma do očí a ten přikývl.

„Budu potřebovat hůlku," namítl Harry klidně, i když se tak ani zdaleka necítil. „Vyřídit si účty ručně stručně je sice poměrně uspokojivé, ale cruciatus je cruciatus." Rozhlédl se a vyhledal tvář Bellatrix Lestrangeové. Zlověstně se ušklíbl. „Za ten rok jsem se leccos naučil."

„Dostaneš otcovu," nabídl Voldemort a svá slova doprovodil zvednutím řečené hůlky, kterou ale Harrymu zatím nepodal. „Leč vše má svůj čas, Pottere, nebo snad Snape?"

„Pottere," odtušil Harry líně. Voldemort mávl hůlkou, čímž odstranil všechna kouzla na úpravu vzhledu, která na sobě Harry měl, včetně toho kryjícího jizvu na hřbetu ruky.

„Toto už není třeba. A nyní mi řekni zbytek věštby," nakázal. Harry se rozesmál. Halasně. Voldemort plynule sklouzl z trůnu, doplul až k němu a uchopil ho za bradu, až se kostnaté prsty dlouhými nehty zaryly Harrymu do masa. „Nehraj si se mnou, kluku."

„Omlouvám se," řekl Harry neupřímně. „Jenže když... Albus tě celé roky vodil za nos! Věštba žádné pokračování nemá, Trelawneyová, ta stará můra, jenom zopakovala podruhé stejná slova, která už slyšel tvůj smrtijed, než ho načapali a vyrazili z hospody. Albus mi to ukázal v myslánce, když jsme se loni vrátili z ministerstva."

Ruka držící ho za bradu zmizela a Harry se zapotácel, rychle se mu však podařilo znovu se narovnat. „Kde je velitelství Řádu?"

„To přeci víš sám, jenom ho nevidíš," odpověděl Harry a pokrčil rameny. „Nejsem strážcem, takže s tím ti nepomůžu."

„Jsi mým hostem, jak dlouho uznáš za vhodné," pobídl ho Voldemort a položil mu ruku na rameno vyloženě otcovským způsobem. Harrymu se podařilo se neotřást odporem.

Harry si odfrkl. „Řekl bych, že mě po naplnění naší dohody už Albus do Bradavic nevezme. Zbývá mi ještě rok. Jistě by sis mohl mé vzdělání vzít na starost ty a tví věrní služebníci... nebo bys mě mohl poslat do Kruvalu. Viktor Krum se tuhle zmínil, že s těmi okolními zasněženými kopci je tam vážně krásně."

VoldemortVoldemort se rozesmál, z toho zvuku šel mráz po zádech a houpal se žaludek. Harrymu do smíchu rozhodně nebylo. Určitě tu musel být nějaký způsob, jak se odsud dostat, stačilo na něj jenom přijít a využít ho... musel být bdělý a stále ve střehu. Pokud nepoleví v ostražitosti, mohl by nejen přežít, ale také zůstat neocejchovaný.

„Dnes již není dostatek času na rituál zasvěcení a také nám chybějí jisté... maličkosti," usmál se Voldemort nebezpečně a rozhlédl se místností. „Zítra večer vstoupí Harry Potter mezi nás, poté nás už nikdo a nic nezastaví. Ukažte mu pokoj a ať má veškeré pohodlí, Luciusi, Augustusi. Nerozčilte mne."

Oba jmenovaní vystoupili z kruhu a každý položil ruku na jedno Harryho rameno. Harry se ani nepohnul, věděl, že další příležitost se mu už nenaskytne.

„Mohu první?" požádal a vyslal obrázek Bellatrix Lestrangeové.

Voldemort se uchechtl. „Zajisté." Pokynul Malfoyovi s Rookwoodem, kteří se vrátili na svá místa.

Harry přešel k Lestrangeovým a všiml si, že vedle nich stojí Pettigrew. Čím dál tím lépe. Ti se ještě budou divit, s kým si začali. Soustředil se a vyvolal vzpomínku na lekce v místnosti nejvyšší potřeby.

Mrskl sebou jako na obrtlíku a hranou bosého chodidla nakopl Lestrangeovou přímo do spánku, žena se tiše sesula k zemi, aniž by se jedinkrát pohnula. Harry dokončil otočku s oběma nohama znovu bezpečně na zemi a rukama sevřenýma v pěst. Mnozí smrtijedi vypadali, že na ně udělal dojem, obzvláště ti, kteří se s ním sice už setkali, ale navzájem se spolu neutkali. Z Pettigrewa sálala čirá hrůza.

„Uspokojivé, jak jsem říkal," odtušil Harry. Podíval se na zhroucené tělo u svých nohou. „Pokračování příště. Malfoyi? Rookwoode?" vyvolal nesmlouvavě a ukazováčkem jim naznačil, aby šli před ním.

Než opustil síň, o níž jeho otec tvrdil, že je trůnním sálem, ohlédl se přes rameno na Voldemorta, který vypadal potěšeně a na tváři mu hnízdil samolibý úsměšek. Skvěle.

Malfoy s Rookwoodem ho vedli, oba byli evidentně napjatí. Jakmile byli z doslechu sálu, Malfoy se zastavil a obrátil se k Harrymu. Nutno podotknout, že nevypadal nijak zle, najmě uvážíme-li, že byl před pouhými několika hodinami osvobozen ze žaláře.

„Poslouchej, Pottere," sykl Malfoy zlověstně. „Pán zla tě možná chce mít na své straně a z politického hlediska za to asi vážně stojíš, ale pořád nejsi víc než otravný výrostek, ať už o tvé síle bájil Severus cokoliv. Bude lépe, když na to nebudeš zapomínat."

Harry přimhouřil oči a neverbálně omráčil Rookwooda. Jelikož si Malfoy nevšiml, že Harry kouzlil, zmateně se podíval po náhle upadnuvším kolegovi.

Ty poslouchej , Luciusi," sykl Harry v odpověď. „Tvůj pán mi tě slíbil - za tu záležitost s Tajemnou komnatou, takže mne nepokoušej. Silencio! Petrificus totalus! Legilimens!"

Harry se sice nitrozpytu teprve začínal učit, ale byl mu podroben v životě už tolikrát, že věděl, jak si počínat. Vrazil do Malfoyovy mysli a vytáhl z ní cestu z jeskynního komplexu. Kurva, kurva, kurva, zaklel v duchu. Bude se muset vrátit přes trůnní sál. Měl to předpokládat. Voldemort nebyl žádný pitomec.

Harry se stáhl, Malfoy těžce lapal po dechu a byl celý vyděšený. Harry se na něho usmál a poplácal ho po líci. „Užij si trest, Luciusi. Nechtěl bych být tím, kdo nechal utéct Harryho Pottera." Uštědřil mu ještě direkt do brady, dost tvrdý na to, aby mu přerazil sanici. Čistě z plezíru navrch přidal jistou kletbičku z oblasti černé magie, která už se postará o to, aby zranění nebylo možno vyléčit magicky. „To bylo za Ginny a Siriuse. Mdloby na tebe!"

Stále ještě znehybněný Malfoy dopadl vedle Rookwooda. Harry jim hbitě zlomil hůlky, zastrčil úlomky do kapes, stáhl plášť Rookwoodovi, který byl menšího vzrůstu než Malfoy, a otočil se zpět k trůnnímu sálu. Držel se ve stínech při zdi. Krátce zauvažoval vrátit se pro boty, ale usoudil, že bosky nadělá méně hluku. Opatrně nakoukl do sálu, zbylí členové užšího kruhu byli stále přítomni a Bellatrix se už probrala. Harry se zašklebil. Bude-li mu štěstí přát, pošle ji znovu k zemi.

Aniž by promluvil, několik smrtijedů omráčil. Voldemort se okamžitě rozzuřil a Harryho se začala zmocňovat nervozita. Čelit šílenci, který se ho snažil naverbovat, byla hračka, to totiž přímá újma na životě či zdraví v podstatě nehrozila. Jenže za chvilku už mu Voldemort znova půjde po krku, a pokud se mu nepodaří rychle zmizet z jeho hájemství, Harryho šance na přežití klesnou rychle k nule.

Sice měl nebývalou příležitost Voldemorta zabít, ale odolal tomu pokušení. Ještě toho neuměl dost, s výcvikem byl teprve v počátcích. Nevěděl, jestli by dokázal seslat smrtící kletbu správně, ani zda by její pomocí bylo Voldemorta vůbec možno zabít. Musí vzít nohy na ramena, toho zmrda zabije někdy příště.

Stojící smrtijedi vypadali nervózně, roztržitě těkali očima jeden po druhém a rozmýšleli, co teď. Harry neslyšně vešel do sálu, podařilo se mu ho z poloviny překonat, než si ho konečně všimli. Zastavil se, když mu nad ramenem prolétl rudý paprsek kletby vyslané pro výstrahu. Zhluboka se nadechl a začal v sobě shromažďovat a usměrňovat magickou sílu. Bude mu dopřán pouze jediný pokus.

„Rookwoode!" zaburácel Voldemort. „Kde je Malfoy?"

Harry se otočil, vztáhl proti Voldemortovi i smrtijedům dlaně a vyslal na celou skupinu nárazovou vlnu čisté magie. Pak klidně odpověděl: „Dává si šlofíka."

Accio Snapeova hůlka!

Utíkal, jak nejrychleji dovedl, plášť za ním vlál, ani se nezdržoval zjišťováním, kolik jich za ním běží. Otcovu hůlku shrábl ze vzduchu a vsunul ji do pouzdra. V životě ji nepoužil, takže bude zřejmě bezpečnější a účinnější kouzlit bez ní. Rozvolnil pouta empatii, aby mu napověděla, kde všude se smrtijedi vyskytují.

Slyšel dusot pronásledovatelů, vnímal jejich vztek a zklamání. V uších mu zněly ozvěnou výkřiky a cítil kletby létající jeho směrem. Vtáhl hlavu mezi ramena a předklonil se, i tak ho několik zasáhlo. Řetízek s přívěskem se rozehřály, pohltily většinu síly vložené do úderů. V duchu žehnal Merlinovi, že se ho žádný nepokusil omráčit. Snažil se nevšímat si dopadajících ran, ale přesto několikrát klopýtl, když byl úder kletby silnější než pohlcovací schopnosti ochranného amuletu. Jakmile doběhl na dohled k východu, otočili se proti němu strážní. Harry na ně ukázal rukou a pomodlil se, aby to fungovalo. Imperio!

Provinile sebou trhl, ale usoudil, že při tom množství nepovolených kleteb, jaké už byly v tomto komplexu seslány, se jedna navíc ztratí. „Nedovolte jim následovat mě! Zastavte je vší silou, co máte!"

Když je míjel, pohled se jim vyprázdnil a lícní svaly povolily; tak si ze čtvrťáku pamatoval, že by ovládaní imperiem měli vypadat. Chodidla ho pálila z běhu po ostrých kamíncích na podlaze jeskyní, jakmile vyběhl do sněhu, bylo mu jasné, že má zaděláno na nepěkný průšvih. Uběhl dalších asi padesát metrů, když výkřiky za ním zesílily. Stráže padly.

Uvažoval, jestli by nebylo vhodné zkusit přemístění, ale netušil, zda by byl schopen znovu prorazit štíty - a co by následovalo, kdyby se mu to nepovedlo. Ztráta krve vinou kleteb, které ho úspěšně zasáhly, také mluvila proti pokusům o přímé odmístění. Stejně netušil, jak se mu vlastně podařilo propasírovat se dovnitř. Tmou se rozlehl zvučný hlas a Harry se přikrčil. Voldemort a sonorus, to byla přímo ďábelská kombinace.

„Doufám, že se dobře bavíš, Pottere. Už ses podíval na nebe?" Následoval zlověstný smích utnutý ukončením zaklínadla.

Harry vzhlédl a zachvěl se nejen zimou. Obklopovaly ho stromy, nad ním plul úplněk a on krvácel. Zvolnil tempo běhu, pokud bude pádit příliš rychle, nebude schopný vycítit, kdyby se k němu něco blížilo. Netušil, co v tomto lese žije, ale nechtěl zbytečně riskovat. Sebral pořádný klacek, aby měl alespoň nějakou zbraň, a vtom uslyšel zavytí. Voldemort svým vlkodlakům Vlčí zhoubu asi nedával. Harry si vzpomněl na Remuse, ten byl silnější a rychlejší než Harry. Dokázal vyčenichat studenty toulající se po nocích mimo koleje. Pach Harryho krve bude pro vlky i případné další obyvatele lesa silným lákadlem.

Další zavytí se ozvalo o poznání blíže, po pravé straně, a bylo následováno odpovědí zleva. Vlci jsou zvířata žijící ve smečkách a i vlkodlaci rádi loví ve skupině. Harry začal cítit zvířecí emoce... zuřivost... bolest... hlad... žízeň. Žízeň? Prudce se otočil a zjistil, že hledí na vysokou bledou postavu ve splývavém plášti. Hbitě po ní sklouzl očima. Postava nedýchala, i Harryho dech se začal zadrhávat. Upustil hůl, již držel. A do hajzlu, pomyslel si, horší už to být nemůže...?

„Ale, ale, copak to tu máme?" zaintonoval chladný hlas, postava nevěnovala blížícímu se vytí pražádnou pozornost.

Harry zvolna couval, vytí kvapem zesilovalo, ale vlky zatím neviděl. Rychle se rozhlédl, pak vyskočil, chytil se větve nad hlavou a jen taktak nevykřikl, když se mu do paže nečekaně zahryzla bolest z dřívějšího zásahu kletbou kteréhosi z pronásledovatelů. Cosi ostrého mu chňaplo po noze, roztrhlo nohavici i kůži pod ní. Harry zaťal zuby, zhoupl se a vyškrábal se na větev stromu. Najednou mu přišlo k smíchu, že je vlastně ve stejné situaci jako tehdy, když ho zahnal na strom Raťafák, oblíbený buldok tetičky Marge. Však s ním si to také jednou vyřídí. Tři vlci pod ním zuřivě doráželi na strom, skákali a naprázdno klapali čelistmi, aniž by si všímali bledé postavy... která tam nestála.

Harry vzhlédl, ale nad ním nebylo nic jiného než tři holé větve a temná obloha pozdní noci, na níž zářil plný měsíc. Po ráně na noze se mu hebce otřelo cosi chladného a Harry se prudce otočil, až mu na kluzké větvi podjely nohy. Rozhodil rukama ve snaze najít jakoukoliv oporu. Vysoká bledá postava ho uchopila za rameno a pomohla mu nalézt ztracenou rovnováhu, aniž by musela vynaložit jakékoliv viditelné úsilí.

Jeden z dlouhých prstů vyklouzl z úst, jejichž rty byly téměř stejně bledé jako okolní pokožka. „Vlkodlaci tě nenakazili."

Harrymu v první chvíli spadl kámen ze srdce, ale záhy mu došlo, že je vydaný na milost a nemilost bytosti, která nutně musí být upírem. „Tak to... děkuju?"

„Co tě sem přivádí?" optala se bledá postava a mírně se usmála.

„Potíže s Pánem zla," odpověděl rozechvěle. Pokud si s ním upír hraje, tak ho třeba nezabije. „Chce, abych se k němu buď přidal, nebo abych zemřel, a já raději zůstanu naživu a volný."

Upír se sklonil a opět přejel prstem po šrámu na Harryho noze, pak si zakrvácený prst vložil do úst; hýbal se rychleji, než bylo možno postřehnout. Harry se zachvěl. „Jsi mocný. Proč by tě chtěl lord Voldemort zabíjet?"

Harry zvedl třesoucí se ruku a odhrnul si z čela ofinu, aby byla vidět jeho slavná jizva. „Snaží se o to už léta."

„Harry Potter." Chladné oči zvolna projížděly po jeho postavě, byl poměřován a hodnocen. „Ne všechny děti noci, mladý Pottere, jsou dle tvých měřítek zlé. Žiji v těchto lesích už celé milénium, a teprve v poslední době začaly být zamořeny více obyvateli, než kolik uživí. Vlkodlaci mne poslouchají, ale pouze o této jediné noci v měsíci a jen proto, že nemají jinou možnost. Brzy se odeberu najít si jiný domov... Zřídkakdy zasahuji do věcí čarodějů, Harry Pottere." Upír se krátce odmlčel, asi rozmýšlel možnosti. „Temný pán si není vědom mé přítomnosti. Můžeš se ke mně připojit, pokud máš zájem, nebo svobodně odejít."

Harry vytřeštil oči a otevřel pusu. „No... to..." shlédl. „A co vlci?"

„Neublíží ti. Ale totéž nemohu zaručit u dalších stvoření, s nimiž se můžeš setkat." Upír mávl dlaní, vlkodlaci se posadili a pokojně k nim vzhlíželi. „Upřímně mne zajímá, zda se odsud dokážeš dostat živý, mládě."

Upír ho pustil a Harry spadl. Vyrazil si dech a ošklivě podráždil zraněnou paži i nohu. Pohlédl na upíra, který ho s vlažným zájmem beze slova pozoroval. Harry se postavil a opatrně obešel vlky. Vrčeli a kňučeli, zjevně bojovali proti moci, jíž je upír poutal, ale chtě nechtě ho nechali odejít. Harry se naposledy otočil po postavě sledující ho z větve stromu. Jejich pohledy se ještě jednou střetly a Harry měl během té chvilky, kdy si hleděli do očí, pocit, že jeho mysl přišla o všechny štíty a byla volně propátrána.

Rozeběhl se. Stále tu byla možnost, že mu upír lhal nebo že změní názor, a přeci jen se rozhodne ho zabít. Koneckonců měl žízeň.

Les v nociDlouho mu dělaly společnost jen stromy, sníh a nebe nad hlavou. Rána na noze už nekrvácela a on ji nechal tak. Byl unavený, proč plýtvat energií na hojicí kouzlo.

Zavřísknutí ho přinutilo zastavit se a pátrat po jeho původci. Cítil... zlobu... a snahu o nenápadné přiblížení... někde nedaleko. Něco tady mělo silné teritoriální instinkty a nebylo to lidského rodu. Marně procházel seznam temných tvorů, který z nich by mohl vřískat. Proklel Lockharta, jenž je měl o temných stvořeních učit. Napětí... očekávání... Harry začínal panikařit. Bylo to blízko. Koutkem oka zachytil rychlý pohyb.

Zvrtl se, mdloby na tebe, a už se na něho řítila masa peří ozbrojená spáry a tvrdým zobákem. Pařáty se mu zaťaly do ramene plášť neplášť, zoban mu ostře udeřil do obličeje a byl donucen udělat několik kroků vzad. Poklesl v kolenou a využil toho pohybu ke zpětnému švihu a odhození potvory. Odskočil trochu bokem a bez váhání seslal za útočníkem další kletbu, i když v dané chvíli už trochu nadbytečně. Neviděl jasně, proti čemu vlastně bojuje, a nehodlal se zdržovat podrobnějším zkoumáním. Stejně by mu to bylo houby platné, zaostřit nemohl - ztratil brýle a do jednoho oka mu stékala stružka krve.

Přemístění už vůbec nepřicházelo v úvahu, i kdyby byl mimo dosah Voldemortových ochran. Rozštěpil by se, kdyby to zkoušel. Škobrtl, jak hledal úkryt, hlava mu třeštila a žaludek protestoval. Dýchání se stávalo stále obtížnějším. Na ukradený plášť seslal ohřívací kouzlo, ale holým nohám, které dávno přestal cítit, to nepomohlo. Sedl si, několika zaklínadly odtrhl z dolního okraje pláště pár pruhů a omotal si je kolem chodidel. Pak na ně, na pyžamo i na plášť, který mu nově dosahoval jen ke kolenům, seslal sérii vyhřívacích kouzel.

Zčistajasna se na místě, kde seděl, udělala mnohem větší zima, i zoufalství a bezmoc, které cítil, se přinejmenším zdesateronásobily. Harry měl chuť se rozbrečet a všechno vzdát, až mu konečně došlo, že takto na něho působí mozkomoři. Začal hledat šťastnou vzpomínku, jakoukoliv šťastnou vzpomínku, na niž by se mohl zaměřit. Vzpomněl si na otce a jeho úsměv naplněný pýchou na syna, vzpomněl si na Charlieho a jeho něžné doteky občas zhrublé vášní, na Rona a Hermionu, s nimiž se smál a žertoval. Zvedl před sebe ruce dlaněmi ven, aby zastavil postup duši požírajících kreatur.

Expecto patronum! Z levačky mu vyskočil Dvanácterák, ale co Harryho doopravdy zarazilo, byla skutečnost, že statný jelen v témže okamžiku získal společnost v podobě Tichošlápka vyskočivšího z pravé dlaně. Oba ochránci společnými silami rozehnali útočníky a pak se za vzájemného pošťuchování vraceli k Harrymu, který na ně jen tiše zíral. Zlehka do něho žďuchli čumáky a zmizeli.

Padl do měkké sněhové peřiny, dočista hotový. Bylo to tak lákavé: smotat se do klubíčka a nechat se unést na vlnách spánku. Zemřel by, ale nenápadně a bezbolestně... a byl už tak unavený. Oči se mu zavíraly samy od sebe. Dvakrát se je neúspěšně pokusil otevřít, když tu náhle uslyšel mohutný řev, který ho dokonale probral. Ten zvuk si nebylo možno splést s žádným jiným. Vstal a čekal, soustředěně bojoval se slabostí způsobenou tělesným i magickým vyčerpáním. Řev se ozval znovu; vyrazil v tu stranu.

„Výtečně, Pottere, prostě výtečně," mumlal si pod fousy. „Jsi ztracený v promrzlém nočním lese a slyšíš draka. A co neuděláš? Samozřejmě se na něho jdeš podívat."

Dopotácel se na mýtinu a vzápětí se odkoulel z dosahu plamene statné velšské dračice. Utržená zranění proti takovému pohybu bolestivě protestovala.

„Klídek, holka, klídek," tišil ji v hadím jazyce. „Neublížím ti. Pročpak jsi tady v té zimě a sněhu? Měla bys být někde, kde je teplo a zelená tráva."

Dračice zmučeně zařičela, byla rozrušená daleko hůře než jakýkoliv jiný drak, s nímž se Harry kdy setkal.

„Pššššt, oni tě vzali od dětí?" Harry netušil, jestli lze hadím jazykem někoho uklidňovat, ale statečně se snažil. „Myslím, že je znám. Našli je dobří lidé a dopravili je ke mně domů, kde je léčili. Jsou z nich už pořádní macci."

Dračice ztichla, sklonila hlavu a zvědavě k Harrymu přičichla. Instinktivně se natáhl, pohladil ji mezi očima a užasl nad jemností a hebkostí jejích šupin. Krásně hřála do prokřehlých prstů.

„Chybějí ti, že jo. Můj otec mě taky postrádá." Harry se zachvěl a kýchnul. No úžasné, ještě nastydl. Dračice roztáhla křídla a pokusila se vzlétnout, něco ji však drželo při zemi. Harry vytřeštil oči. Jednalo se o strážní kouzlo užívané běžně dračími ošetřovateli, jen v tomto případě na daleko menším prostoru. V Rumunsku mohli draci létat až k úrovni nejbližších horských hřbetů, ale přitom nemohli opustit údolí zabraná rezervací.

„Všichni tvoji mladí, až na jednu, odlétli na jih. Jsou teď s dalšími draky a s čaroději, kteří je mají rádi a starají se o ně. Ta poslední je zraněná, ale moji kamarádi ji léčí. Měla zlomené křídlo." Harry stáhl ruku a omotal kolem sebe těsněji plášť.

Vyhřívací kouzlo začalo vyprchávat a nohy mu vypověděly poslušnost. Tvrdě dopadl na kolena do rozbředlého sněhu. Dračice opět zoufale zařvala. Vstala, znovu rozepjala křídla a natáhla jednu nohu k Harrymu. Přichystal se na úder; byl příliš prokřehlý a malátný, než aby se bránil, ale drápy ho neuhodily. Naopak se okolo něho něžně sevřely a přitáhly ho pod dračici. Složila křídla a omotala jimi Harryho přitisknutého k jejímu sálajícímu břichu.

Krátce se podivil nezvyklosti situace, v níž se ocitl, ale rychle se propadl do slastného nevědomí.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

31.01.2013 17:12:20
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one