Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Harry jen němě zíral. Tak toto tedy nečekal. Brzy ráno, ještě než se jeho spolubydlící probrali, mu přímo do ložnice doručila sova dopis od Charlieho. Psal o nočním útoku na rezervaci a uklidňoval ho, že nikdo nebyl zraněn, rozhodně přinejmenším žádný z ošetřovatelů. Harry tudíž očekával, že byl povolán do ředitelny, aby si vyslechl chválu na úspěchy posledního vynálezu z dílny dvojčat, a ne proto, aby byl seznámen s rituálem svazujícím rodiče s dítětem.

Znovu si pročetl zápis o obřadu. Hlava ho bolela dostatečně výrazně, aby si byl jist, že noc nestála za nic. Myšlenka, že by to Snape udělal... pro něho... Nevěděl, co říci. Přes veškerý pokrok ve vzájemných vztazích se k sobě chovali téměř ostýchavě; s výjimkou chvil, kdy Harryho něco čertovsky bolelo. Tehdy odhodili všechny zábrany a chovali se k sobě tak, jak by se měli, dle Harryho představ, chovat otec se synem. Možná by pomohlo, kdyby si na veřejnosti nemuseli projevovat okázalou nenávist.

Pátravě si prohlížel Brumbála i svého otce. Místnost přímo brněla napětím. Kdysi si Harry myslíval, že Brumbál ví všechno, ale dnes už mu bylo zřejmé, že ředitel pouze ví dost na to, aby působil jako vševědoucí. O rituálu, který měl Snape v úmyslu podstoupit, se například dozvěděl teprve předchozí noci, kdy už také mohlo být příliš pozdě na vznášení námitek.

„Jiný způsob, jak narušit to spojení, není," řekl Harry tiše, neptal se.

Otec se na něho díval s nerozluštitelným výrazem ve tváři. „Slečna Grangerová nepřestává prohledávat knihovnu."

„Jak dlouho jí trvalo, než přišla s tímhle?" zeptal se.

Snape si povzdechl a stočil oči nad Harryho, asi počítal. „Čtyři měsíce."

Harry zavrtěl hlavou, znal Hermionu mnohem lépe než jeho společníci. „Pak není jiné cesty." Snape i Brumbál pozdvihli obočí jako jeden muž a Harryho jejich shoda téměř rozesmála. Napadlo ho, jak moc Brumbál Snapeovi zastupuje otce, a zda to z něho náhodou nedělá něco na způsob Harryho dědečka. Takové příbuzenstvo by si koneckonců nechal líbit.

„Hermiona zná školní knihovnu lépe než madam Pinceová. Během dvou měsíců je schopná projít každou z knih, v nichž by mohlo být cokoliv užitečného. Pokud vám předala toto," nadzdvihl svazek, „pak vyloučila všechny ostatní možnosti. Kdyby přicházelo do úvahy cokoliv jiného, řekla by vám to. Jestli znovu pročítá knihovnu, dělá to jen proto, aby vyloučila, že při prvním čtení něco přehlédla; a já vám garantuju, že nepřehlédla nic."

Brumbál vypadal zklamaně. „Jaký je tvůj názor na rituál, Harry?"

„Mám za to, že to není jen ta nejlepší volba," poškrábal se na jizvě, „ale že je to současně naše jediná naděje."

Snape se díval tak upřeně, až se Harry znepokojeně ošil. „Jak to myslíš?"

„Jizva mne bolí, když jím cloumají emoce, ale také už jen z jeho prosté přítomnosti," vysvětloval Harry frustrovaně. Jak to, že to nechápou? Snape vypadal překvapeně - buď o tomto aspektu pouta nevěděl, nebo na něho zapomněl. „Sotva vidím a skoro se nemůžu pohnout, natož myslet, když je poblíž. Pokud to spojení mezi námi nenarušíme, nikdy ho nebudu schopen zabít."

„Máš samozřejmě pravdu," připustil Brumbál a odpil z šálku doušek čaje. „Pouto s Voldemortem ti narušuje spaní i školní prospěch. Tvé známky se neustále zhoršují, Harry. Pokud rázně nezakročíme, nabereš skluz, který již nebude v lidských silách vyrovnat."

Harry přikývl. „Mám v plánu omezit používání dryjáků proti bolesti. Aby ten obřad zabral, musím být skoro po smrti, že jo?"

Brumbál vypadal smrtelně vážně a Snapeova tvář byla stroze napjatá. Oba mlčeli. Harry si posloužil sušenkou z velkého stříbrného tácu ležícího na Brumbálově stole a pokusil se moc si nenadrobit do klína. Marně. Snape jeho neúspěch ocenil znechuceným pohledem. Harry se na něho podíval na oplátku s výrazem stylu: ‚No co, vždyť jsem vyrůstal v chlívku... tedy v přístěnku na bušus'. Snape líně mávl hůlkou a drobečky zmizely.

„Madam Pomfreyová na tebe vloží sledovací kouzlo," oznámil mu Brumbál. „Na noc budeš chodit do otcova bytu. Pokud kdykoliv během dne pocítíš obzvláště silný nápor, odebereš se okamžitě na ošetřovnu."

„Je tam poznámka, že nové pouto zruší všechna ostatní pouta..." Harry juknul po Snapeovi s opatrnou nadějí. „Znamená to, že...?"

Snapeova pravačka se nenápadně stočila, jako kdyby si přetřel znamení na levém předloktí. „To zjistíme, až bude po všem."

Harry sklopil oči a hryzl si spodní ret. „Vím, že tě potřebujeme... jako špeha... ale kdyby to tak bylo... nezlobil bych se. Hrozně nerad bych tě viděl na titulce Věštce... na místě Karkarova."

Silné prsty pohladily Harryho po vlasech a sevřely mu rameno. „Ať už to dopadne jakkoliv, udělám vše, abych se vyvaroval podobných konců." Harry otočil hlavu a podíval se na Snapea, který si odfrkl a téměř se usmál. „Dokázal jsem se tomu vyhýbat více než dvacet let. Nepochybuji, že to ještě chvíli ustojím."

Harrymu jeho řeč vyvolala úsměv na rtech. Začínal chápat, kdy Snape bývá jízlivý nebo schválně věci zlehčuje. Žádné nebezpečí poté nevypadalo tak hrozivě a zřejmě bylo lehčí mu čelit.

„Jasně... Takže teď by se nám hodilo, aby si Voldemort zazuřil," uchechtl se Harry, od Brumbála zavibroval tichý smích. „Tuší někdo, kolik toho je on schopný vycítit ze mě?"

„Došli jsme k názoru, že ovlivněn není," odpověděl Brumbál. „Tvé empatické schopnosti jsou pravděpodobně jediným důvodem, proč jsi schopen rozpoznávat jeho emoce, a od té doby, co mu v žilách proudí i tvá krev, se tě dokáže dotýkat bez bolestivých pocitů." Onen lehký triumfální výraz, který se ředitelovým obličejem mihl, když mu Harry popisoval průběh Voldemortova vzkříšení, byl zpět. „Užitím tvé krve pouto mezi vámi v jistém směru posílil, ale současně omezil onu část, jež mu dovolovala čerpat z něho informace. Přepočítal se."

Harry i Snape totožným pohybem nadzdvihli obočí. Až do onoho dne na průběhu Voldemortova zmrtvýchvstání neviděl nicpozitivního. Zbytky jídla zmizely a Harry usoudil, že porada je u konce.

„Mohl by ses mi prosím podívat na esej o žíních jednorožců?" zeptal se Harry otce.

Snape se doopravdy usmál. Harry už zjistil, že jeho otec je celý žhavý poskytnout mu přehršel informací, jen co Harry projeví sebemenší zájem. „Máš ji s sebou?" Harry ukázal na batoh a neviditelný plášť. Snape se uculil. „Dej mi ten plášť. Zaměstnanecký vchod je blíž."

V bytě učitele lektvarů si Harry namáhal hlavu, aby pobral, co se mu Snape pokoušel vysvětlit. „Takže... žíně z hříběte, které ještě nezbělelo, není tak mocná, protože mláďata jsou důvěřivější." Vzhlédl od popsaného pergamenu. „Ale já jsem myslel, že jsou nevinnější než dospělé kusy. Neměla by právě větší míra nevinnosti způsobovat, že budou jejich žíně mocnější?"

dospělý jednorožecSnape zavrtěl odmítavě hlavou. „Jednorožci věkem neztrácejí na nevinnosti, jen získávají větší znalost světa. Čistota mláďat je čistotou nevědomosti. U dospělých je naopak posílena tím, že vzdorují nečistotě světa, jehož jsou součástí."

Harry zvolna přikývl. Jo, to dávalo smysl. „Jasně, už to chápu. Chovaly by se přísady získané od jednorožců - žíně, slzy nebo krev - ve směsi s baziliškovým jedem stejně jako fénixovy slzy?"

„Co tě vede k této domněnce?" zeptal se Snape s jistou dávkou samolibosti. Harry měl chuť pěkně od plic zanadávat. Na těchto ‚doučovacích dýcháncích' nikdy nedostal na přímou otázku přímou odpověď.

Zhluboka se nadechl a pokusil se dát svým myšlenkám konkrétní tvar. „Fénix a jednorožec si jsou do jisté míry magicky podobní. Oba jsou vnímáni jako jednoznačně kladná stvoření. Přísady získané od obou z nich jsou součástí léčivých lektvarů... a pro jejich získání nesmějí být zabiti. Slzy, žíně, peří, krev nebo cokoliv dalšího musí být darováno dobrovolně." Harry se zachvěl, když se mu z hloubi mysli vynořila vzpomínka na ‚maso služebníka, darované dobrovolně '.

„Harry?" oslovil ho Snape opatrně.

Harryho oči se znovu zaostřily na přítomný okamžik a zjistil, že hledí do otcovy ustarané tváře. „Jen jsem si vzpomněl... na Červíčka."

Snape kývl. „Chápu tvůj směr úvah. Do lektvarů jsou většinou používány jednorožcovy ocasní žíně, případně srst. Ani slzy ani krev nejsou přísadou žádného z lektvarů, na něž si takto z hlavy vzpomínám; je totiž v podstatě nemožné je získat. A srst s žíněmi nedokáží spoutat baziliškův jed tím způsobem, jakým to dělají slzy fénixe."

„Proč je tak těžké je získat?" zeptal se Harry. „V Zakázaném lese žije spousta jednorožců."

Snape ho probodl pohledem. „Kolikrát jsi tam byl?"

Harry se zasmál. „Jednou v prváku... na trestu s Hagridem, podruhé v druháku s Ronem, to jsme šli za Aragogem mezi akromantule." Harry se podíval ke stropu, aby se vyvaroval pohledu na otcovu tvář, jenže mu to nebylo nic platné, pobavení se špetkou rozčarování z něho cítil příliš jasně i takto. „Ve třeťáku jsme byli jenom na kraji, tehdy za úplňku. Co se týče čtvrťáku... Hagrid mi ukázal draky připravené pro první úkol a taky jsme byli na kraji s Viktorem, když se objevil pan Skrk."

Snape si odfrkl.

„Loni jsem se tam dostal asi nejčastěji. Při hodině jsme krmili testrály, Hagrid nás během jednoho z famfrpálů dovedl představit svému ‚malému' bráškovi," protočil Harry oči, „a s Hermionou jsme tam zavedli Umbridgeovou, protože jsme doufali, že nám od ní někdo pomůže. Letos jsem tam nebyl, takže celkem to dělá... osm návštěv."

Harry zariskoval a podíval se na otce. Snape potřásal hlavou a... smál se?

„Myslím, že James by ti to schvaloval," řekl Snape s nádechem - jak Harry věděl - pobavení. „Nicméně já oceňuji, že ses letos držel zpátky. Les je stále méně bezpečný." Harry přitakal a Snape ho chvíli pozoroval, jako by si nebyl zcela jist, zda má pokračovat ve výkladu. „Žíně lze získat nejsnadněji, většinou se to podaří čarodějkám, jednorožci je snášejí lépe než kouzelníky. Jenže pro získání slz nebo krve musí být příslušný kouzelník či čarodějka sexuálně nedotčený." Harry začal rudnout, vstupovali na nebezpečnou půdu. „Jelikož jednorožci obývají pouze území podobná našemu Zakázanému lesu, není možné k nim pro tyto substance posílat děti, bylo by to příliš nebezpečné... a mezi dospělými je skutečně nevinných jen málo... a ještě méně z nich je ochotno se k tomu přiznat."

„Aha," hlesl Harry. „Chápu."

„Přesně tak," odtušil Snape krátce. „Zahrň do eseje i tyto své úvahy. Číst něco originálního je mnohem příjemnější než ty hory přežvýkaných faktů z učebnic. Se slečnou Grangerovou se můžeš o dnes získané poznatky klidně podělit, ať má co psát do příští práce."

Harryho otec vstal, došel pro několik knížek, čímž k úlevě obou zúčastněných ukončil diskusi k danému tématu. Harryho trochu hryzalo svědomí, že v přítomnosti Snapea popouští uzdu svým empatickým schopnostem a tím ho vlastně průběžně špehuje, jenže kdyby to nedělal, nikdy by se mu nepodařilo odhalit, co jeho otec doopravdy cítí. Společně několik hodin v tichosti pracovali, Harry popsal domácím úkolem další dva svitky, a když dílo zakončil poslední tečkou, měl příjemný pocit, že jednou by si mohl vysloužit P, nebo možná i N, pokud bude mít štěstí.

Začal si balit; měl v úmyslu zamířit do síně na oběd a poté na hřiště na první famfrpálový trénink v novém pololetí. Bylo sice chladno, vítr počátkem února nepříjemně kousal, ale Ron chtěl začít zavčasu.

„Počkej ještě chvilku." Harry se otočil a všiml si, že ho Snape od své knihy zamyšleně pozoruje. „Dokážeš se v davu zaměřit na čtení jedné konkrétní osoby?"

Harry opatrně přitakal. „Ale velké davy jsou oříšek. Třeba ve Velké síni bych si neškrtl, tam je moc lidí. Proč?"

„Chtěl bych, abys sledoval Draca Malfoye," pronesl Snape odměřeně. „Všiml sis nějaké změny v jeho chování?"

Harry se zamyslel. Od oné hodiny na začátku roku, kdy se do Malfoye pustil, spolu neměli moc co do činění. Sice se navzájem uráželi a házeli po sobě nelichotivými poznámkami, jak měli už léta ve zvyku, ale žádný z nich nepřekročil jistou mez. I když poslední dobou...

„Je nějak potichu," usoudil po chvíli stále ještě v zamyšlení, nevidoucí oči upřené na jedno místo. „Sype kolem sebe urážky pořád stejně, ale už si tolik nešpitá s ostatními zmijozelskými." Otočil se k otci právě včas, aby zachytil jeho přikývnutí. „Něco se stalo?"

„Pravděpodobně," odpověděl Snape. „V jeho věku jsem byl přesvědčený, že nemám jinou možnost než přijmout znamení zla, i když jsem ho nechtěl. Ve škole je nemálo studentů v naprosto totožné situaci."

„Myslíš, že on nechce být jako jeho otec?" zeptal se Harry nevěřícně. Po léta nebylo od Malfoye slyšet na Pána zla nic jiného než samou chválu.

„I to je možné." A jako kdyby věděl, co si Harry myslí, Snape hned navázal: „Pro každého s výjimkou Jamese a Lily jsem byl dokonalým kandidátem na smrtijeda. Tvůj kmotr byl nezlomně přesvědčený, že jsem dočista zkažený."

Harry se ušklíbl. „To je protimluv, ne?" Snape mu úšklebek oplatil. „Uvidím, co zmůžu. Nemáme moc společných hodin. Tak jdu, uvidíme se večer."

Snape přikývl. „Co tví spolubydlící?

„Neville, Dean i Seamus určitě něco tuší." Harry si nervózně okusoval spodní ret. „Věřím jim... vážně že jo. Vědí toho na mě spoustu, čím by mi mohli nepříjemně zatopit. Zbytek věže třeba nemá potuchy ani o tom, jaké problémy mi dělá ta jizva, a to je přitom Seamus naprosto beznadějná drbna."

„Zvažuješ, že jim řekneš pravdu?" zeptal se Snape zaujatě, ale s notnou dávkou ostražitosti.

Harry se cítil rozpolcen. „Kdybys nemusel dělat špiona... tak by to nemuselo být tajné, ne?"

Ticho, které následovalo, bylo bolestné. Harry si zatvrzele koukal na špičky bot, nedovolil si vzhlédnout, nechtěl se vzdát všech nadějí. Vždyť co chtěl? Jen trochu normálního života... a vše, čeho se mu dostávalo, bylo od normálnosti na hony vzdálené. Napadlo ho, že to je jasná stopa dursleyovské výchovy. Že toužil po tom co oni - být obyčejný, normální, neodlišovat se od těch okolo. Jen svět, v němž žil, se vymykal z definic tetiny rodiny.

„Kdybych mohl, Harry," řekl tiše Snape stojící jen dva kroky od Harryho. Jak se dokáže pohybovat tak tiše? „Hrdě bych se k tobě přihlásil na titulní stránce Věštce."

„Vážně?" Harry zvedl pohled k otci, viděl ho trochu rozmazaně. A otcovy pocity, jež se okolo rozlévaly, byly... smutek a touha.Hrdě, zopakoval si v duchu a srdce mu poskočilo, je na mě hrdý!

„Vážně," odpověděl Snape. Smutek s příchutí nejasné touhy zmizel a byl nahrazen pobavením. „Musíme tvé zmijozelské stránce poněkud pomoci s rozvojem. Můžeš mít chráněné myšlenky i emoce, ale tvá tvář stejně zobrazuje naprosto všechno." Harry se pokusil o snapeovsky prázdný výraz, ale jediným výsledkem bylo, že Mistr lektvarů zařičel smíchy. „Běž se najíst. Tohle budeme trénovat jindy."

Famfrpálový trénink byl krutý a mrazivý. Ron s Ginny nutili celý tým dřít, až dokud všem nepřimrzaly ruce k násadám. Harrymu to živě připomnělo let na velitelství před rokem a půl a onu hustým deštěm stiženou hru ve třetím ročníku. Celé odpoledne byli ve vzduchu, a když jim konečně bylo dovoleno přistát a odejít, všichni do jednoho zamířili do sprch.

„Ginny, Rone!" zavolal na ně, když sesedli z košťat. Naznačil hlavou, že si s nimi chce promluvit o samotě. Nechali ostatní jít napřed do hradu a courali se s odstupem za nimi. Začalo mrholit. „Co kdybychom si dali večeři v kuchyni?"

Ron jen pokrčil rameny, ale Ginny se na něho tázavě zadívala. „Máš pro to nějaké zvláštní důvody?"

„Chtěl bych si s vámi dvěma a Hermionou o něčem promluvit," vykrucoval se.

„Skočím pro Mionu," navrhl Ron a místo ke sprchám zamířil do knihovny. „Sejdeme se tady..." koukl na hodinky „... za hodinu?"

Harry s Ginny přitakali a pokračovali ve výstupu do věže. „Zprávy od Charlieho?" zeptala se Ginny.

Ohlédl se po ní a připomněl si, že ona pokaždé tuší, co se děje, o poznání dřív než její bratři. „Nic moc. Má práce až nad hlavu s připravováním kolonií na útoky. Psali dneska ve Věštci něco rozumného?"

Zavrtěla hlavou. „To, co vždycky. Ty jsi Zachránce, Popletal vyzývá všechny, aby podporovali ministerstvo, a mudlové mizí."

Harry přivřel oči a nechal klesnout štíty, aby se ujistil, že nemají společníky. Přistoupil blíž k Ginny a zašeptal: „Dneska ráno mi poslal rychlou sovu. V noci došlo k útoku na Rumunsko. Naprosto se nepovedl. On i dvojčata jsou v pořádku a ti patroni fungují bezvadně. Psal, ať to vyřídím tobě a Ronovi."

„To je to, cos nám chtěl...?" zeptala se celá vyjukaná. Tři z jejích bratrů bojovali, zatímco ona pokojně spala.

„Nejen," povzdechl si. „Věci se... komplikují. Vysvětlím vám to všem najednou."

Horká sprcha byla neskonalé blaho, voda zahnala na útěk chlad, který se prožíral až do morku kostí. Kdyby nemusel nikam jít, zůstal by stát pod provazci padající vody celé hodiny, až dokud by se mu kůže nescvrkla jako obří sušené švestce. Do kuchyní sešel sám, usuzoval, že Ginny s Ronem si užívají výsad v podobě prefektských koupelen.

„Tak co myslíte?" zeptal se opatrně.

Ron dle svého zvyku pokrčil rameny, pokud ho probírané téma bytostně nerozrušovalo, zřídkakdy promluvil jako první. Ginny s Hermionou se jen podívaly jedna na druhou. Pak promluvila Ginny: „Znáš Seamuse s Deanem lépe než já. Neville se asi vyděsí, ale nemyslím, že s tím bude mít vážný problém."

Hermiona souhlasně kývla hlavou. „Už viděli, jak o tebe Snape pečuje. Kdyby nevěděli o tobě a Charliem, tak by vás mohli podezírat z... ale takhle je to přeci jen mimo mísu..."

„Hermiono!" vyjekli Ron s Harrym jedním dechem. Harry cítil naprosto stejné znechucení, jaké sálalo z Rona. Ginny se řehtala. Harry zkřivil tvář: „To je... to je prostě... blééé, hnus!" Ron prudce přitakával, div mu hlava neupadla.

Hermiona se usmála a popleskala Rona po tváři. „James by nesouhlasil."

„Tak jo," rozhodl se Harry. „Dneska jim to natuty řeknu. Ale stejně... tfuj! Hermiono! Co kdybys mi mírně promázla paměť...?"

Chytil se rukama za hlavu, zatímco se všichni ostatní, včetně Rona, skvěle bavili na jeho účet.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

31.01.2013 16:31:21
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one