Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Už na konci čtvrtého ročníku, po Cedrikově úmrtí a Voldemortově návratu, se Harry Potter svých vrstevníků důsledně stranil, neschopný vystát jejich společnost. Na konci pátého ročníku na tom byl ještě mnohokrát hůře. Po běsnění v ředitelně se stáhl do sebe a přátelům ukazoval jen masku spřadenou z toho, co se domníval, že se od něho očekává. Ve skutečnosti však poté, co ho opustil prvotní vztek, necítil už vůbec nic.

Po návratu k Dursleyovým dotáhl všechen svůj osobní majetek do svého pokoje a zabouchl za sebou. Celým srdcem si přál mít možnost zamknout se před celým světem... a tu se stalo cosi zvláštního - jeho ruce začaly žhnout. Instinktivně je zvedl před sebe, dlaněmi ke dveřím, z rukou mu vylétl zlatý záblesk a vpil se do dřeva. O několik okamžiků později se teta marně pokoušela vstoupit. Bylo zamčeno.

Smířen s osudem čekal na ministerskou sovu a další vyloučení z Bradavic. Nepřilétla. Čekal na předvolání k soudu za použití nepromíjitelné kletby na druhou lidskou bytost. Také nic. Čekal na bystrozory, kteří ho odvlečou do Azkabanu. Nestalo se. Ministerstvo ztratilo veškerý zájem o Harryho skutky... anebo o nich nevědělo.

Nezajímalo ho, který z důvodů je ten správný, byl vděčný, že ho nechali na pokoji. Pamětliv výhružky, jíž se na nádraží dostalo Dursleyovým, naškrábal krátký vzkaz Pošukovi Moodymu a vypustil Hedviku. Když mu teta výklopkou ve dveřích prostrčila tácek s jídlem, snědl trochu fazolových lusků s chlebem; víc jeho žaludek nepobral. Většinu přídělu dal do klece, aby měla sova co zobat, až se vrátí. Zbytek hodil z okna.

Natáhl se na postel, zíral do blba a hlavou mu kroužila slova věštby. Zavřel oči a uviděl Siriuse propadávat závojem a hned nato sebe, jak proklíná Bellatrix, jak ovládaný Voldemortem prosí Brumbála, aby ho zabil. Zprudka otevřel oči, dech se mu zadrhával. Nesmí si je dovolit zavřít, pokud to nechce znovu vidět.

Týdny plynuly bez sebemenší změny. Co dva dny posílal Harry vzkaz. Jedl méně a méně, zbytky likvidoval za tmy vyhazováním oknem pro ptáky a kočky ze sousedství, samozřejmě až potom, co část odebral pro Hedviku. S Dursleyovými se nestýkal a ignoroval i dopisy od přátel. Všichni kamarádi utržili nějaké zranění, což byla jen a jen jeho chyba, když jim dovolil následovat ho do toho bláznivého nebezpečí.

Na toto léto nedostali žádné domácí úkoly - krátká chvíle oddechu po šílenství NKÚ. Obálku s výsledky zkoušek Harry prostě pohodil do kufru. Nezajímaly ho. Na jeho prospěchu přeci nezáleželo, ať už bude mít známky dobré či špatné, jeho budoucnost byla daná - bojovat proti Voldemortovi, pokusit se ho zabít a při tom pokusu zemřít. Protože... co by mohl zmoci nedospělý kluk proti tomu monstru? Nedělal se plané naděje.

Spal co možná nejméně, hrozil se dalších opakování své živoucí noční můry. Jizva ho stále pálila jako celý předchozí rok, čas od času k němu prosákly Voldemortovy pocity, ale nevšímal si jich, nezajímaly ho. Žádné vize už nezachytil, Voldemort zřejmě spojení ze své strany zablokoval. Jedenkrát si hořce pomyslel, že v tréninku nitrobrany mu pomohl Voldemort ze všech nejvíc - zbavil ho všech pocitů. Harryho mysl byla konečně zcela vyprázdněná.

Hodiny míjely, aniž by si toho byl vůbec vědom. Rozpitvával sudbu a hledal, kudy uniknout z jejích osidel. Dokázal přijít jen na jediný způsob úniku, a ten okamžitě odsunul do pozadí mysli. On by přeci nikdy...! Opravdu nikdy...? Když začal poprvé vážněji zvažovat onu možnost, zhrozil se sám sebe. Vždyť by jen přesunul nutnost vyřešit ‚problém Voldemort' na hlavu někoho jiného! Ale ta myšlenka se stále vracela a vracela, až jednoho dne Harry vytáhl z kufru nůž od Siriuse a strčil si ho do kapsy, kde byl lépe při ruce.

Jedné noci, kdy už cítil, že ho opouštějí poslední zbytky sil, a kdy ho jizva pálila jako katovo železo cejchující živé maso, usoudil, že je to buď dnes, anebo nikdy. Zanedlouho ho odtáhnou zpátky do Siriusova domu, a tam rozhodně nemohl. Napsal Remusovi vysvětlení a omluvu. Hedvika odlétla s posledním poselstvím a Harry se vrátil do postele. Soustředil se na své ruce, na pocit žhnutí z počátku léta a výsledek se dostavil téměř okamžitě.

Síla štítu, který seslal, závisela od moci do něho vložené; dočetl se o něm v knize zaklínadel, kterou dostal k Vánocům od Siriuse. Věřil, že bude stačit, aby udržel mudly v uctivé vzdálenosti. Rozevřel zbývající čepel a zatlačil ostřím na kůži. Nůž byl chladný, kůže žhavá, proces řezání zvláštně uspokojoval. Ani nevěděl, kdy ztratil vědomí. 

Harry se probouzel do hořkého pocitu studu a zhnusení sebou samým. Hm, takže je schopný zabít kohokoli s výjimkou Voldemorta a své maličkosti. Zamrkal, aby rozehnal slzy, naštěstí byla tma. Pokusil se pohnout, ale zjistil, že je k lůžku přivázaný. Přimhouřil tedy oči a rozhlédl se, kde to vlastně je. Bradavice, ošetřovna. Prázdná. Krátce poděkoval nebesům, že ho nezavřeli ke Svatému Mungovi, a znovu usnul.

Když se Harry probudil podruhé, uvítal ho pláč. Užuž málem otevřel oči a jal se utěšovat tu rozrušenou bytost po svém boku, když dotyčný promluvil. Ten hlas poznal okamžitě. Nereálnost situace ho šokovala natolik, že nepohnul ani brvou. Profesor, o němž byl Harry přesvědčený, že jeho - mladého Pottera - nenávidí víc než kohokoli jiného na celém světě, teď ronil slzy u jeho lůžka. Harry pozorně naslouchal slovům, jež se z muže řinula, a mít v sobě víc síly, vyskočil by a zděšeně utekl.

Jenže jak Snape mluvil dál, Harry začínal chápat. To jeho matka proklela Snapea paměťovým kouzlem a Harrymu poupravila vizáž. Když ona a jeden z jeho otců zemřeli, pravda na čas zašla s nimi. Hovořící muž byl naprosto jinou osobou než ten profesor Snape, kterého Harryho vyučoval posledních pět let. Tamten Snape by se nikdy ani neomluvil, natož aby se rozbrečel. No, alespoň se vyjasnilo, kde Harry přišel ke svým roztomilým záchvatům prchlivosti.

Snape domluvil a Harry na ruce pocítil stisk cizí dlaně. V rychlosti svolal všechnu sílu, kterou měl - moc jí nebylo - a stisk oplatil. Začal otvírat oči, ale rychle si to rozmyslel.

„Světlo," pokusil se říct, ale z vyschlého rozbolavělého hrdla se vydralo jen zasípání.

„Ztlum světla, Albusi," ozval se okamžitě Snapeův hlas.

Harryho rtů se dotkla slámka a on ihned instinktivně potáhl jako novorozeně. První doušek vody osvěžil vyprahlá ústa, na krk už nezbylo. Potáhl znovu a studená voda svlažila vděčné hrdlo. Víc toho pro tentokrát nezvládl.

„Díky," zakrákoral. Víčka byla tak těžká... asi bude nejlépe ještě minutku nechat oči zavřené.

Když se je znovu pokusil pootevřít víčka, za okny právě svítalo. Snape i Brumbál byli v županech; Harry si pomyslel, že Snapea v županu neměl vně mužových komnat nikdo nikdy možnost spatřit. Zavrtěl se na posteli a užasl, že ho vyjma jizvy nic nebolí. Úleva zračící se ve tvářích jeho společníků byla nepřehlédnutelná.

Pocit studu, s nímž se probudil už prve, do něho udeřil plnou silou a nahnal mu slzy do očí. Stiskl pevně víčka a pokusil se smotat do klubíčka, na pouta úplně zapomněl. Když zjistil, že se nemůže pohnout, vybavily se mu okamžitě vzpomínky na hřbitov, na Červíčka s dýkou vysoko pozdviženou, na čepel lesknoucí se v záři měsíce. Ve zlomku vteřiny zpanikařil až po kraj hysterie a začal bojovat s úvazy.

Kdosi promluvil a Harryho končetiny se náhle uvolnily. Přitáhl si kolena k bradě a objal si je obvázanýma rukama. Chvěl se pod náporem emocí, o nichž si myslel, že jsou pohřbené k nenalezení hluboko. Cítil žal, vinu, hněv a stud. Silné paže vtáhly Harryho do objetí a počaly ho kolébat. Hluboký hlas broukal slůvka útěchy. Harry sevřel mužův oděv a přimáčkl se k němu v zoufalé potřebě tělesného kontaktu, která přehlušila i Harryho obvyklou nechuť k jakýmkoli dotekům.

„Om...mlouvám se," opakoval znovu a znovu, hlas zhrublý dlouhým nepoužíváním, až dokud ho mužova tichá slova neukonejšila.

Ozval se ostrý nádech, na ošetřovnu vstoupila madam Pomfreyová. „Kdy se vzbudil?"

„Právě teď, Poppy. Zrovna jsem pro tebe šel," odpověděl Brumbál.

Harry chtěl nechat oči zavřené. V mysli se propadl znovu na konec čtvrťáku, do chvíle, kdy ho na téže posteli objímala paní Weasleyová. Dnešní objetí na něho působilo podobným dojmem - poskytovalo ochranu téměř rodičovskou, cítil se v bezpečí.

„Severusi, buď tak laskav a pusť pana Pottera. Potřebuji ho vyšetřit kvůli možným zdravotním následkům," pronesla madam Pomfreyová podrážděně.

Harry byl něžně uvolněn ze sevření a uložen zpět na lůžko. Bez lidského dotyku se začal cítit prázdně a opuštěně. Než ho ten pocit přemohl, někdo uchopil jednu jeho ruku, z toho stisku se mu tělem počalo šířit vlahé teplo. Vtom mu došel plný význam ošetřovatelčiny věty a málem zpanikařil. On ho utěšuje ten odporný z laboratoře vylezlý zlořád, a Harrymu se to ještě líbí? Naštěstí si vzpomněl i na část zpovědi, kterou v polovědomí od Snapea vyslechl. Severus Snape měl poměr s Harryho otcem a oba muži přispěli svým dílem do lektvaru, po němž Harryho matka počala.

Na povrch se vynořil vztek. Už zase nemohl rozhodovat o svém vlastním životě. Šoupali s ním jak s šachovou figurkou, lhali mu, pohrdali jím, ponižovali ho, odvrhovali ho a nikdy se nenamáhali s ním cokoli předem probrat. A to jako čekali, že bude miloučký a hodňoučký? Že s otevřenou náručí přijme novou rodinu v podobě zrovínka profesora Snapea? Zuřivost, celé léto tiše dřímající, se probudila k životu v oslepující explozi.

„Zkurvenej život!!!" zaječel s razancí, která ho samotného překvapila. Otevřel oči a letmo zaregistroval zděšení ve tvářích obou profesorů i madam Pomfreyové. „Nečetli jste můj dopis?! Zajímá tady vůbec někoho, co chci a co cítím, nebo jsem jenom vaše zasraná zbraň?! A je mi jedno, co se stalo a jak dlouho tu ležím! Vypadněte!!!"

Nikdo se ani nepohnul. Harry trochu zakolísal při pohledu na Snapeovu zdeptanost, ale rozhodl si jí nevšímat. Mistr lektvarů už mu v životě ublížil tolikrát, že by byl Harry blázen, kdyby mu to ještě někdy dovolil. Navíc Harryho začínala brnět kůže, jak se v něm vzdouvala vlna syrové magie a toužila po uvolnění. Pokud ti blázni neposlechnou a nevypadnou, bude pro ně mít nepěkné překvapeníčko.

„Všichni ven. Hned," zopakoval tiše, leč důrazně; jeho pichlavý pohled si nezadal se Snapeovým pověstným zahlížením.

Profesor Brumbál pohlédl Harrymu do očí a přikývl. Snape vypadal ještě o vlas voskověji než obvykle. Brumbál vyhnal Pomfreyovou, Snape je následoval. Harry zůstal sám. Z chodby k němu doléhaly hlasité projevy ošetřovatelčina rozhořčení.

„Řediteli, může mít narušený nervový systém nebo změny na mozku! Musíme prověřit jeho reflexy a magické schopnosti. Pacienti po kómatu často nejsou schopni znovu kouzlit!" soptila Pomfreyová.

Harry povolil otěže svému vzteku. Syrová magie z něho vyšlehla na všechny strany, bylo to mnohem horší, než když před třemi lety nafoukl tetičku Marge. Okna se vysypala. Postele vzlétly a svezly se po protilehlých stěnách na nešťastné hromádky zkrouceného kovu. Ošetřovna vypadala, jako kdyby se jí kolem dokola prohnalo obzvláště naštvané tornádo - netknuté zůstalo jen bezprostřední okolí Harryho lůžka.

Když se ozvaly první zvuky tříštěného skla, zmlkla madam Pomfreyová v půli věty. Teď tiše zírala na tu spoušť.

„Usuzuji, že se nemusíme obávat nedostatku Harryho magických schopností," pronesl Brumbál rozvážně a posloužil si bonbónem.

Copak toho člověka nikdy nic nevyvede z míry? pomyslel si Harry divoce. Pravděpodobně by mohl vyskočit z postele, prohlásit se ministrem kouzel, proklít skřítky všemi třemi nepromíjitelnými, a ředitel by nehnul ani brvou. Zavrčel, smotal se do klubíčka a přetáhl si deku přes hlavu. Uvolnění takové dávky magie ho vyčerpalo. Za chvilku už tvrdě spal.



Sirius před propadnutím závojem stočil naposledy oči k Harrymu. Čas se zpomalil a Harry slyšel Siriusova slova stejně zřetelně, jako kdyby jeho kmotr stál přímo vedle něho: „Tys mě zabil, Harry."

Harry se pokoušel k němu doběhnout, říct mu, že tohle rozhodně nechtěl, že to byla nešťastná náhoda, ale byl zadržen párem silných paží.

„Všechno je jen tvoje chyba, Harry," řekl profesor Lupin, zatímco prsty drtil Harryho nadloktí.

Harry se vytrhl z vlkodlakova sevření a vyběhl stíhat Bellatrix Lestrangeovou. Její chyba to byla, ne jeho! Pokud ji zabije, třeba mu Sirius s Remusem dokáží odpustit.

Ale v atriu u fontány Bratří v magii nestála Bellatrix Lestrangeová. Čekal tam Cedric Diggory a hůlkou mířil Harrymu na srdce. Byl bledší než za života, oči měl zcela prázdné, neodrážely jedinou emoci.

„Donutils mě dotknout se poháru společně s tebou, Harry. Zabils mě," prohlásil Cedrik pevně a mrštil kletbou po Harrym, kterého zásah povalil na zem.

Harry se dezorientovaně rozhlédl. Stáli nad ním oba rodiče. Vztáhl po nich ruce, ale couvli. I oni byli bledí a jejich oči hleděly do prázdna. Napůl duchové, napůl lidé.

„Zemřeli jsme kvůli tobě, Harry," řekl James Potter. „Severus se pro tebe vzdal své paměti i naší lásky."

„Zemřela jsem, abys mohl žít, a co z toho vzešlo?" zanaříkala Lily Potterová. „Zabil jsi našeho přítele, vlastního kmotra!"

„Ne!" protestoval Harry zoufale. „To jsem nikdy nechtěl!"

Brumbál tvrdě hleděl zpoza svého stolu na Harryho, jiskřičky z očí se kamsi vytratily. „Nechtěl, Harry? Obávám se, že tentokrát tě už zachraňovat nebudu. Zanedlouho tu budou bystrozoři, aby tě odvedli do Azkabanu." Vzal si citrónový drops, a ani se neobtěžoval Harrymu nabídnout.

Dveře ředitelny se rozlétly, Snape dovnitř uvedl Kingsleyho a Tonksovou. Bystrozoři s neskrývaným opovržením Harryho hbitě omotali provazy, ruce mu připoutali k bokům. Tonksová mu vytrhla hůlku a zlomila ji, hůlka praskla s posledním zajiskřením. Harryho se zmocnil pocit, jako by mu někdo vytrhl srdce z hrudi. Snape se ušklíbl, konečně se dočkal toho, po čem léta marně toužil.

„Prosím, ne!" žadonil Harry, po tvářích se mu koulely slzy. „Všechno byla jen nešťastná náhoda! Nechtěl jsem nikoho zabít!"

Zoufale se rozhlédl po jakémkoli zastání. Dokonce ani fénix neměl slitování - otočil se na bidýlku a výhružně na Harryho zasyčel.

Já pomáhám životy zachraňovat," připomněl mu Snape jízlivě.

Harryho hlavou se rozlehly první výkřiky. Mozkomoři ho znovu a znovu nutili být svědkem umírání jak vlastních rodičů, tak i Siriuse a Cedrika. Sirius padal za závoj, zelený paprsek se vpíjel do Cedrika, Harry prosil Brumbála o smrt. Okolo cely proplul mozkomor a Harry žadonil a žadonil, snažil se přehlušit výkřiky umírajících, než se v nich sám ztratí.

Dveře se otevřely a vstoupil Voldemort, v rudých očích žhnula nenávist. „Ulehčils mi to, hošku. Mučení tvých tak zvaných přátel jsem si užil a i z tohoto budu mít potěšení."

Harryho bodlo do očí ostré světlo a tělo mu omotaly čísi paže.

„Prosím, udělejte, co chce," neustával žadonit Harry. „Je to má vina, jenom má vina. Ať to přestane bolet. Ať nás zabije. Chci za Siriusem."

„Harry? Harry!" k uším pronikl hlas rozechvělý začínající panikou.

„Uklidni se, Remusi," to promluvil Brumbál. „Je to jen sen. Voldemort tu není."

Harry se ztišil natolik, aby byl s to bezpečně vnímat okolí. Otevřel oči a probodl pohledem vlkodlaka vedle svého lůžka. „Věřil jsem ti."

Remus se stáhl z dosahu. „Harry... dopis přišel, až když už jsi byl tady."

„Záleží na tom?" zeptal se Harry bez mrknutí.

„Ne." Remus se napřímil a podíval se Harrymu do očí. Na vlkodlakově tváři byly čerstvé, ještě nezhojené jizvy. „Slíbil jsem Siriusovi, že tě budu chránit."

„Harry..." ozval se další hlas - tak známý i cizí zároveň.

Harry se otočil k muži po svém druhém boku. Mistr lektvarů se změnil, i do tónu hlasu mu prosákla upřímná starostlivost. V Harrym začal znovu narůstat vztek. Kde byl k čertu tenhle Snape, když Harry bydlel pod schody a kamarádil se jen s pavouky? Nerozuměl přesně, proč byl Snape proklet paměťovým kouzlem, proč se vzdal Harryho.

„Co vám dává právo říkat mi křestním jménem? Nějaký lektvar snad?" štěkl na něho. „Pár vrácených vzpomínek a čárymáryfuk pět let se změní?"

Starý známý profesor Snape prkenně odpověděl: „Nikoli, Pottere, žádný lektvar mi toto právo nezajistí."

Muž vstal a odkráčel z ošetřovny doprovázen svým věrným vlajícím hábitem, ve dveřích se ještě na rozloučenou ošklivě zadíval na Weasleyovy a McGonagallovou, kteří právě vcházeli.

„Harry!" vykřikli Ron s Hermionou jako jeden muž, úleva v jejich hlasech byla rána nožem do Harryho srdce. Už zase jim ublížil.

Přiběhli k němu a Hermiona ho pevně objala. „Tohle už v životě nezkoušej!"

„Pěkně jsi nás vyděsil, kámo," dodal Ron z křesílka, které si zabral.

Harry cítil, jak se z něho opět vytrácejí veškeré emoce. Žít a prožívat bylo tak náročné. Padl zpět do polštářů, Hermiona se posadila a rozhostilo se nepříjemné ticho.

Po chvilce se Harry otočil k Ronovi a nevzrušeně mu oznámil: „Doteď tam seděl Snape."

Ron vyjekl a vyskočil, jako kdyby ho sedák kousl do zadku. Hermiona, Remus i Brumbál se srdečně rozesmáli, napětí se vytratilo. Ron si rádoby nenápadně přesedl na sousední křesílko, ždibec dál od hlav Harryho postele.

„Tak co, kámo..." zakoktal se Ron celý nesvůj.

Harry stiskl víčka. „O TOM se bavit nehodlám."

Následovala další chvíle ticha, Harry po celou dobu nechal oči zavřené.

„No, Rone, jak to válí Kanonýři?" zeptal se Remus.

Ron se s radostí chytil svého oblíbeného tématu. Harry si povzdechl a otevřel oči. Pokoušel se předstírat zájem o předmět hovoru, tu a tam dokonce vykouzlil malý úsměv, který ale nedosáhl až k očím. Naslouchal konverzaci a lehce se vznášel na pomezí vědomí a spánku.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

Poznámka: Máte-li po přečtení chuť přetáhnout Albuse Brumbála něčím solidnějším po hlavě, udělejte čárku.

30.01.2013 17:55:43
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one