Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Plesknutí doprovázející facku se rozlehlo oněmělou Velkou síní. Zmijozelští vybuchli smíchy, když se rozzuřená dívka otočila na podpatku a ocitla se tváří v tvář Severusovi, který vyrazil od hlavní tabule už ve chvíli, kdy ona zamířila k nebelvírskému stolu. Dílky skládačky zapadly na svá místa, původ Harryho mizerné nálady byl odhalen.

Kompletní osazenstvo nebelvírského stolu překvapeně, případně nasupeně zíralo na havraspárskou prefektku, podobně jako nemálo mrzimorských a k Severusově údivu i havraspárských. Harryho kamarádi vypadali stejně vyjeveně jako jejich spolužáci, takže ať už dnešním ranním událostem předcházela jakákoliv historka, musela se odehrát minulé noci a Grangerová s Weasleym s ní ještě nebyli seznámeni.

Nasupený Snape„Stůl havraspárské koleje je tímto směrem, slečno Changová," sykl Severus. „Strhávám Havraspáru pět bodů za udeření spolužáka a veřejnou produkci soukromých sporů. V budoucnu probírejte svůj milostný život mimo společné prostory. Vaše dnešní jednání je nedůstojné prefekta."

Otočil se k synovi, který na obdrženou facku zareagoval jen pozdvižením obočí a založením rukou na hrudi. Ten kluk se mu podobal, až to hezké nebylo. Oba měli štěstí, že kouzlo zastírající jeho snapeovské rysy bylo pevně na svém místě, jinak by podobnost mezi nimi musela být přímo do očí bijící.

„Se mnou, Pottere."

Neobtěžoval se ohlížením, zda ho Harry následuje, byl si jist, že mladík kráčí pár kroků za ním. Dovedl ho do své kanceláře. Jakmile za nimi zapadly dveře a protihluková clona byla bezpečně na svém místě, Harry pohodil batoh na podlahu a švihl sebou do křesla. Severus si v duchu udělal poznámku, aby začal synka trochu vychovávat - hned, jakmile bude vyřešen palčivější problém.

„Víš, většina studentů tu nemá rodiče, kteří by je odtáhli za flígr kvůli každý prkotině," mrmlal Harry.

„Pravidla se vždy upravovala kvůli chlapci, který zůstal naživu. Proč s tím přestávat?" odpověděl Severus studeně, čímž Harrymu naznačil, v jakém tónu bude probíhat následující rozhovor.

Harry vzhlédl, v očích vzdor. „Nic to není. Pitomost. Ještě jsem to neřek' ani Hermioně s Ronem. Tak co dělám tady?"

Severus pozdvihl jedno obočí. „Prý nic, pitomost. Zítra ve Věštci to tak zanedbatelně vypadat nebude."

„Snažil jsem se probrat to v soukromí, ale s Cho nebyla řeč. Nenechala si to rozmluvit. Pokud z toho někdo bude dělat vědu, jen ji tím ohrozí," vysvětloval Harry, do hlasu se mu vloudila lítost.

„Lhals jí, Harry? Chceš s ní chodit?" zeptal se Severus tiše. Tohle vůbec neuměl, ale jelikož Harry jiného rodiče neměl, musel se snažit.

Harry se rozesmál. Chechtal se a řehtal stále nezvladatelněji, trvalo přinejmenším celou minutu, než se znovu opanoval. „S Cho? Hráblo ti? Po tom, co loni udělala, bych s ní nic neměl ani za všechno zlato od Gringottů. Mám svých problémů dost, netoužím řešit ještě její. Budu tím zachráncem kouzelnického světa, jak to po mně všichni chtějí, ale vedlejšáky neberu."

Severus se musel proti své vůli pousmát. Harryho smysl pro humor chutnal po Jamesovi, ale byl o poznání kousavější, což Severus přisuzoval jak podmínkám, v nichž chlapec vyrůstal, tak stálým střetům s Pánem zla.

„To jsem rád," odpověděl Severus a neodpustil si malé poškádlení, „Charlie Weasley je mnohem lepší volbou než tato dívka. Neleze mi ani zdaleka tolik na nervy."

„S Charliem nechodím," řekl Harry upjatě. „S nikým nechodím. Nikdo nezemře proto, že se schází s Harrym Potterem."

Severus si povzdechl. „Harry, nedrž se celý život zpátky. Přišel jsi o většinu dětství. Chceš se vzdát i svého mládí?"

„A co jiného mi zbývá?" zeptal se Harry tvrdě, v tom tónu se Severus poznával. „Ty jsi udělal totéž."

„Já neměl na vybranou," odpověděl Severus unaveně. Sedl si do křesla naproti tomu, z něhož se Harry právě vymrštil.

„Kachkápill."

Severus při té nadávce pozdvihl varovně obočí, ačkoliv to, že se o nadávku jedná, poznal jen z tónu synova hlasu. Ten si ve svém rozrušení hraničícím s hysterií jeho jemné grimasy ani nevšiml.

„Vždycky jsou i jiné možnosti. Mohli jste s Jamesem a Lily dojít za Brumbálem. Mohls přestat špehovat. Ochránil by tě. Mohls tu být..."

Severus sklopil oči k podlaze, chtělo se mu odseknout něco peprného, ale udržel se. Pokaždé, když měl chuť na Harryho začít ječet, vybavil si vzpomínku na jizvy a na obrazy, jež se kolem něho rozvířily, když nahlédl do Harryho mysli. Nechtěl mu svým chováním připomínat Dursleyovy.

Trochu se posbíral a znovu vzhlédl. Harry stál, jako by spolkl pravítko, a nepatrně se chvěl. Jeho tvář byla studií čirého utrpení. Severus vstal, aby syna objal, ale ten ho odstrčil. Byl příliš mladý na to, aby měl tak složitý život.

„Víš, jak zemřel Quirrell?" zeptal se Harry tiše.

Severus zavrtěl hlavou. Albus nikomu nic neřekl, dokonce ani nedovolil žádnému ze zaměstnanců školy vidět tělo. „Ne, Harry. Nevím."

Shořel," řekl Harry uštvaně. „Můj dotek ho pálil - díky ochraně, kterou mi poskytla má máma. Zabil jsem ho - vědomě, ne nešťastnou náhodou. Jsem přesvědčený, že si Brumbál myslí, že si to nepamatuju, ale já si dodneška vybavuju ten puch. Smrt mě obchází, jen si mě zatím nevzala. A ty jsi už tak v příliš vratkém postavení. Nesbližuj se ještě se mnou."

Severuse zaskočila míra zármutku v synově hlase, a tak jen tiše stál, zatímco si Harry bral svůj batoh a odcházel z kabinetu na první hodinu. Všichni, kdo měli toho dne lektvary, se divili, proč je Snape tak popudlivý. Srazil neobvyklé množství kolejních bodů. U jídel nemluvil, to nebyla žádná novinka, jen se mračil a tu a tam švihl pohledem po nebelvírském stole.

Harry se choval zcela běžně - byl Nebelvírským zlatým hochem, dokonalým adeptem na zachránce světa. Smál se a žertoval s přáteli, vyměňoval si urážky se zmijozelskými a občas se zastavil na slovíčko s kamarády z dalších kolejí, pravděpodobně se členy BA.

Článku o Playboyovi Potterovi, který vyšel ve Věštci, se celý nebelvírský stůl nezřízeně řehonil a studentky ze všech kolejí - dokonce i ze Zmijozelu - začaly s Harrym flirtovat. Severus přestal Harryho kvůli ‚každý prkotině' tahat k sobě do kabinetu a zakázal si konzultovat synovu výchovu s Lupinem. Pokud Harryho v noci budila bolest v jizvě, buď si to nechával pro sebe, nebo mu pomáhali kamarádi.

S Lupinem ho ovšem svedla dohromady spolupráce, protože Severus byl pevně rozhodnut objevit kombinaci lektvarů, která by pomohla potlačit bolestivost vlkodlačí přeměny a následně zlepšit vlkodlakům kvalitu života. Při výzkumu zjistil, že Lupin přežívá mnohem déle od pokousání než kterýkoliv jiný zkoumaný vlkodlak. Bylo až zarážející, že byl stále naživu a že se jeho zdravotní stav ani nijak výrazně nezhoršoval - většina vlkodlaků začala s první přeměnou pozvolna umírat. Severusovi bylo jasné, že Lupin před ním něco vědomě tají, ale také věděl, jak tvrdohlavý jeho kolega je, a nemínil se vzdát.

„Takže ti řekl, ať se od něho držíš dál?" zeptal se Lupin. Oči měl zavřené a dýchal pomalu a zhluboka, jako by meditoval. Ležel nahý na zádech na špinavé podlaze.

Úplňková nocByl večer úplňkové noci, Severus seděl v Chroptící chýši, aby pozoroval Lupinovu přeměnu. Pro klid Severusovy mysli rozdělili společnou místnost mříží. I když se na schůzi Řádu holedbal, že uživatelé Vlčí zhouby nejsou svému okolí ani v nejmenším nebezpeční, stejně se opotil už jen z představy, že by měl být v jedné místnosti s přeměněným vlkodlakem.

„Řekl, ať se s ním nesbližuji," uvedl Severus na pravou míru. „Mluvil o Quirrellovi, prý ho... zabil úmyslně."

Lupin přemýšlivě zdvihl obočí. „V tom se možná nemýlí. Z těch všech úmrtí, která si klade za vinu, přispěl k tomuto konkrétnímu svým dílem skutečně nejvíc."

Severus se zachvěl. Situaci, kdy poprvé zabil, si pamatoval do posledního mučivého detailu. Použil Avada Kedavra, bylo mu tehdy osmnáct let. Harrymu bylo při dobrodružství s Quirrellem jedenáct. „Ale proč mluvil zrovna o Quirrellovi? Proč mi to vyprávěl?"

„Zeptal ses ho na to?" zajímalo Lupina, do hlasu se mu vkrádalo vypětí.

Severus vyhlédl oknem. Stmívalo se. „Od té doby jsme spolu mimo vyučování nemluvili."

„Nenechej se jím odehnat." Lupin začínal ztěžka dýchat. „Nejednou jsem se snažil od sebe odehnat Siriuse s Jamesem, ale byli neústupní. A ještě že. On tě potřebuje, Severusi, zvlášť teď, když je Sirius pryč."

Severus chtěl odpovědět, ale zvuk prudkého nadechnutí mu v tom zabránil. Vylovil z hábitu flakónek z nerozbitného skla a poslal ho skrze mříže Lupinovi. „Zkus tohle."

Lupin mezi jednotlivými křečemi vypil lektvar a Severus si prázdnou lahvičku přivolal zpět k sobě, aby neupadla na podlahu. Lupinovy oči se zamžily, když analgetikum začalo zabírat. Místo toho, aby Severus vlkodlakovu bolest potlačoval, snažil se narušit dráhy nervových vzruchů, aby informace o bolesti nedošla až do mozku. Lupinovo tělo sebou prudce škublo a Severus si na chvíli myslel, že uspěl. Pak z Lupinova hrdla vyšel hrůzostrašný zmučený výkřik.

Severus nadskočil, ale nebyl schopen odvrátit pohled. Táhlé kvílení se mísilo s výkřiky a rozléhalo se celým domem. Všude po Lupinově těle vyrazily chlupy, na rukou a nohou se prodíraly ven drápy a celé tělo se kroutilo a hroutilo takovým způsobem, až Severus odmítal věřit, že by se ještě někdy mohlo narovnat. Když bylo po všem, na podlaze seděl povědomě působící vlk, který ještě chvíli těžce bolestně oddychoval, než vzhlédl k Severusovi.

Jantarové oči poznal na první pohled, ale zbytek vlčího těla se za těch více než dvacet let změnil. Zvíře bylo mohutnější a kožich mělo mnohem šedivější. Také bylo pohublé ve slabinách, jako kdyby nebylo náležitě krmeno.

„Lupine?" Severus vstal a shlížel na šelmu, která v něm budila pocit, že by mohla kdykoliv zaútočit.

Vlk zvedl hlavu a naklonil ji lehce k levému rameni. Mrkl. Severus viděl v jeho očích inteligenci, lidské porozumění. Opatrně přistoupil k mříži. Stále se lehce chvěl a zlobil se sám na sebe za takovou slabost. Věděl, že Vlčí zhouba ponechává Lupinovi přístup k jeho lidské mysli, jenže teoreticky vědět a na vlastní oči vidět je přeci jen rozdíl. Hleděl vlkovi do očí a přitom zvolna poklekl na jedno koleno. Natáhl ruku skrze mříž a pomalu ji položil na Lupinovu hlavu.

„James vždycky říkal..." na sucho polkl, vzpomínky bolely. Málokdy se s Jamesem hádal, ale když už, tak většinou právě o Lupinovi. „Říkal, že ví, že tam jsi, že tě vidí ve vlkových očích. Chtěl, abych... snažil se mě..."

Lupin ho něžně žďuchl do ruky a Severus vlka automaticky podrbal za ušima. Pak ruku prudce odtáhl a se syknutím se chytil za levé předloktí. Lupin vycenil zuby a zavrčel. Zlověstný zvuk naplnil celou místnost a Severusovi se zježily všechny chlupy po těle. Odlehčil kapsám svého starého hábitu od široké palety nejrůznějších lektvarů, vstal a změnil vyprázdněný oděv ve vlající róbu smrtijedského střihu. Pak máchl hůlkou ve speciálním přivolávacím kouzle a v dlani se mu zhmotnila bílá maska.

Albus Chýši očaroval, aby se do ní Harry nemohl v průběhu úplňkové noci vplížit, kdyby ho náhodou napadlo dělat Lupinovi společnost. Severus přikryl bílou masku pláštěm a vyšel z budovy hlavními dveřmi, k Prasinkám se otočil zády. Než se stihl odmístit, zaslechl ještě z útrob domu táhlé zavytí.

„Crucio!"

Severus sebou bezděčně trhl. Muž stojící vedle něho padl v bolestech k zemi. Nebožák přišel jako poslední, zřejmě příliš pozdě na Pánův vkus. Když bylo prokletí ukončeno, muž se vyštrachal do kleku a horečně se omlouval. Severus netušil, kdo to je.

„Mí věrní služebníci." Hlas Pána zla se nesl trůnním sálem. Severus si všiml, že shromáždění není z nejpočetnějších, což nebylo dobré znamení. „Cybukine, předstup." Drobný mužík vystoupil z půlkruhu. „Tvé informace se ukázaly být pravdivými. Povedeš výpravu."

Říci, že Severus nebyl dvakrát nadšen, by bylo trapné nedorozumění. Pán zla ho od svého zmrtvýchvstání do akce nevyslal. Severus mu byl mnohem užitečnější v laboratoři nebo v Bradavicích. Toto mohlo znamenat pouze jediné: Temný pán si chce ověřit Severusovu loajalitu. Následoval mužíka z jeskyní na mýtinu, kterou používali k přemisťování.

Masky skrývaly tváře, takže se Severus během let stal mistrem v rozpoznávání osob podle hlasu. Drobný smrtijed, který je dostal na povel, měl hluboký hlas s východoevropským přízvukem. „Dnes ztrestáme zrátce. Sa mnoj."

Severus se pečlivě soustředil na mužíka, který se přemísťoval, a nechal se vést jeho magickým podpisem při své vlastní cestě časoprostorem. Sledovat někoho při přemístění bylo obtížné, ale smrtijedi měli výhodu znamení zla, které je spojovalo.

Chajda v leseObjevili se na okraji nevelké paseky poblíž chajdy s doškovou střechou. Tenký proužek dýmu stoupající z komína naznačoval, že stavení je obydlené.

„Zrátce je uvnitrž," šeptl Cybukin. „Ostaróžno. Pán ho chce živého. Pačernítě másky."

Všichni si poklepali hůlkami na masky, a ty změnily své zbarvení z bílého na černé. Bílé masky se používaly na vystrašení obětí, kouzelníků i mudlů, a na skrytí identity při setkáních. Černé byly na lov.

Pod rouškou zvuktlumícího kouzla se kradli k chajdě. Severus zkontroloval prostranství s ohledem na použitá ochranná kouzla a pozměnil několik z těch, která měla obyvatele upozornit, že má návštěvu. Odstranit je by bylo stejně pochybené jako je nechat beze změny. Podpis jejich tvůrce byl nezaměnitelný a Severusovi se stáhl žaludek. Ne snad, že by mu nějak zvlášť záleželo na osudu Igora Karkarova, ale ani netoužil vidět ho umírat dlouhou a bolestivou smrtí - a v nic jiného dnešní večer vyústit nemohl.

Ostatní smrtijedi vstoupili do stavení, zatímco Severus zůstal hlídat na zápraží. Byl úplněk a byli v lese. Netřeba říkat, jaké stvůry je mohly znenadání přepadnout. Výkřiky a záblesky z chajdy Severusovi napovídaly, že Karkarov není ochoten vzdát se bez boje. V soukromí masky se ušklíbl, vůbec by mu nevadilo, kdyby si Karkarov ještě připsal pár úspěšných zásahů.

Po dalších několika minutách došel k poznání, že se buď bude muset do průběhu večera vložit, nebo později čelit hněvu Pána zla. Umístil na zápraží rychlé strážní kouzlo, aby ho upozornilo na přítomnost temných stvůr, a vešel do stavení. Dveře se před ním rozlétly a Severus se zatvářil pohrdavě, když uviděl, co se vevnitř děje. Smrtijedi byli poschovávaní za vlastními štítovými kouzly a rozlámanými kusy nábytku, zatímco Karkarov protilehlým dveřním průchodem metal jednu kletbu za druhou. Nejméně jeden ze smrtijedů byl zraněn.

„Igore!" křikl Severus autoritativně.

Proud kleteb se na chvíli zastavil. „Severusi?"

Jedinou dobře mířenou výbušnou kletbou prorazil díru ve zdi, za níž se Karkarov schovával. Expelliarmus! Karkarov odlétl a jeho hůlka se vznesla do vzduchu. Severus si ji přivolal a na Karkarova seslal pouta, která ho svázala od ramen až ke kotníkům.

Karkarov se v poutech zazmítal, když k němu Severus mířil dlouhými kroky přes místnost. Zastavil před bývalým ředitelem Kruvalského institutu a sňal masku.

„S...Severusi, p...prosím," zaprosil Karkarov.

Severus se nepěkně usmál. „Žil jsi na vypůjčený čas, Igore." Otočil se na patě a tvrdým pohledem přejel smrtijedy, kteří se namáhavě stavěli na nohy a vylézali zpoza nábytku. „Imbecilové! Viděl jsem třeťáky, kteří bojovali lépe než vy! Ty tam!" ukázal dlouhým prstem na drobného mužíka, jenž jim měl velet. „Jak ti bylo nakázáno doručit zrádce?"

„P...prženášedlem," zadrhl se tázaný, který se chvěl po celém těle. Členové užšího kruhu byli často posíláni s trestnými výpravami co dozor nad úspěšným splněním zadaného úkolu a Severus byl jediným všeobecně známým vysoce postaveným smrtijedem, který se nikdy nedostal na delší čas do Azkabanu.

„Na co čekáš?" houkl na něho. Většina smrtijedů se roztřásla. Někteří přítomní pravděpodobně byli jeho bývalí studenti, kteří teprve nedávno ukončili vzdělání.

Mužík postoupil vpřed a jakýmsi předmětem se dotkl ruky spoutaného Karkarova, který ležel na zemi v očekávání věcí příštích. Oba muži byli odtaženi pryč. Zbylí smrtijedi jen stáli a civěli na Severuse. Ten se na ně zamračil, zamumlal: „Pitomci," a odmístil se poslušen tahu znamení.

Ten Severus Snape, který procházel podzemními prostorami, byl oním mužem, jenž dokázal vehnat strach do srdcí mnoha nebelvírských a mrzimorských ještě léta poté, co opustili Bradavice. Výprava byla testem jeho loajality a použitelnosti ostatních zúčastnivších se smrtijedů, povětšinou čerstvých rekrutů. Do trůnního sálu se Severus vřítil stylem Bradavického expresu, div že mu nevycházela z uší pára. Za ním následoval zbytek trestné výpravy. Karkarov ležel u nohou Temného pána, stále v poutech. Severus se pozorně podíval po svých společnících, přinejmenším dva bezpečně poznal podle stylu chůze.

„Ssseverussi," zasyčel Pán zla. „Máš mizzzernou náladu."

„Tito pitomci jsou zcela neschopní, můj vznešený pane," řekl Severus pečlivým polohlasem. Nebylo moudré pokřikovat před Pánem zla. „Neměli žádný plán útoku a kouzla, která používali, byla prostě směšná. Žádný z nich se nepokusil protivníka odzbrojit nebo omráčit. Dovolili Igorovi zabarikádovat se, a kdybych se do toho nevložil, tvrdli by tam ještě hodiny. Flint s Rosierem měli být zařazeni spíše do Mrzimoru."

Drobný mužík, jenž zřejmě určil Karkarovovu polohu, se třásl stále hůř a hůř a vypadal v mnohem zbědovanějším stavu než sám Karkarov, který se vzdor své beznadějné situaci dobře bavil Severusovým nadáváním na vlastní spolubojovníky.

Temný pán se rozesmál ostrým pronikavým smíchem, v němž nezněl ani náznak veselí. „Jsi kritický k mým následovníkům, Severusi."

Severus sklonil hlavu. „Pro vás jen to nejlepší, pane můj."

Kostnatý prst zakončený ostrým dlouhým nehtem mu lehounce přejel od spánku přes tvář po bradu, až Severusovi přeběhl mráz po zádech. „Takovými byste se měli snažit být - vy, moji nejmladší. Tvou ruku, Severusi."

ZnameníSeverus mu podal levačku a nechal si vyhrnout rukáv. Připravil se na řežavý pocit, až bude pomocí jeho znamení Pán zla svolávat své věrné. Pro smrtijeda, jehož znamení bylo použito, to bylo, jako by mu byla ona prokletá značka znovu vpalována do živého masa. Když byl Severus propuštěn, nasadil si opět masku a vrátil jí původní bílou barvu, což zbylí účastníci výpravy okamžitě napodobili. Rozechvěle postávali opodál v jednom nesmělém hloučku. Jejich chyba.

První členové užšího kruhu právě spěchali chodbami podzemního labyrintu, někteří už vcházeli do sálu, když Pán zla zasyčel: „Připomenutí toho, moji nejmladší, že selhání není tolerováno. Crucio!"

Skupinka účastníků trestné výpravy padla pod tíhou kletby k zemi jako jeden muž. Mužík, který vydal Karkarova, scénu sledoval děsem vytřeštěnýma očima ze svého místa u zajatce. Severus se zařadil na své obvyklé místo v nejbližším půlkruhu nejdůležitějších smrtijedů. Ti, kteří stáli s ním, prošli lekcí, jaké se dnes dostane nováčkům, před více než patnácti lety. Rekruti museli vědět, co přesně čeká zrádce.

Voldemortova hůlka se stočila směrem ke Karkarovovi a Cybukin okamžitě ustoupil od spoutaného muže. Avada Kedavra! K údivu všech mladších smrtijedů padl Cybukin k zemi, jeho mrtvé tělo se zhroutilo na Karkarova, který se tiše pochechtával. Dlouho mu to veselí nevydrželo.

Když mohl Severus konečně odejít, začínalo svítat. Bylo mu nanic a uvnitř se celý třásl, ale ještě měl práci, již musel dokončit. Přemístil se k Chroptící chýši, v níž našel pokojně spícího vlka stočeného do klubíčka. Na jeden hořký moment pocítil závist - Lupina jeho prokletí trýznilo, ale nezbavilo ho svobody, kdežto on, Severus, byl pouhopouhým otrokem. Zvuk kroků probral vlka z dřímoty, zvíře zavětřilo a podívalo se na Severuse.

Severus odeslal pryč svou masku a přeměnil hábit ze smrtijedského zpět na učitelský. „Teď ne, Lupine. Už je téměř na čase."

Vlk mrkl a vstal. Ohlédl se k oknu, v jeho očích spatřil Severus strach. Místností se znovu začalo rozléhat kvílení, jak se jeho tělo zkroutilo. Výkřiky z nekonečných hodin mučení stále ještě zvučely Mistrovi lektvarů v uších, a když se k nim teď přidalo ještě vlkodlakovo bolestné vytí, udělalo se mu špatně. Zavřel oči a opřel se o táflovanou zeď. Zacpávat si uši nemělo smysl, žádné tišící kouzlo by nedokázalo umlčet vzpomínky na Igorův jekot.

„Krev, Severusi?" Chraplavý šepot ho vytrhl z myšlenek.

SS+vlkPři zvuku svého jména sebou trhl. Sténání neumlklo, ale Lupin byl znovu ve své na nervy jdoucí lidské podobě, nahý a pohmožděný, na špinavé podlaze. Severus vzal nově vytvořenou hojivou mast pro místní použití, uvařenou jako dodatek k Vlčí zhoubě, přibral ještě elixír na potlačení bolesti a nechal zmizet mříže, které je oddělovaly. Mast nanesl ve štědré dávce na několik míst Lupinova těla, pro jednou si nelámal hlavu s plýtváním výsledky vlastní práce. Odřeniny a škrábance postupně mizely, zející rány se uzavíraly a měnily v růžové linie budoucích jizev. Tehdy si Severus poprvé uvědomil, že Lupin má víc jizev než on sám.

„Karkarov. ...Lupine," dodal Severus pevně, aby upoutal plnou pozornost ležícího muže. Natáhl se po jeho hlavě, jemně mu ji zaklonil a nalil mu do hrdla elixír na potlačení bolesti.

Lupin polkl. „Myslím, že mi od teď můžeš klidně říkat Remusi."

Severus sebou cuknul a neodpověděl. Přivolal oděv, který Lupin večer odložil, a jediným šikovným kouzlem vlkodlaka oblékl. To kouzlo ho naučil James - jeho použití vyvolalo na vlkodlakově tváři drobný úsměv. Nepoužité lektvary spolu s prázdnými nádobkami zmizely v útrobách Severusova hábitu, Severus pomohl Lupinovi vstát, a než vyrazili zpět do hradu, seslal na ně na oba zneviditelňující zaklínadlo.

-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-oOo-

Pozn. překl.: „Kachkápill" je česká transkripce irského označení pro koňský trus. Jelikož v daném místě textu je nejdůležitější zvukomalebnost, dovolila jsem si tuto změnu oproti původnímu zápisu „Cac capaill".

31.01.2013 11:17:39
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one