Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Dostat se o prázdninách do Bradavic nebylo těžké. Grangerovic domácí krb už do letaxové sítě připojený byl - pak stačilo jen správné slovo, hrst prášku, odhodlání přemoci nevolnost - a jakmile jste byli na poštovním úřadě v Prasinkách, tak vás od bran školy dělila jen chvíle ostré chůze. A bylo to. Brány už nebyly zamčené a zatarasené, takže se dostala do hradu, aniž by potkala Hagrida.

Filch ji odchytil v podstatě rovnou ve dveřích Vstupní síně. „Copak tu děláte, slečinko?" zeptal se jí a ošklivě na ni zahlížel, když vystoupil ze stínů. Okolo kotníků se mu motala Paní Norrisová. „O prázdninách tu nemáte co pohledávat. Žádný student tu nemá o prázdninách co pohledávat."

Hermiona přikývla, vypjala hruď a snažila se působit co nejsebevědoměji. „Jdu za profesorkou McGonagallovou," pronesla studeně. „Něco se... přihodilo. Z... rodinných důvodů." Doslova. Ale hystericky se rozesmát by momentálně nebylo nejvhodnější...

Filch si nevěřícně odfrkl. „Tak jste se prostě stavila, když máte cestu kolem. Co?"

„Mám domluvenou schůzku," zchladila ho Hermiona a ukázala malou ruličku, kterou jí profesorka McGonagallová poslala v odpověď na žádost o bezodkladný rozhovor. „Očekává mě v jedenáct."

Filch vzhlédl k velkým hodinám a zamračil se. Bylo přesně za pět jedenáct. „No dobrá, dobrá, tak si jděte," zamumlal a odvrátil se od ní.

Hermioně se zdálo, jako by se cesta ke známému chrliči scvrkla do několika vteřin. „Carpe diem," pronesla a obluda se odsunula. „Děkuji vám, pane Filchi," řekla jí automaticky, než vstoupila na točité schodiště. Tohle nebude radostné setkání; čas dělící ji od něho mizel neobvyklou rychlostí.

Profesorka McGonagallová čekala u dveří kanceláře, která patřívala profesoru Brumbálovi. Pro jednou byla Hermiona ráda, že už Brumbál neřediteluje - docela stačilo, že bude muset mluvit s McGonagallovou. „Pojďte dál, slečno Grangerová, pojďte dál!" uvítala ji razantně a rukou kynula do místnosti. „Řekněte mi, co je tak naléhavého, že jste vážila celou tu dlouhou cestu sem, abyste mi o tom řekla."

Hermiona vešla do místnosti, a když se zastavila, rozhlédla se. Pane Bože, tohle nedomyslela. „Paní profesorko?" pronesla se staženým hrdlem. „Mohly bychom si promluvit v soukromí, prosím?"

„Jak to..." profesorka McGonagallová se rozhlédla po portrétech. Okolo jich viselo značné množství. „Ach, jistě. Samozřejmě, slečno Grangerová, následujte mě."

Hermiona prošla v patách své bývalé kolejní ředitelce malými dveřmi schovanými za tapisérií, vzhůru po úzkém schodišti, vybudovaném ze stejných kamenů jako okolní zdi, až do místnůstky nad ředitelskou kanceláří, která musela být soukromou studovnou. Byla malá, téměř útulná, s párem knihoven, drobným krbem a mnoha plédy. „Děkuji vám, paní profesorko," řekla jí vděčně. „Tento rozhovor... je důvěrný, nakolik jen to bude možné."

„Samozřejmě," znovu odsouhlasila McGonagallová a dívala se na ni značně zvědavě. „Sedněte si, prosím, slečno Grangerová, řekněte, jaké máte potíže a jak vám mohu pomoci."

Hermiona se usadila a vylovila z kapsy kapesník, aby měla čím zaměstnat prsty. „Je to... je to osobní," začala tiše. „Smím... chci zůstat v Bradavicích a složit OVCE, doopravdy chci, a doufám, že mi to dovolíte, ale..."

V protějším křesle sedící profesorka McGonagallová překvapeně zamrkala. „Dobrotivé nebe, děvče, proč bych neměla? Jste tou nejslibnější čarodějkou v celé své generaci a já bych byla nadmíru zklamaná, kdybyste nyní ukončila své školní vzdělávání!"

Hermiona sklopila zrak ke špičkám nohou. „To jen, že..." Nasucho polkla a donutila se vzhlédnout k profesorce McGonagallové. „Čekám dítě," pronesla tiše. „Zrovna jsem to zjistila."

Profesorka McGonagallová se na ni dlouhou dobu jen upřeně dívala s ústy nepatrně pootevřenými. „Ach tak," odpověděla tiše. „To je... děvče moje. Jak se to stalo?" Lehce znachověla, když jí došlo, co vlastně řekla. „Mám na mysli, za jakých okolností."

Hermiona si nervózně pohrávala s kapesníkem, skládala ho do drobných varhánků. „Na oslavě vítězství," přiznala. „Jsem se... no, já většinou nepiju, ale tehdy ano, no a pak... se mi asi při Antikoncepčním kouzle příliš chvěla ruka."

„Aha," pokojně se usmála ředitelka. „Podle toho, jak ta oslava probíhala, soudím, že nejste jediná, která se momentálně nachází v obdobném... stavu. Své rodiče jste informovala?"

„Samozřejmě. Stejně bych to před nimi dlouhodobě neutajila." Hermiona vykouzlila podobně pokojný úsměv. „Oni... tedy, ne že by se přímo těšili, ale spadl jim takový kámen ze srdce, když jsem přežila, že je zatím nedokáže nic rozhodit."

„Ani se jim nedivím - jednu dobu se o vás velmi báli, vím to." Profesorka McGonagallová se zapřela do opěradla a čelo se jí svraštilo přemýšlením. „Nevím, jak na tyto případy hledí mudlové, ale věřím, že jste obeznámena s možnostmi... abych tak řekla, nejsem si jista, jestli pro vás už nastal ten pravý čas na mateřství, mohla byste usoudit, že ještě nejste zralá na takovou zodpovědnost..."

„Máte na mysli ukončení těhotenství?" zavrtěla Hermiona hlavou. „Vím o vhodných lektvarech, paní profesorko, dokonce bych si mohla některý i bez problémů uvařit, ale nemůžu." Podívala se do ohně a skousla si ret. „Čistě teoreticky proti této možnosti nic nenamítám, ale... u mě to nepřipadá v úvahu. Ne za současných okolností. Prostě to nějak zvládnu."

„Dobrá, pokud to víte určitě - koneckonců máte ještě tak měsíc či dva na promyšlení svého rozhodnutí, než se situace vyhrotí," zapochybovala profesorka McGonagallová. „Jistě je také možné dát dítě k adopci... nebo co vaši rodiče, nemohli by se o ně starat?"

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne. To už jsem všechno promyslela, paní profesorko a je to... Chci získat OVCE, a ačkoli vím, že těhotné studentky běžně ze školy odcházejí, tak jsou-li mé výzkumy pravdivé, ve skutečnosti žádný takový předpisneexistuje..."

„Samozřejmě, že můžete zůstat," pronesla ředitelka rychle a břitce - jako vždy, když byla dotčená či rozčílená. „Od třetího trimestru vám bude přidělen samostatný byt a po porodu i skřítčí chůva. Rozhodně po vás nechci, abyste přišla o možnost složit OVCE... i když sama zjistíte, že s novorozencem půjde leccos hůře."

„Jistě, paní profesorko," zvedla Hermiona odbojně bradu, „budu se snažit. Když jsem dokázala udržet Harryho, aby nás všechny nenechal pozabíjet, a přitom jsem téměř ze všech předmětů při NKÚ získala V, tak OVCE s miminem zvládnu. Mimino se alespoň nebude snažit utéct pokaždé, když se nebudu dívat."

Ozvalo se zabublání smíchu. „Ano, ano, výborný postřeh, slečno Grangerová," řekla McGonagallová mnohem veseleji. „Samozřejmě budete muset lehce poupravit svůj rozvrh..."

Hermiona přikývla. „Bylinkářství i Obrana jsou... problematické," pronesla lítostivě. „A je mi jasné, že bych měla skončit s Lektvary. Nenávidím pomyšlení, že o ně přijdu, ale vzhledem k tomu, jak nestálé jsou mnohé látky, se kterými se v sedmém ročníku pracuje..."

„Tyto tři předměty jsou skutečně rizikové, obzvláště Lektvary," souhlasila ředitelka. „S vašimi učiteli s pohovořím, ale už nyní mohu říci, že profesorka Prýtová i profesor Lupin budou ochotni upravit průběh vašich lekcí tak, abyste v jejich předmětech mohla pokračovat. A co se týče Lektvarů... pokud chcete složit OVCE, profesor Snape by mohl být ochoten vám ukládat písemné práce a vy se připravíte, abyste po porodu dohnala praktickou část."

Hermiona sevřela kapesník tak pevně, že si nehty poranila dlaň. „Takže profesor Snape se vrátil k vyučování Lektvarů?" zeptala se, ohromená, jak lhostejně její hlas zněl. „Profesor Lupin nám říkal, že vezme na letošek Obranu, ale netušila jsem, jaké plány měl profesor Snape."

„Ano, souhlasil s návratem na svůj původní post, teď když Horácio znovu odešel na odpočinek," řekla McGonagallová poněkud upjatě. „Máme velké štěstí... Lektvary nejsou mezi učiteli příliš oblíbené a najít náhradu by bylo krajně obtížné."

„Velké štěstí." Hermiona si přála, aby její hlas zněl o něco jistěji. „Děkuji vám, paní profesorko. Slibuji, že v případech, kdy se nebude pracovat s nebezpečnými látkami a nebude hrozit ani přímý zásah kletbou, budu vždy na hodinách držet krok s ostatními."

„Tím jsem si jistá, že budete. Dosud byly vaše výkony velice vyrovnané, a to i navzdory mnohdy nevhodným podmínkám," přikývla ředitelka a zamyšleně se na Hermionu podívala. „Promiňte mi mou zvědavost, slečno Grangerová, ale zeptat se musím... nakolik bude do vašeho života zapojený otec dítěte? Chápu, že v našich časech již není nutné, abyste trvala na magickém výběru manžela, ale..."

„Ještě jsem mu to neřekla," přiznala Hermiona slabě a začala uhlazovat pozpřekládaný a zmuchlaný kapesník. „Pochybuji, že bude chtít být... zapojený. Vůbec nějak. Vůbec někdy."

Profesorčina tmavá obočí rychle vzlétla. „Věřím, že ať už je jím kdokoli, tak se zachová, jak se sluší a patří," vypálila rychle. „Ať už to dítě je plánované nebo ne, on za ně nese jistou zodpovědnost. Kdo je to?"

„To vám nemůžu říct," Hermiona byla překvapená pevností svého hlasu. „Dokud si sám nebude přát být do toho zapojen, nemám v úmyslu ho jmenovat."

Ředitelčina obočí se ještě povytáhla. „Máte v úmyslu vychovávat dítě zcela bez pomoci? Slečno Grangerová... Hermiono... to je obtížné i v těch nejlepších časech, ale být sama bez podpory s novorozencem v roce, kdy skládáte OVCE..."

„Nebudu bez podpory. Jsem si jistá, že můžu počítat jak se svými přáteli, tak s mámou a tátou, že mě nenechají ve štychu." Hermiona se napřímila téměř vyzývavě. „Otec dítěte je zcela bez viny a já rozhodně nemám v plánu po něm cokoli chtít."

Profesorka McGonagallová se na ni podívala pohledem, který lze popsat jako ‚převelice staromódní'. „Při poslední příležitosti, kdy jsem to kontrolovala, což slečno Grangerová, bylo již poměrně dávno, tak na tango bylo stále třeba dvou," pronesla úsečně. „Věřím vám, že nejste natolik bláhová, abyste se zapletla s ženatým mužem."

„Samozřejmě, že ne!" pohoršila se Hermiona. „Nikdy bych se nezapletla s někým, kdo už je zadaný, ať už by byl ženatý či nikoli!"

„Dobrá... Pak nevidím žádnou překážku: toto je jeho dítě a on vám i miminku dluží přinejmenším jistou formu veřejného uznání." Ta slova snad obrůstala jinovatkou.

„Tak to... není," zašeptala Hermiona s pohledem upřeným na své ruce. „Profesorko McGonagallová, to byla má chyba, nikoho jiného. Udělala jsem... ‚chyba' to nevystihuje ani vzdáleně. Udělala jsem něco, zač se strašlivě stydím."

„Co by mohlo -"

„Prosím, nechte mě to vysvětlit najednou," pozvedla Hermiona hlavu a zaměřila pohled na malou krajinku visící na stěně. „Na... tom večírku jsem se setkala s někým, koho jsem měla už dlouho ráda, kdo mě přitahoval - nebyl má ‚velká tajná láska' nebo tak něco, ale měla jsem ho ráda. Věděla jsem, že to není vzájemné - pochybuju, že si vůbec kdy všiml, že jsem žena. Ale byl opilý a já... jsem po něm vyjela." Tváře jí hořely studem a znovu se kousla do rtu. „A on na to zabral. V té chvíli mi bylo úplně jasné, že je mimo mnohem víc než já, protože pokud byl opilý natolik, aby akceptoval moji výzvu, byl pravděpodobně ve stavu, že by kývl i profesorce Trelawneyové. Věděla jsem, že by to nikdy neudělal, kdyby byl alespoň vzdáleně střízlivý. Věděla jsem, že by byl zděšený už jen z představy se mnou... se se mnou vyspat. Ale i tak jsem do toho šla, protože to bylo to, co jsem chtěla." Oči ji pálily a vidění se po krajích rozostřovalo. „Věděla jsem, že bych neměla, a od první chvíle jsem měla špatné svědomí. Ještě dnes nemůžu uvěřit tomu, že jsem dokázala udělat něco tak nemorálního."

Dlouho bylo ticho. „Chápu," pronesla Minerva McGonagallová pomalu. „Musím podotknout, že si nejsem tak úplně jistá, co na to říci. Sama víte, že vaše chování bylo nepřípustné."

„Ano, to vím," tiše souhlasila Hermiona, které se začaly koulet slzy po tvářích. „A hrozně mě to mrzí. Myslím, že ani neví... Jsem si docela jistá, že si z té noci moc nepamatuje. Pokud by si pamatoval, tak už bych to určitě věděla. A teď mu to musím říct."

„Ach, má milá," profesorce McGonagallové evidentně došla nepřiměřenost jejích slov, protože se zatvářila zhnuseně. „Ano, teď mu to musíte prozradit. Jste si samozřejmě vědoma, že nebude vaším sdělením příliš nadšen."

„Být na jeho místě, zuřivostí bych se neznala." Přikývla Hermiona a osušila si oči umučeným kapesníkem. „Nemohu ho z ničeho vinit. Ale také ho nechci zapojovat do našeho života, pokud si to nebude sám přát. Nakonec mu to dlužím."

„Ano, je mi to jasné," profesorka se natáhla a pohladila Hermionu něžně po ruce. „Není lehké mít dítě, jehož otec je neznámý, ale soudím, že jednáte správně."

Hermiona přikývla a znovu si osušila oči. „Musím mu to říct ještě dnes," řekla. „Dnes je můj zpovědní den. Dopoledne vy, potom on, pak musím zajít za Harrym a ostatními. Mohla byste... ehm... mohla byste to, prosím, prozradit ostatním učitelům?"

„Samozřejmě. V rámci porady k zahájení školního roku," hbitě odpověděla ředitelka. „A budete-li potřebovat jakoukoli pomoc, slečno Grangerová, neváhejte mě kdykoli kontaktovat. Sice už nejsem vaší kolejní ředitelkou, ale jsem vždy připravená vám naslouchat."

„Děkuji vám, paní profesorko," obdařila ji Hermiona trochu mokrým úsměvem. „A bude-li to možné, udržíte... podrobnosti... v tajnosti?"

Profesorka McGonagallová přitakala. „Počala jste během oslavy vítězství, a ačkoli je vám totožnost otce známá, rozhodla jste se ho nejmenovat. Víc vaši učitelé vědět nemusejí." Jemně se usmála. „Udělala jste chybu, slečno Grangerová, ale nevidím důvodu k uvádění vašeho návalu nerozumu v širší známost, zvlášť když ho upřímně litujete a pro jeho napravení, jak pevně věřím, se pokusíte vykonat vše, co bude ve vašich silách."

„To se pokusím," přikývla Hermiona. „A... paní profesorko, nebude vadit, pokud zůstanu ještě chvíli na hradě? Ráda bych se podívala do knihovny po několika užitečných knížkách - madam Pinceová mi je jistě vyhledá. A také bych si měla promluvit s madam Pomfreyovou." Pokrčila rameny a pokojně se usmála. „Potřebuji se uklidnit, než půjdu za ním a zdejší pobyt je pro mne velice konejšivý."

„Samozřejmě," odsouhlasila ředitelka hbitě a pak její hlas zjemněl, „jste tu vždy vítána, slečno Grangerová. Poslužte si."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Víte určitě, že si tím chcete projít?" starala se madam Pomfreyová. „Existuje celá řada zcela bezpečných lektvarů, které -"

„Já vím, madam Pomfreyová," snažila se Hermiona o klid. „Dokonce vím, jak je uvařit. Ale... necítím, že by to tak bylo správné. Obecně se mi ta myšlenka nepříčí, což ale neznamená, že bych si to chtěla zkusit na vlastní kůži."

„Ale jste tak mladá. A máte před sebou OVCE... nakonec vás to úplně vyčerpá."

„Já vím," povzdechla si Hermiona. „A každičký, s kým jsem mluvila, mi nezapomněl sdělit, že je to mé rozhodnutí a že mám více možností a že bych neměla podléhat pocitu, že projít si tím je nevyhnutelné. A já se rozhodla po pečlivém zvážení všech pro a proti, že si to dítě nechám. Vždycky jsem chtěla děti - tohle jen přišlo dříve, než jsem plánovala."

„Pokud jste si jistá, tak je to v pořádku," přikývla ošetřovatelka a věnovala jí svůj nejlepší ‚úsměv na kuráž'. „Tak tedy, už jste byla u léčitele? Předpokládám, že ano."

„Byla, šly jsme včera s mámou ke Svatému Mungovi. Mám za sebou pětapadesát dní, riziko drobných komplikací 0,8 procenta, riziko potratu či jiných závažných komplikací 0,002 procenta." Usmála se. „Víte, mudlovští doktoři nedokáží zjistit tolik a už vůbec ne tak brzy."

„Jistěže nemohou, má milá, nepoužívají kouzla," řekla madam Pomfreyová vesele. „Rodit budete u Svatého Munga?"

Hermiona zamrkala. „Mám jinou možnost?"

„Samozřejmě, zlatíčko... můžete si zjednat porodní asistentku, která vás bude navštěvovat přímo tady ve škole. Nevím, jak to mají mudlové, ale mnohé čarodějky raději rodí v pohodlí domácího prostředí." Pohladila ji po rameni. „Nabídla bych vám své vlastní služby, ale u porodu jsem byla naposledy ještě než jste se narodila. Pravděpodobně bude vhodnější pro klid nás obou, když budu pouze asistovat, až nastane čas."

„Ach..." Hermioně se už zase tlačily do očí všudypřítomné slzy. „Tohle řešení se mi líbí, moc líbí. Děkuji vám, madam Pomfreyová."

„Říkej mi Poppy, holčičko," řekla a přitáhla si Hermionu do rychlého tuhého objetí. „Uvidíme se teď mnohem častěji, tak si můžeme rovnou začít tykat."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Hermiona na ty dveře zírala dobrých pět minut.

Měla by zaklepat. Zaklepání se nedalo vyhnout. Tomu rozhovoru se nedalo vyhnout. Prostě zaklepe na dveře a nějak to přežije.

Teď nebo nikdy.

„Slečno Grangerová?"

„Huááááá!" leknutím zařvala a nadskočila. „Jé... jo... profesore Snape, zrovna jsem chtěla zaklepat. Myslela jsem, že jste ve svém kabinetě."

„To předpokládám, vzhledem k tomu, že se na ty dveře díváte, jako by vás měly kousnout," pronesl studeně. „Co tu děláte? Očekával jsem ještě osm požehnaných dní bez studentů, než začne nový školní rok."

„Potřebuji si s vámi pohovořit," řekla a nervózně si propletla prsty. „Prosím. V soukromí. Je to... no, je to důležité."

Nadzvedl jedno obočí. „Shledávám téměř nemožným uvěřit, že cokoli může být pro vás natolik důležité, abyste pobíhala po škole ve více než týdenním předstihu a dožadovala se soukromé audience ze všech lidí zrovna u mě," protáhl ledově. „Nemám náladu na ztrácení času -"

„Pane profesore," přerušila ho Hermiona zoufale, „pamatujete se, co jste dělal tu noc, kdy Řád pořádal večírek na oslavu? Po tom, co nám Hagrid přinesl druhý soudek brandy?"

Zamrkal a jeho rysy ztuhly. „Nu dobrá," řekl ponuře. „Máte pět minut, slečno Grangerová. Radím vám je nepřetáhnout." Otevřel dveře do svého kabinetu, položil jí dlaň mezi lopatky a nekompromisně ji prostrčil dovnitř.

Hermiona počkala, dokud nezabouchl dveře, a pak se k němu otočila. Och, tohle dopadne špatně. „Pane profesore -"

„Ani v nejmenším se nezajímám o to, co považujete za tak důležité," vyštěkl, založil si ruce a shlížel na ni. „A neuznávám vydírání, skryté ani zjevné. Je mi jedno, co jsem možná dělal nebo možná nedělal v přemíře nadšení z úlevy -"

„Profesore Snape, promiňte mi prosím, že vás přerušuji, ale já jsem vás nehodlala... skrytě vydírat. Chci mluvit o onom večírku."

„Vážně?" sarkastické obočí už zase putovalo vzhůru. „A copak jsem přesně na onom večírku prováděl, že to tak životně důležité?"

Hermiona zrudla a shlédla na své prsty chvějící se nervozitou. „Když já," začala tiše, „tedy... vy a já jsme... já věděla, že si to nebudete pamatovat, jenže..."

Koutkem oka viděla, jak ztuhnul a zůstal bez sebemenšího pohybu, připomínal černě oděnou sochu ze slonoviny. „Slečno Grangerová, to není ani vzdáleně vtipné."

„Věřte, že to vím," zašeptala. „A je mi to líto. Ale... stalo se. Nechtěla jsem vám to říct, myslela jsem, že byste raději nic nevěděl, jenže jsem... ehm... nastaly jisté nepředvídané dlouhotrvající následky..."

Socha se nepohnula. „Slečno Grangerová, pokud je to nějaký žert..." zasyčel, hlas sršící zlobou. „Považuji za nepravděpodobnou už pouhou možnost, že by byly nastaly jakékoli okolnosti, za nichž bych si dopřál jisté činnosti, a dovolte mi vás ujistit, že nemám v úmyslu brát na sebe vinu za vaši neopatrnost."

Hermiona nasucho polkla. „To od vás nežádám," zašeptala a vroucně si přála, aby ji hlas neopouštěl. „Rozumějte mi prosím, pane profesore, to já jsem tady ta špatná. Nemám v úmyslu po vás žádat cokoli, ani to... zveřejnit, pokud byste si to nepřál sám. Ale myslím, že máte právo vědět, co se stalo."

Její falešný klid ho zřejmě trochu zviklal - pozbyl své strnulosti, zachmuřil se a obešel psací stůl. „Stále jste mě nepřesvědčila, slečno Grangerová," pronesl studeně. „Ale můžete mi sdělit celý příběh, pokud si přejete."

Přikývla. „Oba jsme byli opilí, vy víc než já... tedy, alespoň si to myslím," dodala tiše, neschopná vzhlédnout k jeho očím. Pohled měla stále upřený na jeho štíhlé prsty, které si v zamyšlení sepjal, tak bledé na pozadí černého hábitu. „Byla to má chyba... To já udělala první krok, a přestože jsem věděla, že byste ho nebyl akceptoval, kdybyste byl kdekoli na dohled své střízlivosti. Což jste nebyl a já toho využila. Mrzí mě to."

Klep... klep... klepal prsty. „Vás to mrzí," jeho hlas byl přetížený ironií. „Využijete někoho, o němž víte, že je těžce intoxikován, o němž víte, že by nikdy za žádných okolností nesouhlasil, pokud by byl při plném vědomí, načež zkombinujete svůj děsivý nedostatek mravnosti s přidanou pitomostí v podobě nefunkčního Antikoncepčního kouzla... a vás to mrzí. No dobře. To jistě vše napraví."

„Já vím, že ne, pane," šeptala, oči ji pálily. „Ale -"

„To máte sakra pravdu, že ne!" zabouřil a rozzuřeně k ní postoupil o dva kroky, až uskočila zpátky. „Kdyby byly naše pozice opačné, kdybych já byl využil vaší neschopnosti poskytnout informovaný souhlas, čelil bych obecnému odsouzení a zřejmě i soudu! A vás to mrzí?"

„Co jiného mám říct?" řekla zničeně a donutila se pohlédnout mu do očí. „Pane profesore, mě to opravdu mrzí, co jsem udělala, bylo příšerné... a pokud mne chcete veřejně zostudit, nemám právo namítat. Mé chování bylo neomluvitelné a vím, že není možnost to odčinit."

Trochu se zachmuřil, její souhlas mu zřejmě sebral vítr z plachet. Po sporech s Harrym byl profesor Snape zjevně navyklý spíše na zuřivé hádky než pokorné omluvy. „Oběma nám je jasné, že pokud bych to udělal, vina by stejně padla na mou hlavu, obviňovali by mě jak vaši přítelíčci, tak každý, který má tendenci považovat slovo Harryho Pottera za slovo Boží," namítl hořce. „Protože je přeci zjevné, že jsem to musel být já, kdo využil vás, vzdor tomu, že jsem musel být natolik opilý, že je vůbec zázrak, že jsem byl schopný sehrát svou roli v... v něčem, o čem stále ještě nejsem plně přesvědčený."

„To jste byl," řekla Hermiona tiše a bojovně pozvedla hlavu. „Budu šťastná, pokud na mne použijete jakékoli pravdomluvné zaklínadlo dle vlastního výběru... nebo Veritasérum, dáváte-li mu přednost. Nebo můžete počkat, až se dítě narodí, a použít kouzlo k ověření totožnosti."

Prudce zvedl hlavu a vrhl na ni překvapený pohled. „Můžu počkat na co? Slečno Grangerová, jistě nenavrhujete, že si to necháte. Pokud nejste schopná uvařit či jinak získat odpovídající lektvar, obstarám vám ho sám, už jenom proto, abych se ujistil, že tato... nehoda... je vyřešená jednou pro vždy!"

Hermiona stiskla zuby. „Pevně věřím, že pro dnešek je toto poslední příležitost, kdy vysvětluji, že své těhotenství násilně ukončit nehodlám!" zuřila. „Po vás nic chtít nebudu - bude-li to nutné, odnesu si tajemství o otcovství do hrobu, udělám vše, abych vás už nikdy neobtěžovala svou přítomností, ale nebudu se zbavovat svého dítěte!"

Otevřený odpor zřejmě budí stejnou reakci... Vytáhl se do výšky a probodával ji pohledem. „Tak dobře," zavrčel. „Jste-li natolik rozhodnutá si dítě nechat, tak si je pro mě za mě nechte. Ale jestli mé jméno bude jen jedinkrát zmíněno v souvislosti s ním, pokud se jen uřeknete, že mám podíl na té vaší pitomosti -"

„Nepodřeknu se," Hermioniny oči se zalily slzami tváří v tvář odporu zračícímu se v jeho tváři. „A mrzí mne to víc, než dokážu vyjádřit. Vím, že jsem neměla dělat to, co jsem udělala... Mrzí mě to."

Temně na ni hleděl. „Vypadněte!"

Utekla.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

19.01.2013 20:58:52
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one