Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

10. Přátelé, ukažte se

„Poď dál, poď dál! Sedni si!"

Hermiona shledala, že byla opatrně nadzvednuta ze země, vnesena do Hagridovy chatrče a opatrně usazena do nejpohodlnějšího křesla. „Neměla bys chodit po venku v týhle zimě, Hermiono!" oslovil ji poloobr znepokojeně a pečlivě přiživil oheň. „Mohlo by ti to uškodit."

„Je mi fajn, Hagride," uklidňovala ho a odmotávala si šálu. „Vlastně mi poslední dobou není vůbec tak chladno, jak mi bývalo. Jako bych měla nějaké přídavné topení."

„Čau, Hagride," pozdravil Harry, který nepozorovaně vešel i s Ronem v závěsu. „My jsme tu taky," zašlebil se.

„Jasně, že ste!" rozzářil se na ně Hagrid a poklepal Harrymu po rameni, až šel dotyčný do kolen. „Hlídáte ji? Doufám, že ji nenecháváte nosit nic těžkýho!"

„Snažíme se. Ale vždycky, když se nedíváme, tak stěhuje knihovnu," usedl Harry za stůl. „Znáš Hermionu."

„Hermiona tu sedí, všiml sis?" rozhrnula plášť a zkontrolovala si bříško, které už nedokázal skrýt ani těžký zimní studentský hábit. „Jsem vážně v pohodě, Hagride. Druhý trimestr je vždycky ten nejklidnější... už se mi nedělá zle, ani nepadám únavou a ještě nejsem neohrabaná."

Hagrid shlédl na její bříško pohledem, kterým hledíval na dračí mládě Norberta. „Už víš, esli to bude kluk, nebo holčina?" zeptal se s nadějí v hlase. „Za jak dlouho se vůbec narodí?"

„Ještě zbývá asi dvacet týdnů. A zatím nevím, co to bude, chci se nechat překvapit," začala Hermiona hladit Tesáka, který jí položil hlavu na koleno, a pokoušela se nevšímat si, jak na ni slintá.

„Jen aby to na tebe nepřišlo někde ve třídě nebo tak," oklepal se Ron při pouhém pomyšlení, „vyprávěli mi, že když se narodil Percy, tak to mamka neodhadla a nestihla zavolat porodní asistentku. Musel jí pomáhat taťka. Miluju tě, Hermiono, ale tohledělat nebudu."

„Tuším, že ji dokážeme dostat na ošetřovnu, Rone, i kdyby to tak docela neodhadla. Však to nepůjde zas až tak rychle, ne?" natáhl se Harry na tác pro jeden kamenný koláček a začal si s ním hrát.

„Většinou ne," poškrábala Hermiona Tesáka za uchem, až začal kňučet štěstím. „Nedělejte si s tím těžkou hlavu, slibuju vám, že se vydám na ošetřovnu zcela zavčasu."

„Jasně, že jo!" naplnil Hagrid svou čajovou velekonvici a začal prohledávat okolí ve snaze najít džbánek s mlékem. „Určitě to bude skvělý mimčo, ať už kluk, nebo holčina. Ani si nemůžu vzpomenout, kdy bylo v Bradavicích naposled mimino!"

„Bude úžasný mít tu mimino," usmál se na ni Harry. „Nikdy jsem žádný neviděl takhle zblízka."

„Užs vybrala kmotra?" dychtil Hagrid po informacích. „Řek bych, že Harry by byl dobrej... i Ron, samozřejmě," dodal rychle. „Ale ty už velkou rodinu máš, Rone, tak..."

„Já?" zrudl Harry. „Ale já o dětech vůbec nic nevím!"

„Už jsem nad tím přemýšlela," přiznala Hermiona, následkem čehož Harryho tvář znachověla ještě víc, kdežto Hagrid se šťastně rozzářil. „Ale ještě jsem se tak úplně nerozhodla, jestli vůbec budu svému dítěti určovat kmotra nebo kmotru. Ale pokud se rozhodnu, tak bude Harry určitě jedním z prvních, za kým půjdu."

„Tedy, Hermiono..." stále si hrál s kamenným koláčkem a vypadal trochu potěšeně a trochu zaraženě. „Mě by... se to líbilo. Až se rozhodneš, že budeš někoho chtít."

„Já bych taky chtěl, kdyby ne Harry," ušklíbl se Ron. „Ale on by měl být první na řadě, Hagrid má pravdu. Já budu mít spoustu synovců a neteří tak jako tak."

Hermiona se usmála na Harryho, který jí úsměv nejistě oplatil. Věděla, jak moc touží po tom, patřit do nějaké rodiny, a tajně se rozhodla ho požádat, aby šel děcku za kmotra, hned, jakmile se ho důkladně vyptá na jeho názory v takových důležitých oblastech, jako je výchova dětí a základní vzdělávání.

„Vím určitě, že by se toho ujal skvěle," rozhodně odstrčila hrnek plný Hagridova čaje podobného odvaru z dvanácti ponožek, který se před ní objevil. „Ne, díky, Hagride. Silný čaj mi stále příliš dráždí žaludek."

„Jasně, jasně... dáš si kamenný koláček?"

„Proč ne?" vzala si nepoživatelnou cukrovinku a nenápadně ji schovala do kapsy, jakmile se poloobr odvrátil.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Severusi, v ložnicích nastaly nepokoje," pronesla Evženie Vignauxová, dvacátá ředitelka Zmijozelu, jejíž portrét visel v kolejní společenské místnosti, kde kontrolovala všechny, kteří vcházeli či odcházeli. Pokud se vyskytl jakýkoli závažný problém, došla varovat svého současného následovníka ve funkci. Z tohoto důvodu umístil Severus do své pracovny i do ložnice drobné krajinky - pečlivě očarované tak, aby nemohly být navštíveny podobiznou kohokoli jiného než této dámy.

„Děkuji ti, Evženie," pronesl Severus automaticky a vstal od stolu. Její slova nezněla nijak naléhavě... ale ona se vždy chovala klidně. Madam Vignauxová jedenkrát referovala o naprostém zničení několika přístaveb a úmrtí tří studentů jako o ‚politováníhodné nehodě' a o své vlastní smrti se zmiňovala jako o ‚poněkud nepříjemné'. Pokud použila slova ‚nepokoje', tak už to muselo stát za to.

Když pronesl právě platné heslo ‚Horkokrevnost', zeď se poslušně rozevřela a on vplul do společenské místnosti. Pátravě se rozhlédl po téměř opuštěné komnatě - v tuto pokročilou hodinu už by většina studentů měla být ve svých ložnicích. Současně k němu z pravého průchodu vedoucího do chodby k ložnicím dolehla ozvěna výkřiků... chodba napravo, to znamenalo chlapecké ložnice.

Výtržnost se odehrávala jednoznačně v místnosti patřící pátému ročníku. Za tím jistě byli Jiljí Drahoš a Alexandr Skácel, tito dva páťáci si od začátku školního roku neustále navzájem vyhrožovali. Bylo to pochopitelné - oba Drahošovi rodiče sloužili Voldemortovi a byli v současné době ve vězení, zatímco otec Skácela byl už desítky let ministerským bystrozorem.

Nicméně v té chvíli už byli oba zmínění chlapci v bezvědomí, pokryti následky mnoha nejrůznějších kleteb, a okolo nich bojovali všichni příslušníci zmijozelské koleje mužského pohlaví od pátého do sedmého ročníku včetně. Vzduchem létaly kletby i pěsti, a i kdyby byl Severus v růžovější náladě, potřeboval by víc než domluvy, aby se mu povedlo ukončit takovouto bitku. Vrazil do místnosti, razantně za sebou bouchl dveřmi, až se odrazily od kamenné zdi, a s rozzuřeným trhnutím hůlkou prolil celou místnost vodopádem ledové vody.

„Co se to tu děje?" ukapávala slova do náhlého mrazivého ticha, které naplnilo místnost.

„Drobná přátelská debata na politická témata," protáhl Draco, posadil se a prohrábl si rukou promočené vlasy. „Která se poněkud vymkla zpod kontroly, když o tom teď přemýšlím." Měl pořádný monokl okolo levého oka a levý rukáv měl roztržený. Zjevně ho minimálně jeden útočník napadl ze strany, kterou si už nemohl řádně chránit.

„Vskutku se poněkud vymkla zpod kontroly," rozhlídl se Severus po místnosti. Nejméně jedna osoba se snažila ukrýt za postelemi, ale většina pachatelů se neměla kde skrýt, takže na něho jen ustrašeně zahlíželi.

„Jsem konsternován. Takto sprosté chování očekávám od nebelvírů či mrzimorů, ale nikoli od příslušníků staroslavného Zmijozelu! Rvačka v ložnici! Proč jste rovnou nešli ven zápasit nazí v bahně, když už jste se jednou rozhodli zostudit vlastní kolej?"

Ozvalo se nesrozumitelné odbojné mumlání pocházející asi od Malcolma Baddocka, který z celého srdce souhlasil s představami svého otce o čistotě krve a nutnosti pevné ruky ve vedení upadajícího kouzelnického světa. Severus po něm vrhl podmračený pohled, jenž mladého muže donutit odcouvat až ke zdi.

„Chováte se jako rozmazlení frackové, kterými konečně jste," seznámil je se svým úsudkem a znovu se znechuceně rozhlédl po bojovnících - všichni už byli při vědomí, ačkoli někteří tiše sténali bolestí.

„Stáli jste ve válce na rozdílných stranách... a co na tom? Dříve či později byste stejně byli životem donuceni zastávat různé postoje v mnoha menších či větších bitvách o majetek, o moc, o poznání. Od prvního ročníku osnujete uvnitř koleje drobná spiknutí a intriky, získáváte přitom důležité zkušenosti pro svůj budoucí život mezi dospělými. Nezahanbujte mě nyní uječeným svatouškovským nebelvírským chováním jen proto, že jste nevyhráli."

Dorázoval do středu pokoje a vytáhl Skácela s Drahošem na nohy, aniž by věnoval pozornost bolákům na Drahošově paži či blátivé krustě na Skácelovi. „Vy dva přestanete oživovat válku, která už byla jednou dobojována. Vy, Drahoši, se upamatujete, že jste zmijozel. Vašimi zbraněmi jsou trpělivost, lstivost, důmyslnost - ne brutální násilí. Dnešní nepřátelé mohou být zítřejšími spojenci, pamatujte na má slova, a svět k obrazu svému nezměníte kletbami!  A vás, Skácele, musím varovat... dnešní vítězství se může změnit v zítřejší prohru, pokud nebudete neustále připraven čelit dalším a dalším útokům."

Pevně, ale ne příliš hrubě oběma chlapci zatřásl a pustil je, načež se znovu sesuli na podlahu. Beze spěchu se otočil a přejel pohledem každého z přítomných zvlášť.

„Nejste nebelvíři," pronesl krutě. „Máte na víc, než si dětinsky rozdělovat lidi pouze na dobré a špatné. V této místnosti je nás mnoho a každý jsme jiný - a stejné je to s celým světem. Každý máte jen jeden život a jen na vás záleží, zda si za ním budete stát. V současné chvíli opatrnost nakazuje akceptovat nový status quo. Předpokládá se prokázání loajality stávajícímu režimu. Který se jednou změní, tak to na světě chodí od nepaměti. Až se tak stane, věřím, že odpůrci oné změny budou připraveni jednat s jemností a důmyslností hodnými Zmijozelu!"

„A vy budete?"

Severus se otočil, připravený obdařit opovážlivce sžíravou urážkou... ale Vincent Crabbe měl plné právo se ptát. Bylo mu nařízeno zůstat mimo těžké boje, byl poslán s několika dalšími staršími syny a mladšími bratry ochraňovat manželky a dcery, které neměly žaludek nebo dostatek síly jít do bitvy a zůstaly s mladšími dětmi. Když bystrozoři napadli staré sídlo rodiny Raddleových, kde byli schovaní, Vincent bojoval za své přátele a rodinu. Gregory Goyle zemřel na následky zranění utržených v tomto boji a Vincent se ze ztráty přítele už nikdy nevzpamatoval.

„To závisí na tom, pane Crabbe, jakou podobu na sebe onen odpor vezme," protáhl medově a sklonil hlavu k rameni. „Zjistil jsem, že přisluhování šílenci, ať už je sebesilnější, není v dlouhodobém výhledu výhodné. A ať už vám vaše rodiny tvrdily cokoli, pánové, Pán zla začal ztrácet duševní zdraví už před tím, než byl poražen malým Harrym Potterem. Viděl jsem ho už před dvaceti lety propadat poznenáhlu šílenství, jeho pád a zmrtvýchvstání jen prohloubily propast mezi ním a realitou. Byl velikým a mocným čarodějem, to jistě... ale na konci už byl nebezpečně labilní a ohrožoval nás všechny. Mnozí z vás ztratili přátele nebo členy rodiny jen kvůli jeho vrtochům či trestům, které udílel za neexistující provinění."

Většina okolostojících přitakávala, dokonce i Crabbe.

„Slepá oddanost je pro mrzimory, pánové. Mezi členy koleje je samozřejmě vhodné udržovat jistou míru loajality... ale jen pokud to má význam. Pokud bych pro někoho z vás představoval osobní hrozbu, byl bych nanejvýš rozladěn, kdybyste se mě ani nepokusili otrávit. A stejné jednání od vás očekávám, i když přijde nebezpečí z jiné strany."

Napětí poněkud povolilo, jak doufal, že se stane. Mnozí z mladších chlapců se rozhihňali nad představou pokusu o otravu jejich nezranitelného kolejního ředitele a i ti, kteří byli zcela oddaní Voldemortově straně, přikývli beze stopy potměšilosti. Několika poklepáními hůlkou vyléčil drobnější poranění a případy vyžadující odbornou péči odeslal za madam Pomfreyovou za doprovodu Draca a Crabba. Pak odešel zkontrolovat ostatní studenty. Všichni mladší chlapci byli na nohou a očividně zaníceně debatovali o boji, který sice slyšeli, ale neviděli. Pomocí jediného upřeného pohledu je zahnal obdivuhodnou rychlostí do postelí a sám vykročil dál.

Šest ložnic v protilehlé chodbě mu nabídlo pohled na podezřele andělské dívky zachumlané v postelích a zjevně spící. Měly dostatek času přichystat se na jeho příchod a nutno podotknout, že ho nemálo potěšilo, že i první ročníky měly dostatek té nejzákladnější prohnanosti, aby předstíraly spánek. Teprve zaťukání na sedmé dveře se dočkalo odpovědi; otevřela mu Pansy Parkinsonová zavinutá do odporně růžového županu. Za ní viděl Dafné Greengrassovou, Tracy Davisovou a Millicent Bulstrodovou sedět na postelích, zřejmě je vyrušil ze zanícené konverzace.

„Zdravím, profesore Snape," usmála se na něho Pansy sladce. „Kluci už se zklidnili?"

„Zklidnili, nicméně páťáci budou muset tuto noc strávit ve společenské místnosti. Jejich postele se poněkud namočily, když jsem byl nucen zchladit ty horké hlavy," nachýlil nepatrně hlavu. Pansy byla nevyzpytatelná malá drbna, které nevěřil, ani co se za nehet vešlo, ale jinak ji měl docela rád. „Jsem potěšen, že dívky se vyvarovaly účasti na onom nevhodném jednání. Předpokládám, že vaší zásluhou."

Potěšená touto drobnou lichotkou se na něho nenuceně usmála. „Žádnou bitku bych nikdy neschválila," souhlasila, zjevně hrdá na pevnost svého postavení v čele dam ze Zmijozelu. „Tedy alespoň uvnitř naší vlastní koleje."

„Bitkám s jistými dalšími kolejemi je bohužel nesnadné zabránit," protáhl klidně a Pansy se na něho ušklíbla. „Nicméně," navázal, „věřím, že žádná z dívek nebude přistižena při nedůstojném jednání."

„Jsem si jista, že k tomu nedojde," odpověděla upjatě. Jistě měla na mysli, že se nenechají chytit při jednání, které by je zostudilo. „Mohu předpokládat, že jste klukům udělil dostatečnou lekci, aby se podobná výtržnost neopakovala?"

„Pokud se znovu neudrží, budou litovat," přikývl Severus a oplatil jí drobný úšklebek. „Poučil jsem je o důležitosti pečlivějšího výběru osobních bitev i jejich načasování a dále o nutnosti rozumného zvážení vlastních priorit, pokud je s nimi spojeno riziko osobního ohrožení. Předpokládám, že dívkám jste již obdobnou lekci udělila vy, nebudu tedy plýtvat svým časem na její opakování."

Evženie mu podala informace o Pansyině přednášce, kterou dívka přednesla přímo pod ředitelčiným portrétem; hovořila prý o následováníhodném příkladu Evženiina zmijozelského ženství - o půvabu, kultivovanosti, vytříbenosti a lstivosti, díky níž přežila více než sto let, než úklady o její zavraždění nakonec došly naplnění.

Pansy se rozzářila. „Snažila jsem se, pane profesore," a s hrdým výrazem přejela očima po řadě zavřených dveří. „Nemá přeci smysl prodlévat v minulosti."

„To nemá," souhlasil.

Pansy byla velmi podobná své matce... Ameranta Jorkinsová byla o něco starší než Severus Snape, ale pamatoval si na ni jako na půvabnou vychytralou dívku, která si Potia Parkinsona vybrala za vhodného budoucího muže a nenápadně nasměrovala jeho kroky směrem k zásnubám, než se dotyčnému podařilo zjistit, která bije.

„Sdělte prosím ostatním dívkám," pokračoval, „že jejich dnešní chování nezůstalo neoceněno... bitky se nezúčastnily a ani ji nepodporovaly, navíc se jim zdařilo předstírat spánek velice uvěřitelným způsobem," mrkl na ni. „I když byste pravděpodobně mohla prohodit slovíčko se slečnou Zahájskou -  líbezné pochrupování napodobovala s přílišným nadšením."

„Upozorním ji na to, pane. Děkuji vám," odpověděla na jeho zdvořilé pokývnutí stejným gestem a zatvářila se velice samolibě. „Dobrou noc, profesore Snape."

„Dobrou noc, slečno Parkinsonová."

Opustil zmijozelské hájemství a se zamyšleně zachmuřenou tváří zamířil na ošetřovnu zjistit, jak se tam věci mají. Pansy se zády krytými Millicent se poměrně lehce vypořádávala s krocením zmijozelských dívek a měla je pevně v rukou. Jenže chlapci se bohužel nezvratně rozhodli, že Draco už nadále nemá nárok být jejich vůdcem. Ne snad pro své sporné politické postavení či náhlý sklon nadbíhat nebelvírské vševědce - jeho spolužáci se nemohli vyrovnat s Dracovou znetvořenou rukou a s důvody, které k její deformaci vedly. Blaise Zabini vedoucí roli převzít nemohl, byl příliš úzkoprsý a nadmíru líný. A Teodor Nott byl poslední dobou mnohem ustrašenější, než mocenské hry povolovaly.

Možná, kdyby se před Pansy zmínil, že Crabbe by jí byl ochoten pomoci, mohla by pod svým vedením sjednotit celý Zmijozel. Crabbe nebyl zas až takový pitomec, jakým se měl ve zvyku jevit, a pravděpodobně by byl šťastný, kdyby mu Pansy dávala příkazy a vhodně ho řídila.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„...očekávám, že tyto výpočty budete mít v pátek připraveny k odevzdání," poklepala profesorka Vektorová hůlkou na tabuli, z níž takto odstranila zápisky z hodiny Věštění z čísel s výjimkou zadání domácího úkolu, které zatím ponechala pro pomaleji píšící studenty.

Hermiona si sklidila knihy do tašky, na niž pak seslala slabé levitační kouzlo, aby se její váha o něco umenšila. Měla na výběr: buď bude neustále používat levitační kouzla, nebo se bude muset před obědem vypravit až do nebelvírské věže, aby si odložila celodenní náklad učebnic. Jednostranné zatížení taškou v kombinaci s přidanou váhou vpředu jí nedělalo dobře na záda.

„Sakra!"

Zaslechla tupou ránu a ohlédla se po Dracovi; klečel na zemi a zvedal spadlou učebnici Příručka numerologie pro pokročilé. Měl očividně potíže ji umístit do tašky, když si zavazadlo i knihu mohl přidržovat pouze jednou rukou.

„Můžu nějak pomoct?" nadhodila si Hermiona tašku přes rameno a lehce se zapotácela pod její vahou. Těhotenství asi přitlumilo její všetečnou živost; místo aby k němu prostě přiskočila a pomohla mu, na což by zmijozel mohl zareagovat zaklením ať už s hůlkou nebo bez, učinila nejprve verbální nabídku.

„Pokud musíš," zamračil se, ale nechal ji, aby mu podržela tašku otevřenou, zatímco do ní umisťoval učebnici. „Zvládl bych to -"

„Ale nač se namáhat, když to pitomá nebelvírka může udělat za tebe?" ušklíbla se na něho. „Můžeš rozhlásit, že jsi pouze ukojil mou nezměrnou úslužnost."

Draco se na ni nejprve nevěřícně podíval a pak se tiše rozesmál. „Začátečnický, nicméně stále platný pokus o manipulaci. Jsem fascinován."

„Fajn," následovala ho z učebny a byla docela potěšena, když přibrzdil a zařadil se jí po bok. „Mohl by sis pořídit tašku z tužšího materiálu, tahle je příliš tenká na to, aby sama od sebe držela otevřená."

„Asi ano," pokrčil rameny. „Většinou to zvládám."

Hermiona přikývla: „Všimla jsem si." Navíc si všimla, že nerad mluvil o své ztracené ruce, a tak nadhodila jiné téma. „Jak se má tvá matka? Tedy, jestli ti ta otázka nevadí..."

Shlédl na ni s neskrývaným překvapením. „Nevadí mi. Překvapilas mě, ale nevadí mi to."

Pokrčila rameny. „Poslední dobou mi nějak nejdou matky z hlavy, ani ti pořádně nevím proč."

„To je mi také záhadou," lehce do ní šťouchl a pobaveně se usmál. „Má matka se má tak dobře, jak si jen může přát. Stále ještě truchlí po mém otci... Ani nevím, jestli si vůbec všimla, že má domácí vězení. Stejně v podstatě nevychází ze svých komnat."

„To si dovedu představit," řekla měkce. „Má povolené návštěvy?"

„Se schválením Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Vydupala si, aby k ní povolili přístup jejímu krejčímu a oblíbenému kadeřníkovi," usmál se Draco laskavě při vzpomínce na matku. „Myslím, že je to dobré znamení. Pokud by se přestala starat o svůj účes, byl bych vážně znepokojen. A také ji navštěvuje teta Andromeda. Chvíli jí sice dalo, než máti přesvědčila, aby s ní mluvila, ale v dětství si byly docela blízké. Pokud se budou v rozhovorech i nadále vyhýbat svým manželům, budou spolu vycházet dobře."

Hermiona přikývla. „A co Tonksová? Myslím Nymfadoru, tvou sestřenku."

„Myslím, že se také jednou, či dvakrát zastavila. Já ji potkal jen jednou - u soudu," usmál se křivě. „Z Blackovic strany zdědila oči a bradu... poznal jsem ji, ještě než na mě promluvila." Umlkl a pohlédl zvědavě na Hermionu. „Jaká je? Neměli jsme moc času poklábosit, když jsem unikl Azkabanu jen o vlásek. Jo, a děkuju, žes svědčila v můj prospěch."

„Za málo," nedělala to pro Draca, i když si teď přála, aby to bylo jinak. Tehdy byly ale vzpomínky na roky vzájemných urážek příliš živé, než aby ho chtěla zachránit; svědčila jen kvůli Severusi Snapeovi, který se snažil dosáhnout osvobození svého kmotřence, a svému pocitu provinění. Jenže teď měla špatné svědomí zase z toho, že nestála za Dracem pro něho samotného.

„Je moc milá," rozhovořila se, „trochu praštěná, ale milá. Myslím, že ještě pořád chodí s Remusem Lupinem."

Teprve po chvíli jí došlo, že jde sama. Otočila se a uviděla Draca stát vprostřed chodby a nevěřícně na ni zírat.

„S Remusem Lupinem? S vlkodlakem? Co tu učí?"

„Jo, s tím," přikývla a ušklíbla se ohromenému výrazu na jeho tváři. „Docela vzdoroval, ale teď už jsou šťastně spolu, řekla bych."

Vzdoroval...?" zavrtěl Draco hlavou. „Ale... je starý! Mohl by být jejím otcem!"

„Je moc příjemný," bránila ho Hermiona. „A co na tom, že je trochu starší? To není nic špatného. Vzhledem k délce života kouzelníků je dvacet let jako nic. Vlastně méně než dvacet, odhaduju, že mají mezi sebou tak nanejvýš patnáct."

Draco se zahihňal. „Když ty jsi tak čitelná, Grangerová. Jako bys měla na čele nápis ‚jednou jsem se zamilovala do staršího chlápka'."

Hermiona znachověla. „Ale já ne... hele, Tonksová s Remusem se k sobě hodí, to ještě neznamená..."

„Nedělej si starosti, Grangerová. O té záležitosti s Lockhartem ve druháku jsem už stejně dávno věděl," potřásl hlavou. „Nebudu si tě kvůli tomu dobírat, ačkoli... Millicent na něho také koukala jak na svatý obrázek, a kdybych snad naznačil, že to byla pošetilost, tak by mě zabila."

„To já taky," přesvědčovala ho Hermiona, které se až zamotala hlava úlevou. Nevěděl to. Díkybohu to nevěděl. „A pokud bys to někomu vyzvonil..."

„Raději nebudu pokoušet štěstěnu," uklidňoval ji. Pak se zachmuřil. „Ale stejně si nemyslím, že by byl profesor Lupin dost dobrý pro mou sestřenku, ať už ta je poloviční mudla nebo ne. Vždyť on je vlkodlak!"

Hermiona pozvedla obočí. „Je potenciálně životu nebezpečný po tři dny v měsíci. Nechci se nějak dotknout tvé rodiny, Draco, ale když jsem potkala tvého strýce Rudolfuse -"

„Tak jsi ho upálila, chceš říct. Ne že by si to nezasloužil."

„A tvůj otec se mě pokusil zabít při několika příležitostech..."

„Ano, ano, chápu, bod pro tebe," brzdil ji Draco. „Lupin není horší než Rudolfus, to klidně přiznám. Ale když už musí mít staršího neatraktivního chlapa, proč si nevybrala alespoň někoho s charakterem? Lupin je rozbředlý jak famfrpálové hřiště po dvoutýdenních deštích!"

„Remus Lupin byl členem Fénixova Řádu!" vyštěkla na něho. Draco přišel o mnoho ostrých hran, ale uvnitř byl stále Dracem. „Tehdy i teď! Je jedním z nestatečnějších lidí, které znám!"

„Ale, prosimtě," odfrkl si. „Většina vlkodlaků jsou pořádní chlapáci - tedy vlkodlačice ne, samozřejmě - ale Lupin je spíš ten typ, co píše smutné básničky o květinách a koťatech. Bývá tak roztomilý a sentimentální, až mě z něho bolí zuby!"

Hermiona nakrčila nos. „Kluci. Všichni jste stejní. Víš, já jsem jen holka, takže očividně nemůžu vědět, co to znamená býtpořádný chlapák a tak... ale nemůžu si pomoct: profesor Lupin ruší spaní nemálu krásných, chytrých a mnohem mladších žen, aniž by se musel příliš snažit; zatímco ty a Ron - oba horliví zastánci chlapáckého přístupu k životu - jste celkem osamělí." Otočila se k němu se schválně vykulenýma očima. „Sákryš, myslíš, že by to mohlo nějak souviset?"

Rozesmál se. „Zásah přímo do černého," ocenil její postřeh a pohlédl na ni pobaveným a podivně zkoumavým pohledem. „Opráším tedy své dřímající umění básnické. Měl bych začít květinami, nebo koťaty?"

„Ó, rozhodně květinami," pronesla Hermiona vážně. „Nejlépe trochou hlubokomyslných a zneklidňujících úvah o sněženkách."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 10:21:30
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one