Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

11. Šťastné a veselé

Hermiona byla rozhodnutá vypravit se na svátky domů. Opravdu byla. Nicméně, stejnou měrou jako milovala své rodiče, tak nebyla schopná odhodlat se zmeškat své poslední Vánoce v Bradavicích. Rodiče projevili značné pochopení pro fakt, že v pětadvacátém týdnu by se jí necestovalo zrovna nejpohodlněji. Jistě by jí dlouhá cesta přišla stejně zatěžko jako dlouhé stání, dlouhé sezení, spaní pouze na boku a neustálé odbíhání na toaletu; o pití beček lektvarů proti pálení žáhy ani nemluvě.

A tak se ráno na Boží hod vánoční posadila (za nepatrného funění námahou) ve své vlastní posteli v Bradavicích. Křivonožku nebylo nikde vidět, ale na jeho obvyklém místě v nohách postele byla přehršel dárků, která uvedla Hermionu do stavu šťastné blaženosti. Rodiče poslali drobný zlatý medailonek pro ni a jemnou huňatou přikrývku pro očekávané vnoučátko. Harry jí jako obvykle koupil knihu a Ron pořídil velké plato čokolády z Medového ráje. Molly Weasleyová se překonala... poslala snad půl kubíku biskupských chlebíčků, dva páry ponožek a namísto obvyklého svetru obrovský huňatý růžový vlněný šátek, který si obdarovaná ihned přehodila přes ramena. Ginny obstarala krabici klubíček vlny v nejrůznějších barvách a od Nevilla dostala flakónek růžového oleje - určitě jeho vlastní výroby.

Na posteli zbývaly už jen dva prozatím neznámé dárky. Jako první otevřela úzkou, prostě zabalenou krabičku, která skrývala drobné zlaté srdíčko zavěšené na krátké tenké bílé sametce. Přiložená kartička oznamovala, že je od Remuse Lupina, a vysvětlovala, že se jedná o očarovaný ochranný amulet běžný v mnoha kouzelnických rodinách, který se připevňuje k zápěstí, či kotníku novorozence. Trochu popotáhla, připomněla si, že mu později musí rozhodně poděkovat, a pečlivě schovala amulet zpátky do krabičky, kterou odložila na noční stolek. Pak uchopila poslední dárek.

Byl také v ne zrovna honosné krabici, tentokrát o něco větší, a když ji otevřela, vytáhla z ní hnědožluté dvoudílné šaty s bordurou vyšívanou motivem propletených květů a úponků vinné révy. Byly z jemné vlny, zrovna tak krásné jako praktické, a Hermiona se neubránila nadšenému vzdechu, když je pozvedla, aby je mohla obdivovat. Spodní část měly nabíranou do zvýšeného pasu a vrchní kabátek byl dostatečně volný, takže je mohla nosit nejen během těhotenství, ale i v následujících měsících. Noticka k nim připojená ji přinutila nejprve užasle zamrkat a pak se hurónsky rozesmát...

Nechtěl bych naznačovat, že se neumíš oblékat, ale je nutné, abys přestala nosit modrou a rudou. Ani jedna z oněch barev Ti nesluší. Tyto budou mnohem lepší. Veselé Vánoce.

Draco

Byl to od Malfoye poměrně extravagantní dárek, ale naznačoval, že se s ní Draco míní doopravdy spřátelit. Poslední dobou se spolu docela normálně bavili a ona musela připustit, že mladý zmijozel je mnohem zajímavější, než by kdy čekala. A také chytřejší.

Hermiona šaty úhledně složila, natáhla si jeden z nových párů ponožek, přitáhla si šátek pevněji k tělu a vyrazila na výzvědy, co Harry s Ronem dostali k Vánocům.

„Dívka v ložnici!" zavolala ve dveřích a rozesmála se, když Seamus bleskově skočil zpátky pod přikrývky. Ron s Harrym se šťastně probírali dárky a rozhazovali balicí papíry po širokém dalekém okolí, jak už bylo jejich špatným zvykem. Vyrazila nejprve poděkovat Nevillovi za jeho dárek a pak si sedla na konec Harryho postele.

„Dobrý úlovek?" zeptala se.

„Není to špatné," usmál se na ni, vlasy měl ještě rozcuchanější než kdy jindy. „Díky za hučku, Hermiono." Na potvrzení svých slov si narazil na hlavu rudozlatý pruhovaný klobouček, který mu uštrykovala. Povedl se jí, to si musela přiznat, ten vzor s uzlíky jí dal zabrat - a Harry nikdy žádnou podobnou pokrývku hlavy neměl.

„Není zač. Díky za knihu," rychle ho objala a nedůtklivě si odfrkla, když zjistila, že jí břicho poněkud překáží. „Ach jo, už bych to nejraději měla za sebou."

„To bych řek. Vypadá to zatraceně nepohodlně," souhlasil Ron a nasadil si vlastní klobouček. Pro něho zvolila pruhy hnědozelené, slušely rusovlasatci víc než tradiční kolejní barvy. „Díky, Hermiono, je o řád lepší než máminy výtvory... ona k tomu vždycky připlete klapky na uši a pak to dopadne ohyzdně." Zamyšleně se na ni podíval. „Hele, neupletla ti letos šátek místo svetru? Tohle vypadá jako od ní."

„Taky je," zavinula se pevněji do měkké vlny. „Je to od ní moc milé, že udělala něco jenom pro mě."

„Když ona má závislost na miminech," Ron se pustil do sladkostí, které dostal nejspíš od Harryho, a mluvil s pusou plnou čokolády. „Už se nemůže dočkat, až si nějaké pořídí Bill s Fleur. Bill si stěžuje, že se máti v každém dopise rádoby nenápadně vyptává. Myslím, že je brácha rád, že budeš mít děcko, asi doufá, že to mámu na chvíli zaměstná."

„Kruciš, Rone, tvá máma má ráda mimina?" vzhlédl Dean s nevinným výrazem od své hromady. „To by mě nikdy nenapadlo, vždyť jich měla jenom sedm."

Ron se na Deana zašklebil a mrskl po něm papírovou koulí. „Jo, je to trochu divný... Fred s Georgem se mi v posledním dopise zmínili, že před nimi začala trousit narážky, jestli by se už neměli usadit."

Hermiona pokrčila rameny. „Ty bych žádné nepřála," prohlásila rozhodně. „Víš, Rone, že mám dvojčata ráda, ale vždycky jsem je považovala za výborné adepty na doživotní staromládenecké strýčky..."

„Asi máš pravdu," usoudil Harry, zatímco zkoumal nový kapesní nůž. „S dvojčaty se člověk nikdy nenudí, ale svěř jim něco tak křehkého jako mimino..."

„No, u toho bych vážně radši nebyl," odtušil Ron a pokrčil rameny. „Víš, co všechno mi prováděli, když jsem byl dítě? Propálená díra do jazyka byla to nejmenší..."

Harry sebou trhl. „S Dudleym to bylo podobné, i když jsme byli stejně staří. Vždycky byl větší než já..." potřásl hlavou a usmál se na Hermionu. „Mimina je lepší svěřovat mnohem důvěryhodnějším a zodpovědnějším osobám."

„Hermiona bude skvělá máma, řekl bych," prohodil Neville, když je míjel. „Nebo si to snad nemyslíš, Harry?"

„Samozřejmě, že bude!" odpověděl Harry bez stínu pochyb. „Bude senzační. Možná trochu moc vysazená na domácí úkoly, ale i přesto senzační."

Hermiona se rozzářila. „Budu se snažit," souhlasila a něžně si pohladila bříško. „Dočetla jsem se, že -"

„To by jeden neřek'," zamumlal Ron s úšklebkem.

„Sklapni, Rone," zaškaredila se na něho. Pak sebou škubla. „Jej, už je vzhůru. Mám dojem, že vždycky spí o něco déle než já."

„Kope nebo tak něco?" dovolil si Harry nejistě odhadnout. Měl jisté základní znalosti o tom, kde se berou děti, tedy alespoň to Hermiona předpokládala, ale Dursleyovi ho jistě neseznámili s těmito záležitostmi dopodrobna. „To dělají, ne?" dodal.

„Pořád častěji. Chceš si sáhnout?"

K jejímu nemalému překvapení přikývl, natáhl se a jemně přiložil ruku na její bříško. „Kde?" Přesunula mu ruku na správné místo a on se zamračil. „Nic necítím."

„Dej mu chvilku - většinou po ránu docela řádí." Posunula mu ruku ještě o kousek a viděla, jak se Harryho tvář rozjasnila, když se dítě pohnulo. „Cítils to?"

„Asi jo... jo, určitě!" zašklebil se a něžně ji pohladil po břiše, než se stáhl. „Díky, Hermiono."

„Za málo," zase popotáhla. Zatraceně! Těhotenství jí dělalo s city hrozné věci.

Neville se pomaličku, krůček po krůčku přibližoval s nejistě toužebným výrazem na tváři. „Ehm... mohl bych taky...?" zeptal se s nadějí v hlase.

„Samozřejmě." Navedla jeho ruku na správné místo a naznačila mu, aby čekal. Když už se zdálo, že se nic dít nebude, trochu se na posteli zavrtěla a byla odměněna několika kopnutími a pohyby. „Teď. Cítils to?"

„Tedy," vydechl Neville a pousmál se. „To je... tedy..."

„To jo," zasmála se Hermiona. „Občas se mi ve vaně dělají na břiše boule, když se takhle mele."

„Ale fuj," zašklebil se Ron. „To už je dost nechutné. Takové podrobnosti nám neříkej!"

„Sklapni, Rone!" vyjel na něj Neville a usmál se, když pod svou dlaní ucítil další pohyb. „Není to nechutné, je to senzační!"

„Možná pro tebe," pokrčil rameny Ron. „Hele, už je skoro čas jít snídat. Odplav, Hermiono, ať se můžem oblíknout."

„Dobrá, dobrá," vyštrachala se Hermiona na nohy a trochu u toho námahou zasupěla. „A nesnězte všechno, mám taky hlad."

Když se vrátila zpátky do své ložnice, byly už Levandule s Parvati obě vzhůru a Křivonožka ležel stočený do klubíčka na Hermionině polštáři. Vypadal až děsivě spokojený sám se sebou a Hermiona pro jistotu provedla v okolí postele základní pátrání po malých chlupatých tělíčkách, ještě než se šla převléknout. Nicméně v dohledu nebyly žádné mrtvolky... možná, že tentokrát přinesl pro změnu nějaký jiný dáreček.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus se převelice pečlivě zdržel jakéhokoli projevu toho, že se probudil. Opatrně dýchal ve stále stejném rytmu a jednu ruku polehoučku přesouval pod polštářem, až nahmatal hůlku. Někdo byl u něho v ložnici, slyšel vetřelcův dech. A něco mu leželo na hrudníku, cítil...

...cítil čtyři nožky s drápky, které se zatínaly do jeho nočního oděvu a drápaly ho do prsou; jejich majitel mu zřejmě naznačoval, že moc dobře ví, že je Severus vzhůru. Kočka, bezpochyby. A jistě ne Minerva McGonagallová, ta by do jeho pokojů nikdy nepřišla nepozvaná, a to ani ve své kočičí podobě. A kromě toho, Minerva byla nevelká elegantní mourina, která by nemohla být takhle těžká.

„Lumos," vytáhl hůlku zpod polštáře. „K čertu!"

Na hrudi mu seděl přerostlý kocour Hermiony Grangerové a pevně na něho hleděl očima podobnýma reflektorům.

„Křivonožka, že?"

Kocour rychle škubnul jedním uchem.

„Mám to brát tak, že mi rozumíš?"

Ta otázka byla samozřejmě zcela namístě. U kouzelných tvorů jste si nikdy nemohli být jistí, kdy překročili tenkou hranici k opravdové inteligenci. Křivonožka se zjevně nejprve zamyslel a pak jednoznačně přikývl. Sestoupil ze Severusovy hrudi a sedl si k bočnici postele. Jenže váha z prsou zcela nezmizela... na místě, odkud odešel, zůstala skvrnitá chlupatá koule, ležela kousek nad kouzelníkovým žaludkem. Křivonožka do ní strčil packou a ona se rozbalila, napřímila ocas, který měla omotaný okolo sebe, a posadila se.

Měla velké trojúhelníkové uši, světle hnědé oči, tmavé proužky okolo tlamičky a malý černý čumáček. Severus ztuhl a s očekáváním ji upřeně pozoroval. Maguár. Mládě... pravděpodobně sotva odkojené. Narozené mimo obvyklou dobu vrhu - nemohlo být příliš staré. Pokud mu bylo známo, tak se maguáři takto daleko na severu nikdy nevyskytovali... ale jestli tu nějací byli, tak jistě v Zapovězeném lese.

Maguáří kotě se protáhlo, zarylo své jehlám podobné drápky Severusovi do žeber i boku a pomaličku se vydalo vzhůru prozkoumat obličej, který mělo před sebou. Dlouhou dobu se černý čumáček téměř dotýkal Severusova nosu... a pak ho kotě spokojeně olízlo, usedlo na mužovu hrudní kost a zvídavě pohlédlo na Křivonožku. Křivonožka sám hleděl na Severuse. Významně.

„To je tvoje?" zeptal se a snažil se o nepochybně zdvořilý tón. Ty drápky byly velice ostré a nepříjemně blízko jeho obličeje.

Křivonožka přikývl, vypadal tak samolibě, jak to jen kocouři dokážou.

„Aha..." podíval se zamyšleně na kotě. „Jestli se nemýlím ve svém předpokladu, tak si přeješ, abych se o ně staral?"

Další přikývnutí, tentokrát doprovázené velice výmluvným pohledem naznačujícím, že se Severus poněkud mýlil v popisu situace.

„Ach tak," shlédl na pravděpodobně svého maguára. Kotě mu pohled vracelo. „Tak... ti děkuji, řekl bych."

Křivonožka udeřil prudce hlavou do Severusova spánku, vyloudil rychlé zavrnění a zmizel z postele mnohem ladněji a tišeji, než by učitel lektvarů od tak macatého kocoura kdy čekal.

Severus se posadil, přičemž si jednou rukou přidržoval kotě na hrudi. Zdálo se, že se to mrněti líbí - nejistě zavrnělo a olízlo mu prsty. „Zajímavé," přemýšlel, jestli tohle celé není součástí velice bizarního snu. Pravděpodobně ne - jazyk toho tvora zanechával vlhkou stopu naprosto reálným způsobem.

Hagrid si s tím nadělením bude umět poradit.

Po patnácti minutách, oblečený a téměř zcela probuzený šálkem černého čaje, mlíko odevzdal kotěti, se plahočil nevysokou vrstvou sněhu k Hagridově chatrči. Bylo časně, ale Severus neshledával žádné důvody proto, aby si Hagrid mohl vyspávat, když on sám je už vzhůru. Maguáří kotě se neslo v kapse kabátu a zvědavě vykukovalo na zasněženou krajinu.

Severus zabušil na Hagridovy dveře a naslouchal. Po chvilce temné zavrčení naznačilo, že se mu povedlo jednoho z obyvatel probudit - ať už Hagrida, nebo Tesáka. Pak zazněly těžké kroky, dveře se pootevřely, a poskytly tak výhled na černé vrabčí hnízdo nad  modře a oranžově pruhovanou noční košilí.

„Coseto?" ozvalo se, než se Hagridovi podařilo zaostřit. Pak ztuhl. „Profesore?" evidentně se pokusil o chladný tón. „Co tu chcete?"

Severus vylovil svého nového... mazlíčka?, společníka?... z kapsy a pozvedl ho. „Přeji si s vámi zkonzultovat péči o tohoto kouzelného tvora," nasupil se. Hagridův neutuchající odpor k Brumbálovu ‚vrahovi' ho rozčiloval. „Mohu dál?"

Hagrid si maguára dlouze prohlížel. „To je... jo, poďte." Ustoupil a vpustil Severuse do požehnaně útulné chatrče. Naneštěstí to také znamenalo, že se Tesák vrhl uvítat nově příchozí... a uviděl to cosi kočkovitého v Severusově ruce.

O vteřinu později už byl Tesák schovaný pod stolem, kde kňučel a snažil se lízat si poškrábaný čumák. Severus si třel rozdrásanou ruku a odolával náhlé potřebě si řádně zanadávat. Maguáří mrně mu viselo na rameni, ostře vřískalo a zíralo dolů na stůl.

„Toho si nevšímej," pohladil Hagrid obrovským prstem kotě po malé kulaté hlavičce. „Tesák ti neublíží. Jen si chce hrát."

Mrně mu odpovědělo poznámkou jednoznačně vulgární a zamilovaně se přilíslo k Severusovým vlasům.

„Tak si má hrát někde jinde," pronesl Severus ledově, vytáhl z kapsy kapesník a ovázal si jím krvácející ruku.

„Ále, teď už určitě nevyleze. Je to baba, teda pokud mě zrovínka nebrání," Hagrid si přehodil kožich přes noční košili a zavěsil konvici nad oheň v krbu. „Jak se vám pro všechny svatý povedlo přijít ke kotěti maguára, profesore Snape?"

„Věřím, že bylo míněno jako dárek pro mě. Nebo jsem byl možná já dárek pro ně," usoudil Severus žoviálně, jelikož Hagrid v předchozím vyjádření nasadil mnohem vřelejší tón. Poloobr byl jedním z mála, kteří ho vždycky měli svým způsobem rádi, a bylo velice... neradostné... že se to změnilo. „Dnes ráno mi je doručil kocour slečny Grangerové."

„Křivonožka? To je zajímavý... řek' bych, že je taky tak trochu maguár. Chytřejšího kocoura 'sem v životě neviděl, to je jistý," prohrábl Hagrid oheň. „Dost pozdní vrh."

„Také jsem si říkal," souhlasil Severus a opatrně přemístil kotě ze svého ramene na mnohem bezpečnější místo na svém klíně, kde se začalo okamžitě olizovat. „Vypadá dost podvyživeně."

„To jo. Ale toudle dobou je vyzáblý ledacos," prohlížel si Hagrid maguára a jemně se k němu natáhl. Kotě okamžitě vystartovalo proti poloobrovu velkému prstu, něžně do něho hryzlo a začalo škrábat drobnými packami Hagridovu obrovskou ruku. „Áá, koukejte, má mě rád!" na chvilku zmlkl a pozvedl kotěti ocásek, „teda, má mě ráda."

Severus se rozhodl hajnému věřit v otázce určení pohlaví toho stvoření. „Jak bych ji měl krmit? Pokud je mi známo, tak maguáří mláďata bývají pozorována pouze vzácně a rozhodně nepatří mezi běžná domácí zvířata."

„Tak to je," přikývl Hagrid vážně. „A vlastně 'sou to spíš partneři než domácí mazlíčci... maguár se nedá zavřít, chodí si, kde chce. Pokud se mu člověk líbí, tak s ním zůstane už napořád - ale jsou dost vybíraví, to zas jo. K někomu prolhanýmu a zlýmu se ani nepřiblížej."

„Ano, slyšel jsem o tom," shlédl Severus na maguárku a pohladil ji po hebkém kožíšku. Zavrněla a potěšeně se mu přitiskla k ruce. „Předpokládám, že vidět jednoho v mé společnosti bude... překvapující. Pro mnohé."

„Tak to jo," souhlasil Hagrid a podíval se na Severuse komicky žalostným pohledem. „Jenže oni se nikdy nemýlej, narozdíl od lidí. Je mi líto, profesore, že 'sem byl tak... 'šak víte."

„Rozumím," pospíšil si Severus a doufal, že se mu podaří odvrátit Hagridův pověstný slzavý záchvat. „Vzhledem k okolnostem... už o tom nebudeme mluvit."

„No, jo..." popotáhl Hagrid, ale slzy díkybohu zůstaly tam, kde byly. „Takže, většinou vám bude jíst maso a ryby - jako kočka - a dost mlíka, po tom dobře poroste, a taky jí do něho můžete přidat rybí tuk. A tu a tam trochu rozmixovaný syrový mrkve přidaný do žrádla taky neuškodí."

„V pořádku," ta kožešina byla opravdu velice jemná. Maguáří chlupy samozřejmě používal do lektvarů, ale nikdy mu nepřišly takhle hebké. „Děkuji vám, Hagride. Měl bych se vrátit a dozorovat při snídani."

„Hned se přidám." Hagrid se na maguárku dětinsky zaculil: „Jak ji pomenujete?"

Severus, který ji zvedl, když vstával, teď držel svou novou společnici jednou rukou pod hrudníčkem a druhou pod zadkem. Vzhlížela k němu a bez ustání vrněla.

„Akila, soudím," pronesl po chvilce přemýšlení, „znamená to ‚moudrá' a maguáři jsou chytrá stvoření."

„Krásný 'méno pro krásnou dámu," usoudil Hagrid a zaníceně sledoval Akilu, jak putovala zpátky do kapsy. „Jo, a profesore? Dejte si pozor na skříně s přísadama. Pokud se maguár rozhodne, tak se dostane všude."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Severusi?" naklonila se k němu Sinistrová a tiše zamumlala. „Proč si krmíš kapsu?"

Severus se zachmuřil. Doufal, že jeho konání zůstane nepovšimnuto. Většina učitelů na prázdniny odjela, ale vedoucí kolejí samozřejmě museli zůstat, pokud zůstal některý z jejich studentů... nicméně s pouhými pěti lidmi přítomnými u učitelského stolu se domníval, že se mu podaří několik kousků uzenky a slaniny umístit do kapsy zcela nepozorovaně.

„Mám nové domácí zvíře," přiznal.

„Opravdu? Jaké?" shlédla Sinistrová zrovna ve chvíli, kdy Akila natáhla hlavu, aby si vymňoukala další příděl. „Maguár? Okouzlující."

„Tak bych to zrovna nedefinoval," usoudil a trhl sebou, když ho Akila hryzla do prstu ve snaze rychleji se dostat k soustu slaniny, které držel.

Sinistrová vzala do prstů ždibec míchaných vajec a elegantně ho upustila do Severusovy kapsy, která se blaženě zavrtěla. „Maguáři jsou velice oddaná stvoření, pokud se je ovšem vůbec podaří ochočit. Blahopřeji ti k takovému štěstí."

„Děkuji, Auroro," byl vděčný, že si kotěte všimla právě ona a ne někdo jiný. Na delší vyrušení Aurory z jejího poloospalého klidu byl kouzelný tvor kapesní velikosti málo - učitelka se odvrátila a začala znovu snídat.

McGonagallová se naklonila za židlí Sinistrové směrem k Severusovi a podezřívavě na něho pohlédla. „Severusi, proč s Aurorou krmíte tvoji kapsu?"

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Hermiona automaticky vzhlédla k učitelskému stolu hned, jakmile vstoupila do Velké síně. Byl tam a vypadal... lépe. Část ustaraných vrásek okolo jeho úst zmizela a dopřával si opravdovou snídani; měl před sebou uzenky, vejce a možná i slaninu.

„Tak co budeme dneska dělat?" zeptala se Ginny vesele a natáhla se pro nejbližší konvici s kávou, zatímco si Hermiona sedala.

„Něco nenáročného," usoudila Hermiona a protočila oči, když se na ni Ron ohromeně ohlédl. „Něco, co nebude vyžadovat obíhání hradu, Rone. Na příští Vánoce ti už budu muset konečně pořídit slovník."

„No, vážně nejsi ve stavu na sněhové bitky," usoudil Ron a přejel ji pohledem od hlavy k patě. „Mohli bychom třeba stavět sněhuláky..."

„Předklánění se bych taky radši vynechala," sdělila jim Hermiona klidně. „Kdybych to zkoušela na sněhu, tak bych se nejspíš skácela. Nešlo by najít nějakou zábavu uvnitř?"

„Karty?" navrhla Ginny. „Můžeme si zahrát poker. Kluci mají spoustu cukroví, dalo by se používat do zástavy."

„Nesnáším poker, vždycky prohraju," kousl si Ron do uzenky. „Acho tache šak?"

„Když ty chceš hrát pořád jenom šachy!" protočila Ginny oči. „A všem je jasný, že jenom proto, že pořád vyhráváš. Stejně je to zábava jenom pro dva. Co kdybychom si zahráli něco, co jde hrát ve čtyřech?"

„Souhlasím se vším netřaskavým," řekla Hermiona a nenápadně se znovu podívala k učitelskému stolu. Profesor Snape cosi vyprávěl profesorce Sinistrové, která se na něho usmívala. Rychle odvrátila pohled. „Výbuchy pro zábavu mě nikdy moc nebavily a teď navíc - podle knížek, co jsem četla - už dítě slyší zvuky z okolí."

„Vážně? Slyší, jak si povídáme?" podívala se jí Ginny zaujatě na břicho.

„Myslím, že jo," nakrčila Hermiona čelo. „Co nějakou stolní hru?"

Konverzace v tomto duchu pokračovala během celé snídaně. Nakonec se rozhodli začít pokrem a potom pokračovat sněhovou bitkou, během níž si dá Hermiona horkou koupel, aby si nahřála unavená záda. No, ve skutečnosti se tak dohodly Hermiona s Ginny - Harry totiž ochotně souhlasil s čímkoli, co chtěla Ginny, a Ron byl prostě přehlasován.

„Možná by se k nám mohl přidat Neville," usoudila Ginny, když se rozhlédla. „Hej, Neville, umíš hrát poker?"

„Ne," odpověděl a podíval se na ni s nadějí v očích. „Je těžký?"

„Ani ne. Stejně ho nikdo z nás pořádně neumí."

„Nevěř jí," řekl Harry vesele. „Ona je z nás jediná, která ho hrát opravdu umí. Ale není těžké se mu naučit. Hermiona nám určitě dá krátkou přednášku o pravidlech - hele, co to je?"

„Vypadá to jako kytky," vzhlédla Ginny. Barevné... cosi... padalo jako vodopád z otvoru v kameni vysoko na jedné ze stěn síně. „Ne... to jsou motýli! Koukni, jak jsou pěkní. Myslíte, že je to dílo profesora Kratiknota?"

„A jsou v kolejních barvách!" zašklebil se Harry, když se letka motýlů rozdělila do několika proudů... stříbrozelení letěli nad zmijozelský stůl, žlutí nad mrzimorský, bronzovomodří nad havraspárský a obrovské hejno rudých motýlků zamířilo k nebelvírskému. „Vidím samé rudé... ne, hele, támhle je jeden zlatý, vidíte?" ukázal na osamoceného zlatého motýlka, který vypadal jako vyrobený z papíru a snášel se po spirále k zemi.

Hermiona vzhlédla k učitelskému stolu a zamrazilo ji. Profesor Kratiknot se neusmíval. Učitelé vypadali zmateně. Oni o tom nevěděli! Vplížit se nepozorovaně do Velké síně mohl kdykoli kdokoli. Ti motýli tam mohli být nachystaní celé týdny!

„Harry, nesahej na to!" strhla mu ruku bokem od zlatavého třepetálka poskládaného z papíru. „Může to být další útok, můžou být otrávení nebo... k zemi!" Harry se vrhl zády napřed na podlahu, když se motýl rozlétl přímo proti jeho obličeji. Hermiona vyskočila na nohy a horečně tahala hůlku.

„Co to je, co se to děje -"

„Pane Pottere, zůstaňte, kde -"

„Vrací se!"

Hermiona konečně vytáhla hůlku a namířila ji na neškodně vypadající zlatý papír. „Incend-"

Podlétl jí pod hůlkou a dotkl se Hermioniny ruky.

Studil.

A pak celý svět zčernal.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Pozn. překl.: Maguár (Kneazle) - Původně šlechtění v Anglii, nyní již v celém světě. Je to malé kočkovité zvířátko se skvrnitou, puntíkovanou nebo žíhanou kožešinou, přerostlýma ušima a ocasem podobným lvímu. Je nezávislé, inteligentní a občas i agresivní, ale pokud si někoho oblíbí, je skvělým domácím mazlíčkem. Má schopnost odhalit nežádoucí a podezřelá individua a pokud jeho majitel zabloudí, spolehlivě jej dovede domů. Může se křížit i s obyčejnými kočkami, ve vrhu mají až osm koťat a k chovu je třeba zvláštní povolení pro neobvyklý vzhled, který přitahuje pozornost mudlů.

23.01.2013 10:31:00
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one