Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Severus si motýlů nejprve nevšiml. Měl skloněnou hlavu a snažil se zastrčit Akilin ocas do kapsy, aby si jí nikdo nevšiml, až budou odcházet. Když začala syčet a vylézat z kapsy ven, promarnil několik vteřin pokusem ji nacpat zpátky, než konečně vzhlédl. Právě tehdy se hejno začalo rozdělovat podle kolejních barev.

Na nohy vyskočil ve chvíli, kdy Potter padl zády na podlahu. Hůlku vytasil o zlomek vteřiny později, ale na kterou z těch rudých létajících skvrnek měl ksakru mířit? A pak se to stalo. Hermiona napřáhla hůlku, před ní se vznášelo cosi zlatavého.„Incend -" začala s hůlkou připravenou... a náhle vytřeštila oči a strašlivě vykřikla.

Všechny ty poletující barevné potvory začaly hořet. Nevšímal si jich. Nikdy si nevzpomněl, jak přesně se mu podařilo překonat stůl, ale už k ní pádil, když klesala k zemi a měnila se v hromádku černé látky a vlajících vlasů. Než k ní stihl doběhnout, začali se kolem jejího bezvládného těla srocovat studenti, pár jich musel odstrčit z cesty. Padl vedle ní na kolena.

Hermioniny oči byly otevřené a zaostřené neznámo kam, ve tváři měla výraz nelíčené hrůzy. Nicméně dýchala a nevykazovala známky tělesného poranění.

„Co se stalo?"

„Ten zlatý motýl ji trefil do ruky," osobou klečící podél jejího druhého boku byl Harry Potter, který pozvedl jednu z Hermioniných drobných, bezvládných rukou, otočil ji a ukázal malou spáleninku. „Jakmile se jí dotkl, ztuhla a vykřikla. Byl otrávený stejně jako ta šála?"

„Pochybuji," už podruhé během krátké doby je Hermiona spolu s krizovou situací donutily k normálnímu rozhovoru. Zázraky se dějí. „Vezměte k sobě její hůlku. Pokud by zůstala na podlaze, někdo by ji zlomil."

Ten kluk to udělal a zatím se na Severuse ani jednou ošklivě nepodíval. Že by dospěl?

„Takže kletba?" usoudil Harry.

Severus se špičkou hůlky lehce dotkl místa nad jejím srdcem a tiše pronesl dlouhou formuli. Po chvíli už znal příčinu jejího neblahého stavu. „Kletba. Musíme ji okamžitě dopravit na ošetřovnu."

Připojila se k nim Minerva McGonagallová, tvář svraštělou úzkostí.

Potter kývl na Severuse: „Doběhnu říct madam Pomfreyové, že jste na cestě."

Transport Hermiony na ošetřovnu jim ukradl pár drahocenných minut, takže, když se tam konečně dostali, Severus nebyl v náladě tolerovat neustálé pobíhání a dotazy Hermioniných přátel i učitelů.

„Držte zobáky!"

Na místnost padlo ticho a všichni od Minervy přes Poppy po Ronalda Weasleyho na něho vyčítavě čuměli.

Noční Děs není mimořádně složitou kletbou," vysvětloval rychle. „Slečna Grangerová byla uvězněna ve své nejhorší noční můře, a pokud nebude kletba zlomena, zůstane tak, až dokud nezemře na dehydrataci. Ona -"

„Můžeš jí pomoci, Severusi?" přerušila ho Minerva s pohledem upřeným na bezvládné tělo.

„Mohu. Tato kletba nepatří k obtížně zlomitelným. Ale budu potřebovat naprostý klid. Poppy, všechny odsud vyhoď, dej okolo lůžka zástěnu a hlavně, jestli ti záleží na dobrém zdraví slečny Grangerové, nikomu nedovol mě vyrušit."

„Ale my chtěli -"

„Vaše kamarádka, pane Weasley, se právě zmítá pod náporem svých nejhorších běsů a bude v tom pokračovat, až dokudnevypadnete!"

Potter už podruhé za posledních dvacet minut prokázal vlastnictví zdravého rozumu a odtáhl obě Weasleyovic ratolesti z ošetřovny. Zanedlouho už byly okolo lůžka rozestavěny zástěny a Severus na ně konečně seslal hluktišící kouzlo, čímž se s Hermionou uzavřel do zvukotěsného prostoru.

Položená na zvýšené posteli vypadala malá a bezbranná; nesmlouvavá křivka jejího břicha, jež se zdálo být její nejvýraznější částí, přitahovala jeho pohled a nechávala ho podivně bezradným. V pokusu tento pocit potlačit si sedl na bočnici postele, sjel rukou za Hermionin krk a přivrátil její tvář ke své.

„Legilimens," zašeptal a nechal se kouzlem vtáhnout do její neprotestující mysli. Tělesný kontakt pomáhal navazovanému spojení a Severusovy smysly záhy ztratily kontakt s vnějším světem.

Chlad.

Kouzlo propojovalo jejich mysli, až konečně překročil hranici a ‚vstoupil' do jejího zlého snu. První, co pocítil, byl chlad. Pak kameny pod svýma nohama, pach krve a sklepní plísně. Jako další ze smyslů se zapojil zrak a Severus zjistil, že stojí v místnosti příliš rozlehlé, aby rozeznal, kde končí a kde začíná. Stál mezi rozdrcenými pozůstatky několika soch z bílého mramoru - u nohou mu ležela ruka, před ním zubožené torzo trupu, jehož hlava odpadla a nedaleko zůstala ležet.

To místo bylo děsivě tiché. Když opatrně popošel k nejbližšímu mramorovému tělu, zaslechl slabé žalostné pokňourávání. Vycházelo zpoza něho, tak se otočil a... náhle mu došel význam těch mramorových těl. Nebyly to sochy.

Byly to šachové figury.

Byly větší, než jaké si je pamatoval - přirozeně, tato verze byla vytvořena ze vzpomínky nedorostlého dvanáctiletého děcka. Pole na šachovnici měřila dobře metr po úhlopříčce, figury dosahovaly velikosti Hagrida. Okolí šachovnice bylo zaplněno jejich rozbitými zbytky, což bylo matoucí... kouzelnické šachové figurky se ve skutečnosti navzájem neničily; nedávalo žádný smysl, proč by Hermiona měla mít strach z toho, že by s tím začaly.

Teprve tehdy si všiml lidských těl. Nejprve pod troskami černého mramorového koně rozpoznal zkrouceného Ronalda Weasleyho, který krvácel z uší a nosu. Jako druhého objevil Harryho Pottera, ležel s rozdrcenou hrudí v tratolišti krve. Jednu ruku měl zachycenu pod podstavcem střelce zabírajícím jeho místo na šachovém poli; jistě byla váhou figury rozdrcená na kaši. Oba chlapci byli ve své současné podobě sedmnáctiletých halamů, rozhodně to nebyly ony děti, které tehdy skutečně čelily očarované šachové hře.

Téměř ve středu šachovnice na bílém poli klečela Hermiona, jednu ruku obtočenou přes svůj aktuálně rozšířený pas, druhou si zakrývala ústa. Plakala, slzy jí stékaly po tvářích proudem, ale rukáv přitisknutý ke rtům utlumil její vzlyky do žalostných kňouravých zvuků, které upoutaly Severusovu pozornost. Přistoupil k okraji šachovnice, ze zvyku se pohyboval zcela nehlučně, a díval se, jak se dívka kolíbá zepředu dozadu v čiré hrůze.

Byla v pasti, došlo mu. Dokud se nepohne, je v bezpečí - hra nemůže pokračovat sama o sobě. Ve chvíli, kdy se pohne z místa, nebo nakáže některé ze svých figur kamkoli postoupit, bude zranitelná. A sama se mu přiznala, že šachy hrát neumí.

„Slečno Grangerová," promluvil rychleji, než chtěl, a pohnul se ještě blíže k okraji hrací plochy.

Vyskočila, téměř vypadla ze svého pole a rychle se s bojácným zakvílením znovu stáhla na střed čtverce.

„P...profesore?" zakníkla a rychle ho hledala očima. „O...opravdu tu jste?"

„Ano, jsem tady," pozoroval u ní stejný bezradný, zmatený úděs, jaký vídal na tvářích obětí smrtijedů. A to doufal, že už ho v životě neuvidí. „Jste v zajetí kletby, slečno Grangerová. Nočního Děsu. Znáte ji?"

Nejistě přikývla. „Uv...uvězní člověka v jeho z...zlém snu..." rozhlédla se po obrovských kamenných figurách a objala si břicho ještě pevněji. „Říkala jsem vám, že o tomhle mívám noční můry," zašeptala. Kdyby nebylo v místnosti takové ticho, nezaslechl by ji.

„Říkala," pokusil se vstoupit na šachovnici, ale nebyl toho schopen. Zastavila ho neviditelná zeď a neznámá síla ho odtlačovala pryč... bylo nemožné, aby se připojil ke hře.

„Slečno Grangerová, existují dva způsoby, jak zlomit tuto kletbu. Pomalejší předpokládá nalomení z vnějšku... je to časově náročný postup, jenž by vás ponechal lapenu v tomto snu, a možná i v dalších, po dobu, která vám bude připadat jako celé dny či týdny. Druhý způsob vyžaduje, abyste se od své noční můry osvobodila sama, a to buď jejím naplněním, či potlačením. V tomto konkrétním případě předpokládám, že prostě musíte dohrát hru do konce."

„Nemůžu!" schoulila se a volnou rukou si zakryla tvář. „Nemůžu, já ne...nemůžu! Udělám chybu, vždycky je dělám... zabijou mě, když se hnu, tak jako zabili Harryho a Rona!"

„Pan Potter s panem Weasleym jsou v nejlepším pořádku, pokud odhlédneme od naprosté pitomosti jejich obvyklých způsobů," ujistil ji Severus pevně. „Toto není skutečné, slečno Grangerová."

„Ale co když mě zraní? Nebo mé dítě?" pohlédla na něho prosebně. „Pokud z...zemřu ve snu, zemřeme oba, ne snad?"

„Ano," možná, že jí měl zalhat, uklidnit ji, že není v žádném nebezpečí - ale ne, tak by se zachoval Brumbál. Měla právo vědět, že nebezpečí je skutečné. „Chvilku trpělivosti, slečno Grangerová. Prohlédnu si situaci."

Ona vážně nebyla šachistkou, došlo mu při pohledu na šachovnici. Figury v nedohrané hře, kterou zplodila její představivost, byly roztroušené po hrací ploše téměř náhodně. Každá ze stran měla tucet otevřených možností a Hermiona sama byla ohrožována střelcem, kterého si pravděpodobně ani nevšimla. Takže v první řadě bude nutno ho zablokovat, popřípadě úplně zlikvidovat. Což by nemělo být obtížné - bílé figury byly rozestavěné stejně zmateně jako černé.

„Slečno Grangerová," oslovil ji hlasem naplněným uklidňující jistotou. „Věříte mi?"

Hm, tak takhle to zrovna říct nechtěl.

„Ano, s...samozřejmě," vzhlédla k němu, hlas zadrhávající slábnoucími vzlyky. „Pom...můžete mi?"

„Sama jste říkala, že šachy hrát neumíte. Na rozdíl ode mě. Budu vás řídit." Její vděčný pohled ho nečekaně potěšil. Jeho pomoci si vážil málokdo. „Nejprve přesuňte pěšce ke své levici."

„Ale nezaútočí na něho?" zeptala se nervózně.

„Na něho možná ano... ale na vás ne, slečno Grangerová. Pohněte pěšcem."

„Ano, pane profesore," pro tentokrát se s ním už nehádala. Se slzami stále ještě stékajícími po tvářích nařídila třesoucím se hlasem pěšci postoupit.

Kdyby Severus stál proti hře skutečně očarované Minervou McGonagallovou, byl by to tvrdší oříšek. Jenže nyní byli v Hermionině mysli, která tak řídila pohyb bílé i černé strany. Netrvalo dlouho, bílý král si sundal korunu a odhodil ji na znamení kapitulace - a všechny figury ztuhly na místech, kde zrovna stály.

Hermiona se ani nepohnula.

„Slečno Grangerová?"

Stála v koutě svého čtverce a třásla se tak, že to viděl i ze vzdálenosti čtyř metrů.

„Už je konec. Můžete odejít ze svého čtverce."

„Já se bojím," zanaříkala a pokusila se pomaloučku postoupit vpřed. „Ne...nemám hůlku, co když se na mě v...vrhnou?" Vzdor svému zjevnému vyděšení se pohnula, vystoupila ze svého pole a váhavě přešla přes pole sousední. Oči jí lítaly ze strany na stranu, jak se snažila mít pod dohledem všechny figury najednou - a ty se skutečně začaly pohybovat, ačkoli by podle pravidel hry měly být zcela nehybné. Obrovská mramorová těla se na svých místech natáčela, aby mohla Hermionu pozorovat. Jakmile si toho dívka povšimla, přidala do kroku a pospíchala k Severusovi za okraj šachovnice.

Komnatou se neslo slabé skřípání vydávané tuctem kruhových kamenných podstavců, jak se figury zvolna přesouvaly z polí, na kterých je zastihl konec hry. Severus doufal, že si Hermiona nepovšimla tichého začvachtání, jež způsobil jistý střelec, když se zavrtěl na pozůstatcích paže Harryho Pottera. Ať už onen zvuk zaslechla, nebo ne, jistě si byla vědoma skřípotu kamenů o kámen, protože se klopýtavě rozběhla. Severus sám, ačkoli se vůbec nezamýšlel pohnout, najednou shledal, že stojí s tasenou hůlkou na samém krajíčku šachovnice, ačkoli mu bylo jasné, že snová verze jeho hůlky, nacházející se v iluzi vytvořené cizí myslí, by mohla nadělat víc škody než užitku. Ale jednou už byl tady, takže Hermionu zachytil, když zakopla o zvýšený okraj hrací plochy v panickém pokusu o únik. Dívka se chvěla takovou měrou, až byl překvapen, že je vůbec schopná stát na nohou. Ustoupil od šachovnice a Hermiona se k němu přitulila, zabořila tvář do hábitu na jeho prsou a neutišitelně vzlykala.

‚Kdyby byla králíkem, její srdce by puklo dřív, než by se zmohla na krok,' pomyslel si a nejistě ji objal. Ona neměla jen pouhý strach, ne - byla vyděšená až k hranici šílenství, a přesto se dokázala podřídit Severusovu vedení, dokázala plnit jeho příkazy a nakonec se přinutila opustit herní plán.

Při mnoha příležitostech zesměšňoval věhlasnou ‚nebelvírskou odvahu'... vždycky se mu zdála být tvořená směsicí touhy po slávě a naprosté pitomosti, která dotyčnému ‚postiženému' zabránila odhalit včas nebezpečí, do něhož se dostal. Ale Hermiona...

Zachmuřil se a pokusil se urovnat si myšlenky. Pamatoval si, když ji tehdy v prváku našel v umývárně s bezvědomým trolem, třásla se a tváře měla zbrocené slzami, na rozdíl od Pottera a Weasleyho, kteří oslavovali vítězství. A v Chroptící chýši byla bledá jak smrt a hlas se jí chvěl. Tehdy byl příliš rozzuřený, než aby si něčeho takového povšiml, ale dnes... A znovu, během potyček vedoucích k poslednímu střetu s Voldemortem moc dobře vnímal, že se jí třesou ruce a chvěje hlas, když sveřepě bojovala za své přátele a známé. Jenže nad jejím chováním nikdy nepřemýšlel.

Shlédl na ni a poněkud překvapeně nakrčil čelo. Neviděl víc než záplavu vlnitých hnědých vlasů a jedno černě oděné rameno, které se tisklo k jeho žebrům - stála mu tak blízko. Už zase si ji v mysli prostě přiřadil k Potterovi a Weasleymu. Všichni tři vyhledávali nebezpečí, tudíž nevyhnutelně byli ukázkovými pitomě odvážnými nebelvíry. Jenže Hermiona zcela evidentně nebyla tak hloupá, aby  nikdy nepociťovala strach... její žalostné pofňukávání bylo velice výmluvné samo o sobě i bez toho, že se ho zděšeně držela jako klíště - Severus si osobně připadal jako mimořádně konejšivý kmen stromu.

„Slečno Grangerová," oslovil ji mnohem něžněji než obvykle a lehce ji pohladil po zádech. „Uklidněte se. Už jste v bezpečí."

Vzlyky se ztišily, ale neumlkly. Ani její sevření Severusových žeber nepovolilo - bylo dostatečně pevné na to, aby mu způsobilo dýchací potíže, pokud by objímala jeho opravdový trup a ne pouhou snovou projekci.

Co se čekalo, že řekne? Utěšování mu nikdy nešlo, nevěděl jak na to. Starší zmijozelští studenti shledávali uklidňujícím poklepání po rameni a něco dobrých rad z pole intrik, zatímco mladší se spokojili s nabídnutým mátovým čajem a kapesníkem. Současná situace byla mimo rozsah jeho znalostí. Nejistě se ošil a uvědomil si, že se k jeho boku tiskne svým rostoucím břichem. Vida.

„Slečno Grangerová, vzchopte se. Takovéto rozrušení jistě není dobré pro dítě."

Už se vůbec někdy zmínil o jejich děcku nahlas? Nevěděl to určitě, ale měl dojem, že ne - rozhodně ne při hovoru s ní. Což nejspíš vysvětlovalo překvapení v její tváři, když k němu vzhlédla. Pak krátce přikývla, roztřeseně se nadechla a otřela si oči rukávem. „Omlouvám se," zašeptala a odtáhla se. „Už jsem v pořádku."

Okolí se začalo rozpadat, jak kletba a s ní i noční můra začaly povolovat. Severus pohlédl přes Hermioninu hlavu na pohybující se šachové figury, které se proti všem pravidlům hry řadily ke kraji šachovnice, za nímž stáli. Hermiona o jejich pohybu nevěděla - a probudila se dřív, než se k nim figury dokázaly dostat.

Vyklouzl z její mysli a rychle přerušil oční kontakt. Rukou ji stále ještě držel vzadu za krkem, když zamrkala, zachvěla se a vzhlédla. Řasy měla vlhké a na tvářích je jí leskly stružky po slzách - i tady, vně zlého snu. Ale už nebrečela... dokonce se jí podařilo vyloudit drobný rozechvělý úsměv.

„Děkuji," zašeptala a vyhledala pohledem jeho oči.

Od onoho dne před několika měsíci, kdy přišla do jeho kabinetu, byly jeho city jeden gordický uzel, beznadějně pomotané. Většinou to řešil tím, že se prostě udržoval v permanentně rozzuřeném stavu, bylo to tak nejjednodušší, ale nyní už došel do stádia, kdy přestal být schopen dál živit slepý hněv. Najednou se znepokojením zjistil, že mu tahle dívka pomaloučku polehoučku učarovala. A zjištění, že Hermiona už teď miluje své dítě, uvrhlo Severuse do ještě většího zmatku. Nikdy po dětech netoužil a vlastně ani nepřepokládal, že by snad někdy měl mít vlastní dítě - valnou měrou kvůli nevíře v to, že by se našla žena, která by milovala jeho dítě a cenila si jej tak, jak si každé dítě zaslouží být ceněno a milováno. Po onom prvním odpoledni myšlenky na počaté děcko zcela potlačil. Pomyšlení, že by on byl... pohlavně obtěžovaný tou roztomilou drobnou nebelvírskou knihomolkou, bylo prostě příliš absurdní.

Teď si však prohlížel dívku, jež v podstatě ležela v jeho dlaních, jako kdyby byla cizinkou a ne studentkou. Viděl mladou ženu s chumlem vlnitých hnědých vlasů a světlehnědýma očima, malou a souměrnou, s jednou bledou jizvou táhnoucí se přes spodní čelist a dalšími jizvami na drobných prstech. Ranky na prstech svědčily o letech vaření lektvarů a péče o kouzelné tvory, dle jeho předpokladu; zatímco jizva na čelisti byla pozůstatkem kletby, která dívku zasáhla ze strany zezadu a potrhala jí celý bok hlavy. Okolo očí a úst se jí začínaly tvořit první předčasné vrásky - upomínky na léta strachu a nejistoty. Neuspořádaná masa bujných vlasů jí dodávala mladšího vzezření... ale dítětem už dávno nebyla; o dětství ji připravila válka - podobně jako Draca i toho ‚chuděrku' Potterovic kluka. Severus si to doteď prostě jen nepřipustil. Ani u nich, ani u ní.

Pozoroval ji jen chvilku, s myšlenkami vířícími, když byl ze zamyšlení náhle vytržen jemným pohybem pod jednou dlaní. Ne pod onou, jíž podepíral dívčinu šíji, ale pod tou druhou. Shlédl dolů a zjistil, že si ji prve odložil na nejbližší vhodné místo... a že ten pohyb, který cítil, bylo její dítě, jejich dítě. Zatímco se díval, ucítil to znovu. Lehké zavlnění pod svou dlaní. Ucukl rukou, jako by se spálil.

„Díků netřeba. Tahat vás ke Svatému Mungovi kvůli tak lehko zlomitelné kletbě by byla čirá ztráta času," napřímil svá poněkud protestující záda a vstal z její postele. Poprvé po všech těch měsících se na ni zlobil proto, co udělala. Vždyť nebyla žádná naivka... byla mladou ženou, neobyčejně statečnou a velmi pohlednou. Pokud si s ním něco začala, tak to muselo být buď ze soucitu, nebo aby ho zesměšnila. „Příště laskavě nemrhejte časem a dokončete formuli předtím, než se vás prokletý předmět dotkne."

Cukla sebou a do očí se jí vlily slzy.

„Mrzí mě to," zašeptala a odvrátila se, aby si osušila oči hřbetem ruky. „Už se to nestane."

„To doufám." Škublo mu v ruce; znovu měl pocit, že cítí pod dlaní ten drobný pohyb. „Jste dostatečně schopná vyrovnat se i s vážnějšími kletbami, než byla tato. Viděl jsem vás čelit jim."

„Ano, pane profesore," sklopila zrak. „A... ehm... promiňte, že jsem tak zpanikařila... v tom snu. Že jsem po vás skočila a tak vůbec..."

„Zdá se mi, že to máte ve zvyku," podotkl s významným pohledem na její břicho. Ta jízlivost byla zcela podvědomá - začal využívat slabosti druhých proti nim samým dlouhá léta před tím, než se Hermiona narodila. Už nad svými poznámkami ani nepřemýšlel. Ostatní tím většinou rozzuřil a čas od času někoho dohnal i k slzám.

Hermiona se na něho podívala, jakoby ji uhodil. Nejprve zmateně, snad nevěřila vlastním uším... a pak zčervenala a do očí jí znovu vhrkly slzy. Odvrátila od Severuse pohled a zakryla si břicho oběma rukama v obranném gestu, o němž zjevně ani nevěděla, že je dělá.

„Omlouvám se," špitla a otřela si slzy do rukávu, „už to neudělám."

Severus se na ni díval, jak se štrachala do sedu, a náhle ho zahryzalo svědomí. Byl by raději, kdyby se na něho rozkřičela; i se slzami bezmocného vzteku by se byl vyrovnal... dokonce i s ukřivděným štkaním. Tomu všemu by dokázal čelit s patřičnou zuřivostí. Ale když se mu omluvila poté, co ji úmyslně urazil...

„Pevně věřím, že jste již přišla k rozumu," pronesl o něco úsečněji, než měl v úmyslu, „a také se domnívám, že už zvládnete tu smečku, která touží vás obskakovat."

Zrušil protihlukové zábrany a odsunul látkový paraván. Přesně čtyři vteřiny poté se Hermiona ocitla v hromadném objetí Pottera a Ginny Weasleyové, zatímco mladý Weasley se složil do nohou její postele a začal ji povzbudivě popleskávat po kotnících; všichni tři se jeden přes druhého ujišťovali, že je jejich kamarádka v pořádku. Madam Pomfreyová si jimi proklestila cestu, bez zbytečných průtahů zamumlala diagnostické zaříkadlo a pečlivě zamávala hůlkou nad Hermioniným podbřiškem. McGonagallová i Lupin celou scénu zvědavě pozorovali ze vzdálenosti, jež jim patrně přišla dostatečně diskrétní.

Severus si pomyslel, že by to byla skvělá chvíle pro úprk, než se ho zmocní nějaké další otravné emoce. Nicméně zůstal, kde byl, a čekal, až madam Pomfreyová oznámí, že je všechno v pořádku. Pohled na Potterovy paže obtočené okolo Hermiony a na nejmladšího Weasleyho osahávajícího dívčiny nohy Severuse samozřejmě rozčiloval, cítil zlost s přídavkem jistého rozechvění. Alespoň že slečna Weasleyová měla dostatek slušnosti, aby místo okázalých gest nabídla své kamarádce kapesník.

Zachmuřil se a otočil se k odchodu... načež ho drze zastavila cizí ruka na jeho paži. Civěl na Remuse, dokud ruku nestáhl, vlkodlak ho na oplátku obdařoval svým pokřiveným úsměvem. „Nezapomněls tu někoho?" zeptal se Severuse.

Ten nejprve zamrkal a pak si vzpomněl. Dnes byl opravdu mimořádně náročný den - a on si ještě nezvykl, že má domácí zvíře. S nasupeným výrazem si převzal mládě maguára, které předvedlo žalostný nedostatek vkusu, když se nechalo opečovávat Lupinem. Naštěstí vypadala Akila potěšeně, že je zpátky u svého člověka, a spokojeně se uvelebila v ohbí Severusovy paže. Podrbal ji a znovu se otočil k posteli.

„Slečno Grangerová."

Když zazněl jeho hlas, hlasy ostatních jako obvykle okamžitě umlkly. Hermiona k němu vzhlédla sklíčeným pohledem, jenž ho nepříjemně bodl u srdce.

„Ano, pane profesore?"

„Dnešní útok, a vaše následná neschopnost mu čelit, prokázal fatální trhlinu ve vaší sebeobraně," začal a lehce se ušklíbl nad svým nápadem, „pročež očekávám, že se zítra v sedm hodin večer dostavíte do mého kabinetu." Přezíravě střelil očima po Lupinovi. „Zjevně budu muset váš trénink vzít do svých rukou, abychom do budoucna předešli dalším vyrušením v půli snídaně."

Otočil se a vyplul z ošetřovny, než se kdokoli vzmohl na slovo. Jeho autorita zjevně dosáhla své někdejší úrovně - a nebylo třeba se šířit o Hermionině vážném nedostatku taktického uvažování. Snaha o posílení jejích mizerných schopností samozřejmě zabere rozhodně více než jednu lekci. Pravděpodobně bude nutno těch sezení uspořádat několik desítek. Což znamenalo několik hodin strávených v soukromí mezi čtyřma očima... Co ho to jen popadlo?!

Akila, přitulená k jeho hrudi, začala něžně vrnět.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Hermiona se vděčně opřela o Harryho rameno a on ji pevně objal. Ve svých nočních můrách ho stokrát viděla umírat, stejně tak i Rona, ale dnešní zážitek byl obzvlášť hrůzný... bylo příjemné cítit pod svou rukou tep jeho srdce a ve svých vlasech jeho dech. Harry se konečně naučil poskytovat druhým útěchu ve svém objetí, na čemž zřejmě měla největší zásluhu Ginny, a šlo mu to báječně.

„Slečno Grangerová."

Trhla sebou a nervózně vzhlédla. Na tváři měl úsměšek, ale jakési drobné, zjevně kočkovité stvoření na jeho lokti - že by to byl maguár? - ubralo jeho vzezření na obvyklé odstrašující strohosti.

„Dnešní útok, a vaše následná neschopnost mu čelit, prokázal fatální trhlinu ve vaší sebeobraně," začal a ona překvapeně zamrkala. Hněv, který ještě před malou chvíli přímo sršel z jeho slov, byl nahrazen mužovým obvyklým lehce přezíravým tónem. „Pročež očekávám, že se zítra v sedm hodin večer dostavíte do mého kabinetu." Přezíravě střelil očima po Lupinovi. „Zjevně budu muset váš trénink vzít do svých rukou, abychom do budoucna předešli dalším vyrušením v půli snídaně."

Načež odplul. Hermiona s pokleslou čelistí zírala na dveře.

On...

Ale...

Copak...

Trvalo jí dobře dvě minuty než dokázala znovu normálně uvažovat. Nikdy by ji nenapadlo, že bude jednou postrádat jeho nerudnou, neomalenou, protekcionářskou fasádu, kterou je oblažoval celých šest let; nicméně v porovnání s nabroušeným, nepředvídatelným a silně náladovým Snapem, se kterým měla co do činění v současné době... Její písemné práce teď známkoval s nestranností až puntičkářskou, i když své obvyklé tvrdosti zůstal věrný. Ale kdykoli s ním mluvila tváří v tvář, tak se zmítal mezi hněvivou nepříčetností, zřejmě způsobenou Hermionou, něčím nápadně podobným starostlivé péči, o Hermionu, samozřejmě, a snahou odkázat, Hermionu, koho jiného, do patřičných ‚studentských' mezí.

Tomu poslednímu by ještě rozuměla. Ale co se toho zbytku týče... neměla ani páru, co se odehrává v té jeho neobyčejně duchaplné a uštěpačné hlavě. Netušila ani, proč si ji předvolal do svého kabinetu. Co ji bude učit? Hrát šachy? A pokud ho tak rozčilovala, proč by měl plýtvat časem na to, aby ji učil se bránit?

„Hermiono, jsi v pořádku?" zeptala se Ginny znepokojeně.

„Jo.. víceméně," přinutila se k úsměvu. „Bylo to vážně... děsivé. Jsem ráda, že je to pryč."

„No... to se teď budeme muset snažit ještě víc, abychom našli toho mizeru, co to provádí," usoudil Ron a pohladil Hermionu něžně po kotníku. „Vím, že jsme zatím na nic nepřišli, ale něco určitě vyšťáráme."

„Jednoznačně," zamračil se Harry a přitáhl si Hermionu ještě blíž. „Neboj, nikomu nedovolíme zranit ani tebe, ani dítě. I kdybychom tě měli na celý den obalit do magického štítu."

„Jasně," přikývl Ron, „hele, netušíš, co tě to ten Snape chce vlastně učit? Vždyť jsi bojovala ve válce a většinou jsi vyvázla bez jediného škrábnutí, copak se můžeš ještě zlepšit?"

„Nevím," zavrtěla Hermiona hlavou. „Ale jestli mi to pomůže zbavit se té noční můry, tak..." pokrčila rameny a naposledy si otřela hlavu o Harryho rameno, než se posadila. „Už je mi dobře. Jen potřebuju..." podívala se významně na dveře od toalety.

Harry s Ronem se začervenali a odstoupili od ní. Ginny se ušklíbla a pomohla Hermioně ze zvýšené postele. „Mamka říkala, že je to normální."

„Já vím," povzdechla si Hermiona, „hned jsem zpátky."

Zamířila na toalety nejvyšší rychlostí, jakou dokázala vyprodukovat... už opravdu musela... ale i tak se na chvilenku zastavila u profesorky McGonagallové.

„Mohla bych... si s vámi později promluvit?" zeptala se polohlasem. „Soukromě?"

Ředitelka zamrkala a přikývla. „Po večeři přijďte nahoru," odpověděla stejně tiše, „heslo je Ergastulum."

Hermiona si v duchu přeložila heslo z latiny a zachichotala se. „To sedí," zamumlala si, když pokračovala v chůzi na onu místnost.

Pozn. aut.: Ergastulum - místo výkonu nucených prácí

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 10:35:59
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one