Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Severus Snape se už téměř osmnáct let vyhýbal alkoholu jak jen mohl. Ze začátku hlavně kvůli svému nasazení při špionáži, potom zase dával pozor na Draca... Poslední dobou, po jisté krátké přestávce, nepil z jednoho prostého důvodu - když se naposledy opil, zbouchnul studentku.

A táž studentka byla příčinou, proč se zrovna nyní k lahvince uchýlil. Opatrnosti sice není nikdy nazbyt, ale... jeden panák brandy přeci ještě nemůže způsobit, že by se snad začal vrhat na chodbách po studentkách. Samozřejmě, že by si mohl vzít i lektvar, pokud by tedy chtěl, ale neměl sebemenší chuť vracet se do nemocničního křídla; a copak má nějaký význam trávit celé hodiny vařením slabého uklidňujícího odvaru, když byla po ruce láhev kvalitní brandy?

Schlíple se složil před krb a usrkával ze sklenky, zatímco se mu na klíně uvelebila Akila.

Hermiona Grangerová. Po šest let byla jen ‚do počtu', obyčejná Potterova pomocná síla. Strážkyně těch ostatních dvou rozumbradů. Ječák přidružený k neustále se hlásící ruce. Až během války se stala někým víc - zručnou zdravotní sestrou; nikterak vynikající, ale zato odhodlanou bojovnicí; osobou schopnou udržet si zdravý rozum i ve chvílích, kdy ostatní už propadali panice.

A teď mu nadělala v jeho spořádaných citech a pocitech snad větší zmatek než všichni čtyři Pobertové dohromady - nicméně vzhledem k tomu, že to evidentně nedělala schválně, nemohl jí to ani vyčítat, natož ji řádně nenávidět.

„Severusi?"

Vzhlédl a zjistil, že ve dveřích stojí Draco. „Děje se něco?"

„Ani ne. Jen se mi už začíná dělat špatně z poflakování se po společenské místnosti za okouzlující přítomnosti dvou třeťáků. Oba zjevně podlehli dojmu, že je prokleju, jakmile ze mě spustí na vteřinu oči," pokrčil Draco rameny. „Můžu zase odejít, pokud chceš být sám... anebo můžu připravit trochu čaje."

Čaj. Hm, to neznělo špatně. Příjemný vlahý čaj, kterým spláchne palčivou chuť brandy.

„Čaj bude vyhovující. Jsem poněkud... unavený."

„Kdo by nebyl - rušit kletbu, aniž bys dosnídal, tomu říkám námaha," přešel Draco k čajovému náčiní a káravě se zamračil. „Už jsi zase vypil všechen cejlonský nížinný."

„Mám ho rád," pozdvihl Severus obočí. „Je dostatečně silný na to, aby mě po ránu probral."

Akila se prohnula, zaťala drápky Severusovi do břicha, pak seskočila z jeho klína a vydala se očichat Dracovy nohy. Draco na ni shlížel s jistou dávkou nervozity.

„Hele... já jsem převychovaný," obrátil se na ni, zjevně ji nepokládal za pouhé zvíře. Zajímavé... že by se od toho Hagrida přeci jen něčemu přiučil? „Neměj mi za zlé mé dřívější špatné názory," přimlouval se Draco u kotěte za svou osobu.

„Ta je nemá za zlé ani mně, a to jsem zabil mnohem víc lidí než ty. Možná je vadná. Maguárka bez schopnosti odhalit nečestnost a proradnost."

Akila zavrněla, postavila se na zadní a předníma tlapkama se v prosebném gestu natáhla k Dracovým kolenům. Ten se potěšeně ušklíbl a shýbl se, aby ji podrbal za ušima.

„Ona ví, že tu schováváš mlíko?"

„Ráno jsem jí trochu dával," souhlasil Severus. Tichý, pokojný rozhovor ho uklidňoval mnohem víc, než by kdy dokázal jakýkoli alkohol. Po převážně osamělých měsících byla Dracova společnost... příjemná. „Pokud chce, tak jí trochu dej... Hagrid říkal, že potřebuje vyrůst - je moc malá."

Draco odlil něco mléka do misky a odložil ji na podlahu před krbem. Akila okamžitě přestala projevovat sebemenší zájem o ty dva mužské.

„Kde se tu vzala? Včeras ji tu ještě neměl."

„Dáreček k Vánocům, jak to tak vypadá," pokrčil Severus rameny a znovu si usrkl ze sklenky. „Zjevně došla k názoru, že zimu bude pohodlnější strávit spíš uvnitř hradu než vně."

„Hm, nejspíš vycítila tvůj sklon ujímat se opuštěných mláďat," usoudil Draco s jemnou narážkou na svůj vlastní případ a začal se věnovat přípravě čaje. „Zajímalo mě... je Grangerová v pořádku?"

„Ano. Otřesená, ale nezraněná," Severus stáhl obočí a zamyšleně se zahleděl na svého kmotřence. „Stále se o ni zajímáš?"

Draco znachověl. „Celkem jo. Já... ehm... dal jsem jí dárek k Vánocům."

Severusova obočí vylétla vzhůru. „Vážně? A jaký?"

„Šaty. Pěkné, dvoudílné. Zlatohnědé... rozhodně by měla přestat nosit modré oblečení. Růžová se zelenou by ještě šly, ale modrá jí vůbec nesluší. A rudá také ne," Draco pod Severusovým zvídavým pohledem nabíral stále tmavší zbarvení.

„Dost... výmluvný dárek," protáhl Severus.

Pokud mladý muž obdaruje oblečením... najmě pěkným oblečením, žádným humpolácky upleteným svetrem či něčím takovým... mladou ženu, jedná se dle pravidel čistokrevných rodin o jednoznačný projev vážného zájmu. Darováním daru lichotícího zevnějšku obdarované bylo sice jemně, leč naprosto zjevně naznačeno, že dotyčný zevnějšek byl shledán lahodícím očím dárce.

„Pochybuju, že by to vůbec tušila," zamumlal Draco, stále se zaměstnávaje přípravou čaje. „Já jen chtěl... no, prostě mi to v tu chvíli přišlo jako dobrý nápad."

„O tom nepochybuji."

Narcissa by se zhroutila v hysterickém záchvatu, kdyby se to k ní doneslo. Její milovaný synáček se začal dvořit špíně... jež ke všemu nebyla zrovna všeobecně uznávanou kráskou. Dracova matka by jistě byla bývala šťastná, pokud by na místo její snachy aspirovala vysoká, sošná, zlatovlasá mudlorozená čarodějka s melodickým hlasem, jiskřivýma modrýma očima a dokonalou hedvábnou pletí... s takovou nevěstou by se určitě smířila mnohem snáze než s mrňavou, uvřískanou, hnědookou u mudlů narozenou kouzelnicí, která měla zcela obyčejnou narůžovělou pleť a na hlavě hřívu nezkrotných hnědých kučer. Nicméně, pokud by Severus poukázal na Hermionin perlivý intelekt a úroveň magické síly... Cissy nebyla zase úplně nerozumná - zřejmě by slevila od ‚urozené' popřípadě ‚překrásné' ve prospěch ‚nadané' - hlavně, když její snacha bude přínosem pro Malfoyovic rodinu. Nicméně o tom potom...

„Draco... vím, že se ti ta dívka líbí, ale nakolik jsi své jednání promyslel?"

„Co myslíš?" odpověděl Draco poněkud naježeně.

„Myslíš to s ní vážně?" upřesnil Severus svou otázku a pozorně si mladíka prohlížel. „Blackové se žení a vdávají buď záhy, nebo vůbec ne. Tvá matka i obě tety se vdávaly velmi mladé. Máš v úmyslu tuto rodinnou tradici dodržet?"

Draco pomalu rovnal sušenky na tác a rozvážně naléval čaj. Otázka zůstala viset ve vzduchu a Severus ticho nepřerušoval - věděl, že Draco zanedlouho odpoví. Ten nejprve tiše nabídl šálek Severusovi a usadil se do druhého z křesel před krbem, než promluvil.

„Já nevím. Možná," začal nakřáple, „vždycky jsem tak nějak předpokládal, že Pansy a já... což očividně nedopadlo."

„Jistě," souhlasil Severus. Draco se nikdy nepodělil o podrobnosti dopisu, kterým Pansy ukončila jejich známost, ale Severusovi přišlo, že byl z toho spíš rozčarovaný než nešťastný.

„Takže ses rozhodl, že slečna Grangerová je dostatečnou náhradou?"

„Ne - a nesnaž se mě vytočit takovými žvásty!" ušklíbl se na něho Draco. „Hermiona Grangerová je inteligentní, věrná, má příjemnou povahu a je velice pohledná - dokonce i teď. Jo, líbí se mi. A pokud mezi námi snad někdy k něčemu dojde, tak to budu rozhodně myslet vážně. Ale ne abys začal rozesílat svatební oznámení... ještě jsem se jí ani nezeptal, jestli by mě chtěla."

Severus vážně přikývl. „A co dítě? Tvůj otec by byl zděšený už jen pomyšlením na to, že by měl vychovávat cizí dítě."

„Nejsem jako on," zašeptal Draco a pohlédl do plamenů. „Víš, že jsem vždycky chtěl mít děti. Pokud... to dopadne, myslím, že s tím žádné problémy mít nebudu." Smutně se usmál. „Nakonec to může být k dobrému... podívej se na mé příbuzenstvo, všichni to jsou víceméně šílenci. Určitě je to dědičné. Takhle budu mít přinejmenším jistotu, že alespoň někdo vyvázne se zdravým rozumem."

Severus pomalu přitakal. „Myslím, že bude dobrou matkou," usoudil s pohledem upřeným do krbu a upil z hrnku čaj. „I když možná příliš malichernou a přísnou."

„Taky mi přijde taková," pousmál se Draco, jako kdyby ho ta definice potěšila. „Takže nejsi proti?"

„Ne, nejsem v zásadě proti."

Jaké pěkné úhledné řešení. Draco byl celý po své matce, která svého chotě i potomka zbožňovala a opečovávala v každém směru. Draco by byl k Hermioně i k dítěti pozorný - a Hermiona má dost rozumu zajistit, aby je nerozmazlil. Severus by byl dokonce schopen na mladé dohlížet osobně, vzhledem k tomu, že prakticky patří k rodině. Ano, dokonalé řešení.

Uznale pohlédl na svého kmotřence: „Nedoporučoval bych ti žádná uspěchaná prohlášení, ale pokud budeš pokračovat v pozvolném získávání kladných bodů..."

„Přesně to mám v plánu," souhlasil Draco se zjevnou úlevou. Evidentně považoval Severusův názor za důležitější, než by Severus čekal.

„Pomaloučku, polehoučku..." vysvětloval mladík. „Ona není z těch, které se dají snadno získat dary a lichotkami... Řekl bych, že ji budu muset zaujmout spíš tím, co mám v hlavě. Ještě že tam něco mám."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Profesorka McGonagallová svými charakteristicky úsečnými pohyby podala Hermioně šálek čaje a nabídla sušenky z otevřené kovové dózy: „Zázvorové mloky?"

„Ne, děkuji vám," odmítla Hermiona a ze zdvořilosti upila trochu čaje, než hrnek odložila bokem na stolek. „Jsem vám vděčná, že jste si na mě udělala čas, paní profesorko. Vím, že mou kolejní ředitelkou je nyní profesorka Sinistrová, ale... moc se neznáme a o tomhle," pohladila si břicho, „neví vůbec nic. Jste vlastně jediná, mimo otce dítěte, komu jsem ten příběh vyprávěla. A on... no... s ním o tom znovu mluvit prostě nemůžu, chápete."

„Docela," stáhla McGonagallová ironicky ústa. „Osobně jsem sice ve vaší situaci nikdy nebyla, nicméně viděla jsem už leccos, mezi studenty i jinde. Za mých časů by samozřejmě nutně muselo dojít na magický výběr manžela - nebo na cokoli, čím vyhrožují mudlovští otcové, aby přivedli k rozumu mladíky zapletené s jejich dcerami - a nebral by se ohled na to, zda byste dotyčného chtěla do celé záležitosti zapojit, či nechtěla."

„Pouze, pokud bych byla donucena ho jmenovat, což nehrozí," usmála se Hermiona klidně. „A kdybych se spokojila s manželstvím s Ronem, byli bychom nešťastní oba dva."

„To si dovedu představit," zavrtěla profesorka hlavou a zamyslela se. „Pan Weasley je odvážný bojovník a milý mladý muž, nicméně na manželství zjevně dosud není zralý. Artur Weasley byl v jeho letech už takový tichý a usedlý. Jen Charlie s Percym se vyvedli po něm, pokud jsem si všimla... ostatní jsou spíš po své matce."

„Vážně?" zvažovala to Hermiona a shlédla si na břicho. „Zajímalo by mě, jestli bude po mně. Pokud tu za jedenáct let budou k vidění věčně zvednutá ruka a osmisvitkové eseje, dejte mi vědět."

Ředitelka se suše zasmála. „Už se těším. Studenti s takovým nadšením pro probíranou látku jsou zřídkavým jevem."

Hermiona se pokusila skrýt trhnutí, které jí projelo, když si vzpomněla, jak přezíravě profesor Snape ohodnotil její studijní schopnosti.

„To nebylo jen z nadšení pro učení... Spíš... chtěla jsem dokázat, že sem opravdu patřím. Že jsem dost dobrá a hlavně..." jemně se uculila, „nesnáším vypadat hloupě."

„Zcela vám rozumím," usmála se na ni McGonagallová. „Jako studentka jsem byla stejná."

Hermiona přikývla. „Jenže... ten pocit se neomezuje jen na studia," přiznala tiše. „Nenávidím vědomí, že jsem udělala takovou pitomost, jakou jsem udělala," dotkla se něžně svého bříška, „a úplně stejně mě rozčiluje, jak jsem ublížila jeho otci... A pak se cítím jako ta nejhorší osoba pod sluncem, protože - copak může pouhé vědomí vlastní hlouposti soupeřit se skutečností, že jsem někomu ublížila?"

„Rozumím," zamyslela se McGonagallová a pomalu upila ze svého šálku. „Přiznávám, slečno Grangerová, s obdobnou situací jsem se nesetkala ani během těch pětatřicet let, kdy jsem zde pouze učila, ani v následujících dvaceti letech strávených vedením koleje. Nicméně se vynasnažím být vám nápomocna, seč budu moci... a spolehněte se, že cokoli mi řeknete, zachovám v tajnosti."

„Děkuji vám," pozvedla Hermiona svůj šálek a nepřítomně začala mnout jeho ouško. „Vlastně ani nevím, proč o tom chci mluvit."

„Potřeba vyzpovídat se bývá silná." Ředitelka si vzala sušenku a elegantně ji odložila na okraj podšálku. „Vždyť se říká - lépe vypustit ven, nežli dusit uvnitř... člověku se uleví, když se svěří."

„Možná. Jenže vás tím asi přesvědčím, že jsem totální idiot, což bych nerada," odtušila Hermiona s pohledem upřeným do vlastního šálku čaje.

„Slečno Grangerová, ať už jste provedla cokoli, mohu vás ujistit, že jsem slyšela i o horších případech. Vedla jsem dvacet let Nebelvír, jehož členové se nevybírají podle bystrého intelektu a schopnosti předvídat, ač mě samotnou to mrzí - o tom nepochybujte."

Hermiona se neubránila zachichotání. „Také jsem si všimla... jenže já bych měla být jiná, lepší."

„Nápodobně, slečno Grangerová... což mi ovšem nezabránilo ve shození Augusta Notta ze schodiště, když mi bylo sedmnáct... nechybělo mnoho a měla jsem ho na svědomí," ušklíbla se McGonagallová zahořkle. „Na svou obranu mohu uvést pouze to, že se pokoušel přejet mi dlaní po přední části hábitu, nicméně ode mě to byla hloupá a nebezpečná reakce, které jsem ještě dlouho litovala."

Dívka přikývla. „Zaslepil vás hněv, řekla bych," pronesla polohlasem, „u mě to bylo jinak."

„A jak to tedy u vás přesně bylo?" pohlédla na ni ředitelka přes obroučky brýlí. „Jste připravena se mi svěřit?"

„Když... jsme spolu mluvily prvně, nebyla jsem k vám úplně upřímná," soukala ze sebe Hermiona. „Ne, že bych lhala... opravdu jsem byla s někým, kdo byl naprosto opilý. Věděla jsem, že by normálně... to..."

„Svedla jste mužského dostatečně opilého, aby si na druhý den nic nepamatoval, a to za plného vědomí, že není ve stavu vám vzdorovat, pokud by neměl zájem," ředitelka se pobaveně ušklíbla při pohledu na Hermioninu pokleslou čelist. „Má milá, mé znalosti na tomto poli nejsou pouze teoretické, jsem poměrně dobře obeznámena i s praxí. Také jsem bývala mladá, víme?"

Hermiona zahanbeně zrudla. „É... ano, paní profesorko."

Minerva McGonagallová byla ještě stále pohlednou ženou... zamlada musela být vyloženou kráskou. Určitě byla hezčí než Hermiona - vysoká, ne tak kostnatá, se vlasy schopnými vydržet v požadovaném účesu...

„Stejně... ehm... nebylo to tak, že... no, že jsem to prostě chtěla a dotyčný byl po ruce. On je o tom teď přesvědčený, ale tak to prostě nebylo."

„V létě jste se mi zmínila, že už se vám po jistou dobu líbil," připomněla McGonagallová a zamyšleně Hermionu pozorovala.

„Víc než to," přiznala Hermiona svému šálku. „Já se do něho... zakoukala. A ještě mě to nepřešlo, ani po tom celém... Vím, že ho vlastně neznám, že... si jen myslím, že mu rozumím. Vím, že je to pouhá zakoukanost, která neomlouvá, co jsem provedla, protože jsem věděla, že to dělat nemám. Jenže..." roztřásla se jí brada, „nikdy jsem k nikomu necítila víc," zašeptala, „ani k Ronovi ne."

„Ach, má milá..." pronesla profesorka McGonagallová tiše s nečekanou něhou.

„A já... bože, připadám si tak pitomá," přikryla si tvář dlaní a zhluboka se nadechla, aby trochu uklidnila roztřesený hlas. „Ani Levandule není takhle blbá. Jasně, ona je totálně tupá, zlomyslná kráva, mozku má míň než trpaslenka, ale ani ona není tak k uzoufání pitomá, aby se s někým vyspala jen pro získání jeho pozornosti."

Šálek jí byl odebrán z ruky a s tichým cinknutím kamsi odložen. „Hermiono, já ti naprosto rozumím, tedy až na ten nelichotivý popis tvé spolubydlící."

„Jenže... já jsem přeci chytřejší než ona, vím to!" Hermiona si zakryla tvář i druhou rukou a lehce se předklonila, aby ji proud vlasů schoval před ředitelčiným pohledem, který musel být v tuto chvíli plný znechucení. „Já jen... chtěla, aby si už konečně alespoň všiml, že jsem holka, a byla jsem připitá a... a teď vím, že už mi nikdy, nikdy neodpustí, že jsem to všechno královsky podělala, protože jsem byla tak pitomá..."

Ozval se tichý šramot a okolo jejích ramen se jemně ovinula hubená paže. Profesorka McGonagallová si musela přesednout na malý dřevěný stolek vedle Hermionina křesla. „Hermiono, pokud toto zůstane tvou jedinou hříšnou nerozvážností spáchanou v rámci lovu na muže, tak z toho vyvázneš výrazně laciněji než mnohé jiné," uklidňovala ji hlasem, z něhož zcela mizela obvyklá úsečnost. „Jsi nadanou mladou čarodějkou, dobrou kamarádkou, vždy držíš dané slovo. Jenže když se to stalo, tak ti bylo pouhých sedmnáct a ujišťuji tě, že v celém životě není hloupějšího období nad věk okolo dvaceti let, najmě co se milostných vztahů týče."

Hermiona se schoulila do onoho polovičního objetí a rozbrečela se tváří v tvář nečekanému porozumění. „Taky proto jsem si ne...nemohla vzít ty lektvary, co mi všichni nabízeli, že mi obstarají, kdybych chtěla," skřehotala. „Věděla jsem, že d...další šanci už u něho mít nebudu - po tomhle už rozhodně ne, ale stejně mi to nebylo jedno, a když jsem zjistila..."

„Takže to nebylo tak, že by ses nedokázala vzdát svého dítěte - ty ses nedokázala vzdát právě jeho děcka," hladila ji profesorka McGonagallová lehce po rameni. „Tak tomu, má milá, docela rozumím. Ne, že bych sama snad někdy zatoužila mít dítě od kteréhokoli mužského, ale i tak ti rozumím, proč jsi nemohla prostě hodit flintu do žita."

„A za to mě teď t...taky nenávidí, určitě, vím to," otřela si Hermiona oči a zabořila tvář do ředitelčina kostnatého ramene. „Ale já tohle dítě chci... a budu d...dobrá matka, budu... budu se o něj dobře s...starat..."

„O tom nepochybuji," vískala ji McGonagallová něžně ve vlasech. „Není třeba, aby sis dělala starosti o svůj charakter, a ani aby ses styděla za svou bláhovost. Všichni se chovají potřeštěně, když se zamilují - a občas v té chvíli i ubližují ostatním... a pak se za to právem stydí."

Zamilovanost. Tomu slovu se Hermiona pečlivě vyhýbala. Byla to zakoukanost, nic víc. Zakoukanost se jednou okouká, časem může sama přejít, lze ji překonat... Přesto ji ředitelčina slova pohladila po duši.

„N...nechtěla jsem mu ublížit, vážně nechtěla..."

„Já vím. Na, vezmi si," do Hermionina zorného pole vplul čistý bílý kapesník, který měl v jednom rohu vyšité stylizované bodláčí. „Vysmrkej se."

Hermiona se napřímila a utřela si nos, cítila se nečekaně dobře, když o ni bylo znovu pečováno jako o prvňačku. Jednou jí byl nabídnut zázvorový mlok a kapesník s bodláčím jako první pomoc při těžkém záchvatu stesku po domově, tehdy byla nabídka ještě doplněna o zapůjčení knihy. Zafungovalo to nečekaně dobře - zvláště ta kniha.

„Děkuji, paní profesorko."

„Ccc," zavrtěla profesorka McGonagallová hlavou, k Hermioninu nemalému překvapení. „V soukromí mi klidně tykej. Já jsem Minerva."

Hermioně už zase poklesla čelist. „Ale, profesorko McGonagallová, to bych si nikdy..."

„Tuto výsadu samozřejmě nenabízím běžně ani bývalým studentům, natož současným. Profesor Lupin s tím má problémy do teď, abych pravdu řekla," uchechtla se profesorka McGonagallová pobaveně. „Nebýval zrovna nejlepším studentem a co se týče Přeměňování... přiznávám, že jsem na něho byla opravdu přísná. Ale ty, Hermiono, jsi výjimečný případ. Ty a já jsme spolu bojovaly bok po boku - a už od dětství jsi na sebe přebírala zodpovědnost za závazky, na něž bych si sama netroufala... osamělé mateřství je jen jedním z nich." Jemně se pousmála. „Nikdy jsem matkou nebyla, ani jsem po tom netoužila. Děti mám docela ráda, řekla bych, ale z mimin jsem vždycky příšerně nervózní."

„Vážně?" Hermionu by nikdy nenapadlo, že by přísnou, velitelskou, bystře uvažující profesorku McGonagallovou znervóznilo cokoli menšího než rozzuřená akromantule. „Z mimin?"

„Ano. Jsou křehká, hlučná a mají sklon vypouštět bez varování různé nechutné substance," potřásla ředitelka hlavou. „Ale tím jsem se snažila poukázat na skutečnost, že sis dávno zasloužila právo, aby s tebou bylo jednáno jako s dospělou, Hermiono, i když jsi ještě studentka. Což zahrnuje i tykání, pokud je nabídnuto."

„Já... děkuju," nakrčila Hermiona nos a osušila si oči kapesníkem. „Hrozně moc to pro mě znamená, tohle slyšet, i když si stále nejsem jistá, že to zvládnu."

„Prostě dělej, co můžeš - víc od tebe nikdo nečeká," kývla profesorka McGonagallová. „Abych nezapomněla, je nevyšší čas tě přestěhovat do nových pokojů. Ta schodiště do nebelvírské věže tě musejí zmáhat a zaslechla jsem jisté stížnosti, že prý si okupuješ koupelnu s vanou."

Hermiona zrudla. „Bolí mě záda."

„No, vzhledem k okolnostem předpokládám, že pěkné apartmá na třetím poschodí ti ulehčí život. Většina učeben je odtamtud lehce dostupná a navíc budeš mít vanu jen pro sebe," usmála se na ni McGonagallová povzbudivě. „A také dostaneš přiděleného jednoho domácího skřítka. Vím, že neschvaluješ podřadné postavení těchto stvoření, ale ujišťuji tě, že vzdor tvým předchozím aktivitám s pletenými čepičkami se k tvé obsluze hlásili dobrovolně úplně všichni. Skřítci zbožňují děti svých pánů; a jedním z důvodů, proč tu máme v Bradavicích tolik skřítků, je jejich touha starat se o děti, které jsou odloučené od svých domovů. Nicméně o péči o mimina jsou ve zdejších podmínkách ochuzeni. Předpokládám, že až se dítě narodí, budou se o něj chodit starat všichni do jednoho, i když ty je pravděpodobně neuvidíš. Tobě bude přidělena Dilly - je jednou z našich nejstarších skřítek, celý život prožila v Bradavicích a nikdy neměla možnost pečovat o nastávající matku. Je z toho úkolu celá vzrušená."

„Ach," odmítnout by bylo dětinské, když se Dilly na dítě tak těšila. A bude milé mít svůj vlastní pokoj... a nemuset se shýbat pro každou prkotinu, která upadne na podlahu - ohýbání se bylo čím dál tím obtížnější. „No... dobrá. Děkuji prof- Minervo," sice zrůžověla, ale to jméno nakonec vyslovila.

„Jenom po mně nechtěj, abych to dítě chovala, až se narodí," Minerva se náhle zatvářila, jakoby ji bolely zuby. „Určitě bude roztomilé, ale já bych se bála, že mi upadne. Budu je pozorovat z bezpečné vzdálenosti."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Hermiona se konečně dokolébala do ložnice a s úlevou si oddechla. Zítra jí přestěhují věci do nového pokoje. Už nebude muset poslouchat Levanduliny a Parvatiiny šplechty. Už nebude muset vylézt z vany, pokud se jí nebude chtít. Už nebude muset ze svých věcí oklepávat třpytky.

A hlavně, už nikdy se nebude muset vypořádávat s těmi zatracenými schody!

„Co to provádíš?" zeptala se Parvati, když si Hermiona začala sbírat věci a házet je do kufru.

„Zítra ráno se stěhuju," neměla by na Parvati tak štěkat - nemohla za to, jaká byla. „Profesorka McGonagallová usoudila, že schody do nebelvírské věže jsou pro mě příliš namáhavé. A abych se přiznala, má pravdu... Už je ani nedokážu vyjít, aniž bych se cestou zastavovala na vydýchání. Takže mě přestěhují do jednoho z hostinských pokojů ve třetím patře."

„Ty budeš mít vlastní pokoj?" vykulila na ni oči Levandule. „To není fér!"

„Stejně jako není fér, že vás každou noc třikrát vzbudím, když musím na záchod," namítla Hermiona kysele. „A co teprve, až se dítě narodí - toužíš ho slyšet řvát co dvě hodiny ve dne v noci?"

„Rozhodně ne," pronesla Parvati, zatímco Levandule zůstala tiše. „Všimla jsem si, že chodíš po schodech čím dál tím pomaleji."

„A budu mít svou vlastní vanu, takže z ní nebudu nikoho vyhazovat." Levandule se zamračila a Hermina si řekla, že už ví, odkud profesorka McGonagallová zaslechla stížnosti na okupování koupelny. „Nicméně bych si myslela, že vy dvě budete spíš rády, že budete mít pokoj samy pro sebe."

Parvati se rozzářila. „Jasně! A bude tu víc místa, když tu zbudou jen dvě postele, možná bychom si sem mohly dát pohovku nebo tak něco."

„Vidíš? Bude to fajn pro obě strany. Já si budu pohazovat knihy po svém vlastním pokoji, takže o ně nebudete zakopávat." Hermiona upustila do kufru náruč knížek, pak zamrkala a podepřela si rukou záda. „Pffff. Ať už si o zázraku zrození všichni říkají, co chtějí, těhotenství je ještě nepohodlnější, než jsem čekala. Prokletí netrvá nikdy tak dlouho."

Levandule se znovu zamračila. „Jasně, že je to nepohodlné, když pobíháš po celé škole," začala povýšeně, „kdyby ses o sebe řádně starala..."

„Levandule, jsem na přelomu šestého a sedmého měsíce. Bylo by to nepohodlné, i kdybych žila v luxusním sídle bez schodů a nemusela dělat žádné domácí úkoly. Každý den musím brát lektvar proti srdeční arytmii, budím se ve tři v noci kvůli tomu, že mě kdosi kope do plic, příšerně mě píchá v nohách i kyčlích a to jediné, co mě chrání před děsivými hemoroidy, je každodenní používání masti - a pokud by mi náhodou došla, tak bych za další várku klidně prodala i tvoji babičku," Hermiona další kupkou knih do kufru mrskla, až to prásklo. „A celé se to bude už jen zhoršovat a zhoršovat, až nakonec budu trávit celé hodiny snahou protlačit zcela vyvinuté dítě otvorem o velikosti pomeranče. Těhotenství je povětšinou nechutná záležitost a nepohodlné je celou dobu - o žádný zázrak se rozhodně nejedná, to mi můžeš věřit!"

Parvati zamyšleně nakrčila nos. „Tohle tedy v knihách nepopisují," usoudila nejistě.

„Knihy lžou," Hermiona popadla noční košili... novou, se zavazováním u krku a několika akry bílé bavlny k zakrytí obtěžkaného břicha, „jsou plné příšerných romantických slaďáren." Krátce se zamyslela. „Ale i tak se mi to docela líbí, musím přiznat. Miluju své dítě - a vznik nového života je svým způsobem fascinující. Jenže je to dost nepříjemné."

 oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 10:45:28
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one