Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Hermiona srolovala domácí úkol z Věštění z čísel a ohlédla se po hodinách. Za půl hodiny by měla stát před kabinetem profesora Snapea.

Její nový pokoj byl velmi pohodlný... sice menší než společná ložnice, ale měla tu několik knihoven, o něž se nemusela s nikým dělit, psací stůl na vypracovávání domácích úkolů, vlastní koupelnu - a v ní hlubokou vanu s několika příčkami pro snazší vylézání. Zjevně to byl jeden z pokojů běžně vyhrazených pro starší zkoušející při NKÚ a OVCích. Domácí skřítci obstarali dokonce i kolébku, stála v koutě místnosti. Vypadala prastaře, jako by byla zkonstruována za časů Zakladatelů - slovo ‚zkonstruována' bylo zcela na místě. Byla umně sestavena z dílců vyřezaných z masivního dubu a vážila tolik, že s ní Hermiona nebyla schopna ani pohnout.

Hermiona kolíbku něžně polaskala a odkolébala se (další výraz odpovídající skutečnosti) do koupelny. Pokud si dojde teď a pak ještě jednou těsně před odchodem, tak by to mělo vyjít. Ať už ji chce profesor Snape učit čemukoli, nechtěla ho v polovině lekce žádat o čůrací přestávku.

Když byla přirozená potřeba vykonána, prohlédla se Hermiona v zrcadle. Studentský hábit nesluší nikomu, ale v kombinaci s obtěžkaným břichem už je vyloženě ohavný. Náhlý nápad se nalíčit raději zavrhla - stejně se nikdy nelíčila, až na pár příležitostí vyloženě formálního rázu - takže i kdyby se o to nyní pokusila, asi by se jí nepovedlo nic pěkného. Ale i tak muchtěla předvést, že už je dospělá. Zodpovědná nastávající matka a žádná přecitlivělá pubertální kravka.

S oblečením se nic dělat nedalo a s tváří v podstatě také ne. Což ponechalo jedinou možnost - upravit vlasy. Normálně by si jich prostě nevšímala, nicméně bylo přeci jen poněkud dětinské pobíhat po hradě s účesem hodným divoženky. Zachmuřila se a vzala do ruky kartáč.

O osmadvacet minut později už klepala na masivní vstupní dveře kabinetu profesora Snapea.

Dveře se otevřely prakticky okamžitě. Vzhlédla k profesorovi, který se na ni na oplátku krátce zamračil a vzápětí se odvrátil. „Pojďte dál a zavřete dveře."

Vykonala, jak řekl, a nenápadně si ho prohlížela. Vypadal... rozrušeně.

„Omlouvám se za zpoždění, pane profesore. Nechodím tak rychle, jak jsem byla zvyklá."

„Jdete právě na čas." Mávl rukou: „Sedněte si."

Ponejprv se rozhlédla po jeho kabinetě. Ve středu nevelkého volného prostoru stály dvě židle, mezi nimi štíhlý stolek a na něm... šachy. Dobrotivá nebesa. On ji opravdu bude učit hrát šachy.

Výběr strany ponechal na ní. Rozhodla se pro černé - pokud bude začínat on, bude mít ona alespoň nač reagovat. Opatrně usedla a nervózně k němu vzhlédla: „Opravdu mi to nejde."

„A prosté trvání na tom, že něco nezvládáte, je samozřejmě jednodušší, nežli vyvinutí snahy se tomu naučit," dobíral si ji a usedl proti ní se svou obvyklou plavnou grácií, čert aby ho vzal!, zatímco ona se tu potácí podobná hrochu, který se pokouší chodit po zadních.

„Snažila jsem se to naučit. Snažila jsem se po celá léta od chvíle, kdy jsem prvně uviděla šachovnici. Pokoušela jsem se to načíst z knih, strategie jsem se drtila zpaměti, Ron i Ginny mi dávali lekce..." kousla se do rtu a shlédla na hrací plochu, kde unuděné figurky bezmocně potřásaly hlavami. „Myslela jsem si, že pokud dokážu hrát alespoň trochu slušně, v těch zlých snech se budu schopná ubránit."

„Rozumím," tón jeho hlasu byl méně zlomyslný než obvykle, možná zněl dokonce o něco příjemněji. „Obtížný úkol, pokoušet se vyhrát proti své vlastní mysli. Vy ve svých nočních můrách samozřejmě nemáte šanci - nikdo nemůže vyhrát šachovou partii proti sobě samému, pokud předem neprotežuje jednu stranu na úkor druhé."

Přikývla a nasucho polkla. „Já vím... tak jakýpak má tohle smysl?"

„Pro začátek se naučíte tolik, abyste byla schopná hrát se mnou."

Přitakala a nervózně si skousla spodní ret.

Chvíli mlčeli, a když znovu promluvil, vklouzl do svého obvyklého učitelského tónu: „Úvodní partie prověří vaše nynější schopnosti. Šachy mohou být hrány na relativně slušné úrovni při pouhém rutinním opakování standardních situací a manévrů - postupně doplňovaném o možnosti, které nabídne vývoj na šachovnici. Vaše nedostatečná kreativita, jež se projevuje při jiných příležitostech, by neměla hraní šachu zcela znemožňovat. Nicméně vás omezuje, to je jednoznačné. Hrajte jako obvykle a já se budu dívat, jak vám to jde."

Znovu přikývla a poněkud se uvolnila. „Ano, pane." Základní testík jejích hráčských schopností. Bude to sice zahanbující, ale alespoň od ní nečeká víc, než čeho je vážně schopna.

Znovu na ni pohlédl tím zvláštním, nevyzpytatelným pohledem a pak kývl. „V pořádku. Začneme."

Netrvalo ani tři minuty, než ji zčistajasna zaskočil šachmatem. Při další partii se už zjevně držel zpátky, při tazích nespěchal a trpělivě čekal, když rozmýšlela své vlastní tahy. Jistěže prohrála, ale dokázala ho předtím připravit o tři z jeho figur. Byla si jistá, že ji nechal.

„Dobře, všiml jsem si jednoho problému," pronesl, když mávnutím prstů přikázal figurkám znovu se rozestavit. „Nehrajete na výhru. Pouze se snažíte neztrácet figury. Dokonce se zdráháte ohrozit mé vlastní. Noční můry ve vás navodily dojem, že šachové figury jsou živé, a vy teď nejste schopná je obětovat, když je třeba."

„Nenávidím ten pohled, když dostanou zásah," přiznala a pozorovala černé pěšce pochodující zpět do základního postavení. „Vím, že jsou to jen figurky, ale..."

„Ale jelikož jste byla na jejich místě, tak s nimi soucítíte. Což je sentimentální, nerozumné - nicméně pochopitelné." Vzhlédla a zjistila, že ji zamyšleně pozoruje. „Příště použijeme mudlovskou sadu. Mělo by to pro vás být jednodušší."

„Příště?"

„Jediná lekce stěží napraví vaše nedostatky v taktice," zapřel se do židle. „Vy hrajete šachy stejně, jako bojujete, slečno Grangerová. Vaše instinkty jsou v pořádku, ale necháváte své srdce, aby je přehlasovalo. Pečujete o své spojence a snažíte se je zaštítit i ve chvílích, kdy vás toto konání zraňuje a jim nepomůže. Toto jsem vypozoroval už z vašich šeptaných kusých rad Longbottomovi, které jste si neodpustila, ačkoli jste si byla vědoma toho, že vás budou stát body."

„Lépe přijít o pár bodů než zažít výbuch v učebně Lektvarů," podotkla Hermiona a snažila se nepůsobit vyzývavě ani tónem hlasu, ani výrazem tváře. „Když je Neville nervózní, dělá chyby. Dohlížela jsem na něho pro bezpečnost všech."

„A to jste si o mně myslela, že jsem jako učitel pouze na ozdobu?" pozvedl obočí ve zjevném očekávání, zda Hermiona dokáže vymyslet odpověď, kterou by nebyl schopen považovat za urážku.

„Jistěže ne, nicméně nás bylo ve třídě dobře dvacet. Nemohl jste sledovat Nevilla bez ustání, protože jste musel dohlížet na všechny," pokrčila rameny a natáhla se srovnat střelce, který si začínal sedat. Pohrozil jí drobnou pěstičkou, ale poslušně se znovu postavil do pozoru. „Tak jsem se po něm raději dívala, stejně jako po Ronovi a Harrym - zatímco třeba Draco hlídal Crabbea a Goyla. Sám jste nám na úplně první hodině řekl, že nemůžeme nechat ostatní dělat chyby."

Překvapeně zamrkal. „Nic takového jsem neříkal."

„Říkal. Srazil jste Harrymu body, protože nezabránil Nevillovi přidat dikobrazí ostny příliš brzy. Zdůvodnil jste to, že prý chtěl vypadat o to líp, když to Neville pokazí, což bylo pěkně nespravedlivé - Harry tehdy vůbec prvně v životě viděl jakýkoli lektvar, navíc se ho rovnou pokoušel vyrobit, a já si nemyslím, že by si v té chvíli byl vědom toho, že ne zcela přesný postup se může tak zvrtnout. Nicméně, pokud jsme mohli přijít o body, když jsme někomu nepomohli, tak logický závěr byl, že se od nás pomoc druhým vyžaduje."

„A skutečnost, že jsem vám za napovídání bez ustání odebíral body, vás nedovedla k logickému závěru o mylnosti vašeho původního předpokladu?" zeptal se ne až tak ostře, jak míval ve zvyku.

„Vlastně ani ne. Nikomu jinému než mně jste za to body nikdy nesrazil. Považovala jsem to za průvodní projev vaší neustávající snahy mě odradit od toho mého nesnesitelného vševědského šprtání," odpověděla Hermiona hlasem pečlivě kontrolovaným, nechtěla, aby si z jejího tónu domyslel, jak ji jeho postoj zraňoval. Tolik se na něho snažila celá léta zapůsobit, a on jí nedopřál ani tu nejmenší pochvalu.

„Představovala jste neobyčejně vhodný cíl, na němž jsem mohl předvést požadovanou protinebelvírskou zaujatost," přiznal věcně a ona na něho nevěřícně pohlédla. „Nebylo to vždy míněno... osobně. Prostě jste byla jen nejvýraznější nebelvírkou v učebně."

Hermiona znachověla a snažila se nevypadat nadmíru potěšeně. „Vážně?"

„Aby nedošlo k mýlce, slečno Grangerová, má zaujatost proti vaší koleji byla sice lehce přehnaná, ale ne zcela hraná. Všichni nebelvíři jsou arogantní, líní a sebestřední. Nemilosrdně tyranizují příslušníky Zmijozelu a zcela pohrdají jak mrzimorskými, tak havraspárskými - kteří, pokud by někdy dokázali spolupracovat, by pravděpodobně dokázali vyhladit členy obou prvně jmenovaných kolejí a následně s trpělivou pozorností odstranit jakékoli stopy, jež by je mohly z takového činu usvědčit. Připouštím, že vy osobně nejste ani líná, ani příliš sebestředná, ale arogantní jste byla vždycky. Tak pyšná na svůj intelekt a na své nadání - raději jste se spoléhala na svou výjimečnou paměť pro přečtené i slyšené, místo abyste si dopřála luxusu samostatného myšlení."

Svěsila hlavu. Ta kritika bolela, ale komplimenty v ní skryté přeci jen otupily břit jejího ostří. Intelekt a nadání, na něž mohla být hrdá, a výjimečná paměť... spíše sebestředná než líná... dokonce si i povšiml, jak pečlivě studovala...

„Pokusím se na sobě zapracovat," slíbila. „Ehm. Pamatuji si mnohé z oprav, které jste si dopsal do své učebnice Lektvarů, a leckteré jsem si opsala. Snažila jsem se vystopovat váš postup od řešení zpět k základům, abych zjistila, jak jste na ty změny přišel. Bylo to naprosto fascinující, ačkoli madam Pinceová byla značně rozrušená tím, kolik knih jsem si půjčila z lektvarové sekce knihovny."

„Zajímavé," nakrčil čelo - vypadal, že ho to zaujalo. „Kontrola cizího postupu není sice práce přímo kreativní, slečno Grangerová, ale rozhodně je to slibný začátek. Podařilo se vám objevit důvod mých záznamů?"

„Částečně. A cítím se poněkud zahanbeně, že jsem na ně nepřišla už dávno. Měla jsem na ně přijít sama. Opravdu mámdobrou paměť - měla jsem si vzpomenout, co jsme se ve třeťáku učili o žabníku, a objevit, že neexistuje možnost, aby ho šest vajec popelce zcela neutralizovalo - jen tak pro příklad. Jenže já byla tak zvyklá prostě dělat, co je psáno..."

„Slečno Grangerová, právě jste objevila důvod, proč málokterý ze studentů z kurzu Pokročilých lektvarů dosáhne úrovně požadované ke složení OVCí," zjevně potěšený na ni lehce uznale kývl. „Ačkoli jsou dostatečně zruční uvařit požadovaný lektvar, většinou se prostě nedokáží držet svých vlastních znalostí o přísadách natolik, aby objevili drobné pasti ukryté v textu. Pravá dovednost jemného umění přípravy lektvarů netkví pouze v dokonalé paměti, ale v praktickém využití nabytých vědomostí - koneckonců ‚zapomenout', že hnis z dýmějových hlíz reaguje explosivně při smíchání s jakýmkoli produktem pocházejícím z citrusů, se vám podaří v životě maximálně jednou - další možnost už nikdy nedostanete."

Hermiona souhlasně přikývla. Bylo to tak zřejmé. Na prosté vaření podle jasně sepsaného recepisu nemusel být člověk zrovna génius. Ale experimenty, a to i prosté úpravy již existujících lektvarů, vyžadovaly v podstatě encyklopedické znalosti vlastností všech přísad a jejich vzájemných reakcí, znalosti, co a v jakém poměru lze přidávat do směsí, které látky nelze zpracovávat bez použití neutralizačních činitelů, jež mohou být pro změnu ovlivněny dalšími příměsmi, po nichž by se lektvar stal znovu nestabilním...

„Když nad tím trochu zapřemýšlím, je to naprosto očividné," přiznala kajícně, „cítím se nevyslovitelně hloupě, že jsem si toho nevšimla nikdy dřív."

„Jistě, ‚nevyslovitelná hloupost' je poměrně odpovídající pojmenování," usoudil, ale jeho hlas neštěkal ani nekousal. „Nicméně i odhalení oné příslovečné hlouposti je víc, než k čemu se dopracuje většina studentů, nevyjímaje připravující se na OVCE." Na chvíli umlkl a zamyšleně si Hermionu prohlížel. „Pouhé sestavování písemných prací, které stejně tvoří jen malou část učiva Pokročilých lektvarů, je zjevně nedostatečné. Pokud se ve svém vlastním volném čase zabýváte podrobným výzkumem, mohli bychom toho využít. Na příští lekci s sebou vezměte své poznámky, prohlédnu je, jestli neobsahují něco, co by si zasloužilo oznámkovat jako esej navíc."

Hermiona na něho zírala. Nevypadalo to, že by bezprostředně měla znovu čelit uštěpačným poznámkám, ani že by se nenadálé příměří schylovalo ke konci. „Vážně? Nebude vás to obtěžovat?"

„Pokud by mě to obtěžovalo, tak bych vám to nenabízel," střelil po ní dobře známým pohledem vyhrazeným pro obzvláště nechápavé studenty. „Tak to bude pro dnešní večer všechno, slečno Grangerová. Očekávám, že znovu přijdete v sobotu přesně v sedm hodin večer a přinesete si s sebou poznámky k lektvarovému výzkumu." Zaváhal a pohlédl na její břicho napůl podezřívavě a napůl nervózně, jak měli ve zvyku spíš přestárlí učitelé a kluci v pubertě. „Nyní se vraťte do svého pokoje. Chápu, že potřebujete.. ehm... mnoho odpočinku."

Nervózní podezíravost byla pořádným zlepšením oproti předchozí lhostejnosti říznuté otevřeným odporem a Hermiona si nemohla pomoci, aby se nerozzářila, když s jistými obtížemi vstávala od stolku. „Rychle se unavím," přiznala a podepřela si kříž dlaní. Jauvajs! „Ale zatím to není nijak hrozné. A... děkuji za dnešek. Máte pravdu... je to mé slabé místo a potřebuji se s ním vypořádat."

Odfrkl, ale přikývl a s nečitelným výrazem na tváři ji pozoroval, když se napřimovala a rovnala si hábit okolo svého těla. „Strávil jsem šest a půl roku snahou vás přesvědčit, že nevíte všechno a že se musíte naučit samostatně myslet. Takže nemám v úmyslu se vzdát nyní, když už je cíl na dohled."

Usmála se na něho. „Ačkoli to občas docela bolelo, cením si vaší práce. Děkuji vám a přeji dobrou noc."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus se ztěžka prodíral pracemi prváků, znenadání měl vážné problémy soustředit se na nesmyslné výplody toho stáda tupých hlav. Tohle známkovat bylo vždy obtížné, i když se jeho myšlenkám zrovna nenabízely mnohem lákavější cíle, na něž se mohly zaměřit.

Jako třeba vlasy Hermiony Grangerové. Snad nikdy je neviděl jinak, než co nezkrotnou hřívu budící dojem naprosté živelnosti a nedotčenosti. - Mimochodem: provedla s nimi něco v rámci Vánočního plesu? Nevzpomínal si, že by ji tam tehdy vůbec viděl, ale byl si zcela jistý, že kdyby měla na hlavě obvyklý rozježený chuchvalec, tak by si jí byl všiml. - Takže vlasy vyčesané do drdolu ho dnes večer zastihly zcela nepřipraveného. Vypadaly tak... přitažlivě, spoutané do nadýchaného uzlu na temeni její hlavy a nenápadně odhalující jeden ze skrytých půvabů své majitelky.

Čistokrevní čarodějové měli své vlastní normy, jimiž poměřovali tělesnou krásu. A Hermiona Grangerová jim na první zběžný pohled rozhodně nevyhovovala - světle hnědé vlasy a narůžovělá pleť prostě nebyly dostatečně pozoruhodné; i když její velké hnědé oči byly poměrně ucházející. Nicméně musel přiznat, že měla klady, jež tyto nedostatky více než vyvažovaly. Hábity většinou ukrývaly křivky těla, takže čistokrevní - a ti, kteří svůj celý dospělý život žili po kouzelnickém způsobu podobně jako Severus - se naučili rafinovanějšímu oceňování osobních půvabů nežli prostému porovnávání rozměrů ňader a pozadí. Koneckonců, každý s alespoň základní znalostí patřičných formulí byl schopen upravit velikost poprsí a okrouhlost zadečku, přinejmenším na chvíli. Jenže krásně tvarované ruce, útlé kotníky, něžné oči a štíhlá šíje - to byly přednosti, jež nebylo možno skrýt v hábitu a jež naznačovaly, že jejich majitelka je dívkou vymykající se nad běžný průměr.

A Hermiona Grangerová měla bez debaty tu nejkrásnější šíji, jakou v životě viděl. Křehkou, půvabně tvarovanou, s jemnou bezchybnou pletí lehce rámovanou drobnými pramínky kučeravých vlasů... když kolem něho prošla a usedla ke stolku, strávil Severus několik zahanbujících vteřin prostým a nepokrytým civěním na tu nádheru. Tušila ta dívka vůbec, že pod tou svou koudelí skrývá hrdlo, kvůli němuž by se kluci byli schopní servat o místo v lavici za ní jen proto, aby se mohli nerušeně dívat?

Její ruce byly tvarované s obdobnou dokonalostí jako její šíje. Nyní byly vinou těhotenství lehce nateklé, ale nikterak výrazně. Prsty měla štíhlé, ani přehnaně dlouhé, ani příliš krátké; dlaně něžně narůžovělé a hřbety hladké. Podařilo se mu odvrátit pohled ještě předtím, než při pořizování svého vnitřního soupisu došel až k zápěstím, ale i ta byla velice pohledná - alespoň tak soudil z toho, co se mu podařilo zahlédnout koutkem oka.

Severus se zamračil a odhodil poslední esej na kupku k vrácení. Navrchu naškrábaná poznámka pomstychtivě oznamovala, že mozkovna dotyčného studenta je vyplněna směsí vzduchu a vepřového sádla. Spatřit Hermionu co dospělou ženu bylo dosti špatné. Vidět ji jako pohlednou dospělou ženu bylo mnohonásobně horší. Zvláště nyní, kdy konečně začala přemýšlet samostatně. Opakovala jeho dávný studentský výzkum, díky němuž konečně pochopila rozsah spletitosti umění výroby lektvarů... to vědomí ji v jeho očích dělalo ještě více žádoucí.

Podrbal Akilu, která se mu vyškrábala do klína. „Příště bych tě mohl představit slečně Grangerové," shlédl na zvíře, jež se mu nakrucovalo na stehnech a ostrými drápky mu drásalo látku oděvu, „docela by mě zajímalo, co jí řekneš."

Akila mňoukla, přestala se nakrucovat a místo toho mu zaútočila na ruku. „Ohó!" ucukl rychle z dosahu jejích ostrých drápků a ještě ostřejších zubů. Dávala si pozor, aby ho nepokousala až do krve, ale i tak to bolelo. „Jestli toho nenecháš, tak ti nedám mléko před spaním."

Maguárka se na něho podívala stylem ‚to by sis nedovolil' a ospale se mu stočila na klíně do klubíčka. Zrovna ve chvíli, kdy chtěl konečně vstát od stolu. Maguáři se občas chovali úplně stejně nemožně jako prachobyčejný národ kočičí.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Když Hermiona otevřela dveře svého pokoje - svého vlastního, nesdíleného pokoje! - nalezla uvnitř domácí skřítku naklepávat polštáře postele. „Dobrý večer slečně Grangerové!" vypískla dotyčná a rozzářila se na nově příchozí. „Toto  je Dilly, paní ředitelka ji přidělila k slečnině obsluze." Náhle se zachmuřila. „Paní ředitelka slíbila, že slečna už nenechává okolo povalovat čepečky."

„Ach... jistě. Už žádné čepečky," znachověla Hermiona, „omlouvám se za ně."

„Slečna byla velmi mladá," usoudila Dilly zjevně uklidněná omluvou. „Slečna může Dilly požádat o všecko, co potřebuje, opravdu o všecko - pokud tu Dilly nebude, stačí, když slečna zavolá a Dilly hned přijde. Slečna nebude ve svém stavu pobíhat po hradě."

„Děkuji ti, Dilly. Pokusím se omezit... ehm... pobíhání na minimum," Hermiona odložila tašku na židli a rozhlédla se. Na nízkém stolku čekal připravený čaj a zpod dveří do koupelny vycházela pára. „Děkuji za vše, Dilly... tys mi připravila koupel?"

„Ano, slečno. Dilly chápe, že teplá lázeň pomáhá slečniným zádům," pronesla Dilly poměrně samolibě. „Slečna si dá pěknou koupel a dobrý čaj a půjde do hajan. Slečna potřebuje spoustu odpočinku."

Hermiona na ni tiše zírala. Tahle skřítka byla rozhodně panovačnější, než bylo u jejího druhu obvyklé. „No dobrá... krátká koupel nezaškodí, ale čaj rozhodně nepotřebuju."

Dilly se zamračila. Od někoho výšky dvou stop, s nosem připomínajícím nohu hřiba a s modrýma očima velikosti podšálků, se jednalo o nečekaně zdařilou imitaci paní Weasleyové. „Slečna musí být silná," pronesla nesmlouvavě, „slečna musí myslet na dítě."

„Ano, předpokládám, že Slečna musí," neubránila se Hermiona zachichotání nad skřítčiným rozhodným výrazem. „Půjdu se tedy vykoupat."

Voda lehce voněla po růžích a santalovém dřevě - a dokud znatelně nevystydla, tak ji Hermiona neopustila. Vyšla z koupelny, a přestože nebyla Dilly nikde v dohledu, vypila šálek čaje a snědla jednu sušenku, čistě pro případ, že by se skřítka tajně dívala. Dilly se o její blaho starala až úzkostlivě a Hermiona nechtěla, aby se drobná skřítčí služebná cítila nedoceněná.

Zrovna hloubala nad druhou sušenkou (dítěti by snad neublížilo, kdyby porušila svou dietu pečlivě složenou pouze ze zdravých a výživných jídel a dala si trochou vaječného krému...?), když kdosi zaklepal na dveře. „Kdo je tam?" zavolala Hermiona. Vždy bylo lepší vědět, koho zvete dál - i kdyby se okolo zrovna nepotloukal úkladný vrah usilující o Harryho nebytí.

„Ginny. Můžu jít dál a podívat se na tvůj nový pokoj?"

„Jasně, pojď!" Hermiona se ani neobtěžovala vyštrachat se na nohy a pouze mávla na Ginny, která nakoukla do místnosti. „Dáš si čaj? Mám i sušenky."

Ginny se pečlivě rozhlížela okolo, zatímco mířila k malému stolku doplněnému o dvě pohodlná křesla, jenž se v pokoji objevil někdy během Hermioniny soukromé lekce šachu. „Týjo. Kdybych byla tušila, že ‚být v tom' znamená mít vlastní pokoj s vlastním krbem, vlastní koupelnou a ještě navíc s vlastním domácím skřítkem, bývala bych na oslavě vítězství vynaložila o něco víc námahy odtáhnout Harryho do ústraní," zavrtěla hlavou a ušklíbla se na Hermionu s laskavou závistí. „Máti by tedy ovšem chytla psotník."

„Na chvíli - dokud by z tebe neudělal počestnou ženu, pak by se těšila jak malá," zaksichtila se Hermiona. „A on by si tě nejspíš chtěl vzít, ale... asi bych ti to nedoporučovala. Harry je zlatíčko, jenže..."

„Jenže je jen o ždibec zralejší než Ron, který se pořád chová, jako by mu bylo dvanáct," neodpustila si Ginny. „Takže mi to vlastně nevadí. Fakt děsně pěknej pokoj."

„To jo. A chválabohu je levanduleprostý," podotkla Hermiona a podala si druhou sušenku. „Kdybych měla znovu slyšet její rádoby šeptané poznámky o mém nedostatku morálky a neexistujících vyhlídkách na budoucí manželství, tak už bych se asi neudržela..."

„To ji to ještě baví?" zavrtěla hlavou Ginny. „Krávu pitomou. V životě bych neřekla, že kterákoli holka může být tak dlouho naštvaná kvůli Ronovi."

„Nejdřív ji přiměl na mě žárlit, a když si na to zvykla, tak jí z nudy dal kopačky. Nedivím se, že je ještě naštvaná," povzdechla si Hermiona a napila se čaje. „Jen bych si přála, aby byla naštvaná na něho. Já v tom byla nevinně."

„To je fakt," natáhla se k ní Ginny a pohladila ji po paži. „Musím říct, že jsem vážně ráda, že jste se rozešli. Nezasloužil si tě, nýmand jeden pihovanej."

Hermiona se zachichotala. Ginny o svých bratrech neměla zrovna vysoké mínění, s čestnou výjimkou pro Charlieho - teď, kdy i Bill prokázal naprostou ztrátu soudnosti sňatkem s Fleur. „Nakonec není tak špatný, jen... se k sobě moc nehodíme. Vlastně vůbec ne."

Ginny přikývla. „Přemýšlela jsem... jak jste se vlastně rozešli?" zeptala se a vzala si sušenku. „Je mi jasné, žes to musela udělat ty, on by k tomu nikdy nesebral odvahu. Nechtěl mi o tom nic říct."

Hermiona se náhle ušklíbla. „Byl to vlastně svým způsobem hrozně obyčejný a civilizovaný rozchod. Dopoledne po oslavě vítězství, když jsme se všichni začali pomalu probouzet, jsem našla Rona v kuchyni Malfoy Manor svírat hrnek čaje a kňourat. A já... víš, věděla jsem o Cynthii a byla jsem čerstvě těhotná - i když jsem to samozřejmě ještě nemohla tušit. No, takže jsem ho pozdravila, on pozdravil mě, já řekla, že by bylo lepší, kdybychom zůstali jen přáteli, on řekl, že si to taky myslí... a bylo to. Víceméně."

Ginny na ni zírala. „A to je celé?"

„A to je celé. Oba jsme měli strašnou kocovinu a ani jednomu z nás se nechtělo dělat scény, což tomu samozřejmě pomohlo, jenže... no, doopravdy jsme se rozešli vlastně už předtím, tohle bylo jen formální potvrzení," pousmála se Hermiona pokojně. „Dala jsem mu lektvar proti kocovině, on mi nalil hrnek čaje - a od té chvíle jsme byli zas jen kamarádi jako celé ty roky."

„Tedy..." oždibovala Ginny svou sušenku a tvářila se zamyšleně. „Myslela jsem si, že rozchod vždycky zahrnuje hádku a slzy a tak..."

„No, to jsme si odbyli už v noci. Když nad tím tak uvažuju, tak jsme se předchozími léty vlastně prohádali," upila Hermiona trochu čaje. Chutnal zvláštně, za což asi mohly nějaké bylinky. Nikdy neměla moc ráda bylinkové čaje... prostý anglický snídaňový, to byl čajík tak akorát. „Vážně jsem neměla žádnou chuť v tom pokračovat."

„Myslím, že ti rozumím," pokrčila Ginny rameny, „tedy, ne že bych někdy vůbec tušila, co na něm vidíš."

„Jsi jeho sestra, takže se to od tebe ani nečeká," usmála se na ni Hermiona laskavě. „Já mám tentýž problém s Harrym... mám ho moc ráda, ale rozhodně mě nepřitahuje, víš jak to myslím."

„Vím a jsem ráda," podala si Ginny další sušenku, předchozí zlikvidovala nevídanou rychlostí. „Víš, že se šíří klepy, že je Harry otcem tvého děcka?"

„Řekla bych, že podobné klevety se šíří o každičkém mužském, kterého znám, Colina Creeveyho nevyjímaje," usoudila Hermiona kysele. „A Colin to opravdu nebyl."

„Jasně, že ne. Která soudná holka by se taky svlíkla před Colinem? Vždyť by ji vyfotil, jen by to udělala."

Hermiona se téměř utopila v čaji, jak náhle vyprskla smíchy. Ginny jasně podědila zemitý humor své matky. „Hm, to asi jo. A mimo to, on je příliš... nadšený. Což musí být poměrně odstrašující."

„Stoprocentně. Dennis alespoň umí mluvit i potichu. Colin všechno bezprostředně komentuje značně nahlas," zavrtěla Ginny hlavou a tiše se zachechtala. „Hele, Colin asi navázal vášnivý a jedinečný milostný vztah se svým foťákem."

„S foťáky. Několika. Má jich celý harém!"

„Á fuj, Hermiono, to je nechutný!" rozesmála se Ginny a současně vyloudila na tváři znechucený výraz. „Já jsem stejně věděla, že to nemohl být Harry, protože kdyby ho bylo možno odtáhnout od davu na víc než půl minuty, tak bych to byla udělala sama, což říkám každému, který s tou pitomostí přijde. Většinou rychle sklapnou."

„Výborně! Tak to bys mohla poskytnout obdobné alibi i profesoru Lupinovi, všem svým bratrům s výjimkou Percyho, Pošukovi Moodymu -"

„No fuj! Pošukovi ne!"

„Jo, to už bych radši svedla bodloše, jenže zaslechla jsem i takovou teorii. A o Kingsleym Pastorkovi také -"

„Hm, jeho přítel by byl vážně překvapený."

„Kingsley nejspíš taky. A pak tu máme Justina Fich-Fletchleye, Nevilla Longbottoma, Terryho Boota -"

„Takže všechny, co nosí kalhoty, koukám."

„Ano, tedy až na tvého taťku a ostatní zamilované ženáče, kteří by se nezapomněli, ani kdybych je přemlouvala."

Ginny pokrčila rameny. „Asi už víš, že jsou vypsané sázkové kurzy?"

„Neville mi to řekl. Byl tím tak pobouřený, až to bylo sladké," Hermiona cítila jisté zadostiučinění, neboť bylo možno uzavřít sázku na dvaasedmdesát jmen - a ono jedno mezi nimi chybělo.

„Nikdo z nich to nebyl, že?" zeptala se Ginny a rozmarně na Hermionu mrkla, když ta na ni nevěřícně pohlédla. „Ten tvůj výraz už poznám, Hermiono Grangerová, křičí na mě ‚chachá!, já znám správnou odpověď a vy jste vedle'. A pokud žádné z těch jmen není správné, tak nám to výběr rapidně zužuje, že..."

„Ginny!"

Ginny nebyla hloupá, mohla by na něho přijít. A pokud se Ginny rozzuřila, tak stejně jako všichni Weasleyovci nezvládala držet pusu na petlici.

„Neboj, ještě pořád jsem ho nebyla schopná odhalit. Potíž je v tom, že všichni pořád někde pobíhali, takže si vlastně nikdo nemůže být jistý, kde kdo byl a na jak dlouho. Z toho všeho, co vím, tak sis to mohla vprostřed tanečního sálu rozdat s profesorem Kratiknotem, Seamusem Finneganem a úponicí jedovatou najednou."

„Ginny, to je odporné..." a zaplaťpánbůh na míle vzdálené pravdě. „Jdi, než z tebe budu mít zlé sny. Stejně mi bylo nařízeno jít brzy spát."

„Opravdu? A kým? Profesorem Snapem?"

„Jednak jím a pak také domácí skřítkou, která mi byla přidělena, aby na mě dohlížela. A to dohlížení bere ze stejného konce jako tvoje máma," zaksichtila se Hermiona. „Bez okolků mi předepsala dlouhou teplou koupel, šálek čaje a brzký odchod na lože. Samozřejmě zdvořile a s mnoha poklonami - ale i tak to byl rozkaz."

„Zvláštní," potřásla Ginny hlavou, shmatla ještě jednu sušenku a zamířila ke dveřím. „Skoro jsem se zapomněla zeptat... co ti vlastně Snape chtěl?"

Hermiona pokrčila rameny. „Učí mě hrát šachy. Znovu a lépe."

„Cože? Šachy? To jako vážně?"

„Jo, ve snaze zdokonalit mé taktické uvažování a tak."

Ginny nevěřícně zavrtěla hlavou. „Už mu doopravdy přeskočilo. Chudáček. To bude těmi roky života v neustálém napětí..."

„Víš, řekla bych, že to bude docela užitečné," Hermioně došlo, že se cituplně rozzářila, a raději své nadšení rychle zamluvila. „Nabídl mi přitom práci za body navíc, abych si mohla vylepšit známku z Lektvarů."

„Aha, už to chápu," ušklíbla se Ginny. „No, tak si přestávám dělat naděje, že se mi podaří vetřít se mezi tebe a tvou životní lásku, Hermiono. Pokud by byla možnost, že by se mužský stal otcem pouhým zadáváním domácích úloh, věděla bych, na koho vsadit srpec."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 10:40:15
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one