Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Pansy Parkinsonová nebyla hloupá. Tedy, jako děcko samozřejmě moc lhát neuměla... no, přiznejme si to na rovinu, v intrikách se tehdy motala jak slon v porcelánu. Ale to byla ještě mladá a poměrně nevinná. Naštěstí už dospěla.

A nyní jí profesor Snape učinil velice zajímavou nabídku na posílení její pozice v čele Zmijozelu. Nebylo důvodu, aby ji kluci nepřijali stejně, jako už ji přijala děvčata... a Vince byl potěšený představou, že bude její pravou rukou. Moc dobře věděl, že potřebuje někoho, kdo ho povede životem - a s Dracem se už nebavil.

Nicméně pro špionáž byl nepoužitelný. Na tu zlanařila Teodora Notta. Teo byl starý kamarád, ačkoli v opravdovém boji se už použít nedal - taková smutná záležitost: během války ztratil veškerou odvahu - byl však stále chytrý, lstivý a zcela nenápadný. Bude nadšený možností přiložit ruku k dílu v rámci jejich tradičního zápolení Pokoříme Nebelvír, když nemůže čelit přímým střetům.

Pansy k Nebelvíru cítila odjakživa nenávist, která se během války upevnila v nesmiřitelný odpor. Všechno zničili a přitom vyvázli v podstatě nedotčení - Zmijozel, Mrzimor i Havraspár ztratily po několika členech, ale Nébelvové si tím celým prošli bez jediného úmrtí mezi současnými studenty. (Spinnetová to odnesla, ne? Jedna z těch bývalých nebelvírských famfrpálových usmrkanců.) Mohli si vyhrát válku, ale jak profesor Snape správně připomněl, to byla záležitost pouze dočasná, tudíž Pansy byla svolná pro současnou chvíli předstírat, že se s tím smířila. Teď se hlavně musela soustředit na to, aby Zmijozel získal Školní pohár - musejí ho těm lemrám přebrat, dokud ještě nevyšla školu, i kdyby měla rozpoutat peklo na zemi. Byla dokonce i ochotná přenechat pohár Mrzimoru či Havraspáru, hlavně, když o něho Nebelvír přijde.

„Tak co?" rozhlédla se, jestli je neposlouchají nějaké nepovolané uši. Kdepak... chladnou chodbu měli sami pro sebe. Kdo jiný než příslušník Zmijozelu by věděl, jak jsou ve skutečnosti sklepní prostory hradu rozlehlé a že poskytují pěkná tichá zákoutí pro hovory soukromého rázu.

„Stále nevědí, kdo se pokouší zabít Pottera," pronesl Teo tiše. Už zase zhubl a Pansy si v duchu udělala poznámku, že má nařídit Vincemu dohlédnout na Tea, aby pořádně jedl. „Pokud vůbec někdo takový je... může jít o rozsáhlejší spiknutí proti nebelvírským jako takovým. Ty útoky se nezdají být zrovna cílené."

„Ne, že by mi taková možnost vadila, ale i tak chci vědět, kdo za nimi stojí," zamračila se Pansy zamyšleně. „Nevypadá to, že by v nich měl prsty někdo od nás - ledaže by se jednalo o mladší děcka... starší studenti mají lepší znalosti kleteb i jedů."

„Mohl by to být některý z mrzimorských. S ohledem na Diggoryho, Abbottovou a Macmilliana nejsou Potterem zrovna nadšení, i když je dovedl k vítězství. Možná došli k názoru, že oni jsou těmi, kteří to odnesli nejhůř," pokrčil Teo rameny. „Jsou trpěliví a většinou nevědí o kletbách tolik co my."

„A mrzimorským by nevadilo nejprve vyřídit pár Potterových kamarádíčků, aby se v tom pěkně podusil," přikývla Pansy. Zatím se nejednalo o nic jistého, ale teorie to byla dobrá. „A ta druhá záležitost?"

„Nikdo nic neví. Ani učitelé..." zavrtěl Teo hlavou, „propašoval jsem do sborovny oknem jedno ultradlouhé ucho. A mezi námi, Grangerová je v utajování dost dobrá, najmě na nebelvírku... podle toho, co jsem zaslechl v knihovně, ani Potter s Weasleym nevědí, kdo je otcem."

Pansy se zachmuřila. „Sákryš. Čím víc to skrývá, tím větší prostor se naskýtá pro případné vydírání... jestli se to bojí říct i Pottříkovi a Weasleymu..."

„Doufám, že se nevyspala s Kratiknotem," zatvářil se Teo znechuceně. „Vždycky spolu dobře vycházeli - a pokud to udělala, určitě by raději zemřela, než aby se to provalilo."

„Hm, to já taky. I samotné pomyšlení je odporné," nakrčila Pansy čelo, přitáhla si plášť těsněji k tělu a opřela se ramenem o zeď. „Stejně to nedává žádný smysl. Už to, že by se knihomolka Grangerová nechala zbouchnout kýmkoli jiným než Weasleym... nemyslíš, že prostě lže?"

Teo zavrtěl hlavou. „Podle Padmy Patilové na tom Grangerová trvala od samotného začátku. Padma prý slyšela od Parvati, že Grangerové spadl kámen ze srdce, když se s ní Weasley rozešel. Ani se nerozčílila, když jí Brownová vmetla do tváře všechny ty případy, kdy jí byl nevěrný."

„No tedy... dobrá, ať už dostala do své postele kohokoli, proč si to nechala? Přeci je schopná uvařit lektvar, vždyť by ho zvládl i prvák, nanejvýš druhák! A i kdyby to nezvládla, není těžké si ho obstarat. Proč míchat mimino do OVCí? Nedivila bych se, kdyby se to stalo té Weasleyovic holce, v té rodině se všichni množí jak králíci... Vždycky jsem si myslela, že Grangerová by zemřela hanbou, kdyby měla mít ze zkoušek horší známky než ‚Véčka'."

„Třeba má proti tomu lektvaru nějaké morální výhrady," usoudil Teo ztrnule. On sám zřejmě zábrany měl... jako většina příslušníků starých rodů. Pansy se nedivila - vzhledem k tomu, že staré rody se většinou zmohly na jednoho, nanejvýš dva zdravé potomky v každé generaci...

„To mi na ni nesedí. Tak sentimentální zase není," přemýšlela Pansy. „Brownová, Weasleyová... od těch bych to čekala, ale Grangerová?"

„Jako by to ani nebyla ona," pokrčil rameny Teo. „Nicméně, pokud se jí budeš chtít dostat na kobylku, tak bude jednodušší ji prostě shodit ze schodů."

Pansy si odfrkla. „Pokud se chceš pokusit mě přechytračit, Teo, budeš muset vynaložit víc snahy."

Teo se pousmál. Moc dobře znal postoj starých rodů, zvláště čistokrevných, ke zdravým dětem. Dokázat navléknout ‚náhodné' zabití kohokoli z Nebelvíru by povzneslo Pansy v očích všech zmijozelských - ale zabít nenarozené děcko by ji uvrhlo až po krk do potíží. Mudlorozená nebo ne, plodná čarodějka měla svou cenu. „Jen se ujišťuju, že jsem nezačal spolupracovat s někým, kdo si nevidí na špičku nosu."

„Můžu ji nenávidět - a věř mi, že ji doopravdy nenávidím - ale nehodlám kvůli ní přijít o své postavení," zavrčela Pansy. „A mimoto, pouhé shození ze schodů by bylo málo."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Hermiono?" otázka byla doprovázena tichým zaklepáním na dveře. „Jsi tu?"

„Dilly otevře!" vypískla skřítka a hodila po Hermioně pohledem ‚opovažte se pohnout'. Doskákala ke dveřím, zatáhla za ně a vpustila do pokoje Justina Finch-Fletchleyho. „Přeje si slečna čaj pro svého hosta?"

„Ano prosím," usmála se Hermiona na Justina. Další z výhod vlastního pokoje... nenebelvírské návštěvy už nebyly nemyslitelné. „Omluv mě prosím, že nevstanu, ale mám přísně nakázáno po večeři hodinu odpočívat, nesmím dokonce ani vypracovávat domácí úkoly. Madam Pomfreyová instruovala Dilly, aby se ujistila, že se budu chovat dle předpisu. Obávám se, že pokud bych vykonávala takové atletické výkony, jako je chůze přes celý pokoj, ztratila bych výsadu neomezených dodávek čerstvého čaje."

„Rozumím," usmál se a zamířil ke křeslu, které mu Hermiona vykázala. „Musí být příjemné mít svůj vlastní pokoj... a svého vlastního domácího skřítka."

„Občas mě sekýruje poměrně zarážejícím způsobem," ušklíbla se Hermiona. „Třeba mi vytrhne z ruky knížku, když sedím u čtení do pozdních hodin. Řekla bych, že ji madam Pomfreyová s profesorkou McGonagallovou používají jako tajnou zbraň při svém spiknutí, jehož účelem je donutit mě starat se o mé vlastní blaho místo o známky z OVCí."

„No, dítě je také důležité," ušklíbl se v odpověď. „Doufám, že neruším... mohl bych přijít i později."

„Ne, rozhodně ne... mám teď na hodinu zakázáno se učit a povídání je mnohem zábavnější než pletení, věř mi," pozvedla pletací jehlice. „Poznáš, co by to mělo být?"

Justin si prohlédl rozpracované dílo a naklonil hlavu k rameni. „Svetřík?"

„Ha! Já se prostě lepším," rozzářila se Hermiona šťastně. „Je trochu větší, než jsem měla v úmyslu, ale konečně vypadá jako svetr. A děcko do něj jednou doroste."

„To děti dělávají," přikývl Justin, „alespoň jsem něco takového zaslechl." Usmál se na ni; jizva táhnoucí se přes jeho tvář mu dodávala vzezření piráta. Hermionu by zajímalo, jak vysvětlil svému příbuzenstvu, kde přišel k téhle ráně - a mnoha dalším. „A jak se vůbec máš? Nezačaly tě ještě trápit křečové žíly?"

„Díkybohu mám proti nim lektvary," pozvedla na něho tázavě obočí. „Jaks na to přišel?"

Justin se rozesmál. „Mám mrňavou neteřinku. Sestra se mi svěřovala asi úplně se vším. Rozhodně jsem se dozvěděl víc podrobností, než jsem kdy chtěl znát."

„Aha," pokývla Hermiona. Dilly se znovu objevila, v rukou obrovskou konvici čaje, a Hermiona se ujala své role hostitelky - nalila čaj, nabídla mléko a cukr (přijato) a sušenky (s díky odmítnuto). „Přišel ses čistě zeptat na stav mých žil, nebo má tvá návštěva hlubší důvod?"

„To i to," usrkl čaje. „Po onom vánočním útoku jsme se o tebe všichni báli. Jako primus ti přináším pozdrav a podporu veškerých prefektů... i zmijozelských, ačkoli Pansy se tvářila poměrně nakysle."

„Nedivím se - ležím jí v žaludku... a nejen proto, že patřím k Nebelvíru," zamračila se Hermiona na své pletení. Není na tomhle rukávu nějak moc řad? „Děkuji, Justine, hodně to pro mne znamená. A gratuluji ti k postu primusa... mám dojem, že jsem na to předtím zapomněla."

„Zapomněla, ale to nevadí. Vzhledem k tomu, že jsme spolu na konci války bojovali bok po boku... a vzhledem k tomu, že jsem se na bojišti probral z mdlob, uviděl tebe a profesora Snapea klečet vedle mě a snažit se, abych nevykrvácel - byl bych pořádný nevděčník, kdybych se zlobil, žes mě nepoplácala po zádech, když jsem dostal odznak."

„Zapomněl jsi zmínit ono nadšené políbení, kterého se ti dostalo potom, co ses pustil do Macnaira zrovínka, když se mě pokoušel stít," dotkla se Hermiona jizvy na své sanici a usmála se na Justina. „Byla jsem ti neskonale vděčná."

„Také mi odlehlo," podotkl Justin a náhle se ušklíbl, „víš, pokud bych měl zájem o holky, neváhal bych ten polibek náležitě využil. Byl úžasný..."

Hermiona se začervenala. „Jé, tak... ti děkuju. Bála jsem se, jestli jsem tě neposlintala nebo nepokousala..."

„Byl jsem zcela ohromen," pokrčil rameny Justin a upil ze svého šálku. „Mimo sdělení oficiální zprávy o podpoře a zájmu jsem si s tebou chtěl promluvit - jako mudlorozený s mudlorozenou."

„Jistě... a o čem?"

„O problémech mudlorozených, samozřejmě," potřásl hlavou a nepřítomně si přejel palcem po jizvě táhnoucí se mu od spánku až ke koutku úst. „Jak jsi svým rodičům řekla o válce?"

„Dost jsem lhala. A vyhýbala se návštěvám domova. Do dneška nevědí, jak vážné to bylo - jejich odříznutí od kouzelnického světa bohudíky také znamenalo, že nedostávali Denního Věštce. Jsou si vědomi, že došlo k nějakým šarvátkám, ale..."

„K nějakým šarvátkám! Jedenáct dní stupňujících se těžkých bojů a smrt tří z nás..." odtušil Justin suše. „Také jsem to celé víceméně popsal jako nějaké ty šarvátky. Samozřejmě jsem měl pár jizev, jež jsem musel vysvětlit. Naštěstí - zásah magickým krupobitím rozbitého skla zanechá na člověku stopy ne nepodobné prohození obyčejným oknem. Rodiče sice zrovna neskákali radostí, ale pád oknem jim zněl mnohem normálněji, než mnohé z těch ostatních vylomenin, které jsem natropil v posledních sedmi letech."

„Docela je chápu," usmála se Hermiona pokojně. „Naši reagovali podobně na mé připojení se ke kroužku rostoucích z lásky, jak to nazval můj otec, po oslavě vítězství. Byli tak šťastní, že jsem naživu, že nějaké těhotenství je nemohlo rozhodit."

„To je tedy chápu. Nakonec - mohlo to dopadnout mnohem hůř," zapřel se Justin v křesle. „A válka stranou - nebo opilecká hádka s divokými Skoty, jak to bylo vysvětleno zbytku našeho příbuzenstva - dokud jsme ve škole, tak to není až tak špatné. Myslím... každoroční stěhování na internát se vysvětluje lehko, ale co napřesrok? Kouzelnické vysoké školy nejsou a na normální s tímhle vzděláním prostě jít nemůžu. Práci si v kouzelnickém světě nejspíš najdu poměrně snadno, ale..." pokrčil rameny, „...rodiče i sestra vědí, kdo jsem, jenže celému rozvětvenému příbuzenstvu to vysvětlovat nemůžeme. A to ani nezmiňuju těch pár přátel, kteří mi zbyli z doby před obdržením dopisu. Co jim řeknu, že dělám? Mávám hůlkou pro dobro státu?"

Hermiona sebou trhla. „Hmm... to nebude jen tak..."

„Mírně řečeno. Uvažuju nad tím, nechat rodiče všem oznámit, že jsem utekl k jakési sektě. To by přinejmenším vysvětlilo mé náhlé zmizení z jejich životů," povzdech si Justin a promnul si prsty čelo. „Já svou rodinu miluju. Chybějí mi. Jenže... nevím, co jim všem říct."

„Přála bych si, abych ti uměla pomoci. Co umřela babička, mám už jen rodiče, takže... to není tak složité. A dokud jsem nepřišla sem, neměla jsem žádné opravdové přátele," pokrčila rameny. „Naši chtěli rozhlásit, že jsem odešla na některou z univerzit na kontinentu. Což je samozřejmě jednodušší, když nemáš rozsáhlou rodinu a přátele, kteří by jen tak lítali po celé Evropě na kafe."

Ctihodný Justin Finch-Fletchley, příslušník staré vážené a dobře situované rodiny, zrudl a plaše se ušklíbl. „To jo... A co plánují říct teď?"

„Že jsem si pořídila dítě a přerušila na rok vzdělávání, abych si dala do pořádku své záležitosti. A časem budeme muset vymyslet něco dalšího," pohlédla Hermiona zamyšleně na Justina, „ale zvažování svých možností by mohlo být řešením i v tvém případě. Rozhlas, že ses rozhodl strávit rok na cestách. Mohl bys doopravdy cestovat... prozkoumat podrobněji širší kouzelnickou komunitu, třeba tam potkáš nějaké milé kluky."

„To je... nápad," pomalu přikývl. „Cestoval bych rád. A možná, že zvládnu oboje. Pokud se mi podaří získat místo v Odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci..."

„To by šlo. Získáš tím trochu času na rozmyšlení, co říct lidem. A práce pro Ministerstvo na ‚nejmenovaném, leč důležitém' postu... je dobrým vysvětlením nejen pro teď."

„Máš pravdu, děkuji ti," usmál se na ni. „Občas je to pěkně... těžké. Snažit se žít ve dvou světech najednou."

„Já vím. Věř mi, že vím," usmála se na něho na oplátku. „Ale alespoň nebudeš muset vysvětlovat, proč se fotky tvého děcka pohybují."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Mám dojem, že nás Malfoy s Ty-víš... tedy Voldemortem rozmazlili," usoudil Ron a s povzdechem se v hluboké beznaději složil na stolek. „Vždycky nám tak pěkně pomáhali, jak okolo trousili stopy..."

„Z toho jedu ani motýlů se nic nezjistilo?" zeptala se Ginny přinejmenším už potřetí. „Ani profesor Lupin víc neví?"

„Jen to, co už nám vysvětlila Hermiona," trpělivě ji chlácholil Harry. „Může za tím být kdokoli starší, třeťáky počínaje. Možná i nějaký ten druhák, pokud je dost chytrý."

„A my netušíme, jestli ty útoky byly tak nedomyšlené, protože za nimi stojí osoby příliš mladé, než aby uměly navléknout něco složitějšího, nebo protože se nás dotyční snaží přesvědčit, že jsou příliš mladí," souhlasila Hermiona a rychle listovala svými lektvarovými poznámkami. Byla pevně rozhodnuta je znovu úhledně přepsat, když se na ně chce podívat profesor Snape, a včlenit do nich pozdější poznatky i opravy omylů, kterých se dopustila při prvních zápisech.

„Ale stále to vypadá na někoho ze Zmijozelu, ne?" zamračil se Ron. „Kdo jiný by chtěl, aby Harry zemřel?"

„Dobrá otázka," usoudil Harry. „Malfoy se změnil... neksichti se tak, Rone, obětování vlastní ruky je pro mě dostatečně průkazným důkazem... ale to ještě neznamená, že se změnili i ostatní. Například takový Crabbe... jeho intelektuální úrovni by to docela odpovídalo."

„Pravda," přikývla Ginny. „Crabbe není zrovna nejchytřejší, ale tohle by zvládl."

„Crabbe to rozhodně být nemohl," pronesla Hermiona nekompromisně. Všichni do ní zabodli pohledy a ona protočila oči v sloup. „Motýli?!?"

„Jo, to je na Crabbea trochu moc dívčí. Dobrý postřeh, Hermiono." Ron si začal zamyšleně okusovat palec u ruky. „A co Pansy? Ta má ráda všechnu tu holčičí načinčanost..."

Zatímco se Hermiona soustředila na svou práci, ti tři pokračovali v rozvíjení roztodivných teorií. Nakonec dospěli k třem nejpravděpodobnějším jménům: Pansy, Dafné a Blaise Zabini („Vždycky mi přišlo, že Zabini je měkota, nemyslíš, Harry?"); kdežto taková Millicent Bulstrodová, s čímž souhlasili všichni, by zaútočila v první řadě na Hermionu - a své případné oběti by navíc prostě prohodila oknem a bylo by to.

Hermiona je poslouchala a na čelo se jí vkradla chmura. Příliš snadno došli k předpokladu, že musejí obviňovat zmijozelské. Většinou to tak bylo, když o tom teď přemýšlela. A zatímco v předchozích letech mohli bez velkého rizika vsázet na Draca, nyní by bylo čirým bláznovstvím rovnou bez důkazů podezírat příslušníky Zmijozelu. Jenže moc dobře věděla, měla na tomto poli rozsáhlé zkušenosti, že brzdit Harryho a Rona v rozletu pohledem z druhé strany, nemělo mnoho významu.

Naštěstí je bude schopná přivést k rozumu, až se sami trochu uklidní.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Severusi? Můžu na tebe mluvit?"

Tohle byl přesně ten důvod, proč se sborovně vyhýbal. Lidé trvali na tom, že na něho budou mluvit. Někteří z nich, třeba Pomona nebo Filius, občas řekli i něco zajímavého. Ostatní byli občas vtipní (Hoochová), nebo neustále smrtelně nudní (Sinistrová). Nicméně všichni zjevně neustále toužili mluvit. A teď, co se vrátil Lupin, tak už ani ten nenechal Severuse v klidu pít čaj a pročítat si poslední číslo Alchymistových Rozhledů.

„Pokud musíš," odtušil tázaný a nanejvýš významně nezavřel svůj časopis, a ani nenaznačil, že by Lupinovi věnoval svou plnou pozornost. „Co je to tentokrát?"

„Chci ti poděkovat, že sis našel čas na pomoc Hermioně," pronesl Lupin svým obvyklým lehce váhavým jemným tónem. Tenhle chlap byl chodící omluvou, což bylo značně rozčilující... navíc když člověk věděl, že za tou něžňoučkou fasádkou se skrývala dřímající bestie. „Je od tebe ušlechtilé, takto se podělit o svůj volný čas."

„Kdyby měla odpovídající základy z Obrany, nemusel bych se obtěžovat," odsekl Severus, „a kdyby nestrávila posledních šest let učením se lehkomyslnosti a předsudkům od svých tupohlavých kamarádů."

Lupin sebou škubl. „Harry mi říkal, že Hermiona se ve volném čase často věnovala studiu Obrany," namítl stále tak měkce a uhlazeně. „Jsem si jist, že si Hermiona zvláštních lekcí cení."

„Též mám ten dojem," podíval se na něho Severus nesouhlasně. „Věřím, že jí v hodinách zbytečně neulevuješ jen kvůli jejímu... stavu. Jistě není tak hbitá, jak bývala, ale hlavu i dominantní ruku má v pořádku."

„Madam Pomfreyová nás varovala, abychom ji příliš neunavovali," řekl Lupin s náznakem sebeobrany v hlase. Pravděpodobně dívku nechával při hodinách sedět v koutě a výjimečně jí dovoloval seslat jednu, či dvě nenáročné kletby. „Ale vyrovnává se s tím dobře."

„To bych předpokládal," shlédl Severus zpět ke svému časopisu a pak rychle pohlédl vzhůru na Lupina. „Je to všechno?"

„Já... ano," Lupin lehce svěsil ramena. „Je to od tebe moc milé, že jí pomáháš - přesto, co cítíš k jejím přátelům a její koleji."

Severus si odfrkl a vlkodlak odešel.

Neklidně si zamíchal čaj a zadíval se na časopis, aniž by ho doopravdy četl. Je od něho moc milé, že jí pomáhá... znovu si odfrkl. Ten vlkodlak by si určitě nemyslel, že je to od něho milé, kdyby tušil, jak Severus pošpinil čistou nevinnou Hermionu Grangerovou svýma slizkýma rukama. I když to nebyla jeho chyba. Vejít to ve všeobecnou známost, Řád by proti němu povstal v čele se všemi nebelvíry... a Lupin by byl mezi prvními, kteří by šli po jeho hrdle.

Letmo se ušklíbl nad tou představou... nad onou pohoršující představou něžné malé Hermiony nosící pod srdcem dítě Slizkého Mizery; představoval si bezmocný vztek jejích přátel, kdyby zjistili, že byla jeho, i když jen krátce. A ona by ho bránila, zahanbená svou účastí v té záležitosti... protože by měla dost slušnosti k přiznání své viny.

Ať už ho představa toho poprasku těšila sebevíc, tomu děcku by to nepřál. Lepší být parchantem bez otce, než vědět, že jsem bastardem Severuse Snapea... a to děcko vlastně vůbec nemusí být bez otce. I kdyby si ji nedokázal získat Draco - žena schopná rodit zdravé děti měla svou nezanedbatelnou cenu; i když většina kouzelnického světa by se nechýlila k takto sprosté definici.

A tato schopnost kromě toho nebylo jedinou dívčinou předností. Na jejich další lekci si znovu vyčesala vlasy a Severus byl ohromen poznáním, jak dokonalá a dospělá Hermiona je. Většina jejích spolužaček stále ještě působila neohrabaným nehotovým dojmem dospívajících... jenže i přes své těhotenství, které zpomalilo a znejistilo její pohyby, měla Hermiona jemně vymodelované rysy a zcela bezchybné proporce. Severus si během lekce našel více než jednu vážně znějící výmluvu, aby mohl přejít za dívčina záda a nerušeně se kochat její štíhlou šíjí i půvabnými pohyby, jimiž přesouvala figurky po šachovnici.

Ó, ten výraz na Lupinově tváři, kdyby tušil, že Srabus tiše obdivuje překrásné křivky studentky, s níž se tak ušlechtile podělil o svůj volný čas...!

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Nikdy se jí nedostalo příležitosti strávit tolik času prohlížením si jeho rukou. Teď, když podrobně rozebíral všechny chyby, jichž se při hře dopustila, a přesunoval přitom figurky po celé šachovnici, si nemohla pomoci, aby si je neprohlížela. Štíhlé, pokryté mnoha jemnými jizvami jako připomínkou let strávených vařením lektvarů, s dlouhými prsty a lehce vystupujícími klouby. V klidu asi nevypadaly nic moc. Ale v pohybu jimi byla fascinována natolik, až zapomněla věnovat plnou pozornost tomu, co vlastně dělaly.

„Šachmat."

„Zase?" zadívala se na šachovnici a pak zavřela oči. „Ach né... Dívala jsem se, jak děláte ten tah, a přitom mi to vůbec nedošlo!"

„Očividně," posbíral poházené figurky - obyčejné nepohyblivé kousky dřeva bez tváří. Měl pravdu... hrát bylo mnohem jednodušší, když figurky nemohly protestovat ani ji pozorovat svými drobnými obličejíky. „Ale konečně jste dokázala udržet své oči na šachovnici po celou partii. To je pokrok."

„To je. Ani jednou jsem se nelekla," většinou proto, že se věnovala jistým znepokojujícím myšlenkám o jeho rukou, ale i tak. „Dáme si ještě jednu hru?"

„Dvě partie pro jeden večer stačí, řekl bych." Od jejich první lekce už to nikdy znovu nezmínil, ale zjevně si dával velký pozor, aby svou spoluhráčku neunavil. „Zatím si dejte šálek čaje a já se podívám na ten váš výzkum."

Skutečně si šálek čaje dala - a to byla chyba. Pokoušela se nevšímat si narůstajícího tlaku ve svém močovém měchýři tak dlouho, až se musela s trhnutím postavit. „Ehm... pane, omluvte mě, musím se na chvilku vzdálit."

„Proč - aha," vypadal poněkud vyvedený z konceptu. „Jistě."

Až doteď se jí dařilo vyhýbat se nevyhnutelnému. V tu chvíli však zrudla v rozpacích. „Je... ehm... někde blíž než v prvním patře?" Po schodech se jí nechodilo nejlépe, ani když měla měchýř prázdný.

„Ne." Pozoroval ji, jak vyrazila ke dveřím, a netrpělivě si povzdechl. „Pokud je toto nejvyšší rychlost, jakou jste schopna vyprodukovat, budete mít už dávno po večerce, než se sem vrátíte."

„S tím se nedá nic dělat," ucedila Hermiona skrz stisknuté zuby. Co vstala ze židle a rozešla se, tak už si opravdu musela poodejít. „V současné době rychlejší chůzi nezvládám."

„Takže v zájmu kladného výsledku," zamumlal si pod fousy a následoval ji ze dveří, „pojďte tudy." Vedl ji dál nevýraznou chodbou, až zastavil u držáku, který vypadal, že na zdi zbyl z dob, kdy byla sklepení osvětlena dřevěnými loučemi. „Snape."

Nedaleko držáku se objevily dveře a otevřely se. Hermiona na ně tiše zírala. Opravdu ji vede tam, kam si ona myslí, že ji vede?

„Nemáme celý večer, slečno Grangerová," pronesl studeně a pokynul jí, aby vstoupila první. Za dveřmi se nacházelo přesně to, co čekala, že tam bude - jeho soukromý byt. Hermiona stála v malé místnosti, která pravděpodobně bývala docela rozumné velikost, dokud ji současný majitel kolem dokola neobložil rozměrnými přeplněnými knihovnami. Při jedné stěně byl krb, u protilehlé stál pracovní stůl a v další stěně se nacházely další dveře. Znovu jí pokynul, aby jimi prošla - takže se ocitla v jeho ložnici.

Dobrotivá nebesa! Jeho ložnice. V celých Bradavicích nebyla jediná studentka, která by o této místnosti neměla vlastní bujné představy.

Vlastně ji trochu zklamala... obvyklá bradavická postel s nebesy na čtyřech dřevěných sloupcích, krytá závěsy z modrozeleného brokátu, pár opotřebovaných předložek, ložnicový nábytek zcela normální, ačkoli zrcadlo chybělo. Holé zdi byly ozdobeny jedinou krajinkou miniaturní velikosti.

„Už jste se dodívala?" zeptal se značně mrzutě a nepatrně... zahanbeně.

Hermiona cosi zakoktala a on jí ukázal na v pořadí již třetí dveře, menší než předchozí dvoje. „Tudy. A pospěšte si prosím."

„Ach... jistě," přechvátala ložnicí do oné Bohem požehnané koupelny. Byla malá, a ač se na pohled zdála docela uklizená, v ovzduší se vznášel lehký zápach nečistoty. Nicméně měla toaletu, a o tu tady kráčelo především.

Poté, když si myla ruce, se Hermiona teprve pořádně rozhlídla okolo sebe. Jednoznačně pánská koupelna... jediný opotřebovaný hřeben, pár nepopsaných lahviček... a to bylo vše. Nedovolila si dotknout se jeho ručníku, tak si ruce zběžně otřela do vlastního hábitu. Vykolébala se z koupelny a jemně se na něho usmála. „Děkuji vám."

„Vzhledem k okolnostem..." umlkl a snažil se nedívat na její břicho, „...je to na příslušenství v prvním patře docela daleko."

„To opravdu je," přitakala ohnivě. Častokrát musela chůzi do té dálky absolvovat s nohama křížem. „Vážím si toho."

Přikývl. Hermiona si začala nervózně pohrávat s vlastním hábitem. Byl to divný pocit... stát tady, v jeho ložnici a snažit se vymyslet, co říci. Odlehlo jí, když zaslechla tiché mňouknutí a uviděla Akilu vstát z čehosi, co musel být Snapeův polštář. Maguárka se rozvážně převlnila na bližší stranu postele a dožadovala se pozornosti.

„Ahoj, krásko," pozdravila ji Hermiona, přešla přes místnost a podrbala kotě za obrovskýma ušima. Akila zavrněla a jemně dívce šťouchla packou do těhotného břicha. Křivonožka okázale ignoroval rostoucí připomínku přítomnosti dítěte, ale Akila se jí vždy zdála plně zaujatá. „Je mi to líto, ale teď ti na pozdrav neodpoví... zrovna spí." Akila stejně znovu strčila do Hermiony, zřejmě doufala, že jí dítě odpoví pohybem. Teprve potom dovolila Hermioně znovu ji podrbat za ušima.

„Jak víte, že dítě spí?"

Vzhlédla ke Snapeovi a shledala, že na ni hledí se stejným výrazem, jaký mívá Křivonožka, když je v dohledu ryba - vypadal tak naprosto nezaujatě, až bylo nad slunce jasnější, že ho to doslova fascinuje.

„No, vlastně nevím," pohladila si bříško volnou rukou, zatímco druhou stále dělala Akile dobře v kožiše. „Ale teď se vůbec nepohybuje, takže předpokládám, že spí."

„Chápu," chvilka zaujetí se vytratila a on se znovu odvrátil. „Váš výzkum - ač úzkoprsý a neumělý - nás čeká, slečno Grangerová."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Rito,

mám pro Tebe námět na nejlepšího sólokapra od dob Turnaje tří kouzelníků. Ozvi se mi obratem.

Zdravím... atd.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 10:49:29
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one