Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Vyloučení a uvěznění Marietty Edgecombeové způsobilo mezi studenty ještě větší pozdvižení než se povedlo skutečnosti, že otěhotněla Hermiona Grangerová. Byla už značně pokročilá hodina, když se Severusovi konečně podařilo za pomoci nemalého pouštění hrůzy zahnat poslední z jeho zmijozelů do postelí; s Dracem přitom bylo stejně těžké pořízení jako s příliš rozrušenými prváky. Zabrala na něho až pohrůžka, že dojde k prozrazení jeho zájmu o onu dívku, které by mohlo vést až k tomu, že by se dotyčná stala cílem pomstychtivých útoků mířených proti Dracovi; teprve tehdy mladík ustal s neklidným pobíháním a odebral se na lože.

Když se v prostorách Zmijozelu konečně rozestřelo ticho, seslal Severus na ložnice prvních ročníků několik nepovolených uspávacích kouzel a tiše vyklouzl ze sklepení. I když si neřekli ani slova, přeci byl přesvědčený, že je očekáván k soukromému rozhovoru.

Minerva McGongallová ještě stále seděla za svým pracovním stolem, klobouk měla odhozený stranou, ve tváři únavu. Vrásky okolo jejích očí a stříbrné prameny ve vlasech Severuse stále ještě dokázaly tu a tam zastihnout nepřipraveného - tolik let zůstával její vzhled stále týž, takže jakákoli drobná změna působila jako blesk z čistého nebe.

„Nazdar, Severusi," ozvala se a křivě se na něho pousmála. „Myslela jsem si, že ještě přijdeš."

„Vzhledem k okolnostem..." přikývl a ze zvyku se posadil ke krbu, na místo, kde vždy podával hlášení Albusi Brumbálovi. Ostře pohlédl na Brumbálův portrét - bylo značně matoucí mít na hradě portrét i ducha bývalého ředitele - a nadzdvihl obočí. „Vypadá to, že naše nová ředitelka volí jiný přístup než ty, Albusi."

Minerva sebou trhla, zatímco portrét se zachmuřil. „Stále si myslím, že byla Minerva příliš krutá," usoudila malba zamyšleně. „Nicméně se nedomnívám, že bych se za těchto okolností zachoval jiným způsobem."

„Samozřejmě, že by ses choval stejně. Členka jedné z nedůležitých kolejí zaútočila na jednu z tvých milovaných nebelvírek." Severus nebyl v náladě hýčkat Brumbálovu samolibost. Hermiona i s jeho dítětem mohla zemřít - to pomyšlení ho stále ještě mrazilo až do morku kostí.

„Severusi, to od tebe nebylo spravedlivé," napomínal ho Brumbál jemně. „Zatímco nemohu popřít jistou nevýraznou podporu své staré koleji, již jsem čas od času -"

„Slova ‚nevýraznou' a ‚čas od času' bych rozhodně nepoužila, Albusi." Oba muži - živý i namalovaný - se s překvapením ve tvářích otočili k Minervě. Pokud si byl Severus vědom, tento tón hlasu při hovoru k Brumbálovi nikdy předtím nepoužila. „Neustále jsi je nestydatě protežoval. Nepopírám, že jsem se chovala podobně, ale vedoucí samozřejmě vždy do jisté míry nadržují svým vlastním kolejím. Ale ty jako ředitel jsi měl zůstat nestranný."

Brumbál zamrkal. „A v které chvíli jsem nestydatě -"

„Když nedokonaná zamýšlená vražda studenta Zmijozelu byla potrestána týdnem školního trestu, protože útočníci byli z Nebelvíru?" zeptal se Severus hedvábně.

Brumbál na něho chvíli tiše civěl, pak sklopil oči. „Severusi, tehdy -"

„Tehdy ses zajímal mnohem víc o Jamese a Siriuse než o Severuse, který ti byl v nadcházející válce mnohem užitečnější než ti první dva dohromady," usadila ho Minerva krutě. „Vím, žes je měl rád, Albusi, to já také, ale jejich chování bylo neomluvitelné - a i přesto jsi pro ně omluvu našel."

Severus se nemohl rozhodnout, jestli se má Minerviným výrokem, že byl užitečnější, cítit uražen, či potěšen, jako by snad byla užitečnost ve válce tím jediným, na čem záleží; nicméně pohled na ztuhlou tvář dokonalého Albuse Brumbála byl rozhodně potěšující. Bylo o tolik snazší cítit vztek vůči tomuto muži, když byl mrtvý a už nemohl užít svého osobního kouzla a otcovského přístupu k utišení Severusova hněvu. „Zcela souhlasím," usoudil studeně, „najmě ve světle vědomí, že vůči zmijozelovi ohrozivšímu život nebelvíra bys tak shovívavý nebyl."

„Teď jsi nespravedlivý, Severusi," ohlédla se po něm Minerva káravě. „Draco se ho koneckonců pokoušel zabít a v jeho případě shovívavý byl, ačkoli ve tvém by zřejmě nebyl."

„Ale -"

„To by stačilo, Albusi," stočila Minerva k portrétu zcela shodný káravý pohled. „Nikdo z nás si v tuto chvíli nechce povídat s tebou. Prosím, odejdi, ať si můžeme promluvit."

Portréty byly zavázány poslouchat současného ředitele školy, takže i Albus byl nucen odejít, přestože se strašně mračil.

„Takhle je to lepší," oddechla si Minerva. „V této otázce jsme on a já spolu nikdy nesouhlasili, však víš. Vždy jsem dávala přednost přísnějším potrestáním za přestupky než Albus - ten měl zpravidla sklony odpouštět a zapomínat, a to i ve chvílích, kdy takové chování hraničilo s bláznovstvím."

„Takový byl pokaždé." I když z této vlastnosti bývalého ředitele měl Severus sám prospěch, stejně ho rozčilovala. „Ty jsi rozhodně byla... neoblomnější."

„Ve více než v jednom směru," ušklíbla se na něho Minerva téměř ďábelsky a pak se rozesmála jeho překvapenému výrazu. „Víš, že jsem jednou dostala přísnou důtku za propašování přítele do školy, krátce po tom, co jsem začala vyučovat? Byla jsem zcela rozběsněná, že je se mnou zacházeno jako se svéhlavou studentkou."

„To... jsem nevěděl," náhlá změna tématu byla natolik matoucí, i s odhlédnutím od skandálnosti tématu nového, že se Severus cítil poněkud ztracen.

„Nevěděl. Vždycky jsem byla smutná, žes nikdy nenásledoval mého nestoudného příkladu," pohlédla na něho přes obroučky brýlí. „Byl jsi tak mladičký, když jsi tady začal učit... udělalo by ti dobře tu a tam se zapomenout."

„Ani odvážnému nemusí vždy přád štěstí a příležitost se jen málokdy nabídne sama," odvrátil pohled. Rád by se... spustil, tu a tam. A ačkoli se v jeho životě několik málo žen vyskytlo, žádná z nich se nedozvěděla, kde Severus spává. Už kvůli bezpečnosti, nejen protože se to nesluší.

„Jistě, máš pravdu. Ale je to smutné," přikývla Minerva. „Nicméně... stále věřím, že Albus vzal tvůj vztah se Siriusem za špatný konec. A já jsem alespoň vyloučila studentku, která se pokusila zabít spolužačku, zcela bez ohledu na to, ze kterých kolejí byly."

„A udělila jsi nemálo bodů všem studentům, kteří vraždě zabránili, bez ohledu na to, ze které koleje byli," pousmál se na ni Severus. „Malcolm Baddock se nosil jako páv a Millicent Bulstrodové nikdy předtím její spolužáci tak nadšeně neblahopřáli. Mám za to, že jsou nyní všichni nakloněni uznávat tě co morální autoritu daleko více než kdy dřív."

„To jsem ráda. Chci být morální autoritou, nakolik to jen půjde. Což vyžaduje pohřbít i naši někdejší rivalitu. Ty už nejsi vedoucím koleje, se kterou mí vlastní studenti soupeří." Najednou se usmála. „A nejsi už ani tím příšerně otravným studentem, který se neustále trapně vyptával, místo aby prostě dělal, co se mu řeklo. Jestli nebylo zrovna nejjednodušší učit slečnu Grangerovou, když byla mladší, učit tebe byla naprostá noční můra."

Severus se pokusil příliš se nerozzářit nad tou lichotkou. A že to lichotka byla, i když mnozí by ji v onom vyjádření nerozeznali. „Slečna Grangerová se zase na druhou stranu nevyptává dostatečně... ačkoli už se začíná učit."

„Začíná," přikývla Minerva. „Asi znamení vyspělosti."

„Asi." Severus se odvrátil, nevěřil svému vlastnímu výrazu. Hermiona byla dospělá, i když stále měla své puberťácké chvilky, a to vědomí nebylo úplně... příjemné.

„Také bych řekla." Minerva vstala od stolu, trhla sebou a položila si ruku na kříž. „Stejně... nemám v úmyslu přehlížet vzájemné napadání se mezi studenty, Severusi, a nezáleží mi na tom, ve které koleji jsou. Ale pro dnešek už mám v úmyslu pouze dojít do postele. Tohle byl zatraceně dlouhý den a já potřebuji ohřívací lahev. Také by ses měl jít vyspat... vypadáš příšerně."

„Asi bych měl." Hrozící ztráta dítěte, zakopání válečné sekery s Minervou a šedesát bodů pro Zmijozel v jednom jediném dni způsobilo, že onen den byl velice dlouhý a únavný. Pokud si pospíší, podaří se mu usnout dřív, než se mu do života vřítí další velká pohroma a znovu postaví celý dosavadní řád na hlavu.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„To byl opravdu odstrašující výkon."

Hermiona přitakala, opřela se zády do opěradla židle a unaveně si přejela rukou po tváři. „Já vím, omlouvám se. Dnes večer se prostě nemohu soustředit."

Severus kývl, vstal od šachovnice a připravil čaj pro ně pro oba. „Myslel bych si, že jste útokům na svůj život už přivykla," odtušil suše.

„Na to si nikdy nezvyknete, řekla bych... tedy, přinejmenším já jsem si nezvykla. Děkuji vám," přijala nezdobený šálek s podšálkem, jenž jí podával, a lehce upila. Čistý a silný - byla docela překvapená zjištěním, že jeho výběr čaje odpovídá jejímu. „Ale v tom to zas až tak není. Odehrálo se to příliš rychle... a byl to dost ubohý pokus."

„I nemotorní vrazi často uspějí." Usedl proti ní a prohlížel si šachovnici. Téměř všechny Hermioniny figurky byly odstraněny za okraj hracího pole. „Co se stalo tak důležitého, že vás to odvedlo od učení se základům logického uvažování?"

Hryzla se do rtu. „Vina," přiznala. „Za tu kletbu, kterou jsem seslala na Mariettu. Tedy vlastně na pergamen, ale věděla jsem, že může někoho zasáhnout. Měla jsem si o ní zjistit víc."

„Neměla jste si o ní zjišťovat víc. Měla jste víc přemýšlet," namítl, přerovnávaje figurky do základního postavení pro novou partii. „Povahu kletby jste znala, prostě jste nepromyslela každý možný důsledek jejího užití."

„Nepromyslela. A stejný problém mám i v šachách, ne? Znám jednotlivé tahy, ale nejsem schopná domyslet všechny důsledky každého z nich," zamračila se Hermiona a znovu se napila čaje. Bylo to rozčilující, najít takový nedostatek ve své mysli, o níž se vždy domnívala, že je dokonale spořádaná. Na druhou stranu zase bylo nemálo potěšující mít možnost sednout si v klidu se Severusem Snapem a normálně dospěle konverzovat...

„Zřejmě ano, i když jsem si nebyl jist, zda jste správně pochopila jádro problému," pronesl okázale ledabylým tónem: jasné znamení, že zabodovala a on se snaží nevypadat potěšeně.

„Radost z toho nemám, ale chápu to," natáhla se přes stolek umístit zpět na místa ty dvě figurky, které se jí podařilo - zřejmě čirou šťastnou náhodou - ukořistit. „Nemám ráda zmatek a nepředvídatelnost. Mám ráda všechno pěkně uklizené."

„Častá vada příliš spořádané mysli," zaklonil se v židli a zamyšleně si ji prohlížel. „Pokud toužíte pouze po akademické kariéře, nemusíte na svém přístupu nic měnit. Nicméně práce s magií vyžaduje neustálé přizpůsobování se a i ta nejmenší změna na začátku pracovního postupu může ve výsledku vést k naprosto odlišným cílům."

„Jako při vaření lektvarů," přikývla. „Ale stále mi to Mariettino prokletí tíží svědomí, ačkoli se mě pokusila zabít. Že bych byla zase tou starou nenapravitelnou nebelvírkou?"

Na jediný prchavý okamžik se doopravdy usmál. „Vlastně ani ne. Svědomí pravého nebelvíra či nebelvírky by především bylo ukonejšeno v téže chvíli, kdy oběť prokletí učiní cokoli, čím si, byť se zpětnou platností, zaslouží být prokleta."

Hermiona sebou trhla. „Na obranu své koleje... ach." Bylo to nepříjemně přesné. „Přeci nemůžete omlouvat něčí prokletí budoucím činem dotyčného. Vždyť já jsem nevěděla, že se mě jednou pokusí shodit ze schodů."

„Jistěže ne. Její chování neomlouvá vaše ani v nejmenším. Hryže vás svědomí, protože moc dobře víte, kde jste pochybila."

„Pochybila - a hryže," souhlasila Hermiona a pohodlně si položila šálek na poličku, v niž se jí změnilo břicho. Pokud se v těchto dnech usadila tím správným způsobem, mohla si na břicho bez problémů položit tácek se svačinou. „Nacházím u sebe rozčilující sklon dohánět sebe samu k zodpovědnosti za své činy," pronesla, začínala se jí zmocňovat vrtošivě žertovná nálada. „Mám neodbytný dojem, že začínám být nechutně dospělá. A to jsem si myslela, že jako nebelvírka budu proti těmhle sklonům imunní."

„Mohu vás z vlastní zkušenosti ujistit, že většinou to tak je. Pravděpodobně byla vaše imunita narušena četnými styky se členy jiných kolejí v průběhu války."

„To bude jádrem pudla," kývla spokojeně. Náhle se jí hrníček na podšálku rozhoupal a ona si jemně zatlačila rukou z boku na břicho. „Nech toho. Občas si hraje fotbal s mými játry," vysvětlila vzápětí, když si všimla Snapeova vyjeveného pohledu. „A... au!... používá můj močový měchýř místo bubnu. Mohla bych...?"

„Jistěže." Tentokrát ani nevstal, jen mávl rukou ke dveřím. „Vyslovte své jméno - upravil jsem ochrany, aby vás poznaly. Nemám v úmyslu vás co deset minut doprovázet na toaletu."

„Vážně?" Když viděla, jak se začertil, urychleně zamířila ke dveřím. „Samosebou. Děkuji vám."

Zrušil část ochran svého bytu, aby jí bylo dovoleno vstoupit. Bez dozoru. Mohla by se mu bez dovolení přehrabovat v šuplících anebo si bez překážek prohlédnout jeho soukromou sbírku knih. Ne, že by něco takového udělala, ale to, že ji zrovna on postavil do pozice, v níž by mohla... Hermiona šla nejvyšší rychlostí, jakou dokázala vyvinout, pevně rozhodnutá nedat mu příležitost k domněnce, že mu snad zvědavě šmejdila po pokojích. Ještě jí ani nestihly oschnout ruce a už byla zpátky v jeho kabinetě.

„Děkuji vám," usmála se na něho plaše. „Myslím, že opravdu nejsem schopna dostat se včas na dívčí záchody v prvním patře."

„Vypadá to, že se vaše chůze zpomalila do majestátního kolébání," souhlasil a potměšile se pousmál nad jejím znechuceným odfrknutím. „O čem jsme hovořili, než jste poodešla?"

„O mé neschopnosti předpokládat důsledky mých činů a polehčující okolnosti jisté vyspělosti, dostatečné dokonce k navození pocitů viny za způsobení trvalých následků druhé osobě," oznámila Hermiona a s úlevou se složila na svou židli. „Což koneckonců s tím kolébáním vlastně přímo souvisí," bylo to jako přisypávání soli do rány - i když to nikdy neměla předem v úmyslu, stejně se při jejich vzájemných rozhovorech zas a znovu vracela ke svému těhotenství. „Další případ mé náhlé neschopnosti předjímat důsledky vlastního jednání, čímž jsem ublížila jiné osobě."

„Tato konkrétní... záležitost nebyla bez následků i pro vás osobně," poukázal, na jeho tváři znehybněl uzavřený výraz. „Narozdíl od prokletí slečny Edgecombeové."

„Pravda," usmála se mírně. „Zvláštní, všechny knihy stále omílají zázrak zrození nového života a radosti mateřství a víte, o čem se vůbec nezmiňují? O srdeční arytmii. Co jsem přestala zvracet, žiju na Protivném protiléku."

„A já se divil, k čemu ho madam Pomfreyová potřebuje takové množství," zamyšleně poklepával štíhlým prstem na šachovnici. „Mohla byste si ho vařit sama. Je to docela jednoduchý lektvar, ale pomůže vám nevyjít zcela ze cviku, a navíc žádná z jeho přísad není nebezpečná pro ženu v jiném stavu."

„Mohla bych?" Hermiona se opravdu snažila nemluvit příliš nadšeně. Lektvary jí chyběly; to stálé sepisování pojednání bez možnosti současného praktického uplatnění bylo ubíjející. „Budu potřebovat použít laboratoř... nebude vám to vadit?"

„Jistěže ne. Mám na práci důležitější věci než zas a znovu vařit lektvar hodný nanejvýš studenta třetího ročníku," pokrčil rameny. „Budu na vás samozřejmě dohlížet, ale i tak se mi podaří omezit čas trávený obnovováním zásob pro ošetřovnu."

„Báječné!" Když tázavě zvedl obočí, Hermiona se zarděla nad svým vlastním vzrušeným nadšením. „Chybějí mi. Lektvary. Jsou tak..." rozmáchla se široce rukama, „...tak důmyslné. Formule a Přeměňování mám také ráda, ale v nich jsou pouze různé úrovně složitosti sesílaných zaklínadel, kdežto v Lekvarech... zvlášť teď, co jsem začala s vlastním novým výzkumem... je všechno mnohem složitější. Člověk má stále spoustu možností, jež pouze mohou být správné podle toho, který z možných postupů zvolí."

Snape zvolna kývl. „Tím se vaření lektvarů podobá hraní šachu. Pouze tutéž složitost vnímáte při vaření jako výzvu a při šachu jako hrozbu."

Hermiona, kterou nikdy nenapadlo pojmenovat to zrovna takto, chvíli přemýšlela. „Asi ji vnímám různě, máte pravdu. Vaření je... tvořivá práce a já ráda tvořím něco nového. Šachy jsou přímým útokem na mou osobu, takže se cítím více ohrožena a méně natěšená."

„Chápu," znovu zabubnoval prsty na šachovnici. „Domnívám se, že naši sobotní schůzku přesuneme do laboratoře. Možná, že tam vám teorie, které se vás zde snažím naučit, přijdou snadněji pochopitelné."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus se usmíval, ještě když ho nohy unášely chodbami k jeho bytu. Večery v Hermionině společnosti bývaly vždy velice frustrující: stále musel pozorovat, jak se trápí nad problémy, které by pro kohokoli její inteligence měly být hračkou; nicméně dnešní večer byl úspěšný. Konečně začínala rozumět svým vlastním slepým místům, a dokonce se s nimi pozvolna začínala vypořádávat. A její přiznání, že cítí vinu za ublížení slečně Edgecombeové, ho překvapilo a potěšilo... zodpovědnost nebyla běžnou nebelvírskou vlastností, ale ona ji zjevně dokázala odkudsi vydolovat.

Úsměv rychle povadl, když Severus zjistil, že jeho nevelký obývací pokoj je okupovaný bledou postavou. A to nikoli obvyklým jednorukým mládencem, nýbrž průhledným duchem s dlouhým stříbřitým plnovousem. „Co chceš, Albusi?" zeptal se návštěvníka krátce. Hovory s předchozím ředitelem byly vždycky nesmírně bolestné; úplně cítil, jak ho opouští hřejivé potěšení z Hermioniných pokroků a její společnosti.

„Spolu s Minervou jste včera večer načuřili můj portrét," vytkl mu Albus Brumbál mírně. „Přerušovali jste ho v půlce vět, pokud jsem tomu dobře porozuměl."

„Ani jeden z nás nebyl v ředitelně proto, aby mluvil s ním," založil si Severus ruce na prsou. „A nehodlám vzít zpátky ani jediné slovo, které jsem mu řekl."

„Ano, chápu, že jsi všechno myslel vážně," sepjal si duch prsty do stříšky a přemítavě pohlížel na Snapea. „Však jsi také měl plnou pravdu... nikdy jsem nebyl úplně nestranný. S tímto prohlášením by můj portrét ovšem nesouhlasil. Koneckonců byl vytvořen jako dokonalá nápodoba mého živoucího já. Zatímco já, s nadhledem mrtvého muže, jsem v lepší pozici k nezaujatému posouzení svého vlastního života."

„Označení ‚nebyl úplně nestranný' neodpovídá meritu věci. Bezostyšně jsi napomáhal Nebelvíru a ostatní tři koleje jsi zcela vědomě ignoroval," ohradil se Severus od likérníku, ke kterému se přesunul, aby si posloužil sklenkou brandy. Když měl co do činění s duchem Albuse Brumbála, nebyl čaj vhodným nápojem - nebyl dostatečně silný. „Dokonce i nebelvíři si toho povšimli."

„Ach můj milý... pak to tedy muselo být horší, než jsem si sám myslel," povzdechl si Brumbál nehmotně a odplul k nejbližší knihovně, kde začal studovat hřbety knih. „A to jsem si tehdy myslel, jak mi to jde."

„To sis myslel vždycky," nešetřil mrtvého Severus, který si byl poměrně jistý, že Brumbál nikdy nepřiznal, že by se někdy byl zachoval špatně. Byl schopen připustit, že se mýlil, že byl špatně informovaný - ale nikdy, že byl zlý.

„Ano, pravděpodobně ano," sdělil Brumbál objemnému svazku o alchymii dvanáctého století. „Před chvilkou tudy prošla slečna Grangerová. Ustoupil jsem do zdi, dokud se nevzdálila, nechtěl jsem ji vylekat."

Do prkýnka dubovýho třikrát sešroubovanýho - Severus až příliš dobře poznal onen nevinný tón, jímž Brumbál pronesl své sdělení. Ten tón posluchači nařizoval: ‚Dávám ti poslední příležitost, abys mi všechno vysvětlil sám, pak už se začnu vyptávat.'

„Ne, že by se tě to týkalo," procedil Severus skrze stisknuté zuby, „ale dávám slečně Grangerové lekce o základech strategie, protože Lupin jeví žalostnou neschopnost učit studenty čemukoli jinému než situacím, kdy na sebe dvě osoby pálí kletby ve volném prostoru s hladkou půdou pod nohama. Dotyčná sem chodí užívat mou koupelnu, jelikož na dívčí příslušenství v prvním patře je to poněkud daleko."

„A ty jsi přizpůsobil ochrany svého bytu, aby sem mohla vejít bez tvé přítomnosti." Dokonce i v podobě ducha dovedl Brumbál jiskřit očima totálně nanervyjdoucím způsobem. „Takováto výsada nikdy nebyla udělena ani mně."

„Nikdy sis ji nezasloužil," odpálil ho Severus a zabodl svůj černý pohled do návštěvníkova stříbřitého. Neměl zrovna náladu na škádlení - už proto, že se cítil docela šťastný, než se tu zjevil Brumbál. „Ty jsi neměl ani jeden jediný rozumný důvod k návštěvě mých pokojů za mé nepřítomnosti, zatímco osoba s omezenou pohyblivostí, která pravidelně schytává rány přímo do močového měchýře, potřebuje mít příslušenství v přímém dosahu."

Brumbál sebou trhl. „Dobrotivá nebesa. Neměl jsem tušení, že se miminka projevují tímto způsobem."

„Ani já ne. Těhotenství je zjevně stav mnohem nepříjemnější, než se nás snaží přesvědčit běžně dostupné romány." Hermiona ho postupem doby zásobovala stále podrobnějšími informacemi o svém těhotenství. Snažil se před ní skrýt svou fascinaci procesem vzniku nové dokonalé, nezávislé lidské bytosti v podstatě z ničeho, ale měl neodbytný dojem, že jeho snaha nebyla korunována úspěchem.

„Zjevně ano. Slečna Grangerová se s celou tak obtížnou situací očividně vyrovnává velice úspěšně," jiskření se poněkud zmírnilo a Albus uznale přikývl. „Když tudy procházela, tvářila se docela vesele a od jejích učitelů slýchám jen samou chválu."

„Ona to... zvládá," usoudil Severus a bojoval s náhlou potřebou zjihnout při vzpomínce na mladou ženu. „Studuje velice poctivě a k OVCím hledí spíše se vzrušeným očekáváním než s hrůzou."

„To je dobře," přikývl Brumbál. „Slečna Grangerová je jedinečná mladá dáma, která zcela nepochybně dosáhne v životě výjimečných úspěchů."

„Brány školy opustí s dítětem jako přítěží, takže není pravděpodobné, že bude mít čas a příležitost dosáhnout velikosti," to pomyšlení přisypalo další pelyněk do Severusovy nálady. Byla to jen její chyba, samozřejmě, ale i tak se mu nelíbilo, že její slibná budoucnost bude pokažena jeho dítětem.

„Možná tě ještě překvapí, Severusi," jiskření se vrátilo, rozčilující ještě více než obvykle.

„Pochybuji. Pokud je to vše, Albusi, měl jsem dnes velmi dlouhý den a ještě musím známkovat," zadíval se Severus významně na ducha, který se vzápětí lehce přihrbil a ztratil trochu ze své zářivosti.

„Jistě, Severusi. Dobrou noc." Brumbál vyplul dveřmi a Severus věnoval minutu posilování ochranných štítů svého bytu a přidání zvláštní vrstvy proti duchům. Neměl rád, když se mu mohl kdokoli dostat do pokojů - a ani Draco nebyl schopen otevřít dveře ložnice.

Opravdu mu zbývalo oznámkovat haldu prací, nicméně je odložil bokem a začetl se do zápisu z Hermionina posledního výzkumu. Nadšeně se ponořila do zkoumání širšího spektra uzdravovacích elixírů a Severuse napadlo, že by se Hermiona mohla dát na dráhu léčitelky. Jistě by byla schopna skloubit praktickou přípravu pro budoucí povolání s péčí o dítě, pokud by nastoupila do některého z menších ústavů ve Walesu nebo Skotsku, namísto ke Svatému Mungovi... v menších zařízeních měli vždy větší potíže s lákáním nových praktikantů do svých řad, takže by zřejmě byli ochotni poskytnout lecjaké úlevy a také pravděpodobně měli vlastní zařízení pro péči o předškolní děti svých zaměstnanců.

Strávil nanejvýš uklidňující hodinku dopisováním poznámek po celém pergamenu - pouze několik málo z nich bylo negativních - a pak se odebral na lože. Ležel na zádech, zíral do tmy a dovolil své představivosti vykreslit mu příjemný obrázek pěkné, zeleně oděné léčitelky se štíhlou šíjí a drobnýma křehkýma rukama, šťastné ve svém povolání, která po odpolední směně vyzvedává rozkošné batole s kudrnatými vlásky ze sluncem zalité místnosti plné malých dětí. Usnul při imaginárním zařizování jejich domku zrovna vprostřed snahy vymyslet, kolik bude potřeba pořídit knihoven.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Hej, Hermiono!"

Hermiona vzhlédla od snídaně na Colina Creeveyho, který se s žuchnutím svalil na protější lavici. „Čau, Coline."

„Čau!" zazářil na ni. Válka, strádání, ani brzký trudný konec jeho oblíbeného foťáku v prackách smrtijedů nedokázaly uhasit chlapcovu živou veselost. „Poslyš, Hermiono, mohla bys mi prokázat jednu velkou laskavost?"

„Jakou?" pozvedla Hermiona obočí. „Budeš zase něco fotit?"

„Jasně, že jo. Jako vždycky!" zašklebil se na ni a poklepal na foťák, který mu visel na krku. „Koukni, potřebuju začít pracovat na ukázkovém albu. Mohl bych to nechat až na příští rok, mám čas, ale ty jsi příležitost, která se nebude hned tak opakovat. Prací na škole jsem hrozně omezený, co se věkového rozpětí týče. Chápej, všem je buď pod dvacet, nebo přes čtyřicet... nebo přes osmdesát. Takže pokud se mi podaří dosáhnout různorodosti alespoň těhotnou dámou a jednorukým mládencem... chápeš?"

„Draco s tím souhlasil?" vytřeštila na něho Hermiona oči.

„Ne. To je další součástí té laskavosti: potřebuju, abys mi pomohla přesvědčit ho," ohlédl se Colin ke zmijozelskému stolu s výrazem přímo hladovým. „Má nádhernou stavbu těla. Už stačí jen dobré nasvětlení a lepší oděv..."

„Fajn, ale pokud chceš, abych ti pomohla ho přesvědčit, tak musíš přestat s tím zíráním," pronesla Hermiona nesmlouvavě a snažila se udržet vážnou tvář. „Koukáš na něho jako hladovec na jehněčí kotletku. Pravděpodobně by to shledal značně odpuzujícím."

„Ti, kteří nefotí, nikdy nepochopí důležitost správné stavby těla," povzdechl si Colin zoufale. „Takže mi pomůžeš?"

Hermiona se neubránila úsměvu nad jeho nakažlivým nadšením. „No... asi ano. Pokud mi dáš pár kopií fotek pro naše."

„Ujednáno!" vykřikl radostně a vyskočil ze svého místa u stolu. „Pokus se to dítě ještě tak týden, dva udržet v břiše, jo? Profesor Kratiknot říkal, že úpravu scén zadá členům Kouzelnického klubu, ale já ještě vážně musím zapracovat na kostýmech."

„Kostýmech?" Colin už pelášil pryč. „Hej! Coline! Počkej! Na jakých kostýmech?!"

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 13:43:39
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one