Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Draco Malfoy prokazoval laskavost Colinu Creeveymu.

Toto prohlášení bylo samozřejmě už samo o sobě zcela absurdní. Draco nikdy nikomu neprokazoval laskavosti a tomu věčně rozzářenému poskakujícímu potřeštěnci s nebelvírskou šálou už vůbec ne. Jenže Hermiona ho požádala, aby to udělal jako laskavost pro ni samu - a on byl natolik potěšen tímto důkazem prohloubení důvěrnosti jejich vzájemných vztahů až na úroveň, kdy se ho nestyděla o cosi požádat, že okamžitě souhlasil - a bylo mu srdečně jedno s čím.

Při zpětném zhodnocení mu bylo jasné, že se měl vyptat, co přesně od něho Colin žádá. Díky Merlinovi nebyl jeho kostým zas až tak špatný. Osm dívek ze šestého a sedmého ročníku bylo Colinem převlečeno za ‚květinové víly', jež zřejmě vykonávaly jakýsi dozor nad mudlovskými zahradníky. Sám Draco představoval zosobnění Zimy v poměrně pohledném hávu ze světle šedé vlny a bílého saténu - a Osamělého rytíře s úborem z černého sametu, s mečem a štítem, který musel být na správné místo připevněn kouzlem vzhledem ke skutečnosti, že Dracovi chyběla dolní polovina levé paže.

Na Osamělého rytíře si hrál za svítání na hradních pozemcích a téměř přitom umrzl, protože  byl teprve únor a venku byla pekelná zima; na snímku byli spolu s ním Skorobezhlavý Nick a Šedá dáma. Creevey Dracovi ohleduplně pomohl doklopýtat ke zmijozelskému stolu, nalil mu trochu kávy a odběhl po schodech vzhůru. Během deseti minut si Draco povšiml profesora Lupina, který se vykrádal z Velké síně v odporné hnědé kutně s konopným provazem namísto opasku. Při troše štěstí by mu mohlo umrznout cosi důležitého, následkem čehož by o něho Nymfadora mohla ztratit zájem.

Roční období se naštěstí odbývala až po ranním jídle. Lupin měl ještě při snídani promodralé rty i s širším okolím, ale jinak vypadal nezraněn, což byla smůla.

V současné chvíli už byl Draco znovu venku a čekal na svou příležitost zapózovat na malém dvorku, jenž byl členy Kouzelnického klubu během hodiny a půl měněn podle všech čtyř ročních období.

Na Jaro byla opravdu pěkná podívaná - Ginny Weasleyová v napůl průsvitných vzdušných šatech s výrazným výstřihem a holými pažemi. Určitě museli na dívku seslat kouzla pro udržení tělesné teploty. Přidanou zábavu poskytoval pohled na rudnoucího Rona Weasleyho, který se dožadoval, aby Creevey dívku zakryl. Potter si scénu před nimi náramně užíval - nicméně si zrovna neužíval skutečnosti, že si Draco užívá také; takže se Draco snažil užívat si co nejokázaleji.

Léto Draca nijak zvlášť neupoutalo: na pozadí modrého a bílého nebe se roztahoval Justin Finch-Fletchley naaranžovaný do představy Nenucené mužnosti. Jenže Podzim... ten si získal Dracovu plnou a nehynoucí pozornost.

Hermiona, samozřejmě. A v šatech, které jí věnoval. Ať už si říkal kolikrát chtěl, že ona nerozumí skrytému významu jeho daru, stále nedokázal přemluvit ono své pošetilé já, které radostně jásalo nad kladným přijetím, jakého se dostalo jeho projevu zájmu o mladou ženu. Při výběru se nemýlil... šaty jí slušely přímo úžasně, najmě nyní, když je měla doplněny o drobné trsy jeřabin zamotané do výčesu z bohatých vlnitých vlasů. Creevey Hermionu pečlivě usadil, podkasal jí sukně, a odhalil tak štíhlé kotníky a drobná bosá chodidla - a Draco byl náhle vděčný, že se sám posadil na nepohodlný promrzlý balvan. Hermiona vypadala tak svůdně a on nebyl vůči jejímu kouzlu zrovna necitlivý...

Až příliš brzy se Hermiona zvedla ze své skalky, znovu ukryla krásné kotníky a něžnými úsměvy plýtvala na toho panáka Creeveyho. Možná bylo přeci jen štěstí, že v tu chvíli byl Draco neodkladně odtažen k tvoření toho, co Creevey nazýval ‚scéna' - jinak by možná ji i sebe uvedl do rozpaků nějakým neuváženým veřejným prohlášením.

Později ji vyhledá někde v ústraní. Dnes. Ještě dnes jí to musí říct.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Hermiona chtícnechtíc obdivovala Colinovu výdrž. Vstal ještě před svítáním, navlékl Hagrida do obrovského kostýmu svatého Kryštofa, ochránce poutníků - kostým byl zcela dokonalý: Hagridovi na rameni seděl ospalý prvňáček - a pak už se nezastavil. A stejně tak i jeho pobočník Dennis, který pobíhal okolo a zajišťoval, aby každá další scéna byla připravena v té chvíli, kdy Colin dokončil práci na předchozí. Všichni ostatní mezi jednotlivými snímky odpočívali... nikdo nepózoval ve více než dvou, či třech scénách a Colin svým modelům povolil dostatek času na oddech a převlečení kostýmu.

V tuto chvíli vypadal Colin uondaně, ale šťastně. „Už mám skoro hotovo," pronesl vesele. „Teď už jen ty, Archandělé Michael a Gabriel - a už bude konec. Dneska se mi opravdu dařilo."

Hermiona přikývla. „A víš určitě, že jsem ta správná osoba?" zeptala se nejistě, ještě stále jí ta představa připadala podivná. „Totiž... no..."

„Jsi dokonalá," sklonil Colin foťák a usmál se na ni. „Vážně. Vždycky se mi ošklivily svaté obrázky, které ji představovaly jako blondýnku s modrýma očima. Anebo ustrnulou. Strnulá Panna nikdy nevypadá dobře. Ty jsi sice o něco světlejší, než by měla být, ale alespoň máš tmavé oči i vlasy, a ani v zimě nejsi slonovinově bledá."

„Stále se cítím tak nějak divně," uhlazovala si Hermiona nervózně prosté roucho na svém břichu. „Já vím, že o mně zmijozelští občas mluví jako o panence svaté, ale takhle doslovně to nemyslejí."

„Vlastně mi tím vnukli celý tenhle nápad," připustil Colin, přisunul kameninovou misku s fíky blíž k Hermionině ruce a ustoupil, aby si celou scénu s obdivem prohlédl. „Vypadáš... skvěle. Zrovna takhle jsem si ji vždycky přestavoval. Malou, něžnou a pohlednou takovým tím obyčejným lidským způsobem, víš."

„Děkuji ti," usmála se na něho Hermiona a foťák zacvakal. „Počkej, nebyla jsem připravená -"

„Bylas dokonalá," znovu sklonil Colin objektiv. „Udělám ještě aranžovaný snímek, ale myslím, že ten první bude lepší."

Během deseti minut bylo hotovo a Colin pomohl Hermioně vstát z dřevěného štokrdlete, na kterém seděla. „Tak. Děkuji za vše, Hermiono."

„Rádo se stalo. Docela jsem se bavila. A nezapomeň, žes mi slíbil kopie od všech obrázků, na kterých jsem," připomněla mu, ačkoli si netroufala odhadovat, jak budou její rodiče reagovat na ni co Pannu Marii.

Všem jsem slíbil kopie. Budu muset v lektvarové laboratoři dělat celou noc," zašklebil se Colin a vypadal, že ho ta vyhlídka docela těšila. „No, tak abych šel dodělat ty Archanděly, než Justinovi zase upadnou křídla. Z nějakého mně neznámého důvodu se jim nechce u něho zůstat."

„Možná se jedná o projev Božího nesouhlasu s tím, že je gay," ušklíbla se Hermiona lehce, „anebo jsi už vyčerpal síly našeho Kouzelnického klubu."

„Souhlasili se svou účastí zcela dobrovolně," pohlédl na ni Colin téměř uvěřitelně nevinným pohledem, „pod podmínkou, že se bude profesor Kratiknot dívat, jak jim to jde, což dělá."

Hermiona přikývla. „Coline? Můžu ještě jednu otázku, než odejdeš?"

„Hmm?" otočil se k ní zvědavě ode dveří.

„Proč máš jen dva archanděly? Roční období jsi dělal všechna čtyři."

„Protože jsem sehnal jen dva archanděly," zamračil se Colin. „Chtěl jsem udělat kolekci, ale nedokázal jsem najít nikoho, kdo by odpovídal Rafaelovi - a když jsem požádal profesora Snapea, aby přestavoval Uriela, odmítl. A pohrozil mi, že mi z nosu udělá objektiv."

Hermiona si leccos sestudovala, když bylo prvně nadneseno téma svatých obrázků, a tak se na Colina zhrozeně otočila. „Ty jsi požádal profesora Snapea, aby představoval Anděla smrti?"

Pozn. překl.: Nevím, co to Hermiona sestudovala, protože v křesťanské mytologii, najmě katolicismu, je celý zástup andělů a k nim tři archandělé: Michael, Gabriel a Rafael. Evangelíci uznávají pouze prvního z nich jako archanděla jediného; židé mají archadělů až patnáct (mezi nimi i Uriela), pravoslavní sedm až osm... Uriel ovšem není andělem (natož archandělem) smrti, a to ani žalostné, ani blažené - tím je Azrael. Uriel je ‚učitel' odhalující tajemství pohybu nebeských těles. Takže takový fyzik... řekněme Newton z vyšších sfér. *;-) A dále mám dojem, že autorka popletla Gabriela (zvěstovatele) s Michaelem (vůdcem nebeské armády).

„Samozřejmě. Byl by úžasný. Sveřepý a poněkud strhaný, chápeš?" povzdechl si Colin zhluboka. „Asi tak."

„Coline, to bylo... neuctivé není dostatečně silné vyjádření!"

„Protože byl smrtijedem?" pokrčil Colin rameny. „Možná. No, tak já už jdu. Už téměř slyším pírka snášet se k zemi jak dešťové kapky."

Hermiona ho sledovala pohledem, když odcházel, a kousala se do rtu. Nebylo divu, že za celý boží den nezahlédla ani špičku onoho nezaměnitelného hákovitého nosu... Colinova nerozvážná nabídka profesora nejspíš nejen hrubě urazila, ale pravděpodobně ho navíc silně rozrušila. Hermiona moc dobře věděla, že smrt byla pro Snapea citlivým tématem, se kterým se nevyrovnával poslední dobou zrovna snadno. A být požádán o její zosobnění...

Asi bude nejlépe, když ho vyhledá. Jen tak pro klid své duše, aby se ujistila, že nezačal ze studentů hromadně dělat ropuchy - anebo že se nezamkl ve svých pokojích nabručený na celý svět.

S Dillyinou pomocí se jí podařilo zbavit se kostýmu Panny Marie v rekordně krátkém čase a co nevidět už upalovala do sklepení ve svém ošklivém, leč předepsaném studentském hábitu. Zaklepání na dveře jeho kabinetu se odpovědi nedočkalo, tak zamířila k jeho bytu, když tu náhle zaslechla své jméno.

„Hermiono!" Otočila se a uviděla Draca, který se na ni smál; také už se převlékl do studentské uniformy. „Proč se procházíš zrovna tady?"

„Hledám profesora Snapea." Pocítila zrádnou červeň stoupající jí do tváří, a tak překotně doplnila omluvu svého konání: „Colin se k němu... nezachoval zrovna zdvořile. Požádal ho, aby mu postál modelem co Anděl smrti."

Draco sebou trhl. „Nicka jedna nezdvořácká... ne, že by mě to od něho překvapilo. Nicméně profesor Snape tu není, hned po snídani odešel do Prasinek. Profesorce McGonagallové se vymluvil, že potřebuje doplnit zásoby lektvarových přísad pro studenty, ale mně přiznal, že prostě chce jen vypadnout tady z toho zmatku."

„Aha." Znělo to samozřejmě zcela logicky. Ale i tak si nemohla pomoci, aby necítila zklamání, že ji zcela určitě ani koutkem oka nezahlédl, když jí to zrovna tolik slušelo. „No, alespoň má zatím na práci něco jiného než měnění Colina v květináč."

„Jsem si docela jistý, že by zvládl oboje," mrkl na ni Draco. „Ale asi to neudělá. Po válce povážlivě změkl. Tuhle jsem ho přistihl, že odučil celý den, aniž by rozplakal i jen jediného studenta."

Hermiona se spiklenecky pousmála. „Také jsem to zaslechla. Dokonce i Harryho nechal odejít z učebny bez toho, aby ho slovně vykuchal."

„Jo. Mám dojem, že mu něco přistřihlo křidélka." Draco působil mnohem uvolněnějším dojmem než obvykle, dokonce i jeho úsměvy postrádaly nahořklou pokřivenost. „Jsem ti téměř vděčen, žes mě vmanévrovala do tohohle fotografování."

„Já tě nevmanévrovala, já tě požádala!"

„Neřeklas mi, že si budu muset obléknout kostým. A že budu muset pózovat za svítání po kotníky v čvachtě."

„No, víš... také jsem o tom nevěděla," sklonila Hermiona kajícně hlavu. „Colin mi jen řekl, že si začne kompletovat ukázkové album. Nezmínil se, že chce stvořit jednoduchého příručního Obrazového průvodce kouzelnickým světem."

„Tak říká tomuhle celému obrázkovému cirkusu?" pokrčil Draco rameny. „Nakonec to bylo zajímavé. A můj kostým alespoň působil docela důstojným dojmem. A vůbec, měl jsem pravdu... hnědá a žlutá ti sluší."

„Je to tak. A děkuji, byl to nádherný dárek," vzhlédla, vyhledala pohledem jeho oči a usmála se na něho. Byl to překrásný dar a Hermiona byla ráda, že se mu v těch šatech líbila. V té chvíli ji děcko nakoplo a ona si pohladila něžně břicho. Přála bych si, aby mě tak pěkně nastrojenou viděl i tvůj táta... třeba by si pomyslel, že jsem hezká.

Draco vydal podivný zvuk a prudce se odvrátil. Natáhla se a starostlivě se dotkla jeho pravačky. „Jsi v pořádku?"

„Jasně," usmál se na ni, ale rty měl znenadání stažené napětím; veškerá vřelost, která z jeho úsměvu sálala v uplynulých minutách, byla pryč. „Asi jsem byl příliš dlouho venku, je tam hrozná zima... píchá mě v ruce." Podrbal si místo, kde mu končila levačkaa kysele se zašklebil. „Moc to nerozhlašuju, ale občas mě zlobí."

„Á, to mě mrzí," přikývla. „Ron také mívá problémy, zvlášť pokud prochladne. Měl by ses jít ještě před večeří pořádně nahřát."

„To bych asi měl," přitakal s rysy ztuhlými nejspíš bolestí, dle Hermionina názoru. „Uvidíme se později, Hermiono."

obr02.jpeg

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus nebyl zrovna potěšen, že našel učebnu Lektvarů zabranou, když do ní po večeři sešel uklidit čerstvě obstarané sedmikráskové kořeny a sušené květy vratiče. Strávil celý den mimo zdi školy, aby se vyhnul Colinu Creeveymu - a nyní na něho narazil zrovna zde; chlapec měl své věci roztahané po většině místnosti. Severus běžně dovoloval studentům, včetně Creeveyho, vyvolávat v učebně fotografie, ale pouze pod dozorem a po předchozím souhlasu.

Nicméně nutno přiznat, že chlapec odvedl nečekaně dobrou práci při magickém zatemňování učebny, kouzlo nezakolísalo, ani když se neočekávaně otevřely dveře.

„Co přesně si myslíte, že tu děláte, pane Creevey?"

„Vyvolávám fotky z dneška," odpověděl Creevey nevzrušeně, pozvedl jednu kopii a pozorně ji prozkoumával. „Docela se mi daří. Koukněte na tyhle." Na výběr slov zrovna nedbal, ale tón mluvy zvolil uctivý - zřejmě byl příliš ponořen do své práce, než aby věnoval vetřelci plnou pozornost.

„Nemáte povolení k užití učebny," upozornil Severus, přesto přešel k tabuli, na níž bylo připevněno několik usušených snímků. Na jednom z nich stál Draco spolu se dvěma duchy. Prosebně hleděl na nádhernou ženu po svém boku a nehmotný rytíř stojící z druhé mladíkovy strany se ho snažil varovat před nebezpečím. „La Belle Dame Sans Merci," pronesl Severus tiše.

„Ta s Malfoyem? Ano, zrovna tak," překvapil ho Creevey. „Vždycky jsem toužil po jejím znázornění. Mám Keatse rád."

obr01.jpg

„Jsem překvapen. Nikdy jste mě neomráčil mírou trpělivé pozornosti nutnou k vypracování domácích úkolů, natož ke čtení poezie." Ten obrázek byl nádherný... a působil až nadpozemsky. Draco vypadal mnohem lidštěji než Šedá dáma, k níž toužebně vztahoval ruku, meč ležel zapomenut u mladíkových nohou. „Ale stále: nedal jsem vám povolení k použití učebny."

„Nebyl jste tu, abych se vás mohl zeptat, a já chtěl mít těchto pár co nejrychleji hotových," pokrčil Creevey rameny. „Nedělejte si starosti, já po sobě uklidím, až budu hotov." Vytáhl další snímek z vaničky s lektvarem, který způsoboval, že se obrázky pohybovaly. „Á, to je ale nádhera... koukněte."

Severus zjistil, že místo toho, aby se na chlapce obořil pro jeho drzost, se k dotyčnému naklání a dívá se. Spatřil Ginevru Weasleyovou stojící na velkém kameni, rudé vlasy kolem ní poletovaly a ona se vesele smála. „Jaro," usoudil a Creevey potěšeně přitakal. „Draco se mi zmínil, že budete pracovat na kolekci ročních období."

„Byl jako Zima úžasný, podívejte." Další obrázek, tentokrát znázorňující Draca ve stříbřitě šedé a jasně bílé - seděl tiše na tomtéž balvanu, okolo něho poletovaly sněhové vločky, některé z nich se hravě usadily v Dracových vlasech. Zatímco se Severus díval, mladík na obrázku pozvedl svou hubenou tvář k nebesům, vypadal nezvykle mírumilovně.

Severus rozvážně přikývl. „Vystihl jste to dobře," pochválil chlapce a myslel to upřímně. Nikdy by nehledal v živém, neustále radostně nadskakujícím Colinu Creeveyovi schopnost vymyslet, naaranžovat a zachytit tak vyrovnanou a přemýšlivou chvíli.

„Díky," kývl Colin. „Kouzelnická fotografie je... složitá záležitost. Nemůžete si prostě vybrat model, který odpovídajícím způsobem vypadá, i mysl foceného musí být v souladu se záměrem, jinak se po rozpohybování snímku postavy rozutečou. Harry se mi snažil z prvních fotek, které jsem dělal, utéct... nenáviděl být fotografován. Malfoy by byl jako Zima totálně k ničemu ještě tak před dvěma lety. Dnes... už umí spočinout, víte? Vychutnat si chvilku ticha a klidu. Jako tady."

Severus pohlédl na nepopsatelný obličej Colina Creeveyho. Obvyklý veselý úsměv z chlapcovy tváře zmizel, nabyl nyní vzhledu uměleckého mistra ponořeného do své práce. Náhle vypadal mnohem starší a Severusovi vytanula na mysli bolestná vzpomínka na tutéž tvář, bledou a umouněnou, na nosítka, na pach krve a vyhřezlé vnitřnosti. „Máte pravdu," usoudil polohlasem a otočil se k jednomu ze snímků rozvěšených všude okolo, aby doschly.

Na tomto snímku byla Hermiona a Severusovi se sevřel žaludek. Creevey nepřehlédl křehkou krásu štíhlých kostí a jemných rysů, kterou Severus na dívce obdivoval, a odhalil ji na odiv celému světu. Znovu seděla na témže kusu skály, vybarvené podzimní listí se snášelo k jejím něžným nožkám a útlým kotníkům, rukama jemně objímala své těhotné břicho a na tváři se jí usadil lehký, vzdálený úsměv. „Moc pěkné," pochválil Severus dutě a ne zrovna vhodně; zalila ho téměř fyzická potřeba natáhnout se po ní a vytrhnout ji z toho klidného zaujetí jeho dítětem, které způsobovalo, že pro něho samotného už jí nezbyla ani jediná myšlenka...

„Je nádherná, že!" dožadoval se Creevey hrdě, jako by snad byla jeho osobním dílem. „Ale na téhle fotce je ještě hezčí," vytáhl z hromádky usušených snímků jeden a opatrně ho podal Severusovi. „Koukněte."

Znovu Hermiona, tentokrát s rozpuštěnými vlasy splývajícími po zádech, hlavu a ramena napůl zakryté bleděmodrou plachetkou. Pod plachetkou byla oděna do prostého neřaseného zeleného hávu vypnutého přes břicho, seděla na nízké dřevěné stoličce, na okenním parapetu vedle ní ležela miska fíků a u nohou měla odložené vřeteno. Na tomto snímku se také smála, ale tentokrát se jednalo o zcela jiný úsměv - hřejivý úsměv vítající milého příchozího, užuž to vypadalo, že vstane a radostně půjde svému návštěvníkovi v ústrety.

„To je... ikona," promluvil Severus pomalu. „Vyfotografoval jste svatý obrázek." Hermiona jako Panna... Mělo by ho to šokovat, ale vypadalo to tak správně. Žádná vyumělkovaná svatost a dokonalost voskové panenky - pouze krásná dívka s nezvyklými rysy, bujnými vlasy a vřelýma tmavýma očima.

„To je jen jeden z mnoha," usmál se Creevey hrdě na snímek. „Mám tu dva Archanděly, čtyři Svaté a Pannu."

„Pouze dva Archanděly?" On tenhle obrázek chtěl. Toužil mít ten úsměv nadosah, kdykoli se mu zachce.

„Sehnal jsem jen dva," Creevey poprvé od začátku rozhovoru vypadal celý nesvůj. „É... Hermiona mi řekla, že bylo ode mne necitlivé vás žádat, a já se vám omlouvám, pokud jsem vás urazil. Jenže na škole není nikdo jiný, kdo by mohl představovatAnděla smrti."

Byl uražený. A rozzuřený a dotčený tím, jaké smýšlení o něm ten kluk má. „Proč si myslíte, že já bych ho představovat mohl?"

„Protože znáte smrt," vysvětloval Creevey polohlasem. „Protože jste jí čelil, bojoval s ní, bál se jí, odmítal ji, smířil se s ní a porozuměl jste jí na úrovni, které nedosáhl žádný jiný žijící, jen vy. Vždycky jsem si Uriela představoval spíše... smířeného než jakého jiného. Netruchlí, protože měl dlouhý čas, aby se vyrovnal s myšlenkou na smrt, ale možná je trochu smutný z její neodvolatelnosti. Byl byste... vhodný."

„Potom se necítím uražen," téměř - ne zcela, ale téměř - si přál, aby byl milostivě souhlasil s tím nehorázným požadavkem. Ten, který dokázal zachytit Hermioninu éterickou krásu a Dracův těžce nalezený klid, by v něm samém třeba také něco objevil. „Přinejmenším nejsem uražen vaším návrhem. Nicméně vaše přítomnost v mé učebně bez předchozího svolení, to je jiná..."

Konečně Creevey věnoval Severusovi svou plnou pozornost. „Omlouvám se, pokud vás má přítomnost zde obtěžuje, pane, ale já jsem opravdu chtěl tyto snímky vyvolat. Obrázky jsou nejkvalitnější, pokud jsou vyrobeny do čtyřiadvaceti hodin po svém nasnímání, dokud jsou zachycené představy stále... živé."

„To není otázkou obtěžování, pane Creevey. Jste na místě, kde nemáte bez učitelovy přítomnosti co pohledávat," to prohlášení by mělo být ostré, ale vyznělo spíše nevýrazně. Creevey se tu koneckonců nepoflakoval, netoulal a neslídil jako obvyklý přistižený záškolák, naopak zde poctivě odváděl velký díl užitečné práce.

Creevey zjevně znovu nalezl svou obvyklou drzou sebejistotu. „Tak proč jste mi neodebral dvacet bodů a neposlal mě zpátky do společenské místnosti?" zeptal se.

Severus zaváhal a Creevey kývl.

„Je to trochu... trapné, že? Jak jsme se tu po válce sešli..." položil si ruku na úroveň žaludku, kde měl pod vrstvami oblečení ukrytou impozantní jizvu. „Vy... učitelé, kteří bojovali po našem boku... už s námi nejednáte jako kdysi. A ani my vás nevidíme ve stejném světle.

Je nemožné následovat někoho do bitvy, krýt mu záda v boji, přijít k vědomí, zrovna když vám prolévá hrdlem lektvar na doplnění krve - a pak se vrátit do škamen a znovu si myslet ‚á, to je ten chlápek, co učí Lektvary' a už si ani nevzpomenout na to, co se stalo. A vsadil bych poslední boty, že ani vy nedokážete vést druhé do boje, pomáhat jim, uzdravovat je - a pak se prostě vrátit a říkat si ‚á, další obyčejný student'. Protože já už nejsem další obyčejný student. Zabíjel jsem, viděl jsem umírat své přátele, byl jsem probodnutý špinavým ostrým kusem dřeva, myslel jsem si zcela vážně, že umírám - a ať se teď snažím sebevíc, nedokážu už kurva považovat za důležité kolejní body a školní tresty a to všecko okolo, protože je to naprosto, ale totálně zasraně nedůležité!" slova, která z chlapce tryskala, náhle utichla a Creevey zrudl. „No, asi jste pochopil, co jsem tím myslel, pane."

Severus rozvážně přikývl. „Naprosto vás chápu." Hlavou mu prolétla vzpomínka na úsečné rozkazy, jež v žáru bitvy vykřikoval na Creeveyho, který je pohotově a neohroženě plnil. Znovu viděl chlapcova bratra Dennise ječícího bolestí na nosítkách, jak je odnášen pryč s tváří, ramenem a paží zasaženými kyselinou, na Creeveyho se stisknutými zuby postupujícího vpřed, aby zaplnil mezeru vzniklou v jejich bojovém šiku... A pak se vrátili do školy... téměř všichni přeživší studenti se vrátili... a hráli si na obyčejné studenty, zatímco on s Minervou a Hoochovou se snažili předstírat, že jsou obyčejnými učiteli... ale Creevey měl pravdu. Věci se jednou provždy změnily a nebylo možno je vrátit zpět. Před cizími mohli předstírat, mohli hrát své staré role, ale nemělo cenu snažit se o bývalý odstup mezi sebou samými.

„To je fajn. Nesnažím se být drzý nebo tak, pane, jen..." pokrčil Colin rameny, „...prostě jsme si už něčím prošli, že. A nemyslím tím vyučování, ale... Každý se snaží předstírat, že se všechno vrátilo do starých kolejí, všichni si na to hrajeme, jenže my už nejsme těmi děcky, kterými jsme bývali. Prostě... nejsme."

„Ne, to nejste," pozvedl Severus další snímek, co se mu dostal pod ruku, a začal si ho prohlížet. Susan Bonesová se zuřivým výrazem valkýry oděná do zářícího brnění archanděla Gabriela. Na tabuli byl připevněn okouzlující obrázek Levandule Brownové klečící u levandulového keře. Obě dívky byly krásné, nicméně Levandule v porovnání se Susan působila nemastným neslaným dojmem nedospělého dítěte. Susan v předposledním dni války utrpěla rozsáhlá vnitřní zranění - v tomtéž útoku, v němž přišla o život Hannah Abbotová. „Nicméně... zdání musí být zachováno. Jakýkoli náznak, že ti, kteří bojovali, jsou protěžováni na úkor ostatních, by se neshledal s kladným přijetím ani u Správní rady školy, ani u veřejnosti."

„Jistěže. Propříště už to budu vědět," přitakal Creevey. „Jenže vzpomenout si pokaždé, že je třeba správně hrát, není jednoduché, pochopte mě."

„O obtížnosti správného hraní, pane Creevey, toho vím víc než většina ostatních," přikývl Severus a pocítil nenadálý zcela absurdní záchvěv štěstí, když mu mladík kývnutí oplatil a ještě se na něho navrch spiklenecky zašklebil. Mnoho lidí, o nebelvírech ani nemluvě, mu neprokazovalo ani základní úctu a respekt k jeho zásluhám; bylo potěšující, když se někdo našel.

„To si myslím, že víte," otočil se Creevey znovu k rozdělané práci, „a pokusím se na svou roli lépe pamatovat. Nyní, pane, vás musím se vší úctou požádat, abyste odešel a nechal mě to tady dokončit. Jinak zde budu muset zůstat celou noc."

Severus se neubránil výbuchu smíchu, kterým překvapil Creeveyho i sebe samého. „Jinými slovy: ‚Vymajzněte, pane.' Nu dobrá, Creevey, nechám vás prát se s vaší prací a půjdu si hledět svého."

Na chlapcově tváři se znovu usadil starý známý, k uzoufání veselý úsměv a chlapec Severusovi naznačil zdvořilou úklonu hlavou. „Děkuji vám, pane. Bylo mi potěšením."

Severus odešel... nicméně si před odchodem tajně ukryl do kapsy obrázek Hermiony jako Panny. Creevey stejně bude ode všeho dělat přehršel kopií a Severus toužil po tomto snímku mnohem více, než kdy mohl Creevey.

Zamýšlel obrázku najít pěkné skryté místečko, když otevřel tajné dveře do svých komnat, vstoupil dovnitř a... cosi mu zakřupalo pod nohama. Shlédl na podlahu na ubohé pozůstatky čajového šálku a pak vzhlédl k Dracovi.

K Dracovi napjatému jak pružina, jenjen prasknout. K Dracovi s rozcuchanými vlasy a mrtvolně bledou tváří. K Dracovi, který ho propaloval zoufalým žalujícím pohledem - pohledem, jaký Severus neviděl ode dní následujících po úmrtí Albuse Brumbála.

„Pročs mi to neřek'?" oslovil ho Draco, ruku sevřenou v pěst. „Pročs mi to neřek'?"

Severus na něho nechápavě civěl. „Co jsem ti měl říct?"

„Že to dítě je tvoje!"

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 13:56:33
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one