Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Severus nemohl to obvinění popřít. Nedokázal se přinutit Dracovi lhát, ne v tuto chvíli, ne po tom... všem. „Jaks to zjistil?"

„Jak jsem... to se to ani nepokusíš popřít?" zvyšoval Draco hlas, jenž se mu lehce zachvíval hněvem. „Držels to přede mnou v tajnosti, lhals mi tím zatajováním a jediné, co mi na to řekneš, je: ‚Jaks to zjistil'?!"

„Mno, pokoušeli jsme se to udržet v tajnosti z dobrého důvodu..." Severuse náhle přepadla myšlenka, z níž se mu zkroutil žaludek. Nebelvírská čestnost jistě Hermionu přinutila seznámit Draca s celou pravdou předtím, než mu dovolí převzít jakoukoli zodpovědnost za dítě. Neměl ani tušení, že se jejich vztah už dostal tak daleko. „Řekla ti to?"

Draco se rozesmál skřípavým, neveselým chechotem. „Ó ano. Ona mi to řekla. Samozřejmě, že nemá ani nejmenší tušení, že to udělala. Nemá nejmenší tušení, že já to vím."

„Použil jsi Nitrozpyt," obvinil ho Severus a Draco uhnul očima, což jako přiznání docela stačilo. „Ty jsi na ni použil Nitrozpyt nejen bez jejího souhlasu, dokonce bez jejího vědomí!"

„Chtěl jsem jí říct, co jsem měl na srdci... co k ní cítím!" Draco se napůl odvrátil a pozvedl pěst. „Jenže jsem... nebyl jsem si jistý, jestli jí na mně aspoň trochu záleží. Jestli... se mi nevysměje. Chtěl jsem jen poodhalit její pocity, stačil by mi jen malý náznak; věděl jsem, že to nemám dělat, podíval jsem se jen na vteřinu." Prudce zavrtěl hlavou. „Myslela na dítě. A na tebe. Na to, že je tvé."

„Kdo za dveřmi poslouchává, nedobré o sobě slýchává," ucedil Severus a snažil se uklidnit. „A kdo tajně napadá mysl těch, kteří mu věří, si žádné přátele nezaslouží - to je ti snad známo, Draco."

„Já vím!" zaskřehotal Draco a Severusovi došlo, že mladík nemá daleko k slzám. „Já to vím, prostě jsem jen neodolal pokušení, a ty..." otočil se jako na obrtlíku a zabodl vyčítavý pohled do svého kmotra. „Tys mě ještě podporoval! Říkals, ať si ji zkusím získat, a přitom jsi to celou dobu věděl!"

„Ano, věděl jsem, že jsem zplodil dítě. A ty víš stejně dobře jako všichni ostatní, že otec dítěte Hermiony Grangerové si přeje zůstat neznámý, že s nimi nechce mít nic společného!" Severus pocítil touhu se odvrátit a nějakým pohybem zrušit ten nucený klid, ale nepodlehl a pevně se zadíval Dracovi do očí - ačkoli se nejprve bleskově ujistil, že ochranné štíty Nitrobrany jsou pevně na svých místech. „Byl jsi ochoten přijmout dítě bez otce, nebo jsi to alespoň prohlašoval. Copak je pomyšlení, že jemoje, opravdu tak příšerné?"

Draco se nadechl k odpovědi a pak zase vydechl. „A ty... se jich prostě jen tak vzdáš?" zeptal se zachmuřeně. „Přenecháš mi je?"

„Já je nemám, tak se jich nemůžu vzdát." Ukradený obrázek ho pálil jak špatné svědomí. „Mezi mnou a slečnou Grangerovou není žádný vztah, ani nikdy nebyl, s výjimkou jediného... výpadku soudnosti. Nikdy bych tě nepodporoval, pokud bych měl nějaké vlastní úmysly, to je ti snad jasné."

„Myslel jsem... nevěděl jsem, co si mám myslet," odvrátil se znovu Draco. „Jednou jsi řekl, že se nejvíc blížím synovi, kterého nikdy nebudeš mít," pronesl podivně zastřeným hlasem, „ale s tím je konec. Ty ho... nechceš?"

Uzel v Severusově žaludku se poněkud uvolnil. „Chci, aby byl šťastný," přiznal tiše. „A vím, že bych byl mizerným otcem, i kdybych měl s jeho matkou... normální vztah, což nemám."

„Myslím, že by ti to šlo." Dracova ztuhlá ramena se malinko povolila. „Ale ty a Hermiona opravdu..."

„Ne." Nemilosrdně se rochnil v bolesti, kterou mu přineslo vlastní přiznání. „Měj si ji, pokud ji dokážeš získat, máš mé požehnání."

„A dítě?" napjal se Draco.

„Stále se nejvíc blížíš synovi, kterého nikdy nebudu mít, Draco," pronesl Severus s něhou v hlase a lehce se dotkl Dracova hubeného ramene. „Hermioninu synovi, nebo dceři bude lépe beze mne."

Rameno se pod jeho dotekem zachvělo, ale mladík se neodtáhl. „Nechce, aby ses k němu znal?"

„Nabídla mi možnost podílet se na výchově, pokud bych chtěl, ale sama dobře ví, že spojitost se mnou by dítěti jen zbytečně zkomplikovala život." Věděla to. Musela to vědět. Určitě mu tu nabídku učinila jen z čirého nebelvírského smyslu pro čest.

Draco se odtáhl a nepřítomně se začal škrábat na násilném ukončení své levačky. „Potřebuju si to promyslet," nadhodil, na Severuse nepohlédl. „Přál bych si, abys mi to řekl ty."

„Asi jsem měl. Ale zvyk je železná košile - a se zvykem držet v tajnosti vše, co by mi mohlo ublížit, se bojuje těžce."

„Jasně." Draco zamířil ke dveřím, aniž by věnoval pozornost střepům čínského porcelánu, které mu křupaly pod nohama; možná si jich vůbec nevšiml. U vstupu se chvíli zastavil s rukou opřenou o dveře. „Má mě ráda," přiznal tiše, „jako přítele. Nic víc. A nemyslím si, že bych vůbec někdy pro ni mohl být někým víc."

„To je mi líto," odpověděl Severus stejně tiše. Myslel to přesně tak, jak to řekl, opravdu svému kmotřenci přál štěstí - ale přesto se kdesi v hloubi duše plaše zaradoval a zadoufal v cosi, co si sám sobě zakázal i jen pojmenovat.

„Jasně." Dracův hlas se znovu zlomil a mladík tiše vyšel z bytu.

Severus mechanicky uklidil rozlitý čaj a rozbitý porcelán, krátká chvilka plaché radosti zmizela stejně náhle, jako se objevila. Draco byl nešťastný. Jeho dítě bude vyrůstat bez otce.

A on sám si na Hermionu už vůbec nesmí dovolit myslet.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Draco si vůbec nevšímal, kam ho nohy nesou. Prostě jen se skloněnou hlavou kladl jednu před druhou a očima apaticky sledoval kameny pod svými chodidly.

Hermioně na něm nezáleželo. Jistě, měla ho ráda, považovala ho za svého přítele, ale nezáleželo jí na něm. Ne tak, jak doufal.

Měla v srdci toho, jehož dítě nosila pod srdcem. Severus si možná myslel, že to byl jen okamžitý výpadek soudnosti, ale Hermiona milovala otce svého dítěte; ona po něm ke všem ďasům toužila. A Draco byl jen kamarád.

To nebylo spravedlivé. Chtěl by Severuse nenávidět, že mu tohle dělá, ale to by znamenalo nenávidět toho jediného člověka na celém světě, který Draca miloval, který chtěl jeho štěstí a který se dobrovolně vzdal všech vyhlídek na život s ní jen pro Dracovo dobro. Protože on samozřejmě lhal, že mezi nimi nic není. Jak by kdokoli mohl tak dobře znát Hermionu, bojovat po jejím boku, spát s ní - a vůbec se o ni nezajímat?

Snad jen Weasley, ten ano. Jenže Weasley byl největší žijící idiot, což bylo dostatečně prokázáno tím, že se s Hermionou rozešel.

Poryv ledového větru ho vytrhl z plánů na zavraždění Weasleyho nějakým obzvláště ponižujícím způsobem, jenž by vyvolával dojem čiré náhody, a Draco zjistil, že došel až na Astronomickou věž. Zřejmě síla zvyku... věž byla pěkným tichým místem, kam se dalo uklidit; v dřívějších letech se sem s Vincem a Gregem často uchylovali.

Jemný závan dýmu naznačoval, že není jediným, kdo se rozpomenul na jejich staré zvyky. Objemná postava se opírala o kamenné zábradlí; malým zábleskem jasné červeně na sebe upozornila zapálená cigareta. Draco zatím zůstal nepovšimnut, ještě by se mohl nenápadně odplížit...

„Čau, Vinci," přešel Draco přes volné prostranství a opřel se vedle spolužáka, krátce na něho dolehla prázdnota, již náhle pocítil po svém druhém boku. „Myslel jsem, žes už přestal."

„Přestal." Dlouhý nádech a výdech, bledý mráček kouře unášený větrem. „Jenže všichni, kteří mi říkali, abych toho nechal, jsou už mrtví, tak..."

„Jasně." Greg s Vincem se sem odkrádali na cigárko už od druháku. Párkrát se k nim připojil... ne, aby si zakouřil, smrděly by mu vlasy, ale aby postál ve větru a něco jim povykládal, zatímco kouřili a souhlasně na něho čas od času zavrčeli. Bylo to tak... uklidňující. A pak jim bylo samozřejmě nařízeno odložit ten špinavý mudlovský zvyk, když se vrátil On a jejich celý svět se začal měnit. „Už jsem zapomněl, jaká je tu příšerná zima."

Vince si tiše odfrkl. „Jo. Lepší si nezapomenout kabát."

„Neměl jsem v plánu sem zajít. Prostě... jsem se jen procházel." Draco si přitáhl hábit pevněji k tělu.

„Jo." Na chvíli zavládlo ticho. „Proč jsi změnil strany?"

Celý Vince. Mistr v ohleduplnosti a mluvení oklikou. „Protože jsem nechtěl umřít."

Vince se zamračil. Draco nebyl schopný v temnotě rozeznat výraz jeho obličeje, ale po všech těch letech už téměř cítilbolestné chmury, které se rozlily Vincemu po tváři jako důkaz, že myšlení bolí. „Ale On zabil každého, kdo změnil strany."

„Zkoušel mě zabít tak jako tak," zvyk vysvětlovat Vincemu a Gregovi každý svůj čin měl Draco natolik zakořeněný, že mu v podstatě ani nevadilo o tom mluvit. „Jako trest pro mého otce, že selhal. Proto mi byla prokázána ona čest a byl jsem pověřen úkolem zabít Brumbála; myslel si, že při tom pokusu zahynu. Nezahynul jsem, takže jsem měl dvě možnosti: buď utíkat jako o život a být umučený k smrti, až mě chytnou, anebo neutíkat a být umučený k smrti rovnou. Útěk se mi v tu chvíli zdál výhodnější."

„Jo. To chápu," Vince nad tím minutku přemýšlel. „Ale nemusel ses přidat k Nim."

„Musel. Chtěl jsem, aby vyhráli a zabili Ho, pak už by mě nikdy nemohl umučit k smrti," pokrčil Draco rameny. „Chtěl jsem přežít, Vinci. Moc je pěkná věc, ale možnost žít je mnohem lepší. Pokud přežiješ, můžeš se k moci propracovat později."

„Měls něco říct. Aspoň nám," Vince znovu potáhl z cigarety, jejíž konec krátce rudě zažhnul. „Ale ty jsi od nás prostě jen odešel, Draco."

„No... jo. Máš vůbec představu, co by vám udělal, kdyby si myslel, že víte, kde jsem a co dělám?" povzdechl si Draco a opřel se o promrzlé kamenné zábradlí. „Nebylo by ode mne moc kamarádské stáhnout vás s sebou ke dnu."

„Hmm," tato myšlenka zřejmě byla pro Vinceho nová a Draco trpělivě čekal, než ji jeho zavalitý přítel stráví. „Měls je aspoň zadržet, víš. Věděls, kdo se tam schovává."

„Udělal bych to, kdybych to byl věděl - jenže jsem byl tehdy mimo provoz. Otřes mozku," povzdechl si Draco. „Abych mu neupřel zásluhy... Potter se pokusil bystrozory zarazit, když mu Snape řekl, kdo se pravděpodobně schovává uvnitř. Je to sice totální tupec, ale potom, co se stalo jemu a jeho mámě, má něco proti lidem útočícím na ženy a děti."

„Jasan." Další mlčenlivá chvíle na zpracování další nové informace. „Chybí mi," přiznal Vince krátce a trochu zahanbeně.

Nebylo třeba ptát se kdo. „Mně taky," ozval se Draco tiše. „Oba mi chybíte. Byli jsme spolu dost dlouho."

„Jo," Vince se otočil, opřel se o zábradlí zády a zaklonil hlavu, aby pohlédl na hvězdy. „S Pansy to není ono. Víš... není špatná, nebo tak..."

Draco se ušklíbl, vděčný za temnotu, která je obklopovala. Vince si na Pansy celá léta tajně myslel a žil v klamné představě, že to Greg s Dracem nevědí. „Jo, Pansy není špatná. I když mě zahodila."

„Myslel jsem, že to bylo jinak," ozval se Vince překvapeně.

Draco se zasmál. „Bohužel ne. Poslala mi dopis, aby mi dala na srozuměnou, že jsem padoušský budižkničemu a že jí bude beze mě lépe, děkuje pěkně." Na chvíli se odmlčel. „Jestli tomu dobře rozumím, vy dva teď úspěšně spolupracujete."

Téměř slyšel červeň vybublávající po Vinceho lících. „No... v pohodě..." zamumlal Vince potěšeně. „Má dobré nápady."

„Lepší než já, řekl bych. Nikdy jsem nepřišel na kloub té správné proradnosti. A zákeřnosti. Prostě žádný zmijozelský standard, řekl bych," dnes už to přiznání tak nebolelo, jak by bylo bolelo dříve... ačkoli komukoli kromě Vinceho by to nepřiznal ani dnes. „Zas na druhou stranu, byla by schopná tě řídit až do úplného vyřízení."

„To mi nevadí," zamumlal Vince ostýchavě.

„Jo, to bych se vsadil," ušklíbl se Draco a na rameno mu dopadla těžká tlapa. „Jau!"

„Nech toho," usadil ho Vince uvolněně, takhle v pohodě nebyl už hodně dlouho. Nicméně jeho další poznámka zastihla Draca naprosto nepřipraveného. „Jdeš po Grangerový, že jo!"

Hořké zklamání a ztráta, napůl odsunuté do zapomnění potřebou získat zpět starého přítele, Draca znovu zalily. „Ne," přiznal nezřetelně, „už ne."

„Proč?"

„Zajímá se o někoho jiného. Před chvílí jsem to zjistil."

„Aha." V té odpovědi nezazněl ani náznak soucitu a Draco si oddechl. Soucit by vše jen zhoršil. „Taky dobře. Potter by tě stejně stáhnul z kůže."

„Mohl by to zkusit," pokrčil Draco rameny. „Samozřejmě, mají s Weasleym výhodu. Je jich na mě přesila."

Vince vydal jakýsi nesouhlasný pazvuk. „Už se do tebe zase navážejí? I kdyžs bojoval na jejich straně?"

„Stále jsem zmijozel. Víš, jací jsou."

„Jo," pokusil se Vince o hluboký povzdech, „řek' bych, že bude lepší zas na tebe trochu dohlížet. Těm dvěma se nedá věřit, že by se naučili chovat."

V lepší prohlášení typu ‚co jsme si, to jsme si' Draco ani nedoufal, takže radostně vzal, co dostal, a natáhl se k Vincemu, aby ho poplácal po rameni. „Díky."

„Nechme toho." Vince odhodil cigaretu přes zábradlí věže, padala temnotou jako drobná rudá hvězdička. „Měli bychom se vrátit. Je tu zima."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Bradavice měly prostě příliš mnoho schodů. Neskutečně strašně moc.

„Proč nemůžu chodit do školy, která je v rovině?" zabrblala si Hermiona pod vousy a opřela se o zeď. Vypadalo to tak jednoduše: zajde si na ošetřovnu pro další zásoby lektvaru proti srdeční arytmii, protože jí téměř došel. Při pohledu zpět věděla, že si pro lektvar měla poslat Dilly. Anebo počkat do zítřka.

Na půli cesty zpátky do jejího pokoje na ni padlo vyčerpání jak kamenná lavina, zamotalo Hermioně hlavou a donutilo ji zachytit se zábradlí. Ten den byl opravdu dlouhý, a i když se Colin ujistil, že měla dostatek času na odpočinek, její vlastní pokoj se jí náhle zdál nedosažitelně vzdálený; neměla odvahu pokračovat ve scházení po schodech, aby se jí neudělalo slabo a neupadla. Usadila se na stupeň v půlce schodiště, opřela se o zeď a odpočívala. Už nejméně půl hodiny. Večerka již zjevně minula, pokud ji tu přistihnou, bude mít malér... jenže na druhou stranu, určitě by jí pomohli dostat se zpět do pokoje, takže docela doufala, že ji přistihnou v dohledné době.

„Mňaúú?" ozvala se vyčítavě zpod schodiště Paní Norrisová s pohledem upřeným na Hermionu.

Vděčnost za mudlovské žrádlo pro kočky zřejmě měla své meze. „Ano, já vím, že bych měla být na pokoji," pronesla Hermiona unaveně, „ale nedokážu tam dojít sama. Mohla bys, prosím, přivést pana Filche, nebo kohokoli jiného?"

„Mňau!" odpověděla kočka stejně pronikavě, ale o ždibec spokojeněji a úslužně vystřelila pryč. Během minuty si Hermiona ulehčeně oddechla, když zaslechla, že se k ní přibližuje povědomé polohlasné brblání doprovázené ostrým mňoukáním.

„Co tu sedíte na schodech v tuhle hodinu?" projednou pan Filch nevypadal potěšeně, že přistihl nočního tuláka. V hlase mu zaznívala spíš starostlivost.

„Udělalo se mi mdlo," přiznala se Hermiona plaše. „Asi jsem se dneska přecenila, řekla bych. Bála jsem se jít dál, abych neupadla. Bylo by hloupé zabít se pádem ze schodů, když se nám nedávno podařilo zachránit mě od téhož osudu nastraženého rukou jiné osoby."

„Takhle pozdě v noci byste se neměla procházet sama po hradě," pokáral ji pan Filch, podal jí vyhublou ruku a nečekanou silou vytáhl Hermionu na nohy. „Tak pojďte."

Hermioně se pomalu dařilo zdolávat schody za vydatné pomoci školníka, obávaného studentobijce. Nemohla se nezeptat: „A trest nedostanu?"

„Ne. Píše se to ve školním řádu," dodal pan Filch spěšně, aby snad nenabyla dojmu, že se nad ní slitoval pro její krásné hnědé oči. „Trest nedostanou studenti, kteří se nebyli schopni vrátit do společenských místností před večerkou z důvodu prokletí, začarování, zranění nebo jiných vážných příčin; pokud si svá zranění nezpůsobili sami svou vlastní nepozorností či hloupostí."

„No, řekla bych, že já jsem se unavila docela bez cizího zavinění," zavěsila se Hermiona vděčně do nabídnutého rámě, „nicméně vám děkuji. Opravdu se mi nechtělo sedět osaměle na schodišti, až dokud mě někdo náhodou nenajde."

„Jistěže ne," pan Filch ji podpíral bez jakékoli zjevné námahy, před nimi se vlnila Paní Norrisová, která se pravidelně ohlížela, aby se ujistila, že ji následují. „Únava je ve vašem stavu normální."

„Jako spousta dalších věcí," zamračila se Hermiona. „Například bušení srdce, křečové žíly a omdlévání bez předchozího varování."

Pan Filch si odfrkl, zjevně ho její výčet pobavil. „No, nemůže to už trvat dlouho."

„Ještě měsíc a kousek," odtušila Hermiona se smutným pohledem na své břicho. Vyhlídka na další měsíc, po který se bude pouze zvětšovat a zvětšovat, ji rozhodně nenadchla.

„Třeba to bude dřív. První děti bývají." Určitě ji chtěl uklidnit, a Hermiona se proto rozhodla na něho nevychrlit seznam hrůz, jež mohou potkat předčasně narozené děti. „Ale neřek' jsem, že mu nedám trest, až se tu bude za jedenáct let toulat po večerce."

„Samozřejmě, že mu trest udělíte," přikývla Hermiona vážně, „a pokud trest nezabere, tak mi napíšete stížnost a já mu pošlu huláka."

„Ach," povzdechl si pan Filch a krátce se odmlčel. Pak si odkašlal a pokračoval: „Ano, jistě. Ale vás a vaše přítelíčky to nikdy nezastavilo."

„No, přesněji řečeno to nezastavilo je. A kdybych je nechala potulovat se samotné, mohli by vypálit hrad," pokrčila rameny. „Ani nechtějte vědět, čeho by byli schopni, pokud bychom je s Ginny nekrotily."

„Raději ne," usoudil. V tichu došli až ke dveřím jejího pokoje. „Tak a jsme tu."

„Hurá. Děkuji vám, pane Filchi," jemně ho poplácala po hubené paži a on lehce zfialověl rozpaky. „Příště si dám větší pozor."

„Dejte," kývl a odchvátal pryč. Paní Norrisová se lehce otřela o Hermionin kotník a pak kvapně následovala svého pána.

„No, tak to se... povedlo," usmála se Hermiona a vklouzla do pokoje, aby si vyslechla rozčilené Dillyino kázání, že se o sebe nedokáže postarat.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Přemýšlela jsem, jestli není souvislost mezi motáky a podvrženými dětmi," pronesla Hermiona zamyšleně při krouhání kořene kozlíku lékařského na plátky tloušťky listu papíru.

„Jak to myslíte?" Severus dnes odpoledne působil lehce škrobeně už od chvíle, kdy vstoupila do jeho lektvarové laboratoře. Choval se víc jako ten despotický učitel, kterým býval, snad se snažil vymanit z oněch téměř přátelských vztahů, jež se mezi nimi začaly poznenáhlu rozvíjet. Jeho ledový odstup se však začal rozpouštět při zapáleném rozhovoru o vlastnostech náprstníku a tuto poslední otázku položil s opravdovým zájmem.

„Přemýšlela jsem o panu Filchovi. Tuhle v noci mi pomáhal dojít zpátky do mého pokoje, když se mi udělalo slabo na schodech," nepřítomně si poškrábala bříško, „choval se moc mile, tedy na něho. A musím říct, že se mu nedivím, že zahořkl - musí to pro něho být hrozné, žít mezi všemi těmi magií nadanými dětmi, které s ním jednají jako se samohybným kusem nábytku, a vědět, že sám nikdy kouzlit nebude. Rozhodně ho nemůžu obviňovat, že má na nás vztek."

„Ne," přikývl Severus pomalu. „Kdekoli jinde by byl zřejmě šťastnější. Ale v našem světě není mnoho pracovních příležitostí pro motáky. Nejspíše vzal, co bylo."

Hermiona přitakala. „Proto jsem přemýšlela nad tím, jestli motáci nesouvisejí s podvrženými dětmi... znáte ty mudlovské příběhy, jak se rodiče ráno probudili a zjistili, že v kolébce leží jiné dítě. Je to až nepříjemně pravděpodobné: kouzelničtí rodiče s motáckým miminem by mohli vyhledat mudlovskou rodinu s magií nadaným potomkem a děti vyměnit."

Severus uvážlivě pokýval hlavou. „Pokud by byla jistota, že potomek je moták, pak by jistě byli schopni najít rodinu s dítětem ve stejného věku. Na vyměněné dítě by seslali kouzlo na úpravu vzhledu a postupně ho odstraňovali, aby se během svého růstu pozvolna měnilo..."

„...takže by se to nikdy nikdo nedozvěděl. Až na ubohé mudlovské rodiče, kteří se vzbudili nic zlého netušíce a nalezli v kolébce cizí dítě," doplnila Hermiona. „Ve většině starých příběhů zmizelo zdravé, dobře živené dítě a na jeho místě leželo jiné - hubené a nemocné."

„Pravděpodobně jak od narození dědičně zatížené, tak zanedbávané od chvíle, kdy se u něho prokázal nedostatek magie. Ten, kdo je schopen unést cizí dítě a nastrčit je za vlastní, jistě nebude plýtvat láskyplnou péčí na nevyhovujícího potomka," zamračil se Severus. „To je docela dobře možné. Schopnost zplodit zdravé, magií nadané dítě měla až donedávna v kouzelnické společnosti prvořadou důležitost."

Hermiona pokrčila rameny a jednu ruku si položila na břicho v ochranitelském gestu. „Je to hrozné pomyšlení. Odvrhnout vlastní dítě a ukrást si jiné na jeho místo. Ale i dnes se najdou tací, kteří se chovají podobně, pokud si myslejí, že mají pádný důvod."

„To by vysvětlovalo nárůst počtu motáků v průběhu dvacátého století," nakrčil čelo Severus a poněkud roztržitě mlel květy náprstníku. „Tou dobou začalo Ministerstvo pečlivěji hlídat styky s mudly..."

„...a mudlové začali pozorněji sledovat takové záležitosti, jako je dětská úmrtnost. Unést dítě nějakému bezvýznamnému sedlákovi, dítě, jež sotva kdo kdy viděl, je jedna věc - ale přitáhnout na sebe pozornost neuváženými záhadnými zmizeními, která mohou postižení rodiče prokázat..."

„...by už nadělalo mnohým vrásky na čele, ano." Odložil náprstníkové květy a se stále stejně zachmuřeným výrazem se opřel o lavici. „Byly jisté spekulace o důvodech nárůstu počtu narozených motáků... zase tak moc jich nepřibylo, ale nějaké to procento to přeci bylo... vina se dávala hlavně postupujícím genetickým změnám v rámci relativně malé komunity. Pokud jsou naše závěry správné, tak se počet nově narozených motáků možná vůbec nezvýšil, pouze došlo k nárůstu těch, kteří přežili dostatečně dlouho, aby mohli být započítáni."

„Mohlo by jít o kombinaci obou vlivů," usoudila Hermiona a nenápadně si Severuse prohlížela. Byl mnohem uvolněnější, než si běžně na veřejnosti dovolil, pohodlně nakloněný ke straně, jedním bokem se opíral o lavici. „Pokud jsou naše závěry správné, mudlorození se dostali i do těch nejčistších kouzelnických linií jako náhradníci za nedostatečně nadané děti - popřípadě jako choti, pokud byli tajně začleněni do jiných ‚vhodných' rodin. Ať už je ta myšlenka sebevíc odporná, kouzelnická společnost se tímto způsobem ochránila před přílišnou degenerací vzhledem k tomu, že příběhy se zmiňují o mizení pouze silných zdravých a krásných dětí."

„Pravidelný přídavek zdravého venkovského kořínku do přešlechtěných čistokrevných rodokmenů," zachechtal se Severus jízlivě. „Zlynčují vás, pokud se o tom před nimi někdy zmíníte. Nicméně, to by vysvětlovalo, proč přežili tak dlouho. Většina mudlovské šlechty se o veškerou různorodost připravila sama v průběhu několika málo staletí. I když vezmeme do úvahy vyšší průměrnou délku života kouzelníků, řada starých čistokrevných rodin si dokázala až do dnešních dní udržet podivuhodnou odolnost proti nechtěné dědičné zátěži."

„Bylo by vzrušující provést řádný genealogický výzkum," řekla Hermiona, na kořeny kozlíku už dávno zapomněla, „ponořit se do historie rodin. Určitě by nebylo obtížné najít jisté náznaky... například záhadná série několika mrtvě narozených dětí nebo dětí zemřelých v raném věku následovaná jedním silným zdravým potomkem. Nebo případy, kdy jistý silný rodový rys se náhle v jedné, či dvou generacích nevyskytl, popřípadě zmizel docela."

Nečekaně vybuchl smíchy, a když se na něho nechápavě podívala, prudce zavrtěl hlavou. „Hermiono, máš v té hlavě vůbec něco, co by nevyžadovalo podrobný výzkum?"

V hlase mu zaznívala vřelost, jakou od něho zaslechla do té chvíle pouze jedinkrát, a veselí beze špetky přezíravosti, jež donutily Hermionu zrudnout víc, než dokázala otázka samotná. „No... asi ne. Nikdy se nespokojím jen s dohady, mám ráda opravdové vědomosti podložené fakty."

„Toho jsem si všiml," potřásl hlavou a vesele se zašklebil. „No nic. V zájmu zdárného pokračování vašeho výzkumu: víte, proč ty kořeny máte plátkovat a ne kostičkovat?"

Hermiona se na něho zašklebila na oplátku. „Protože kdybych je nakostičkovala, musela bych je vařit příliš dlouho a za tu dobu by bodliny z bodloše zcela ztratily účinnost."

„Přesně tak. Vzájemné působení jednotlivých přísad je stejně důležité jako jejich původní vlastnosti..." začal přednášet po svém navyklém učitelském způsobu a Hermiona se pohodlně usadila a šťastně mu naslouchala.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus si dělal starosti.

Když šel spát, byla Akila stočená na jeho polštáři na posteli v zamčené a dobře střežené ložnici. Po krátké výměně názorů na téma vlastnictví onoho předmětného polštáře odkráčela a on prostě předpokládal, že se šla vyspat do zásuvky s ponožkami, které při té příležitosti znovu rozhází široko daleko.

Když se časně zrána vzbudil, nebyla nikde k nalezení. Otevřel každou skříň, prohledal každičkou zásuvku, až došel k poznání, že zřejmě objevila jakýsi záhadný způsob, jak projít dvěma zamčenými dveřmi a kamennou zdí. Prostě byla pryč. Byl si téměř jist, že maguáři se nemohou ztratit, nicméně hrad byl opravdu rozlehlý, venku mrzlo a kdoví, jak Paní Norrisová snášela vetřelce.

Po dvou hrncích čaje a ještě jednom prohledání celého bytu se konečně vzdal: vymotal ze svých ponožek jeden mourovaný chlup z jejího kožichu a seslal kouzlo k určení polohy. Bylo dostatečně časně, aby si nikdo nevšiml, že ze sebe dělá hlupáka pátráním po domácím mazlíčkovi - a ona byla ještě taková maličká a mohla se toulat naprosto kdekoli.

Nikoli kdekoli, jak zanedlouho zjistil, nýbrž v ložnici Hermiony Grangerové. Starosti ho rychle opouštěly vytlačovány mrzutostí; když klepal na dveře, nasupeně se mračil. Měl s Hermionou minulého večera příliš dlouhý a nevázaný rozhovor, následkem něhož ji nebyl schopen dostat ze svých myšlenek a posléze snů - a Akila se určitě odplížila zrovna za ní jen proto, aby ho naštvala.

„Už jdu..." zavolala Hermiona a během minuty s širokým zazíváním otevřela dveře. „Jé, zdravím," usmála se na něho ospale. „Hledáte uprchlici?"

Po nekonečnou vteřinu, či dvě nedokázal odpovědět. Hermiona byla uzardělá spánkem, vlasy měla sepjaté do volného pletence; noční košile, nabíraná na prsou a jemně spadající přes mocně vyklenuté břicho, odhalovala jeho očím dívčin štíhlý krk a křivku klíčních kostí. Ještě nikdy mu Hermiona nepřipadala tak krásná; celé tělo ho rozbolelo touhou obejmout ji. „Ano," donutil se vyslovit hlasem kupodivu poměrně jistým. „Večer jsme spolu měli dosti bouřlivou výměnu názorů a ona v rozmrzelosti odešla."

Hermiona se rozesmála. „Myslela jsem si to. Nožka mi dělal totéž." Otočila se, její útlá šíje a něžná křivka ramen ho náhle zanechala bez dechu a neschopného promluvit. Vytáhla Akilu z chumlu přikrývek na své posteli a láskyplně si k sobě napůl odrostlou maguárku přitulila. „Uraženě jsi odešla a nechala jsi ho samotného? To od tebe nebylo vůbec hezké, Aki, takhle mu přidělávat starosti."

Akila hlasitě vrněla, zatímco ji Hermiona nesla ke dveřím, a Severus se pro ni zcela mechanicky natáhl. „To byl můj polštář," pronesl nesmlouvavě. Zbaběle se utekl k hovoru s kotětem, netroufal si znovu se podívat na Hermionu. „A nebudu se omlouvat, že jsem tě z něho vykázal." Akila přestala vrnět a znechuceně na něho pohlédla. „Koupím ti tvůj vlastní polštář," navrhl a byl odměněn opětovným zahájením předení.

„Takovýto hovor jsme s Nožkou vedli také," usmála se Hemiona na Severuse. „A nakonec jsem to byla já, kdo si musel obstarat nový polštář. Ale vy máte silnější vůli než já."

Pouze čirou silou vůle dokázal zdvořile ukončit tento rozhovor a dostat se zpět do svých pokojů bez ztráty klidného vzezření. Tam položil Akilu na židli a zuřivě na ni zíral. „Tys to udělala schválně!" obvinil ji. Akila si začala oblizovat tlapky a okázale ho ignorovala. „Donutilas mě jít... za ní a vidět ji, zrovna dneska ráno, zrovna potom. Udělalas to schválně!"

A teď nechtěl nic víc, než ji sevřít ve své náruči. Bylo mu jasné, že Hermiona není žádná kráska, nikdy nebyla, ale byl si jist, že pohledu na ni, když mu dnes otevřela své dveře, se už nikdy nevyrovná pohled na žádnou jinou. S hlubokým povzdechem padl na židli za svým pracovním stolem a složil si tvář do dlaní. Po chvíli mu do klína dopadly měkké tlapky nesoucí hubené tělíčko a do brady ho zvídavě žďuchnul studený čumáček. Ze zvyku spustil jednu ruku a začal maguárku drbat. „Jsem strašný blázen," zašeptal a Akila se mu chlácholivě přitiskla k tváři. „Jsem sentimentální pitomec a měl bych ji nenávidět za tu lehkost, s jakou mi vtrhla do života a podmanila si mě - jenže místo toho jsem jí podlehl stejně, jako by každý jiný nešťastný osamělý chlápek středního věku podlehl krásné mladé dívce, na kterou nemá žádné právo."

Akila vrněla, tiskla se svou hlavičkou k jeho lícím a on pevně zavřel oči. Zamiloval jsem se do ní. Toužím po ní. Nesmí se to nikdy dozvědět, protože bych se šel raději utopit, než bych připustil, aby mě litovala.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 14:03:59
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one