Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

„Harry, to je ale pitomý nápad."

Hermiona se vyškrábala po čtyřech schodištích, aby mohla pronést ona slova - a skutečnost, že těžce lapala po dechu, jim značně ubírala na působivosti. Nesmlouvavě se zahleděla na svého kamaráda, opřela se o příhodně postavenou zeď, která se jí mimořádně přátelsky nabízela co opora, a zapřemýšlela, jestli by pomohlo předstírat mdloby - popřípadě omdlít doopravdy.

„Stejně jako jít sem sama po všech těch schodech," namítl Ron pevně, zachytil ji za loket a podepřel ji, aby se neskácela. „O těch tvých výletech po schodech jsme už přeci mluvili, když tě tuhle musel Filch zachraňovat."

„No, a měla jsem snad někoho, kdo by mi sem pomohl, hm?" podívala se Hermiona na kluky vyčítavě. „Protože vy dva jste byli tady nahoře na ‚cvičném souboji za svítání', abyste vylákali toho, který se přinejmenším jednoho z nás pokouší zabít."

To byl onen nápad, se kterým Harry přišel. Někdo se ho snaží zabít, ergo kladívko: zjednodušíme mu to. Proto se ujistil, aby všichni věděli, že on a Ron budou víceméně sami každé ráno na jistém místě, kde by nebylo obtížné přepadnout je ze zálohy. Hermiona tento plán naprosto a jednoznačně odmítala a podezřívala kluky, že si vybrali malý dlážděný plácek v koutečku skrytém na hradní střeše schválně, protože pro ni bylo téměř nemožné dostat se tam.

„Bude to fungovat, dej tomu čas," Harry zkontroloval hodinky a povzdechl si, „ale dnes už ne. Vzhledem k tomu, že ty ses právě připlížila a Ginny před chvilenkou odešla - také se nám to snažila rozmluvit, víš? - a kromě toho už je pomalu čas jít na snídani... to už můžeme rovnou sejít dolů a stihnout první rundu uzenek."

„Skvěle," trhla sebou Hermiona a pohladila se rukou po kříži. Po všech těch schodech ji v něm pobolívalo víc než obvykle a přetížené břišní svaly si také stěžovaly. Do porodu jí zbývaly necelé dva týdny a dny se neuvěřitelně vlekly. Přibrala přes břicho už tolik, že kdyby se při stání a chůzi neustále lehce nezakláněla, přepadla by dopředu. „Tak mi oba pomůžete ze schodů."

„Jasně," přikývl Ron. Harry si přehodil batoh přes rameno a chytil Hermionu za druhý loket. „Víš," navázal Ron, „už bys vážně měla nechat toho pobíhání po hradě, Hermiono... Můžeš si dovolit vzít si pár dní volno z vyučování, stejně jsi ve všem napřed jako vždycky..."

„Budu si muset vzít pár dní volno, až porodím. To je dost špatné samo o sobě, i když žádné další vyučování nevynechám. OVCE jsou za dveřmi, Rone, vím, že to víš, protože jsem přeci speciálně pro tebe sepisovala zvláštní studijní rozvrh."

„Vím, vím a podle toho rozvrhu se učím, čestné nebelvírské!" Sešli první schodiště a Ron podrážděně zavrčel: „Tys musela přibrat ještě jednou tolik, cos vážila původně."

„Pronesl rozvážně se svou obvyklou ohleduplností," poznamenal Harry a protočil oči v sloup. „Nikdy neříkej ženě, že hodně váží, Rone, a to ani kdyby sis to myslel."

„Hele, to nebylo míněno jako urážka." Ron se vesele zašklebil při vzpomínce: „Bývaly doby, kdy jsem ji zvedl jednou rukou."

Hermiona se začervenala. Opravdu ji jedenkrát zvedl jednou rukou, ale nebylo to zrovna při příležitosti vhodné k vyprávění Harrymu. „Ano, ano, vždyť já teď vážně mám rozměry hospodářského stavení," vložila se mezi ně Hermiona a trhla sebou, když ji znovu zabolela záda. „Nemůžu se dočkat, až to bude za mnou."

„Vypadáš už nachystaná," řekl Harry, zjevně se snažil ohleduplně vyhnout výrazům ‚jako kytovec', ‚jako stodola', popřípadě ‚před rozpadem'. „Už jen pár týdnů, ne?"

„Dva. Ale může to trvat i čtyři," pokrčila Hermiona rameny. „Kouzelníci zjevně na vyvolávané porody hledí s nelibostí, protože obecně se má za to, že dítě, které je donuceno se narodit dříve, než samo chce, může být postiženo pozdějším neúplným rozvinutím magických schopností... ale jak tak na vás dva koukám, stejně netušíte, o čem mluvím."

„Hodláme tě podporovat, dodávat ti odvahu a nechat se od tebe třeba pokousat, až budeš mít bolesti," sdělil jí Ron vesele. „Ale nečekej od nás, že o tom víme něco víc, protože nemáme ani tucha. A mezi námi, doufám, že nikdy ani žádné podrobnosti nebudu muset znát. Pokud se někdy stanu tátou, mám v úmyslu dotyčnou držet za ruku a nechat na sebe řvát a to je tak všechno."

„Hmm, to je mi jí líto. Doporučím jí, aby ti nařídila to celé sledovat pod trestem spaní na pohovce po zbytek tvých dní," protočila Hermiona oči. „Ne že bych někoho z vás chtěla mít při sobě, nemusíte se bát. Bude u mě Ginny a madam Pomfreyová, takže vy dva můžete nakrásně čekat přede dveřmi, dokud nebude hotovo - pak samozřejmě nakráčíte dovnitř a budete mnohomluvně opěvovat krásu mého dítěte."

Harrymu i Ronovi jasně odlehlo. „No, je-li to tvé přání, stane se tak," pronesl Harry smrtelně vážně. „Pokud se tak budeš cítit lépe..."

„Budu mít dost práce i bez vás dvou," pohladila ho Hermiona láskyplně po paži. „Děkuji."

„Za málo," usmál se na ni Harry. „Budeme hlídat dveře, čistě pro jistotu."

„Dobrý nápad, hlídejte." Hlídání dveří - raději těch dole pod schody k nemocničnímu křídlu, ne těch horních, vedoucích přímo na ošetřovnu - by je mělo udržet poměrně v bezpečí a přitom z přímého Hermionina dosahu během doby, kdy budou mít s Ginny jiné starosti.

„I za cenu vlastních životů," doplnil Ron a náhle se zastavil. „A doprčic... zapomněl jsem si pod polštářem domácí úkol na Přeměňování. Harry, pomoz Hermioně dojít na snídani, já musím nahoru."

„Pod polštářem?" podívala se Hermiona tázavě na Harryho, když Ron chvátal pryč. „Harry, proč...?"

„Součást zhuštěného studijního programu," poušklíbl se Harry. „Na noc si rovná úkoly pod polštář, aby se mu v noci vědomosti nasály do hlavy."

„Božínečku šnečku," povzdechla si Hermiona a zakryla si oči rukou. „Řekni mi, prosím, že si pro podporu učení neobstarává žádné podezřelé..."

„Ne. Pokud je mi známo, tak ne. Samozřejmě ho nemám pod dozorem čtyřiadvacet hodin denně." Sešli další schodiště. „Ale myslím, že natolik ho zkoušky neděsí. Jasně, jsou důležité, ale mám takový dojem, že bychom mohli vylítnout úplně ze všeho, a stejně by nás, vzhledem k válce a tomu všemu okolo, přijali do výcviku na bystrozory."

„Jo." Naneštěstí. Hermiona vždy doufala, že se kluci po válce usadí a najdou si nějaké bezpečnější zaměstnání - třeba jako profesionální hráči famfrpálu nebo jako ošetřovatelé chrupu dravých plazů. „Ehmm... Harry? Můžu mít k tobě jednu otázku?"

„Jistěže. Jakoukoli."

„Chtěl bys být kmotrem mého dítěte?" zadrmolila Hermiona nervózně. „Vím, že jsme o tom už před časem mluvili, ale tehdy jsem ještě nebyla úplně rozhodnutá; teď už jsem si to promyslela a opravdu by se mi to líbilo."

„Vážně?" Harry zrůžověl a vypadal náhle náramně potěšeně. „Myslel jsem... Chci být kmotrem. Však mě znáš. Pokud jsi rozhodnutá."

„Jsem. Ale abychom si rozuměli - jestli se mi něco stane, dokud bude ještě maličké, postarají se o něho moji rodiče, protože ty to s miminy stejně neumíš."

„Jasně," přikývl Harry. „A... děkuju, Hermiono."

Natáhla se k němu, pevně ho objala a předstírala, že si nevšimla tichého popotáhnutí, jež se od něho ozvalo. „Mám tě moc ráda, víš. Vždycky jsem si přála mladšího brášku-průšviháře."

„Pojď sem," přitáhl si ji blíž a krátce ji stiskl. „Taky tě mám moc rád. Vždyť to víš. A budu dobrým kmotrem, slibuju. Nebudu mu nosit hlučné hračky a ani ho přecpávat sladkostmi."

„Fajn," lehce ho poplácala po zádech a vymanila se z objetí. „Můžeš začít tím, že mně a dítěti dáš dobrou snídani."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus se s hlavou skloněnou mrzutě nimral v jídle a kradmo pokukoval po nebelvírském stole. Potter Hermioně prokazoval nadměrné množství pozornosti - a ona se ho neustále lehce dotýkala, tu mu sáhla na paži, tam ho pohladila po rameni, popřípadě se o něho přátelsky opřela. Nebýt shovívaného úsměvu na tváři Ginny Weasleyové, Severus by se neudržel a toho fracka by proklel.

Napětí z neustálého předstírání, že se nic nezměnilo, na něho těžce doléhalo. Bylo by to celé snazší, kdyby s Hermionou trávil méně času, jenže se nedokázal donutit obětovat jedinou chvilku s ní. Její přítomnost byla jako pohár otráveného vína - čím větší bolest mu působila, tím naléhavěji si ji vychutnával.

Už brzy porodí. Poppy mu důvěrně sdělila, že dítě zřejmě přijde na svět před termínem, a požádala ho, aby připravil jisté lektvary - pro všechny případy. Byl tak vykolejený obavami o Hermionino zdraví, že zničil dvě várky; ale teď už bylo vše nachystáno. Jeho syn, či dcera se narodí co nevidět.

„Severusi?"

Nenadskočil jen díky létům tvrdého tréninku. „Ano, Minervo?" Neochotně vzhlédl od svého obvyklého hypnotizování Hermionina talíře. Bylo nezbytné pro zdraví její i dítěte, aby pořádně jedla.

„Hraješ si s jídlem, místo abys jedl," naklonila se k němu zvědavě Minerva přes židli Sinistrové. „V poslední době vůbec málo jíš... není ti něco?"

Severus se zachmuřil. Minerva věděla - po všech těch letech ho znala po čertech dobře - že čím je napjatější, tím méně jí. Měl by začít chodit na snídani později, až už bude Minerva pryč, aby neviděla, kolik toho snědl. „Vůbec nic mi není, Minervo. Děkuji za tvou péči o mou osobu."

„Pff," odfrkla si a dala mu pohledem najevo, že se mu ji nepodařilo oklamat, pak se napřímila a začala znovu snídat. Projevy jejího otevřeného zájmu byly prozatím zažehnány... opravdový útok zřejmě přijde, až na něj bude nejméně připraven. „Tonksová si dnes potřebuje pohovořit se slečnou Bulstrodovou a panem Baddockem. Proces se slečnou Edgecombeovou byl naplánován na tento víkend s ohledem na skutečnost, že naprostá většina svědků má v pracovním týdnu vyučování a připravuje se na OVCE."

Ouvej. Další důvod cítit se mizerně. Severus se sklonil ke stolu a nenápadně se pro sebe ušklíbl, když si všiml, že se Lupin culí jak měsíček na mladou bystrozorku, která měla na hlavě krátké jasně modré vlasy a na tváři rozechvělý úsměv. Ta ironie chutnala po žluči: Lupin si může šťastně předvádět svou mladičkou milenku před celou školou, zatímco Severuse by namočili v dehtu a obalili v peří, pokud by vyšla najevo sebemenší zmínka o jeho jediné bezděčné indiskrétnosti. „Jistě, Minervo."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Potter toho rána Hermionu ale nějak obletoval. Draco se neudržel, aby se z toho pozorování nemračil na míchaná vajíčka na svém talíři. Nedokázal nenávidět Hermionu za to, že ho nemiluje - věnovala své srdce dávno předtím, než si jí začal všímat, a navíc se nikdy nedozvěděla, že má o ni zájem. A nemohl nenávidět ani Severuse, protože... no prostě z mnoha důvodů. Ale cítil se mizerně a potřeboval někoho nenávidět - a Potter byl dokonalý cíl.

A stejně tak Lupin. Nymfadora z jakéhosi důvodu seděla u učitelského stolu a Lupin jí věnoval kradmé vlahé pohledy, když si myslel, že ho nikdo nevidí. A asi ji pod stolem držel za ruku. Draco napsal své matce hned poté, co mu Hermiona řekla o oné politováníhodné pletce - a nejenže nic nevěděla Narcissa, dokonce i Andromeda na přímou otázku přiznala, že se ona ani Ted s tím mužem nikdy nesetkali. Když se Nymfadora prvně zmínila o svém novém příteli, Ted se o vlkodlacích vyjádřil zcela bez obalu (mudlorozený nebo ne, Ted byl zřejmě rozumný muž) a téma Remuse Lupina se již nikdy znovu na přetřes nedostalo.

Jenže. Ať už měla jakkoli pochybný vkus na muže, Nymfadora byla sestřenka. Jediná, kterou měl a kterou kdy mít bude. Bylo by pěkné připomenout se jí; důvodnou omluvu měl připravenu už dlouho...

Velkou síň opustila učitelským vchodem, ale Draco již dávno objevil zkratku do té správné chodby, takže jí hravě nadběhl. Lupin ji samozřejmě následoval jako pejsek. „Dobré jitro, Nymfadoro."

Zamrkala. „Ahoj, Draco. Potřebuješ se mnou o něčem mluvit?"

„Ano," pohlédl výmluvně na Lupina.

Lupin si odkašlal a nejistě se poškrábal za krkem. „No... měl bych se jít připravit na hodinu. Uvidíme se později, Tonksová."

„Jasně," dívala se za ním, jak odchází, pak se otočila k Dracovi a káravě na něho pohlédla. „Moc často ho nevídám, víš."

„Mě jsi viděla jen jednou, a to jsem z rodiny."

„Jo, bod pro tebe," uznala kajícně. „Jenže co se naše mámy spolu zase začaly bavit, tak jsi byl buď u Svatého Munga, nebo ve škole."

„Většinou," přikývl Draco a pozorně si ji prohlížel. Samozřejmě, byla metamorfomág, ale stejně nezapřela Blackovskou podobu. Vystouplá brada, bledá pokožka, stejné velké tmavé oči, jako měly Bellatrix a Andromeda, aristokraticky tvarovaný nos... „Jenže je tu jistá záležitost stran dědictví, kterou spolu musíme probrat."

Nymfadora překvapeně mrkla. „Dědictví?"

„Všechny prostředky po tetě Bellatrix přešly na matku. Jelikož Sirius Black i tvá matka byli vyděděni, máti a já jsme oficiálně jedinými přeživšími potomky starobylého urozeného rodu Blacků a náleží nám celé dědictví s výjimkou domu a domácího skřítka, jež Black zcizil do rukou Harryho Pottera. Po smrti mého otce na mě přešly veškeré pozemské statky rodiny Malfoyových, s vyloučením jisté části určené mé matce k doživotnímu užívání." Draco pokrčil rameny. „Matka a já jsme se usnesli na připsání jedné třetiny podílu z dědictví po rodu Blacků tvé matce tak, jak by ji byla dostala, kdyby nebyla utekla s tím ‚strašným špinavcem s velkým nosem', jak ho jmenovala naše babi."

Nymfadora se zahihňala. „Vždycky jsem si myslela, že ho rodina mé matky nazývá horšími jmény."

„To také nazývali, ovšem babička si zakládala na své vytříbenosti. Neslušné slovo jí nikdy nepřešlo přes rty... přinejmenším na veřejnosti ne," mrkl na ni Draco. „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli se tvá matka neurazí, když jí máti učiní nabídku. Je to pouze část, která by jí byla náležela, pokud by její rodiče byli rozumní - rozhodně se nejedná o žádnou charitu."

„Jasně, no... víš, nejsem si úplně jistá, ale myslím, že to vezme v pohodě," přikývla Nymfadora pomalu. „Vždyť to není tak, že byste to s Narcissou potřebovali, když máte ještě všechny statky Malfoyů."

„Pochybuju, že si vůbec kdy všimneme, že nám něco chybí," přitakal Draco. „A máti se bude cítit lépe, pokud si odpuštění od tety Andromedy koupí, než kdyby je dostala zdarma."

„To bylo hnusné, Draco," zašklebila se Nymfadora a zavrtěla hlavou. „Ne, docela ti rozumím. Přestane se cítit mamce zavázaná, že s ní znovu mluví."

„Přesně. Je zmijozelka. Odmala jsme trénovaní, abychom znervózněli pokaždé, když je k nám někdo milý a sám z toho nic nemá." Draco se zašklebil a s potěšením si uvědomil, že se Nymfadořin škleb od jeho téměř neliší. Dávalo mu to pocit opravdové rodinné sounáležitosti. „Ukoj mou zvědavost a prozraď mi, kams patřila ty?"

Pousmála se a sáhla si na vlasy. „Není to zjevné? Havraspár, po tátovi."

„Aha. No jasně," přikývl Draco. „Vždycky jsem se divil, jak dokázal mudlorozený upoutat jednu ze sester Blackových. Oslnil ji svým intelektem, že?"

„Jednak tím - a také seslal na nebelvírský famfrpálový tým kouzlo, které nazval Císařovy nové šaty," přiznala Nymfadora hrdě. „Bojovali tehdy se zmijozelskými o pohár, a jakmile přistáli, jejich oblečení se stalo neviditelným. Pohár sice vyhráli, ale máma říkala, že to bylo k nezaplacení, vidět je, jak za zděšeného řevu utíkají do šaten a svírají přitom před sebou košťata, aby zakryli své... nedostatky. Ten rok měl Nebelvír čistě pánské družstvo, jinak by to nebylo tak rozkošné."

Draco se smál tak šíleně, že se musel opřít o zeď. „To musel být pohled! Přál bych si to kouzlo znát."

„No, to bych se vsadila," zahihňala se Nymfadora. „Táta ho nenaučil ani mne, dokud jsem chodila do školy, a že jsem ho prosila nejednou. Říkal, že si profesor Brumbál pamatuje, čí máma s tátou byli ve škole, když se to stalo posledně, a chytil by mě."

„Asi jo. Ale bylo by to skvělé." V mysli se mu zformovala představa Pottera a Weasleyho mizících spěšně v šatnách s rukama strategicky umístěnýma ve slabinách... tuhle představu si bude opatrovat jako poklad. Kdyby jen se mu je takto potupit podařilo doopravdy!

„No jasně," zaksichtila se Nymfadora. „Čas od času to používám. Nic nesloží kriminálníka tak rychle jako nečekaný striptýz."

„To si dovedu představit," uculil se Draco. „Líbí se mi slyšet o tvém tátovi. Úplně vidím, proč se do něho teta Andromeda zakoukala."

„Jo," rozzářila se pyšně. „Nechala se slyšet, že byl ve škole děsný dareba. Takový ten zábavný, milý lump, se kterým je stále legrace. Máma si stěžovala, že u Blacků doma se nikdy moc nenasmáli, a ona má ráda dobrou zábavu."

U Malfoyů byl smích také vzácným kořením a Dracovy sympatie k tetě Andromedě dosáhly nových výšin. Ano, Ted Tonks byl mudlorozený, ale chytrý a potměšilý mudlorozený se smyslem pro humor. V Dracových očích to bylo dostatečnou omluvou. „No, pokud si myslíš, že ji to neurazí, naznačím matce, že to může nadnést. Přirozeně jako snahu o narovnání starých křivd, nikoli jako snahu o podplacení tety Andromedy."

„Přirozeně. Mamka je vážně moc ráda, že spolu zase vycházejí."

„Já taky. Matce to moc pomáhá," usmál se Draco a byl odměněn úsměvem na oplátku. Sestřenka se mu líbila, bystrozorka nebystrozorka. „Jsem šťastný, že jsem si s tebou konečně promluvil, Nymfadoro."

Zatvářila se, jako by ji bolely zuby. „Tonksová. Nymfadoru nesnáším."

„Vážně?"

„Merline, ano," trhla sebou. „Tušíš vůbec, co s takovým jménem dokáží provést spolužáci? ‚Nyfí' byla jedna z nejlepších zkrácenin. A ‚Dora' je taky hrozná."

„Chápu. Tak jo, Tonksová... hm, to také nezní zrovna zdvořile."

„Lepší něco než nic." Tonksová pohlédla na hodinky: „Neměl bys jít na hodinu?"

„A sakra. Měl," Draco protočil oči v sloup. „Obrana proti černé magii. Nechci se o opírat do tvého... ehm... přítele, ale ten předmět je na nic. Jsem Malfoy - téměř všechny kletby a protikletby, které nás učí, jsem uměl už jako malý kluk. A během války jsem je hojně používal."

„Zmínil mi tenhle problém. Buď musí učit látku, kterou polovina třídy ovládá, nebo nechat druhou polovinu topit se v pokročilém učivu," přikývla Tonksová. „Ale aspoň máš jistotu, že složíš OVCE, ne?"

„S očima zavřenýma a pravačkou za zády. Měl bych se jít ukázat do třídy, nebo bude nervózní." A když byl Lupin nervózní, snažil se jednat nekompromisně - a pohled na Lupina zjednávajícího si autoritu byl k pláči. „Bylo... pěkné... popovídat si s tebou, Tonksová."

„Nápodobně," usmála se na něho. „Doženeme zmeškaný čas, až tady skončíš. Jo?"

„To bych rád." Poprvé za dlouhou dobu si na Hermionu ani nevzpomněl, když uháněl na společnou hodinu.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Hermiona sebou trhla, když jí znovu zatrnulo v celém břiše. Ron se k ní naklonil, v tváři starostlivý zájem. „Jsi v pořádku?" zašeptal polohlasem.

„Jo." Hermiona se usmála napůl na ustaraného Rona a napůl na zvědavě hledícího profesora Lupina. „Bolí mě záda, nic víc."

„Oukej," vrátil se Ron ke čmárání po pergamenu. Ať se snažila sebevíc, nedokázala přesvědčit nejen Rona, ale vlastně ani sebe, že by si měl dělat poznámky. Lupin je učil v podstatě témuž, co trénovali na schůzkách BA, i Ron si to všechno dávno pamatoval.

Hermiona se kradmo podívala na hodinky a pomalu v ní začínalo narůstat jisté podezření. Ta bolest zad doprovázená ztuhnutím břicha byla podivně pravidelná. Samozřejmě, mohli by to být pouze poslíčci, neměla by si dělat přehnané naděje, ale bolelo to trochu jinak než předchozí příležitostné tvrdnutí břicha a různé píchání a pobolívání...

Snažila se si psát poznámky, spíše v úmyslu podpořit profesora Lupina než z jakéhokoli jiného důvodu. Skutečnost, že většina sedmáků mu věnovala pozornost pouze namátkově, mu práci zrovna neusnadňovala; Hermiona sice už nebyla prefektkou, ale stále se snažila dávat ostatním dobrý příklad. Jenže věnovat se zápiskům bylo stále obtížnější. Po osmi minutách.

„Opravdu ti nic není?" zeptal se Harry nenápadně, promluvil o poznání tišeji než dříve Ron.

„Nic." Pokud to nebylo ono, nechtěla, aby to někdo zjistil. A bylo-li to ono, bude to trvat ještě celé hodiny. Netřeba šířit paniku. „Jen je docela nepohodlné vysedávat tady po celou dvouhodinovku."

„Aha. Jo, to celkem chápu," trhl sebou Harry a shlédl jí na břicho, které ji nutilo sedět v uctivé vzdálenosti od lavice. „Potřebuješ se trochu protáhnout? Projdi se, Remusovi to určitě vadit nebude."

„Profesoru Lupinovi, jsme ve třídě, Harry. A ne, díky, to je v pohodě."

Harry kývl a pokračoval ve vyzdobování pergamenu okolo okrajů obrázky hadů. Nebo si možná jen tak čmáral, těžko říct... Harry se v kreslířském umění nikdy nepropracoval za stínové postavičky, a když se nad tím tak zamyslela: stínové znázornění hada prostě bylo jen čmáranicí...

Hermiona se přinutila znovu se soustředit na vyučování. Nicméně netrvalo dlouho a z jistého důvodu o pozornost opět přišla. Nebylo na tohle trochu brzy? Neměla by se bát, že je příliš brzy? Třicátý sedmý týden - půlka třicátého sedmého, abychom byli přesní... bylo brzy. Na druhou stranu, nebyla vysoká ani statná, ještě jí nebylo ani dvacet a byla prvorodička. Každý z těchto důvodů mohl sám o sobě způsobit dřívější narození dítěte; madam Pomfreyová ji varovala, že se to může stát. A také říkala, že dítě bude pravděpodobně zcela v pořádku - bylo už dostatečně velké, na své týdny plně vyvinuté a některé děti prostě jsoupřipravené o něco dříve, či později. A vůbec, ještě stále by se mohlo jednat pouze o poslíčky. Ale jsou sakra pravidelné.

Pozn. překl.: K délce těhotenství... U nás se považuje dítě za normálně donošené, pokud porod proběhne mezi 38. - 42. týdnem těhotenství. Termín porodu se vypočítává na celých 40 týdnů těhotenství. Je-li Hermiona v půlce 37. týdne, pak je ‚lehce' brzy, ale do termínu porodu by jí neměly zbývat necelé dva týdny, jak tvrdí výše, nýbrž necelé čtyři týdny. Prostě mi v téhle kapitole dva týdny haprují. Jediné řešení, které mě napadá, je, že Hermiona považuje za ‚čas vhodný k porodu' celé období mezi 38. - 42. týdnem, nikoli přesně ukončený 40. týden. Pak by ovšem její prohlášení, že by těhotenství mohlo trvat i další 4 týdny není přesné, protože v tom případě by mohla dítě nosit ještě šest týdnů, aniž by začala přenášet.

„Hermiono?"

„Nic mi není!" Harry se na ni díval podezřele pobaveně. „No co je?"

„Už zazvonilo. Většinou touhle dobou mizíš na záchod."

„Aha. Jasně." Hermiona si narychlo sklízela učebnice. „Já jsem... myslela na něco jiného."

„Taky bych řek'. Dej sem tašku," potřásl Harry hlavou. „Chceš, abych tě doprovodil nahoru na Věštění?"

„Ne, to bude v pohodě. Draco jde tím směrem, určitě mu nebude vadit -" další stah a Hermioně se podlomila kolena. Spěšně se zachytila lavice a stiskla zuby. „Vrrr... nic mi není, vážně."

„No, mně to jako nic zrovna nepřipadá," odtušil Ron s ustaraným pohledem. „Vypadá to, že se chystáš porušit slib."

Hermiona na něho vytřeštila oči. „Že se chystám... cože?"

„Říkalas, že neporodíš v učebně, Hermiono. Slíbilas nám to!"

Do háje. Slíbila. „No... dobrá, já nehodlám porodit zrovna teď, nebo..."

„Já to věděl!" Ron pozvedl hlas: „Re- profesore Lupine! Hermiona začala rodit!"

„Hermiono?" podepřel jí Remus jemně loket. Příliš jemně... pokud by ji Ron pořádně nepopadl z druhé strany, začala by se znovu kácet. Hermiona si tiše slíbila, že si už nikdy nebude stěžovat na brankáře a jejich příliš silný stisk. „Hermiono, máš bolesti?"

„No... asi ano. Je trochu brzy na to, abych to věděla určitě," zrudla Hermiona. Všichni v učebně si buď šeptali, nebo na ni zírali, popřípadě dělali obé naráz. Většina dělala obé naráz. „Ještě půjdu na Věštění, první fáze trvá celé hodiny a já si vážně ještě nejsem jista, že je to ono. Mohly by to být falešné bolesti, takhle časně opravdu není nic jistého..."

„I tak bych řekl, že uděláme nejlépe, když tě dopravíme na ošetřovnu, čistě pro jistotu. Harry, mohl by ses prosím postarat o Hermioniny věci?"

„Vezmu je s sebou," rozzářil se Harry. „Říkala, že můžeme s Ronem čekat přede dveřmi."

„Jo," usmál se široce Ron. „Přijdeme sice o pár hodin, ale takováto příležitost se naskytne jen jednou za život!"

„Jsem ti dobrá jen na to, aby ses vymluvil z Lektvarů," dloubla do něho. „Tak jo, pokud chceš být užitečný, jdi a přiveď Ginny. Bude mi pomáhat. A ty, Harry, mi odnes tašku do pokoje a přines takovou velkou modrou - leží v kolíbce."

„Jasan!"

„Hned jsem tam!"

Oba kluci odklusali a Hermiona se ztěžka opřela o Lupinovo rámě. Lehce zakolísal, ale rychle se znovu napřímil. „Draco, ty máš teď Věštění, že? Řekni prosím profesorce Vektorové, že Hermiona dnes nepřijde."

„Samozřejmě." Draco vypadal ustaraně a Hermiona se na něho povzbudivě usmála. Od té doby, co se dal znovu dohromady s Crabbem, se choval o poznání odtažitěji, ale stále byl kamarád. „Potřebujete pomoct na ošetřovnu? S radostí -"

„Ne, ne, já to zvládnu," usmál se na něho Lupin, jenže Hermioně ten úsměv přišel odporně strojený. „Rozejděte se na další hodiny. Vy všichni."

Ještě nebyli ani v půli cesty na ošetřovnu, a Hermiona už zoufale toužila, aby Draco byl šel s nimi. Nebo jeden z kluků. Lupin prostě neměl ten cvik v poskytování podpory, jaký měli kluci, a poslední kontrakce byla natolik silná, že Hermiona raději upustila jeho ruku a opřela se o solidnější a  důvěryhodnější zeď. „Nnnnt..."

„Co se to tu děje?"

Nikdy v životě neviděla Severuse raději. Nikdy. Ani na oslavě vítězství, kde počali dítě. Pokusila se na něho usmát, ale povedl se jí jen křečovitý škleb.

„Hermiona má bolesti," vysvětlil Lupin a něžně poplácal Hermionu po rameni. „Jdeme na ošetřovnu."

„Aha. Asi jsem měl poznat, že jdete na ošetřovnu, z aktuálního pohledu, kdy ona se opírá o zeď, ty tu neužitečně postáváš a žádný z vás ve skutečnosti nikam nejde," zvlnil rty nádherným úšklebkem plným pozornosti. Ještě nikdy si ho tolik neužívala.

Lupin se zachmuřil a vypjal hruď. „Pokud si chce odpočinout v průběhu kontrakce, Severusi -"

„Tak ji máš podporovat, ne tu stát jako jeden z jejích tupých kamarádů a čekat, až si řekne." Severus si netrpělivě odfrkl a než se Hermiona nadála, už byla vtažena do jeho náruče a bezpečně opřena o jeho hruď. S tichým povzdechem ho objala kolem krku a složila si hlavu na jeho rameno. „Slečnu Grangerovou na ošetřovnu doprovodím já. Jestli chceš, můžeš nás zcela zbytečně následovat."

Hermiona se tiše zachichotala, když se otočil a pomalu s ní kráčel pryč. Přes jeho rameno si všimla rozzuřeného a zostuzeného profesora Lupina... který je nenásledoval. Ha! To ho naučí, jak se pomáhá druhým. „Děkuji," zamumlala a přitáhla se ještě blíž.

„Netoužím pozorovat, jak se přerazíte pádem ze schodů jenom proto, že vás Lupin nedokáže pevně obejmout," poznamenal nabručeně, ale z jeho objetí mrzutost nečišela - bezpečně si Hermionu opíral o své tělo. „Máte opravdu bolesti, nebo to řekl jen z přílišného nadšení?"

„Asi mám. Už jsem předtím měla několik planých stahů, ale teď... to cítím jinak. Výš a tak trochu... no, těžce se to popisuje, ale jsou prostě jiné. A mnohem pravidelnější."

„Jak dlouho je cítíte?"

„Od snídaně." Zafrkal a ona zrudla. „A ano, i tak jsem šla na vyučování, ale já si vážně nebyla jistá. Tu a tam mě píchá, pobolívá a stahuje už celé týdny. Chvíli to trvalo, než mi došlo, že tentokrát je to jiné."

„Chápu. A varovala jste někoho, nebo jste se pokusila jít na Věštění?"

„Pokusila jsem se jít na Věštění," zamumlala nezřetelně a schovala si tvář v záhybech hábitu na jeho krku. Voněl ještě lépe, než si pamatovala. Více bylinkami, méně kouřem. „Ale první doba trvá prakticky věčně. Vážně bych tam mohla jít."

„Hmf." Zdálo se jí to, nebo si ji doopravdy přitáhl ještě o kousek blíž? „Bláznivina, ale to víte."

„Ano, vím," stulila se k němu a doufala, že si nepovšimne, jak si u něho lebedí. „Ale cítila bych se úplně nemožně, kdybych ztropila povyk a pak se ukázalo, že se jedná o planý poplach."

„I tak..." v hlase mu zaznívalo napětí; odmlčel se a už nepromluvil. Držel ji však stále stejně pevně a ona si vychutnávala jeho objetí, dokud trvalo. Až příliš brzy došli na ošetřovnu, kde ji opatrně usadil na postel, zatímco k nim spěchala madam Pomfreyová. „Zdá se, že slečna Grangerová je v první době porodní, Poppy."

Madam Pomfreyová si pod fousy mumlala zaklínadlo a máchala hůlkou okolo Hermionina břicha. Z konce hůlky vyšel nezřetelný obláček oranžového dýmu a ošetřovatelka kývla. „Ach ano... už ti praskla voda?"

„Ještě ne," objala si Hermiona rukama břicho. „Už je to opravdu tady?"

„Ale jistě," usmála se na ni madam Pomfreyová povzbudivě. „Dítě je na cestě. Děkuji ti, Severusi, že jsi pomohl slečně Grangerové přijít. Už si ji převezmu," dodala.

„Děkuji," přidala se Hermiona tiše. Severus se na ni dlouze zadíval s nečitelným výrazem ve tváři, pak kývl a otočil se k odchodu. Hermiona ho vyprovázela pohledem, když odcházel, a náhle pocítila nerozumnou touhu přivolat ho zpátky. Jeho dítě je na cestě, má právo u toho být...

„No," začala madam Pomfreyová zvesela, „tak snad abychom tě převlékly z toho hábitu do něčeho vhodnějšího."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 14:08:13
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one