Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

„To jsem netušila, že porod je takový tělocvik," ucedila Ginny, přehmátla po Hemionině předloktí a podpírala svou kamarádku, zatímco čekaly, až odezní další stah. „K čemu je dobré všechno to chození?"

„Chůze v průběhu první doby porodní uvolňuje a prohřívá svaly, podporuje krevní oběh a umožňuje, aby dítěti při sestupu do porodních cest pomáhala zemská přitažlivost," poučila ji madam Pomfreyová, která podpírala Hermionu z druhé strany. Oběma to šlo o poznání lépe než Lupinovi.

Hermiona se napřímila a trochu se zašklebila. Alespoň že na sobě nemusela mít žádný pitomý nemocniční plášť nebo něco takového. Madam Pomfreyová obstarala pohodlné pytlovité šaty, které Hermioně dosahovaly k loktům a kolenům a později je nebude obtížné vykasat, až bude třeba.

„Také se předpokládá," připojila se Hermiona k hovoru, „že chůze v průběhu první doby pomáhá ke snadnějšímu a méně bolestivému průběhu druhé doby, za což bych byla vděčná. Jak už je to dlouho?"

Ginny pohlédla na hodinky. „Skoro hodina, co jsi začala chodit. Pomáhá to?"

„Pokud ‚pomáhá' znamená ‚stahy se stávají úpornějšími', tak ano. Rozhodně ano. Díky Bohu, že jsem se v noci dobře vyspala, mám dojem, že tohle jen tak neskončí."

„Ještě to bude chvilku trvat," vložila se porodní asistentka - milá dáma mateřského vzhledu, která se ostatním představila jako Stella - a souhlasně kývla, když se Hermiona znovu vydala na svou pomalou pouť okolo ošetřovny. „Poppy ti dá Povzbuzovací dryák, až se budeš cítit příliš vyčerpaná, ale zkusíme to zatím bez něho, ano?"

„Co kdybychom zkusili na mě nemluvit, jako by mi bylo pět?" zašeptala Hermiona tichounce. Ginny se zakuckala smíchy.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Už nemůžu."

„Ještě chvilku -"

„Moje kolena vypovídají spolupráci! Nedokážu je ani narovnat!"

„Vážíš metrák, Hermiono. Položme ji, Stello, navěky ji neudržím."

„Dobrá... tady na postel, ták, hodná holka. Ginny, pořádně ji podepři. Potřebuje sedět, ne ležet."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus onoho dne odučil v podstatě popaměti. Obdobné lekce vedl v předchozích letech už nesčíslněkrát, dávno se nepotřeboval soustředit na přednášení patřičných výkladů ani na odhalování náhodných odchylek od požadovaných postupů.

Tam kdesi nad ním se dral na svět jeho syn nebo dcera. Předčasně. Co když se dítěti něco stane? Nebo matce? Za jak dlouho by to zjistil? Za hodinu? Za dvě?

Mohl by tam jít. Mohl by zaujmout své místo u porodu z pozice otce dítěte a poskytnout Hermioně podporu v průběhu porodu. Dovolila by mu to. A pak...

A pak by ho nejspíš vyrazili z práce. A Hermiona by se styděla před svými přáteli a dítě... by žilo s cejchem potomka bývalého smrtijeda, umaštěného mizery, muže, ze kterého se v průběhu let počůrávaly hrůzou stovky studentů.

Ne.

Jeho odmítavé rozhodnutí dopadlo na hlavy třídy třeťáků, z nichž mnozí po konci hodiny opouštěli učebnu v slzách. Skvěle. Teď už měl volno, takže si mohl konečně dovolit nervózně pobíhat po místnosti a trnout, co se děje na ošetřovně.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Nnnnt!"

„Hermiono, v pořádku?"

„Ano. Je to... jiné. Má to být jiné?"

„Už je to tady, má milá. Už je skoro s námi."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„To porod vždycky trvá tak dlouho?" Harry s Ronem, kteří první dvě hodiny stáli přede dveřmi v pozoru, v tuto chvíli už pohodlně seděli a hráli šachy.

„Netuším," provedl Ron tah a pak se začal zamyšleně dloubat do nehtu. „Jak už je to dlouho? Zastavily se mi hodinky."

Harry se podíval na svoje. „Skoro deset hodin." Kdyby je Dilly nebyla zásobila jídlem a šachy - zřejmě jí Hermionina bezpečnost ležela na srdci - byli by touto dobou unudění k smrti.

„Pánejo. Pokud někdy budu tátou, přinesu si s sebou alespoň knížku."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Ještě jednou... už jenom jednou... to je... ono!" Ozval se tichý nářek a Stella pozvedla cosi malého, ulepeného a narůžovělého. „Blahopřeju, Hermiono. Máš syna."

Hermiona se trochu nadzvedla a rozechvěle sledovala Ginny, která dítě otírala dosucha a balila ho do peřinky, již poslali její rodiče. „Chci ho vidět."

„Na," předala smějící se Ginny malý balíček Hermioně do náruče. „Je nádherný."

Byl nádherný. Měl chocholku tmavých vlasů, pomačkané tvářinky a nos jako knoflíček. Když si ho přitáhla k sobě, přestal naříkat a otevřel oči. Měly podivnou kouřově zelenohnědou barvu a dívaly se na ni poměrně vyjeveně.

Něžně políbila jeho umaštěné čelíčko. „Ahoj."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Dveře se prudce rozlétly a Harry vyskočil, šachy zapomenuty. Ron se také vyštrachal na nohy, bolestivě mrkal a třel si kolena, zatímco se Ginny vyklonila ze dveří. Vypadala unavená, na tváři měla červenohnědou šmouhu, ale zářila jak to sluníčko. „Už se to narodilo a je to kluk! Pojďte se podívat!"

Harry pocítil podivné šimrání v břiše a zamyšleně nakrčil čelo, když stoupal do schodů za Ginny. Byl kmotr. Hermiona byla matka. Najednou měl něco na způsob malé rodiny, do které patřil.

Měl by se rozhodně cítit šťastnější. No ne snad?

Pokud Ginny vypadala unaveně, Hermiona byla očividně úplně vyčerpaná. Ale usmívala se a k prsům si tiskla malý balíček. „Spinká," zašeptala. „Pojďte se kouknout."

Harry kráčel k posteli v patách Ronovi, který začal na balíček okamžitě tiše broukat. Harry se díval na dítě překvapeně. Bylo malé a červené, s podezřele omačkaným obličejem. Vypadalo trochu jako mimozemšťan s oteklýma očima a kulatou hlavou. Nic pěkného.

„Není překrásný?" Hermiona se dívala na mimozemšťana ve své náruči úplně uhranutým pohledem. „Jmenuje se Martin."

„Je rozkošný," souhlasil Ron a Martin otevřel oči. Podivné kouřově zašedlé oči. Neměli by mít novorozenci oči modré? „Jé, kouká se na mě! Ojí - ojí - ó! Má mě rád!"

„Samozřejmě, že tě má rád," zachechtala se Hermiona unaveně. „Martine, ten hlučný zrzek je tvůj strýček Ron a ten s brýlemi je tvůj strýček Harry."

„Čau," naklonil se Harry vpřed, aby se dostal do zorného pole našedlých očí. Martin vypadal zmateně, jako kdyby o Harrym neměl valného mínění. „Je... opravdu roztomilý, Hermiono. Bude mít oči po tobě." Takové věci se říkají, ne?

„I vlasy. Jakmile mu uschly, začaly se ježit, podívej se na ně," Ginny objala jednou rukou Harryho kolem pasu a on se o ni vděčně opřel, hned se cítil trochu lépe. „Rone, jestli nepřestaneš s těmi pazvuky, tak ho rozbrečíš."

„Ale on je tak rozkošňoučký! Rozmyslel jsem se, jednou rozhodně chci taky takového," poklepal Ron prstem na jednu kulatou dětskou tvářinku. „I když to trvá věčnost, než se proderou na svět."

Ginny se otřásla a Harry ji pevně objal. „To trvá. A rozhodně to není žádný zázrak, jak o tom lidé občas mluvívají. Trvá to strašně dlouho a je to únavné a bolestivé a nadělá to děsný nepořádek."

„Velmi bolestivé. Ale ty máš širší boky než já, Ginny, pro tebe by to neměla být taková hrůza," zašklebila se Hermiona útrpně. „Madam Pomfreyová na mě musela použít dvanáct různých hojivých kouzel, než jsem začala mít dojem, že se má pánev vrátila k normálnímu tvaru."

Ron přestal broukat a vůčihledně zezelenal. Harry se s vděčností chytil tématu, které přímo nezahrnovalo to podivně vypadající mimino. „Nemohla madam Pomfreyová použít zaklínadlo proti bolesti?"

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne... tedy, mohla by, ale nemělo by to význam. Porod bolí, protože svaly se snaží dítě vytlačit ven. Mohla by je znecitlivět, ale to by bylo... já nevím... jako kdyby sis znecitlivěl nohy před startem maratónu. Sice by tě za běhu nebolely, ale stejně bys nevyhrál, protože bys nemohl pořádně běžet, když bys necítil nohy. Chápeš, co se snažím říct?"

„Jo, myslím, že jo." Hermiona vypadala jinak. Starší. Možná, že to bylo jen únavou, ale když shlížela na dítě, vypadala na hony vzdálená. „Ehmm... vypadáš opravdu unaveně, Hermiono. Neměli bychom odejít a nechat tě odpočívat?"

„Dobrý nápad," zívla Hermiona. „Ale jsem ráda, že vás tu mám. Oba dva."

„My jsme taky rádi," naklonil se k ní Ron a políbil ji na čelo. „Dobře se vyspi. Ahoj, Martine... uvidíme se zítra!"

Harry Hermionu krátce neobratně objal. „Dobrou."

„Dobrou, Harry," usmála se na něho a pro tu chvíli se cítil o poznání lépe.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Dítě se narodilo před pěti hodinami a třiačtyřiceti minutami. Chlapec. Zdravý. Rozkošný, věříme-li Ginny Weasleyové.

Bylo deset minut po třetí hodině ranní. Očima hypnotizoval hodiny. Porodní asistentka už odešla. Poppy téměř jistě spí. Stejně jako Hermiona, vzhledem k tomu, že po většinu dne trpěla silnými bolestmi. Chodby budou prázdné. Pokud se v průběhu obvyklé kontrolní pochůzky krátce zastaví na ošetřovně podívat se na dítě, nebude nikým spatřen.

Začal předstírat kontrolní pochůzku, ale téměř okamžitě to vzdal a s tichým znechuceným odfrknutím nad sebou samým zamířil přímo do nemocničního křídla. Touha spatřit dítě byla nesmyslná a přiváděla ho k šílenství. Jelikož se zřejmě nedokáže uklidnit, dokud se na vlastní oči nepřesvědčí, že je ten chlapec zdravý, tak už může rovnou začít návštěvou u něho. A pak může... dělat něco jiného.

Nemocniční křídlo bylo temné a tiché; proplouval mezi postelemi nenápadně jako pouhý stín. Hermiona byla v jednom ze soukromých pokojů navazujících na rozlehlou ošetřovnu; Severus poklepal na kliku pokoje hůlkou, aby si byl jist, že se dveře otevřou zcela bezhlučně. Pootevřel je na úzkou štěrbinu a ztuhl, protože z pokoje zaslechl tichý hovor.

„Tenhle svět je pořádně velké místo, co?" broukala Hermiona. Severus pohlédl dovnitř škvírou dveří a uviděl ji sedět na posteli s chlupatým zeleným zámotkem v náruči. Rychle se odvrátil, když mu došlo, že Hermiona kojí. „Zvlášť po tom, jak jsi byl poslední dobou stěsnaný. Ale nic se neboj, budu s tebou, slibuju," cukrovala a trochu dítě pozvedla. „Asi se teď moc nevyspím, ale to je v pořádku. Mám na tebe nachystaný šátek, budeme se moct tulit, i když budu studovat. Mámy zvládají dělat víc věcí současně," mluvila stále stejně tiše a láskyplně; Severus nenápadně přešlápl, aby na ni viděl. Na tváři se jí usadil výraz tichého zbožňování, který donutil Severusův žaludek zkroutit se radostí i žárlivostí zároveň. Milovala své dítě, byla jím zcela pohlcena - a on svému synovi záviděl stejnou měrou, jakou mu takovou matku přál.

Dlouho předtím, než ho omrzelo se dívat, nadzvedla dítě, přiložila si ho k rameni a upravila si noční košili. „Ták... už zas půjdeš spát, srdíčko?" zeptala se a Severus by přísahal, že od dítěte zaslechl tiché zabrouknutí v odpověď. Než odložila dítě do kolébky, vzhlédla a uviděla pootevřené dveře. „Dále?"

Měl by ty dveře zavřít. Měl by odejít. Ale ona už tak dlouho erodovala jeho sebeovládání, že vklouzl do místnosti a tiše za sebou zavřel. „Já..." Co by k čertu asi tak měl říct? „Už jste... v pořádku?"

„Madam Pomfreyová tvrdila, že budu plně uzdravená zítra, nebo nejpozději pozítří." Hermiona zavrtěla hlavou a rozesmála se: „Po mudlovsku by to trvalo mnohem, mnohem déle." Shlédla na dítě a pak otočila pohled k Severusovi. „Je dokonalý," řekla a do hlasu se jí znovu vloudil onen láskyplný podtón. Pak se usmála. „Vypadá jako můj otec, myslím. Chtěl jste... ehm... ho vidět?"

„Já... ano." Nemělo smysl lhát, muselo jí být jasné, proč přišel. „Je zcela zdravý, jak jsem slyšel." Přistoupil blíž a ona k němu naklonila raneček, který držela v náruči. Uviděl drobnou zarudlou pomačkanou tvář doplněnou chocholkou tmavých vlasů a rámovanou bledězelenou peřinkou. Oči byly zavřené, dítě zřejmě rychle usnulo.

„Má hnědé oči," prozradila mu Hermiona a něžně pohladila drobné líčko. „Není překrásný?"

„Je... maličký," přiznal Severus tichounce a napůl zvedl ruku, načež se zase donutil ji spustit k boku. Nemohl s klidným svědomím říct, že je jeho syn krásný - připomínal spíš holohlavou růžovou opičku - ale byl křehký, bezmocný a zranitelný a způsobil svému otci prudkou svíravou bolest srdce. „Je to normální, aby byl novorozenec takhle malý?"

„Je o něco menší, než bývá zvykem, protože se narodil přeci jen o chvíli dřív," sledovala Hermiona svého syna zbožňujícím pohledem. „Ale váhou se ještě taktak vešel do tabulek pro zdravé novorozence. Madam Pomfreyová tvrdila, že je naprosto v pořádku."

„Dobře," zase už se mu ruka zvedala, aby se dotkla dítěte, raději ji znovu rychle donutil poklesnout. „Není vám podobný. Ani mně. Naštěstí, řekl bych."

„Může začít někoho z nás připomínat později. U mimin je to těžko říct," Hermiona vypadala pobaveně. „Ron tvrdil, že je rozkošný. Harry si podle mne myslí, že je divný. Snažil se být zdvořilý, ale když se na něho díval, vypadal... směšně."

Severus se zamračil. Jeho syn mohl být narůžovělý a pomačkaný, ale to ještě není důvod k tomu, aby Potter předváděl své obvyklé tupohlavé neotesané chování. Čekalo se od něho, že bude milý alespoň na Hermionu. „Vypadá jako dokonale zdravé mimino, ne snad? Co je na tom divného?"

„Myslím si, že Harry nikdy na vlastní oči neviděl žádné novorozeně. Asi očekával něco mnohem roztomilejšího a boubelatějšího," políbila Hermiona něžně synovo čelo. „Jako jsou děti v televizi."

Jeho syn byl o třídu lepší než ta obtloustlá nepohyblivá mimina, která si Severus matně pamatoval z televizních pořadů svého mládí. Vypadal čile a ostražitě, i když zrovna spal v matčině náruči. „Možná bych mohl Potterovi přimíchat do jídla Nadouvací roztok říznutý kapkou Bezesného spánku - pak by viděl, nakolik roztomilé je vypadat jako zdrogovaný nákyp," zabručel.

Hermiona se tiše rozesmála. „To byste ředitelce těžko vysvětloval... Ale ne že by si to nezasloužil."

Severus v jejím tónu odhalil špetku zlosti a ironicky se usmál. Ať už se snažila působit sebechápavěji, Hermiona bylanaštvaná, že Potter její dítě neshledal krásným. „Ujišťuji vás, že můj vliv na jeho... stav nebude nikdy odhalen."

„Vzhledem k tomu, že budete první osobou, s níž madam Pomfreyová bude konzultovat diagnózu..." zachechtala se tiše. „Ale ne. Prostě si ještě nezvykl, že na světě existují i malé děti." Přitulila si synka blíž a pak vzhlédla k Severusovi s podivně dychtivým výrazem. „Chtěl byste... ehm... si ho pochovat?"

Rychle ustoupil. „Mohl bych ho upustit," zdráhal se nepřesvědčivě. Roky vybroušená jistota každičkého pohybu by ho nezradila ani nyní. Jenže moc dobře věděl, že podržet dítě na rukou - uznat ho tím za své, byť v soukromí zavřeného pokoje - je převelice pochybný nápad.

„Neupustil byste ho," sklopila Hermiona smutně oči. „Ale nemusíte, pokud nechcete. Jen jsem si myslela... ehm... že byste třeba rád."

Chtěla, aby vzal dítě do náruče. A jak už se poslední dobou stávalo stále častěji, Severus pocítil, že touha udělat Hermioně radost přemohla jeho zažitou opatrnost; třeba jen krátce. „Nu dobrá. Dejte mi ho." Napodobil svými pažemi gesto, jímž držela dítě, a ona mu je jemně předala do náruče - hlava dítěte spočinula na jeho horní paži a druhá ruka podepírala chlapcovo tělíčko.

Dítě vážilo o poznání více než Akila. Severus zíral na drobnou tvář a ze zvyku určoval vůně, které zasáhly jeho čich. Levandule pocházela jednoznačně z peřinky, heřmánek z uklidňujícího lektvaru, jenž vařil pro Poppy, a podivný pach, který nedokázal určit, mohl přetrvávat ještě od porodu... Zatímco se zaobíral určováním a popisováním toho drobného živého balíčku ve své náruči dle měřítek světa, který znal, dítě otevřelo oči. Hnědé, zrovna jak Hermiona říkala... zvláštně kouřové, lehce dozelena, ale rozhodně hnědé. Chvíli hleděly na Severuse s tichou zvědavostí, pak se znovu zavřely, dítě si tiše oddechlo a opět usnulo.

Severus ještě nikdy v životě neviděl tolik důvěry a ospalé radosti v pohledu upřeném na svou osobu. Na dlouhou chvíli zapomněl na Hermionu a cele se soustředil jen na svého syna, jehož choval. Pak se podíval na ni a těžce polkl. Dovol mi hlásit se k němu. Dovol mi žít s vámi, milovat vás tak, jak si zasloužíte, starat se o vás... Sám nevím proč, ale toužím po tom...Nedokázal to vyslovit. Kdysi mu laskavě nabídla místo v životě dítěte, ale ne ve svém. A mít jen jednoho z nich by bylo horší, než nemít nikoho. „Už jste mu vybrala jméno?"

„Ano. Martin Filip Granger." Natáhla se k nim, odkryla drobnou rudou pěstičku a jemně ji pohladila bříškem prstu. „Martin po mém dědovi, Filip po mém otci," pousmála se. „Pokud by se narodila dívka, jmenovala by se Kateřina Jana po mé babičce a matce."

„Vhodné jméno," řekl tiše. Martin znamená ‚válečník', pokud si správně vzpomíná, a přitom na první poslech nezní vojensky... vhodně vybrané jméno pro dítě narozené v důsledku války a oslavy míru. „Přijdou sem vaši rodiče podívat se na něho?"

„Zítra. Profesorka McGonagallová to zařídila," zazívala Hermiona a zakryla si ústa rukou. „Jsou z toho úplně na větvi, už mi poslali dvě sovy."

„Nechám vás už spát." Opatrně uložil synka do kolébky a ovinul ho peřinkou. Martin si znovu ze spánku oddechl a jemně našpulil rty.

„Měla bych jít spát," kývla na souhlas, lehla si na polštář a uspale se na něho usmála, až ho srdce zabolelo. „Děkuji za návštěvu."

„Dobrou noc, Hermiono," popřál jí tiše a raději vyklouzl z pokoje, než se stihne na něho znovu podívat stejným způsobem. Na kontrolní obchůzku si už ani nevzpomněl, zamířil rovnou do svého bytu, kde ležel až do svítání neschopen usnout.

Na ošetřovně vylezla zpod jedné z postelí štíhlá chundelatá postavička, posadila se do uličky a zamyšleně si začala lízat tlapky. Vzrušující vývoj...

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Hermiono!" Dveře se s třeskem rozlétly, aby vpustily Janu Grangerovou, která se jako vítr přihnala ke své dceři a něžně ji objala. „Zlatíčko moje, ani věřit tomu nemůžu!"

„Tak kde máme ten nový přírůstek?" zeptal se Filip a vytasil se s obrovským modrým plyšovým medvědem, kterého přinesl pod paží. „Tady je... tedy, Hermiono, ta kolébka je ale kus poctivé řezbářské práce. Vypadá starožitně."

„Je starožitná. Skřítci mi nebyli schopni říct určitě, ze kdy pochází, ale má za sebou dobrých šest set let," Hermiona se vymanila z matčina objetí a vylovila syna z kolébky. „Leč obsah má docela nový, ještě mu není ani čtyřiadvacet hodin. Není překrásný?"

Harryho projevy mohly být sice zcela neuspokojivé, ale její rodiče óchali, áchali a žvatlali zrovna tak, jak Hermiona doufala. Přinesli celé náruče dárků - hračky, dupačky, vestičky, vlněné čepečky a spoustu dalších věciček - a Hermiona začala rodičům hned vyjmenovávat všechny ostatní dary, jež dostala. „Paní Weasleyová mi poslala šest vlněných svetříků a peřinku pro malého a k tomu neskutečně obrovskou plechovku nugátových bonbónů, prý abych se rychle zmátořila."

„To bylo od ní opravdu laskavé," objala Jana svou dceru, když předala vnuka Filipovi, na něhož přišla řada chovat. „Musí to být moc milá dáma."

„To vážně je, mami," opřela se Hermiona šťastně o matčino rameno. „A od Fleur s Billem jsem dostala neuvěřitelně načinčaný obleček, samá kraječka a mašlička... tuším, že chudáček Bill do jeho výběru neměl co mluvit."

Jana se zachichotala. „Když ses narodila, dostalas alespoň tucet rozkošných maličkých háčkovaných kabátků se stužkami a růžičkami. Kdykoli jsem ti některý z nich oblékla, okamžitě jsi ho poblinkala."

„Pokud Martin ohodí tenhle, nebudu se moct zlobit," pokrčila Hermiona rameny. „Nevillův dárek byl fajn, dal Martinovi zklidňující pleťové mléko, a madam Pomfreyová mi předala krabičku se všemi možnými i nemožnými léčivy proti každodenním drobným neduhům, jaké postihují malé děti. Proti rýmě, opruzeninám a takovým podobným nepříjemnostem." Najednou se rozesmála: „A mami, kdybys viděla Křivonožkův dárek!"

„Křivonožkův? Tvůj kocour ti přinesl dárek?" vzhlédl překvapeně Filip od broukání na vnoučka. „Jak se mu to povedlo?"

„Vážně netuším, jak ho dostal až sem," zubila se Hermiona. „Ale hned jak jsem se probudila, tak sem přitáhl mrtvého králíka, který byl skoro tak velký jako on sám. Za nimi samozřejmě široká krvavá stopa... ale, tati, tvářil se tak pyšně!"

Jana s Filipem vybuchli smíchy. „To je ale starostlivý kocourek, asi si myslí, že o tebe musí pečovat, když ty teď potřebuješ odpočívat," usoudila Jana a jemně pohladila svou dceru po zádech. „A co jsi s ním prosimtě udělala?"

„Dilly - to je skřítka, která mě a Martina obsluhuje - ho odnesla. Budu ho mít k obědu," usmála se Hermiona a vesele zavrtěla hlavou. „Prostě jsem ho nemohla vyhodit, když si s ním dal takovou práci."

„No, řekla bych, že králík je docela výživná krmě," zamyslela se Jana. „Bylo od něho laskavé, že ti ho přinesl."

„Bylo. Naštěstí přijal Martina docela kladně. Nedovedu si představit, co bych dělala, kdyby na něho žárlil," naklonila se k nohám postele, kde byl Křivonožka smotaný do klubíčka na žluté huňaté peřince od Molly a vylepšoval ji svou oranžovou kožešinou. „Máš mimi rád, že jo?"

Nožka krátce zapředl, pak si přikryl hlavu packou a znovu usnul. „Hm, ranní lov ho asi úplně vyčerpal," nadhodil Filip, předal dítě své ženě a pohladil kocoura. „Děkuji ti, že se nám o ni staráš, Nožko."

Křivonožka stříhnul uchem na znamení, že vzal Filipa na vědomí... a pak se náhle prudce napřímil, seskočil z postele a ukryl se za kolíbku. Všichni tři Grangerovi na něho chvilku překvapeně civěli; vzápětí se dveře prudce zhouply. „Ahoj, Hermiono!" vrazil do pokoje Ron následovaný nezvykle tichým Harrym. „Přinesli jsme ti něco pro děcko!"

„To je jak na Vánoce, až na tu drobnost, že všechny dárky jsou mi příliš malé," rozesmála se Hermiona a otevřela sáček, který jí Ron podal - musel se tehdy v Prasinkách vrátit do obchodu Oblečení pro potěšení, protože přinesl ten příšerný overal Kudleyských Kanonýrů. „Ale Rone, on je na famfrpál ještě moc malý!"

„Nikdy není příliš brzy mít oblíbené mužstvo," oponoval jí Ron a toužebně hleděl na miminko hovící si v náruči své babičky. „A vzhledem k tomu, že ty o famfrpálu víš úplný kulový, je jasné, že ho budeme muset učit já a Harry."

Filip se zasmál. „Já ho budu učit fotbal a vy famfrpál," přikývl souhlasně. „Společnými silami z něho vychováme sportovce."

„To by ho měl učit jeho otec," zamračila se Jana, ten výraz její obvykle přátelské tváři vůbec neslušel. „Nejde mi na rozum, že se ještě nepřihlásil."

„Ale mami..." převzala si od ní Hemiona svého syna a ochranitelsky ho objala. „Nezačínej zase, ano?" Jana svou dceru bezvýhradně podporovala a prvním vnoučetem byla patřičně nadšena, nicméně poznámky o otci řečeného vnoučete se v průběhu Hermionina těhotenství stávaly stále kousavějšími.

„Vždyť by tu měl být!" ohradila se Jana stále stejně zachmuřeně. „Je tu krásné dítě a otce nevidno..." Významně střelila očima po Ronovi. Jelikož byl Hermioniným přítelem v době početí, stále ho podezírala.

Ron zamrkal a pak prudce zavrtěl hlavou. „Podívejte se na mě," pronesl pevně. „Můj být nemůže. Není zrzek." Pro podtržení svých slov si zatahal za ohnivou kštici. „V naší rodině jsou rusovlasí všichni do jednoho - a on má vlasy ještě tmavší než Hermiona."

Jana znovu pohlédla na Martina a pak přikývla, konečně udolána argumenty. „Přála bych si, abys nám prozradila, kdo to byl, zlatíčko," poklepala smířlivě na dceřino rameno. „Samozřejmě bychom to udrželi v tajnosti, pokud by sis to tak přála."

„Neudrželi. Zavraždili byste ho," pohlédla Hermiona pevně na své rodiče i na Rona s Harrym. „Vy všichni čtyři. Nejdřív byste ho zabili a pak ho oživili jen proto, abyste ho sem dotáhli a nařídili mu chovat se ke mně mile od teď až na věky věků."

„No... jo. Asi jo," usoudil Ron a měl tu slušnost vypadat alespoň trochu stydlivě. „Ale on si to zaslouží, Hermiono."

„Nezaslouží. Vůbec nic o tom nevíte." Martin zakňoural, načež si Hermiona porozepnula košili a přiložila si ho k prsu. Harry se k nim okamžitě otočil zády a Filip odvrátil pohled. Ron, který její ňadra viděl nejednou a vždy si ten pohled náležitě užíval, se s nějakým dekorem neunavoval. „Martin je můj syn, na ničem jiném nezáleží."

„Ale on by z toho neměl tak snadno vyklouznout, Hermiono," zaznělo rozčileně od odvráceného Harryho. „Nemůže se k tobě a k dítěti chovat, jako byste neexistovali."

„To nedělá," přitáhla si Hermiona synka o kousek blíž. „Takhle je to nejlepší - pro něho, pro mě i pro Martina. Prostě... je."

„Ale Martin bude chtít znát pravdu," namítla Jana. „Není jednoduché vyrůstat bez otce, Hermiono -"

„Jo, a co když bude vypadat jako on?" obrátil se k nim zachmuřený Harry. „Co když si to pak někdo domyslí a Martin nebude vědět, že -"

„No, vsadím se, že pan a paní Grangerovi si touží prohlédnout hrad!" vložil se Ron hlasitě. Všichni na něho vykulili zraky a on protočil oči v sloup. „Pronesl ve snaze ohleduplně změnit téma, které Hermionu rozčiluje a které by tudíž bylo lépe opustit."

„Díky, Rone," zašeptala Hermiona a chabě se na něho usmála.

„Notak..." máváním rukou vyháněl Harryho i Hermioniny rodiče, dokud doopravdy neodešli; Jana se tvářila provinile a Filip poněkud roztrpčeně. „Možná jsem nebyl tím nejlepším klukem pod sluncem, Hermiono, ale poznal jsem tě natolik, že už vím, kdy jsi příliš rozhozená." Sklonil se k ní a starostlivě ji políbil na tvář. „Provedu je několikrát hradem tam a zpátky, abys měla s dítětem chvíli klidu, jo?"

„Jo. Díky," popotáhla Hermiona a také ho na oplátku políbila na tvář. „Opravdu jsi nebyl tím nejlepším klukem pod sluncem, ale jako přítel jsi k nezaplacení."

„Já vím," ušklíbl se na ni vesele a shlédl jí do výstřihu. „Tohle mi tedy chybí..."

Hermiona se rozesmála. „No, dokud jsme se nerozešli, tak jsi má ňadra nikdy nezanedbával, to ti musím přiznat, Rone."

„Já mám prsa rád jaksi všeobecně, ale tvá byla první, která jsem viděl takhle z blízka, tudíž jim v mém srdci patří nezastupitelné místo." Ron se rozchechtal a ustoupil ke dveřím, když po něm vrhla polštář. „Nojo, nojo, už jdu. Aspoň už se cítíš líp. Rozhodně je příště nenechám o tamtom mluvit."

„Ale když to zjistíš, tak ho zabiješ."

„Nezabiju. Pocuchám mu peříčka, samozřejmě, možná ho i přizabiju, ale nechci ho přímo zabít, pokud si to nepřeješ."

„Nepřeju."

„Tak nezabiju. Jenom mu ublížím."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 14:10:58
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one