Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Minerva stála na hořejší galerii a sledovala tři postavy zahalené do dlouhých plášťů, jak se vynořují z obrovských dvoukřídlých vstupních dveří. Vypadaly provlhle a prostydle; venku padal namrzající déšť.

„To bylo boží!" shodil plášť Malcolm Baddock, jakmile vstoupil do budovy školy, a vytřepával z něho mokrou břečku na podlahu se šťastnou nevědomostí o realitě práce pana Filche. „Jak tam ti všichni ministerští seděli a poslouchali nás!"

„Bylo to... uspokojující," smekla Millicent Bulstrodová kápi, čímž odhalila rozježené, krátce střižené hnědé vlasy, a zamyšleně svraštila čelo. „Pan Savage říkal, že bych mohla jít na Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů."

„Pan Savage má úplnou pravdu," odpověděl Severus a také shodil kápi. Byl pobledlý a vypadal přepadle - nikdy nesnášel dobře chlad a Minerva si byla téměř jista, že právě tato skutečnost byla hlavním důvodem, proč ho nikdy nebylo vidno jinak než bezpečně zabaleného do těžkého hábitu. „Zařídím vám odpovídající doporučení, Millicent, až složíte OVCE."

Dívka se rozzářila a Minerva si povšimla, že úsměv mírní dívčinu nešťastnou podobu s jejím apatickým otcem. „Děkuji vám, pane!"

„Jistě," Severus vzhlédl a lehce na Minervu kývl. „Běžte do společenské místnosti. Vaši spolužáci již zřejmě omdlévají touhou vyslechnout si vyprávění o vašem vzrušujícím dobrodružství na straně zákona."

„Jo! Clíodhna s Walterem budou chtít vědět, jak to šlo s mým projevem. Pomáhali mi ho nacvičovat." Baddock zvedl kotvy a odplouvaje v dál, bez ustání brebentil: „Myslím, že se mi docela povedlo zapůsobit, ne, Milli? Řek' bych, že jsem uhodil zrovna na tu správnou strunu oním ‚nevinným rozhořčením', hlavně v té pasáži, kde jsem se zmínil o dítěti..."

Severus je sledoval pohledem, a když odešli, ladně vystoupal po schodišti k Minervě. „Oba to sehráli výtečně. Slečna Edgecombeová byla odsouzena do Azkabanu na deset let, zřejmě bylo přihlédnuto k jejímu mládí."

„Chápu." Marietta Edgecombeová by měla být pod dozorem i po svém propuštění, což Severus jistojistě nepřehlédne. Vinila Hermionu ze svých potíží a deset let v Azkabanu jí jistě na náladě nepřidá. „Předpokládám, že lépe už to dopadnout nemohlo. Uznal Starostolec omluvu slečny Grangerové?"

„Skutečnost, že přede dvěma dny porodila, byla shledána dostačující pro omluvu její nečekané nepřítomnosti," mrkl na ni Severus téměř pobaveně. „Dolores byla ovšem znechucena ztrátou dokonalé příležitosti veřejně ji zostudit."

Minerva se zachechtala. „Naše milá Dolores slečnu Grangerovou nikdy neměla ráda."

„Naše milá Dolores nemá ráda nikoho chytřejšího, než je ona sama," odfrkl si Severus a Minerva skryla úsměv. Severus povětšinou udržoval a rozvíjel blízké vztahy s bývalými členy své koleje, ať už je osud zavál kamkoli, ale Dolores Umbridgeové patřila čestná výjimka. „Pan Baddock na její otázky odpovídal velice prostořece."

„Za což jsi mu nabídl větrový bonbón."

„Dva."

„Výborně," přikývla Minerva. Občas se naskytla příležitost, kdy studentovo chování nebylo vhodné odměnit body, nicméně sladkosti byly vhodné vždy. „Jelikož je slečna Grangerová stále ještě v nemocničním křídle, přepokládám, že vaše obvyklá sobotní hodina strategického smýšlení se ruší."

„Ano, dnešní hodina odpadá," zamračil se, „ale v nejbližších dnech bude muset začít s praktickými cvičeními z Lektvarů. Madam Pomfreyová jí nařídila týden klidu, než se vrátí znovu do vyučování, takže bude pravděpodobně nejlépe začít příští sobotu."

„Moudré rozhodnutí. A vzhledem k tomu, že máš chvilku volno, ráda bych s tebou nyní  krátce probrala situaci slečny Grangerové." Tento trik se naučila od Albuse - nejprve je nutno se ujistit, zda dotyčná osoba má volno, a teprve potomnavrhnout krátký rozhovor. Tímto postupem se zcela vyloučí případné výmluvy dotyčného, že mu do domluvené schůzky vpadly neočekávané povinnosti.

„Brilantní nápodoba našeho bývalého ředitele, Minervo," odtušil Severus suše, ale následoval ji vzhůru do ‚oficiální' pracovny... a pak, poněkud překvapeně, po schodišti ukrytém ve zdi do její soukromé studovny. „Pohovor mezi čtyřma očima? Jak... bezostyšné."

„S těmi dvojsmysly to nepřeháněj, mladý muži," usadila ho Minerva a ušklíbla se na něho na oplátku za jeho grimasu. „Jsem dost stará na to, abych byla tvou babičkou... přinejmenším."

„Jsem si jist, že by tomu nikdo nevěřil," galantně se jí poklonil hlavou - dokázal být opravdu velice šarmantní, když si dovolil se uvolnit. „Nikdy jsi nevypadala na svůj věk."

„Děkuji ti," usmála se křivě. „Tvář s ostře řezanými rysy má své nevýhody, ale umí stárnout, jak jednou zjistíš sám."

Vypadal zmateně; kývla na něho a odvrátila se k nevelkému likérníku. Nebylo to zrovna lichotivé srovnání, ale on je jistě bude považovat za neotřelý kompliment. Oba byli obdařeni vystouplými lícními kostmi a bradou ostrou tak, že by se její pomocí daly otvírat dopisy; nicméně ani jedno, ani druhé jí nikdy nekladlo překážky v pletkách s druhým pohlavím. Nejvyšší čas, aby se Severus přestal litovat a začal se svým zevnějškem něco dělat.

Nalila starou kvalitní brandy, již si schovávala pro zvláštní příležitosti, do dvou skleniček a jednu sklenku mu podala. „Připiješ si se mnou, Severusi?"

Povytáhl obočí, ale brandy si vzal a přikývl. „Samozřejmě. A na co?"

Minerva pozvedla sklenku. „Na tvého syna," pronesla tiše. „Ať žije dlouho a šťastně."

Severus na okamžik naprosto ztuhl podoben slonovinové soše oděné černým hávem. Pak pozvedl skleničku a tiše ji vyprázdnil; Minerva ho napodobila. Nato nechal ruku se sklenkou klesnout, Minerva udělala totéž - a beze slova na sebe hleděli. Po mnohem delší době, než bylo pod upřeným pohledem McGonagallové obecně zvykem, sklopil oči k zemi. „Jaks to zjistila?"

Neplýtval časem na popírání. Skvěle. „Měla jsem podezření od výslechu slečny Grangerové před Správní radou. Některé její... odpovědi... byly neočekávané."

„Doufal jsem, že sis toho nevšimla," sklonil Severus hlavu a zahořkle se usmál. „Neměl bych si dělat takové naděje."

„To tedy neměl. Nicméně, byly i další náznaky, když jsem se po nich začala poohlížet." Minerva mu dolila a on se ani nezmohl na odpor. „Jistotu jsem získala, když ses ve tři ráno plížil po ošetřovně, abys ho uviděl."

Severus se zachmuřil. „Mám to brát tak, že kdybych se byl podíval pod postele na ošetřovně, byl bych uviděl starou čmuchalku, která se snaží nenápadně splynout se stíny a přitom si tiše pohvizduje?"

Minerva se nad tou představou zachichotala. „Neblázni, Severusi. Kočky nehvízdají."

„Špehovala jsi mě."

„No, teoreticky jsem špehovala slečnu Grangerovou. Můj předpoklad, že zrovna ty budeš tím, kdo se k ní potajmu vplíží, nelze brát v potaz. Mohla jsem se mýlit."

„Ale nemýlila," zakroužil sklenkou s nápojem, nepřítomně do ní hleděl. „Co máš v úmyslu udělat... s tímto poznáním?"

„Pokud si myslíš, že ti hodlám nařídit, aby ses stáhl do soukromí a udělal ze slečny Grangerové počestnou ženu, mýlíš se. Já nejsem Albus," dolila si Minerva brandy. Nejspíš ji bude ještě potřebovat. „Nicméně bych ráda slyšela tvé důvody, pro něž se odmítáš znát ke svému synovi. Nepředpokládám, že se jedná o něco tak prostého, jako je touha zůstat nezadán a bez závazků proto, aby ses mohl nerušeně honit za každou mladou sukní. Nikdy jsi neměl sklony nadhánět dívky ani ženy, pokud jsem si dobře všimla, a nedovedu si představit, že bys s tím chtěl začínat zrovna nyní."

Tiše se zasmál, jeho hořké ‚haha' neobsahovalo ani špetku pobavení. „Ne. Opravdu jsem nikdy nebyl znám pro své dobyvatelské úspěchy."

„V první chvíli, když za mnou slečna Grangerová přišla a oznámila mi, že otec dítěte si přeje zůstat neznámým, jsem samozřejmě očekávala ony důvody, které jsem ti zmínila. Otcem mohl být například mladý pan Weasley..."

„V tom případě by tvé očekávání nejspíše bylo správné," zakabonil se Severus. „Ty jsi věděla, jak se choval, když spolu chodili?"

„Ale ano. Jenže dokud se slečna Grangerová tvářila, že jí to nevadí, neměla jsem právo se do toho vměšovat," pokrčila Minerva rameny. „No, pokud tedy nehodláš smilnit pro zábavu a udržení dobré fyzické kondice... proč nepřiznáš, že je Martin tvým synem?"

„To není tvoje věc," odsekl Severus a konečně znovu svýma očima vyhledal její. „O to se nemá kdo co zajímat. Tato záležitost je čistě mezi mnou a slečnou Grangerovou."

„A Martinem," zatvrdila Minerva svůj pohled. „Bude chtít vědět, kdo je jeho otcem a proč se k němu nechce znát. A Martin má právo to alespoň vědět."

„Ale ty to právo nemáš."

„Ne, nemám. A tvou povinností není zodpovědět všechny mé otázky," upila Minerva ze své sklenky, vychutnávala si palčivou chuť brandy. „Já opravdu nejsem Albus, Severusi. Nechci z tebe páčit tvá tajemství ani lstí, ani hrozbami. Ale pokud se rozhodneš svěřit se mi, nedozví se ode mne živá duše ani půl slova."

Znovu odvrátil tvář, napětí z něho přímo sálalo. Pak jeho hubená ramena lehce poklesla a Minerva konečně vydechla; ani si nevšimla, že zadržovala dech. Severus Snape se nikdy nesvěřoval rád, ani v dětském věku ne. Albus ho ke zpovědi nutil pravidelně, po každém Severusově návratu z Voldemortových spárů, a zdálo se, že tento přístup Severusovi pomáhá víc než cokoli jiného. Předpokládala a trochu i doufala, že mu toto upouštění přetlaku schází a že se neodmítne svěřit, když se mu nabídne do role mlčenlivého zpovědníka. „Já... zvažoval jsem, že ho veřejně uznám za svého. Hermiona ponechala volbu na mně. Ale oběma, jí i jemu, se bude žít snáze, pokud zůstanu v anonymitě."

Minerva si odfrkla. Severus měl sklony k melancholické sebelítosti, a že k ní měl nemálo důvodů, nicméně ona sama ho v tom podporovat nehodlala. „Láry fáry! Dítě má právo znát svého otce a Hermiona potřebuje veškerou pomoc, jaké se jí může dostat - má na krku novorozeně, zkoušky a hledání prvního zaměstnání."

Severus vypadal překvapeně. Albus při jejich malých sezeních asi nikdy nenadával. „Ona je žádoucí mladá žena," pronesl ztuhle. „Pochybuji, že dítě zůstane bez otce navěky. A její vlezlí přítelíčci jí jistě poskytují víc pomoci, než kolik kdy chtěla, neřku-li potřebovala."

Minerva se zachmuřila. Byla pevně přesvědčená, že Hermiona si v dohledné době nehodlá hledat jiného mužského. Později by samozřejmě mohla. Ale v současné době jí bylo osmnáct, byla zoufale zamilovaná a měla syna, jehož přítomnost zřejmě jen utužila její náklonnost k jeho otci. Naznačoval Severus, co naznačoval, protože neoblomně věřil, že si Hermiona v budoucnosti najde někoho jiného? Nebo pouze doufal, že se tak stane? „A stane-li se tak? To opravdu s klidným srdcem svěříš blaho svého syna do rukou jakéhosi cizince?"

Kostnatá ramena se znovu napjala a na Severusově tváři se usadila chmura. „Mám v ni důvěru, že pro tento úkol vybere vhodného kandidáta."

„Severusi, mluvíme o dívce, která byla zcela vážně zapletena s Ronaldem Weasleym. Milým chlapíkem, leč mizerným živitelem i opatrovníkem." Severus tuhl stále více a Minerva znovu usrkla brandy. Bylo to od ní zákeřné, jistě; moc dobře znala Severusovu víru v to, že nikdo nedokáže v jakémkoli úkolu obstát na jím požadované úrovni - jen on sám. „Mimoto, nejpravděpodobněji se stejně pokusí všechno zvládnout sama, bude současně příkladnou matkou i ženou úspěšnou v zaměstnání... až do chvíle, než se z toho nervově zhroutí, jak se jí to stalo ve třetím ročníku."

Chmura na jeho tváři se prohloubila. Znal Hermionin sklon k přepínání se nad její možnosti a Minerva neměla v úmyslu ho nechat, aby na to jen tak zapomněl. „Její přátelé, ani její rodina jistě nedopustí, aby to došlo tak daleko," namítl, ale do jeho úsečného hlasu se vloudil stín pochybnosti.

„Nikdy ji nedokázali udržet a já si nedovedu ani představit, že by se jim to podařilo nyní." Brzdění Hermiony Grangerové, aby se neupracovala do stavu zcela mátožného, bylo zaměstnání na plný úvazek, což Minerva poznala na vlastní kůži jako její kolejní ředitelka. „Můžeš mít spousty pádných důvodů, proč nechceš být Martínkovi otcem, Severusi, ale laskavě to na mě nezkoušej s takovými pitomostmi jako ‚bude jim lépe samotným'."

„Neřekl jsem, že jim bude lépe samotným," sdělil tiše svým dlaním. „Řekl jsem, že jim bude lépe beze mne."

„Myslíš?"

Nevědomky se dotkl svého levého předloktí pohybem, který se během let stal součástí jeho osobnosti. „Nechci, aby můj syn byl poskvrněn spojením se mnou. A ani jeho matka."

Jestlipak tušil, že jeho hlas zněžněl, když vyslovoval ‚můj syn'? A že oči, jež k ní pozvedl, krátce zaplály skrytým láskyplným zájmem? „Děláš si s tím příliš těžkou hlavu, Severusi," odtušila Minerva, podařilo se jí pevností hlasu zakrýt vlastní chvilku rozechvění. „Tvé hrdinství v průběhu Závěrečné bitvy -"

„Nezměnilo nic na skutečnosti, že jsem mužem, který ve službách Pána zla zabil Albuse Brumbála. Já dokážu žít s tím, že na mě na ulicích plivají, Minervo, ale svému vlastnímu synovi nepřeju, aby si procházel tímtéž utrpením." Kultivovaná formálnost, již si léta pěstoval, ho pomalu opouštěla a do hlasu mu začínal prosakovat tvrdý severský přízvuk, který si Minerva pamatovala ze Severusova dětství. „Je to jen malé dítě, Minervo, a Hermiona sama je sotva víc než děcko. Kdyby se dostalo na veřejnost, že jsme..." nedokončil a líce mu zbarvil lehký ruměnec. „Stala by se vyvrhelem. To jí nemůžu udělat."

Minerva si stále nebyla jista, co Severus cítí k Hermioně Grangerové, ale měla tušení, že dívčiny šance jsou lepší, než si dotyčná myslí. Ale co se z rozhovoru dozvěděla určitě, bylo alespoň to, že Severus Snape miluje svého syna. „Asi by se setkali s jistou nedůvěrou od lidí, kteří neznají cenu úplné rodiny," řekla mu tiše.

Sklíčeně se odvrátil a Minervě se náhle v mysli vynořila vzpomínka na napjatého nešťastného kloučka sedícího před mnoha lety v první lavici. „Už... toho nechme, Minervo. Prosím."

Přikývla. „V pořádku, Severusi. Jak si přeješ." Již nemělo cenu dále naléhat. Možná později...

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Máte zpoždění," prohlásil Severus nabroušeně, když Hermiona konečně vstoupila do laboratoře; čekal na ni netrpělivě téměř patnáct minut. Její zjev mu připravil další šok. Od Martinova narození ji ve studentské uniformě neviděl a náhle vypadala... jinak. Vlastně ne, vypadala stále stejně - stejně jako před otěhotněním. Lze předpokládat, že tělo doznalo jistých změn, ale ty byly zcela zakryty splývavým hábitem ze silné látky. Znovu před ním stála Hermiona ze šestého ročníku, nevinná a pozorná.

Ale ty vlasy... Její hříva byla dle nového zvyku zkrocena do nadýchaného uzlu, odhalovala dívčinu šíji a přidávala jejímu vzezření šmrnc. „Omlouvám se, že jdu pozdě," usmála se na něho. „Musela jsem ještě nakojit Martina, než jsem šla a... no..."

„Chápu. Samozřejmě," udržoval klidnou tvář, ale v hlavě mu náhle vyvstala zcela jasná vzpomínka na Hermionu přikládající v noci k prsu jeho novorozeného syna. Ani netušil, že si ten pohled zapamatoval s takovou ostrostí. „Kdo se stará o dítě, zatímco jste zde?"

„Nejméně osm domácích skřítků," usmála se Hermiona milostivě. „Zrovna se sbíhají a začínají tiše pobrukovat. Dilly se je jistě snaží vystrnadit a zabrat si Martina pro sebe, leč nemá šanci, jsou v přesile."

Severus s překvapením zjistil, že se při té představě usmívá. „Mají rádi děti, pokud je mi známo. Pravděpodobně ho úplně rozmazlí."

„Také bych řekla. No, alespoň to vypadá, že se umějí postarat o mimino." Hermiona se trochu zamračila: „Ron sice na něho stále žvatlá, ale sotva přijde na špinavou plenku, okamžitě zmizí v nedohledu, a Harry Martina ani nepochová. Asi se bojí, že by ho rozbil či co."

Severus se zachmuřil. Harry Potter se většinou nestaral o osud čehokoli, co se mu dostalo do rukou. Pokud už by Severus chtěl o mladíkovi přemýšlet, strachoval by se spíše, že náhodou dítě upustí, ale rozhodně by nečekal, že je ani nevezme do náruče. Zajímavé. „Hleďme. Jelikož předpokládám, že si přejete nebýt od dítěte vzdálena příliš dlouho -"

„Musím se vrátit nejpozději zhruba za dvě hodiny."

„Potom by bylo vhodné začít. Vzhledem k tomu, že jeho vaření zabere více než měsíc, budete se věnovat Veritaséru. Máte možnost rozhodnout se buď pro tradiční postup, anebo pro námi probíranou variantu s použitím libavky..."

Libavka

 Obrázek ze stránky:  http://www.garten.cz/a/cz/3820-gaultheria-libavka/

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Harry, víš určitě, že je to dobrý nápad?" Ron brblal už od chvíle, kdy ho Harry jako obvykle vytáhl z postele kvůli jejich lekci obrany za ranního kuropění. „Nemohli bychom počkat, až se tě někdo pokusí zabít někde, kam nevede tolik schodů?"

„Ne, protože tam by se motalo kolem příliš mnoho lidí," pohlédl Harry nesmlouvavě na Rona a pocítil bodnutí viny. Ron sebou bolestivě poškubával, když zdolával schody - pravděpodobně už ho znovu bolely nohy, o čemž se, jakožto o drobnosti, samozřejmě opomenul zmínit. „Koukni, budeme v tom pokračovat ještě pár dní, a pokud to k ničemu nepovede, zkusíme něco jiného."

„Jo. Fajn. Kolikrát už to vlastně zkoušeli? Pětkrát?"

„Čtyřikrát." Mimo otrávené šály a prokletého papírového motýla se objevila ještě krabička čokoládových bonbonů, jež měla ve svém středu jeden otrávený, a kdosi navíc zaklel jeho famfrpálový dres, aby se pokusil Harryho uškrtit, sotva si ho oblékne. K Harryho nemalému studu se proklatému hábitu téměř podařilo splnit svůj úkol, nebýt Rona s Peaksem, kteří Harryho okamžitě svlékli.

„Ten šutr nepočítáš?"

„Ten mohl spadnout náhodou." Když jednou vcházel do hradu, téměř ho zasáhl nevelký kámen; jenže kameny čas od času z hradu padaly, jen zatím žádný nespadl tak blízko Harryho.

„Ale nemusel." Konečně dospěli k podestě pod posledním schodištěm. „Tak. Připraven?"

Harry přikývl. „Připraven."

Neznámý vrah miloval léčky. Harry si byl téměř jist, že dotyčná osoba nebude schopna klást pasti na místech, kde se Harry s přáteli obvykle pohybovali. Takže každé ráno spolu s Ronem sesílali každičké léčkyodhalující zaklínadlo, na jaké si jen vzpomněli. Pasti už ze své podstaty nebývaly tvrdým oříškem - pokud by tu nějaká byla, nemělo by jim její odhalení činit větší potíže.

Jenže zatím před sebou neměli nic víc nežli umně sestavené schodiště.

Harry se na odhalovací zaklínadla už ani nesoustředil, sesílal jedno za druhým v naučeném sledu, až náhle mu do očí problikla oranžová záře. „Rone! Asi jsem něco našel!"

Vyrazil vzhůru; přes třetí stupeň odshora se táhl slabý šedý provázek, téměř neviditelný na kamenném pozadí. Byl natažený pouhý centimetr nad schodem, tedy příliš nízko na to, aby o něho kdokoli zakopl. Harry sledoval trasu provázku a náhle ucukl, když si všiml, kde končí. Stoupl-li by někdo na nastraženou šňůrku, vytáhl by nevědomky zátku z lahvičky naplněné jakousi vířící nafialovělou látkou. Nevěděl určitě, jak se ta věc nazývá, ale za války nejednou viděl podobné purpurové oblaky  - kdo se do nich dostal, nezemřel zrovna rychle a snadno. Bylo nanejvýš zjevné, že neznámý vrah se v zoufalství uchyluje ke stále drastičtějším prostředkům.

„Ošklivé," naklonil se Ron přes Harryho rameno a podíval se na láhev. „Někdo se tě vážně snaží  ranit, Harry... anebo mě. Všiml sis, že dotyčnému či dotyčné je úplně lhostejné, jestli dostane přímo tebe, nebo zasáhne někoho z tvého okolí?"

„Jo." To byl právě ten důvod, proč se rozhodli ze sebe dělat návnadu na místě, kam se Hermiona ztěžka dostávala, a v čase, kdy Ginny ještě většinou spala. „No, zkusíme z toho něco vyzjistit, ne?"

Žádné otisky prstů, ale to je nepřekvapilo. Každý, kdo se pohyboval po hradu vprostřed březnové noci, s sebou nosil rukavice. Opatrně, aby se ho nedotkl, mávl Harry hůlkou podél provázku. „Památku zjev!"

Toto zaklínadlo se naučil od Tonksové... bystrozoři je často užívali, aby odhalili posledního živoucího tvora, jenž přišel do kontaktu s neživým předmětem. Ve chvilce se dělil o schod s namodralým nehmotným přízrakem. Patřil dívence, tak ze třetího, čtvrtého ročníku; vlasy měla tmavé a... přízračná postava se rozplynula.

Harry s Ronem se po sobě podívali. „Tušíš, která to je, Harry?"

„Ani náhodou," zavrtěl Harry hlavou. „Tak tohle bylo... mnohem míň užitečné, než jsem čekal."

„A ty to kouzlo nemůžeš zopakovat před kolejními řediteli, aby si podívali... chápu to dobře?"

„Nemůžu. Funguje jen napoprvé," zamračil se Harry. „Sákra. Teď budeme muset běhat po celé škole a prohlížet si všechny třeťačky a čtvrťačky."

Ron protočil oči. „Skvělé. Takže buď rozhlásíme, že hledáme předpokládanou vražednici, čímž ji varujeme, nebo budeme vypadat jako úchyláci."

„Nebudeme," zašklebil se na něho Harry. „Já přítelkyni mám a o tobě je všeobecně známo, že neustále nadbíháš Susan Bonesové. Dělá větší drahoty než většina předchozích, co?"

Ronovy zrudly uši. „Sklapni, Harry," zabrblal.

„Vážně, Rone, pokud se k tvé mámě někdy donese, jak se chováš od té chvíle, co jste se s Hermionou rozešli..."

Sklapni, Harry!"

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Harry obezřetně zaťukal a zaslechl náhlé zakňourání. „Hermiono? Můžu dál?"

„Jen pojď, Harry!" Podle hlasu byla mnohem čilejší, než před snídaní bývala - mimino ji muselo vzbudit časně. Už zase.

Seděla u nevelkého krbu, na rukou chovala Martina, jak bylo jejím novým zvykem. Šťastně se na Harryho usmála, vypadala, že ho ráda vidí. „Dnes ráno jste skončili dřív s tím vaším tréninkem ‚cílem snadno a rychle'?"

„Ne. Konečně se dostavily výsledky," rozcapil se Harry do druhého křesílka před krbem a užíval si jejího vylekaného, pozorného pohledu. „Dneska jsme tam nahoře našli nastraženou past. Nechali jsme ji netknutou, Ron došel pro Remuse, aby se na ni podíval sám. A já si povídal, že ti skočím říct, jak to šlo."

 „Aby ses mi vysmál, protože jsem tvrdila, že to bude k ničemu," odfrkla si Hermiona. „No proč ne... zas je za tím Ty-víš-kdo?"

„Mno... ano i ne. Zkusil jsem Památku zjev a sice se objevila, jenže jsem dotyčnou nepoznal."

„No jasně," odtušila nepřítomně a setřela slinu ze synovy tváře. Na Harryho se ani nepodívala. „Takže rozhodně ona?"

„Jo. Studentka, tak třetí, čtvrtý ročník. Možná i pátý," zamračil se Harry. „Z Nebelvíru nebude. Naše vídám dost často na to, abych je od pohledu všechny znal."

„To zbývá Havraspár, Mrzimor a Zmijozel," zahoupala Hermiona Martinem, který na oplátku nemířeně mávl zaťatou pěstičkou. „Budeš si je muset všechny dobře prohlédnout, ne?"

„Jo. Máš nějaký nápad, jak by se mi podařilo dostatečně dlouho si prohlížet tři čtvrtiny čtrnáctek bez toho, abych vypadal, že si z nich vybírám, a aby jí nedošlo, že ji hledám?" kabonil se Harry. Ani se mu nenabídla, že mu pomůže.

„Ale to přeci není žádný problém," odtušila Hermiona svým nejvýstavnějším hlasem šprťácké vševědky. „Prostě umluv jednoho z učitelů ke spolupráci a zaskoč za ním do hodin třetích a čtvrtých ročníků s nějakým vzkazem. Zatímco si ho bude číst a případně psát odpověď, budeš se rozhlížet po učebně. Bude to vypadat úplně přirozeně."

Ani se na něho nepodívala. Harry neklidně čutal do koberce. „Jo, řek' bych, že to by mohlo jít. Do vyučování se vrátíš v pondělí, ne?"

„Ani nevíš, jaká to bude úleva!" Tak tahle poznámka zněla, jako by pocházela od staré známé Hermiony... zněla nedůtklivě a dost ostře. „Vážně jsem nechtěla vynechat tolik času, ale madam Pomfreyová pravila, že si na sebe musíme pořádně zvyknout, než začnu zase chodit na hodiny. Tak jsem alespoň dodělala všechny domácí úkoly." Dokázala dát dokončeným domácím úkolům nádech jentaktak odvrácené katastrofy. „Učili jste se s Ronem pořádně? Postupovali jste podle těch rozpisů, co jsem vám dala?"

„Ano, Hermiono, učili jsme se pořádně," zašklebil se Harry. „Sice ne úplně podle tvého předpisu, protože vzhledem k tomu, jak jednoduché učivo Obrany je, jsme se rozhodli věnovat více času Přeměňování a Lektvarům."

„No..." Odhadoval, že ho Hermiona chtěla vyplísnit za opomíjení důležitého předmětu, ale současně si byla dobře vědoma toho, že má Harry pravdu. Zjevně se nemohla rozhodnout, jestli má rozčileně nadskakovat, anebo s ním souhlasit. „Dokud jejednoduché, asi je v pořádku trávit více času nad učivem, které je pro vás větší výzvou..."

„Jo. Budeš na nás pyšná, slibuju," pousmál se Harry. „I když Ron stále spí s úkoly pod polštářem."

„Pro boží muka! Když přijde na studium, je hrozně pověrčivý. Ještě ho neopustilo přesvědčení, že v tom musí být nějaký fígl, nechápe, že se jedná pouze o pilnou práci." Hermionin oblíbený výklad o potřebnosti tvrdé práce byl utnut Martinovým zakníkáním, synek vyžadoval plnou pozornost své matky. „Má hlad... ehm... Harry, nevadilo by ti otočit se?"

Harry se vztyčil. „Stejně bych se už měl jít nasnídat. Díky za rady. Až se najím, zaskočím za Remusem, ten nebude proti." Ke svému štěstí rozhodně nepotřeboval vidět Hermionu, jak tohle dělá, ačkoli měl nemalé podezření, že Ron si onoho pohledu radostně užívá.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Čtvrtý ročník, Mrzimor s Havraspárem. Toho dne to byla již třetí hodina, kterou Harry navštívil, tak už to měl zmáknuté. Zdvořile zaklepal na dveře, tiše přešel ke katedře, odevzdal ‚vzkaz' a pak si pomalu prohlédl shromážděné studenty, zatímco Remus předstíral, že si čte.

Nejprve si myslel, že se opět jedná o prostou ztrátu času, když tu náhle pozvedla hlavu dívka ve třetí řadě. V barevném provedení vypadala trochu jinak, ale stejně ji okamžitě poznal. Tatáž tvář, oči přimhouřené plným soustředěním - oči, jež se zaměřily na Harryho rychleji, než se stačil odvrátit. Na zlomek vteřiny se její tvář zkroutila nenávistí, pak se jejich pohledy střetly a dívčina tvář se změnila v bezvýraznou masku. Věděla, že on ví? „Remusi," šeptl Harry, „máme vítězku."

Remus vzhlédl, když se dívka postavila s pohledem stále upřeným na Harryho. „To nemůže být..." zaprotestoval Remus chabě, jenže Harry už vyrazil vpřed.

„Nechtěla bys mi něco říct?" zeptal se a sjel rukou do kapsy pro hůlku. „Možná... já nevím... třeba proč bys mě ráda viděla mrtvého?"

Dívka k němu vzhlížela - byla vysoká asi jako Hermiona, jak si všiml, když byli takto blízko. „Ne," odmítla mírně. „Ani ne."

Rychle sáhla po hůlce, kterou měla položenu na lavici. Harry dívku prudce uchopil za zápěstí a bez velké námahy jí znemožnil na hůlku dosáhnout - když nečekaně ucítil nevýslovnou bolest. Shlédl dolů a uviděl dívčinu volnou ruku přitisknutou ke svému břichu, pevně svírala rukojeť standardního stříbrného nože ze studentské sady pro přípravu lektvarů; střenka byla jedinou částí nože, jež nebyla zabořena v jeho žaludku. Zatímco na ni v šoku zíral, dívka nožem rázně pootočila. Podlomila se mu kolena a měl co dělat, aby neomdlel.

„Harry!" Kdosi od něho dívku odtáhl, někdo další ho popadl za ramena a položil na podlahu. Vzhlédl do ustarané tváře Remuse Lupina a začala se mu motat hlava. „Harry, nic se neboj, hned tě dopravíme na ošetřovnu..."

Zranění pálilo a zrak se mu rozostřoval. To nebylo dobré. „Remusi," zamumlal Harry. „Otrávený nůž. Vím... otrávený. Bezoár v penálu, mám bezoár..."

A pak svět zčernal.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 14:15:58
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one