Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

„...nebýt jeho šťastného, byť podivného zvyku nosit kousek bezoáru v penálu, nebyl by pan Potter dopraven na ošetřovnu dostatečně rychle, aby mu bylo ještě pomoci." Harryho probral k rozechvělé bdělosti zvuk Snapeova hlasu. Hlasu nenáviděného, to rozhodně, nicméně neuvěřitelně uklidňujícího pro člověka, který byl otráven a právě znovu nabyl vědomí. „Slečna Quirkeová vybírala jedy sice jednoduché, zato nezanechávající stopy, zřejmě velice toužila zůstat neodhalena. Svou nejnebezpečnější zbraň si nechávala v zásobě pro případ ohrožení."

„Tuší někdo, proč chtěla Harryho zabít?" To promluvil Ron odněkud zblízka. Asi seděl vedle postele. Starý dobrý Ron.

„Ještě ne. Profesor Kratiknot na tom pracuje."

„Další vraždící havraspár," odtušil Ron. Harry rozloupl oči a zíral na barevné skvrny, v něž se mu změnil svět pokaždé, když odložil brýle. Kousíček napravo bylo cosi velkého zrzavého, což byla nejspíše Ronova hlava. „Nikdy bych nečekal, že rupne v bedně zrovna jednomu z nich. Neřku-li dvěma."

„To jsem taky nečekal," přiznal Harry slabě. „Rone, kde mám brýle?"

Rezatá skvrna se odsunula, pak se naklonila zpět k Harrymu, pozvedla mu ruku a vložila do ní obroučky. „Tady, kámo... jak ti je?"

Harry odpověď zvažoval celou dobu, kdy si rovnal optiku na obličeji. „Na šrot."

Z jakéhosi nepochopitelného důvodu ta odpověď Snapea rozesmála, i když ten výraz na jeho tváři vypadal poněkud kysele. „Protože jste přeci jen omámený. Bezoár neutralizoval jed, ale zdraví neškodné vedlejší účinky nikoli. Jelikož část použité směsi byla již odstraněna, nemohu vám dát klasický protijed - musíte tedy počkat, až pominou veškeré následky. Budete den, či dva dodržovat klid na lůžku."

„Jasňačka," usoudil Harry bezstarostně. Postel byla pohodlná a vyhlídka na den, dva strávené zotavováním se z pobodání měla jistou přitažlivost. „Ona to do mě zapíchla."

„Víme, kámo, viděli jsme," usmál se na něho Ron povzbudivě. „Nedělej si starosti, už jsme ji chytili. Žádné další vražedné úklady... doufejme."

„To je fajn. To ranní vstávání mě zmáhalo." Harry se pokusně zavrtěl. Břicho už nebolelo, asi ho madam Pomfreyová dala dohromady. Skvělé. Pohled na vlastní vnitřnosti člověka vždycky trochu rozhodí. „Která to byla?"

„Orla Quirkeová, Havraspár, čtvrtý ročník," odtušil Snape, zatímco naléval cosi do sklenky. Harry si s jistým překvapením povšiml, že Snape vypadá unaveně. Kam se poděla jeho obvyklá rtuťovitost?

A proč tu nebyla Hermiona a neplísnila ho za příšernou bezstarostnost? „Kde je Hermiona?"

„Chvíli tu byla, ale pak začal Martin brečet, tak usoudila, že bude nejlépe ho odnést, aby tě neprobudil," poplácal ho Ron po ruce. „Za chvilku bude zpátky."

Harry se zachmuřil. Martin určitě mohl počkat, až se Harry vzbudí. „Aha."

Najednou se nad ním objevil Snape, nabízel mu skleničku naplněnou čímsi zářivě žlutým a průhledným. „Madam Pomfreyová usoudila, že toto máte užít. Zmírní to některé z příznaků otravy a pomůže vám to usnout."

„Harry chce vidět Hermionu, dokud je vzhůru," zamračil se Ron. „Může si to vypít později."

„Ne, vypiju to hned," převzal Harry sklenku a obrátil její obsah do sebe. Nebylo to tak hnusné, jak lektvary většinou bývaly... chutnalo to po medu a citrónech. „Hermiona má stejně napilno. Uvidím ji příště."

Ron vypadal zmateně, ale Harry si toho nevšímal, odložil brýle, a zredukoval tak Rona na oranžovorůžovou skvrnu. Lektvar odplavil část závrati, jež mu motala hlavu, a Harry s tichou vděčností padl do limbu.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

 „Hermiono?" tiché zvolání následovalo po zaklepání na dveře jejího pokoje. „Máš chvíli?"

„Počkej moment!" Hermiona odložila Martina do kolébky a urychleně si zapínala hábit, zatímco mířila ke dveřím. Nevadilo jí kojit Martina před Harrym a Ronem, kteří byli v podstatě z rodiny, ale před Dracem... to tedy ne. Rozhodně ne. Už jen ta pouhá myšlenka jí vehnala krev do tváří.

Draco ji nebyl navštívit od Martinova narození a Hermiona se cítila poněkud ublíženě. Byla ráda, když začal znovu vycházet se svými zmijozelskými kamarády, ale nebyla tím nadšena natolik, aby jí nevadilo, že ji začal ignorovat. Když otevřela, smál se na ni. „Omlouvám se, pokud jsem zvolil nevhodnou dobu - slyšel jsem, že Potter konečně polapil svého úkladného vraha a byl přitom sám zraněn. Je v pořádku?"

„Dle madam Pomfreyové bude v pohodě, jenom bude muset ještě zůstat jeden, dva dny na ošetřovně." Zamračila se: „Kdyby netrval na tom, že ji dopadne sám, byl by v naprostém pořádku."

„No, vždyť mluvíme o Harrym Potterovi, který má vždycky víc chrabrosti nežli soudnosti," potřásl Draco s úsměškem hlavou a podal jí elegantně zabalenou krabičku. „Dárek pro dítě."

„Jé... děkuju. Pojď dál," usmála se na něho váhavě. „Chceš se na něho podívat?"

„Velmi rád," usmál se na ni na oplátku. „Nechtěl jsem rušit během jeho prvního týdne - to je tradičně čas pouze pro rodinu, přinejmenším u čistokrevných. Ale nyní, když už jste měli možnost zvyknout si na sebe nikým nerušeni, jsem usoudil, že by ti možná nemuselo vadit, zaskočí-li za tebou přítel na návštěvu."

„Samozřejmě, že mi to nevadí," zavřela za ním dveře a uvedla ho ke kolíbce, aby mohl obdivovat jejího syna. Martin, zaplaťpánbůh, tiše spinkal - když spal anebo byl šťastný, vypadal zbožňováníhodně, jenže rozbrečel-li se, připomínal spíš pološílenou červenou řepu. „Tady je," uvedla pyšně. „Není krásný?"

Draco přikývl, pozoroval dítě s podivně toužebným výrazem. „Překrásný." Natáhl se a něžně se dotkl jedné Martinovy sevřené pěstičky. „Jaké to je být rodičem?"

Hermiona se zamyslela. Draco byl vlastně první, kdo se jí zeptal, a vzhledem k tomu, že se zeptal na bytí ‚rodičem', nikoli ‚matkou', zřejmě zvažoval, jaké to bude, mít vlastní dítě. „Strašidelné," odpověděla a jemně uhladila Martinovu peřinku. „Je to najednou neuvěřitelná zodpovědnost, když máš dítě. Je na mně závislý úplně ve všem a ještě spoustu let bude. A nejen tělesně - vždyť z něho budu muset nějak vychovat sebejistou, všestranně rozvinutou a sociálně zdatnou lidskou bytost s pevným citovým zázemím. Pokud by na věky zůstal takhle malý, bylo by to... no, sice bych už nikdy neprospala celou noc, ale na druhou stranu by to bylo svým způsobem méně děsivé."

Draco zamyšleně přitakal. „Asi ano. Jak se děti vychovávají ve zdravé a vyrovnané jedince?"

„To právě nikdo neví. Existují desítky teorií - zrovna letí bezvýhradné pěstování sebevědomí, jenže naši stále míní, že nejlepší je dítě odmalinka podporovat v tom, k čemu má přirozené nadání. Nevěřil bys, co všechno jsem se učila, když jsem byla menší. Tanec, hudba, zpěv, malování... naši doufali, že tak vyjdou na světlo mé dřímající talenty, jež by daly směr mému dalšímu životu. A když se pak zjistilo, že jsem nadaná magicky, byli naprosto unešení."

Draco se tomu začal smát. „Vždycky jsem si myslel, že mudlovští rodiče musejí být... já nevím... vyjevení a zděšení, když se u jejich dětí projeví takovéto nadání."

„To také mnozí určitě jsou. Ale naši si oddechli: objevili mé životní povolání, navíc dostatečně zavčasu, abych se mu mohla řádně naučit," usmála se Hermiona laskavě při té vzpomínce. „Víš, vážně jsou stovky teorií, kterak nejlépe vychovávat své potomky. Střídavě přicházejí do módy a zase mizejí, což jen potvrzuje prostou skutečnost, že nikdo doopravdy neví... takže člověk do toho musí dát všechno, co může, a doufat, že to vyjde."

Pomalu přikývl. „To není zrovna uklidňující pomyšlení. Nejsem si jistý, jestli bude stačit, když do toho dám jenom vše, co mám."

„Vím určitě, že budeš skvělý," namítla Hermiona ve snaze pozvednout mu sebevědomí. „Už jen to, že o tom celém přemýšlíš, je dobrým znamením. Víš, Ron pořád říká, že chce mít taky takové dítě, ale já jsem si zcela jistá, že jeho výchově ve vyrovnanou osobnost ještě nevěnoval ani tu nejmenší myšlenku."

Draco se ušklíbl. „Na to bych vsadil boty. Do všeho se vrhá po hlavě a přemýšlí až dodatečně, což musí být jasné každému, kdo ho někdy viděl hrát famfrpál."

„Když to říkáš..." Hermiona nikdy nepronikla do tajů dobrého famfrpálu, a ani se o to nesnažila. „Ale vážně si myslím, že budeš skvělý táta... ačkoli své děti nejspíš strašlivě rozmazlíš."

„Ano, v tom jsem po své matce. Už jsem byl varován," usmál se Draco rozechvěle. „A ona bude ještě horší. Jakmile se přestane děsit, jaká už je stará, když je babičkou, zahrne je až po uši dárky a bude je cpát sladkostmi, dokud nebudou jako koule."

„Jenže by mohlo být ještě hůř. Naši mi zcela vážně navrhli, abych Martina po složení OVCí přihlásila na mimijógu, a kladli mi na srdce, abych mu hrála klasickou hudbu k podpoře tvorby spojení v jeho dětském mozečku." Hermiona potřásla hlavou nad Dracovým zaraženým výrazem tváře. „To nic, to jsou mudlovské záležitosti. Stejně si nemyslím, že by měl cokoli z jakýchkoli kurzů předtím, než se dokáže o své vlastní vůli alespoň převalovat."

„No, to bych také nečekal." Draco se znovu dotkl Martinovy pěstičky, dítěti se lehce zachvěla víčka a otevřelo oči. „Promiň, nechtěl jsem ho vzbudit..."

„To je v pořádku... stále se průběžně budí a znovu usíná. Do minuty bude zase spát," sklonila se Hermiona ke svému synovi a zvedla si ho do náruče. „Chceš si ho pochovat?"

Draco shlédl na svou zmrzačenou ruku a trhl sebou. „Nevím, jestli můžu."

„Samozřejmě, že můžeš. Sedni si do křesla." Draco se usadil a Hermiona mu na klín umístila velký polštář. „Je dost maličký, asi bys ho udržel bez problémů, ale takhle to bude napoprvé pohodlnější." Uložila Martina na polštář, opřela ho o Dracovu hruď a obtočila jej Dracovou nezraněnou rukou. „Tak."

Draco se na Martina díval poněkud překvapeně. „Ach..." povzdechl si tiše a něžně k sobě dítě přitiskl. Martin se na něho zvědavě podíval, zamával drobnou pěstičkou a Draco ztěžka polkl. Hermioně náhle došlo, že mladík nemá daleko k slzám. „Ahoj," zašeptal, „těšil jsem se, až se setkáme."

Martin tiše zacvrlikal - o tom zvuku Hermiona mínila, že znamená ‚a heleme, ta obrovská tvář nade mnou vydává zvuky' - a Draco chlapečka něžně přivinul. „Nebudeš to mít jednoduché," pozoroval ho Draco a nenápadně si odkašlal. Hermiona se tvářila, že si ničeho nevšimla. „Vychovávat ho sama, víš."

„Ne, nebudu. Jenže to se týká mnoha žen. A občas i mužů, samozřejmě. Být osamělým rodičem je sice obtížné, ale zase to není žádná válka s Voldemortem. Myslím, že to... půjde," usmála se Hermiona, snažila se působit optimisticky. „A mám rodinu, která mi bude pomáhat."

Draco přikývl, pak zvedl hlavu a pohlédl do jejích očí s podivně nečitelným výrazem ve tváři. „Pokud bych pro tebe mohl něco udělat," začal polohlasně. „Něco... cokoliv. Stačí říct."

„Díky," pokývla Hermiona a Draco znovu sklopil pohled k Martinovi. Vypadal tak smutně a ztraceně, jako by se díval na to, po čem zoufale touží a nemůže to mít. Už dříve mluvil o dětech, takže snad neměl problémy je mít, vždyť kouzla zvládají mnohé i co se neplodnosti týče, tak proč...

A sakra. Hermiona se kousla do rtu, opožděně jí došlo, kde leží zakopaný pes. Draco stejně jako Severus byl bývalým smrtijedem. Pravděpodobně si myslí, že nemůže mít děti proto, aby na ně nepadl temný stín jeho minulosti; nebo si možná myslí, že se z téhož důvodu nenajde žádná, která by s ním vůbec děti mít chtěla. Choval Martina s přesvědčením, že nikdy nebude mít své dítě... Klesla na područku druhého křesla pevně rozhodnuta nechat Dracovi v náruči mimino tak dlouho, jak sám bude chtít.

Draco vzhlédl až po neskutečně dlouhé době a chabě se na Hermionu pousmál. „Děkuji ti za tvou trpělivost. Ještě nikdy jsem dítě nechoval. Je to... pěkné."

„Potěšení je na naší straně," převzala si Hermiona svého syna a ochranitelsky ho k sobě přitiskla. „Přijď, kdykoli budeš chtít. Já jsem... však jsme přátelé, ne?"

„Ano. Jsme přátelé," položil jí ruku na rameno a na dlouhou dobu se jí zahleděl do očí. „Děkuji ti, Hermiono."

Odešel a Hermiona zjistila, že jí kanou z očí slzy, zatímco houpe synka na rukou. V pohledu, jímž se na ni Draco před svým odchodem zahleděl, bylo cosi nevysvětlitelně tragického a ona netušila, kterak to napravit a zda to vůbec napraveno být může.

Když si konečně vzpomněla na Dracův dárek a rozbalila ho, vykoukla na ni krásná smaltovaná hrací skříňka, z níž zněla půvabná ukolébavka.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus nadrápal ‚H' do záhlaví eseje jednoho ze studentů pátého ročníku, ale nikterak si toho hodnocení neužíval. Chtěl být dole ve svém kabinetě ve společnosti Hermiony a šachovnice. A Martina. Místo toho ho Poppy uprosila, aby pracoval u jejího stolu na ošetřovně a dával pozor na Pottera během ošetřovatelčiny nepřítomnosti. Nebylo jisté, kam by se mohla ta nebelvírská neřízená střela vydat, kdyby se ve svém současném stavu šťastného opojení náhodou probudila. Severus byl jedinou osobou, jíž Poppy důvěřovala, že také dokáže vybrat lektvar, jež by měl být pacientovi podán jako další v pořadí.

Zaslechl šustění a vzhlédl. Potter seděl na posteli a rovnal si brýle na nose. Když měl hotovo, rozhlédl se s lehce zmateným výrazem, který byl sám o sobě docela k popukání. Zaměřil se nejprve na stěny, pak přejel pohledem po svíčkách, stropě, Severusovi, podlaze, svých vlastních nohách, Severusovi, znovu po stropě - načež se zakabonil. „Kde je madam Pomfreyová?" dotázal se. Projednou z jeho hlasu nezněla ani nechuť, ani obžaloba, když mluvil k Severusovi... pouze mírná zvědavost.

„Je u Svatého Munga se slečnou Quirkeovou." Severus postřehl, že sám také nemluví s navyklou ostrostí. Bylo přeci jen poněkud obtížné na Pottera jedovatě prskat, když tu seděl ve světlefialovém pyžamu, mžoural jako sova a vypadal zrovna tak omámeně, jak se zřejmě cítil. „Požádala mě, abych na vás dohlížel, než se vrátí, pro případ, že byste se rozhodl někde potulovat."

„Nechci se nikde potulovat," nadzvedl Potter peřinu a zvědavě pod ni civěl. „Víte, já je vidím, tedy svá kolena, jenže nemám pocit, že jsou přítomna. A myslím, že bez nich bych nikam chodit neměl."

„Ne. To by skutečně nebylo moudré," potlačil Severus zachechtání. Vážně by se měl na příštím setkání Řádu zdržet na delší dobu než na svůj obvyklý pouhý průchod, čistě proto, aby zjistil, jestli je opilý Potter stejně zábavný jako Potter intoxikovaný zbytky jedu.

„Ne, nebylo, taky bych řek'," omotal se Potter znovu peřinou. „Proč je Quirkeová u Svatého Munga?"

„Po zatčení se pokusila otrávit. Je mimo nebezpečí, ale zůstává v psychicky labilním stavu, takže je nutno mít ji pod neustálým dohledem." Neměl-li by v kapse krabičku s protijedy, když už zase chvátal zachránit Pottera před jeho bezhlavým hrdinstvím, dívka by byla ve svém pokusu úspěšná. Oddechl si, když Poppy trvala na tom, že ji vezme ke Svatému Mungovi - ve spárech bystrozorů by se nedožila konce týdne.

Potter zamrkal, zjevně se pokoušel nabyté informace mentálně zpracovat. „Aha." Zdálo se, že mu myšlení činí nemalé potíže. „Řekla, proč se mě snažila zabít?"

„Ano. Když vynechám veškerou puberťáckou melodramatičnost, byl motiv zcela prostý," zamračil se Severus na pergamen před sebou, aniž by ho doopravdy viděl. Ten příběh nebyl naneštěstí nikterak výjimečný, a to ani pro jednu ze znepřátelených stran. „Její rodina sloužila pro Pána zla v rámci jeho výzvědné sítě. V závěrečné bitvě, když už mu docházely síly, donutil oba její rodiče k aktivní účasti; byli zabiti téměř okamžitě. Její starší sestra, poslední zbývající blízká příbuzná, zemřela při bystrozorském útoku na dům, v němž byli ukryti rodinní příslušníci smrtijedů." Nevěděl, že manželé Quirkeovi zemřeli, ale Aurelia Quierkeová padla pouhých pár kroků od Gregoryho Goylea. Onu dívku si dobře pamatoval a při pohledu na její prázdné oči a tělo pohozené na hladké kamenné podlaze cítil nezměrnou lítost nad zmarem nadějeplného mladého života.

Potter sebou bolestně škubl. „Aha. Chápu." Zhluboka si povzdechl. „Ajaj. Nepředpokládal jsem, že má tak dobré důvody. Víte, myslel jsem, že za tím bude něco... méně rozumného."

Severus si pootočil židli, poprvé za rozhovor se otočil přímo k mladíkovi. „A já jsem od vás neočekával tolik pochopení pro její důvody." Dle jeho vlastních zkušeností se svět Harryho Pottera dělil na dvě části - jeho stranu ‚těch dobrých' a na stranu ‚zlých', to jest všech, kteří s ním nesouhlasili či mu vzdorovali. Severus by až do této chvíle byl ochoten vsadit poslední svrček, že Potter je neschopen myslet si cokoli jiného, než že každý, který je ‚proti' němu, je současně osobou prolezlou zlem.

Potter pokrčil rameny. „No, koneckonců já jsem z obdobného důvodu zabil Voldemorta," poukázal. „A myslím, že to byl zatraceně dobrý důvod. On samozřejmě zabil mou mámu a mého tátu osobně, zatímco já jsem Quirkeovi nezabil vlastnoručně... alespoň si myslím, že ne. Jasně, boj byl dost nepřehledný, mohl jsem je omylem zasáhnout. Ale je to v podstatě totéž, ne?"

To jistě bylo. Jenže Potter svou nečekanou chápavostí Severuse naprosto uzemnil. „Ano, je to totéž. V podstatě." Pozorně si Pottera prohlížel, neuniklo mu jeho lehké naklonění k levé straně a bezstarostný úsměv na tváři. „Vy jste kompletně mimo, že, Pottere?"

Chlapec se šťastně zašklebil. „Ani ne. Jen se cítím... tak uvolněně... jakoby mě nic nemohlo překvapit. Všechno je tak dokonale smysluplné. Chápete?"

Aha. Měl opici typu ‚znám všechna skrytá tajemství světa'. S takovými případy byla největší zábava. „Pokud bych byl tušil, že otrava je nejjednodušším způsobem, jak vás přivést ke zdravému rozumu, neváhal bych vás přiotrávit již před lety," docela ho překvapilo, že to doopravdy vyslovil nahlas.

Potter jeho prohlášení zjevně shledal nanejvýš zábavným. „No, to ale není vaše chyba!" prohlásil rozzářeně, když se konečně přestal hihňat. „Zkoušel jste to. Ale pořád vám do toho někdo lezl."

„Ano, zkoušel. Ačkoli vás to většinou nepobavilo." Potter se stále široce usmíval, díky čemuž přestával připomínat svého otce. Měl jeho rysy, to ano, ale James Potter se smál více k jedné straně - prý to bylo přitažlivé, jak kdesi zaslechl; na Severuse onen úsměv působil spíše falešně. Kdežto tento široký sebejistý škleb upomínal na Lily; jeho zásluhou se i Potterovy oči rozzářily stejně, jako zářívaly oči jeho matky.

„Ne. Ale teď z toho mám prču. Vážně jste to mohl udělat, kdykoli se vám zamanulo, ale přitom jste v hodinách pouze dohlížel, aby se mi nic nestalo," pokrčil Potter rameny. „Hermiona to do mě stále hučela, ale já ji neposlouchal, protože vás nemám rád."

„In vino veritas," zamumlal Severus, „a zjevně i v intoxikacích jinými látkami. Jsem si plně vědom toho, že mne nemáte rád, pane Pottere. Náš vzájemný odpor je jednou z mála věcí, které nás dva spojují."

„Jo," přikývl Potter zamyšleně. „Ale vy jste si s tím začal. Takže nevím, proč mi Hermiona stále říká, abych byl na vás milejší. Měla by to říct vám."

„Hermiona vám říká, abyste byl ke mně milejší?" Zajímalo ho, co o něm Potterovi řekla, co vyprávěla o čase, který spolu tráví. Vědomí, že ho bránila, ho docela zahřálo u srdce.

„Ano," zamračil se Potter a odvrátil pohled, „říkávala. Teď už mluví jen a jen o děcku. Nic jiného ji nezajímá."

Zvláštní. Dokud je Potter tak pěkně sdílný, mohl by z něho vytáhnout něco víc. „Novopečené matky se tak obvykle chovají, pokud je mi známo."

„To není spravedlivé," trucoval Potter, vypadal náhle mnohem mlaději. „O mě už se nezajímá ani co by se za nehet vešlo. Pořád tancuje jen kolem něho."

Severus násilím odvrátil svá obočí od jejich pokusu vystoupat na návštěvu k vlasům. Potter žárlil. Na dítě. Nevěděl o tom - nejspíše si toho nevšiml vůbec nikdo. Pravděpodobně si to neuvědomoval ani Potter sám. „No, je to její syn. Je jen přirozené, že se stará v prvé řadě o něho."

Potter si hluboce povzdechl, vypadal neuvěřitelně opuštěně. „Má ho raději než mě," postěžoval si dětinsky, přitáhl si kolena k hrudi a položil si na ně bradu. „Každý někoho má, jen já ne."

Severuse nikdy nenapadlo, že ten kluk je osamělý. Pořád ho obskakovalo tolik lidí, podlézali mu, lísali se k němu... „V ročníku s Billem Weasleyem byla jedna studentka," začal pomalu. „Rodiče jí zemřeli, když byla velmi mladá - ne tak malá, jak jste byl vy, ale dostatečně mladá, aby si na ně téměř nepamatovala. Vychovávala ji sestra, která byla mnohem starší. Když zde ona dívka studovala třetím rokem, začala se chovat... zvláštně."

„Vážně?" Pottera pohltil příběh natolik, že zapomněl trucovat. „Proč? Co se stalo?"

„Vždy bývala taková tichá a nenápadná. Najednou se začala prát a utrhovat se na ostatní. Pomoně - patřila do Mrzimoru - chvíli trvalo, že objevila, co je špatně. O dvě léta dříve, když navštěvovala první ročník, se její starší sestra provdala; tehdy to vypadalo, že z toho má upřímnou radost. Ale v době dívčina třetího ročníku její sestra porodila dítě - a dívka žárlila."

Harry pomalu kývl. „Protože dítě bylo opravdovým dítětem její sestry. Ona byla jen sestra, to není totéž. Věděla, že pro její sestru bude dítě už vždy důležitější než ona."

„Přesně. Už nikdy nebude tím nejdůležitějším člověkem pro svou sestru, a ani - jak si myslela - pro nikoho jiného." Severus ten příběh svého času vyslechl ve sborovně, tehdy předstíral naprostý nezájem. Nicméně byl vůči dotyčné dívce po jistý čas méně tvrdý. „Kdyby byli jejich rodiče naživu, bez pochyb by si nové tetičkovské role náramně užívala."

„Jenže sestra byla tím jediným, koho měla," pronesl Potter zamyšleně a objal si kolena rukama. „A já mám v podstatě jenom Hermionu," poučil Severuse, zřejmě nepředpokládal, že by si to dotyčný dokázal domyslet sám. „Samozřejmě není mou sestrou, ani mě nevychovávala, ale stará se o mě. A je starší než já, však víte."

„Téměř o rok." A několik desetiletí vyspělosti.

„Jo. Snaží se mě udržet, abych se do ničeho nenamočil. Vždycky to dělala," povzdechl si Potter. „Vždycky... jsem pro ni byl tím nejdůležitějším, víte? Pro Rona je na prvním místě jeho rodina, a tak to je správně. Vážně. A pro Ginny také. A paní Weasleyová se sice snaží o mě starat, jenže má sedm dalších dětí, vlastních dětí, které budou mít vždy přednost přede mnou. A profesor Brumbál měl na starosti celý kouzelnický svět a tak. S výjimkou Siriuse byla Hermiona jediným člověkem na celém světě, který se v první řadě staral o mě... dokonce i krátila návštěvy u svých rodičů, aby na mě mohla dohlížet; bála se, že jsem dostatečně pitomý, abych se okamžitě do něčeho namočil, sotva mě přestane hlídat. Jenže teďka má své vlastní opravdové dítě a já už pro ni nejsem důležitý." Zamyšleně se podrbal na nose. „Nikdy mě nenapadlo, přemýšlet o tom z téhle stránky."

Severus pomalu přikývl, cítil se jako hlupák. Jeho pro změnu nikdy nenapadlo, že by Hermiona neběhala za Potterem ze stejného důvodu, z jakého za ním běhal Weasley - i když, přemýšlel-li nad tím nyní, ani Weasleyho důvody si nemohl být vlastně jist. Harry vzhledem náramně připomínal Jamese, tudíž Severus předpokládal, že ten kluk přitahuje patolízaly a problémové existence stejně jako jeho otec. Jenže malé holčičky bývají občas až směšně mateřské, zvlášť ty ctižádostivé generálské typy, mezi které patřila i Hermiona Grangerová. O poznání mladší, osiřelý Harry Potter musel být neodolatelný. „Je velice podobná vaší matce, dá se říct," přiznal neočekávaně, nebylo mu po těle nejlépe z pomyšlení, že právě nalezl jakousi takousi omluvu pro Pottera.

„Hermiona? Vážně?" rozzářil se Potter najednou. „To jsem nevěděl."

„Ale ano, připomíná ji. Nepřehlédnutelně. Je tvrdohlavá, statečná, chytrá..." Severus se poušklíbl, „a uječená."

Potter překvapeně zamrkal. „Má máma byla uječená?"

„Dovedla vřískat jako harpyje. Najmě při famfrpálových zápasech. Při famfrpálu obvykle příšerně vyváděla a křičela až do ochraptění."

Potter si objímal kolena, oči měl sklopené. „To jsem netušil. Moc toho o ní nevím. Remus se Siriusem většinou mluvili jen o tátovi."

„Na matku jste se jich nikdy nezeptal?"

„Ne," pokrčil Potter rameny. „Ani nevím... proč. Je pro mě těžké o ní mluvit." Zřejmě jako každý jiný dospívající kluk se velký Harry Potter styděl za náklonnost k vlastní matce.

„Byla hezká, samozřejmě, a oblíbená. Na rozdíl od Hermiony. Ale jinak si jsou velice podobné. Panovačné. A pod tou tvrdou slupkou nesmírně laskavé. Vysazené na to, že mají vždycky pravdu - a většinou oprávněně, což lidi okolo nich neskutečně dráždí."

Potter se usmál. „Dráždí, že jo! Ale stejně je to svým způsobem milé. Co dalšího?"

„Chápejte, zas tak dobře jsem Lily Evansovou neznal," varoval ho Severus. „Říkám čistě, co jsem vypozoroval. Ale na domácích úkolech lpěla stejně fanaticky jako Hermiona, to věděli všichni. Pokud někdo v hodinách vyrušoval, praštila ho penálem. Jednou, když penál nepomohl, hodila po vašem otci kalamář. Zasáhla ho do ucha, měl ho fialové dobře týden."

Potter se rozchechtal. „Táta v hodinách často vyrušoval, ne?"

„Neustále. Hlavně ve snaze získat pozornost vaší matky - zjevně se domníval, že Lily Evansová házející věcmi a nadávající mu je lepší než Lily Evansová nevědomá si jeho existence." Pokud došlo na dívky, byl Potter totální tupec, stejně jako většina chlapců jeho věku. Severus sice zamlada nebyl žádný Casanova, ale alespoň pochopil, že vytočit dotyčnou k nepříčetnosti není nejlepším začátkem.

„I Sirius říkal, že se táta choval jako naprostý pitomec, když u toho byla máma," přikývl Potter a lehce si povzdechl. „Přál bych si mít na ni nějaké vzpomínky. Jenže... Díky. Že jste mi řek', že byla jako Hermiona. Dokážu si ji teď líp představit."

„Divím se, že tuto skutečnost Lupin nikdy nezmínil." Lupin samozřejmě s Lily nevycházel nejlépe. Na vkus té vchodové rohožky byla příliš panovačná a neústupná. „Tělesná podobnost mezi nimi není žádná, ale každý, kdo znal Lily Evansovou alespoň od vidění, si musí povšimnout jejich vzájemné shody v ostatních aspektech."

„Vážně jsem se nikdy nezeptal," zamračil se Potter a pohlédl na Severuse téměř vyčítavě. „A Hermiona je také pěkná."

Severus překvapeně zamrkal. Tak toto tedy nečekal. „Myslíte?"

„Je. Zvlášť když se směje. Není tak krásná, jak byla má máma, ale hezká je." Poprvé od počátku rozhovoru dokázal Potter vložit do svého hlasu neochvějnou jistotu, a to i přes svůj omámený stav. „Takže neříkejte, že není, protože je."

„Dobrá." Ten kluk byl dnes večer samé překvapení.

Potter zazíval. „Mohl bych dostat ještě trochu toho žlutého lektvaru? Myslím, že bych měl radši zase spát. Chci si jít promluvit s Hermionou, ale to dnes v noci stejně nepůjde."

„Nikam nepůjdete, dokud se neusmíříte se svými koleny," kývl Severus a podal mu lektvar.

„Jasně." Potter vypil, co mu bylo nabídnuto, znovu zívnul a odložil si brýle. „Ale bojím se, že si Hermiona dělá starosti, že nemám Martina rád - a přitom mám být jeho kmotrem a tak... Vážně jí musím říct, nač jsem právě přišel."

„Kýmže máte být?!" vykřikl vyjeveně vzdor létům tvrdého tréninku na poli sebeovládání. Jenže Potter už spal, vypadl náhle hrozně mladě a odporně vyrovnaně.

Ze všech lidí požádala Hermiona zrovna jeho! Na co myslela? Potter se nyní možná s Martinem jako takovým smíří, ale až zjistí, kdo je jeho otcem, tak...

Zjistí-li to někdy.

Jistě. Hermiona přepokládala, že to Potter nikdy nezjistí, a právě proto ho požádala. Věřila Severusovi, když jí tvrdil, že nechce mít nic společného s výchovou svého syna, a podnikla kroky, aby se ujistila, že se obejde bez něho.

Velice rozumné. Měl to předpokládat už dávno.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus rozloupl jedno oko a pohlédl na budík. Půl šesté ráno. Čtyři a půl hodiny luxusního spánku mezi pádem do postele poté, co ho Poppy svým návratem konečně vysvobodila, a slabým pískotem, jenž ho právě vzbudil.

Z postele vyklouzl opatrně, aby příliš nešťouchl do Akily. Maguárka pootevřela jedno oko, zhnuseně na něho pohlédla a překulila se na vyhřáté místo, které právě opustil. Župan si navlékal cestou ke dveřím, které s trhnutím otevřel. „Draco, co tu děláš v tuhle nekřesťanskou hodinu?"

„Vařím čaj." Mladík vypadal příšerně - ještě bledší než obvykle, s tmavými kruhy pod očima. „Nemůžu spát."

„To ještě není důvod, abys budil ." Severus se horkotěžko smířil s nevyspalostí, jež mu byla asi souzená, a vyčaroval druhou konvičku na svůj oblíbený černý cejlonský čaj. Takhle brzy po ránu neměl chuťové buňky nastavené na ocenění jemných směsí. „Co se děje? Vypadáš, jako by na tebe sáhla smrt."

„Včera jsem navštívil Hermionu," vysvětlil Draco a nalil si do hrnku čaj silně vonící po květinách. „Nechala mě pochovat dítě."

„Pitomý nápad." To Severus věděl z vlastní zkušenosti. Choval Martina jen jednou jedinkrát a unikl jen o vlásek tomu, aby začal prosit Hermionu o svolení se o ně oba starat od té chvíle až na věky věkoucí. A to, narozdíl od Draca, mimina nijak zvlášť nemiloval.

„Já vím," povzdechl si Draco a přejel si rukou přes tvář. „Jen... vlastně nevím. Miluju ji. I když vím, že ona mě ne, stejně nedokážu... přestat."

Severus přikývl, pečlivě si hlídal výraz obličeje, aby ukazoval jen únavu a porozumění. „Láska se nerada vzdává, když už se jednou dostavila."

„Jo." Draco si přilil do hrnku mléko a trochu upil. „Přitom to bude mít opravdu těžké. Pokoušet se vychovávat dítě sama, bez podpory a zabezpečení - a já bych jí mohl pomoci, mohl bych jí to vše ulehčit, kdyby mi to dovolila."

„Přicválal bys jako rytíř na bílém koni a unesl ji do pohodlí bezstarostného života?" zamračil se Severus a neklidně zamíchal čajem v konvici. On by pro ni tolik udělat nemohl... nebyl úplně na mizině, ale pokud by přišel o práci, peníze by mu rychle došly, a navíc si byl moc dobře vědom, že ani za tucet životů by nedokázal nashromáždit tolik bohatství a luxusu, jimiž ji a Martina mohl zahrnout Draco.

„Až na to, že ona o to nestojí," rychle vydechl Draco s nepatrným uchechtnutím. „Proč jsem si tohle udělal? Věděl jsem už od začátku, že je to beznadějné, tedy... věděl bych to, kdybych byl schopen normálně uvažovat. Jakmile jsem zjistil pravdu o Martinovi, měl jsem to vědět."

„Cos měl vědět?" zeptal se Severus ostře. Nikdy by neměl v přítomnosti Draca polevit v ostražitosti, určitě ho podezíral...

Draco vzhlédl od svého čaje, šedé oči se zabodly do černých. „Že její srdce patří někomu jinému."

Severus ho propaloval pohledem. „Mezi námi nic není a nikdy nebylo," vyštěkl. „Pouhá chvilka nerozumu zapříčiněná požitím přílišného množství medoviny, nic víc."

„A pokud by si ona nemyslela, že to bylo... nerozumné? Chtěl bys ji, kdyby se o tebe zajímala?"

Severus odvrátil pohled. Ano. Všemi deseti. „Ne."

Vteřiny tiše míjely, až se Draco znovu uchechtl. „Měl jsem na mysli Martina. Mělo mi dojít, že když se rozhodla nechat si ho, bude mu zcela oddaná a všichni ostatní ostrouhají."

Severus vzhlédl a zjistil, že se na něho Draco dívá nečitelným pohledem a na tváři mu pohrává jemný jízlivý úsměv. "Chvílemi mi neskutečně připomínáš svého otce."

„Občas ho neskutečně připomínám sám sobě," přiznal Draco, odvrátil se a odložil hrnek. „Měl bych jít."

„Draco..." Severus už litoval svých neuvážených slov.

„V pohodě. Cítim se trochu... mátožně. To bude nedostatkem spánku, řekl bych," vyloudil Draco na svých rtech téměř přesvědčivý úsměv. „Však ty jsi na tom stejně, ne?"

„Ano."

„Tak jdu." Draco přešel ke dveřím, pak se otočil a opřel se o ně. „Severusi... až skončí školní rok a budeš mít dva měsíce volna od všech těch tupých hlav, co kdybychom někam jeli? Chvilku cestovali pro zábavu, místo toho věčného prchání a skrývání se před lidmi."

Severus, zaražený náhlou změnou tématu, nad tím chvilku rozmýšlel. „Kam bychom jeli?"

„Nevím. Někam, kde je klid. Do nějaké malé vísky v horách, kde o Voldemortovi v životě neslyšeli. Kde si od toho všeho na chvíli odpočineme."

Severus pomalu přikývl. „Zní to... přitažlivě." Stejně bude muset opustit školu, až Hermiona odejde - vzpomínky na ni naplnily každičkou místnost, od jeho kabinetu, přes učebnu až po ošetřovnu. Cestovat s Dracem bude mnohem lepší než být sám. „Možná někam do Švýcarska."

Draco se rozesmál. „Měl jsem vědět, že budeš chtít zrovna tam. Všechny ty vzácné květiny a byliny."

„A klid."

„Ano. A klid." Draco si znovu přejel rukou po tváři. „Trocha klidu by se mi hodila."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 14:21:41
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one