Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Harry se probudil s čistou hlavou. Ruku mu polechtaly hedvábné vlasy; natáhl se po nich ještě dříve, než se probral k plnému vědomí. Byl si jist, že Ginnyiny vlasy by poznal i v naprosté temnotě podle jejich sametového doteku a jemné květinové vůně. „Gin?"

„A heleme, kdo se nám probudil," usmála se na něho a odložila knížku, kterou měla opřenu o jeho nohy. Podala mu brýle, natáhla se k němu pro polibek a Harry si ji přitáhl do pevného objetí.

„Tahle už mě nikdy nestraš. Stále nemůžu uvěřit tomu, žes byl dostatečně hloupý na to, aby ses nechal téměř zabít vprostřed učebny Obrany, když jsi přitom měl hůlku v ruce."

„Jo, já vím. Byl jsem debil," zašklebil se na ni plaše. „Omlouvám se. Byla tak... malá."

„To je Hermiona taky, a stejně by tě dokázala obrátit naruby, a ani se u toho nezapotit," pohlédla na něho Ginny káravě a políbila ho na nos. „Jak se cítíš? Madam Pomfreyová říkala, že z toho možná budeš trochu mimo."

„Pche. To od ní bylo náramně diplomatické vyjádření. Na chvíli jsem byl úplně jak opilý. Snape říkal -"

Harryho mozek i hlas náhle zamrzl. Snape. V noci - nevěděl přesně kdy, ale rozhodně byla tma - mluvil se Snapem. Povídali si o Harryho matce a Hermioně a...

„Harry? Jsi v pořádku? Zezelenal jsi." Ginny ho poplácala lehce po tváři. „Mám dojít pro madam Pomfreyovou?"

„Ne, ne. Jsem v pořádku," polkl Harry ztěžka. „Mám dojem, že jsem měl v noci vidiny. Myslel jsem si, že tu je Snape a... no, bylo to vážně divný."

„Snape tu opravdu byl. Nechal vzkaz pro madam Pomfreyovou, že ti dal ještě jednu dávku dryáku na spaní a že ráno budeš v pohodě." Ginny se zamračila: „Proč si myslíš, žes měl vidiny? Byl k tobě milý?"

„No... jo. Skoro přátelský," posadil se Harry a třel si čelo ve snaze si vzpomenout. „A já byl... no, víš jaký jsem, když se napiju?"

Ginny se uchechtla. „Takže jsi říkal naprosto všechno, co tě zrovna napadlo, a ještě ses tomu nezřízeně smál?"

„Jo." Tak tohle bylo přesně tím důvodem, proč Harry odmítal pít mimo okruh svých nejbližších. „Něco na ten způsob, ale nepletl se mi jazyk. Tedy alespoň si myslím, že jsem nebreptal. Párkrát se doopravdy rozesmál, takže jsem musel působit dost směšně."

„Týjo. On se smál? Na tebe?"

„Jo. No, vlastně ne až tak na mě," bezděčně si propletl prsty s jejími. „Vyprávěl mi trochu o mé mámě."

„Vážně? Co říkal?" přitulila se k němu; hned se cítil lépe a ona to věděla.

„Prý byla podobná Hermioně," pousmál se při té vzpomínce. „A bezhlavě milovala famfrpál, na každém zápase řvala až do ochraptění. A mlátívala ostatní po hlavách penálem, když vyrušovali v hodinách."

Ginny se rozchechtala. „Vážně celá Hermiona, jen o něco hlučnější. Líbí se mi o ní slyšet."

„Jo, to mně taky." Lilly byla vždy jen tichou šedavou postavou po boku výrazného rošťáka Jamese. Nyní celý jejich příběh začal dávat větší smysl - včetně jejího upřímného bránění Snapea samotného. Hermiona by se nezachovala jinak. „Stejně to bylo divné. On nebyl... tak úplně svůj."

„No, možná protože ty jsi také nebyl tak úplně jako ty. Chováš se k němu pokaždé dost hnusně, Harry. Možná byl natolik překvapený tvým šťastným hihňáním, že se nedokázal přimět na tebe patřičně poštěkávat."

Harry nakrčil čelo. „Víš, asi měl pravdu i v dalším, co řekl. Hermiona se nikdy nemýlí, což druhé příšerně dráždí."

Ginny se rozesmála. „Proč? Protože ti stále říkala, abys k němu byl zdvořilejší?"

„Jo. Mám dojem, že to vážně funguje." Harry si téměř přál, aby to nefungovalo. Bylo pohodlnější myslet si, že Snape je naprostý mizera, než poznat, že je mizerou pouze z části. Prostě to nebylo spravedlivé. „Spoustu mi toho vysvětlil."

„Ale on vždycky všechno vysvětluje."

„Mně nevysvětluje nikdy nic."

„No, asi se ho málo ptáš." Ginny se vsedě napřímila, překřížila si nohu přes nohu a odhodila vlasy na záda. „Není zrovna trpělivý, když neděláš, co máš, ale pokud se zeptáš, odpoví ti. S Hermionou jsme s ním během války hodně spolupracovaly, víš."

Harry na ni vyjeveně zíral. „To zní, jako bys ho měla ráda," namítl. Vyznělo to vyčítavěji, než měl v úmyslu.

„Ale já ho nemám tak úplně ráda. Většinou je ke zbláznění jízlivý. Ale vážím si ho. Viděla jsem ho navigovat nás ostatní k ústupu do bezpečí, zatímco do jednoho raněného naléval krevdoplňující lektvar a současně švihal hůlkou a záplatoval mnoha kouzly druhému rozpárané břicho. Nemám ráda jeho osobnost, ale jako voják ho budu následovat kamkoli," pronesla Ginny s nečekanou vážností. „A Hermiona je na tom stejně. V léčitelství se vyzná víc než já, společně nadělali ohromný kus práce."

Harry se zamračil. „Proč mi to nikdo neřek'?"

„Neposlouchal bys," pokrčila rameny. „Takže to nemělo smysl."

Harry chtěl odmlouvat, ale rozmyslel si to. Ginny si o Snapeovi myslela, že není špatný, a Hermiona ho zřejmě měla docela ráda. Bylo mu jasné, že Hermiona měla většinou pravdu - obzvlášť pokud došlo na odhad lidí - zatímco Harry se v leckom zmýlil v měřítku téměř katastrofickém. Za příklad může sloužit třeba Tom Raddle. A Barty Skrk, když si hrál na Moodyho. Harry neměl Snapea rád a nikdy ho mít rád nebude. Ale mohl by se alespoň pokusit chovat se k němu normálně.

„Hm, asi nemělo," přiznal kajícně. „My dva se prostě nemáme rádi. Odteď k němu budu méně odporný... to by šlo, ne? On... asi není až tak špatný, jak jsem si myslel."

Ginny překvapeně zamrkala. „Tak tohle jsem vážně nečekala, že bys někdy řekl, Harry."

Harry se roztomile ušklíbl. „Asi jsem pochytil nějakou tu dospělost od Hermiony. Víš, že se mě i Rona snaží nakazit už dlouhá léta."

Ginny se zahihňala. „Ron je nejspíš imunní. I když poslední dobou mám dojem, že i on začíná chvílemi podléhat."

„Ron svými záblesky šarmu samozřejmě neplýtvá na tebe. Jsi jen sestra, na tebe zapůsobit nepotřebuje."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Ron si dělal starosti. O anatomii měl sice povědomí značně mlhavé, ale byl si docela jist, že současné Harryho chování nemůže být důsledkem probodnutého žaludku. Možná, že se jed ještě zcela nevstřebal.

V onu chvíli byli na Lektvarech již přes hodinu. A Harry za celou tu dobu nezamumlal ani jednu jedinou štiplavou poznámku o Snapeovi - ve skutečnosti pouze po vstupu do učebny zdvořile kývl a bez vyzvání pronesl: ‚Pane profesore.' Ron se snažil nenápadně mu sáhnout na čelo, jestli nemá horečku, ale Harry ho na oplátku práskl učebnicí.

Mimo tento ojedinělý prudký pohyb Harry pracoval neustále tiše a pozorně, byl už se svým dílem mnohem dál než Ron, který měl potíže na Harryho neustále nevěřícně nezírat. Harry se v hodině Lektvarů chová uctivě a dává pozor na výuku. Copak se svět zbláznil?

Zjevně ano, protože Snape se choval také divně. Na Harryho úvodní pozdrav odpověděl vlastním úsečným kývnutím a od té chvíle si Harryho víceméně nevšímal, a to po celých nevídaných osmatřicet minut, věříme-li hodinám na stěně. Pak pronesl pouze věcnou poznámku o nedostatečnosti množství pelyňku, které Harry sypal do lektvaru - a Harry pouze souhlasně přikývl a přidal víc přísady! A Snape tiše popošel dál!

Buď se dělo něco nekalého, nebo byl jeden z nich pod Imperiem. Možná oba. Rozhodně oba.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Když vcházeli do učebny Obrany, Ron jí nenápadně vtiskl do dlaně lístek. Hermiona tím byla lehce vyvedená z míry - a při čtení zprávy už vůbec nevěřila svým očím.

Hermiono,

myslím, že někdo proklel Snapea a Harryho, byli na sebe při Lektvarech dokonale zdvořilí. Je to vážně divné. Promluv si prosím s Harrym a pokus se zjistit oč jde. Pokud se ti do toho nechce, zkusím to sám jenže, ty jsi na takové hovory lepší. Má-li čas, popros prosím Dilly aby mi spravila mé oranžové ponožky pro štěstí. Potřebuju je mít na OVCE.

Ron

Jednalo se o zcela běžnou Ronovu noticku, i s obvyklou lhostejností k čárkám mezi větami a zmínkou o ponožkách. Nicméně jeho přesvědčení o vzájemném zdvořilém chování Harryho a Snapea naznačovalo, že buď Rona šálil zrak, anebo že byli oba za použití mnoholičného lektvaru nahrazeni cizími jedinci.

Nejlépe bude zeptat se přímo Harryho: zachytila jeho pohled, když si sklízeli učebnice. „Harry? Nevadilo by ti doprovodit mě do mého pokoje?"

Něco se muselo stát. Rozzářil se místo toho, aby se začal neohrabaně vymlouvat na cosi, co zapomněl udělat - jako obvykle, když navrhla návštěvu Martina. „Rád. Stejně si potřebuju s tebou promluvit."

Jakmile došli do soukromí jejího pokoje, Hermiona mrskla taškou na postel a otočila se k Harrymu. „Tak... prozraď mi jednu věc: čím jsi vyděsil Rona?"

Harry na ni nevěřícně zamrkal. „Já jsem vyděsil Rona?"

„Tvrdil, žes byl dneska na Lektvarech zdvořilý ke Snapeovi." Hermiona si přeci jen oddechla, když jí Severus oznámil, že z důvodu přílišného zpoždění za probíranou látkou by pro ni bylo zbytečně deprimující zapojit se přímo do vyučování. Čelit si v učebně plné studentů by bylo pro oba dosti hloupé. „Myslí si, že se děje něco nekalého."

Harry se uculil. „Aha. Pokoušel se mi sáhnout na čelo. Vysvětlím mu to později." Přešel ke kolébce, kde spal Martin hlídaný Dilly. „Hermiono? Mohl bych si ho pochovat?"

Hermiona se po návratu z vyučování většinou vrhla rovnou k Marťovi a chvilku ho tulila, ale vzhledem k tomu, že Harry si ho poprvé doopravdy chtěl pochovat... „Jistě. Nezapomeň mu podpírat hlavičku."

„Jasně." Harry nešikovně vylovil Martina a přitiskl si ho k hrudi. „Poslyš, Hermiono, chci si s tebou o něčem promluvit. Vím, že jsem byl trochu... no... prostě že jsem nebyl Martinem zrovna unešený."

„Měla jsem ten dojem," zamračila se Hermiona. „Harry, chápu, pokud nechceš být jeho kmotrem. Je to obrovská zodpovědnost -"

„Ale já chci. Teď už chci," usmál se Harry na děcko ve své náruči. „Já jsem... to, no... žárlil. A neuvědomoval jsem si to... až do minulé noci."

Hermiona na něho vytřeštila oči. „Žárlil?"

„Jo," povzdechl si Harry a usedl do jednoho z křesílek. „Hermiono, ty ses o mě starala už od prváku. Stáles mě vytahovala z průšvihů a hlídala, abych do nějakého nespadl. Pokud jsme se hádali, tak jen proto, žes mě chtěla chránit a mně se to nelíbilo. Vedle Siriuse jsi byla jedinou osobou na světě, která mě kdy... Nevím, jak to říct. Která se vždycky starala v první řadě o mě. Všichni ostatní mají své rodiny, které jsou pro ně důležitější než já," pokrčil rameny a zrudl rozpaky. „Nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlel. Prostě jsi tu byla... pro mě. A když se narodil Martin, začal jsem žárlit, protože náhle byl pro tebe důležitější on než já."

„Ach, Harry..." popotáhla Hermiona, přišla k němu, usedla na područku jeho křesílka a pevně ho objala. „To jsem netušila. Víš, že se o tebe budu starat stále stejně, i když mám Martina?"

Harry si opřel hlavu o její rameno a spokojeně vydechl. „Jasně, že to vím. Jenom... prostě jsem se o tebe nikdy nemuseldělit. S Ronem to bylo jiné."

Hermiona přikývla. „Rozumím ti. Vážně."

„Fajn. Protože to neznamená, že nemám Martina rád. Chci být jeho kmotrem. Jen... však víš. Musel jsem si to promyslet."

Hermiona se zamyšleně zamračila. „A kdys to vlastně promýšlel? Sebezpytování není tvou oblíbenou činností."

Harry znovu zrudl. „No... včera večer musela jít madam Pomfreyová ke Svatému Mungovi s Orlou Quirkeovou, tou holkou, co se mě snažila zabít, a nechala Snapea, aby na mě na ošetřovně dával pozor, kdybych se náhodou vzbudil. A já se opravdu vzbudil, jenže jsem byl... trochu mimo. Víš, jak se chovám, když se napiju?"

„Ale né!" Hermiona se opravdu snažila neksichtit, leč nezvládla to. „Hihňal ses na něho?"

„Se vší vážností jsem mu vysvětlil, že nemůžu vstát z postele, protože sice svá kolena vidím, jenže mám současně neodbytný pocit, že tam vlastně nejsou, a tudíž si nemyslím, že bych byl schopen chůze, dokud se ke mně zase nevrátí," uculil se stydlivě. „A také jsem mu řekl, žes mi celá léta vtloukala do hlavy, že se mě nesnaží otrávit, ale já ti nevěřil, protože ho nemám rád."

„To snad..." Hermiona si v hrůze přitiskla ruku na pusu a zírala na Harryho. „Co ti na to řekl?"

„Pronesl cosi o intoxikaci a pak dodal, že si je velice dobře vědom toho, jak moc ho nemám rád, a že naše vzájemná nelibost je jednou z mála věcí, které nás dva spojují. Vypadal docela pobaveně, musím říct."

„Nebesa budiž pochválena," potlačila Hermiona zachvění. Pokud by Martinův otec vedl otevřenou válku s Martinovým kmotrem, byla by pravda venku dřív, než bys řekl švec. Oba měli sklony nedávat v rozčilení pozor na jazyk.

„Vlastně to bylo dost divné. Byl jsem naprosto upřímný a přitom úplný mimoň, jak bývám, když se opiju, a on... no, on mi ani jednou neřekl, jaký jsem pitomec, a to na to měl projednou plné právo," poškrábal se Harry na nose a podvědomě pohoupal Martina, který se vzbudil a zabroukal. „Nenávidím to přiznat, ale mělas pravdu, kdyžs chtěla, abychom se k němu chovali normálně. On vypadá, že to vidí stejně, i když se stále navzájem nikterak nemusíme."

„A kvůli tomuhle se Ron vyděsil?"

„Kvůli tomuhle se Ron vyděsil," ušklíbl se Harry. „Máme teď se Snapem jakousi nevyřčenou dohodu. Já nemám rád jeho, on nemá rád mě, ale dokážeme se nad to povznést jako dospělí."

„Zázraky se občas dějí." Martin začal pokňourávat a Hermiona si ho převzala. „Má hlad. Můžeš běžet, pokud chceš."

„Ne, nechci utéct," vyhrkl Harry rychle. „Jenom se nechci dívat. Je to... víš, jsi pro mě jako starší sestra. Jsou na tobě jisté části, které bych viděl opravdu nerad."

Hermiona nad tím uvažovala, když si rozepínala oblečení a přikládala Martina na správné místo. Pak sebou lehce škubla. „Jo, chápu, jak to myslíš. Já bych také nechtěla vidět tvé... jisté části."

Harry byl od Hermiony odhodlaně odvrácený, ale všimla si, jak mu zčervenaly špičky uší. „To je dobře, protože je nikdy neuvidíš."

Hermiona se velkoryse zdržela toho, aby mu prozradila mu ono sladké tajemství, že Ginny - vzdor Hermioniným protestům - jí již podrobný popis poskytla. Ginny byla tehdy sice lehce v rozpacích, ale cítila zjevně potřebu oplatit Hermioně stejnou mincí po Hermionině rozboru Ronových dolních partií, který si vyslechla v kočáře cestou od stanice na začátku školního roku. „Přišli byste s Ronem ke mně zítra na snídani? A Ginny samozřejmě vezměte s sebou. Dilly mi sem nosí jídlo běžně a přinesla by dost pro nás pro všechny - ačkoli Ronova účast si možná vyžádá jeden výlet do kuchyně navíc."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus se hnal chodbou ke svému kabinetu rychlostí bouře z hor, na jeho tváři se uvelebil stejně podmračený výraz. Dvě hodiny. Toho týdne měl na hraní šachů s Hermionou dvě hodiny, když nyní většinu společně tráveného času museli věnovat vaření. Pouhé dvě hodiny za celičký týden mu bylo dovoleno dívat se na ni, rozmlouvat s ní, poutat její pozornost na sebe samého a ne na mandragorové kořeny a ostny bodloše.

Celých dvacet minut z těchto vzácných dvou hodin mu ukradla pitomá, nesmyslná scéna ve zmijozelské společenské místnosti, již byl v pokušení vyřešit prostou a hlavně rychlou přeměnou obou soků - a navíc dívky, o niž bojovali - v ropuchy. Najmě vzhledem k tomu, že ho vyrušili těsně před začátkem plánované schůzky. Možná už Hermiona v kabinetu ani nebude. Možná ji unavilo na něho čekat a odešla. Možná bude muset schůzku vyhlížet celý další týden. A do OVCí zbývá už zatraceně málo týdnů - jestli ho ti chtíčem prolezlí adolescentní blbci vážně připravili o dvě hodiny času s ní, měl je v ty žáby bez milosti proměnit.

Zhluboka si oddechl, když zahlédl úzký proužek světla vycházející zpod dveří kabinetu. Ještě tam byla. Nezmeškal schůzku úplně. Zbývá ještě nejméně hodina a půl. Dal si přesně minutu na uklidněnou, pak rázně otevřel dveře. A zůstal hodnou chvíli tiše zírat, než se prudce otočil a couvnul do místnosti jen natolik, aby za sebou mohl zavřít. S pohledem upřeným na dřevo vchodových dveří pronesl: „Omlouvám se, slečno Grangerová."

„Já jsem tou, která by se měla omlouvat," pronesla zjevně v rozpacích a on zavřel oči. Vlasy spletené do silného copu jí padaly přes jedno rameno, porozepjatý hábit měla na prsou cudně upravený, aby ji kryl před pohledem nepovolaných očí, a s láskyplným výrazem shlížela na jejich syna. Vybavoval si ten obraz stejně jasně, jako by se na ni stále ještě díval. „Řekla jsem Dilly, aby mi ho sem přinesla, když jsem si přečetla váš vzkaz, že vám to může chvíli trvat. Jenže začal plakat, tak... no, nebude to trvat dlouho."

„Jistě," polkl Severus těžce. „Naprosto chápu." Otočil se a přešel ke svému pracovnímu stolu; dával přitom dobrý pozor, aby se nepodíval jejím směrem. Ruce se mu lehce třásly, když si naléval čaj. „Máte chuť na šálek čaje?"

„Ano, prosím." Slyšel za svými zády Hermionu pohybovat se po místnosti, když se opatrně obrátil s hrnkem čaje v dlaních, měla oděv již znovu řádně upraven. Martin si hověl mezi polštáři v čemsi, co Severusovi připadalo jako menší prádelní koš s abnormálně velkými uchy. Košík se vznášel na úrovni stolu. „Mohu zavolat Dilly, aby ho vzala zpět do mého pokoje, pokud by vám to tak lépe vyhovovalo."

„To nebude nezbytné." Nikdy ji nepožádal, aby s sebou přinesla dítě, pečlivě skrýval jakýkoli náznak nepatřičného zájmu o potomka. Takže když se mu naskytla příležitost vidět svého syna, rozhodně ji nehodlal promrhat. „Vypadá dostatečně tiše a klidně."

„Na chvíli," usmála se Hermiona na svého synka, dotkla se boku košíku a lehce ho rozhoupala. „Měl byste ho slyšet, když se mu něco nelíbí. Vydává zvuky jako malá smrtonoška."

„Taková jsou všechna mimina, pokud vím. Vypadá -" Severus rychle umlkl, když za sebou uslyšel klapnout dveřní kliku. Ohlédl se a uviděl, že křídlo dveří se pootevřelo na pouhých několik málo centimetrů, od země na ně z Akiliny pruhované tváře hleděly její světle hnědé oči. Ustaraně se otočil k Hermioně: „Lze maguárům důvěřovat, co se dětí týče?"

„Nožka ho má rád," usoudila Hermiona nejistě. „Akila se asi chce jen podívat, co je ta směšně vonící věc, kterou jsem přinesla s sebou." Stejně ale přistoupila blíž ke svému synovi a vztáhla nad něho ochranitelsky ruku.

Akila si nevšímala ani jednoho z dospělých a vyskočila na stolek s šachovnicí tak lehounce, že se ani jediná z nachystaných figurek nepohnula na svém místě. Postavila se na samý kraj a natáhla packu ke vznášejícímu se košíku, snažila se přitáhnout si ho blíž. Dosáhla pouze toho, že se košík znovu lehce rozhoupal, jinak se nepohnul ani o píď. Akila se přikrčila, a než jí v tom stačili zabránit, skočila na okraj košíku. Chvíli na mimino fascinovaně zírala, pak se ohlédla přes rameno na Severuse.

„Ano," sdělil jí Severus tiše; cítil se poněkud bláhově, když odpovídal na nevyslovenou otázku. „To je můj syn."

Maguárka se začala věnovat znovu Martinovi, natáhla hlavu a velice opatrně se nosem dotkla dětské tvářinky. Martin se ošil, máchl drobnou ručkou a udeřil Akilu do ucha. Nevypadala, že by jí to vadilo, ačkoli Hermiona po ní pro jistotu rychle vystartovala. Místo útoku začala maguárka hlasitě vrnět, opatrně se stočila do košíku k Martinovi a láskyplně se k němu přivinula.

„Myslím, že se jí líbí," pronesla Hermiona polohlasem, zatímco Martin zívl a znovu usnul.

„Věřím, že ano," vztáhl Severus ruku a pohladil lehce Akilin kožíšek, víceméně shodou okolností přejel rukou i po synkově drobné sevřené pěstičce. Pak mu se zpožděním došlo, že stále ještě drží Hermionin čajový šálek i s podšálkem, a nabídl jí ho. „Můžeme začít?"

„Můžeme," usmála se na něho stejně vřelým úsměvem, jakým měla ve zvyku plýtvat na Pottera s Weasleyem. „Dnes večer se cítím silná v kramflecích. Možná bych vám mohla vzít víc než dvě, tři figury, aniž byste mi to naschvál dovolil."

„Uvidíme." Možná by mohli toto setkání lehce protáhnout, aby nahradili oněch ztracených dvacet minut. Pokud by rozehráli dobrou partii...

Několik minut hráli v naprostém tichu. Hermiona se zlepšila v úskocích a plánování postupných cílů, takže už nebyla jediná u stolu, kdo musel pečlivě vážit svůj další tah. Severus právě váhal mezi střelcem a srdnatým pěšcem, když znovu promluvila.

„Dnes jste s Harrym při hodině Lektvarů Rona úplně vyděsili. Stěžoval si, že jste k sobě navzájem byli doopravdy zdvořilí. Snažil se sáhnout Harrymu na čelo, když jste se nedíval."

Severus se pousmál. Nevěřícný a stále nervóznější výraz na Weasleyho tváři byl úžasně zábavný, v podstatě vyvážil i nutnost obyčejně lidského chování vůči Potterovi. Ten se, k Severusovu nemalému překvapení, choval zcela bezchybně. Asi měla Hermiona pravdu a ten kluk nebyl naprostý vůl. „Zaznamenal jsem to. Slečna Pattilová nejspíše po dnešní hodině podlehla dojmu, že pan Weasley vůči panu Potterovi chová tajnou milostnou náklonnost, vzhledem k tomu, kolikrát se dnes po něm natahoval."

Hermiona se rozchechtala, až si musela přikrýt ústa rukou. „Milej zlatej... Harry mi vysvětlil, že jste dospěli k jakési... nevyřčené dohodě. Po zcela normálním rozhovoru."

„Ano." Před kýmkoli jiným by to Severus vehementně popřel a při případném dotazu by trval na tom, že Potter měl halucinace. Jenže Hermiona měla dotyčného mladého halamu upřímně ráda a vypadala velice potěšeně, když byl vůči němu Severus zdvořilý. „V omámeném stavu je... docela zábavný."

„No, to tedy je," ušklíbla se Hermiona zlotřile. „Opilého jsem ho viděla jen dvakrát, ale v obou případech mluvil velice vážně, se značným důrazem - ovšem o všem, co mu právě problesklo hlavou. Pokud je mi známo, bojí se na veřejnosti dotknout alkoholu od té doby, co před mnoha svědky prohlásil, že Angelina má krásná prsa, ale Ginny má stejně hezčí. Podotýkám, že obě byly přítomny."

Severus se téměř utopil v čaji. „Přežil?"

„Ale ano. Mluvil o tom tak upřímně, že neměly to srdce ho zabít. Bylo to k popukání, ale on se, chudáček, na druhý den snažil plížit kanály," zavrtěla Hermiona hlavou a s úsměvem pohnula pěšcem. „Vždyť ani vy jste neměl to srdce být k němu hrubý a Ginny ho má ráda o poznání více než vy."

„Musím připustit, že v intoxikovaném stavu mě tolik nedráždí." Bedlivě sledoval Hermionu, která se naklonila nad jejich synka, aby mu srovnala peřinku. „Mám však dojem, že v současné chvíli byste si měla dělat větší starosti o svého střelce než o přítele," mrkl na ni a sebral jí inkriminovanou figuru. „Doufám, že si uvědomujete nebezpečí, v němž se momentálně nacházíte."

„Vy jste ale vážně úplně stejný bídák jako Ron," vytkla mu s úsměvem a začala znovu věnovat pozornost šachovnici.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

 „A nezapomeň mu namazat tu vyrážku," připomínala Hermiona, naklonila se k synkovi a políbila jeho hebkou hlavinku. „Máma se vrátí za dvě hodiny, miláčku. Buď tu hodný." Byl vždycky hodný, a ačkoli nemohl zatím rozumět ani slovu z toho, co mu říkala, knihy tvrdily, že na malé děti se má mluvit co nejvíce.

Martin zabroukal a Dilly se rozzářila. „Dilly nezapomene, slečna ví," souhlasila rychle. „Ať si slečna užije vyučování."

„Je divné," usoudila Ginny zamyšleně, „že to nevypadá divně."

„Co je divné, protože to nevypadá divně?" zeptal se Ron, který v souladu s Hermioniným předpokladem snědl k snídani zdaleka největší porci ze všech přítomných. Přesto ze dveří jejího pokoje vycházel jako první; pouhých sedm uzenek zřejmě nebylo schopno omezit ho v pohybu. „To je ňáká blbost, ne?"

„No, představ si na jejím místě třeba Levanduli nebo Parkinsonovou. Vypadalo by to divně," vysvětlovala Ginny, vycházejíc za Ronem z místnosti. Za ní pochodoval Harry, poslední vyšla Hermiona, když předtím vtiskla Martinovi ještě jeden polibek. „Hermiona vážně vypadá jako máma, víš?"

„Budu to považovat za lichotku," ušklíbla se Hermiona na Ginny, která se na ni zašklebila na oplátku. „Ačkoli se obávám, že většina by v tom lichotku neviděla."

„To měl být kompliment. Většina holek našeho věku se nezvládne převtělit v řádné mamky, ale tobě to jde skvěle. A-" Ginny nastražila ucho. „Co to bylo?"

„Někdo vykřikl ‚Aha!', řekl bych. Jdem'." Ron je vedl k schodišťové hale. Hluk se zdál vycházet z chodby vedoucí k několikeru zaměstnaneckých pokojů na témže poschodí. Zahnuli za roh a stali se svědky zakončení delšího proslovu.

„... propašovávat mou sestřenici do hradu!" řval Draco Malfoy, hůlku vytasenu, tvář zrůžovělou hněvem. „Chovat se k ní jako k obyčejné děvce!"

Draco Malfoy se hádal s profesorem Lupinem, který se opíral zády o dveře svého vlastního bytu. Tonksová, na pokraji smrti hanbou, se po jeho boku pokoušela splynout s kamennou zdí. Byla oblečená do černého hábitu, velice podobného studentské uniformě. Hermiona sebou trhla. Vodit si tajně do pokoje milenku byla záležitost nevhodná sama o sobě. Propašovávat ji do hradu převlečenou za studentku... no, to už překračovalo všechny meze dobrého vkusu. Možná i proto profesorky Vektorová a Hoochová do scény ani v nejmenším nezasahovaly. Profesorka Vektorová vypadala šokovaně, kdežto Hoochová se zjevně dobře bavila.

Lupin, současně rozzuřený i v rozpacích, vypjal hruď a vytáhl se do své plné výšky. „Pane Malfoyi, tato záležitost se vás nikterak netýká."

„Že se mě nikterak netýká?!" Dracův hlas nabíral na obrátkách. „Pochází z rodové větve, která možná s tou mojí ne vždy vycházela v dobrém, ale to ještě neznamená, že se budu nečinně dívat, když se k ní někdo začne chovat pochybně!"

„A proč?" zeptala se Tonksová s tváří i vlasy jednolitě rudými. „Tedy, vždyť jsme se zatím setkali pouze dvakrát, a to není zrovna dostatečný čas k navázání úzkých vztahů."

„Ale pořád jsi z rodiny," namítl Draco, jakoby se jednalo o naprostou samozřejmost. „A nikdo se ke slušné dívce z mého rodu nebude chovat jako k běhně z Obrtlé - pašovat si ji pokoutně do ložnice za jediným, kurevsky zřejmým účelem!"

Lupin se zajíkl pobouřením. „Já jsem rozhodně nikdy -"

„Vlastně jsem se dovnitř pašovala sama," přiznala Tonksová ve stále větších rozpacích. „Během školního roku se moc nevídáme, tak... ehm..."

„Tak si najdi někoho lepšího!" otočil Draco hůlku proti ní. „Zasloužíš si mužského, který tě nenechá jen kvůli své vlastní pohodlnosti trajdat okolo jako tu poslední couru! A jaké jsou vůbec jeho úmysly? Vyjádřil se alespoň? Vím zatraceně dobře, že tvým rodičům neřekl vůbec nic, dokonce je ani nenavštívil, zeptal jsem se na to matky hned, jakmile jsem zjistil, co se tu děje!"

Tonksová vypadala zcela zaskočeně. Hermiona předpokládala, že se v ní právě sváří pobouření nad tím, že byla nazvána courou, s potěšením z Dracova očividného zájmu o její blaho. „Já..."

„To je neslýchané!" postoupil Lupin rozzuřeně o krok vpřed. „Pane Malfoyi, jakýkoli mám s Nymfadorou vztah-"

„Vztah? Tohle není vztah, tohle je tajný poměr!" ušklíbl se Draco ďábelsky. „Pokud by to byl vztah, její matka by se s vámiosobně znala. Já bych si nemusel domýšlet pravdu z šeptandy běžící Řádem. Pokud byste měli vztah, nepropasírovával byste ji dovnitř převlečenou za studentku!" Pak se podíval na Lupina jednoznačně pohrdavě. „Tedy nemáte-li v obdobném oblečení zálibu. Má sestřenka je o poznání mladší než vy."

Lupin zavrčel, jeho tvář už nadobro opustil obvyklý klidný a smířlivý výraz. „Ještě jeden urážlivý dohad, pane Malfoyi, a vyfasujete školní trest na celý měsíc."

„Ne." Draco namířil hůlku přímo na Lupina. „Tady nejsme ve třídě. Útrpně snáším vaši nezáživnou a nic nového nepřinášející výuku Obrany a chovám se při hodinách patřičně slušně, protože jednak vím, že učíte přesně to, oč jste byl požádán, a také proto, že jako učitel máte právo na mou povinnou úctu. Ale nyní přede mnou nestojíte v pozici učitele, nyní jste pouze mužem, který se pokouší ututlat to, že šuká moji sestřenici pěkně potajmu, bez jakéhokoli veřejného povědomí o vztahu s ní, a jako takový si nezasloužíte nejen úctu, ale ani zdvořilé jednání. A jelikož jsem jediný přítomný člen její rodiny, budete mi muset teď a tady sdělit úmysly, jež s ní máte - nebo mě doprovodit ven, kde vhodnou kletbou pošlu vaše koule k čertu, rozumíme si?"

„Hej!" Harry zahodil batoh a vyrazil vpřed, než ho Hermiona stačila zastavit. Tasil hůlku a postavil se téměř, ale ne úplně, mezi Lupina a Draca. „To by stačilo, Malfoyi. Zklidni se."

„Nepleť se do toho, Pottere."

„Hele, nemůžeš prostě -"

Draco se zvrtl na podpatku, aby hleděl přímo na Harryho. „Řekni, Pottere," začal - a poprvé ve známé historii vzájemných konfrontací nemluvil naštvaně, alebrž s klidným rozmyslem. „Pokud bys ho přistihl, jak do své ložnice pokoutně pašuje Hermionu, aniž by se obtěžoval říct jejím rodičům či komukoli dalšímu o jejich vztahu, co přesně bys udělal?"

Harry se zamyslil a střelil přes rameno pohledem po Hermioně. „To je... něco jiného."

„Připouštím, že si s Tonksovou nejsme tak blízcí, ale i tak: je z rodiny. A vím, že Hermiona by nemohla být přistižena v obdobné situaci, protože by proklela každého, kdo by se k ní chtěl chovat takhle... jenže, co bys dělal, kdyby se tak stalo?"

Harry ostře pohlédl na Lupina a pak Hermionu donutil vykulit překvapeně oči, protože pomalu kývl, sklonil hůlku a ustoupil. „Jo. Máš pravdu."

Draco přitakal. „Weasley?"

Ron ze své výše shlédl na Ginny a pokrčil rameny. „Vidíš snad, že bych držel hůlku?"

„Mám k tomu co říct, nebo je tahle debata pouze pánskou záležitostí?" optala se Tonksová s hůlkou připravenou. „Draco... je to od tebe neskutečně milé, že se tak staráš o mou čest, ale já jsem naprosto schopna postarat se o sebe sama."

„Očividně nejsi. Vypadá to, že z jakéhosi záhadného důvodu ho máš ráda, zatímco on si zjevně myslí, že když je tvůj otec mudlorozený, tak se k tobě nemusí chovat s úctou, jakou si zasloužíš," oponoval Draco a házel jedovatými pohledy po Lupinovi. „Nejsem až takový tradicionalista, abych vyžadoval řádné zásnuby předtím, než spolu začnete chodit -"

„To tedy ksakru doufám!" odfrkla si Tonksová.

„Ale nebudu nečinně přihlížet, jak se zahazuješ s tím, kdo si tě neváží ani natolik, aby přiznal, že se s tebou zapletl!" píchal Draco v rozčilení Tonksovou do hrudní kosti špičkou své hůlky. „A pokud mi nesdělí své úmysly, ať už to s tebou myslí jakkoli, hodlám ho vyhnat ven - třeba i násilím, budu-li muset - a změnit otázku jeho úmyslů v záležitost čistě akademickou!"

Tonksová tvrdě pohlédla na usouženě se tvářícího Lupina. „Draco, to není tak jednoduché. Je vlkodlak, vzpomínáš si?"

Draco přejel pohledem z Tonksové na Lupina a zpět. „No a? To jako znamená, že se nemusí umět chovat? Můj otec byl psychopatický masový vrah a jaké měl panečku chování."

„O tom by se dalo s úspěchem pochybovat," zašeptala Ginny.

„Ále kuš. Prostě jím jen neplýtval na nás, obyčejné lidi," zamumlal Hermiona.

„Tohle není otázkou chování, Draco. Pokud by se provalilo... lidé by tomu nerozuměli."

Draco povytáhl obočí. „Vážně?" Otočil se k Lupinovi: „Takže na to se vymlouváte? Že jste jako vlkodlak předem omluven za skrývání vaší známosti, protože ostatní by vám nerozuměli?"

Lupin sebou trhl. „Netušíte, jaké to je…" odtušil s odvráceným pohledem.

„To rozhodně netuším. Nemám ani páru, jaké by to asi tak mohlo být, čelit urážkám kvůli původu, který jste si nevybral. Žít s tím, že ostatní vás automaticky považují za spojence armády temnot, ačkoli se pro vyvrácení onoho předsudku snažíte udělat možné i nemožné." Draco popadl Lupina za přední část hábitu, přitáhl ho k sobě a pozvedl mu před oči pahýl své zmrzačené paže. „Já nemám ani to nejmenší zasrané tušení, jaké to je!"

Hoochová se konečně odhodlala zasáhnout; popadla každého za jedno rameno a odtáhla je od sebe. „To by stačilo, Malfoyi. Chcete-li si to rozdat, běžte ven."

„S radostí," propaloval Draco Lupina pohledem a rovnal si hábit, „jenže ten pán se bojí."

„Snad si nemyslíš, že se bojí tebe?" zeptala se Tonksová nasupeně.

„Měl by. I se zbývající rukou připoutanou za zády bych ho donutil sežrat si vlastní uši - a on to ví," ohrnul Draco nad Lupinem pohrdavě rty. „Není špatný kouzelník, ale v boji nestojí za nic. Dostal by ho s klidem i jeden z Creeveyů, vážně i ten s půlkou obličeje. O mně či Potterovi nemluvě."

„Myslíte?" vycenil Lupin zuby; Hermiona by se vsadila, že kdyby byl ve vlčí podobě, zježily by se mu právě všecky chlupy.

„Viděl jsem vás v boji," pokrčil Draco rameny. „Jste docela dobrý. Ale mně se nevyrovnáte."

„Má pravdu," podpořila ho Ginny. Když se po ní všichni ohlédli, dodala: „Opravdu. Bila jsem se po boku obou dvou. Draco je lepší."

„Na tom nesejde, protože k žádné bitce nedojde!" vložila se do toho Tonksová s rukama založenýma na prsou a zlostně zahlížela na oba rozhádané mužské. „Draco, Remus a já to celé v klidu probereme. Veřejné oznámení bude mít jistě následky pro můj služební postup - i proto jsme to zatím drželi pod pokličkou."

Draco přikývl. „To ještě není důvod, aby se nesetkal alespoň s tvými rodiči, ale budiž. Nejprve byste si to měli vyříkat mezi sebou."

„Jsem ráda, že souhlasíš." Otočila se k Lupinovi, jenž náhle ochabl. „A Remusi... Draco má pravdu. Už se sem nebudu potajmu plížit. A ty půjdeš na návštěvu k našim. Co nejdřív."

„Promluvíme si o tom v soukromí. Později," snažil se Lupin dodat pevnost svému prohlášení. „Za chvilku bude zvonit a my všichni musíme do hodin."

„A já se musím propasírovat z hradu. Jasně. Ale potom si rozhodně promluvíme," Tonksová políbila Lupina na tvář, vinou čehož zrudl rozpaky, a zahájila ústup. Ostatní se rozešli; profesorka Vektorová zmizela směrem k učebně Věštění z čísel a Hermiona s Dracem ji rozvážně následovali.

„Učitelé nežijící ve svazku manželském nemají povoleno přijímat návštěvy v nočních hodinách," zamumlal Draco. „Toto ustanovení je v platnosti od roku 1271. Počkej, až se to dozví McGonagallová."

„To se to chystáš říct i ředitelce? Nestačilo by, žes mu vyhrožoval a zostudil ho před svědky?" pohlédla na něho káravě. „Draco, nepřeháníš to?"

„Kdepak," nadhodil si batoh na rameni a zachmuřil se. „Všiml jsem si, že Lupin má ve zvyku nechávat všechno plavat, až dokud ho něco nebo někdo nepřinutí se s tím vypořádat. Tak teď ho donutím já. A pokud se k ní nezačne chovat slušně, opravdu ho vyzvu na souboj."

„Tonksová měla pravdu," usmála se na něho Hermiona. „Je to od tebe neskutečně milé."

Draco lehce zrůžověl. „Tonksová je z rodiny. Když nemáš rodinu, nemáš nic. Tomu Voldemort nikdy pořádně neporozuměl - pro čistokrevné je důležitý celý rod. Ochraňujeme krevní linii jako takovou, a nejen vlastní větev."

„Rodina je důležitá - a neplatí to jen pro čistokrevné," přitakala Hermiona. Draco stále míval své slabé chvilky, ale touha vidět své nepočetné příbuzné šťastné a zaopatřené, k nim jistě nepatřila. „Na druhou stranu, netýká se to jen pokrevně spřízněných. Víš, když nemáš dostatek pokrevních příbuzných, vždycky ještě můžeš přijmout cizí za vlastní. Podívej se na mě a na Harryho."

Draco se napjal, k Hermioninu podivení vypadal, jako by z něho náhle vyprchala veškerá rozhodnost. Zastavil se a sklonil hlavu, v tváři se mu usadila únava a smutek. „Je nutné chránit i ty, kteří se o tebe starají, nejen ty, s nimiž jsi příbuzný."

„No... správně. Něco se děje?"

Zavrtěl hlavou. „Nic. Přemýšlet o rodině je pro mě poněkud... obtížné."

Změnil téma hovoru a Hermiona, pamětliva jeho těžce sklíčeného výrazu, neměla to srdce vracet se zpět k onomu tématu.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 14:31:51
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one