Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

27. ...ale většina zůstává při starém

„Snape je vtělené zlo," zaúpěl Ron a s tichým bouchnutím složil hlavu na stolek. „Eseje. Teď. Ten chlap je úplný saďour. Copak nemáme dost starostí s OVCEmi? Vždyť jsou za týden! Měl by si to sakra uvědomit!"

„Po svém nás nutí nastudovat si látku, o níž ví, že bude u zkoušek," povzdechl si Harry, odložil brk a procvičil si ztuhlé prsty. Z počátku to bylo příjemné, znovu sedět u studia pěkně pohromadě v nebelvírské společenské místnosti, jak mívali ve zvyku, jenže po třech hodinách ho veškeré kladné pocity kvapně opouštěly. „Víš, konečně jsem začal Snapea trochu chápat. Chová se k nám jako totální bastard, ale současně se ujistí, že se naučíme přesně to, co potřebujeme. Je to od něj řádně fikané. Chová se sice jako osina v zadku, ale z dobrého důvodu."

„Byl bych radši, kdyby se choval méně vychytrale a projevil více pochopení," reptal Ron. „Mohl by přeci říct: ‚Tohle bude u zkoušek, naučte se to.' Nemusí nám na to téma zadávat půlmetrovou esej."

„Jo, to byla přesně ta chvíle, kdy se předváděl co totální bastard," potřásl Harry hlavou. Od té doby, co si v hlavě ze Snapea sloupl nálepku ‚zloduch, nespustit z očí', začínal lépe chápat logiku chování toho chlapa. Nelíbilo se mu, ale částečně ho chápal. „Ty, Hermiono?"

„Ano, Harry! Copak je?" Harry z ní viděl pouze temeno hlavy - seděla za nevyhnutelnou hradbou učebnic a poznámek. Její hlas byl nepřirozeně vysoký a spustil v Harryho hlavě výstražný zvonek. Ten hlas patřil Hermioně, jež došla k hraně svých možností. „Počkej chvilenku, už jsem skoro hotová."

Harry povstal, aby si ji přes haldy knih mohl prohlédnout. Cosi zuřivě škrábala na list pergamenu, pod očima tmavé kruhy. Ne, tohle nebyla nejvhodnější doba, aby ji požádal o kontrolu své eseje. „Myslel jsem, že by nám všem přišla k duhu trocha čerstvého vzduchu," řekl místo toho. „Hlavně tobě. V posledních dvou měsících ses vůbec nedostala ven - buď studuješ, nebo se točíš kolem Marti."

„Nemám čas chodit ven!" Hermiona se v rychlosti podepsala pod své dílo, odhodila pergamen stranou a přitáhla si bichli nadepsanou Starodávné runy. „Jsem v učivu tak pozadu, že tomu nemůžu ani uvěřit..."

„Hermiono, není třeba, aby ses tak štvala," namítl Ron a odsunul bokem pár jejích učebnic, aby na ni vůbec viděl. Hermiona krátce usykla a přitáhla si je zpět. „Hele, mohla bys klíďo píďo propadnout u všech zkoušek, a stejně by se nic nedělo. Jsi válečná hrdinka ověnčená Merlinovým řádem prvního stupně, ty nebudeš mít problémy najít si práci a tak vůbec."

Hermiona se vyděsila: „Mohla bych propadnout ze všeho... Rone, to ani neříkej! Jsem ve všem tak pozadu, že možná vážně propadnu; a když nebudu mít složené OVCE, strávím zbytek svého života vařením podřadných lektvarů lásky v nějaké díře pod krámem Freda a George a... ne, ne!, musím se učit! Běžte si na vzduch, pokud chcete, ale já..." přešla do nesrozumitelného mumlání, jímž doprovázela urputnou snahu narvat si všechny zápisy do tašky. Pak vyběhla z místnosti doprovázena sloupci knih, jež za ní pluly vzduchem jako věrně oddané vlečné čluny nezvykle hranatých tvarů.

„To ses tedy vyznamenal," pohlédl Harry znechuceně na Rona.

„Co je? Snažil jsem se ji uklidnit!" Při ležení na stole si Ron okrášlil tvář úhlednou inkoustovou skvrnou, jež nasadila korunu jeho výrazu zmateného blba. „Vážně by si s tím neměla dělat tak těžkou hlavu."

„Rone, tohle je Hermiona. Pro ni je důležitější úspěšně složit zkoušky než najít si práci... anebo možná považuje oboje za stejně důležité." Harry zavrtěl hlavou. „Řeknu Dilly, aby na ni dohlídla. Chceš vzít koště a jít se na hodinku prolítnout? Pročistilo by nám to hlavy, než se zas vrátíme k učení."

„To zní dobře. Skoč za Dilly a já vezmu košťata. Sejdeme se za čtvrt hoďky na hřišti."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Pan profesor Snape?"

Pisklavý hlásek nebyl zrovna tím hlasem, který očekával. Ohleduplně navrhl zrušení jejich posledního šachového dýchánku před zkouškami s vědomím, že Hermiona se musí učit, ale byl ke své nemalé radosti odmítnut prohlášením, že dobrá partie jí pomáhá zklidnit se a utřídit si myšlenky před opětovným návratem ke studiu. Měl v úmyslu s ní pohovořit o průběhu minulých OVCí, aby jí tak co možná nejvíce pomohl bez zatížení svého či jejího svědomí. Jenže Hermiona na schůzku meškala, a nyní se dokonce místo ní v jeho kabinetě zjevila skřítka Dilly. „Co se děje, Dilly? Slečna Grangerová není schopna dostavit se na naše sezení?"

„Slečna Grangerová je velice nešťastná, pan profesor Snape by to měl vědět," mnula si Dilly zoufale ruce. „Ten Weasleyovic kluk řekl něco, co ji rozrušilo, a slečna se teď až moc snaží připravit se na OVCE. Dilly se bojí, že to slečně ublíží, pokud si brzy neodpočine; i miminko tím trpí. Slečna Dilly požádala, aby panu profesorovi vyřídila, že je slečna příliš zaneprázdněná, ale Dilly doufá, že pan profesor přijde nahoru a pomůže slečnu uklidnit. Slečna pana profesora vždycky poslechne na slovo."

Mladý Weasley se snad nikdy nenaučí, kdy držet jazyk za zuby. „V mžiku jsem tam, Dilly. Přines do pokoje slečny Grangerové konvici čaje."

„Jak si pan profesor přeje!" Dilly zmizela s hlasitým prásknutím, které bylo vzápětí následováno prásknutím dveří zapadajících za Severusem.

Minerva měla pravdu, ďas aby to spral! Hermiona by nikdy Martina nezanedbávala, tím si byl jist, ale naopak byla schopna věnovat se jemu a jeho zabezpečení až do roztrhání těla i duše - a stejně fanaticky se vrhala i do všech dalších úkolů, jež před ni život stavěl. Severus sám míval při větším stresu problémy se spánkem i s chutí k jídlu, takže si všiml, když se začala projevovat stejně - a poslední dobou pozoroval, že se Hermiona musí do jídla nutit; pečlivě si vybírala jen lehká jídla, která jí nezatížila podrážděný žaludek. Pravděpodobně jedla jen a pouze pro synovo dobro; kdyby ho nekojila, jistě by sama přežívala na kávě a suchých topinkách...

Zastavil se před Hermioninými pokoji, i tam skrze několik centimetrů masivního dubu slabě doléhalo Martinovo kvílení. Hermioniny vzlyky uslyšel, až když otevřel dveře. Svírala syna v náruči a marně se ho pokoušela ukonejšit, ačkoli sama hystericky natahovala. Ať už se snažila říkat cokoli, vinou jejích vlastních vzlyků a synova řevu to nebylo možné zaslechnout. Severus za sebou zavřel dveře a přešel místnost dříve, než si ho vůbec povšimla.

„Om...mlouvám se..." vymáčkla ze sebe nesouvisle, „... j...já... jsem..."

„...to trochu přehnala s prací," doplnil ji Severus, usedl vedle ní na postel a nepřipouštěje námitek, převzal z jejích paží Martina. Pamatoval si, kterak správně chovat mimino, a Martinovi jistě odebrání od vzlykající matky pomůže k uklidnění. „Copak se stalo?" Podařilo se mu srovnat si dítě na jednu ruku a druhou rukou bez cavyků hbitě objal Hermionina útlá ramena.

Krátce zavzlykala a opřela se o něho. „Já ur...čitě propadnu ze vš...šeho, vím to... všechny z...klamu a s...končím zaměst...naná u F...reda a George a nez...vládnu Martina pořádně za...jistit a budu š...patná matka!"

Severus zbledl. „Zaměstnaná u Freda a George Weasleyových?" Jaké donebevolající plýtvání bystrou myslí! Nemluvě o příšerné vidině celodenního a každodenního pobytu ve společnosti jednoho, druhého, popřípadě obou těch zrzavých otrapů. „Hermiono Grangerová, jestli vážně uděláte takovou pitomost...!"

Těžce polkla a skryla si tvář do jeho hábitu. „Jenže ni...kdo jiný mě nez...aměstná, bez OV...Cí a s dí..tětem..."

„Nedejte se vysmát." Netrpělivě pohoupal Martinem. Bez úspěchu. „OVCE byste byla úspěšně složila už před válkou. Chcete-li ovšem dosáhnout lepších výsledků než pouhého projití zkouškami, musíte na sobě ještě zapracovat."

Hermiona sice popotáhla, ale vzlykala už o poznání méně. „Vážně si to myslíte?"

„Nemám ve zvyku skládat liché komplimenty." Martin zakvílel obzvláště hlasitě a jeho otec na něho popuzeně shlédl. „Hermiono, jak lze dosáhnout toho, aby přestal vydávat ten pekelný rámus?"

„Vyděsilo ho, že jsem b...brečela." Hermiona našla Martina víceméně po hmatu, protože tvář měla stále ještě ukrytu Severusovi na prsou, a něžně pohladila synkovu chundelatou hlavinku. „Mělo by stačit trochu ho ut...těšit."

Martin byl příliš malý na větrový bonbón doprovázený trochou dobrých rad a Severus žádné jiné způsoby utěšování neovládal. Nicméně se zdálo, že Hermionina ruka na kloučkově hlavě koná dobré dílo, a Severus ve snaze přispět svou troškou do mlýna si synka přivinul pevněji k hrudi a nejistě zabroukal: „No ták, no ták..."

Hermiona se slabě uchichtla. „Mluvíte jako profesorka McGonagallová... až na to, že ona není schopná vzít dítě do náruče. Asi se bojí, že by ho rozbila či co." Trochu se zavrtěla a nějak se jí podařilo, že chovala Martina, zatímco Severus je oba objímal. „Ššš... promiň, že jsem tě vyděsila, miláčku, už to neudělám..."

Martin se začal uklidňovat a Severus se neochotně odtáhl. Chtěl dělat jen to jediné, držet je oba v náruči po zbytek večera, ale neodvážil se dopřát si víc než několik málo minut. Naštěstí si tu chvíli vybrala Dilly pro splnění jeho požadavku a na stolku se objevila čajová sada s tenkou stužkou páry stoupající z hubičky konvice. „Mohu posloužit šálkem čaje, Hermiono?"

„Ano, prosím." Zaslechl šustot a Martinovy nářky náhle ustaly. „Otesánku," oslovila Hermiona syna něžně. „Vypadá to, že budeš stejný nenasyta jako tvůj strýček Ron."

Severus, pečlivě otočený zády k Hermioně, si s přípravou čaje dával na čas. Oči měla sklopeny k dítěti, proto si nepovšimla svého nedokonalého odrazu v okenní tabulce, jenž Severus pozorně sledoval. Odraz byl nejasný a trochu rozostřený, ale i tak ji viděl chovat jeho syna; mumlala dítěti láskyplné nesmysly, zatímco se Martin kojil a spokojeně pošvihával zaťatou pěstičkou. Chytila ho za ni, když schytala úder do klíční kosti, políbila ji lehce a usmála se na svého syna. Jejich syna.

Martin zřejmě potřeboval spíše uklidnit než nasytit, po pár minutách krmení se odvrátil a Hermiona si upravila oděv. Severus se k nim otočil a nabídl jí šálek čaje. „Prosím."

„Děkuji." Převzala si šálek a odvrátila se lehce od dítěte, aby se mohla napít. „Omlouvám se za svou bláhovost..."

„Přehnala jste to... jako obvykle," upil čaje a kriticky si ji prohlédl. „Vypadáte příšerně." Vypadala. Oči měla rudé, rámované tmavými kruhy, vlasy připomínaly neuspořádané ptačí hnízdo, nos měla zarůžovělý a po celém obličeji jí naskákaly skvrny od pláče. Netoužil po ničem jiném než ji sevřít do náruče a horoucně ji zlíbat.

Trochu se zasmála. „Vždycky celá zrudnu a zflekatím, když se rozbrečím. Jako Martin."

„Když brečí, vypadá jako rajče propadající zoufalství," souhlasil Severus potěšený zmíněním podobnosti mezi matkou a synem. „Jinak ale ve vzhledu dosáhl neuvěřitelného zlepšení." Novorozený Martin byl podoben vychrtlé vrásčité opičce. Ve dvou měsících byl výrazně větší, s chumáčem černých vlasů a párem tmavých očí. Dle Severusova názoru byl docela pohlednou ukázkou malého dítěte.

„Je překrásný," usoudila pyšná matka zamilovaně a lehce pohladila Martina po tváři. „Je tak čilý... na svůj věk. Stále sleduje, co se okolo něho děje. Některé děti to nedělají - prostě jen leží jako kusy zdrogovaného nákypu." Usmála se na Severuse při parafrázování jeho výrazu a on se neudržel a úsměv jí krátce oplatil.

„Vypadá nanejvýš zdravě," podotkl.

„Také zdravý je. Poppy ho kontroluje každý týden a říká, že je prostě dokonalý." Pak se na Severuse nadějeplně usmála. „Chcete si ho pochovat?"

Chtěl. Moc chtěl. Pochovat si syna a povídat si s Hermionou. Sednout si se svým synem na rukou pěkně podomácku k čaji, sušenkám a příjemnému hovoru. „Ne, děkuji." Dopil čaj, odložil šálek a zvedl se k odchodu téměř ukvapeně. „Měl bych už jít. Teď, když už jste se uklidnila, tak... se nehodí, abych tu déle prodléval."

Hermioně poklesly tváře, ale přikývla. „Samozřejmě. Omlouvám se." Přirozeně netušila, že Minerva McGonagallová by ho ponoukala, aby zůstal; Hermiona stále zůstávala věrna svému původnímu prohlášení, že mu nehodlá působit žádné potíže.

„Starejte se o sebe lépe. Výsledky vašich OVCÍ jsou v současné chvíli ohroženy spíše vaší únavou z přepracování než nedostatečnou přípravou." Přitakala a on urychleně odešel, aby lítostiplný smutek v jejích překrásných očích nenahlodal jeho sebeovládání. Přála si, aby zůstal, ale pouze pro dobro jeho syna.

Nemohla si přeci přát, aby zůstal kvůli ní. Touha po opětování jeho lásky ničila jeho soudnost; našeptávala mu, že viděl to, o čem rozum věděl, že bylo rozhodně nemožné.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Mám na tebe jednu prosbičku, Griseldo, stran Hermiony Grangerové."

Severus lehce natočil hlavu, aby mohl lépe vyslechnout hovor mezi Minervou a vetchou zkušební komisařkou. Marchbanksová dohlížela na průběh zkoušek už za jeho vlastních NKÚ a OVCí - a již tehdy vypadala starší než hnědé uhlí.

„Ale... opravdu?" Profesorka Marchbanksová si nabodla sousto pečeného hovězího a začala ho se zjevným potěšením přežvykovat. „Popletal tvrdil, že budeš pro onu dívku vyžadovat zvláštní ohledy. Osobně jsem to neočekávala."

Minerva si odfrkla. „Kornelius Popletal je zatvrzelý osel, Griseldo, však to víš sama nejlépe. Chtěla jsem tě pouze požádat, aby bylo slečně Grangerové dovoleno opustit zkušební místnost dříve, bude-li mít písemnou část zkoušek dokončenou před vypršením časového limitu, a aby byla k praktické části povolána v první skupině zkoušených. Naprosto nemám v úmyslu jí OVCE ulehčovat, ale ráda bych omezila na nejkratší možnou dobu čas, jenž musí strávit stranou od svého syna." Pohlédla na Griseldu Marchbanksovou významně. „Malé děti... ehm... musejí často jíst, znáš to."

Severus se téměř udusil svým vlastním hovězím, jeho krátké zakuckání naštěstí zaniklo v dýchavičném chechotu profesorky Marchbanksové. „Zlatá slova, Minervo, zlatá slova... už je to velmi dávno, ale vzpomínám si. No, nevidím žádný důvod, proč by ta dívka nemohla být přezkoušena jako první. Tím na postupu zkoušky nic nezměníme."

„Výborně. Děkuji ti, Griseldo," oddechla si Minerva ulehčeně. „Slečna Grangerová vynakládá nezměrné úsilí, aby docházela do hodin a pracovala stejnou měrou jako obvykle, nicméně chápu, že útroby mimin mají extrémně omezenou kapacitu a musejí být pravidelně naplňovány."

Pouze léta tvrdého výcviku v sebeovládání zdržela Severuse od obdobného výbuchu smíchu, jaký přepadl Griseldu Marchbanksovou při konfrontaci s očividnou vírou bezdětné ředitelky, že děti fungují na stejném principu co kalamáře.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Pořádně: nádech, výdech, Hermiono, švihne to s tebou, pokud se neuvolníš," poplácal ji Harry něžně po zádech. „Koukni, všechno dobře dopadne. Lektvary jsou jedním z tvých nejoblíbenějších předmětů."

„Ano, ale..." Hermiona si nervózně propletla prsty, „...co když to pokoním? Když prolítnu z Lektvarů, nebudu se moci už nikdy podívat profesoru Snapeovi do očí, po všech těch hodinách, které věnoval mému doučování. A v lektvarech se tak snadno chybuje - co když se přepočítám při míchání, anebo kloboučky muchomůrek místo nasekání nakostičkuju?"

„Ty si vždycky najdeš něco, s čím si můžeš dělat starosti!" objal ji Ron rukou okolo ramen a lehce ji pohladil. „Neděs se. Alespoň nemusíš čekat celé odpoledne, než přijdeš na řadu."

Hermiona přikývla. „To bylo od profesorky McGonagallové moc milé," souhlasila. Byla si docela jista, že by Martin vydržel až do té doby, než by byli vyřízeni studenti od G, ale bylo celkem uklidňující mít to celé za sebou dřív. „Jsem strašně nervózní..."

„Za chvilku bude po všem," uklidňoval ji Harry vesele, když se k nim blížil profesor Tofty. „Tak běž."

Hermiona následovala hubeného stařičkého čaroděje, její nervozita lehce opadla, když zachytila povzbuzující úsměv Draca Malfoye. „Tak, slečno Grangerová, zase jste nám všem zvedla laťku," začal profesor Tofty docela zvesela. „Skládat OVCE s novorozencem musí být opravdu vzrušující!"

„To je od vás velice laskavé vyjádření," usmála se na něho Hermiona plaše. „Profesorka McGonagallová byla vůči mně nanejvýš uznalá. Přidělila mi jednu domácí skřítku k péči o Martina, takže jsem schopna docházet na vyučování a studovat stejně jako dřív."

„Chvályhodné, chvályhodné," prohlásil profesor potěšeně. „Profesor Snape mi sdělil, že jste spolu diskutovali o nanejvýš odvážných obměnách tradičních přísad Všeoživovacího odvaru. Můžete tedy postupovat buď podle klasického receptu, anebo připravit pozměněnou variantu za body navíc."

Hermionu jako by polil studenou vodou. „Va...variantu? Ale my jsme nedělali žádné testy!"

„Schopnost inovace je na lektvarové úrovni odpovídají OVCím zcela zásadní," mrkl na ni profesor Tofty. „Mimoto, něčím přeci musíme vyvážit zvýhodněnou pozici, do níž jste se dostala znalostí přesného postupu výroby Všeoživovacího odvaru. Díky této znalosti vás nemůže předepsaný zkušební recept se skrytými nepřesnostmi zmást."

Hermiona se na něho usmála na oplátku a téměř se uklidnila. Opravdu dokázala zpaměti odcitovat všech sedmadvacet kroků tradičního postupu výroby Všeoživovacího odvaru i se správným časováním - a stejně tak i pětadvacet kroků varianty, o níž se Severusem zaujatě hovořili. „Potom bych nejspíše měla začít, ne?" Přistoupila k vykázanému pracovnímu místu a podala si hrst sušených skarabů, hmoždíř a tlouk.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Onoho roku byly zkoušky z Obrany určeny na poslední den OVCí. Většina sedmáků to uvítala s nesmírnou úlevou, pouze menší část se při vyhlídce na zkoušky klepala jako sulc. Dokonce ani Hermiona si nedokázala z praktické části Obrany dělat těžkou hlavu - po schovávání se za kusem odlomeného kamene a vzájemném proklínání se s Macnairem a Crabbem seniorem, kteří se plížili okolo po kolena v krvi a blátě, nebylo na výměně několika málo kletbiček s příjemným zkoušejícím v pěkné vzdušné místnosti vůbec nic děsivého. Levandule se z učebny vypotácela v slzách a Hermiona se při pohledu na ni potměšile uculovala.

Nakonec se z místnosti schválně nedbale vyloudal i Ron. „Byla to hračka," utrousil k nanejvýš zaujaté mrzimorce s černými vlnitými vlasy. „Nic ve srovnání s opravdovým bojem, vážně." Pak si všiml Harryho s Hermionou a zamával jim. „Omluv mě. Harry! Hermiono! A je to! Jsme hotoví!"

„Jo," položil Harry dlaň na kamennou zeď vedle sebe. „Budou mi chybět. Bradavice, myslím. Můj první opravdový domov."

Ron přikývl a poklepal Harryho po rameni. „Zařídíme si nový. Užs jí to řek'?"

„Ne, ještě ne," ohlédl se Harry po Hermioně. „Čekal jsem na tebe."

„Cos mi měl říct?" přimhouřila Hermiona oči. Pokud s tím Harry čekal na Rona, tak na ni nejspíš společně něco vymysleli. To nebývala zrovna potěšující zpráva.

Harry se rozhlédl po davu shromážděném ve vstupní hale. „Tady ne. Pojďme ven na sluníčko." Vyvedl je z hradu na pozemky a Hermiona podvědomě zastínila dlaní Martinovu tvářinku, aby ho neoslnily prudké sluneční paprsky. Chtěla počkat na Harryho a Rona, až dokončí poslední zkoušku, takže zatímco byli vyvoláváni studenti od písmen C až N, odběhla si nahoru do pokoje nakojit Marťu; pak si zavinula dítě do šátku a seběhla zpátky dolů čekat na kluky.

Harry pro ně našel pěkné místečko v polostínu pod velkým stromem u jezera a jako první usedl do trávy. „Poslyš, Hermiono, já a Ron jsme si říkali..."

„Takový začátek musí zarazit každou rozumnou ženskou," odtušila Hermiona a usmála se na Martina, který vzhlížel k mihotajícím se listům zjevně fascinován. „Tak o čem jste se to bavili a jak dlouho mi bude trvat, než to dám do pořádku?"

Ron se uložil na trávník s rukama za hlavou a vesele se na ni ušklíbl. „Tentokrát nebudeš muset dávat do pořádku nic. Tentokrát jsme se projevovali úplně dospěle."

„Chystáme se nastěhovat na Grimmauldovo náměstí," vysvětloval Harry. „Chvilku to zabere, než to tam dáme alespoň trochu dokupy, ale budeme mít odtamtud blízko do bystrozorského kurzu a... no, koneckonců je to můj dům. Neměl bych nechávat dědictví po Siriusovi prostě rozpadnout."

„Fajn," usmála se na něho Hermiona. Byla si vědoma toho, že návrat na Grimmauldovo náměstí nebude pro Harryho zrovna lehký, jenže nejspíše bylo lepší čelit svému zármutku a překonat ho, než se jím nechat vyhnat z domu, který se mohl stát domovem. „To je dobrý nápad, Harry."

„A tak jsme přemýšleli... no... jestli bys nechtěla žít s námi," pohlédl na ni Harry s nadějí v očích. „Je tam spousta místností, mohli byste mít s Martinem pro sebe celé jedno podlaží, pokud bys chtěla. Zařídili bychom mu pořádný dětský pokojík a vůbec všechno."

„Byl bych opravdu rád, kdyby ses chtěla s námi sestěhovat," překulil se Ron na břicho a vzhlížel k ní stejně nadějeplně. „Tak bychom byli my tři stále spolu, i když nebudeš bystrozorkou. Cítil bych se divně, kdybychom tě neměli u sebe, chápeš?"

Hermioniny oči se zalily slzami. Oni to mysleli vážně - nenabízeli jí společné bydlení, protože neměla kam jinam jít, nebo snad protože si mysleli, že se nedokáže o sebe a o Martina postarat. Všichni tři byli spolu tak dlouho, vyrůstali spolu - a ona také nechtěla jejich důvěrné přátelství náhle ukončit s koncem školních dní. „Ach, Rone... Harry..." popotáhla a objala alespoň Harryho, když na Rona nedosáhla. „Ze srdce ráda."

„Skvěle," rozzářil se Harry a opětoval její objetí. „Vždyť jsme jedna rodina. Bude příjemné spolu bydlet, alespoň na chvíli."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Draco nepřišel na návštěvu do Severusových pokojů od onoho časného jitra, kdy ho Severus neuváženě přirovnal k jeho otci. Nicméně, když se Severus toho dne po poslední odučené hodině vrátil do svého bytu, nalezl Draca usazeného v jeho oblíbeném křesle ve společnosti nikoli čaje - pro tentokrát byl doprovázen nevelkou baňatou zelenou lahvinkou, která čekala postavena na nízkém stolku. Letitá kvalitní skotská - čistokrevní sice pro zdraví a dobré zažití většinou popíjeli koňak, jenže Lucius měl rád whisky a své aristokratické manýry uklidňoval alespoň tím, že pil pouze tu nejjemnější. Draco si musel tuto láhev obstarat přímo z Malfoyských rodinných sklepů.

Vedle láhve lákala pohledně polonaplněná sklenka. Druhou svíral Draco ve své dlani a právě ji pozvedal na pozdrav směrem ke svému kmotrovi. „Poslední zkouška je za mnou, jsem svobodný muž," pronesl vážně. „Zapiješ to se mnou?"

„Samozřejmě," přikývl Severus potěšený, že nebyl vynechán z tradičního rituálu. Vzal si sklenku ze stolu a usedl proti Dracovi do druhého křesla. „Na co si připijeme?"

Draco se zahleděl do vlastní sklenky. Vypadal unaveně, což měly jistě na svědomí OVCE, a smutně, za což už zkoušky nemohly. „Na přátelství," odpověděl po dlouhé chvíli ticha a pevně se zadíval do očí svému kmotrovi, „na spojenectví, na partnerství - prostě si připijeme na to, co mezi námi je, ať už to budeme nazývat jakkoli."

Severus kývl a beze slova sklenku na jedno napití vyprázdnil až do dna stejně jako Draco. Také nevěděl, jak jejich vzájemný vztah nazvat, ačkoli nejvýstižnějším označením by asi byla ‚spřízněnost'. Ať už to bylo, co to bylo, cenil si toho.

Draco v tichosti oběma dolil, zapřel se do opěradla, protáčel sklenkou mezi prsty a pozoroval, jak se ve skotské zlatavě odrážejí plameny ohně hořícího v krbu. Dvakrát se nadechl, aby promluvil - a dvakrát ani nehlesl. Až Severusovi při pohledu na mladíkovy rozpaky došla trpělivost a pobídl ho: „Draco, ať už mi chceš říct cokoli, vyslov to a bude hotovo."

Draco přikývl, přestal točit sklenkou a vzhlédl ke kmotrovým očím. „Odpusť mi," začal tiše, „ale... já nejsem jediným v téhle místnosti, kdo je zamilovaný do Hermiony Grangerové, že?"

Severus odvrátil pohled. „Už jsem ti řekl, Draco-"

„Že jste vypili příliš mnoho medoviny a na chvilku ztratili soudnost. Já vím. Ale mám oči, Severusi. Po celé měsíce ses okrádal o spánek, abys s ní mohl trávit víc času, zvals ji do svých pokojů, hodiny jsi s ní hrál šachy a povídal si. A co se narodil Martin, zanedbával jsi své vlastní výzkumy jen proto, abys jí pomohl dohnat ztracený čas a úspěšně složit OVCE. Pochybuji, že si toho povšiml kdokoli jiný, ale já tě znám příliš dobře. Zoufale ses snažil využít každičkou chvilenku její společnosti, než odsud odejde."

„Já..." Nechtěl tím Draca zatěžovat. Ale zase na druhou stranu, kdo jiný by porozuměl mukám lásky, jíž bylo na oplátku nabídnuto pouze přátelství? „Nelhal jsem ti. Když jsme počali Martina, nic mezi námi nebylo. A od té doby..."

„Od té doby," přitakal Draco a stiskl rty. „Také jsem se naučil mít ji rád až poté."

„Doufal jsem, že tě bude milovat," přiznal Severus polohlasem. „Opravdu jsem v to doufal, Draco. Postaral by ses o ni i o Martina daleko lépe, než bych se mohl kdy starat já."

„A ty bys mi ji bez váhání přenechal?" Draco se znovu díval do jiskřící tekutiny.

„Nikdy jsem ji neměl. Ale nechal bych tě převzít veškeré nároky vůči mému synovi a vzdálil bych se, pokud by se mé city... vymkly kontrole." Ta vyhlídka byla sice poměrně ponurá, ale alespoň by dvě osoby, jež na celém světě miloval nejvíce, byly šťastné.

Draco si povzdechl. „Jsi lepší člověk než já, Severusi," řekl tiše. „Nejsem stejný jako můj otec, ale v mnohém se mu podobám až příliš. Není pro mě snadné přenechat druhému to, co chci a nemůžu mít." Severus se zachmuřil a Draco se smutně pousmál. „Když jsem nahlédl do Hermioniných myšlenek, byl jsem za svou opovážlivost na místě krutě potrestán. Chtěl jsem vědět, jestli by mě někdy mohla milovat - a zjistil jsem, že své srdce už dávno darovala, a to jedinému člověku, který je mi dražší než Hermiona sama. Ona tě miluje, Severusi. Milovala tě, už když jste počali Martina, a miluje tě dodnes."

Severus si byl matně vědom sklenky, jež mu vyklouzla z necitlivých prstů, žuchnutí, s nímž narazila do huňaté předložky, a cáknutí skotské, která mu potřísnila boty. Nic z toho si nezasluhovalo pozornosti. Jedinou důležitou věcí byla tvář mladého muže v protějším křesle - tvář smutná, lehce provinilá, ale bezelstná. „Ona... cože?"

„Miluje tě. Měl jsem ti to říct dřív, omlouvám se." Draco si přejel unaveně rukou po tváři. „Poslední zbytky malfoyovské výchovy, řekl bych. Když ji nemohu získat, můžeme alespoň společně trpět. Jenže..." křivě se pousmál, „ty jsi více než jednou riskoval svůj život, abys zachránil můj. Bojoval jsi za mě, stál jsi při mně a neváhals mi jednu vrazit, když jsem se choval jako pitomec. Jsi pro mě důležitější než ona. Promiň mi, že mi trvalo tak dlouho, než jsem si to uvědomil."

„Já..." Severus zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Mýlíš se, Draco. Ona mě... Je zhola nemožné, že by o mě stála." Nesměl si dovolit ani na chvilku podlehnout té vnadné, leč klamné představě, že by do něho mohla být zamilovaná. Až by pravda vyšla najevo, příliš by to bolelo. „Jsme přátelé, alespoň si to myslím, a mohu doufat, že jednou -"

„Severusi." Ozvalo se cinknutí odložené sklenky a jeho ruku lehce stiskly teplé prsty. „Prosím tě, věř mi. Ona tě miluje. Jdi za ní a řekni jí... já nevím... cokoli. Odrecituj jí nějakou romantickou básničku. Požádej ji o ruku. Jen jí něco řekni."

To Severuse donutilo otevřít oči. „Recitovat básničky? Já? Vysmála by se mi."

„Severusi, vážně pochybuji, že by se ti vysmála, i kdyby ses před ní objevil nahý s růží v zubech a odříkával zpaměti výpočetní tabulky pro věštění z čísel," uchechtl se Draco. „Nicméně... romantické básničky se k tobě vážně moc nehodí."

„Ke mně se nehodí žádná romantika." Celé to bylo naprosto absurdní. Ona byla žádoucí a chytrá mladá žena, která si mohla vybírat z nesčíslných zástupů mužů mladších a hezčích, než byl on. „Ale i kdyby... o mě jevila jakýsi zájem, ona i Martin by spojením se mnou pouze utrpěli. Takže s ohledem na ně dva bude nejlépe mlčet."

Draco si odfrkl. „Severusi, nenech se vysmát. Její pozice válečné hrdinky mnohonásobně převažuje tvoji zrádcovskou reputaci. Hermiona Grangerová by se mohla usadit s trolem, a stejně by si všichni dál mysleli, že je úžasná." Sklouzl ze svého křesla, poklekl vedle Severuse a vážně na něho hleděl. „A také mi věř, protože já na rozdíl od ostatních vím, o čem mluvím - ty budeš dobrým otcem. Rozhodně lepším, než byl můj. A pokud je mi známo, tak dokonce lepším, než je většina. Martin bude šťastný, že tě má."

Severus shlížel na tu bledou tvář, jež byla k němu přivrácena, a zlehka položil ruku na Dracovo rameno. „Mám strach," přiznal s bolestnou upřímností. „Pokud si dovolím doufat a ty ses zmýlil..."

„Nezmýlil," povzdechl si Draco. „Snažím se udělat projednou správnou věc, Severusi, ale ty mi to zrovna neulehčuješ. To jste spolu ani nepromluvili, když jste tvořili nový život?"

Severus sebou bolestně trhl. „Nevím," zamumlal.

„Nevíš? Jak ksakru můžeš nevědět?" vytřeštil na něho Draco oči. „Ty si to nepamatuješ?" Severus němě zakroutil hlavou a Draco si zakryl oči dlaní. „Merline... Věděl jsem, žes byl na oslavě vítězství opilý, ale netušil jsem, že až tak."

Severus svraštil čelo. „Tys mě viděl?"

„Okolo druhé jsem tě vytáhl po schodišti a uložil do postele. Našel jsem tě v knihovně spát s tváří zabořenou do knihy." Draco si zamyšleně poškrábal bradu. „Takže z času stráveného s Hermionou si nepamatuješ vůbec nic?"

„Ani ťuk."

„Zkoušel jsi myslánku?"

„Ano. Po deváté večerní je všechno pryč."

Draco se najednou potměšile zašklebil. „Ještě tu myslánku máš?"

„Ano, Brumbál mi odkázal svoji." Onen stařec měl alespoň tolik slušnosti, aby Severusovi přenechal prostředek ke smíření se s těmi nejbídnějšími vzpomínkami, když už jich svému podřízenému nemalé množství sám obstaral.

„Skvěle," pousmál se Draco. „Tak vyběhni nahoru, řekni jí, že s tou nejistotou už nemůžeš dál žít, a trvej na prohlédnutí jejívzpomínky, abys věděl, co se dělo."

„Draco, nemůžu požadovat prohlídku vzpomínky někoho jiného!" vyděsil se Severus - ale současně ho ten nápad zaujal. Pravda jistě nemohla být horší než ty nesmyslné, potupné vidiny, jimiž ho mučila jeho vlastní zjitřená představivost.

„A proč ne? Vždyť žádáš pouze o část, jíž jsi byl osobně přítomen. Nic, co bys už jednou neviděl," pokrčil Draco rameny. „Koneckonců, plánuješ-li si po ní po zbytek svého života hynout steskem místo toho, aby ses o ni ucházel a hýčkal ji, až dokud nepodlehne, tak by ses měl alespoň pořádně podívat, aby tvé sny dostaly reálný podklad."

„Draco!" vyskočil Severus rozzuřeně.

„Omlouvám se. Je mi jasné, že skutečnost je vážnější," vstal Draco s pokřiveným úsměvem. „Ale nějak jsem tě z toho křesla dostat musel."

Severus se trochu uvolnil. „Ta myšlenka... není zcela k zahození."

„Výborně. Jdi, než z tebe vyprchá všechna skotská a ztratíš nervy."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 14:31:01
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one