Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Hermiona, naložená ve vaně, si užívala svou každodenní dvacetiminutovku klidu a tiché samoty. Byla to jediná chvíle, kdy nebyla ani s Marťou, ani s kluky, ani s kýmkoli jiným - a náležitě si ji vychutnávala. Proto ji zrovna nepotěšilo, když se dveře koupelny otevřely, dovnitř vklouzla Dilly a rázně za sebou zavřela. „Profesor Snape přišel navštívit slečnu. Prý v naléhavé záležitosti."

Dilly se většinou na Severusovy návštěvy zrovna třásla, ale tentokrát působila rozpačitým dojmem. Hermiona se hbitě vyškrábala z lázně a natáhla se po županu. Už dávno si zvykla na Dillyinu přítomnost při příležitostech, jakými bylo kojení a koupání. Drobná skřítka se chovala velice mateřsky - jako dáma středního věku, jež už viděla zcela vše, co k lidem kteréhokoli pohlaví patří - a Hermiona cítila, že si před ní  není třeba dělat těžkou hlavu ze zachovávání dekora. „Něco není v pořádku, Dilly?"

Dillyiny uši se lehce svěsily. „Z profesora Snapea je cítit alkohol," zašeptala pohoršeně. „Dilly si myslí, že není zcela střízlivý. Profesor Snape v průběhu školního roku nikdy nepije, tak se Dilly obává, že se stalo něco zlého."

Toho se Hermiona lekla. Sama viděla onoho muže opilého pouze jedinkrát a tehdy mělo omámení silným pitivem drastické následky pro jeho soudnost. „Promluvím si s ním, Dilly. Přines nám, prosím, trochu čerstvého čaje."

„Jak si slečna přeje," odpověděla skřítka neochotně, ale obratem zmizela příkaz splnit. Hermiona už před delší dobou přišla na onu světa pravdu: domácího skřítka se lze zbavit nejrychleji, pokud ho člověk pro něco pošle.

Omotala se pevně županem v naději, že její úplná nahota pod ním nebude příliš zřetelná, a vycupitala do ložnice; nohy měla ještě stále mokré. Severus zakaboněně stál uprostřed místnosti a Hermiona zachytila nevýrazný závan pachu jakéhosi blíže neurčeného tvrdého alkoholu. „Děje se něco?"

„Ano," pronesl ponuře, pěsti visící mu podél těla se samovolně svíraly a znovu povolovaly. „Pokoušel jsem se vzpomenout si, Hermiono. Použil jsem různé lektvary, myslánku, živé snění - vše, nač jsem si vzpomněl, ale nic nezabralo. Vím, že mě Draco našel napůl v bezvědomí ve dvě nad ránem a odtáhl mě do postele. Vím, že jsem okolo desáté večerní mluvil s Arturem Weasleym a že o půl druhé jsem narazil na Freda Weasleyho líbajícího Lucindu Abbotovou. Jenže ani na jedno z toho si doopravdy nevzpomínám, stejně jako si nemohu vzpomenout na... tamto," střelil očima po kolébce. „Potřebuji znát pravdu, Hermiono."

Hermioně se sevřelo srdce. Matně si uvědomovala, že se natáhla po nejbližším sloupku postele a ztěžka se opřela o vyřezávané dřevo. „Řekla jsem vše, co se stalo. Podrobnosti jistě nejsou nezbytné."

„Můj život příliš dlouho závisel na přesné znalosti toho, co, kdy a komu jsem odhalil. Mít v paměti prázdné místo je..." zavrtěl zachmuřeně hlavou. „Potřebuji znát, co se stalo. Pro klid své vlastní duše."

Hermiona polkla. „Už jsem řekla vše, co bylo důležité. Vážně." Přeci po ní nemohl chtít, aby si sedla a popsala mu všechny podrobnosti... toho. Ne. I kdyby se ji k tomu snažil donutit, stejně by nebyla schopna vtělit své vzpomínky do slov.

„Mám myslánku. Vím, že umíte vyjmout -"

„Ne." Hermiona chtěla své odmítnutí vykřiknout, ale podařilo se jí je pouze přiškrceně zašeptat.

„Byl jsem u toho, Hermiono. Mám právo -"

„Ne! Neodstraním si z hlavy jednu ze svých vlastních vzpomínek, abyste se mohl podívat na... nás," otřásla se Hermiona. Ztrácela cit v prstech a měla dojem, jako by její srdce zapomínalo bít. Tohle opravdu nečekala. Na skutečnosti, že on si na nic nevzpomíná, ji utěšovala jistota jeho nevědomosti o tom, jakého příšerného blázna zamilovaného ze sebe tehdy udělala. A neměla nejmenší snahu nechat ho, aby na to někdy přišel.

Přimhouřil oči. „Slečno Grangerová," zuřivě zapředl hedvábným podtónem, který neslyšela od onoho dne, kdy podlehl dojmu, že se zapletla s Percym. „Již jste se přiznala k zacílení své pozornosti na mne za situace, kdy jsem byl zatraceně příliš opilý, než abych mohl smysluplně souhlasit. Navíc jste selhala při sesílání antikoncepčního zaklínadla a své činy jste završila rozhodnutím nás oba ohrozit donošením dítěte, a to bez předchozí konzultace se mnou. Každé z rozhodnutí, jež měly být naše společné, jste udělala sama. Po tom všem, co jste mi udělala, mi dlužíte přinejmenším možnost spatřit na vlastní oči, co se stalo. Nechtějte po mně, abych se spokojil s vaším zkráceným a jistě poupraveným popisem!"

Slova na ni dopadala jako rány osudu a Hermiona se svezla na zem; roztřesené nohy ji odmítaly dále podpírat. „My...myslela jsem si...." zašeptala a pokoušela se na něho zaostřit skrze závoj slz, „že už se na mě nezlobíte."

„Nezlobil jsem se, dokud jste mi neodmítla pohled na mou vlastní minulost," opáčil ledově. „Čeho přesně se tak bojíte? Proč se vzpíráte tomu, abych znal pravdu?"

Hermiona se trošku maličko uvolnila z mrazivého sevření zděšení, když si konečně povšimla jeho ztuhlého obranného postoje a třesu rukou. Po letech utrpení ve spárech obou válčících stran si samozřejmě musel myslet, že její tajemství je cosi zraňujícího a ponižujícího. To strach ho nutil chovat se tak nemilosrdně - nic víc v tom nebylo. Neměl ji v nenávisti. Nedokázal by náklonnost k ní předstírat po tak dlouhou dobu. V tuto chvíli se prostě... bál. Potřeboval znát pravdu. Už nikdy by jí znovu nevěřil, kdyby mu odmítla svou vzpomínku ukázat, ať už byla pro ni jakkoli potupná.

Ruce se jí třásly, o vytažení hůlky z kapsy se musela pokusit několikrát. „Podejte mi flakónek. Stojí na prádelníku." V tichosti vykonal, oč ho požádala, a ona se dotkla svého spánku špičkou hůlky; se zavřenýma očima se soustředila na onu noc. „Chci mít tu vzpomínku zpět, jakmile skončíte s její prohlídkou."

„Vrátím ji." Chladné sklo ji šťouchlo do ruky. „Teď mi ji dejte."

Těžce polkla, zpod přivřených očních víček se vykoulely první slzy a smočily jí tváře. Vytáhla stříbřité vlákno vzpomínky a upustila je do flakónku. Bylo to bolestivé. Neskutečně bolestivé - přijít o vzpomínku na něho, o vzpomínku, již těžko kdy nahradí. Prázdné místo v paměti pálilo jako otevřená rána. „Tady je. Prohlédněte si ji, musíte-li."

„Musím."

Slyšela kroky, pak zvuk otvíraných a zavíraných dveří. Stále ještě bezmocně vzlykala zhroucená na podlaze, když dorazila Dilly s nepotřebným čajem.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Ještě když za sebou zavíral dveře svých pokojů, nebyl Severus stále s to zklidnit dech. Do hajzlu... Do hajzlu. Do hajzlu!Zvrtlo se to přesně tak, jak nechtěl. Pokud se Draco nějakým zázrakem nemýlil... Severusovi se právě stoprocentně podařilo zamordovat jakoukoli náklonnost, již snad k němu mohla pociťovat.

Tohle vážně nezvládl. Přitom předpokládal, že se bude zdráhat povolit mu přístup do své paměti - a sám měl ty nejlepší úmysly ukončit prohlídku vzpomínky před intimním aktem samotným. Jenže... když vznesl svůj požadavek a spatřil v Hermionině tváři vinu a strach, pochopil, že mu cosi zatajila. Cosi, co nechtěla, aby věděl.

Voldemort. Smrtijedi. Bystrozoři. Řád. Pobertové. Vůči nim všem byl zcela bezmocným a oni ho na oplátku zneužívali co svého nejschopnějšího služebníka. Tváří v tvář jejímu provinilému pohledu se v něm vzedmula vlna strachu, hořkosti a hanby, a tak prudce ho zalila hněvivým cos mi to proboha udělala, že na onu krátkou chvíli Hermionu skutečně nenáviděl a toužil ji spatřit stejně bezmocnou a vyděšenou, jak byl on sám.

A ono to zabralo. Když ji opouštěl, ležela na podlaze schoulená do klubíčka a vzlykala víc, než kdyby jí byl zlomil srdce. Možná jí je opravdu zlomil. Možná měl Draco pravdu a ona se skutečně o něho začínala zajímat - a on teď její lásku a důvěru rozšlapal za vydatné pomoci několika rozzuřených slov.

Severus si přejel roztřesenou rukou po tváři. Možná ještě nebylo vše ztraceno. Kdyby se teď hned k ní vrátil, odevzdal jí vzpomínku neprohlédnutou a prosil o odpuštění...

Ne. Nemohl. Bytostně potřeboval vědět, co před ním chtěla skrýt - co mohlo být horšího než to všechno, k čemu se už přiznala.

S útrobami staženými žalem přešel k myslánce, již si dříve byl položil na stolek vedle svého oblíbeného křesla. S nejvyšší opatrností přemístil do kamenné mísy tenký pramínek vzpomínky; dlouho nad ním stál a pozoroval, jak se svíjí podoben živoucímu dýmu.

A pak do vzpomínky vstoupil.

Našel se stát na pozemcích Malfoy Manor, kde se konal oslavný večírek. Na nebi zářily weasleyovské velerachejtle, na trávníku před zámkem hořely početné ohně. Vzpomněl si, že do budovy rozhodně nevstoupil až do doby mnohem pozdější, začal se proto hbitě rozhlížet po svém tehdejším já.

Nedaleko se u jednoho z ohňů shromáždila skupinka tančících za doprovodu nevýrazné hudby linoucí se z malého rádia. Ze skupinky se odpojila drobná postava a zamířila k mohutnému stromu černajícímu se na okraji rozlehlého zatravněného prostranství.

Když přišla blíže, bezpečně rozpoznal nezkrotnou hřívu kadeří i nezaměnitelnou živost, s níž se pohybovala, i když barva vlasů byla měsíčním světlem vybělena do stříbřita a kroky byly utlumeny zarosenou trávou. Vypadala neuvěřitelně mladě a rozhodně; svit měsíce skrýval následky, jež si nesla z války - a Severus ji následoval do stínů pod stromem.

„Profesore Snape!" zvolala Hermiona Grangerová jasným hlasem k temné postavě opřené o letitý kmen, jež zjevně pozorovala společnost dovádějící na trávníku. „Myslela jsem si, že tím stínem číhajícím pod stromem nemůže být nikdo jiný." V ruce držela poloprázdnou sklenku, ale krok měla jistý, hlas pevný a vypadala docela střízlivě.

„Jak vidíte, nemýlila jste se," odpověděl a jemně se jí uklonil hlavou. Vypadal úplně uvolněně, mnohem uvolněněji než kdykoli jindy v životě, a také svíral sklenku.

„To je dobře," usmála se na něho, celým svým zjevem vyzařovala potěšení z jeho společnosti, „protože jsem vás chtěla požádat o tanec, což by se mi jen stěží zdařilo, pokud byste vy nebyl doopravdy vy."

Téměř viděl myšlenky probíhající hlavou svého tehdejšího já. Byl právě požádán o tanec slečnou Grangerovou, a to nepřeslechnutelně laškovným způsobem. Nezdálo se mu to náhodou?

Jedno obočí se vydalo vzhůru. „Mne, slečno Grangerová? O tanec?"

„Proč ne? A vůbec - jmenuju se Hermiona." Usrkla si medoviny, odložila sklenku na příhodně tvarovaný kořen a vztáhla štíhlé ruce ke svému společníkovi. „Jen pro jednou. Můžeme zůstat tady pod stromem, aby vás nikdo nepřistihl při takové pošetilé činnosti."

Severus Snape ještě nikdy nebyl požádán dívkou o tanec. A rozhodně ne krásnou a bystrou čarodějkou s prosebným výrazem ve vzhlížející tváři. Taková půvabná žádost o drobnou laskavost by pohnula kamennými srdci i jinačích sucharů, než byl on.

Severus odložil svou sklenku a milostivě přijal nabídnuté ruce. „Raději varuji předem," pronesl vážně. „Politováníhodným způsobem jsem vyšel ze cviku, co se této konkrétní aktivity týče."

Hermiona se rozesmála. „Mně to taky moc nejde," přiznala, přistoupila blíže k němu a opět se na něho usmála. „Ale přeci si takovou prkotinou nenecháme kazit radost, ne? Stejně nás nikdo nevidí."

Tančili, a ačkoli jim to ani jednomu moc nešlo, očividně se dobře bavili. Severus se při pohledu na rozzářený výraz dívky ve své náruči poznenáhlu osměloval. „Slavit zrovna nyní mi přijde podivné," nadhodil po delší chvíli ticha. „Tolik lidí zemřelo, tolik bylo raněno..."

„Je to jako procitnutí ze zlého snu," usoudila zamyšleně a zaklonila hlavu, aby se mu mohla vážně zadívat do očí. „Po všech těch útrapách, jimiž jsme si museli projít, ztrátách, jež nás neminuly... potřebujeme dnes pít, jásat a tančit, až dokud se nebudeme cítit znovu šťastni."

Pozoroval její vlasy, které spadaly přes ruce jeho minulého já spočívající uhlazeně na dívčiných lopatkách, a jeho vlastní ruce se zachvěly touhou dotknout se oné záplavy kadeří. S vlasy vyčesanými do drdolu byla okouzlující - ke slovu se dostaly jemné črty její tváře i štíhlost labutí šíje. Nicméně pohled na její rozpuštěné vlasy... znovu po tak dlouhé době... ho zabolel až v konečcích prstů. Moci je tak zabořit do těch nádherných bujných vln...

„To zní rozumně," souhlasil s očima sklopenýma k jejím. Vypadal dostatečně při smyslech, neztrácel rovnováhu ani se mu nepletl jazyk, ale jasná čitelnost emocí ve výrazu jeho tváře dávala tušit, že už toho vypil víc, než měl. „Jenže já nemívám sklony ani pít, ani jásat, ani tančit."

„A ani být šťastný, pokud jsem si dobře všimla," podotkla, objala ho rukama okolo krku a něžně se na něho usmála. Pak stáhla jeho hlavu níž a letmo ho políbila na tvář. „Je to ostuda. Chci, abyste byl šťastný."

Severus cítil horkost, jež se už už chystala rozlít po jeho vlastních lících. Přistoupil ještě blíže ke dvojici ve stínu a pozorně si prohlížel dívčinu tvář, zatímco ustaly opatrné pohyby obou párů nohou a postavy z minula si vážně hleděly do očí.

„Vážně?" zeptal se ztuhle a zíral na dívku, jež měla své ruce založené za jeho krkem a jeho ruce obtočené okolo svého pasu. „Proč?"

Jemně se dotkla jeho čela, špičkou drobného prstu přešla podél hluboké vrásky mezi jeho obočími, němém svědkovi chmurných let. „Protože nejste," odpověděla jednoduše, usmála se a přivinula se k němu do polovičního objetí, jehož se aktivně neúčastnil. „Jsem ráda, že jste si se mnou zatančil. Zeptat se vás mě stálo spoustu odvahy."

Pozoroval, kterak se jeho já ztuhlé v obranném postoji uvolnilo. Takže nebyl úplně přemožen alkoholem. Některé z jeho zábran byly stále v činnosti.

Když se k němu přitulila ještě blíže, jeho rty zvlnil drobný úsměv. „Ještě aby ne," odtušil s káravým podtónem, pozvedl ruku a shrnul jí vlasy z obličeje. „Jsi nebývale přidrzlá."

Nemnoho z jeho zábran... Za střízliva by si nikdy nedovolil chovat se tak příchylně a důvěrně. Jistě, napadlo by ho to, ale... neudělal by to.

„A zatím sklízím úspěchy," zašklebila se na něho vesele. „Myslím, že nebývale přidrzlou ještě chvilku zůstanu, pokud to nevadí." Než se zmohl na jakoukoli výraznější reakci nežli pozdvižené obočí, znova si k sobě stáhla jeho hlavu a dlouze ho políbila.

Kdyby byl býval při svých běžných smyslech, v tento moment by se byl odtáhl. Pravděpodobně. Jenže on střízlivý nebyl, tak jen na pár vteřin ztuhl a pak jí začal polibky nesměle oplácet. Tiše zasténala blahem, obtočila ho svými pažemi ještě pevněji a začala ho líbat mnohem náruživěji - při kteréžto činnosti jí nadšeně sekundoval.

Severus se nepohodlně zavrtěl a odvrátil od nich pohled. Takto tedy celou situaci rozhodně nepopisovala. Tvrdila, že se na něho vrhla ve chvíli, kdy byl naprosto opilý, a proto očekával něco daleko... sprostšího. Přinejlepším onu ne neobvyklou scénu ‚já jsem opilá a ty jsi při ruce'.

Rozhodně nečekal žádost o tanec a lehké škádlení završené vzájemným políbením. Vždyť opustila společnost mladších a žádoucnějších mužů jen proto, aby ho vyhledala a pod vhodnou záminkou nasměrovala jeho ruce k objetí jejího těla. Ano, samozřejmě byla tou, která udělala nejen první krok, ale...

Severus přerušil polibek a lehce se zamračil. „Pročs to udělala?" zeptal se - a z jeho hlasu zněla opravdu víc zvědavost nežli podezřívavost. Další důkaz nemírného požití alkoholických nápojů.

Usmála se na něho. „Protože dnešek si chci pořádně užít," odpověděla a něžně mu přejela prsty po tváři. „Dneska dělám vše, nač si běžně netroufám. A je to fajn."

„To je rozhodně slabé slovo," zamumlal a přitáhl si ji pevněji k tělu. „Užít si dneška, hmm?"

„Měli bychom se k tomu odhodlat častěji," usoudila vážně. „Ještě jeden polibek?"

„Rád." Zabořil ruce je jejích vlasů, zvrátil jí hlavu nazad a učinil, jak byla navrhla.

Žárlivě pozoroval její drobné ruce svírající jeho vlasy a přitahující jeho rty blíže k jejím, jeho ruce bloudící po jejích zádech a tisknoucí její tělo hladově proti jeho tělu. Zkroutil se mu žaludek a v ústech měl pachuť po žluči - kdyby nebyl začal kolem sebe kopat jako vzteklý kůň při prvním náznaku, že si Hermiona chce nechat svá tajemství pro sebe, mohl v tuto chvíli cítit její polibky na svých rtech místo toho, aby se pouze díval, jak si je vychutnává jeho bývalé já... Odtáhla se až po chvíli, jež jeho rozrušené mysli přišla jako věčnost, a při pohledu na vřelý úsměv na její tváři jím projela další vlna žárlivosti.

„Nebudeme pokračovat raději v soukromí?" navrhla a ukázala kamsi za jeho rameno. „Kousek tímhle směrem je příhodný přístřešek, který je, tuším, právě prázdný."

Povšiml si tehdy ve své opilosti lehkého stínu nervozity v jejím chování? Jak její oči prosily, aby ji neodmítl? Nebo byl zcela zaujatý tím, že po příliš dlouhé době osamělosti najednou drží v náruči krásnou vláčnou dívku?

Severus neodporoval, dokonce nevypadal ani překvapeně. Pouze se sklonil k jejímu ušnímu lalůčku, laškovně ji do něho kousl a tiše zapředl: „Skvělý nápad."

Zde. To byla ona chvíle. Do její tváře vstoupil stín pochybností - uvědomila si, že takovéto chování se k němu naprosto nehodí, a zavětřila, že by měla raději vycouvat.

Ustoupila o krok, vzhlédla k němu... vklouzla rukou do jeho dlaně a propletla si s ním prsty. „Tak jdem'," zamumlala a odtáhla ho k přístřešku.

Už toho viděl dost. Rozhodně není třeba, aby je následoval i dovnitř.

Stejně šel za nimi.

Pozoroval sebe sama, sváděného láskyplnými polibky a něžným laskáním, a rudl rozpaky při pohledu na žalostnou horlivost, s níž jí péči oplácel. V onu chvíli si musel myslet, že ona je sen, který se náhle zhmotnil v tomto světě - a zrovna v čase oslavy pádu Pána zla... No, pokud z jejího konání nečišela přímo láska, tak něha a vášeň rozhodně ano.

Pozoroval, jak zahodili pro onu chvíli zhola zbytečné oblečení - ona se červenala stále víc a víc, když se navzájem nesměle prozkoumávali. Neodpuzoval ji... ani svou vychrtlostí, ani svou sinalostí, ani svými jizvami. Pozoroval sebe sama ovinutého štíhlými pažemi, líbaného a lichotkami zbaveného veškerého studu a nervozity.

„Om...omlouvám se."

„Za co?"

„Ne... nedělám to moc... často."

„Ani já ne. Ale dnes je výjimečný den."

Sledoval jejich těla propletená na oblečení rozprostřeném po podlaze, naslouchal svému láskyplně šeptanému jménu, viděl její ruce pohybovat se na jeho bedrech, přitahovat si ho blíž a pevněji k  sobě. Netrvalo to nijak dlouho, oba byli upocení... a on si byl zatraceně jistý, že to dokáže i mnohem lépe, ale ona si po tom i přesto spokojeně vrněla, pevně ho objímala, opírala si hlavu o jeho rameno - a když se na ni plaše usmál, úsměv mu vrátila.

Severus opustil vzpomínku; v hrdle ho pálilo. Zpátky ve svém pokoji se odpotácel od stolku, vidění rozostřené slzami, jejichž existenci si odmítal přiznat, i když mu stékaly po tvářích.

Draco měl pravdu. Stála o něho, už tehdy. Oslovila ho a svedla ho s upřímností, kterou dokládala svou nezkušenost ve sváděcích praktikách. Pak se jejich kroky musely nějak rozdělit, on usnul v knihovně, byl Dracem uložen do postele - a ráno si vůbec na nic nevzpomínal. Co si o něm musela druhého dne pomyslet, když na ni nenávistně štěkal z hloubi své kocoviny? Pravděpodobně ho začala považovat za druhého Rona Weasleyho, který dosáhl svého a spokojeně odplul v dál.

Jenže když ho byla poprvé seznámit se skutečností Martinovy existence, věděla, že on si na onu noc nevzpomíná. Nějak si to dokázala vyvodit. A i přesto mu to řekla.

Přejel si po tváři rukávem hábitu. Sladká bláhová holka... pokusila se zaujmout ho způsobem silně rozšířeným mezi poblázněnými dospívajícími dívkami - nabídkou svého těla. Kdyby si to byl býval pamatoval, pravděpodobně by jí to i vyšlo. Nikdy nebyl žádnou ženou sváděn a po onom zázraku jejího zjevného zájmu by nejspíše chňapl všemi deseti. Nicméně to od ní byl poměrně pitomý nápad, a tak ho ta chuděrka malá raději nechala myslet si, že ho zneužila, zatímco byl napůl v bezvědomí - natolik se bála, aby náhodou nezjistil, jak bláznivě se zachovala.

A pak za ním přišla - vyděšená, ale odhodlaná - sdělit mu, že čeká jeho dítě. Byl to další pokus o získání jeho pozornosti, nebo se jednalo o prostý nebelvírský smysl pro čestnost? Ať už tak konala záměrně, či nikoli, vyšlo jí to. Od oné chvíle ho zcela ovládla - a navzdory tomu, že ve chvíli početí jejich syna k ní lásku necítil, dnes už ji bezhlavě miloval.

„Dokonalé načasování," zabrblal nahlas, protože přesně tak tomu bylo. Právě ve chvíli, kdy do ní nemohl být zamilovanější, si zajistil, že ona s ním už v životě nebude chtít promluvit.

V odpověď na jeho slova se ozvalo hlasité a rázné mňouknutí - a protože na světě existovaly i věci mnohem neodkladnější než srdeční záležitosti a neplánované rodičovství, předložil své maguárce velmi pozdní večeři. Akila vypadala mrzutě a ostentativně si ho nevšímala, zatímco jedla.

„Omluvím se," vysvětloval jí tiše. „Ještě dnes... ne, už je moc pozdě. S dítětem je každá chvilka spánku vzácná. Zajdu za ní zítra, hned brzy po ránu, vrátím jí tu vzpomínku a pokusím se vysvětlit... Budu škemrat a prosit a sypat si popel na hlavu, bude-li to nutné." Nenáviděl to pomyšlení, ale ona mu za to stála. Nevadí, že se jednalo jen o pouhý dočasný rozmar, o zakoukání školačky do jejího učitele... on bude vděčně přijímat každičký den v její přítomnosti, který mu bude dán. Jen jestli ji dokáže přesvědčit, aby mu vůbec ještě dala šanci...

Dobrotivý Bože, jak nádherná byla. Jako pečlivě vymodelovaná socha z růžového mramoru s půvabnými rysy a něžnými křivkami. Až příliš štíhlá, ale ke konci války byli vyhublí všichni. Teď, po těhotenství, už bude asi vypadat jinak.

Svlékl se a zalezl do postele; nečekal, že bude schopen usnout, ale potřeboval si usmířit Akilu, která se bez váhání stočila na jeho břiše a začala ho škrábat všemi drápky. Maguárka zanedlouho usnula a Severusovi klesla víčka kdesi vprostřed představy Hermiony co sochy oděné v rozkošném řeckém rouše - skotská a únava ho společnými silami oloupily o bdělost.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severuse probral zvuk rozražení dveří jeho ložnice. Ještě než dokázal otevřít oči, vytasil zpod polštáře hůlku a posadil se. Akila hlasitě protestovala proti náhlému shození z pohodlné pozice, jež způsobil svým prudkým pohybem, a on věděl dřív, než se mu podařilo zaostřit, koho uvidí. Jen jediná bytost na světě mohla projít ochranami jeho pokojů, aniž by byl varován. A tatáž žena byla jedinou osobou schopnou za pomoci magie odemknout jeho dveře a nebýt přitom zasažena nástrahou ukrytou v zaklínadle.

Hermiona vypadala vyčerpaně, oči měla zarudlé a temné kruhy pod nimi byly jedinou barvou v její bledé tváři. Nicméně byla dokonale upravena: vyčesané vlasy sepjaté na temeni hlavy, hábit bez poskvrnky. A vypadala naprosto rozzuřeně. „Kde je?!"

Severus stočil pohled ke vzpomínce, již pečlivě vrátil do malého flakónku, aby ji měl připravenou na brzké ranní vrácení. Stála na jeho nočním stolku - čistě z bezpečnostních důvodů, samozřejmě. „Já -"

„Nechci nic slyšet. Chci jen svou vzpomínku." Nikdy předtím s ním nemluvila takovým tónem - dokonce ani Draco by si ve své nejarogantnější chvilce nezasloužil čelit tak břitkému hněvu.

Vyklouzl z postele, opatrně pozvedl flaštičku a oběma rukama ji podával Hermioně. Ta, jakmile měla flakónek v dosahu, do něho ponořila hůlku, vytáhla vzpomínku a přiložila si ji ke spánku. Stříbřité vlákno beze stopy zmizelo v záplavě jejích vlasů a ona na krátkou chvilku zavřela oči, než stočila pevný pohled znovu k Severusovi. „Měl jste mi ji vrátit okamžitě."

„Já -" teď to znělo hloupě, ale včera byl příliš vyčerpaný a zmatený, „- jsem vás nechtěl budit."

Odfrkla si. „To jste si vážně myslel, že jsem po tom byla schopná usnout?!"

„Asi ne." Přál si, aby také nespal. Zoufale si přál nestát před ní ve své chatrné zašedlé noční košili. I unavená a nešťastná, stále byla nesmírně krásná. Zato on už ani nemohl být ošklivější.

„Viděl jste to." Neptala se.

„Ano."

Hermioně se zkřivila tvář, ale bradu držela hrdě vzhůru. Beze slova se otočila na patě a rázovala ke dveřím.

„Hermiono -" musel něco říct, musel ji odprosit, ale nemohl najít ta správná slova.

Zastavila se zády k němu. „Co je?"

Severus těžce polkl. „Proč?"

Zjevně ji to překvapilo, otočila se k němu a ublížený výraz v její tváři byl nahrazen nelíčeným překvapením. „Co proč?"

„Proč já?" ukázal na sebe téměř rozzlobeně. Věděl, jak vypadá, dobře se znal - od zplihlých vlasů, přes zobanu podobný nos a zjizvené tělo až po bledé vyzáblé nohy vykukující z noční košile. Neměl iluze o svém vzhledu ani o své povaze. „Proč jsi... proč ze všech mužů zrovna já? Litovala jsi mě?" Chtělas mě, milovalas mě - řekni mi to konečně na rovinu, ať už netápu!

Zavrtěla hlavou, její pohled změkl. „Ne. Lítost jsem rozhodně necítila."

„Potom proč? Co bys na mně mohla ksakru vidět?" ptal se hněvivě, pomalu začínal zuřit. Jak si mohla dovolit vtrhnout do jeho dobrovolně osamělého staromládeneckého života a bez zdržování se s žádostí o dovolení jej nechat napospas naději a podobným trápením?!

„Já..." odvrátila pohled, tváře ji zrůžověly, „...myslela jsem, že je to zřejmé. Vzhledem k té vzpomínce..."

„Vypadalo to téměř..." hlas mu zakolísal a Severus těžce polkl, aby nad ním znovu získal kontrolu. „Působilo to, jako by ses... o mě zajímala," připustil a ucítil, že mu tváře rudnou z troufalosti onoho prohlášení.

„Zajímala."

Srdce se mu zachvělo a pak začalo předvádět úplné zázraky, když pokračovala: „A zajímám. Snad to není tak nemožné pomyšlení?"

„Není, samozřejmě, že není." Severus se přejel pohledem a znovu vzhlédl k její tváři. „Ale musím zmínit nepřehlédnutelnou podivnost skutečnosti, že ti trvalo tak dlouho, než jsi podlehla půvabu mé tváře, mužné šíři ramen, vybranému chování a nesmírnému bohatství, jímž mohu disponovat."

Krátce vyprskla smíchy a pak mu znovu pohlédla do očí. „Kdybych hledala tohle všechno, pokusila bych se svést Draca."

Bude-li to v Severusových silách, Hermiona se nikdy nedozví, jak nečekaně blízko byla úspěchu na zmíněném poli. „Takže... proč?"

 „Protože jsi... svůj," zavrtěla hlavou, rty jí zvlnilo pousmání. „Víš, že si přesně pamatuju, kdy se to stalo? Kdy se mi z tebe poprvé rozklepala kolena. Bylo to vzápětí po útoku na Much Benham, když jsme se stáhli k přeskupení na to příšerně podmáčené pole vprostřed ničeho. Byl jsi pokrytý blátem, sazemi a krví, stejně jako my všichni, hábit jsi měl na cáry a na tváři dvoudenní strniště. Už zase ses s Harrym hádal o další postup - a už zase jsi měl pravdu. Jako obvykle.

Ale nevěnovala jsem vašim dohadům moc pozornosti... pomáhala jsem paní Weasleyové s raněnými. A pak jsi tam najednou byl, klečels vedle mě v bahně, bez ustání jsi nadával Harrymu, že prý je až s podivem jak to, že při své mizivé inteligenci dokáže vůbec chodit a mluvit, a současně jsi dokázal záplatovat Justinovy rány stejnou rychlostí, jakou jsem je já čistila. V jedné chvíli jsi byl současně hrubý, hádal ses až do krve a přitom jsi citlivě pomáhal potřebným - a to celé jsi zvládal s lehkostí a přehledem: nenápadně jsi zaměstnával Harryho, aby nestihl udělat nějakou pitomost, až dokud se neuvolnil někdo jiný, kdo si ho vzal na starost. Páchl jsi jak pec v kafilérii a vypadals, jako kdyby ses právě vlastními silami vyhrabal z hrobu - a řeknu ti, nebýt okolo tolik lidí, na tom místě bych se na tebe vrhla, bláto nebláto, a vylíbala z tebe duši."

Severus si na zmíněný den vzpomínal, ale Hermioniny účasti si byl vědom jen matně. Jeho pozornost tehdy plně vytížil ten Potterovic vybuzený spratek, zatímco Hermiona byla jen tichou klidnou bytostí u jeho lokte, jež s obvyklou důkladností sesílala jedno čisticí zaklínadlo za druhým. Jedinou myšlenkou, kterou jí onoho dne věnoval, byl záchvěv tiché vděčnosti, že se v jejich skupině našla alespoň jedna schopná osoba, na niž se mohl spolehnout, že pečlivě odvede svou práci.

„To nebyla zrovna nejromantičtější příležitost," usoudil a opatrně dovolil malé nenápadné naději ve svém srdci zvednout hlavu a zhluboka se nadechnout. Pokud dokázal v Hermioně vyvolat takovou odezvu jedním z projevů svého nejhoršího chování...

„Nebyla," usmála se jedním koutkem úst. „Ale v životě jsou důležitější věci nežli romantika."

„Vzájemná úcta, například," pohlédl na ni s očekáváním v očích. „A společné zájmy a... a vůbec."

„Poznat se navzájem natolik, aby si mohl být člověk jist, že se nejedná o přechodnou... záležitost." Hermiona si zřejmě konečně povšimla opatrné naděje v jeho pohledu a hbitě ji podpořila vlahou roztoužeností zářící z jejích překrásných očí.

„Dlouhé rozhovory," doplnil Severus a opatrně se přiblížil k dívce stojící proti němu. „Hermiono... omlouvám se."

„Za co?"

Obdobnou výměnu už přeci jednou absolvovali, byl si jist, že si to uvědomila stejně ostře jako on.  „Ne... nedělám to moc často," zašeptal, vztáhl k ní ruku a konečky prstů jí jemně přešel po tváři.

„Ani já ne," nevypadla z role.

„Nabídlas mi místo v Martinově životě, ale ne ve svém. Nedokázal bych se spokojit s jedním bez druhého." Čirá pravda byla nečekaně bolestivá.

„Doufala jsem, že druhé přirozeně vyplyne z prvého," spodní ret se jí začal lehce zachvívat, „myslela jsem, že když začneš mít rád nejprve jeho, tak snad časem..."

„Už když se Martin narodil, pomyšlení mít jen jednoho z vás bylo pro mne naprosto nesnesitelné," stál už těsně u ní a vychutnával si křehkou radost rozlévající se po jejím drobném obličeji. „Věřil jsem, že mi nikdy nenabídneš víc než přátelství, a to by mi rozhodně nestačilo."

„Ach..." oči se jí naplnily slzami, ale usmívala se, když se ještě o půl krůčku zkrátila vzdálenost mezi nimi a svou dlaní přikryla jeho ruku na své tváři. „Mně také ne."

Severus vztáhl paže, aby ji sevřel v náručí, ale pak se donutil o krok ustoupit a vytáhnout svou ruku zpod jejích prstů. „Slečno Grangerová," pronesl formálně, „stále jste mou studentkou a budete jí ještě po dobu jednoho týdne a dvou dní."

Krátký záchvěv bolesti byl okamžitě nahrazen pochopením a Severus s potěšením viděl tento důkaz, na jaké úrovni si s Hermionou rozumějí. „A dokud jsem studentkou, je nanejvýš vhodné, abychom se chovali způsobem odpovídajícím našemu postavení," pronesla slavnostním tónem, jen koutek úst ji zrazoval náznakem pousmání. „Nehodlám svými činy podnítit žádné pozdější pochybnosti o bezúhonnosti vašeho konání v pozici mého učitele."

„Toto odhodlání je vzájemné," naznačil úklonu hlavou a usmál se na ni. „Možná, až se usídlíte na jiné adrese, bychom mohli pokračovat v občasných schůzkách za účelem prohovoření našich budoucích výzkumů... a sehrání partie šachu?"

Hermiona se rozzářila jako sluníčko. „Bylo by mi neskonalým potěšením," odpověděla s upejpavou zdrženlivostí hodnou Narcissy Malfoyové v jejích nejlstivějších chvílích. „Neprodleně se odebéřu do svých pokojů věnovat se procvičování svých dovedností."

„Dobře." Draco by na jeho místě jistě pronesl něco zdvořile okouzlujícího. Ale Hermiona nechtěla Draca, ona chtěla SEVERUSE, a ten na ni mávl rukama, jako by zaháněl hejno slepic či bloumajících prváků: „Kšá!"

Její zvonivý smích se zdál naplňovat místnost ještě dlouho poté, co odběhla.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Hermiona šťastně doplula na růžovém obláčku až do svého pokoje. Jedinou osobou, na niž cestou narazila, byla rozespalá profesorka Vektorová plížící se zpět k sobě; obě předstíraly, že se navzájem nevidí. Hermiona vklouzla dovnitř a opatrně za sebou zavřela.

„Je slečna v pořádku?" zaskřehotala Dilly bojácně.

„Slečna je v pohodě," odpověděla Hermiona zasněně, přešla ke kolébce a zvedla si Martina do náruče. „Mamka s taťkou si pěkně popovídali," sdělila mu a lehce ho políbila na spící tvářinku. „Řekla bych, že je všechno na dobré cestě."

Dilly si oddechla. „Dilly je šťastná, že profesor Snape přišel k rozumu," zahlásila vesele. „Všichni bradavičtí skřítci doufají, že se se slečnou řádně usadí."

„Slečna v to také doufá," odtušila Hermiona a celá šťastná k sobě pevněji přivinula synka. „Dilly, bodlo by mi kafe. Pořádné silné kafe. A snídaně, není-li na ni ještě brzy."

Dilly vypadala pohoršeně pouhým naznačením, že by se v kuchyni plné domácích skřítků snad mohlo nenajít jídlo pro lačného strávníka. „Dilly slečně přinese pěknou velkou snídani," prohlásila rozhodně a zmizela se svým obvyklým hlasitým prásknutím.

Martin se začal ošívat - Hermiona se usmála a ochotně si začala rozepínat oblečení. „Tvůj tatík  není žádný Princ Krasoň, ale já ho mám hrozně ráda," pronesla něžně. „A myslím, že ty ho budeš také - jau!" Martin se přisál s přílišným nadšením. „Už se těším, až budeš dost starý na řádnou krmi, mladý muži."

O několik bezzubých kousnutí, dva šálky silné kávy a jedno středně výrazné mléčné ublinknutí později už Hermionu pomalu opustil blažený růžový opar, nicméně se stále cítila šťastnější, než si kdy dovolila doufat. Oni si... rozuměli. A přemýšlel-li o možných budoucích úskalích jejich vztahu, znamenalo to, že se s ním nechce tajit.

„Slečna dovolí?" Dilly, která byla zlikvidovat pleny, jež použily k úklidu prostoru zasaženého Martinem, nyní stála přímo před Hermionou a vypadala nervózně. „Dilly by ráda slečnu o něco požádala."

Hermiona překvapeně zamrkala. Dilly ji nikdy nepožádala ani o papírový kapesníček, ačkoli se nezdráhala vydávat nemálo příkazů stran řádného stravování, spánku a tak podobně. „Jistě, Dilly. Copak potřebuješ?"

„Paní ředitelka mluvila s Dilly. Řekla, že si přeje věnovat Dilly slečně, aby mohla Dilly slečně stále pomáhat hlídat miminko, kdyby se slečna musela vzdálit. Ale paní ředitelka si myslí, že slečna nebude souhlasit, a Dilly ví, že slečna má ošklivý zvyk rozdávat potajmu oblečení," skřítka se úzkostně zatahala za ucho. „Dilly chce patřit pořádné rodině, ale Dilly nechce dostat oblečení."

Hermiona svěsila hlavu. SPOŽÚS tehdy vypadal jako dobrý nápad. Ale po několika měsících strávených ve společnosti skřítky a přečtení několika nanejvýš zajímavých knih pojednávajících o domácích skřítcích - ty knihy si vážně měla sestudovat už dávno - již chápala, že její tehdejší jednání bylo nedomyšlené a kruté. Zatímco skřítek žijící za nekřesťanských podmínek, jako třeba Dobby, si mohl přát uniknout svému údělu, propustit ze služeb šťastného skřítka bylo jako bezdůvodně z milovaného rodinného kruhu vyhodit dítě. Propuštění domácí skřítci se trápili a posléze hynuli žalem z čiré opuštěnosti; tito tvorové byli nejšťastnější ve společnosti mnoha lidí, okolo nichž se mohli točit. Hermiona odhalila, že jejich ‚otroctví' bylo z jejich strany chytrým úskokem, jímž si zajistili, že nebudou opuštěni rodinou, kterou si vybrali.

„Nikdy žádnému skřítkovi nedám oblečení, pokud o ně sám nepožádá. Poučila jsem se."

„Dobře," kývla Dilly a podívala se zbožňujícím pohledem na Martina, který začal kopat nožkama. „Dilly má slečnu i miminko moc ráda. Dilly nikdy neměla vlastní rodinu."

Hermiona pohnutě přitakala. „Pokud se paní ředitelka rozhodla dát mi tě, ráda tě přijmu." Přinutila se k chabému úsměvu. „I když musím přiznat, že vážně netuším, co bych si bez tebe počala. Sama bych péči o něho asi nezvládla."

Dilly vzrušeně nadskočila, její velké modré oči se leskly. „Dilly slečně nastotisíckrát děkuje. Dilly to jde říct paní ředitelce!"

Hermiona se usmála, a když Dilly zmizela, pošimrala synka na chodidlech. „No, miláčku, během pár hodin jsme si sehnali tátu a domácího skřítka. Naše malá rodinka začíná nabírat na úctyhodnosti."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 14:34:32
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one