Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

„To byl senzační nápad, Harry!"

„Jo, na slušným večírku jsme nebyli už věky."

„Vlastně od oslavy vítězství."

„Jeden by neřek', že to bylo teprve před rokem, co?"

Harry se na Freda s Georgem vesele zašklebil. Vypadalo to, že ani válka je nedokázala zbavit jejich rozevláté povrchnosti. Dnes už si je nikdo nepletl - George byl ten s oběma očima. Fred měl už pouze jedno, jeho tvář byla navíc zohyzděna dlouhou jizvou táhnoucí se od sanice až k ofině.

„Jsem rád, že se vám tu líbí."

„Neskutečně." George mrkl na Katie Bellovou, která stála na druhé straně Blackovic bývalého tanečního sálu. Tuto místnost Harry s Ronem a Hermionou dali do cajku jako první; teď byla zaplněna davem lidu. Většinu tvořili spolubojovníci, kteří se aktivně zapojili do války, ale vítáni byli i přeživší členové zdravotního týmu v čele s madam Pomfreyovou, kteří riskovali životy a končetiny při přepravě raněných z bitevního pole ke Svatému Mungovi. Oliver Wood si s sebou přivedl svého vyděšeného přítele a Viktor Krum se dostavil v doprovodu své štíhlé, andělsky plavé manželky, aby Harryho seznámil s podrobnostmi pokračující likvidace Voldemortova vlivu v pevninské části Evropy.

„I když hosty jste měli vybírat o něco pečlivěji," pronesl Fred se znechuceným pohledem upřeným na Draca Malfoye, který na parketu protáčel Ginny. „Bude ti moc vadit, když mu usekneme i tu druhou pacinku?"

„Slíbili jste, že budete hodní," napomenul ho Harry a protočil oči. Malfoy byl... no, řekněme, že po onom výstupu s Remusem spolu uzavřeli jisté příměří - a navíc to vypadalo, že se vážně zajímal o Hermionu. Takže se Harry ani moc nebránil, když ho pozvala. „Hele, stejně tancuje s Ginny jenom proto, že ho o to Hermiona požádala. Já tancuju na hovno a Ginny si sedět nezaslouží."

„Nesouhlas. A co se týče toho druhého..." Fred stočil pohled na Snapea, který byl zaneprázdněný rozhovorem s Arturem Weasleym. Snape působil mnohem méně napjatým dojmem, než míval ve zvyku, a Artur (nařídil Harrymu oslovovat ho křestním jménem, což Harrymu stále moc nešlo) vypadal zcela nadšeně. Pokud se to dalo odvodit z rozmáchlých gest staršího muže, Snape mu zjevně dopřával potěšení z hovoru o jeho nejnovější posedlosti - mudlovských ponorkách. „Co ten tu dělá?"

„Hermiona ho pozvala. Pracují na nějakém společném projektu," pokrčil Harry rameny. „Cosi o konečném docenění potenciálu rozchodníku. Naprosto netuším, o čem to celé je - spolehlivě jsem usnul pokaždé, když se mi to snažila vysvětlit."

„Ještě nám ani neřekla, kdy k nám konečně nastoupí. Zajímalo by mě, co jí brání," zachmuřil se George. „Asi jí řek', aby k nám nechodila. Mizera vlezlej."

„Von a ten blonďák. Nevěřit jim ani nos mezi očima," zamračil se Fred a zacukalo mu v jizvě.

Byl to podivný pocit, ale Harry se náhle cítil starší nežli dvojčata. Nemyslel si, že by mohl mít Snapea někdy rád, a Malfoy mu byl chvílemi také příjemný jak podebraný nehet, nicméně oba dva toho za války obětovali tolik, že se Harry otřásl pokaždé, když si na to vzpomněl - a nedůvěřovat jim mu přišlo dětinské až žabomyší. „Nemusíte se s nimi bavit, pokud nechcete," sdělil vážně dvojčatům a zamrkal překvapením, když ve svém hlase zaslechl Hermionu. „Jestli se nudíte, jděte si najít nějaké holky."

„Nepředbíhej, Harry," zašklebil se George ďábelsky, „na všechno dojde. Nejprve bychom měli našemu příteli Dracovi nabídnout něco k pití."

„Jo," přidal se Fred, „než nám seschne na suchara."

Otočili se k míse s punčem a Harry zvrátil oči v sloup. „Tak fajn. Koukněte, už toho bylo vážně dost." Teď si zase připomínal paní Weasleyovou. Tahleta dospělost byla zjevně vážná záležitost. „Co mu to hodláte podstrčit?"

„Ále jenom takovou drobnůstku, co jsme vynalezli," ukázal mu Fred malou lahvičku a mrkl. „Vlastně ještě ani nemá jméno, ale mezi námi jí říkáme Svoboda bez hranic."

„Cože?"

„Uvolňuje zábrany," vysvětloval George. „Podobně jako alkohol, ale bez jeho mnohých nežádoucích vedlejších důsledků. Osvobodí tvé utajované... ať už je to cokoli," zašklebil se na bratra. „Například Fred je tajný exhibicionista. Když jsme ji poprvé otestovali, pobíhal nahatý po Příčné ulici."

Fred se zachechtal. „Chtěl bych si to pamatovat. U první várky totiž testovaní zapomněli vše, co se dálo po dobu jejího vlivu. Říkali jsme si, že bude zábavnější, pokud si to budou pamatovat. Takže George si pamatuje každičkou šťastnou podrobnost scény, jež nastala potom, co navrhl Parvati a Padmě Patilovým, aby si to rozdali ve třech."

George se s bolestnou grimasou poškrábal na sanici. „Vypadaly vždycky tak křehce. Jeden by neřek', že jsou schopny takových úderů."

Harry pocítil, že se mu v útrobách pohnulo cosi studeného. „Takže... lektvar, který podstrčen někomu do pití dotyčného zbaví zábran... na jak dlouho?"

„Nanejvýš na pár hodin," pokrčil Fred rameny. „A neboj, není to nebezpečné - nenaruší soudnost natolik, aby se někdo zranil třeba při pokusu létat nebo tak něco."

Harry pomalu přikývl. „Mudlové mají něco podobného." Nedaleko si povídali Hermiona s Lupinem. Hermiona zachytila Harryho pohled a zbledla, když si všimla výrazu v jeho tváři. Popadla Lupina za ruku a začala ho strkat směrem k hrozícímu nebezpečí. „Víte, jak tomu říkají?"

„Ále, však nic nového pod sluncem," povzdechl si George, když se u něho zjevila Hermiona s Lupinem.

„Harry, co se děje?" zeptala se a začala ho uklidňovat hlazením po předloktí.

„Myslím, že tohle si vezmu," natáhl se Lupin podmračeně po lahvičce.

„Áááá, Lupin!" vyjekl Fred a rychle lektvar schoval. „Máme toho víc. A mudlové mají něco zrovna takového. Jak se tomu říká, Harry?"

Harry cítil, že se mu obličej křiví zhnusením. „Droga ‚znásilnění na schůzce'," vyštěkl na něho dostatečně nahlas, aby na ně strhl pozornost několika nedaleko konverzujících skupinek. „Taková roztomilá drobnost, jíž si lze zajistit, že tvůj protějšek neřekne ne," mířil na Freda hůlkou; ani si nepamatoval, že by ji vytahoval. „Komu jste to dali?"

Fred vytřeštil své zbývající oko a George se mezi ně bez meškání vložil. „Koukni, Harry, na tohle jsme to nikdy nepoužili. Je to jenom sranda, jako když někomu opepříš pivo."

Hermiona hleděla na dvojčata jako na něco, co na ni vylezlo zpod placatého kamene. „Vám to připadá humorné?"

Fred s Georgem se po sobě nejistě podívali. „Mno..." začal Fred pomalu, „záleží samozřejmě na tom, jak to použiješ, víš. Neprodáváme to, to rozhodně ne, nemáme koncesi na prodej omamných látek."

„Komu jste to dali?" zopakoval Harry a sevřel hůlku pevněji. „Přiznejte se!"

„Nikomu z přítomných, přísahám. Většinou to zkoušíme jenom na sobě," pozvednul George ruku dlaní ven na znamení smíru.

„Většinou?"

„No, párkrát to zkusil Lee. Bylo to žůžový, on -"

„Měli to s sebou na oslavě vítězství," zamračil se Lupin. „Samozřejmě jsem jim to zabavil; dušovali se, že to na nikoho ještě nestihli použít."

Harry si všiml, že George na zlomek vteřiny neklidně sklopil oči k zemi, a zachmuřil se: „Lhali. Nekecejte, že ne!"

Hádka začínala přitahovat pozornost. Přiloudal se i Ron s Martinem na rameni. „Co se děje, Harry?"

Za zády dvojčat se na doslech přiblížil Artur Weasley v těsném závěsu následovaný Snapem; z dálky sem chvátala Molly.

„Komu jste to dali?" setřásl ze sebe Harry Hermioninu ruku držící ho zpátky a postoupil výhružně o krok vpřed. Fred s Georgem mívali ve zvyku nedomýšlet následky svých vtípků. Ať už to podstrčili komukoli, dotyčný pravděpodobně do dneška netuší, co se vlastně stalo. „Vyklopte to!"

„Nikomu, Harry, vážně," snažil se Fred o nevinný kukuč, ale jizva výsledný efekt značně kazila.

„Lže," prohlásil Ron polohlasem. „Vždycky lže, když se tváří takhle. Co měl komu dát?"

„To se právě snažím zjistit," přimhouřil Harry oči. „A přijdu na to - po dobrém, či po zlém."

George si popuzeně odfrkl. „Tak fajn! Na oslavě vítězství jsme trošku ochutili Snapeovi pití. Pár kapek k oživení večera."

George zjevně netušil, že má Snapea přímo za zády, zsinalého vzteky. Ale Harryho pozornost v tu chvíli přitáhly prsty, jež se mu křečovitě zaryly do paže. Shlédl na Hermionu a spatřil, jak jí z tváří mizí všechna barva; vypadala, že co nevidět omdlí. Se zhrozeným výrazem střelila očima po Ronovi.

Ne. Po Ronovi ne.

Po Martinovi.

Harry trhl hlavou vzhůru a vyměnili si s Ronem krátký pohled plný porozumění. Hermiona se krátce přerývaně nadechla a vypjala hruď, ale škoda se již stala. Harry se rozhlédl. Nevypadalo to, že by pravda došla ještě komukoli jinému - ostatní promeškali Hermionin záchvěv paniky díky pohledu na George vyskočivšího půl metru do vzduchu poté, co mu na rameno dopadla Snapeova ruka a do ucha mu zasyčelo výhružné: „Pár kapek čeho, Weasley?"

„Zřejmě pár kapek Výtažku pro studený čumák. Pozorovali jsme vás celé věky, ale neudělal jste vůbec nic zajímavého!" Fred sice vypadal stejně nervózně jako George, ale na obranu svého bratra vyrazil srdnatě: „Akorát, když jste mě přistihl s Lucindou Abbotovou, jste udělal vtipnou poznámku o mém... ehm... o mých pihovatých zádech a zase jste odešel."

„Cože jste mu podstrčili?" přimhouřil oči Artur. „Držení a výroba omamných látek je vážná věc, Frede, Georgi, to přeci víte."

„Byl to jen vtip! Vždyť přeci ani nic neprovedl," rozhlížel se George po nějakých spojencích. „A je to vážně úplně bezpečné, mohl bys to dát klidně i Marti-" nedořekl. Ztuhl s rukou vztaženou směrem k miminu, když se mu do citlivé kůže pod okem zabořila špička Snapeovy hůlky.

„Georgi Weasley." Snapeův hlas planul a Harrymu naskočila husí kůže. Myslíval si, že ho Snape nenávidí, ale to, čím ho kdy jeho učitel častoval, nebylo ničím ve srovnání se smrtelnou záští mířenou v tuto chvíli na George. „Pokud se mého syna jenom dotknete, přísahám Bohu, že vás zabiju. Je to jasné?!"

Následovala chvilka mrazivého ticha, jež byla ukončena Hermioniným přidušeným vyjeknutím. Vyrvala dítě z Ronovy náruče a zoufale si je k sobě přitiskla. Ron s Harrym se zcela podvědomě přesunuli po její bok. Ať už se stalo cokoli a ať už za to mohl kdokoli, každý, kdo ublíží jejich Hermioně, si to musí vyřídit i s nimi oběma.

Fred s Georgem zírali na Martina zcela totožnými hrůzyplnými výrazy, pihy se jim na bledých tvářích ostře rýsovaly podobné kapkám krve na bílém sněhu. „A do prdele..." zašeptal Fred.

„Co jste to provedli?" pozvedla paní Weasleyová roztřesenou ruku ke svým rtům. „Co jste mu to dali?"

„Ošklivý lektvárek vlastní provenience. Říkají mu Svoboda bez hranic," oznámil jí Harry studeně a vyměnil si nečekaně chápavý pohled se Snapem, jehož planoucí hněv plně odpovídal Harryho ledové zuřivosti. „Uvolňuje zábrany."

„Užití nepovolené omamné látky domácí výroby na nic netušící oběti se ze zákona považuje za úmyslný trestný čin," pronesl Lupin polohlasem. Mluvil zcela nevzrušeně, ale při pohledu na dvojčata měl v obličeji vepsané hluboké znechucení. „Snape, mám přivolat Tonksovou s Kingsleym? Jistě chceš dojít zadostiučinění."

„Chci je vykuchat," zavrčel Snape, ale pak pohlédl na Hermionu s Martinem a jeho rysy o něco zjemněly. „Ale ne, nikoho nevolej. Hermiona si už vinou těchto dvou otrapů vytrpěla dost. Rozhodně ji nehodlám ještě protahovat soudní síní."

„Vytrpěla naší vinou?!" Georgeovy líce se nehezky zkřivily a mladík vytasil svou hůlku. „Co jste Hermioně udělal, když jste měl narušené sebeovládání?"

Harry zaslechl, jak Ron zalapal zděšeně po dechu, a viděl, že oči paní Weasleyové se naplnily slzami. Lupin vydal tichý hluboký hrdelní zvuk.

„A dost!" vystoupila Hermiona rázně dopředu ze svého místa mezi Harrym a Ronem. Hlas měla ještě trochu přepadlý a mluvila tiše, ale na rozhodnosti jí to neubíralo. „Nic mi neudělal."

„Ale..." Fred ukázal na Martina. „Říkal, že Martin je jeho!"

„Také je," polkla Hermiona. „A je to vaše vina. Kdybyste mu nebyli dali ten lektvar, tak on by nikdy..." strašlivě zrudla, leč srdnatě pokračovala, „...nikdy by nesouhlasil s mými... návrhy. To já jsem svedla jeho, Frede, ne naopak." Martin v jejím náručí začal pofňukávat.

Snape zastrčil hůlku zpátky do rukávu a nanejvýš výmluvným způsobem se otočil k Georgeovi zády. „Máš přílišný sklon se obviňovat za události, na něž nemáš žádný vliv, Hermiono," řekl jí a Harry překvapením zamrkal. Nikdy by nevěřil, že Snapeův hlas může znít tak... něžně. „A přebírat zodpovědnost za činy druhých. Odstranění části mých zábran mě nemůže donutit udělat o nic víc, a ani o nic míň než přesně to, co chci."

Hermioně se rozklepala brada. „Ještě stále mě to mrzí," zašeptala a Harry odvrátil pohled stranou. Ta scéna byla najednou příliš soukromá. „Že jsem tě zatáhla do toho všeho. Že jsem tě svedla. Že... že se stalo, co se stalo."

„Nemusí." Harry pohlédl zpět a viděl dlouhé štíhlé prsty jemně chlácholit Hermionina ramena. Stáli na krok vzdáleni, a přesto působili mnohem důvěrněji, než když se na sebe lepili Ron s Levandulí. „I když jsem se na tebe v první chvíli rozzuřil, i když stále toužím ty dva za jejich účast v tomhle celém proměnit v hromádky roztřeseného sulcu - tebe a Martina se dobrovolně nevzdám."

Hermionin úsměv vystoupal po její tváři jako slunce stoupající zpoza horizontu a Snape se na ni plaše usmál na oplátku.

„Děkuji ti," zašeptala, pak popotáhla a osušila si oči rukávem. „Podržíš ho na chvilku?"

„Jistě." Snape sice působil lehce nervózně, když si přebíral Martina, ale dítě se k němu přitulilo docela spokojeně.

„Díky." Hermiona se otočila k Fredovi a Georgeovi, kteří začali couvat.

„Hele, Hermiono..." začal Fred ve snaze ji uklidnit, ale vzápětí zaskučel a podlomily se mu nohy, když mu do slabin rázně udeřilo Hermionino kostnaté koleno. O vteřinu později se k němu na podlaze přidal George složený ještě ráznějším zásahem kolena jejich mladšího bratra.

„Máš jenom dvě nohy," vysvětloval Ron překvapené Hermioně, „a na jedné potřebuješ stát. A já jsem vždy ochoten ti poskytnout pomocnou ruku... nebo cokoli, co právě potřebuješ." Vzpurně shlédl na své sténající bratry. „Věděl jsem, že jsou nezodpovědní, ale až takovouhle sviňárnu jsem od nich vážně nečekal."

„Ani já ne," ozval se Artur, který vypadal, jako by se mu měl už už zvednout žaludek. „Vždycky byli trochu... trochu neprozíraví, ale..."

Molly zatím zůstávala zticha. Nyní přešla ke svým úpějícím synům a dloubla do nich špičkou nohy. „Vztyk. Hned."

Takový tón od ní nikdo nikdy neslyšel. Fred s Georgem se vyštrachali na nohy, vypadali náhle doopravdy vyděšeně. „Mami, my -" začal George.

„Nechci nic slyšet." Studené opovržení, tak patřičné ke zjevu Luciuse Malfoye, znělo z úst Molly Weasleyové mnohem cizeji a hrozivěji. „Máte hodinu na to, abyste vyklidili svůj pokoj. Zůstane-li v domě v době mého návratu ještě cokoli vašeho, bude to zničeno. Poté, co si sesbíráte svých pět švestek, opustíte Doupě a již se nikdy nevrátíte. Rozumíme si?"

I se vším hněvem, který ho zaléval, Harry pocítil bodnutí soucitu při pohledu na tiché zhrození ve tvářích dvojčat. „Mami..." zašeptal Fred prosebně.

Molly se k nim otočila zády, oči plné slz. „V naší rodině nemáte co pohledávat," pronesla tónem nepřipouštějícím diskusi. „Po tomhle rozhodně ne."

„Tati?" zeptal se George tiše nevěřícím hlasem.

Artur Weasley si třesoucí se rukou sňal brýle a osušil si oči rukávem. „Slyšeli jste svou matku," odpověděl a Harry si pomyslel, že ještě nikdy neslyšel v jedné větě tolik smutku a nemilosrdnosti zároveň. „Máte hodinu."

Bratři se otočili s tichou výzvou v očích k poslednímu zbývajícímu přítomnému členovi své rodiny. Ron pohlédl významně na Hermionu a pak zpět na ně. „Kdyby to bylo na mně, nedostali byste ani hodinu. Zmizte."

Dvojčata se bezmocně rozhlédla a odešla, aniž by věnovala sebemenší pozornost šeptání a lapání po dechu okoloshromážděného davu. Molly vzlykla, vylovila z kapsy kapesník a vysmrkala se. „Hermiono, miláčku, moc se ti omlouvám," začala roztřeseně. „Pokud bychom pro tebe mohli cokoli..."

Harry očekával, že Hermiona začne starší ženu mateřsky utěšovat, tak jako vždy utěšovala je, ale Hermiona místo toho pomalu přikývla. „Vlastně by tu byla jedna..."

„Cokoli, oč požádáš. To, že naši syni dokázali vám oběma provést něco takového..." Artur během deseti minut zestárl o deset let a Harry byl rád, že Ron svého otce začal s nešikovnou příchylností poplácávat po rameni.

Hermiona vypjala hruď a její tvář nabyla výrazu Harrymu dobře známého. Takto vypadala Hermiona, bojovnice za práva utlačovaných. „Mohli byste - a tím myslím celou vaši rodinu včetně Billa, Charlieho a Ginny - odprosit Percyho za to, že jste nebrali vážně jeho pochybnosti o profesoru Brumbálovi a že jste jeho životní úspěchy neustále poměřovali s Billovými a Charlieovými místo toho, abyste je oceňovali na jejich vlastní úrovni," pronesla pevně a vyzývavě hleděla na všechny tři přítomné Weasleyovy. „Nikdo z vás ho neměl rád... až na tebe, Molly... a ani jste se nenamáhali to skrývat. Nese to těžce a nechce s vámi s nikým mluvit, až dokud si nebude jist, že doopravdy chcete, aby se vrátil." Popotáhla. „Když zjistil, že čekám dítě, vypravil se za mnou až do Prasinek jen proto, aby se ujistil, že jsem v pořádku. A poslali mi s Penny dárek, když se Martin narodil."

Ron se najednou ušklíbl. „A já si pořád říkal, od koho máš ten příšerný stříbrný fotorámeček se šilhajícím medvídkem."

„Není příšerný," usmála se na něho Hermiona. „Náhodou to do nich bylo moc pozorné. Jo, abych nezapomněla, v září se vzali."

Paní Weasleyové se zachvěly rty. „Percy se oženil?"

„Ano. A... no, mám takový dojem, že se s vámi se všemi usmíří moc rád," dodala Hermiona měkce. „Ale první krok musí vyjít od vás - od vás ode všech. Zatím je tak přesvědčený o své nechtěnosti, že se ani nehodlá obtěžovat něco zkoušet."

Ron svěsil hlavu, vypadal kajícně. „Uděláme, jak říkáš, Hermiono."

„Dobře." Hermiona si povzdechla a vzhlédla ke Snapeovi s dychtivým půvabem, jenž by dokázal kohokoli do ní alespoň krapet zahleděného proměnit v hromádku rosolu. „Předpokládám, že bychom měli vyhledat Minervu a sdělit jí, jaký skandál se jí ve škole chystá propuknout. Netuším, co na to řekne."

„Pravděpodobně, že už bylo na čase," odtušil Snape, který sice nevykazoval žádné zjevné známky zrosolovatění, ale hlas měl prostoupený nebývalou vřelostí. „Chvíli už to ví."

Hermiona zamrkala. „Ví? Jak to?"

Snape cosi nezřetelně zamumlal silně v rozpacích. Když ho Hermiona pobídla, zopakoval to hlasitěji. „Když se Martin narodil, zahlédla mě, jak se plížím na ošetřovnu."

„Aha," kousla se Hermiona do rtu. „Zlobila se moc?"

„Mno, spíš jsem získal dojem, že ji to potěšilo." Snape se rozhlédl po jejich malé skupince a rty mu zvlnil hořký úsměv. „Alespoň někoho..."

Harrymu došlo, že se oba dívají na něho, a povzdechl si. „Tak fajn - Hermiono, víš určitě, že tohle je to, co chceš?"

Hermiona věnovala Snapeovi další z těch pohledů, o nichž Harry soudil, že by si je měla schovávat pro použití v přísném soukromí, a odpověděla: „Ano."

„No, pak jsem rád, že jsi spokojená," prohlásil a znovu si se Snapem pohlédli do očí s tichým porozuměním. „Co říkáš, Rone, šlo by to?"

„Jasňačka," souhlasil Ron s trochou pochybností v hlase. „Ale jenom dokud je spokojená. Pokud ji někdy zklamete, tak si vás najdeme a proklejeme ve spánku!"

„Ronalde Weasley!" vykřikla jeho matka vyděšeně.

„Budeme muset, mami, uznej sama, že za jeho plného vědomí na něho nemáme," bránil se Ron s ublíženou nevinností, která Harryho i Hermionu rozchechtala.

„Ještě aby!" ohradil se Snape potěšeně. „Pokud nás teď omluvíte, musíme s Hermionou prohovořit, jak se s celou záležitostí vypořádat, když už vešla ve známost."

„Moment," odkašlal si Harry, položil jednu ruku na Hermionino rameno a druhou na Snapeovo. „Doufám, že spolu budete opravdu šťastní, a chci, abyste věděli, že máte mou plnou podporu," pronesl zřetelně a nahlas, aby si mohl být jist, že ho uslyší většina lidí v sále. „No," dodal potichu, „moc víc toho pro vás udělat nemůžu, ale řekl bych, že uznání od Chlapce-který-přežil ještě stále má svou váhu."

„Díky, Harry," vtáhla ho Hermiona do rychlého objetí a vtiskla mu polibek na tvář.

„To nestojí za řeč. Nemusím ho začít mít doopravdy rád, že ne?"

„Pokud nechceš, tak ne," usmála se hřejivě. „A on samozřejmě také nemusí mít rád tebe."

„To tedy nemusí. Nic takového vážně nečekám." Už jen to pomyšlení samotné Harryho poněkud zneklidnilo. „Tak běžte zahltit McGonagallku novinkami. Rone, dojdi za Ginny, ať se postará o mamku s taťkou, tohle je pro ně těžký večer. A pak najdi tu pěknou reportérku z Věštce... jak ona se to... Yomiko?"

Ron se vesele usmál. „Jo, jasně. Někde tu bude."

„Měla by. Poskytni jí malý přívětivý rozhovor. Má pro tebe slabost, napíše, co budeš chtít," stiskl mu ramena. „Zatímco budete pryč, budu zodpovídat všechny případné dotazy. Nedělejte si starosti, to zvládnu."

„Kdybych vás neznal, Pottere, myslel bych si, že jste rozený vůdce." Snapeův výběr slov byl sice přezíravý, ale v hlase mu znělo uznání.

„Kdybych vás neznal," odpověděl Harry hbitě, „myslel bych si, že jste beznadějně zamilovaný. Zvláštní, jak nás oči klamou, že?"

Prvně a naposledy v životě se dostalo Harrymu Potterovi toho potěšení, že donutil Severuse Snapea zrudnout rozpaky. K nezaplacení.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Hermiona se chvěla, ještě když si po opuštění tanečního sálu našli útočiště v tiché zaprášené knihovně. „Mrzí mě to," zopakovala roztřeseně a pokusila se o chabý úsměv, „že jsem tě zatáhla do tohohle všeho."

Severus přeměnil jednu ze židlí v podivně vypadající okrouhlý čalouněný košík - evidentně v levačce neměl ten správný cit pro práci s hůlkou (pravačkou choval Martina) - a uložil do něho svého syna se zjevným ulehčením. „Omlouvám se," sdělil dítěti stejným tónem, jímž mluvíval s Akilou, „ale tvá matka mě nyní potřebuje naléhavěji než ty."

Martin vyloudil cosi znějícího jako ‚jééé', což by dle Hermionina názoru mohl z jeho strany být první pokus o konverzaci - obdobný zvuk udělal totiž vždy, když na něho někdo promluvil.

„Děkuji ti," kývl na něho Severus a otočil se k Hermioně. Čekala, že jí vyčte její pošetilé chování, nebo jí přinejlepším znovu pobídne, aby se už neobviňovala; to by se jí líbilo. Jenže k jejímu nemalému překvapení ji místo toho vtáhl do své náruče a pevně objal.

Bylo to první opravdové objetí, které jí věnoval od noci, kdy počali Martina. Bylo silné, trochu neohrabané a dosti majetnické - Hermiona v něm blaženě tála, opřela si tvář o jeho hruď a ucítila, že si položil bradu na temeno její hlavy. „Neomlouvej se, není za co," řekl jí. Byla k němu tak přimáčklá, až jeho slova nejen slyšela, ale cítila je i rezonovat jeho hrudníkem. „Pokud chceš, tak se za nimi vydám a připravím je příhodnou kletbou o všechny prsty."      

V onu chvíli byli Fred s Georgem Hermioně srdečně ukradení. Pořádně se k Severusovi přitulila a on ji na oplátku sevřel ještě pevněji. „Nech je plavat," pronesla k jeho hábitu, znělo to trochu utlumeně. „A zůstaň se mnou."

V uplynulém týdnu se viděli jen jednou. Strávila několik dní se svými rodiči, kde ji samozřejmě nemohl navštívit, aniž by se museli trapně vytáčet, a k Harrymu se vrátila před nedávnem, akorát včas, aby klukům pomohla s přípravou večírku. Dokázala se uvolnit jen na tak dlouho, aby na něj Severuse pozvala, a tak spolu nebyli o samotě v podstatě od onoho časného jitra, kdy vtrhla do jeho pokojů pro svou vzpomínku.

To odloučení bylo k nepřečkání.

„Dobře," pohladil ji po vlasech; stále ji držel a nepouštěl. „Víš... celé je to příšerně... ostudné, zvlášť když uvážíš, že to byla první příležitost od mých studentských let, kdy se někomu podařilo něco mi podstrčit. Ale, Hermiono, za mé tehdejší jednání nemohl jen ten lektvar."

„Opravdu?" pokusila se nemít v hlase nadměrné množství zoufalé naděje.

„Opravdu." Pobaveně si odfrkl, což byl jeho způsob smíchu. „Nikdy dřív mě žádná nesváděla. A už vůbec ne krásná dívka o půlku mladší než já, která by právě jenom kvůli mně opustila společnost mladších a pohlednějších mužských, než jsem já."

Nejednalo se zrovna o románové vyznání nehynoucí lásky, ale vymámit ze Severuse Snapea přiznání jeho vlastní zranitelnosti... mělo rozhodně svou cenu. „Bála jsem se, že se mi vysměješ," připustila a zaklonila hlavu, aby mu mohla pohlédnout do očí.

Vypadal stejně nervózně a současně rozjařeně jako Harry po prvním polibku s Cho - jako by nevěřil vlastnímu štěstí a tápal, co pro všechny svaté bude dělat s tím nadělením, jež mu tak nečekaně spadlo do klína. „Nevysmál bych se ti. Kdybych byl při smyslech, asi bych předpokládal, že to ty se chceš vysmát mně - že se prostě bavíš na můj účet."

„Kdepak," položila mu dlaně za hlavu a stáhla si ho níž, aby ho mohla políbit na tvář. Takhle spolu začínali i poprvé, a když to fungovalo tehdá... „To bych nikdy neudělala. Tobě ani nikomu jinému."

 „Já vím," pustil jednou rukou její pas, aby se mohl dotknout její líce; rozechvěla se, když jí lehounce přejel bříšky prstů přes rty. „A ještě stále... se o mne zajímáš?"

„Teď ještě víc než tehdy," přiznala a poddala se laskání. „Už tě líp znám."

„Řekl bych, že jsi jako dítě musela padnout na hlavu," zavrtěl neromanticky hlavou a na podporu svého prohlášení se sklonil a políbil ji. Nejprve trochu nerozhodně, chvíli hledali ten správný úhel, v němž jim nepřekážely vlastní nosy; pak s klidnou zkoumavou žádostivostí. Pokračoval, dokud se jí kolena neroztřásla natolik, že se o něho musela opřít, aby neupadla.

Když se konečně odtáhli ke svobodnému nádechu, Hermiona se při pohledu na Severuse potěšeně rozesmála. „Vypadáš zatraceně spokojeně," sdělila mu láskyplně a stoupla si na špičky, aby mu mohla dát ještě jeden letmý polibek. „Původně jsem měla v úmyslu ti sdělit, že to bylo moc pěkné, ale teď si myslím, že by to nebylo nejlepší. Žena by měla šetřit... hlasitou chválou."

Potutelně se usmál, jeho nervózní nejistota očividně mizela do nenávratna. „Tvá kolena mi leccos napověděla," poučil ji a přitáhl si ji opět pod svou bradu. „No, jsem rád, že tohle jsme si ujasnili."

„Nápodobně," odpověděla Hermiona. Pak si povzdechla: „Tak... co teď? Všichni už vědí, nebo co nevidět vědět budou. Musíme vyrazit na návštěvu za našima."

Ztuhl. „Hned? Teď v noci? Proč?"

„Protože odebírají Denního Věštce. Snad nechceš, aby se o nás dozvěděli z Ronova rozhovoru?" otřásla se jen při tom pomyšlení. Bude to dost horká chvilka, i když předem nenechají její matce čas dostat se řádně do varu.

„Ne, to by nebylo rozumné," zamračil se Severus - odhadla výraz jeho tváře z tónu jeho hlasu. „Čekám velmi okouzlující rodinné shledání. Jistě budou nadšeni představou, že se jejich jediná dcera hodlá zahodit s mužem dvojnásobného stáří, který navíc není ani majetný, ani zábavný, ani pohledný - a v neposlední řadě nechal jejich dceru i svého potomka opuštěné a nezabezpečené."

„Mámu chytne rapl," trhla sebou Hermiona bolestně. „Od chvíle, kdy se dozvěděla o mém těhotenství, si střádá urážky, aby je mohla vysypat na hlavu toho nezodpovědného lotra, jehož jméno jsem jí nebyla ochotná sdělit."

„Nic jiného neočekávám. Stejně by se měla zachovat každá dobrá matka." Stále se neuvolnil, ale podařilo se mu vyloudit drobný pokřivený úsměv. „Ale na druhou stranu, alespoň Potter nevypadá, že by mě chtěl v nejbližší době zavraždit ve spánku, což je míra štěstí, v niž jsem ani nedoufal. Předpokládal jsem, že bude zděšen."

„Před rokem by byl. Možná ještě před šesti měsíci." Hermiona se otřela tváří o hřejivou černou vlnu a naslouchala tlukotu mužova srdce. „Co jste si spolu promluvili na ošetřovně, hodně o tobě přemýšlel. Měl bys to asi vzít jako omluvu za jeho předchozí nesprávný úsudek o tvé osobě. Harry se nikdy slovně neomlouvá - prostě jen názorně předvede, jak moc se jeho pocity změnily."

„Vezmu to tak a budu rád, pokud bude pokračovat v podpoře našeho... vztahu," odvrátil pohled, zjevně byl na rozpacích. „Když už o tom mluvíme... měl jsem v úmyslu se ti nejprve... dvořit, nebo se o to přinejmenším pokusit. Abych dokázal, že mé úmysly jsou čestné. Jenže, když vyvstala potřeba neprodlené návštěvy tvých rodičů, bylo by zřejmě vhodnější náš vztah už nyní přenést do oficiálnější roviny." Umlkl s očima bloudícíma po okolí, ale pečlivě se vyhýbal pohledu na ni a téměř se červenal.

Hermiona zamrkala. „To znělo skoro jako nabídka," pronesla opatrně.

„To byla... ehm," vysvětloval uvolněné nitce na Hermionině rameni, s níž si neklidně pohrával. „Samozřejmě zcela chápu, pokud nemáš zájem. Jsi velice mladá a toto je závažné rozhodnutí. Jen jsem si myslel -"

„Ta představa se mi líbí," usmála se na něho Hermiona a vyřešila dilema, zda se rozesmát, či se rozbrečet, tím, že popotáhla. „Ale budeš o mne muset požádat, jak se sluší a patří."

Zachmuřil se, dlouze a pátravě se zahleděl do jejích očí. „Víš to určitě? Nechceš nejprve počkat, jak se to vyvine?"

„Ále, vždyť tím už jsme si prošli," usmívala se a vzala jeho úzkostnou tvář do svých dlaní. Nikdy ho neviděla tak ustaraného a zranitelného. „Pamatuješ si všechna ta šachová sezení? S čajem, klidným hovorem a občasným plamenným hašteřením nad výsledky mých výzkumů?"

„To není totéž. Nejsem zrovna zábavný společník, Hermiono, a -"

Přitáhla si ho k sobě a líbala ho, až dokud se nepřestal pokoušet něco namítat. Když se k ní znovu pořádně přitiskl, lehce se odtáhla a samolibě pozorovala jeho zmatený výraz. „Miluju tě," řekla mu tiše. „Už pěkně dlouho. Donosila jsem Martina hlavně proto, že byl tvým synem. Abych měla alespoň jeho jako památku na tebe. Ale tebe celého si navrch přiberu ze srdce ráda."

„Och." Lehce ji pohladil po líci, ruka se mu třásla. „Já... tě také miluji. Hrozně moc. A myslím, že bych tě měl dostat před oltář, než přijdeš k rozumu."

„Ujišťuji tě, že můj rozum je zdráv a přítomen," zapřela se tváří do dotyku jeho dlaně. „Ale pokud se ti to nelíbí, tak mě znovu polib. Předtím to fungovalo skvěle."

Hermiona na svou duši netušila, jestli se výrazné odkašlání za jejími zády ozvalo o pět či dvacet minut později. „Pan Weasley mi sdělil, že se po mně sháníte," ozvalo se pobaveně vzápětí poté. „Ale moc jste tomu hledání nedali, jak vidím."

Hermiona vykvikla a byla by odskočila dozadu, kdyby ji Severus neobjímal tak pevně. „Profesorko McGonagallová! Já... my..."

„...se konečně postavili životu čelem, jak to tak vypadá," usoudila Minerva s úsměvem na tváři. „Cenila jsem si vašeho rozhodnutí chovat se dle bontonu, dokud jste byli ve škole, ale nyní, když už nejste studentka a učitel, musím říct, že mě těší, jak jste pokročili."

„Opravdu?" Hermiona si byla zcela jistá, že její líce nabraly barvy vlčího máku. V životě se tak nestyděla, ani když ji a Rona přistihl Bill v situaci, kdy se věnovali mnohem intimnějším věcem nežli pouhému líbání.

„Ale jistěže. Děsila jsem se toho, že vy dva strávíte měsíce nebo léta opatrným kroužením okolo sebe s obavou, jestli je vaše náklonnost vzájemná a co tomu řeknou ostatní - a že si budete libovat v póze nešťastných milenců pronásledovaných osudem," potřásla Minerva hlavou. „Však i ten týden se mi zdál až moc dlouhý, vždyť to vaše dítě nemládne," pohlédla významně na podřimujícího Martina, ačkoli si od něho pečlivě udržovala uctivý odstup. „Čím dříve s tím seznámíte tvé rodiče, Hermiono, tím lépe. Alespoň se smíří s realitou dřív, než bude váš synek dost starý na to, aby rozuměl, co babička s dědou pořvávají na jeho otce."

Severus si odfrkl a Hermiona se lehce ušklíbla. „Jo. Půjdeme za nimi ještě dnes. Ale nejprve jsme si chtěli promluvit s tebou, vzhledem k tomu, že náš vztah vešel v širší známost."

„Cením si toho, má milá," přikývla Minerva. „Neměj strach - měla jsem celé týdny na to, abych si podrobně promyslela své vyjádření k této záležitosti. Hodlám každému, koho by to zajímalo, ostře a zcela jasně naznačit, že pokud si myslí, že se do toho má co plést, tak je absolutní idiot."

Hermiona se zahihňala - Minerva vypadala náramně potěšená sama sebou - a Severus se usmál a konečně uvolnil své majetnické sevření. „Děkuji ti, Minervo."

„Bude mi potěšením." Pak se zamračila: „Ale sehnat za tebe náhradu bude sakra těžký oříšek. Obranu může učit kterýkoli pitomec - hodlám odvolat Lupina, to jeho nytí po Tonksové už mi jde na nervy - jenže najít odpovídajícího lektvarového mistra bude nesrovnatelně obtížnější."

Všechny Hermioniny hřejivé pocity náhle ochladly a ztěžkly. „Jak to myslíš, sehnat za něho náhradu?"

„Má očividně na mysli skutečnost, že už nadále nebudu vyučovat v Bradavicích," pozvedl Severus jedno obočí.

„Ale proč -"

„V zájmu dítěte, Hermiono," přerušila ji Minerva a věnovala Severusovi nečekaně vlahý pohled. „Samozřejmě to nijak nezdůrazňoval, ale před týdnem mi předložil svou výpověď, což jsem shledala velice slibným znamením."

„Nic jsi mi neřekl!" otočila se Hermiona vyčítavě k Severusovi.

Odkašlal si, vypadal rozpačitě. „Nejprve jsem ti musel říct důležitější věci. V úterý jsem měl pohovory s kandidáty na post svého nástupce, Minervo. Jednoho jsem zvolil a měl jsem v úmyslu tě informovat, jakmile proberu naši... situaci... s Hermionou. Rozhodně jsem nehodlal břímě výběru nechat na tvých bedrech - vždyť ani netušíš, koho oslovit."

Minerva se pousmála, nevypadala nijak ohromena hloubkou promyšlenosti jeho činů. „Pro začátek některého zmijozela. Netoužím vydat ubohou Hoochovou v plen těm zákeřným lstivým ďáblíkům. Nikdy nevynikala mazaností ani úskočností - a pokud odejdeš, bude mezi učiteli jediným bývalým příslušníkem Zmijozelu."

„Naštěstí se mi podařilo nalézt osobu vyhovující oběma požadavkům. Lucas Bulstrode souhlasil s postem Mistra lektvarů i vedoucího Zmijozelu - schválíš-li jeho výběr, samozřejmě."

„Jak milé, že necháváš konečné rozhodnutí na mně," odtušila ředitelka. „Lucase si pamatuji... Millicentin strýc, nemýlím-li se. Připomíná mluvícího vola."

„To je on. Se lstivými ďáblíky si poradí dostatečně hravě a jako učitel je pečlivý a spolehlivý. Není zrovna kreativní, což však ničemu nevadí," pokrčil rameny. „Moc nemluví, ale na to si zvykneš."

„No to bude tedy změna," usmála se Minerva. „Ráno mu pošlu sovu. Máš nějaké návrhy stran Obrany?"

„Ne Hagrida."

„A mimo něho?"

„Někoho, kdo se nezapojil do války," vložila se do rozhovoru Hermiona a začervenala se, když se k ní oba učitelé otočili. „Někoho, kdo si nemusel volit strany. V dnešních dnech není jednoduché patřit ke Zmijozelu i bez nového učitele s kupou předsudků."

„Trefný názor," nakrčila Minerva čelo v zamyšlení, zatímco se Hermiona hřála ve svitu Severusova překvapeného uznání. „Budu to muset promyslet. No, obávám se, že v současné chvíli na vás čekají dva rozzuření rodiče k uklidnění."

Severus znatelně pobledl. „Měli bychom jít. Minervo, ty ses s paní a panem Grangerovými setkala. Neporadila bys mi, jak s nimi jednat?"

Minerva jim názorně předvedla chvilku hlubokého zamyšlení. „S šarmem tobě vlastním, Severusi."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 14:37:39
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one