Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

„Kdo to u všech všudy může být, v tuhle hodinu?" zamračila se Jana Grangerová a ztlumila televizor.

„Jdu otevřít," prohlásil hbitě Filip, který ten film stejně sledoval přinejlepším vlažně - ani po letech společného života nezačal sdílet Janinu zálibu v tragických romancích - neměl tedy potíže ponechat Zuzanu, nebo jak se vlastně jmenovala, jejímu srdcebolu a odejít. Navíc ten, kdo klepal na jejich vchodové dveře, byl docela vytrvalý, takže se nejspíše jednalo o cosi neodkladného.

Když otevřel dveře, našel za nimi svou dceru stojící na nejvyšším schodě, bledou a napjatou, přímo za jejími zády se tyčila vysoká temná mužská postava. Filip si matně vzpomněl, že tento muž byl spolu s Hermionou u Svatého Munga v místnosti pro lehce zraněné, kam Filip s Janou ihned po skončení finální bitvy přispěchali. Takže jeden z jejích spolubojovníků, dejme tomu. „Hermiono? Něco se stalo? Je Martin v pořádku?"

„Nic mu není," uklidňovala ho Hermiona, ale sama si nervózně hrála s vlastními prsty. „Potřebuji si s tebou a s mámou promluvit. Můžeme jít dál?"

„Samozřejmě, zlatíčko. Máma je v obýváku." Filip ustoupil bokem, aby mohla projít, a pak zdvořile nabídl ruku jejímu příteli. „Filip Granger."

Muž, od pohledu zralý čtyřicátník, přikývl a krátce nabízenou ruku stiskl. „Severus Snape."

To jméno Filip poznal - Hermionin učitel, ve volném čase pracující jako dvojitý agent. „Těší mě, že vás poznávám," pronesl vážně a pokynul Snapeovi, aby následoval Hermionu.

„Hermiono? Copak se děje?" přiběhla Jana starostlivě. „Stalo se něco Martinovi?"

„Ne, Martin je v pořádku. Nechala jsem ho u paní Weasleyové." Hermiona vypadala docela nastrojená, ačkoli Filip zatím nepronikl do tajů módních trendů, co se hábitů týkalo. Neměla náhodou mít dneska nějaký večírek či co? Když odcházela, o něčem takovém se přeci zmínila. „Musím vám oběma něco říct. No.. asi byste si měli sednout."

Filip a Jana se po sobě podívali a posadili se. To nevypadalo dobře. „Je všechno v pořádku, Hermiono?"

„No... je i není," začala Hermiona váhavě a usedla na pohovku. Snape však zůstal stát za jejími zády, vyhlížel podivně ochranitelsky. „Toto je Severus Snape, mami. Psala jsem vám o něm."

Jana přikývla. „Vzpomínám si - tvůj učitel Lektvarů, že? Ten, který pracoval jako vyzvědač."

„Dvojitý agent, mami. A ano, to je on. Během války jsme spolu bojovali v jedné skupině." Hermiona si neklidně poposedla. „Několikrát mi zachránil život."

„Pak má náš vděk," pronesla pomalu Jana, zjevně zmatená. „Samozřejmě. Ale proč jste vlastně přišli?"

„Protože jsem nechtěla, abyste se to doslechli od někoho jiného," vzhlédla Hermiona ke Snapeovi téměř zamilovaně, načež on jí položil ruku na rameno. Jeho gesto ji očividně poněkud uklidnilo. Znovu se otočila ke svým rodičům a nervózně řekla: „Severus je Martinův otec."

Cože?" vyjekla Jana a napřímila se tak prudce, až málem spadla ze sedadla. Tvář jí zrůžověla pobouřením. „Ale on je tvýmučitelem!"

„Tehdy nebyl," pronesla Hermiona pevně a přikryla dlaní ruku spočívající na jejím rameni. „Garantuji ti, mami, že z pozic učitele a žačky - a to před mým otěhotněním i po něm - se mezi námi nikdy nestalo nic, čemu by nemohl být přítomen kdokoli třetí, tebe nevyjímajíc."

Jana dceru propalovala pohledem a Filip si byl jist, že se jeho žena chce hádat. Hbitě se do toho vložil: „Ale proč jste s tím nadělali tolik tajností? Když jste spolu... chodili... proč jste to tak tutlali?"

„My jsme spolu nechodili," přiznala karmínově rudá Hermiona. „Stalo se to při... ehm... v průběhu oslavy vítězství. Já jsem... no, prostě jsme se s Ronem už zase nepohodli a on, jak jsem věděla, si hned našel náhradu. A já... no... v té době jsem už nějaký čas po Severusovi pokukovala, a tak jsem..." hlas se jí vytratil a skryla si tvář do dlaní, úplně se hroutila ponížením.

 „Tehdy došlo k jistému... nedorozumění." Snapeův hluboký, pečlivě kontrolovaný hlas by zněl docela výhružně, pokud by se jeho vlastník nedíval na Hermionu se zjevnou, byť umírněnou, náklonností. „Hermiona věřila, že o dlouhodobý vztah s ní nemám zájem, a já... jsem byl ovlivněn účinky lektvaru, který mi podstrčila Weasleyovic dvojčata. Události oné noci jsem si nepamatoval, a nevzpomínám si na ně do dneška."

„Někdo vám něco přimíchal do pití? A to je vaše omluva?" ježila se Jana. „Jak příhodné -"

„Přiznali se k tomu dnes večer za přítomnosti dvou tuctů svědků, mami. Tak se to všechno provalilo," zamračila se Hermiona na svou matku. „Když jsem zjistila, že jsem těhotná, navštívila jsem profesorku McGonagallovou. To víte. Řekla mi, že mohu školu dokončit, všechno naplánovala... a pak se na okraj zmínila, že se Severus vrátil na své staré učitelské místo. Do té chvíle jsem to netušila a on... no... on vlastně nevěděl vůbec nic."

Filip sebou trhl. „To tedy musela být horká chvilka."

„No, to byla," pousmála se Hermiona klidně. „Samozřejmě jsem mu řekla, jak se věci mají, a také jsem mu nabídla možnost zapojit se do výchovy dítěte, bude-li mít zájem. Přišlo mi to jako to nejmenší, co mohu udělat, vzhledem k tomu, že jsem si myslela, že jsem ho svedla ve chvíli, kdy byl opilý téměř do bezvědomí."

„Nejprve jsem jí nevěřil ani jediné slovo. Ten příběh zněl příliš nepravděpodobně." Snape neklidně pohnul prsty spočívajícími na Hermionině rameni, ona jeho ruku překryla svou dlaní a usmála se na něho. „Jak je vám známo, odmítl jsem se veřejně hlásit k otcovství Martina."

Jana na něho tvrdě hleděla. „Opilý nebo ne - měl jste za ně převzít zodpovědnost. A nenechat je na holičkách téměř celý rok!"

„Měl jsem za to, že pro Hermionu i dítě bude vhodnější, pokud zůstanu stát stranou," odtušil Snape studeně. „Má pověst v kouzelnickém světě, paní Grangerová, je mizerná. Jsem bývalý smrtijed, Brumbálův vrah, muž, který zradil obě válčící strany - věřil jsem, že dítě bude méně trpět, bude-li bez otce, než kdyby mělo být spojováno se mnou."

„A teď už si to nemyslíte?" zeptal se Filip. Musel uznat, že jakýsi takýsi smysl to celé dávalo. Hermiona byla skoupá na slovo, když přišlo na podrobnosti o válce v kouzelnickém světě, ale z toho mála, co o Snapeově příběhu věděl, usuzoval, že mužův postoj není zcela nerozumný. Tedy, ne že by snad neměl chuť dotyčného srazit pěstí k zemi - leč zdálo se mu, že alespoň jeden z Hermioniných rodičů by měl zůstat klidný a nad věcí... což po Janě pravděpodobně chtít nemohli.

„Svůj názor jsem nezměnil. Ale Hermiona mě přesvědčila, že je ochotná snášet to riziko," shlédl na jmenovanou s napůl skrývanou nevěřícností.

„Když jsme si to tehdy vyříkali, měla jsem v úmyslu skoncovat s Lektvary, ale profesorka McGonagallová mi to bez dobrého důvodu nechtěla dovolit. Severus ji ujistil, že těhotná jeho hodiny stejně navštěvovat nemohu, jenže... no... prostě jsme se z toho nemohli úplně vykroutit. Takže jsme... no, dělali jsme, co jsme mohli."

„Začali jsme pravidelně hrát šachy," doplnil ji Snape, náhle nepatrně neklidný. Jana stiskla rty do úzké nazlobené linky a nespouštěla z nich svůj tvrdý pohled. „Ale jak už vám Hermiona sdělila, oba jsme úzkostlivě dbali na vhodnost našeho chování. Hráli jsme šachy a příležitostně hovořili o jejích či mých výzkumech. To bylo celé."

„Vážně?" vyštěkla Jana. Dokázala to jediné slovo naplnit nečekanou mírou nedůvěry.

„Ano, mami. Vážně. To poslední, co jsem chtěla, bylo nadělat mu problémy, které by ho rozhodně neminuly, kdyby profesorka McGonagallová pojala podezření, že se mnou nebo s kteroukoli jinou studentkou nejedná jak náleží. Co jsme dělali nebo nedělali mimo školní zdi, to se jí netýkalo - a ani do toho nehodlala zasahovat, ale rozhodně by nemohla zůstat nezúčastněná, pokud by docházelo k nějakým nepřístojnostem přímo ve škole. To, že o našem vztahu neměla tušení, na dané situaci nic nemění."

Filip pomalu přikývl. S profesorkou McGonagallovou se několikrát setkal a zalíbila se mu. Pevné lpění na školním řádu by jí zcela odpovídalo. „Tak co budete dělat teď, když už je to venku?"

Jana vyprskla: „Jak to myslíš, co teď budou dělat? On si zřejmě hodlá někam v klídku zalézt a nechat naši dcerku -"

Hermiona si své matky ostentativně nevšímala. „Měli jsme vážný rozhovor na toto téma, když jsem složila zkoušky," usmála se hřejivě na Filipa. „Plánovali jsme sice nejít na věc tak zhurta, ale když už to je, jak to je..."

„Požádal jsem Hermionu o ruku," pronesl Snape tiše. „Vzhledem k okolnostem se to zdálo být vhodné."

„Zdálo být vhodné?!?" vyskočila Jana, ruce sevřené v pěst. „Vhodné by především bylo, kdybyste se od ní držel dál a vůbec na ni nesahal, natož s ní dělal ještě cokoli dalšího! Vhodné by bylo, kdybyste okamžitě po onom zjištění opustil školu a nechal ji v klidu dostudovat bez vaší otravné přítomnosti! Vhodné by bylo -"

„Mami, to jsem po něm nechtěla -"

„To mě nezajímá! Je ti jenom osmnáct, Hermiono, zatímco on jako dospělý by se měl zachovat lépe, nežli nestydatě těžit z tvého mladického poblouznění -"

„Jano," Filip položil své manželce ruku na paži ve snaze ji trochu přibrzdit.

„To není žádné poblouznění, mami, já -"

„Když už mu tak záleží na vhodnosti -"

„Jano!" zvolal Filip, který téměř nikdy nezvyšoval hlas. Obě členky jeho rodiny, žena i dcera, na sebe přestaly vřískat a stočily k němu vyjevené pohledy. „Děkuji vám." Zadíval se na Snapea a klidně se pousmál. „Nikdy nečekejte, až domluví, pokud se začne hádat, jinak už se ke slovu nedostanete. V tomto je po matce."

„Všiml jsem si," zvlnil Snape rty v náznaku úsměvu. „Vždy jsem oceňoval Hermionino odhodlání prosadit své názory."

„Já jsem s jeho nabídkou souhlasila," navázala Hermiona s tvrdým pohledem upřeným na svou matku a v jejím hlase byla slyšet hozená rukavice. „Na svatbu chodit nemusíte, pokud se vám nechce, ale my se vezmeme. Co nevidět."

Janě se rozklepala brada. „Hermiono, ale to -"

„Žádné ‚ale'. Miluju Severuse už pěkně dlouho, chci si ho vzít, a navíc i pro Martina to bude to nejlepší," založila si Hermiona ruce a nesmlouvavě se na své rodiče mračila. „Měla jsi úplnou pravdu, mami, dítě potřebuje svého otce." Pak její výraz trochu zjemněl, když se otočila přímo k Filipovi: „Ačkoli ta výuka fotbalu stále čeká na tebe, protože Severus viděl zápas naposledy, když byl tak v mém věku, a už si nepamatuje pravidla."

„Můj otec byl mudla," odpověděl Snape na Filipovu nevyřčenou otázku. „S mudlovským světem jsem tedy docela dobře obeznámen, i když už jsem poněkud vyšel ze cviku."

Konečně nějaká úleva. Být viděn na veřejnosti s Hermioniným předchozím přítelem Ronem byl nanejvýš nepříjemný zážitek - ten chlapec v nelíčeném úžasu zíral i na poštovní schránky a domácí vysavače. „V pořádku. Nemáme příliš rozvětvené příbuzenstvo - jen pár vzdálených bratranců, jinak nikoho - takže s nimi si nemusíte dělat těžkou hlavu." Filip se přemýšlivě zatahal za bradu. „Hermiono... zlatíčko, je tohle opravdu to, co chceš? Jsi ještě mladá na to, aby ses usadila."

„Jsem si naprosto jistá," odpověděla a pohlédla na Snapea s takovým výrazem v očích, až se Filipovi stáhlo hrdlo. Očividně byla zamilovaná až po uši - a on se už před lety rozhodl své dceři bezvýhradně věřit, když došlo na záležitosti onoho podivného světa, do něhož se dokázala začlenit. Hermiona byla vždy duše nezávislá a nedalo se očekávat, že by se na této skutečnosti mělo v dohledné době cokoli měnit.

S ohledem na to vše nabídl Filip Snapeovi svou ruku. „Pak máte mé požehnání. Starej se mi o dceru i o vnuka dobře, Severusi." Později si toho muže vezme bokem na slovíčko, ale v současné chvíli Hermiona vypadala jen krůček od toho, aby jim zarazila styky s jejich vnoučetem přinejmenším na týdny, pokud ne na celé měsíce. Lépe předvést něco vstřícnosti.

„Nic jiného nezamýšlím," sklonil Snape hlavu a pevně uchopil podanou ruku. „Děkuji vám."

„Filipe, tohle snad nemyslíš vážně!" obořila se na něho Jana. „Vždyť mu je nejmíň tolik co tobě, jestli ne víc, a klidně si vyhlédne -"

„Severusovi je devětatřicet, mami," přerušila ji Hermiona káravě.

Filip překvapeně zamrkal. Odhadoval, že mu je o pět, nebo spíše o deset let víc, vzhledem k zábleskům stříbra, jimiž prokvétaly mužovy tmavé vlasy; navíc, pokud to dobře chápal, kouzelníci by měli stárnout pomaleji než obyčejní lidé. Jistěže, válka způsobila, že Hermiona předčasně dospěla, ale přeci jen ji nezatížila tak mocně - Filip náhle pocítil příliv porozumění pro dceřin výběr. „Jestli tomu dobře rozumím, tak to je na čaroděje vlastně úplné mládí."

„Předpokládám, že mě čeká ještě přinejmenším padesát, možná šedesát let při dobrém zdraví a plné síle, pokud mne samozřejmě neskolí nějaká nečekaná nemoc či úraz," ujistil ho Snape, který vypadal docela pobaveně vstříc Janinu zjevnému zmatku. „Hermiona, bude-li o sebe řádně pečovat, se může těšit na minimmálně dalších sto let."

„Chápu," odtušila Jana lehce poraženecky, v hlavě jí asi právě probíhaly zuřivé výpočty.

„Soudím, že s tvou matkou potřebujeme jistou dobu, abychom si přivykli, miláčku," nadhodil Filip diplomaticky. „Už se připozdívá. Hermiono, možná byste mohli se Severusem někdy v příštím týdnu přijít na večeři, abychom se vůbec mohli navzájem poznat."

Hermiona přitakala. „Jistě, chápu. Jenže... víš, nechtěli jsme, abyste se to doslechli od cizích."

„Cením si toho," vtáhl ji do pevného objetí. „Máme tě moc rádi, Hermiono."

„Já vím, taťuldo." Takto ho už dlouho neoslovila, nemohl si pomoci a široce se usmál, když mu objetí vracela. „Taky vás mám moc ráda."

„A příště s sebou přines Martina," ozvala se Jana, která sice ještě stále vypadala podrážděně, ale svou dceru přesto objala. „Nelíbí se mi, když ho necháváš samotného s těmi kluky. Vím, že o něho pečují s nadšením, ale stejně se vždycky bojím, že jim upadne nebo tak něco."

„V tomto ohledu, paní Grangerová, s vámi zcela souhlasím," potřásl Snape hlavou. „Potterovi s Weasleym bych nesvěřil ani dráče, natož kohokoli choulostivějšího."

„Jste k nim nespravedliví. Náhodou, Harry se o Martina stará nanejvýš pečlivě," pousmála se Hermiona klidně, „a Ron se také snaží."

„Snaha pana Weasleyho bývá povětšinou patologická," odtušil Snape a Filip se tiše uchechtl. I jeho hlučný, štěněti podobný Ron Weasley nemálo dráždil. „Ačkoli musím podotknout, že jeho nečekaná podpora byla... vítaná."

„Ron s Harrym nám dost pomohli, když... no... když se to provalilo na večírku za přítomnosti asi dvou stovek hostů," usmála se Hermiona vřele. „Nikdy neměli Severuse rádi -"

„Milosrdná lež," zamumlal Snape.

„- a rozhodně jsem čekala, že budou nadskakovat ještě víc než mamka, až to zjistí. Jenže nakonec se zachovali hrozně mile - Harry dokonce pronesl veřejné prohlášení na naši podporu, což by mohlo mít svou váhu." Pak si Hermiona povzdechla: „No, asi bychom se měli vydat zpátky. Mami, tati, nemluvte o nás s nikým, koho neznáte, ať už by se vám představil jakkoli. Pokud by se snad na vás vrhli nějací novináři, odcitujte jim kousek zákona o utajení."

Filip si všiml Snapeova tázavě zdvihnutého obočí a ušklíbl se na něho. „Hermiona si po druháku obstarala knihu o kouzelnickém právu a jeho souvztažnosti s mudlovským světem," vysvětloval. „Neboj se, zlatíčko, někde to vyhrabeme a znovu si to nastudujeme."

„Díky." Hermiona se postavila na špičky a políbila ho na tvář. „Mám tě ráda, tati."

„Taky tě mám rád, Hermiono. Tak už běž."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Zasnoubení Severuse Snapea a Hermiony Grangerové bylo následujícího dne oznámeno na titulní stránce Denního Věštce, o několik dní později se deník na vhodném místě témuž tématu věnoval znovu a mnohem obšírněji. Nejprve se začal mnohomluvně zamýšlet nad možným školním sexuálním skandálem, ale tyto spekulace byly velice rychle uťaty zcela znechucenou Minervou McGonagallovou, jež nenechala ani nejmenší prostor pro pochybnosti, že by snad  mohlo něco takového utéci. Jinotaj si dokázal zajistit krátký rozhovor se samotnou slečnou Grangerovou, která se uráčila sdělit Lence Láskorádové, že je velice šťastná, děkuje za optání, a že je velmi příjemné mít konečně po svém boku někoho, s kým se dá doopravdy hovořit. K nesmírnému zklamání čtenářů slečna Láskorádová zcela selhala v pokládání otázek na téma tělesné lásky, vášně, citů či snad útrap války a rozhovor se rychle stočil ke společným výzkumem postupně rozkrývaným hloubkám problému použití rozchodníku v lektvarech.

Denní Věštec přirozeně zoufale toužil po ukořistění snímků - nebo nejlépe snímků a trochy šťavnatých klevet - ze svatebního dne. Ginny Weasleyová, nevěstina kamarádka, se nešťastně podřekla, že pár plánuje mudlovskou svatbu v kostelíku nedaleko rodného domu slečny Grangerové; v určený den na očekávaném místě hlídkovala nemalá smečka fotografů.

Svatba to byla malá, tichá - a odehrávala se v Bradavicích. Byli na ni samozřejmě pozváni všichni učitelé, včetně nově jmenovaného učitele lektvarů, dále byli přítomni Martin Granger, Draco Malfoy, Harry Potter, Weasleyovic rodina a rodiče nevěsty. Příjemný ministerský úředník provedl pod letitým rozložitým dubem krátký tradiční obřad a novomanželé vypadali patřičně spokojeně.

Jelikož pod sluncem neexistovala síla, jež by byla s to zabránit bradavickým domácím skřítkům uspořádat první svatební hostinu, jaká se kdy v Bradavicích konala, pod nedalekým stromem byla rozložena lákavá opulentní krmě. Lidé volně přecházeli po trávníku a Severus poté, co s trochou studu a značnou mírou majetnickosti políbil svou novomanželku, následoval jednoho z okolojdoucích, který právě zamířil k vyhlídce na jezero.

„Blahopřeji," řekl Draco tiše a otočil se s úsměvem ke svému kmotrovi. „Doopravdy. Jsem rád, že jsi šťastný."

„Však jsem, jak vidíš. Ale je mi líto, že tobě to… nevyšlo." Severus předpokládal, že se Draco z účasti na této události na poslední chvíli zdvořile vymluví - mohl například odcestovat ze země, když se Hermiona rozhodla vdát za někoho jiného. Ale Draco se nevymluvil a jeho úsměv vypadal téměř nenuceně.

„Je to náročné," přiznal Draco a sledoval pohledem Hermionu hovořící s Percym Weasleym. Navzdory zavedenému zvyku se nevdávala v bílém - prohlásila, že by to od ní bylo na hlavu, vždyť přeci všichni vědí, že už je matkou - byla oděna do matného růžového hedvábí, které jí, dle Severusova názoru, propůjčovalo zářný vzhled půvabného květu. Percy na druhou stranu vypadal přesně jako ten nenapravitelný úředníček, jímž skutečně byl, ačkoli v oné chvíli byl mnohem veselejší a uvolněnější, než míval běžně ve zvyku. „Není to lehké. Kdyby se vdávala za kohokoli jiného, myslím, že bych to sledovat nedokázal." Upil ze své sklenky šampaňského, kterou mu stejně jako všem ostatním vnutil Filius Kratiknot s dovětkem, jak nevýslovně rozjařený se cítí, že se dali dohromady jeho dva nejoblíbenější bývalí studenti. „Ale ty... vím, že ji miluješ a že ji učiníš šťastnou."

„Budu se snažit," souhlasil Severus s náznakem pochybností v hlase. K Martinovu štěstí prozatím úplně stačila pravidelná aplikace ukolébavek a tulení - a Hermiona se zdála docela uspokojená neustávajícím přísunem polibků a knih z jeho osobní knihovny. Obával se, že to oběma záhy přestane být dostačující, a pak už to bude mít doma náročnější.

„Já vím," usmál se Draco. „Ještě chvíli a budu asi nesnesitelně sentimentální -"

„To je na svatbách běžné, pokud je mi známo."

„Je. Ale stejně je to na mašli, vidět, jak se vdává za jiného. Jenže za tvé štěstí bych klidně obětoval... no, ne snad svou zbývající ruku, ale přinejmenším nohu určitě. Znamenáš pro mě nejvíc ze všech žijících lidí a já bych se pro tebe vzdal mnohem více věcí než nejisté budoucnosti s dívkou, do níž jsem se zahleděl."

Severus cítil, že mu stoupá červeň po lících, a odkašlal si. „Udělal bych pro tebe totéž," přiznal tiše, lehce na rozpacích, ale s plnou upřímností, „kdyby tě milovala..."

„Což se nestalo," povzdechl si Draco. „Vyrazím na tu cestu, kterou jsme si spolu naplánovali. Potřebuji na chvíli vypadnout, abych ji dostal zpod kůže a vyčistil si hlavu. Vrátím se, až budu cítit, že si můžu dovolit vás navštívit bez nebezpečí, že bych začal znovu vzdychat po tvé ženě."

Severus přikývl. „Bude nám oběma potěšením se s tebou po tvém návratu setkat." Hermiona se teď bavila s profesorkou Prýtovou, ve tváři růžová stejně jako její šaty. Severus si udělal v duchu poznámku, aby se jí později zeptal, o čem spolu mluvily. „Nemá o tvých citech ani tušení."

„To je dobře. A mělo by to tak zůstat. Alespoň jsem z toho vybruslil bez ztráty důstojnosti." Draco dopil šampaňské a vypjal hruď. „Pokud mě omluvíš, Severusi, dojdu si ještě před odchodem pohovořit s Potterem. Poslední dobou je v nebývale smířlivé náladě, musím toho využít, než ho to přejde."

„Samozřejmě." Severus sledoval pohledem odcházejícího Draca a cítil v duši trochu smutku kvůli mladíkově osamělosti a nemalou porci hrdosti na jeho odhodlání vypořádat se s celou situací klidnou cestou. Za minutku ucítil, že někdo pozvedl jeho paži a ovinul si ji kolem ramen. Shlédl na svou manželku. „Jsi lačná mé přítomnosti, nebo se mě snažíš předvést jako nenapravitelně vlastnického člověka?"

„Tak i tak," usmála se na něho. „Tak co si myslíš o manželství? Mně se zatím líbí - všichni mi říkají, jak krásně vypadám, a zanedlouho tě budu mít jenom sama pro sebe."

Na to Severus také čekal nemálo natěšeně. K Hermioninu zděšení totiž trval na tom, že si s opakováním intimností, na něž si nevzpomínal, počkají až po řádných oddavkách. Chtěl ji mít pojištěnou pro případ, kdyby se ukázalo, že ji za střízliva spíše odpuzuje, nebo kdyby nastaly jiné komplikace. „Jsi doopravdy krásná," namítl a přemlouval své základní instinkty, aby ještě posečkaly - alespoň půl hodiny nebo o něco málo déle. „K růžové jsem osobně nikdy neměl kladný vztah, ale tobě sluší."

Hermiona se rozesmála. „Tím mi chceš naznačit, že jsi nikdy nepocítil tajnou touhu obléknout se do růžových šatů a proplést si vlasy květinami?" zeptala se a svůj dotaz doprovodila názorným gestem nejprve ke své róbě a pak k drobným bílým poupatům růží, jež měla vpletené do vlasů.

„Nikdy." Severus břitce odmítl obléci si na vlastní svatbu cokoli jiného než svou obvyklou čerň. Jediným ústupkem tradicím, který byl ochoten učinit, bylo zutí bot v rámci obřadu, aby si své manželské sliby vyměňovali stojíce bosýma nohama na matce zemi. „Šampaňské má neblahý vliv na tvůj rozum, jak vidím."

„Jenom trošilinku," ušklíbla se na něho Hermiona. „Jenže jsem z něho děsně rozněžněná. Pojď a dej mi pusu."

Udělal, jak žádala, ale nejprve pečlivě zkontroloval, zda se nikdo nedívá. Mohl být do své ženy beznadějně zamilovaný, použijeme-li Potterovu definici, ale nepotřeboval to stavět nikomu na odiv.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus se tiše smířil se skutečností, že se následující rok či dva v noci pořádně nevyspí. Ta vyhlídka samotná ho sice nadšením zrovna neplnila, ale smíření se se stavem věcí mu dopomohlo k mnohým dosud nepoznaným zážitkům: příkladem za všechny budiž ona chvíle, kdy se k němu tiskla jeho nahá manželka, zatímco se z jejího prsu čile krmil jejich synek. Martin byl nejroztomilejší, když tiše podřimoval spokojeně nacucaný, a Hermiona v Evině rouše byla obzvláště k nakousnutí. Takže vlastně nebylo nač si stěžovat.

„Jsi mnohem lepší než polštář," zavrněla Hermiona a pohodlně se o něho opřela. „Krásně hřeješ."

„S potěšením k vašim službám, krásná dámo," odtušil Severus a opatrně ji i syna objal.

Hermiona se zachichotala. „Zdálo se mi, že sis to užíval. Ve všech čtyřech případech."

Severus se uculil. Nutno podotknout, že si šel lehnout už odpoledne ve snaze dopřát si trochu odpočinku, jenže jeho dobré úmysly byly zkorumpovány samolibostí, která se ho držela od nanejvýš úspěšné svatební noci. A Hermiona vůbec vypadala nadmíru spokojeně. „Jsem potěšen, že cítíš... uspokojení."

„Nesmírné. Přímo ohromné," zvrátila Hermiona hlavu a lehce mu přejela rty po sanici. „Je mi líto, že jsme tě vzbudili. Obávám se, že si na to budeš muset zvyknout."

„Žádné strachy." Opravdu mu to nevadilo. Ani Severus Snape nebyl netečný vůči návalu otcovské lásky. Ať to bylo jak chce podivné, cítil plnou ochotu chovat v náruči ženu a syna za nočních hodin, kdy všichni rozumní lidé hluboce spali. „Vypadá to mnohem méně romanticky, než by jeden čekal z popisů v knihách. Kouše?"

„Rozhodně žužlá," ošila se Hermiona bolestně. „Chvílemi je to skoro otravné. Už dávno bych ho krmila z láhve, kdyby vědci netvrdili, že kojení podporuje tělesný i duševní vývoj a že děti výhradně kojené po prvních šest měsíců jsou čilejší, chytřejší a umějí dříve chodit i mluvit."

„Vážně?" podivil se Severus a shlédl zvědavě na syna. „A kdo to vyzkoumal?"

Tento rozhovor trval, dokud Hermiona neuložila Martina zpět do postýlky. Pak se stočila k Severusovi do postele, již měl ohavně dlouho jen sám pro sebe, a rozhostilo se ticho.

„Hermiono?" zašeptal Severus tichounce, když už si byl docela jistý, že usnula. "Miluju tě, víš to?"

„Vím," zamumlala a lehce se usmála, aniž by otevřela oči. „Taky tě miluju."

„To je dobře," přitáhl si ji pod bradu a vytáhl si z pusy pár jejích vlasů. Rozpuštěné se byly schopné dostat úplně všude. „Spi."

„Uhum," vydechla a její hruď se zanedlouho začala zvedat a klesat s pomalou pravidelností diktovanou spánkem.

Severus ještě dlouho naslouchal tichému oddechování.

oxoxoxox (konec) xoxoxoxo

Pozn. překl.: původní konec povídky, ještě bude následovat epilog dopsaný později.

23.01.2013 14:41:11
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one