Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

Už to bylo jisté: všichni hradní duchové i portréty, až po ten nejnepatrnější, věděli o jejím těhotenství. Skorobezhlavý Nick se vedle ní rytířsky vznášel celou cestou do Nebelvírské věže a ujišťoval ji, že všichni duchové byli varováni, aby Hermionou neprocházeli - čistě pro jistotu. Portréty si ji zvědavě prohlížely a mladá matka s dítětem visící v třetím poschodí jí zamávala a pokývla, zřejmě jí chtěla dodat odvahy.

„Cítím se, jako bych přinejmenším utekla ze ZOO," zamumlala k Ginny. „Všichni na mě zírají."

Což bylo výstižné. Klepy se šíří rychle; zíraly na ni spousty studentů, i když to mohlo být připisováno také na vrub skutečnosti, že přišla o odznak. Hermiona se cestou do schodů úmyslně opozdila za většinou nebelvírských - Levandule bude mít ještě dostatek příležitostí na ni mrkat později - jenže tím jen poskytla mrzimorským a havraspárským delší čas k civění.

„Cos čekala?" zeptala se Ginny věcně. „Vždyť jsi nefalšovaná válečná hrdinka, ne snad? Ta, která neohroženě stanula tváří v tvář Voldemortovi! Už jen to by jim stačilo - koukni na Rona," pohlédla znechuceně na svého bratra, vykračujícího si po schodech s těžko skrývaným uspokojením.

Hermiona, která jejímu vysvětlení tak úplně nevěřila, zrudla. „Teď vypadám jako pitomec... asi máš pravdu, bude to tím."

„Jste chloubou Nebelvíru," dodal Nick vznášející se po jejím druhém boku. „Omluvte mne prosím, dámy, musím se vzdálit na slovíčko s Šedou dámou... velmi se o vás zajímá a bude potěšena, že se vám daří dobře."

Ginny potřásla hlavou, když pozorovala Nicka proplouvajícího doslovně houfem druháků na dostaveníčko s havraspárským duchem. „Překvapuje mě, že nenavrhoval magický výběr manžela a vyzvání na souboj pro toho lotra, který poskvrnil tvou čest," podotkla pobaveně. „V jeho časech to bylo běžné."

„To už navrhovali Fred s Georgem," ušklíbla se Hermiona. „Vlastně to od nich bylo milé, že se tak rozčílili jen kvůli mému blahu. A taky mi nabídli zaměstnání, pokud bych ho chtěla, po OVCích bych s nimi mohla dělat na výzkumu a vývoji."

„Vážně?" zajímalo Ginny. „Takovou starostlivost bych od nich nečekala."

„Budou-li mít zaměstnance s OVCEmi z Lektvarů, tak se vyhnou mnohým z ministerských kontrol kvality pokaždé, když vyvinou něco nového," vysvětlila Hermiona suše. „Nečekala bych, že si uvědomují, že to vím."

Ginny se rozesmála. „Jo, tak tohle už bych od nich čekala: jsou starostliví... a nejvíc vůči sobě samým."

„No právě. Budu o tom přemýšlet, protože... stejně si budu muset rychle něco najít a dvojčatům přinejmenším nebude vadit, když si budu brát do práce děcko." Hermiona se lehce pohladila po bříšku. „Ještě mi to nepřijde úplně skutečné."

„Zvládneš to levou zadní," utěšovala ji Ginny. „Vždyť rozvrh už máš hotový a všechno přesně rozmyšlené, ne snad?"

Hermiona překvapeně zamrkala. „Jak to víš?"

„Znám tě. A - jé, zdravím, pane profesore." Ginny se vesele usmála na Albuse Brumbála, připluvšího zdí nedaleko portrétu Buclaté dámy. „Je fajn, že jste zpátky."

„I já jsem rád, slečno Weasleyová, a to i přes svou nynější podobu," odpověděl Albus potěšeně. „Pokud vám to nebude vadit, rád bych si krátce pohovořil se slečnou Grangerovou, než se odebere ke svému více než zaslouženému odpočinku."

„Samozřejmě," přikývla Ginny. „Řeknu klukům, že jsi v dobrých rukou, Hermiono. Tak za chvíli."

Hermiona přitakala a Ginny odvlála následována svým koňským ohonem. „Úžasně se o mě starají," řekla, když Brumbál povytáhl huňaté obočí. „Kluci. Jsou úplně sladcí."

„Tím jsem si jist." Ani úmrtí ani stříbrná průhlednost neubraly na intenzitě pohledu bývalého ředitele. „Toto je poprvé od vašeho vstupu do této budovy, slečno Grangerová, kdy nevypadáte potěšena začátkem školního roku."

„Ale já se těším, vážně," sklopila pohled ke špičkám bot. Těšilo ji, že je ještě vidí. „Jsem jen... nervózní. Vlastně víc, než jsem byla z Voldemorta, jakkoli je to divné."

„Ani není. Problémy s Tomem Raddlem byly záležitostí mnoha... nikdo od vás neočekával, že se s ním vypořádáte víceméně sama," usmál se na ni Brumbál s porozuměním. „Ale nikdo vám nemůže pomoci s nošením dítěte v roce, kdy skládáte OVCE, a ať se vám budou přátelé snažit vypomoci sebevíc, v základu je to na vás samé. Což je rozdíl."

„Přesně," usmála se na něho. „S tímhle mi Ron ani Harry pomoci nemohou a nemůžu to ani přesunout na učitele, pokud by toho bylo na mě moc. A... bude okolo spousta klevet a pomluv - a i když vím, že si tímtéž procházíval Harry, tak mě se vlastně nikdy nedotkly. Stále si říkám, že na tom nesejde, že mi nezáleží, co si o mně ostatní myslí, ale občas si sama nevěřím."

Brumbál se tiše zasmál a hřejivě se na ni podíval. „Slečno Grangerová, vy ve věku tak mladém jste už vybojovala bitvy, před nimiž by většina starších kouzelníků v děsu prchla - postavila jste se samotnému Voldemortovi - plně jste si zasloužila svých deset vynikajících NKÚ jako jedna z pouhých čtyř studentů v posledním dvacetiletí - vybudovala jste tajný spolek, který jste dokázala ukrýt dokonce i přede mnou, minimálně na čas... a jako ne nejmenší z vašich zásluh musím zmínit, že jste dokázala donutit pana Pottera a pana Weasleyho, aby se věnovali svému studiu. Nemám nejmenší pochybnosti, že byste snad nebyla stejně skvělou matkou, jak skvělou jste studentkou." Dotkl se její ruky svými ledovými nehmotnými prsty. „Dosáhla jste mnohého za neuvěřitelně krátký čas, máte nač být pyšná. A pokud vás budou klevety rozčilovat, vzpomeňte si, že Harryho považovali za pomatence chorobně bažícího po pozornosti a o mně mluvili jako o senilním bláznovi - pomluvy nejsou pravdou, která o vás vypovídá.

Šťastně se začervenala a opět sklopila pohled ke svým špičkám. „Děkuji vám, pane," řekla tiše. „Moc jste mi pomohl, opravdu."

„To jsem rád." Duchův hlas se znovu zachvěl znepokojením, které už dobře znala. „Omluvte mou všetečnost, slečno Grangerová, ale -"

„Kdo je otcem?" zvedla pohled k jeho očím. Pokynul hlavou v souhlasu a ona se kysele usmála. „Na to se ptají všichni. Jenže to se nikdo nedozví, pane profesore, ani vy."

„To je samozřejmě vaše právo," usmál se na bývalý ředitel. „Ale zapamatujte si prosím, že tu vždy budu pro vás, kdybyste potřebovala ochotnou vrbu."

„Budu si to pamatovat, pane. A děkuji vám." Když přikývl a odplul, zamířila zpět k Buclaté dámě. „Leknín," usmála se na portrét. Buclatá dáma si znechuceně odfrkla a otevřela se, ale Hermioně se do očí nepodívala.

Tu to ani nepřekvapilo, podobné reakce čekala, i když ne přímo od nebelvírského portrétu. Mnohé malby pocházely z dob, kdy být svobodnou matkou bylo hanbou. Kdo by také očekával moderní myšlení od kousků výtvarného umění? Prolezla otvorem do rajsky přeplněné a silně hlučící společenské místnosti.

„Hermiono!" rozeběhl se k ní Šalamoun Jehlička. „Je to pravda, že už nejsi prefektkou?"

„Obávám se, že ano," odpověděla Hermiona shovívavě. Šalamoun byl druhák a loni měl několik těžkých záchvatů stesku po domově. Jistou dobou za ní chodil jako ztracené štěňátko, ale pak si na školní prostředí jakžtakž zvykl. „Letos už budeš v pohodě, takže na tom víceméně nesejde. A já tu pořád budu, pokud si budeš chtít se mnou popovídat."

„Tak jo. Ale bylas dobrá, víš," řekl toužebně předtím, než ho znovu pohltil dav spolužáků.

Jeho projev důvěry jí vlil sílu do žil, a tak zamířila za Harrym a ostatními, kteří obsadili stolek v koutě. Byla v polovině cesty přes místnost, když se stalo nevyhnutelné.

„Hej, Grangerová!" zařval Jack Sloper... nejasně si uvědomila, že je ve famfrpálovém týmu stále na stejné pozici. „Prej jsi zbouchnutá?!?"

Společenská místnost ztichla jako když utne a všechny oči se do ní zabodly.

Hermiona si všimla, že Harry se prudce napřímil a Ron sevřel pěsti. Vrhli by se na její ochranu, stačilo by naznačit, ale i když to bylo milé vědomí, ovládla se, klidně se otočila a lehce znechuceně pohlédla na Slopera. „Jo," odpověděla prostě. „I když, pokud k tomu mám co říct, do toho nikomu z vás nic není." Zavrzání dávalo znát, že Harry nebo Ron - zřejmě spíš Ron - vstal s chystal se pouštět hrůzu.

Ticho se rozplynulo do vzrušeného šumu rychlého klevetění, kterého si Hermiona nevšímala a dál nevzrušeně hleděla na původce problému. Sloper, protože nebyl úplně padlý na hlavu, sklapl zobák a snažil se vypadat maličký a zcela neškodný. „Tý vogo, bomba!" zamumlal a přesouval se k jednomu ze svých přátel, který se ale netvářil být zrovna ochotný ho zachránit.

„No, tak už to víš," řekla Hermiona studeně. Otočila se na patě a zářivě se usmála na Rona a Harryho, kteří oba stáli. „Půjdu si už lehnout," nedělala si hlavu s tím, aby své prohlášení nějak maskovala. „Ranní nevolnosti si vybírají svou daň."

„Dobře se vyspi, Hermiono," odpověděl Harry věcně. „Uvidíme se ráno, pokud se budeš cítit na snídani."

„Díky, Harry," vděčně se usmála na něho i na ostatní. Ginny zjevně bránila Ronovi vlastním tělem, ať už se chystal udělat cokoli... jednu ruku měl totiž zkroucenou za zády. Hodila po Hermioně povzbuzujícím úsměvem a volnou rukou jí lehce pokynula.

Hermiona přikývla a vykročila ke schodům se zády napřímenými a tváří pečlivě bezvýraznou. V půlce schodiště se zastavila a čekala. Ještě chvilenku...

Není moje!" Ronův rozzuřený hlas nebylo možné přeslechnout. „A ani Harryho! A tobě do toho, kurva, nic není, Seamusi!"

Hermiona s mírným úsměvem potřásla hlavou. Ronovy výbuchy připomínaly svítání... děly se různých časech, tu dřív, tu později, ale nastávaly zcela nevyhnutelně. Možná měly co do činění s velkou rodinou... všichni Weasleyovi měli sklony ztrácet nervy s mohutným akustickým doprovodem.

Vstoupila do důvěrně známé ložnice s úžasně lákavou teploučkou postelí. Byla sama dostatečně dlouho, aby zvládla všechny obvyklé úkony předcházející uložení do postele... připravila si oblečení na druhý den, včetně čistých ponožek a čistého spodního prádla, vyčistila si zuby a vykartáčovala vlasy, zkusila vyčičikat Křivonožku (bez úspěchu, zřejmě se zrovna pokoušel připomenout Paní Norrisové, kdo je tady pánem) a našla si knížku na čtení.

Samozřejmě ne knížku o dětech, těhotenství či něčem podobném. Uklidňující solidní mudlovskou učebnici chemie.

Když přišly Levandule s Parvati, četla si, což bylo jen dobře, neboť si jich mohla nevšímat, aniž by jí to bylo vyčítáno. Ani s jednou z nich si zrovna povídat nechtěla.

Špitaly si celou dobu, během níž se připravovaly ke spaní, tu a tam na ni kradmo pohlédly. Zdálo se, že Levandule konečně posbírala odvahu promluvit nahlas, když si s přehnanou lhostejností zaplétala vlasy.

„Ty... Hermiono..."

Hermiona sklopila knihu a lehce ji vyděsil škodolibý výraz na Levandulině tváři. Nikdy spolu tak úplně nevycházely, ale ani si mezi sebou nepěstovaly nijak vášnivou nenávist - s výjimkou ‚Případu Ronald'.

„Víš, kdo je otcem?"

Hermiona se prudce vymrštila do sedu a vytřeštila oči, knížka jí spadla. Levandule měla dostatek studu na to, aby zrudla, ale pohled neodvrátila.

„Samozřejmě, že sakra vím, kdo je otcem!" vyštěkla. „O otcovství nemám ani tu nejmenší pochybnost!"

„Tak kdo je to?" vyslýchala Parvati. „Ron s Harrym říkali, že oni ne, ale nechtěli říct, kdo jo."

„Ani jeden z nich otcem není, a ani nevědí, kdo jím je, protože jsem jim to neřekla," pronesla Hermiona upjatě. „Budu svobodná matka."

„Ty se nevdáš?" zakvákala Parvati a dívala se na Hermionu se stejným zděšením, jako kdyby ta oznámila, že hodlá začít pojídat k snídani živá koťata.

„Určitě se nebudu vdávat jenom proto, že jsem těhotná," odfrkla si Hermiona opovržlivě. „Nežijeme ve středověku." I když v Bradavicích to nebylo tak jisté.

„Ale..." Parvati se s tímto faktem evidentně nedokázala porovnat. „Ale co řekneš svým rodičům?"

„Jsou šťastní, že jsem se vůbec dožila věku, kdy mohu otěhotnět, vzhledem k válce a tomu všemu okolo, takže až složím OVCE, tak u nich budu bydlet až dokud si nenajdu práci," pokrčila Hermiona rameny. „Proč se ptáš? Co by řekli vaši?"

Teď pokrčila rameny zase Parvati. „Avada kedavra, nejspíš," odpověděla a neznělo to, že by žertovala.

„Jsou na to lektvary, mohla bys nějaký použít," řekla Levandule a koukala na Hermionu jako na úplného pitomce. „Vzhledem k tomu, že on se k tobě nehlásí, a ty musíš skládat zkoušky..."

Parvati zhrozeně zírala na Levanduli, která dle jejího mínění evidentně navrhovala něco přinejmenším obscénního. „To by nemohla!" vykřikla zděšeně. „Je to její dítě!"

„Nemohla, a tím je to vyřešeno," uzavřela Hermiona. „Nejsem zcela proti lektvarům jako přípustné možnosti konečného řešení -" teď zas obdržela ona od Parvati svůj osobní pohled ‚ty jsi ale hnusná zrůda' „- ale ne pro sebe. Dobrou noc, Levandule. Dobrou noc, Parvati." Odložila knížku na noční stolek, sfoukla svíčku a rozhodně se k nim otočila zády.

Usnula dřív, než si stihly začít znovu špitat.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus ji pozoroval po většinu večeře.

Sám si nebyl jistý, co vlastně očekával, ačkoli za nejpravděpodobnější možnost považoval, že ho Harry zakleje sotva vstoupí do dveří síně. Přinejmenším byl připravený na škaredé pohledy dívčiných přátel, které by vyjadřovaly, jakým to očistcem si prošla v jeho slizkých dlaních.

Místo toho vkráčeli do Velké síně obklopujíce ji jako rytíři z dávných časů: Ginny Weasleyová rázovala na špici krokem přímo vojenským, který naznačoval, že je odhodlaná se vrhnout na kohokoli, kdo by se jí pletl do cesty. Zamířili přímo k nebelvírskému stolu a nikdo z nich se na učitelský stůl ani nepodíval, s výjimkou zamávání Hagridovi.

Grangerová vypadala rozechvělá a bledší než obvykle. Během třídění seděla zcela tiše, jen šťouchla loktem do Weasleyho, když se pokusil zastrašovat zmijozelské prváky. A potom vzhlédla k němu - a on uhnul pohledem, nechtěl vypadat, že si svým prostým tichým chováním získala jeho respekt.

Jenže po chvíli zjistil, že se jeho pohled opět zatoulal k ní. Šťourala se v jídle a s moučníkem už si spíš hrála, než aby ho jedla. Že by se ke slovu přihlásily ony, tak zavádějícím pojmenováním obdařené, ‚ranní nevolnosti'? Pokud ho paměť neklamala, už by se jí měly týkat. Vypadala unaveně, postrádala své obvyklé jiskřivé nadšení pro nadcházející školní rok plný nových vzrušujících domácích úkolů.

Ulevilo se mu, když večeře skončila, a mohl následovat své zmijozely do chladných sklepení. Postrádal ta místa víc, než by kdy čekal. Cítil se v nich... no doma zrovna ne. Ale skrytý určitě.

„Profesore Snape?"

Kohokoli jiného by odehnal. Ale kvůli Dracovi se zastavil, otočil a shlédl na svého kmotřence. Draco byl hubenější a ještě bledší než obvykle, ale stál vzpřímeně a jeho oči se poprvé dívaly do kmotrových očí beze stopy strachu. Změna stran Dracovi prospěla, a to i když vezmeme do úvahy splasklý poloprázdný rukáv visící podél jeho levého boku. „Copak, Draco?"

Draco napřímil hlavu, koutky úst se mu škubly v křivém úsměvu. Podivný úsměv jeho tety Andromedy - tím jediným ji připomínal. „Vypadáš na sračky," řekl jemně. „Stejně jako já, samozřejmě, ale řekl bych, že tys toho v poslední době naspal víc."

„Příprava nového školního roku dle mého soudu s sebou přináší i probdělé noci," oplatil mu Severus úzký úsměv svým typickým minimalistickým způsobem. „Stále odmítáš protézu?"

Draco přikývl. „Byla to... oběť," řekl tiše a dotkl se svého levého předloktí tam, kde těsně pod loktem končilo. „Opravdu nízká cena za záchranu mé duše."

„Rozumím." Bylo to bláznivé a zavánělo to pověrčivostí, ale co jiného čekat od čistokrevných. „Bez ní nebudeš moci pokračovat ve studiu Lektvarů. Je ti to jasné."

„Ano, vím to." Draco vypadal... tak klidně. Téměř smířeně. Bylo to lehce rozčilující. „Budou mi chybět, určitě budou, ale budu žít. A víš, že Formule byly vždycky mým nejoblíbenějším předmětem? Ne, že bych to kdy přiznal, pochopitelně."

„Pochopitelně," přikývl Severus. Lucius neměl o Formulích vysokého mínění. „Měl bych se ti snažit prominout, že mě dáváš na milost a nemilost šílenství pánů Pottera a Weasleyho."

Draco se rozesmál. „Přišel jsi i o Grangerovou, že jo?!"

Severus by byl vytřeštil oči, kdyby ho dlouhá léta vyzvědačské činnosti neuchránila před podobnou nerozvážností. „Jak to myslíš?"

„Narazil jsem na ni ve vlaku. Vlastně mě skoro zašlápla ve snaze být první na toaletě. Ranní nevolnosti, říkala. Vzhledem k riziku na Lektvarech, hlavně pokud by někdo něco zvrznul, předpokládám, že tento předmět vynechá."

„Ano, tak by to bylo nejrozumnější," zamračil se Severus. Na bezpečnost by stejně měl být kladen mnohem větší důraz, pokud to je možné. „Nicméně profesorka McGonagallová mi nařídila dovolit jí během těhotenství sepisovat písemné práce, a až porodí, nechat ji uvařit všechny přípustné lektvary. Zjevně rozhodnutí obětovat jednu ze sedmi možných OVCí pro dobro zdraví dítěte je víc, než můžeme požadovat po ubohé slabé dívce."

Draco zavrtěl hlavou. „Pokud je ona dívka draze opečovávaným pokládkem McGonagallové, tak zřejmě ano." Vypadal, že nad tím rozmýšlí. „Ale alespoň si odvede svůj díl práce. Neočekává od tebe, že jí všechno promineš jen proto, že bude matkou."

A o to ať se raději ani nepokusí! A že se nepokusí - to věděl... Grangerová, přes všechny své ukázkové vady, nebyla líná. „Pravda. Třesu se při pomyšlení na speciální zacházení, kterého by se dožadoval Weasley, kdyby byl schopný otěhotnět."

 „Shodil bych ho ze schodů pro dobro celého kouzelnického společenstva," potřásl Draco hlavou a v nenadálém záchvatu citu se jemně dotkl ramene svého kmotra. „Vyspi se." Vzdaloval se, jeho bledé vlasy zářily v temnotě chodby a najednou byl pryč.

Ona to řekla Dracovi. Ze všech lidí zrovna jemu. A ten na její adresu neřekl ani jedinou urážku, což znamenalo, že na něho musela udělat poměrně dobrý dojem... a rozhodně ne tím, že ‚poskytla jsem tvému kolejnímu řediteli příjemnou chvilku', což by si jistě zasloužilo nějakou tu poznámečku.

Potter se na něho během večeře stěží podíval, takže ten také neví. A Minerva si byla zcela jistá, když zmiňovala, že slečna Grangerová odmítá zmínit jméno otce svého dítěte. No dobrá. Možná že tím nakonec projde relativně nedotčený... tento rok budou v kontaktu jen minimálně díky omezením v Lektvarech, a pak už tu ubohou otravnou dívčinu ani děcko nebude muset v životě vidět.

S přeci jen lehčí náladou zamířil do postele.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Hermiono! To tam hodláš být celé ráno?" zuřila Levandule.

Zlatá slova, pomyslela si Hermiona a znovu se jí obrátil žaludek. Měla dát na rady Molly Weasleyové a nachystat si k posteli sušenky. A sklenku vody.

„Hermiono, už je čas jít snídat," zavolala Parvati.

„Nemluv mi o snídani!" donutila se Hermiona říct mezi dvěma návaly zvracení. „Zmizte!"

„Hermiono, my musíme -"

„Musíte jít do jiné ložnice a použít tamní toaletu, přesně to musíte!" vyštěkla Hermiona. „Zítra si vezmu něco příhodného, takže se to už nebude opakovat, ale dnes už je pozdě, tak vystřelte!"

Pocuchané nervy byly určitě jednou z hlavních příčin. Ještě nikdy jí nebylo tak zle, toho rána se probudila s ošklivým, nevolnost vyvolávajícím pocitem blížící se katastrofy, který se jí usadil na žaludku jako závaží. Nevšímala si Parvatiina a Levandulina reptání, když odcházely. To mají za tu svou včerejší drzost.

„Hermiono?"

„Ginny? Co děláš v naší ložnici?" Zdálo se jí, že už to zvládne, tak si dovolila spláchnout a odsunout se od záchodové mísy k umyvadlu na rychlé vypláchnutí úst.

„Kontroluju tě. Parvati Patilová povídala, žes vydávala zvuky, jako kdyby ses snažila vyzvrátit všechno, co jsi kdy v životě snědla," pronesla Ginny přede dveřmi. „To jsou nervy nebo ranní nevolnosti?"

„Kousek od obojího. Jak to včera šlo ve společenské místnosti, když jsem odešla?" Hermiona usoudila, že už je dostatečně bezpečné si vyčistit zuby, a rovnou s tím začala.

„Včera? Normálka - divoké spekulace, přebíjení jedné smyšlenky druhou a všeobecná touha dozvědět se celý příběh - nebo alespoň nejvíc, co se dá. Pamatuješ, jak to vždycky bylo s Harrym? Tak něco na ten způsob, ale okořeněné sexem, takže o něco zajímavější." Ginny znala Hermionu natolik dobře, aby věděl, že ocení spíš upřímnost než milosrdné lži.

„Vyřiď Harrymu, ať si užívá, že není v centru pozornosti, dokud může," požádala Hermiona, když se opláchla. Alespoň že její soukromý očistec sejme část tíže všeobecného zájmu z Harryho. Všechno zlé je pro něco dobré.

„Kdybys potřebovala chvíli oddechu, tak rozhlásím, že jsem ho viděla nahého," nabídla jí potměšile se šklebící Ginny, když Hermiona otevřela dveře a vypotácela se z koupelny. „Věř mi, že pouhý náznak toho, že je po anatomické stránce normální, od tebe odvrátí pozornost veškerého dámského osazenstva."

Hermiona se chabě usmála. „Jo, to asi jo... díky, Ginny. Moc." Tíha na žaludku už zmizela a s ní i většina nutkání ke zvracení. „Mám dojem, že už bych mohla zvládnout snídani... kousek suché topinky, možná. Nebo ovoce. Prosimtě, dohlídni, že se ke mně nepřiblíží nikdo s dýňovou šťávou."

„Budu se snažit," pohladila jí Ginny rameno. „Vypadáš příšerně, úplně... vyblitě. Spalas dobře?"

„Skvěle... až na pár podivných snů," zavrtěla Hermiona hlavou. „Nebyly přímo špatné, jenom... divné. V jednom jsem měla děckoa někdo mi ho strojil, zatím co jsem k nim byla zády. Byl to vážně šok, když jsem se otočila a viděla, že to dítě má zelenou buřinku, úplně stejnou, jakou nosíval Popletal. A k ní Brumbálův hábit, jen si to představ, dokonce i s plnovousem. Pravým."

„To zní děsivě," otřásla se Ginny. „Pojď, vpravíme do tebe trochu slabého čaje a topinku."

„Čaj a topinka, to je lákavé," řekla Hermiona toužebně.

Pohledy a mumlání nabraly do rána na síle - novinky se zřejmě už roznesly. Pár lidí vypadalo šokovaných až zhnusených, jiní na ni hleděli s neskrývanými sympatiemi, ale většina byla prostě překvapená. Hermiona, s hlavou hrdě vztyčenou, si jich nevšímala a nechala se Ginny odvést k mnohem řidčeji obsazenému konci stolu - nejdále od vstupních dveří a nejblíže stolu hlavnímu.

Když si sedala, cítila pár černých očí propalujících se jí do šíje. Nevšímala si jich.

„Mám odnést dýňovou šťávu?" zeptal se Ron, natáhl se po džbánu a znepokojeně ji sledoval.

Hermiona zavětřila. „Celkem to jde... když se vaří, tak je to nesrovnatelně horší," dodala uvolněně. „Prostě ho jen nestrkej ke mně a bude to v pohodě." Natáhla se pro topinku. „Novinky se šíří rychle, co?"

„Harry i já proklejeme každého, kdo by byl na tebe hrubý," oznámil Ron a podmračeně se rozhlédl. „Nebo zbijeme. Dle tvého přání."

„Nemůžeš zbít nebo zaklít celou školu, Rone," umírňoval ho Harry unaveně. „Vím, že je to dost hrozné, Hermiono, ale ty se s tím srovnáš, určitě. A dříve, nebo později se to uklidní."

„V to doufám." Hermiona uždibovala z topinky spíš proto, že jí paní Weasleyová vysvětlovala, že zatížený žaludek snáší nevolnost lépe než prázdný, než že by na ni měla chuť. „Ale musím říct, že ten ‚svlékací' nápad mi připadá stále přitažlivější."

„To ne," řekl Harry rázně. „Miluju tě, Hermiono, ale ne." Načež zrudl, když mu došlo, co vlastně řekl.

„Och..." Hermioně se rozklepala bradička, naklonila se k němu a pevně ho objala. „Taky tě miluju," prohlásila a trochu popotáhla.

Ron se díval střídavě na ně a na Ginny. „Tobě to nevadí? To co právě řekl?" ptal se překvapeně.

„Samozřejmě že ne," protočila na něho Ginny oči. „Harry by taky nežárlil, kdybych řekla, že tě miluju. Hermiona je z rodiny."

„Jo, jasně," pokrčil Ron rameny a ponořil se znovu do své snídaně. „Hele, myslíte, že dostaneme v Obraně ňáký body navíc za porážku Voldemorta? Měli bychom."

„Co se dělo o prázdninách, to se nepočítá, Rone," poučila ho Hermiona, rychle si osušila oči a pustila Harryho, který vypadal napůl v rozpacích a napůl potěšeně. „A vůbec, být tebou, tak se bojím spíš Přeměňování, vy dva jste si ani trochu neprocvičovali."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Severus ji pozoroval, když vešla do Velké síně, samozřejmě pozdě, bledá a vyšťavená. Bylo to směšné; zda jí její neuvážené těhotenství znemožňuje snídat, ho zajímalo méně než málo, ale i tak si povšiml, že jedla pouze nenamazanou topinku a pila čaj do béžova naředěný mlékem.

Když se naklonila a objala Harryho Pottera, sklopil zrak ke své vlastní snídani a donutil se už nevzhlédnout.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

18.01.2013 21:12:45
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one