Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

8. Sedm částí, první s poslední stejný počátek mají

„Hermiono? Mohla bys pro mě něco udělat?"

„Zajisté," odpověděla automaticky a se zuřivou snahou narvat učebnici Věštění z čísel do své už přeplněné tašky usedla na schod vedle Harryho. „Co potřebuješ?"

„Tak pro začátek: odvykni si souhlasit předtím, než zjistíš, o co jde," ušklíbl se na ni a tu tašku jí vzal. „Tohle váží tunu, Hermiono..."

„Klidně si to ponesu sama."

„Ne, v pohodě," nadhodil si zavazadlo na volné rameno a zamrkal. „No, dnes odpoledne máme famfrpálový trénink a blíží se bouřka. Nevadilo by ti rozptylovat Rona, zatímco budu pryč? Mohla bys mu pomoct s úkoly a tak."

„Samozřejmě," mrkla na něho Hermiona. „Je to hodně špatné?"

„Všimla sis snad, že by šel s námi na Přeměňování?" připomněl Harry. „Kulhal už od dopolední hodiny Lektvarů. Obědval ve společenské místnosti a McGonagallová mu řekla, že si ho z Přeměňování prozkouší zítra odpoledne."

„Dám mu kopie svých zápisků," slíbila Hermiona. „Byl u madam Pomfreyové?"

„Dala mu lektvar na utišení bolesti, ale řekla, že víc s tím nenadělá," pokrčil Harry bezradně rameny. „Večer bude nabručený k nesnesení."

A byl.

Ron byl v Závěrečné bitvě, která se nakonec protáhla na celé dva dny těžkých bojů, vážně raněn - obě nohy a pánev mu zavalilo padající zdivo. Rány a zlomeniny byly samozřejmě zaléčeny, většinou ani nekulhal, pokud nebyl unavený... ale při změnách počasí k horšímu ho srůsty začaly pobolívat, a když se blížila pořádná bouře, tak se sotva belhal.

Jakmile zbytek famfrpálového týmu, doplněný o náhradní gólmanku, vypochodoval ze společenské místnosti, Ron se natáhl na pohovku a mračil se do okna. „Je dokonalé počasí k létání," brblal. „A už mi skoro nic není, když jsem si vzal lektvar. Normálně bych to zvládl."

„Spadl bys z koštěte," promluvila na něho Hermiona nanejvýš vlídně. „Skoro nic ti není, když máš nohy pohodlně natažené a podložené polštářky, ale kdybys byl venku v ledovém větru, tak bys ztuhnul během pár minut."

Ron se zachmuřil a vrhl se na čokoládovou žabku téměř pomstychtivě. „Ani na Přeměňování jsem nebyl. Budu na ně muset zítra odpoledne, pokud se počasí umoudří. Bude to jak za trest."

„Alespoňs na ně nemusel dneska odpoledne," zamračila se na něho Hermiona. Přitáhla si křeslo k pohovce, na které ležel, pevně rozhodnutá dělat mu společnost, ale z dřívějších zkušeností už věděla, že pokud se Ronova sebelítost nezarazila hned zkraje, držela se ho dlouhé hodiny. „Já chodila na všechny hodiny, i když jsem zvracela třikrát, čtyřikrát denně."

„Jo, ale..." rebeloval Ron, „to není totéž."

„Já vím, že ne," povzdechla si Hermiona a zavrtěla hlavou. „Víš co? Pomůžu ti s úkoly. Pokud budeš mít dost nadděláno, tak budeš moct zítra nebo pozítří vyrazit ven a případně si dát nějaký ten trénink navíc, co říkáš."

Pokusila se ho přemluvit k vypracování úkolu do Formulí, ale jeho nálada ještě poklesla - od odbojnosti k rozmrzelosti. „Ani nevím, proč jsem ještě v týmu," pohlédl opuštěně směrem k oknu, „Harrymu je jasné, že nemůžu hrát za špatného počasí. Měl by mě vyrazit a dát Bainesové místo brankáře nastálo. Je dobrá... a má pevné nervy."

„Samozřejmě, že tě Harry z týmu nevyhodí," uklidňovala ho Hermiona. Nabídla nebesům krátkou děkovnou modlitbu za to, že nakonec s Ronem neskončili jako pár. V roli kamarádky se s jeho stálou potřebou být chlácholen vypořádávala s přehledem. Jako přítelkyni by ji to rychle udolalo. „Když tě nezlobí nohy, tak na tebe nikdo nemá a ty to moc dobře víš."

„Jo, jenže lepší už to s nimi asi nebude," řekl Ron s povzdechem čirého zoufalství. „Zbytek týmu mě bude nenávidět, protože s nimi polovinu doby nejsem. A já se na ně vážně nemůžu zlobit. Vsadil bych se, že budou po Harrym chtít, aby mě vyrazil."

„Aby vyrazil z famfrpálového týmu válečného hrdinu proto, že ho zlobí zranění, která utržil v boji proti Voldemortovi při snaze zachránit kouzelnický svět? Nebuď labuť," odmítla Hermiona břitce. „A mezi námi... s tebou a Harrym je náš tým nadupaný jak ještě nikdy."

Ron pookřál. „Jo, jasně... na to jsem nepomyslel," pronesl s nepřehlédnutelně šťastnějším výrazem. „Hele, nechceš si zahrát šachy?"

Nechtěla, ale pořád lepší než poslouchat jeho nářky. „Jak chceš. Ale musíš mi slíbit, že se mi nebudeš posmívat, až vyhraješ."

„Copak se ti někdy posmívám?"

Byli v polovině druhé partie, když se vstupní portrét odsunul a otvorem prolezla Ginny. „Venku je příšerná zima," pronesla vesele. „Ale i tak to byl dobrý trénink. Harry si sice nad nováčky jako obvykle rval vlasy, ale podle mě si nemusí dělat starosti."

„Jistěže ne," odpověděl Ron s obdobným veselím, škodolibá radost z vítězství mu značně pozvedla náladu. „Máme letos skvělý tým, najmě za dobrého počasí."

„Zlatá slova," souhlasila Demelza, která vlezla dovnitř po Ginny. „Ale znáš ho, je starost sama."

„Jen co se týče famfrpálu," odsekla Hermiona. Trávit večer snahou potěšit Rona místo psaním domácích úkolů jí brnkalo na nervy. Na klidu jí také nepřidalo, že se jich všichni ve společenské místnosti očividně stranili, pravděpodobně netoužili být v doslechu, až si Ron začne znovu lítostivě stěžovat na nespravedlnost světa. „Cokoli jiného optimisticky odsouvá stranou se šťastnou vírou, že se to nějak vyřeší samo."

Chvíli bylo ticho. „No, to bylo asi dlouhé odpoledne," pronesla Ginny s běžným Weasleyovským nedostatkem taktu, zatímco vchodovým otvorem prolézali Coote s Peaksem a o čemsi vášnivě diskutovali. „Rone, jak se cítíš? Sejdeš dolů na večeři?"

„Jsem ještě trochu ztuhlý," poznamenal Ron, když se nadzvedl a následně zamrkal. „Ale madam Pomfreyová mě vybavila lektvarem na spaní, takže bych zítra měl být v pohodě. A McGonagallka říkala, že si sem nahoru můžu nechat něco přinést domácími skřítky."

Ginny se zahihňala. „Něco od všeho, jak tě tak znám," chytila zlehka polštář, který po ní Ron mrsknul. „Nojo, nojo... měla bych se jít převlíct, nezdržím se dlouho. Hermiono, nenech tu Harryho zapustit kořeny, co budu pryč." Hodila přes rameno pohled na černé vrabčí hnízdo, které se právě objevilo v dohledu.

Harry se s uštvaným výrazem protahoval otvorem za portrétem, když na něho Bainesová z chodby zavolala: „Hej, Harry! Tady je něco pro tebe!"

Ginny okamžitě změnila směr svého pohybu, zamířila ke vstupu místo ke schodišti. „Pokud jsou to další trenýrky od fanynky, tak je hodím rovnou do krbu," řekla podrážděně. „Někteří lidé jsou vážně..."

Ron se napřímil, vypadal zaujatě. „Další...? Hermiono, běž se podívat, o co jde."

„Tak jo," souhlasila Hermiona a vydala se za Ginny. Byla také docela zvědavá - Harry od svých obdivovatelek (a možná i obdivatelů) dostával čas od času opravdu podivné dárky. Lesklé růžové trenýrky byly k popukání, ale drobná soška nahého Harryho ve vyzývavé pozici vyřezaná z tuřínu, jak si stihla všimnout, než ‚to' Harry zabavil, už hraničila s nepříčetností.

„Rudá krabice se zlatou mašlí," vyhlásila vyčáhlá náhradní gólmanka a podala dar Harrymu. „Stejně jako ty minulé... čtyři? Nebo jich bylo pět?"

„Čtyři. Ta ještě předtím byla zlatá s červenou mašlí," ušklíbla se Ginny. „Velikostí to nevypadá na další tuřín."

Harry nabral temně nachovou barvu. „Hele, není třeba to otvírat rovnou..."

„Bláto! Špína!"

„Ó bóže..." zamumlala Nora Bainesová a zakryla si oči. „Ten tu chyběl..."

Argus Filch zjevně sledoval trasu blátivých stop vzhůru k věži a byl nanejvýš potěšený, že se mu ty blátošlapy podařilo lapit mimo bezpečí společenské místnosti. „Copak to tu děláte? Lelkujete po chodbách a... ha!" rychle chňapl po balíku v Harryho váhavých dlaních. „Zakázané zboží!"

„To není nic zakázaného, prostě jen další pitomý dáreček od fanynky," bránila Ginny stále červenějšího Harryho, který si zarytě prohlížel podlahu. „Stále se tu objevují."

„To říkáte vy," pronesl Filch nepřesvědčeně a otevřel krabici. Uvnitř byl smotek jakési látky v zářivé oranžové Kudleyských Kanonýrů. Filch se zachmuřil a dloubl do ní sukovitým prstem. „Uvnitř může být cokoli, může tam... tam být..."

Zachroptěl a upustil krabici. Oči se mu protočily v sloup a zřítil se na zem, kde se svíjel a drásal si hrdlo.

Buclatá dáma zavřeštěla hrůzou a přitiskla si ruce na hruď krytou růžovým saténem. Členové týmu začali nervózně pokřikovat, zatímco Harry postoupil vpřed k upuštěné krabici.

„Všichni ustupte! Ginny, zakryj tu bednu štítem a drž ho tam, je mi jedno jak," začal někdo ostatní komandovat. Hermioně došlo až po chvíli, že je to ona sama. „Bainesová, skoč mi pro tašku, je vedle Ronovy pohovky. Harry, ty jsi nejrychlejší... hneddoběhni pro profesora Snapea. Pan Filch byl otráven."

Harry na ni nejprve vytřeštil oči, pak se otočil a rychlostí blesku zmizel v chodbě, až za ním rudý hábit vlál. Ginny stála vedle krabice úplně bledá, Bainesová už zmizela. Hermiona poklekla vedle Filche, kterým začaly otřásat křeče. „Pane Filchi! Slyšíte mě?"

Buď neslyšel, nebo nebyl schopný dát najevo, že slyší. Vteřiny se vlekly jako hodiny, než se portrét Buclaté dámy znovu zhoupl, aby vypustil hejno zvědavých nebelvírů a s nimi díkybohu i Bainesovou, která nesla Hermioninu tašku vysoko zdviženou jako nějakou zástavu.

„Mám ji! Mám ji!"

Hermiona tašku drapla, trhnutím otevřela a začala ji překotně prohledávat. No tak, no tak... tady! Netrpělivě natrhla boční kapsičku ve snaze z ní rychle vydolovat cosi vzhledu drobné scvrklé fazole.

„Deane! Podrž ho!"

Dean k nim přiklekl a přitiskl Filche rameny k zemi, aby se nemohl odkulit. Hermiona mu rozpáčila zuby od sebe a poněkud pokousanými prsty zatlačila školníkovi bezoár co nejdál do krku. Filch polkl, zakuckal se... a zvláčněl, křeče ustaly.

Několikrát se uhodil hlavou o kamennou podlahu, dokud se Hermiona nepřisunula blíž a nevtáhla si jeho hlavu do svého klína. „Všechno bude v pořádku, pane Filchi," konejšila ho, zatímco se mu klížila víčka.

Rozhlédla se po shromážděném davu a rozkázala: „Coote! Seběhni na ošetřovnu za madam Pomfreyovou, řekni jí, co se stalo a že ho za ní co nejrychleji přineseme."

Coote vystřelil téměř stejnou rychlostí jako předtím Harry.

„Peakesi, najdi ředitelku," nakázala druhému odrážeči. Přikývl a beze slova zmizel - neběžel tak rychle jako Coote, ale tempo, které zvolil, bude jistě schopný udržet po celou cestu k ředitelně.

Filch cosi nezřetelně zamumlal a ona mu položila ruku na čelo s nadějí, že by ho to mohlo uklidnit. „Všechno je na dobré cestě, pane Filchi," snažila se o pokojný tón, „profesor Snape tu bude co nevidět. A ten už bude vědět, co dělat."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Když se dveře jeho kabinetu rozlétly, Severus sebou trhl překvapením a pocákal inkoustem esej jakéhosi prváka. Pohled na Pottera ve vstupním otvoru ho vymrštil ze židle. „Pottere, co si myslíte, že -"

„Profesore... pan Filch -" zasípal narušitel. Byl děsivě bledý a lapal po dechu snad víc, než kdyby uběhl maratón. „- byl otráven..."

Vztek si může počkat. Severus chňapl po stále připravené krabičce s protijedy a dvěma dlouhými rázy byl ve dveřích. „Kde?" vyštěkl.

„Nebelvírská věž... před Buclatou dámou," vyloudil Potter trochu vzduchu ze stále mocně se dmoucí hrudi. Copak sprintoval celou cestou z věže až sem? „Hermiona řekla, ať vás seženu..."

Severus už vybíhal po schodech, když mu to došlo. Hermiona pro něho poslala Pottera, který evidentně neváhal a celou cestu běžel. Zrudnutí tváře lze zfalšovat snadno, ale třaslavé sípání a nazelenalá zsinalost vyžadují jistý čas na přípravu. Netušil, že ona dívka má na neohroženého vůdce tria až takový vliv, že ho dokáže donutit nejen téměř se strhnout při hledání učitele, kterého si nejvíc ošklivil, ale navíc na dotyčného mluvit zdvořile. Tedy, sípat na něho zdvořile.

Než doběhl do Nebelvírské věže, už dávno sípal obdobným způsobem; za patami mu zůstával koridor rozehnaných studentíků. Dva, do kterých doslova vrazil, poslal informovat ředitelku a upozornit madam Pomfreyovou, aby se na ošetřovně přichystala na pacienta.

Nebo na tělo. Kolik minut už minulo? O jak rychle působící jed šlo?

Ještě než dorázoval na dohled portrétu Buclaté dámy, dolehl mu k uším šum úzkostných hlasů. Zamračil se a pokusil se donutit své nohy k rychlejšímu pohybu. Typičtí nebelvíři: stojí si okolo a povykují, místo aby se věnovali něčemu užitečnému...

„Přines mi židli," vznesl se z halasu pronikavý hlas. „Ano, židli, Demelzo, mazej pro ni." Samozřejmě Hermiona - vřeštěla jako obvykle. „A vy ostatní trochu ustupte." Pak její hlas pozbyl něco ze své ostrosti a další slova by Severus byl přeslechl, kdyby se okolní šum po jejích předchozích povelech trochu neutišil. „Pane Filchi? Slyšíte mě? Všechno bude v pořádku."

Severus se protlačil davem, který se začal zmateně rozestupovat, když se studenti ohlédli a střetli se s jeho tvrdým pohledem. Vprostřed chodby seděla na zemi Hermiona Grangerová s Filchovou hlavou uloženou na svém klíně a drobnou dlaní mu něžně uhlazovala šedé vlasy z čela. Filchovy vodnaté oči byly napůl zavřené, u úst měl pěnu, ale zdál se klidný.

„Co se stalo?" zeptal se Severus a poklekl na jedno koleno u školníkovy zašedlé tváře.

„Tohle," ukázala Hermiona na krabici plnou čehosi oranžového a Ginny Weasleyovou, která nad tím stála na stráži. „Bylo to nadepsáno Harryho jménem, ale pan Filch trval na tom, že si to pro všechny případy prohlédne. Jakmile se toho dotkl, zkolaboval."

Filch se pohnul a ona na něho tiše zabroukala a znovu mu položila dlaň na čelo. „Dala jsem mu bezoár, teď už je celkem klidný, ale..."

Střelil po ní překvapeným pohledem, nabral od Filchových úst vzorek namodralé pěny páchnoucí po shnilých třešních a jednu nepatrně se lesknoucí oranžovou nitku. „A vy jste u sebe čirou náhodou měla bezoár?"

„V tašce," mávla rukou k zavazadlu, které bylo obráceno vzhůru nohama zjevně v důsledku horečného prohledávání. „Mám u sebe vždycky kousek od té doby, co byl loni Ron otráven."

„Moudré rozhodnutí," zamumlal Severus při měření Filchova pulzu. Slabý, ale pravidelný. „Voděnka třpytivá - Aqua nitidus. Není z nejprudších jedů, ale otrava je velmi bolestivá." A nepatřila ani k nejobvyklejším, takže v příruční krabičce neměl protijed... Schoval připravené protijedy do kapsy, tady už k ničemu nebyly.

„Myslela jsem si to, podle toho zápachu a namodralé pěny," pronesla Hermiona zamyšleně a stále pokračovala v hlazení Filchova čela. Jeden drobný nebelvír... Robbins, tak se jmenoval... dorazil s požadovanou židlí. Hermiona tasila hůlku, párkrát jí poklepala za polohlasné deklamace zaříkadla, načež se pevné dřevo a kvalitní čalounění robusní židle přeskládalo ve stejně robusní čalouněná nosítka. „Tak. Profesore Snape, pomohl byste mi s ním, prosím?"

„Jistě," pozoroval ji, zatímco ukládali Filchovo bezvládné tělo na nosítka. Nakládala se školníkovým tělem s něhou, která ho překvapila stejně, jako její tiché chlácholení. Vždy měl dojem, že Filche všichni studenti bez rozdílu nenávidí, věčně rebelující nebelvírské trio bylo v projevech tohoto citu obzvláště horlivé. „Poslal jsem dva studenty informovat o situaci madam Pomfreyovou i ředitelku."

„Ano, já také," podotkla nepřítomně a překřížila Filchovi ruce na břiše, aby mu nevisely po stranách nosítek. „A Harryho za vámi, samozřejmě. Deane! Seamusi!" ukázala nesmlouvavě na nosítka a kluci pokorně přiskočili a zvedli školníka s jednou či dvěma tlumenými nadávkami.

„A neste ho opatrně," přikázala jim a vrhla na ně varovný pohled.

Severusovi dalo práci udržet svůj obvyklý lhostejně netečný výraz tváře. Věděl, že je Hermiona schopná konat rychle a rozhodně, pokud musí - za války si toho párkrát všiml. Ale tady ve škole, kde obvykle jen slepě následovala Pottera, ho to poněkud překvapilo. Ještě nikdy ji neviděl rozdávat povely. Možná už nebyla tou dívkou, kterou znával. Už jí skoro nabídl ruku, když se vyštrachal na nohy a ona se pokoušela o totéž, nohy zapletené do hábitu... ale vzpamatoval se zavčas a raději se otočil k Finneganovi a Thomasovi.

„Držte nosítka rovně a moc jím neházejte," nařídil úsečně. Civěli na něho. „Na ošetřovnu. Hned."

Pohnuli se vpřed, zatímco se Hermiona roztřeseně napřímila. „Někdo by vážně měl najít Paní Norrisovou," zašeptala, protočila oči a omdlela - aniž by ostatní byli varováni čímkoli jiným než lehkých zachvěním v jejím hlase.

„Hermiono!" nebyl si jistý, čí výkřik to zazněl... možná slečny Weasleyové... ale Severus byl tím, který ji zachytil, překvapený, jak málo vážila a jak lehce ji dokázal udržet.

„Před tím mě máma varovala," přistoupila slečna Weasleyová k jeho lokti, když se mírně sklonil, vsunul ruku pod Hermionina kolena a zvedl si ji do náruče. „Asi se moc rozčílila. Mamka říkala, že pokud se těhotná lekne, tak většinou omdlí..."

Severus se zamračil na bezvědomou dívku ve svých rukou. Těhotná. Jestlipak se mu někdy podaří prožít alespoň dvě minuty, než mu někdo znovu připomene její stav?

„Vezmu ji na ošetřovnu," odtušil nevrle. „Slečno Weasleyová, zůstaňte zde na stráži, dokud si tu věc nepřevezme k likvidaci některý z učitelů. Je to jasné?"

„Jasné, pane," vrátila se zpátky k nevkusné krabici a naposledy pohlédla ustaraně na Hermionu.

Severus si omdlelou urovnal pevněji v náruči a vyrazil za Finneganem a Thomasem... kteří se samozřejmě zastavili, jakmile zjistili, že za nimi nejde, a teď stáli v chodbě a tupě hleděli.

„Čekáte, až se ošetřovně uráčí dorazit za vámi, pánové?" jeho hlas na ně účinkoval okamžitě.

Po pouhé minutě chůze v patách nebelvírských tupohlavců se mu Hermiona v náruči zavrtěla. „Co se to..." zamumlala. Shlédl na ni, ve tváři měla výraz čirého zmatku. „Co se stalo?"

„Trpíte zřejmě krajní nesnášenlivostí k výparům," vypálil na ni s nadějí, že by jeho hlas mohl znít spíš rozčileně než ztrhaně. Po pár minutách nesení se mu už nezdála být tak lehká jako v první chvíli.

„Já jsem omdlela?" zrudla v rozpacích. „Milej zlatej... promiňte, pane profesore. To se mi ještě nikdy nestalo - abych prostě odpadla."

„Budeme-li věřit slečně Weasleyové, tak to není nic podivného... ve vaší delikátní situaci."

K jeho nelíčenému podivu si tiše zhnuseně odfrkla. „Taková pitomá a totálně nevýstižná fráze! Vsadila bych se, že ji vymyslel chlap. ‚Jiný stav'... jo, v tom budete po zbabraném pokusu o čínská prokletí... ale na mé situaci není naprosto nic delikátního, věřte mi."

„Jak myslíte," musel potlačovat pobavení, které se ho zmocňovalo nad jejím zjevným rozhořčením.

„To tedy myslím," trochu se ošila a jeho ruce ji okamžitě uchopily pevněji, aby mu nevypadla. Když na ni shlédl, zjistil, že vytřeštila oči. „Myslím, že chůzi už zvládnu," pronesla nejistým hlasem. „Děkuji vám."

Po jeden kratičký záblesk šílenství byl rozhodnutý ji dál nést. Vždyť nebyla až tak těžká a vůbec to nebylo... tak nepříjemné... když k němu vzhlížela tahle velká hnědá kukadla. Jenže pod zmíněnýma očima byla studentská uniforma - a moment nerozumu minul. Bez zbytečných cavyků ji postavil na nohy a pro jistotu ji ještě chvíli přidržoval za paži.

„Necítíte závrať nebo vám není slabo?"

„Ne, pane profesore." Byla ještě pobledlá, ale bez problému s ním srovnala krok, když následovali nosiče se školníkem. „Bude v pořádku? Trvalo to přinejmenším minutu, než jsem do něho ten bezoár dostala..."

„Měl by být, i když rekonvalescence se poněkud protáhne," shlédl na ni, nanovo překvapený jejím nefalšovaným zájmem. „Jak byste byla věděla, kdybyste byla řádně studovala."

„Já studovala řádně," ohradila se Hermiona. „Ale pan Filch není zrovna mladý a zdravý a také trpí chronickou bronchitidou..."

Ona si všimla školníkova stálého sípání a pokašlávání? „Bude v pořádku za obvyklou dobu. Nucený klid na lůžku mu jen pomůže."

Hermiona přikývla. „Pošlu Křivonožku najít Paní Norrisovou," řekla a nepřítomně si promnula ruce. „Je dobrý v hledání lidí i zvířat. Filchova kočka si bude dělat starosti, když ho nebude moct najít."

Náhle se zastavil a uchopil ji za útlé zápěstí. Ztuhla a vzhlížela k němu vykulenýma očima, když jí nadzdvihl ruku a opatrně ji otočil. Rudé nabíhající ranky napovídaly, že zuby se do jejího masa zakously více než jedenkrát, na mnoha místech se vytvářely nepěkné podlitiny.

„Pokousal vás, když jste mu nutila do úst bezoár?"

Začervenala se, vytáhla svou ruku z jeho sevření a stáhla si přes ni rukáv hábitu. „To nic není. Ani mi neprokousl kůži. Vidíte, už je mi úplně dobře, ani bych na tu ošetřovnu nemusela chodit..."

„Pravděpodobně nemusela. Jenže madam Pomfreyová by mi nikdy neodpustila, pokud bych selhal při vašem doručení k ní poté, co jste se mi tak dramaticky složila do náruče."

Znovu se rychle rozešel, v mysli se upnul k protijedům, které bude Filch potřebovat... některé z potřebných lektvarů má v zásobách, ale pár bude muset uvařit čerstvých. Jenže i při promýšlení tak závažného problému nebyl schopný vypudit z mysli dívku klusající mu po boku, ten její výraz, s nímž něžně pečovala o muže, který byl na celé škole bezkonkurenčně nejvíc nenáviděný, a to dokonce i když započítáme hrůzu nahánějícího Mistra lektvarů.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Takže. Někdo se už zase pokusil zabít Harryho."

„Vypadá to tak," přikývl Harry Ronovu strohému sdělení. „Vypadá to na týž MO, jaký používal loni Malfoy - otrávené dárky."

Ron nakrčil čelo. „Emo?"

„Em-ó, Rone. Modus operandi - způsob práce," vysvětlila Hermiona neklidně. S ostentativní lhostejností ke školnímu řádu se všichni čtyři nastěhovali na Harryho postel, aby probrali co dál, kolem sebe zatáhli závěsy vylepšené o zvuk tlumící zaklínadla. „A stejně jako loni máme problém, že... až příliš snadno můžeme podezírat nesprávnou osobu."

Pozn. překl.: Modus operandi (procedendi) - je latinská fráze znamenající chtěný či nechtěný typický styl a postup nějaké činnosti, práce. V negativním smyslu se například jedná o charakteristickou posloupnost činů kriminální činnosti. V kriminalistice napomáhá odhalení pachatelů na základě jejich typických vzorců chování, zvyků a vlastností. (zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Modus_operandi)

 „A taky, že ať už za tím stojí kdo chce, buď dotyční nejsou dost bystří, aby jim došlo, že se ten plán může zvrtnout, nebo je jim to jedno," zachmuřila se Ginny. „Jak moc je pravděpodobné, že přestanou, když teď neměli úspěch?"

„Moc ne," pohrávala si Hermiona nepřítomně s vlasy. „Voděnku třpytivou je téměř nemožné koupit - většina lidí dost zoufalých na to, aby si chtěli obstarat jed, volí preparáty s rychlejším účinkem nebo takové, které se špatně identifikují. Může být vstřebána kůží, samozřejmě, ale lze ji do těla dostat i jinými způsoby. Abych řekla pravdu, napadá mě jen jediný důvod, proč použít právě ji."

„A ten je...?" podíval se na ni Harry tázavě.

„Dokáže ji uvařit téměř každý, třeťáky počínaje, pokud sežene recept," řekla Hermiona bez obalu. „Příprava je rychlá a nepotřebuješ víc než standardní lektvarovou sadu."

„A sakra," odtušil Ron tiše. „Je zázrak, že ji na někoho z nás Malfoy nepoužil už dávno."

„Pochybuju, že by ji znal. Voděnka třpytivá je... sprostá. Podřadná," začala si nevědomě okusovat nehet. Madam Pomfreyová jí vyléčila kousance na prstech, ale měla je ještě trochu ztuhlé. „Dočetla jsem se o ní v jedné knize z knihovny...Učení o proradnosti lidu obecného. Byla celá o lektvarech a kletbách užívaných mezi ‚obyčejnými chudými' kouzelníky a čarodějkami v minulém století."

„Takže hledáme někoho, jehož rodina patřila v minulém století mezi spodinu, nebo někoho, kdo hodně čte. No, tak to máme skoro hotovo," pronesla Ginny ironicky. „V základě to může mít na svědomí kdokoli."

„Více méně," vytáhla si Hermiona poničený nehet z pusy a podívala se káravě na Harryho. „Nevypadáš, že by tě to moc sebralo."

Harry se na ni nečekaně uculil. „No, vždyť jsi to říkala sama," namítl vesele. „Celý život jsem měl alespoň jednoho nepřítele, který se mě snažil zabít. Nemít žádného mě vyvádělo z míry."

Ginny si s Hermionou vyměnila znepokojený pohled. Jim dvěma to uklidňující nepřišlo. Ani náhodou.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Nebýt Argusovy podezíravosti a perlivého intelektu Hermiony Grangerové, mohl být ten útok úspěšný," pronesla Minerva a držela se šálku s čajem jako záchranného lana. „Jak jen se to mohlo stát? Teď?"

Severus si odfrkl a všichni se k němu otočili. „Nevypadáš překvapeně," usoudila Hoochová ještě úsečněji než obvykle. „Tys něco takového čekal?"

„Všichni jsme měli něco takového čekat."

Severus zamrkal. K překvapení jeho i ostatních ta slova zazněla z úst Remuse Lupina, který se opíral o krbovou římsu, unavený a ošumělý jako obvykle, a krčil rameny. „Kdybychom válku prohráli, přestali bychom snad bojovat?"

„Nikdy!" prohlásila Minerva pevně. „Ale toto je -"

„Jiné? Samozřejmě, že to není jiné," napřímil se Lupin. „Většina vlkodlaků považuje Voldemortův pád za nejhorší katastrofu několika posledních století. Slíbil jim svobodu a teď budou znovu utlačováni. A jsem si jistý, že jsou i... úplní... lidé, kteří se cítí stejně."

„To jsou," zamračil se Severus. „Má kolej je rozdělená od té doby, co se studenti vrátili... jak už jsem ti, Minervo, nejednou říkal."

„Ano, ano, vím," přejela si neklidně rukou po přísně utaženém drdolu... vlasy jí začínaly prokvétat šedými prameny. „Je mi to líto, Severusi, měla bych se jim víc věnovat, ale..."

„Ale co s tím naděláme?" ozval se Lupin jemně. „Nemůžeme vyloučit dítě jen proto, že se jeho rodiče přidali ke špatné straně. Polovina mrtvých těl se ztratila, nebo byla znetvořená k nepoznání, a i Severus byl schopný vyjmenovat pouze smrtijedy samotné, ne už nižší přisluhovače a prosté sympatizanty..."

„Ani bych ti nedoporučoval se o to pokusit," pronesl Severus nesmlouvavě s nepokrytou hrozbou v hlase.

„Samozřejmě, že to bychom udělat nemohli," připojila se rozhodně Pomona Prýtová. „Jen kvůli možnosti, že by jeden ze studentů mohl možná někoho zabít..."

Severus si odfrkl. „Studenti se pokoušejí navzájem zabít už od dob založení školy," řekl krutě a potěšeně zaznamenal stín hanby v Lupinových očích. „Toto je pouze více do očí bijící... a zpolitizovaný... pokus."

„Severusi, takto ničemu nepomůžeš," odložila se Minerva brýle a promnula si kořen nosu. „Jak je Argusovi?"

„Zotavuje se. Ještě chvíli potrvá, než se bude moci vrátit ke svým povinnostem, bohužel - nedbale uvařená Voděnka třpytivá je ošidnou záležitostí pro zdraví kohokoli a v jeho věku..." pokrčil Severus rameny. „Připravil jsem všechny nezbytné lektvary, ale ani ty ho nevyléčí za den."

„Jsem ráda, že se uzdravuje," přiznala Minerva a zhluboka se nadechla. „Vyřiď mu prosím, ať si vezme tak dlouhé volno na zotavenou, jak jen bude potřeba. Vyzjistil jsi něco z toho šálu?"

„Jen že někdo zná Harryho Pottera natolik dobře, aby mu neunikly sympatie dotyčného k druhořadému famfrpálovému týmu. Jed mohl být uvařený kterýmkoli polovzdělancem."

„Báječné," zakroutila obličejem Pomona. „To nám po škole chodí polovzdělaný úkladný vrah... nebo možná polovzdělaný komplic a pachatelem je někdo úplně jiný."

„Víte, co se mi na mrzimorech líbí nejvíc?" zamumlala Hoochová temně. „Jejich schopnost vidět vše z té lepší stránky."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Co většinou děláš v těchhle případech?"

„Běhám okolo s protiléky v kapsách a napomínám je, ať jsou opatrní," odtušila Hermiona nevrle. „Jenže oni zásadně nikoho neposlouchají, Ginny, znáš je."

Po skončení oficiální spiklenecké schůzky se dívky stáhly do Hermioniny ložnice, aby probraly rozčilující tendenci kluků vrhat se po hlavě do nebezpečí.

„Ani tebe?" zeptala se Ginny ustaraně. „A já si vždycky myslela... Ron pořád vykládá, že ty jsi ta, která je nabádá k opatrnosti a přichází s těmi nejlepšími nápady a tak."

„A jestlipak Ron také vykládá, že někdy byli opatrní a těmi nejlepšími nápady se řídili?" rozčilovala se Hermiona a hledala své pletací potřeby. Pletení ji vždycky uklidňovalo a její zjitřené nervy po uklidnění přímo volaly.

„No... když o tom teď přemýšlím, tak ne," hryzla si Ginny úzkostně rty. „Co myslíš, že udělají?"

„Pokusí se toho traviče vylákat z úkrytu. Možná se budou zase snažit vplížit do zmijozelské společenské místnosti. Rozhodně budou zbytečně riskovat a potulovat se s Pobertovým plánkem v ruce jako vždycky," povzdechla si Hermiona a zkoumala drobný, trošku zkřivený čepeček, na kterém pracovala. Byl bledě zelený. Ne, že by to snad něco znamenalo.

„A doháje," Ginny se otočila na břicho a složila si bradu do dlaní. „Jak je zklidníme?"

„Pohrůžka nahlášení ředitelství koleje občas zabere. Ukrást a schovat Plánek i plášť by bylo asi jistější, pokud to zvládneme. Nikdy se mi nepovedlo vymyslet obstojnou výmluvu pro prohledávání Harryho kufru - ale pro tebe by to nemusel být takový problém."

„Něco vymyslím," ušklíbla se Ginny. „Alespoň jsme teď na ně dvě, ne? Mělo by být jednodušší uhlídat je oba naráz."

„Pravda," pookřála Hermiona. Přinejmenším nebude kluky hlídat sama samička. „Mohla bys na ně dohlížet při potulkách, zatímco já se je budu snažit krotit."

„A pokud by se dál chovali jako naprostí pitomci, tak jim promluvím do svědomí: ‚jak jen můžete takhle rozčilovat Hermionu v jejím stavu!', a tak," přikývla Ginny rozhodně. „Fajn. Takže teď... je budeme prostě sledovat," ušklíbla se. „Jaks je prosimtě udržela tak dlouho naživu?"

„Čirou silou vůle," prohlásila Hermiona temně. „A tím, že jsem za nimi pokaždé běžela jak pejsek, abych je mohla ochraňovat, kdyby se něco zvrtlo."

„To můžu zkusit taky," souhlasila Ginny. „A kdyby to nezabralo, tak jsem si jistá, že dokážu kdykoli odvést Harryho pozornost poněkud jiným směrem, tedy alespoň na chvíli."

„Už to nerozváděj, prosím, podrobnosti znát nepotřebuju!" Hermioně se konečně podařilo zjistit, kde to přestala, a začala znovu plést. „A co u vás doma? Tvá mamka mi sice před pár týdny psala, ale celý dopis byl jen o přípravách na děcko."

„Docela dobře, řekla bych. Fleur s Billem jsou spolu nechutně šťastní, alespoň podle mámy... dvojčata jsou stále dvojčaty... Charlie na jaře přijede... táta se pere s přívalem zakletých galoší..." pokrčila rameny. „Asi tak."

„Taková normální rodinka," nakrčila Hermiona zamyšleně čelo. „Nic dalšího?"

„Ne-e, to je všechno. Proč?"

„Jen se ptám."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

„Jak se ti daří, Argusi?" Severus se cítil poměrně trapně, že se snaží o nezávazné přátelské plkání, i když se jednalo o Filche, se kterým za vlastních studentských let obezřetně udržoval příměří a později se stali v podstatě spojenci. Severus si na starce vyčlenil chvilku času poté, co na ošetřovnu donesl čerstvou várku lektvarů, které školník několikrát denně užíval.

„Tihleti domácí skřítci jsou úplně k ničemu," reptal Filch. Byl stejně nedůtklivý jako vždy, ale, co se vzhledu týče, vypadal čistěji než obvykle - Poppy Pomfreyová své pacienty vždy nemilosrdně vydrhla, s čímž měl Severus nejednu osobní zkušenost.

„Slyšel jsem, že uklízejí dostatečně," pokračoval Filch, „jenže nerozdávají tresty ani nepouštějí hrůzu na ty špindíry studentské, co tu furt dělají svinčík."

„Sám jsem zajistil obchůzky navíc," řekl Severus a doufal, že tím školníka utěší. „Jenom samotný Mrzimor přišel tento týden o osmdesát bodů za potulky po večerce."

Snaha potěšit Filche byla zřejmě úspěšná - zakuckal se, šťastně přikývl, zapřel se do polštářů a začal drbat za ušima Paní Norrisovou, která se mu stočila na břiše a pozorně ho pozorovala. „Nebelvíři a mrzimoři jsou ti nejhorší. Havraspáři se většinou nikam neplíží a zmijozelské je těžké přistihnout."

„A tak by to mělo být," Severus prozkoumal lahvičky s lektvary na nočním stolku, zjišťoval, které jsou ještě téměř plné a které bude třeba brzy doplnit. „Potřebuješ něco?"

„Vrátit se k práci," povzdechl si Filch. „Nevěřím studentům ani co by se za nehet vešlo... mohli by podpálit školu, když na ně nedozírám."

Paní Norrisová náhle pozvedla hlavu a seskočila z Filchovy postele. Vypelichaný ocas nesla vysoko zdvižený, když odklusala za látkový paraván postavený kus od postele a zmizela z dohledu. Severus ji pozoroval s pozvednutým obočím. „Žil jsem v přesvědčení, že tě odmítá opustit."

„Jen se navečeří," usmál se Filch laskavě za kočkou. „Nesnáší domácí skřítky, od těch by si jídlo nikdy nevzala."

Závěsy se rozhrnuly, aby vpustily obrovského rezatého kocoura, který důstojně vkráčel dovnitř,  obdařil oba muže líným, poněkud přezíravým pohledem a vyskočil do nohou školníkovy postele. Usadil se tak zpříma, nakolik se to mohlo takové otylé chlupaté kouli podařit, a začal se tvářit, že vykonává důležitou strážní službu. Po krátké chvilce byl následován ostře mňoukající Paní Norrisovou a drobnou postavou ve studentském hábitu.

No jistě. Která jiná?

„Zdravím, pane Filchi," pronesla Hermiona Grangerová vesele.

Nesla misku jakési hnědavé rozňahňané hmoty čpící rybinou a starými játry. Severusovi se z té odpornosti dělalo na zvracení, ale Paní Norrisová o onu nechutnost jevila nebývalý zájem. Když Hermiona Grangerová položila misku na židli vedle školníkova lože, kočka hbitě přiskočila, zanořila dovnitř celý čumák a začala hlasitě vrnět. Teprve tehdy pozvedla Hermiona pohled a všimla si i jeho.

„Á! Ehm... zdravím, profesore Snape."

„Co tu děláte?" zeptal se jí Severus a okamžitě se zamračil. Důvod její návštěvy byl nanejvýš očividný. Jeho ve skutečnosti zajímalo, proč to všechno dělala.

„Krmím Paní Norrisovou," odpověděla a ohleduplně opomněla poukázat na stupiditu jeho dotazu. „Madam Pomfreyová si mi stěžovala, že kočka pana Filche samou starostí nežere, a tak jsem jí zkusila přinést trochu Křivonožkova krmení. Chutnalo jí, takže jí sem teď nosím večeře."

„Mudlovský žrádlo," vysvětlil Filch se zájmem sledující hodování Paní Norrisové. „Plné... čeho že to bylo?"

„Výživových doplňků," pronesla Hermiona hrdě. „Pro zdravou, vyváženou stravu. S nízkým obsahem soli, obohaceno vitamíny a rybím tukem pro zářivou srst. Křivonožka to miluje. Kouzelnickou variantu odmítá pozřít." Věnovala té obrovské oranžové věci usazené na konci Filchovy postele přesně týž sentimentální pohled, jakým školník hledíval na Paní Norrisovou.

„Její kožich vypadá líp," natáhl se Filch a něžně pohladil hubená šedá záda. „A chutná jí to, tohle mudlovský žrádlo."

„Pokud budete chtít, tak vám nějaké obstarám, až se uzdravíte," nabídla Hermiona a začala drbat za uchem oranžovou kouli. „Máma s tátou mi ho posílají pro Křivonožku a určitě jim nebude vadit poslat mi trochu navíc. Paní Norrisová ho nemusí dostávat při každém krmení, ale tak třikrát, čtyřikrát týdně v kombinaci s čerstvou rybou ji udrží v dobré kondici."

Severus pozoroval jejich přátelskou konverzaci s narůstajícím pocitem nepatřičnosti. Filch se studenty nikdy nevede normální rozhovory. A studenti samozřejmě nikdy nevedou normální rozhovory s Filchem, o Paní Norrisové už vůbec ne, natož aby se starali, aby ta kočka byla v ještě lepší formě pro nadhánění studentů. Ale zde jasně došlo k jakémusi stupni kamarádství skrze sdílenou lásku k inteligentním, leč nevzhledným domácím mazlíčkům.

„Chutná jí to, že jo, holčičce mojí," broukal Filch, zatímco Paní Norrisová vylizovala misku. „Že máš ráda tohle dobroučké žrádýlko."

Kočka zavrněla, ještě naposledy přejela jazýčkem po nádobce a skočila zpátky na postel. Křivonožka okamžitě seskočil dolů, evidentně přesvědčený, že teď je s hlídkou řada znovu na Paní Norrisové. Zbaven strážní služby, lísnul se k Hermionině noze a pak se vydal se zjevným zájmem očichávat Severusův hábit.

„Kšic," zasyčel Severus dolů na kocoura. Kocour pomalu vzhlédl, chvíli si ho prohlížel, pak si odfrkl na znamení, že někomu natolik nezajímavému už svou vzácnou pozornost rozhodně věnovat nebude, mávl na Severuse vyzývavě ocasem, otočil se a odkráčel se otírat o Hermioniny nohy.

„Je velmi inteligentní," pronesla Hermiona omluvně, „ale chvílemi se chová poměrně neuctivě."

„Zjevně," zamračil se. „Doprovodíte mě ven ke krátkému rozhovoru, slečno Grangerová? Jsem si jist, že pan Filch je již unavený."

„Samozřejmě," souhlasila. Filch na ně zavrčel cosi, co mohl být docela klidně i pozdrav na rozloučenou, a dál se věnoval své milované kočce. Hermiona mu krátce mávla a následovala Severuse z ohrazeného prostoru kolem lůžka, vypadala k zbláznění klidně s tím nevýslovně ošklivým kocourem motajícím se jí pod nohama a s oranžovými chlupy nachytanými po celé vrchní části uniformy.

Odvedl ji na druhý konec ošetřovny mimo Filchův doslech a zamračil se na ni. „Slečno Grangerová, mohu se vás dotázat, proč se tak nestydatě pokoušíte potlačovat své já ve společnosti Arguse Filche? Ujišťuji vás, že si tím nevysloužíte shovívavost pro sebe ani pro své přátele při případném budoucím dopadení pro noční potulku."

„Pan Filch byl otráven místo Harryho," vzhlédla k němu Hermiona vážně. „Jsme mu za to zavázáni... nechci, aby si musel dělat starosti o Paní Norrisovou. Netuším proč, ale zdá se mi, že na ní hrozně visí."

„A i kdyby. Poppy Pomfreyová může docela dobře to zvíře krmit, nebo mohou skřítci přinést žrádlo přímo panu Filchovi, aby si kočku nakrmil sám."

Filch kočky opravdu miloval... když mu ta minulá zemřela v požehnaném věku devatenácti let, rozdal tolik trestů za ‚veselou náladu', až si s ním musel Brumbál vážně promluvit... a Minerva McGonagallová si celé měsíce netroufla vystrčit fousky, aby ho znovu nerozlítostnila. Trvalo léta, než se odhodlal znovu si pořídit kočku, a Paní Norrisové bylo už téměř dvanáct let. Severus byl tudíž zcela nakloněn čemukoli, co tu ubohou kočku udrží naživu o něco déle... ale ne, když to něco pochází zrovna od Hermiony.

„Rozhodně se mu nenutím do dobrovolného otroctví, žádné násilí si nedělám," odtušila Hermiona kysele. „Každovečerní procházka do nemocničního křídla s miskou žrádla není tak velká oběť a jim oběma to pomůže. Doufám. S panem Filchem bývá občas těžká domluva, ale nyní je rozhodně méně hrubý."

Být ‚méně hrubý' ke studentovi bylo v případě Arguse Filche cosi na způsob nabídky důvěrného přátelství.

Severus nakrčil čelo. „Dobrá tedy, slečno Grangerová, pokud vás hraní na milosrdnou sestru ošetřovatelku tak těší, tak si v něm pokračujte."

Rázně prošel kolem ní, vděčný, že se vyvlékl z tohoto nanejvýše neužitečného rozhovoru. Hermiona byla prostě přílišná citlivka, v tom tkvěl celý problém. Neměla Filche nikterak ráda, pouze ukájela svou nebelvírskou potřebu konat dobré skutky.

A kdy vůbec začal o té žábě přemýšlet jako o Hermioně? Žádná Hermiona, slečna Grangerová! Slečna Grangerová. Musí si to zapamatovat.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Hermiono,

Tvůj dopis mě překvapil, ale nebylo to nepříjemné překvapení. Bude mi potěšením se s Tebou setkat; pokud Ti to bude vyhovovat, sejdeme se v salónku nad lokálem u Třech košťat, řekněme okolo druhé. Vím, že Ti nemusím zdůrazňovat, že jsou jistí lidé, na které v Prasinkách raději nenarazím.

Se vší úctou.... atd.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 14:18:30
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one