Vítejte! Jak vidíte, stránky jsou ve výstavbě. A asi ještě dlouho budou...

Zde publikované bylo vytvořeno čistě pro potěchu čtenářstva.

P9120094.JPG

9. Odpoledne v Prasinkách

Zbavit se v Prasinkách kluků nebyl až tak jednoduchý úkol.

S neutuchající oddaností ji následovali do lékárny, do knihkupectví a dokonce i do koutku vyhrazeného dětským oděvům v Oblečení pro potěšení, kde byl Ron zcela okouzlen oranžovými dupačkami se znakem Kanonýrů na hrudi. Hermiona byla nakonec donucena uchýlit se k drastickým opatřením.

„Nejsem vadná," vytrhla Ronovi oranžové dupačky a zhnuseně je odhodila. „Zvládnu si nakoupit i bez vašeho neustálého dohledu!"

Ron se na ni podíval dotčeně. „Ale -"

„Chci si nakoupit v klidu. Sama!" vyškubla Hermiona Harrymu z rukou batoh s knihami. „Jsem těhotná, nejsem nemocná. Setkáme se ve čtyři u Třech košťat, budete se muset do té doby zabavit nějak jinak než běháním za mnou jako tři... tři ovčáčtí psi!"

Harry se nadechl k protestům, ale Ginny ho předběhla. „Jak si přeješ, Hermiono," uklidňovala ji. „Jen si... všechno zařiď. My si zajdeme do Medového ráje a... tak," táhla kluky pryč a brblala cosi o hormonech a nutnosti nechat Hermionu, aby se uklidnila - až se Hermiona divila, jak hladce to prošlo.

Těhotenství mělo zjevně své výhody, které vyvažovaly to omdlévání a zvracení.

Opravdu si musela nakoupit, například nové školní hábity, které by lépe vyhovovaly jejím narůstajícím rozměrům. A také oblečení na všední dny, protože si byla docela jistá, že se bude muset ještě několikrát vydat na návštěvu do Doupěte.

Nicméně ve dvě hodiny se už plížila do salonku v patře Třech košťat. Zaťukala na dveře a hryzala se do rtu, zatímco čekala na odpověď.

Trvalo hodnou chvíli, než se dveře otevřely.

„Hermiono. Rád tě znovu vidím," přivítal ji s upjatou formálností, ale ustoupil, aby mohla projít do místnosti, a zavřel za ní tiše dveře.

„Taky tě ráda vidím, Percy," usmála se na něho. „Chyběls mi."

Percy Weasley nejistě přikývl a urovnal si prostě střižený hábit. „Máš se dobře?" zeptal se zdvořile.

„Přiměřeně," rozepjala si kabát a on jí ho galantně odebral z ramen léty naučeným pohybem. „Vzhledem k... nevím jestli se k tobě doneslo..."

„Vím, že jsi momentálně v očekávání," řekl a pověsil jí kabát. Jakmile měl ruce prázdné, najednou nevěděl, co s nimi. „Blahopřeji ti, Hermiono, musí to být... obtížné, skloubit očekávané mateřství se školním vzděláváním."

„Není to tak hrozné, jak to vypadá... ale do OVCí se to určitě ještě vyhrotí," usmála se klidně. „Cítím se hrozně nepřipravená. Vím, žes mi říkal, že na učení ke zkouškám není nikdy moc brzy, ať už jde o OVCE nebo NKÚ, ale s tím... vším, co se loni stalo, jsem neměla dost času na opakování."

„Samozřejmě," ošil se netrpělivě. „Jak... jsi daleko?"

„Sedmnáctý týden. Dítě se má narodit začátkem dubna, takže bych měla mít čas postavit se znovu na nohy a začít si opakovat na OVCE," shlédla si na břicho. Boule pod šaty nebyla příliš patrná, ale madam Pomfreyová ji varovala, že to během několika málo týdnů pomine. „Profesorka McGonagallová byla tak laskavá, že mi nabídla byt v křídle pro hosty na poslední týdny těhotenství a dobu, kdy už bude dítě na světě."

„To je velice... ohleduplné," pohlédl jí na bříško a vypadal ještě nejistěji než před tím. „Nemůžu si pomoct, ale... zajímalo by mě... jestli Ron... no... selhal ve svých povinnostech..."

Hermiona vybuchla poněkud pobouřeným smíchem. „Ne, Percy, nedělej si starosti. To dítě pochází z produkce na Weasleyovcích zcela nezávislé." Jemně si pohladila bříško, pak vzhlédla a přemýšlivě se na něho usmála. „Opravdu jsi mi chyběl," podotkla jemně.

Percy pohlédl bokem. „Kdo ti řekl, abys mě kontaktovala?" zeptal se ztuhle. „Matinka?"

„Nikdo," zavrtěla hlavou, když na ni podezřívavě pohlédl. „Opravdu nikdo. Nikdo ani neví, že jsem ti napsala." Vzhlédla k němu s nadějí ve tváři. „Bývali jsme přátelé, svým způsobem, a Bůh ví, že jsi jedinou osobou široko daleko, o níž vím, že bere zkoušky vážně."

Rozesmálo ho to. „Já... asi ano, asi jsem. Ron i... i Harry určitě nikdy vzdělání vážně nebrali," při zmínce Harryho jména znovu odvrátil pohled a do jeho hlasu se vloudil stín viny. „Úplně ti rozumím, že nechceš zahodit možnost složit OVCE i přes... nastalé okolnosti."

„Věděla jsem, že mi budeš rozumět," vztáhla k němu impulzivně ruce. „A nebuď pořád tak zaražený a pojď ke mně."

„Já..." zachvěl se, když ho objaly Hermioniny štíhlé paže. Pokusil se ji obejmout společensky neutrálním způsobem, ale Hermiona neváhala a obtočila mu ruce kolem pasu.

„Vůbec o sebe nedbáš," sdělila jeho hubenému rameni. „Jsi jako já, zabereš se do práce a zapomeneš na takové nedůležité podružnosti, jako je jídlo."

„Jsem hodně zaměstnaný," poplácal ji po zádech. „Převrat na Ministerstvu po... prostě jsme měli moc práce."

„Tomu věřím," uvolnila ho Hermiona z objetí, ale chytila ho za paži, když se chtěl odtáhnout. „Percy, klidně mi řekni, ať do toho nestrkám nos, pokud ti to přijde moc drzé, ale... co se stalo?"

Ztuhl, ale nebyl k ní natolik hrubý, aby si ruku z jejího sevření vytrhl. „Věřím, že už ti to Ron všechno řekl."

„Ron mi podal neuvěřitelně zkreslený výčet faktů, který osobně považuju spíš za klepy," odfrkla si přezíravě. „Chci vědět, co se stalo doopravdy."

Přikývl a Hermiona věděla, že se ledy pohnuly. Znala Percyho už léta. Jistě, byl tak trochu bídák... jako ostatně všichni Weasleyovi. Pokud by se někdy pořádal ‚Všebritský šampionát bídáků', vítěz by byl nepochybně rusovlasý - ať už Ron o profesoru Snapeovi prohlašoval cokoli. Jenže k rozkolu takovýchto měřítek by to nestačilo. A nabídka, že mu bude skutečně naslouchat, byla pro Percyho příliš lákavá, než aby jí dokázal odolat. „Dobrá. Tak... si sedneme? Dáš si čaj?"

„Jen slabý a hodně mléka," usedla na židli, kterou jí nabídl, a odhodila si neklidně vlasy přes ramena. Bude s nimi muset něco provést, poslední dobou se vymykaly zpod kontroly. „Silný čaj mi teď nedělá dobře na žaludek."

„Jasně," připravil čaj a nabídl jí sušenky, dobře známé pohyby ho, zdá se, poněkud uklidnily. „Začlo to... víš, že jsem vždycky zamýšlel pracovat pro Ministerstvo, a to doopravdy, ne jen... proplouvat všedními dny při nějaké jednoduché činnosti, která by mě zabavila."

Hermiona přikývla. „Mám stejný názor, znáš mě," souhlasila jemně. „Tedy, nemusím nutně jít na Ministerstvo, ale chci být co nejlepší ve všem, co budu dělat. Ukázat ostatním, co opravdu dovedu. Nebude to jednoduché, s děckem na krku, ale jsem k tomu pevně odhodlaná. Prostě jen budu muset pracovat ještě tvrději, to je celé."

„V této chvíli bych ti Ministerstvo ani nedoporučoval," odbočil Percy na chvíli od svého vlastního příběhu. „Najmě dokud bude děcko malé. Práce ve výzkumu by byla lepší... tak bys spíš mohla mít dítě na dosah. Nebo možná jít do učební v rámci věštění z čísel."

Hermiona kývla na souhlas. „Jsem ráda, že mi to schvaluješ... Přemýšlela jsem nad obojím a rozhodla se, že s Ministerstvem nechci mít nic společného ještě alespoň pět let."

„Fajn. Pečlivé plánování, to je základ," ulomil si Percy kousek sušenky a neklidně si ji rozdrobil na podšálek. „Víš, co se přihodilo panu Skrkovi... Nařídil mi zcela jednoznačně nedovolit nikomu zjistit, že je nemocný - a já si myslel, že vím proč. Byl to hrdý muž. Nechtěl, aby si kdokoli myslel, že na svou práci nestačí. Takže jsem ho kryl, jak jen jsem mohl."

Hermiona znovu přikývla. Znělo to rozumně, sama by pravděpodobně jednala stejně. Znala strach z toho, že ji někdo uvidí chybovat. „Vzhledem k okolnostem jsi dělal přesně to, co ti bylo nařízeno," promluvila měkce. „Neměl jsi žádnou možnost, jak bys zjistil, že je pod vlivem Imperia."

„Ne, neměl. Ale z toho, jak má rodina kritizuje moje rozhodnutí, by na to jeden nepřišel," pronesl Percy mrzutě. Pak si povzdechl a přejel si palcem po kořeni nosu. „Po tomhle debaklu jsem se bál, že skončím jako... že mě budou překládat z místa na místo, měsíce a roky. Věděl jsem, že se dokážu vypracovat, že na to mám, stačí jen dostat šanci. A pak konečně jedna přišla. Velká šance. Myslel jsem si..." umlkl s pohledem odvráceným.

Hermiona upila ze svého čaje a dovolila si pronést informovaný názor. „Myslel sis, že na tebe bude tvůj otec pyšný."

Percy po ní nejprve střelil pohledem a pak se rozesmál. Ostrým skřípavým smíchem bez náznaku pobavení. „Ano, předpokládám, že ano. Byl jsem blázen, vážně. Doufal jsem, že připojit se k němu na Ministerstvu bude přinejmenším stejně ceněné jako kletbolamačské zaměstnání u Gringottů nebo poflakování se s draky vprostřed ničeho. Ne tak pozérské, samozřejmě. Ale že to pořád bude něco znamenat." Potřásl hlavou. „Můj otec se rozhodl... nakonec docela správně... že ve mně Ministerstvo vidí jen užitečného špiona. Že se jim vůbec nejedná o mě, ale o mou rodinu a její společenské vazby."

„A to tě ranilo," doplnila a odfrkla si, když na ni znovu pohlédl překvapeně. „Ale Percy... to je jasné, že tě to ranilo! Chtěl jsi, aby na tebe byl pyšný a ne aby snižoval, čeho jsi dosáhl!" natáhla se a jemně mu stiskla ruku. „To by vytočilo kohokoliv. Říct ti něco takového byl vrchol bezohlednosti."

„Já... netuším, jak to všechno víš," řekl pomalu přiškrceným hlasem. „Ale... ano, předpokládám, že mě to ranilo. A rozzuřilo. Ponížit mě... potom, co jsem se tak snažil, a neocenit nic z toho, na čem jsem léta pracoval..." pohlédl do místního malého krbu. „Přesně tak to udělal a ty to víš," řekl hořce. „Potřebovali jsme peníze a on se nemohl odhodlat k tomu, aby projevil alespoň trochu snahy."

Hermiona přitakala a uklidnila se. Percy a jeho otec byli zcela rozdílní, nač přišel každý, kdo je viděl pět minut pohromadě. A ačkoli měla pana Weasleyho ráda, nikdy neporozuměla naprostému nedostatku tahu na branku, který vykazoval. Ona se nikdy nebude poflakovat na pozicích, které nemají budoucnost, ať už by ji ta práce bavila sebevíc, pokud by to znamenalo, že nebude mít na nové učebnice a řádné šatstvo pro své dítě.

„A když se začaly šířit řeči, že Ten-který-nesmí-být-jmenován povstal z mrtvých, a když Harry Potter vykřikoval, že ho viděl..." Percy si projel rukou své rudé kudrliny a podrážděně vydechl. „Já vím, že se ukázalo, že měl pravdu, ale... vypadalo to tak nemožně, Hermiono! Člověk, který vstane z mrtvých! Jó, věřil jsem, že Harry viděl něco, co ho vyděsilo, ale myslel jsem, že jen... no, jak to dělával Ron, že jen vyvádí, aby upoutal pozornost..."

„Tak se Harry nikdy nechová," podotkla klidně. „Ron ano, to vím sama nejlíp a neobviňuju tě, že sis to myslel, ale..."

„Ale mýlil jsem se. Teď už to vím," povzdechl si, odložil brýle a unaveně si protřel oči. „Bylo to tak... nepravděpodobné. A všichni ostatní z mé rodiny jen slepě jak ovce klusali za Brumbálem, který je přeci uchrání před všemi nástrahami." Ústa se mu zkřivila. „Vím, že jsem měl věřit tomu, co mi všichni říkali, ale Brumbál..."

Hermiona zamrkala. „Ty jsi nevěřil profesoru Brumbálovi?" zeptala se překvapeně. „Ale... proč?"

Percy s klapnutím položil šálek na talířek a oba kousky porcelánu odložil rozhodným pohybem na stolek vedle své židle. „A proč bych mu věřit měl?" dožadoval se. „Ale já nepopírám, že jsem těžil z jeho donebevolajícího protekcionismu, jenže to ještě není důvod, abych měl klapky na očích! Nebelvírský ředitel, nebelvírská kolej vždy pohodlně při ruce k plnění příkazů, nebelvírský primus, ředitel stále ochotný najít si záminku, aby své vlastní koleji přidal body navíc pokaždé, kdy se mu zachce - a jako koruna toho všeho Harry Potter, pro kterého nic není dost dobré! Samozřejmě, že jsem Brumbálovi nevěřil ani nos mezi očima, vždyť jeho soudnost byla beznadějně poznamenaná pokaždé, když se na scéně objevil jeho malý Princ z Nebelvíru!"

Hermiona na něho třeštila oči. „Ale..." zaprotestovala slabě. Byla připravená si poslechnout Percyho verzi událostí. Věřila, že měl dobrý důvod pro své konání, že se byl schopný obhájit přinejmenším sám před sebou. Ale tohle...

„Neříkej mi, že by vás nedokázal udržet bokem od té záležitosti s Kamenem mudrců, pokud by se jen trochu snažil," zahromoval Percy, vyskočil na nohy a začal neklidně přecházet. „Vy tři jste se k tomu šutru nikdy neměli ani přiblížit, ať už jste byli schopní zjistit cokoli... byli jste pouhá děcka! Prváci! A on vás klidně nechal riskovat... ó ano, slyšel jsem Rona s Harrym se o tom bavit. Že si Harry myslí, že ho chtěl Brumbál nechat čelit jeho osobnímu démonovi... v jedenácti! Malé bezradné jedenáctileté pískle! Kterému dělali společnost jen můj idiotský bratříček a nadaná, leč mudlorozená holka, která neměla ani tušení, co čekat!"

Hermiona na něho zírala, začínala se jí třást brada. „Ale... tak to nebylo, nevěděl, že..."

„A ještě vás podporoval!" nenechal se Percy vyrušit ani z řeči, ani z pobíhání okolo. „A dál nechával Harryho Pottera jednat na vlastní pěst... pokud byl Brumbál takovým velkým kouzelníkem, pokud byl v Bradavicích téměř vševědoucí, proč nezjistil, co se to děje s Ginny? Proč jí nepomohl? Proč to znovu nechal na Harrym a Ronovi... tys u toho dokonce ani nebyla!" otočil se, když došel ke zdi, a věnoval jí podivný napůl rozhněvaný a napůl laskavý pohled. „Kontroloval jsem tě vždycky, když jsem přišel za Penny. Bylo mi jasné, že se Ron nejspíš nebude obtěžovat."

„Děkuju," zašeptala Hermiona.

„Bylo mi potěšením. Vždycky jsem tě měl rád... rozuměla jsi důležitosti vzdělání. Bůh ví, že kdyby se o tebe Ron nezajímal, byla by z něho stejná hanba rodiny jako z dvojčat." Začal znovu přecházet, slova z něho přímo tryskala. Jak dlouho už chtěl tohle všechno někomu říct? „Harry byl tak zatraceně pyšný, když skolil baziliška. A Brumbál ho samozřejmě podporoval, to je mi jasné. Chválil ho, jak je statečný, nejspíš i jak je chytrý, jak pozvedl svoji kolej... A tak to šlo stále dál!

V třeťáku tebe i Rona prakticky předhodil mozkomorům a uprchlým trestancům a vlkodlakům a Merlin ví, čemu všemu ještě... Viděl jsem vás, když jste se vrátili. Ron měl zlomenou nohu, Harry se klepal jak ratlík a ty jsi byla v takovém šoku, žes byla bledší než sám Skorobezhlavý Nick. A on si na vás ještě mrkal, jaká jste to ‚ó chytrá děcka', a mě ani nedovolil zůstat u mého vlastního bratra! Poslal mě do postele jako toho posledního usmrkance!"

Vyrazil novým směrem a Hermiona vstala ze své židle, aby ho neztratila z očí. „A co teprve, když jste byli ve čtvrťáku! Mohl být mnohem obezřetnější, nechat Pohár třeba u sebe v kanceláři nebo někde jinde, kde by mohl být pod dohledem, ale né, on ho postaví na místo, kde se k němu může dostat naprosto kdokoli! A hlídat ho nechá Věkovou hranicí! A zatáhnul tebe i Rona na dno jezera - zaklínadla mohla kdykoli selhat, nebo se jezerní lidé mohli rozhodnout sehrát drobnou ‚nehodu', pokud by je závodníci rozčílili, bylo to tak nebezpečné..."

S temně rudou tváří se otočil a ukázal na Hermionu vyčítavě prstem. „Dej mi jeden dobrý důvod, jen jeden, proč bych měl věřit Albusi Brumbálovi! Proč bych jen na minutku měl věřit, že se nesnažil jen vlichotit Harrymu Potterovi a jeho pokřiveným představám o hrdinství!"

„Já..." zachvěl se znovu Hermioně spodní ret. Z téhle strany to nikdy nepromýšlela, ani jednou, a náhle se jí v mysli vynořila vzpomínka na profesora Snapea, kterak se jí ptal ‚Proto tedy ve svých pracích vědomě potlačujete vlastní kreativitu?'. Brala za bernou minci všechno, co jí říkali o moudrosti a úsudku profesora Brumbála, a nikdy ji ani nenapadlo o nich pochybovat, dokonce ani po tom, kdy byli Harry i ona sama ohroženi na životech. „Nemyslela jsem..."

Percy se pomalu zhluboka nadechl, pak si prudce oddechl a jeho zarudlé tváře pomalu bledly. „Promiň, že jsem na tebe křičel," zaprosil kajícně a nabídl jí kapesník. „Prosím tě, neplač. Já se nezlobím na tebe... bylas jen malá holka, čekalo se od tebe, že mu budeš věřit..."

Hermiona si osušila oči. „Já jen... že si všichni byli tak jistí, že nás zachrání," řekla tiše.

„Já ne," odfrkl si Percy. „A měl jsem pravdu, ne snad? Mohl jsem se mýlit v Tom-který-nesmí-být-jmenován, ale v Brumbálovi jsem se nemýlil. Vzal Harryho pod přísahu a pak ho vyšoupl do honu na Toho-který-nesmí-být-jmenován docela samotného, pokud pomineme tebe a Rona... a vůbec, podívej se na vás dva! Ani se nezajímal, co se s vámi stane, byli jste bez vší té speciální ochrany, kterou měl Harry!"

Hermiona nasucho polkla. „A... jak to všechno víš? Že vzal Harryho pod přísahu?"

Percy se nejistě ošil. „Pokud to musíš vědět, tak od Nymfadory Tonksové," zamumlal. „Ona ví o... mé složité rodinné situaci. Navykla si občas upustit nenápadně slovíčko, jak se všichni mají. Když bylo po všem, poslala mi sovu s ujištěním, že všichni přežili, a s trochou informací, co se vlastně stalo."

„Aha," fňukla Hermiona a znovu použila kapesník. „To bylo od ní moc milé."

„Ona je milá. Trochu cáklá, samozřejmě, ale to jsou všichni Blackovi," zavrtěl hlavou. „Víš už, proč jsem udělal, co jsem udělal?" zeptal se téměř prosebně. „Nevěřil jsem Brumbálovi, byl jsem rozzlobený na taťku, a tak... jsem to nevydržel a odešel jsem."

Hermiona přikývla. „A vrátit se nechceš."

„Připlazit se zpátky domů?" zamračil se a založil si ruce na hrudi. „Mám svou hrdost, Hermiono. Všichni mi to proklatě jasně vysvětlili, že jsou šťastní, že se mě zbavili... až na mámu." Ať už se snažil sebevíc, nedokázal svůj hlas zbavit veškerého rozhořčení, a když to Hermiona postřehla, zamračila se. Jaké to je, žít s vědomím, že tě nechce vlastní rodina?

„No, však já je taky nepotřebuju," navázal Percy, „a už vůbec se jich nehodlám doprošovat, aby mě přijali zpátky mezi sebe."

Hermiona popošla k němu a vtáhla ho znovu do náruče, tentokrát jí objetí opětoval mnohem nenuceněji. „Je mi to líto," řekla upřímně. „Doufala jsem... vlastně ani nevím, snad že budu schopná nějak pomoci. Ale nemůžu se na tebe zlobit, že se nechceš... ponižovat, když se oni tak snaží ti dokázat, že nejsi vítán."

„Nic se nestalo," poplácal ji něžně po zádech. „Takhle je to nakonec nejlepší. Nikdy jsem si s nimi moc nerozuměl... snad až na Ginny," dodal s nádechem touhy v hlase. „Jak ta se má?"

„Pečlivě dohlíží na každou minutku Harryho života," usmála se Hermiona. „A on to zbožňuje. Hodí se k němu... má dost zdravého rozumu za ně za oba."

Percy se poněkud odtáhl a překvapeně povytáhl obočí. „Hermiono Grangerová, co to slyším? Není to snad kritika Harryho Pottera? Od kdy se takto rouháš?"

Hermiona se rozesmála a pak nakrčila nos. „Percy, já Harryho miluju, opravdu. Byl pro mě jako bratr po celá léta a vrhla bych se za ním do ohně, kdyby bylo třeba. Ale iluze si o něm nedělám. Bývá nerozvážný, neumí to s lidmi a postrádá zdravý selský rozum - asi má místo něho v hlavě dobře ukrytou zásobu špatné nálady. Miluju ho, ale nejsem slepá k jeho chybám. A Ginny zrovna tak."

„No, to vysvětluje mnohé," povzdechl si Percy a pokrčil rameny. „A... děkuju ti, Hermiono. Děkuju, žes mi napsala a že sis mě vyposlechla, i když není nic, co bys mohla udělat s mou... rodinnou situací."

„Pokud by se našlo něco, co bych udělat mohla, neváhej mi dát vědět," připomněla Hermiona jemně. „Jsem tvá kamarádka, ať už se s nimi udobříš, nebo ne." Vrátila mu kapesník. „Ještě se vídáš s Penny?"

„Ano," pousmál se Percy drobným, ale opravdovým úsměvem. „My.. ehm... plánujem se vzít. Datum jsme ještě neurčili, ale minulý měsíc jsme se zasnoubili."

„Skvělé. Jsem tak ráda, že jste šťastní."

„Díky," schoval si kapesník do kapsy. „A... odpusť mi, Hermiono, že se ptám... vím, že je to soukromé, ale..." pohlédl na ni ustaraně a oči mu znovu sjely k jejímu bříšku. „Být sama na dítě... bude neskutečně náročné a navíc tě to společensky poznamená... není nějaká možnost přinutit otce, aby se zachoval, jak morálka žádá?"

„Nemyslím si. A ani... nemám pocit, že se chová nečestně. Má dobré důvody," kousla se do rtu. Percyho upřímnost a opravdový zájem o její osobu ji přiměly říct následující slova: „On se o mě nikdy... nezajímal. A já to věděla. Jenže jsem ho chtěla a po bitvě... no... Provedla jsem hloupost."

„Aha, chápu," přikývl Percy a krátce jí stiskl předloktí na výraz své podpory. „To mě mrzí, Hermiono. Určitě je to bolestivé. Můžu pro tebe něco udělat? Cokoli?"

Přinutila se ke slabému úsměvu. „Pozvat mě na svatbu," řekla a osušila si oči cípem rukávu. „Pokud budu muset, vyplížím se tajně z hradu. Setřást Rona s Ginny nakonec není až tak těžké."

„Pokusím se to zařídit," usmál se na ni a podal jí znovu svůj kapesník. „Na. Myslím, že ho potřebuješ víc než já."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Na halloweenské hostině byla nezvykle zamlklá. Severus se ji snažil nepozorovat a nedělat si těžkou hlavu z toho, že ji návštěva Prasinek tak unavila. Byla bledá a do veselého klábosení svých přátel se nezapojovala. Jestlipak si vůbec všimli, že ji něco trápí? Toho, jak si kouše spodní ret, systematicky ničí jídlo, místo aby ho jedla, a jak bubnuje prsty do desky stolu?

Odpoutal od ní své oči, zaměřil se na vlastní večeři a na půl ucha poslouchal rozhovor současné ředitelky nebelvírské koleje s její předchůdkyní.

„A je to vůbec vzhledem k okolnostem moudré vyšetřovat?" zeptala se Aurora polohlasem a na její obvykle klidné tváři se usadilo lehké zachmuření.

„Pravidla jsou pravidla," pronesla Minerva nesmlouvavě. Nenápadně na ni pohlédl... vypadala rozrušeně. „Žádnému studentovi nejsou dovoleny soukromé schůzky s kýmkoli, ani s jinými studenty, ani s cizími, a u Třech košťat či Prasečí hlavy už vůbec ne. Sešla se s někým v soukromém salónku, Rosmerta ze zásady nikdy nejmenuje, ale jednalo se rozhodně o osobu mužského pohlaví, která u nás nestuduje, a zůstali tam spolu déle než hodinu. Jako její kolejní ředitelka jsi povinna se s touto záležitostí řádně vypořádat... nemůžeš to nechat být, Auroro. Byl by to nebezpečný precedent, což tu trpět nebudu."

„No dobrá," povzdechla si Aurora. „Pozvu si ji po večeři k sobě do kabinetu a zeptám se jí, co tam dělala a proč. Nechci z ní mámit jeho jméno, pokud se setkala s otcem dítěte, ale popovídám si s ní o školním řádu a uložím jí nějaký přiměřený trest."

Hermiona Grangerová. Ta dívka se setkala u Tří košťat s nějakým chlápkem a strávila s ním víc než hodinu v soukromém salónku. Odstrčil talíř a třesoucí se rukou sáhl po sklence s vínem. Určitě ho obelhala, s pomocí těch obrovských hnědých očí a na odiv stavěné kajícnosti... s kolika jinými se ještě vídala?

Určitě to nebylo jeho. Asi by pro ni měl vymyslet nějaké vhodné potrestání za to, že se tak kurví.


oxoxoxoxoxoxoxoxo

Profesorka Sinistrová si upravila starý kabinet McGonagallové po svém. Odstranila plédy, staré knihy a většinu úřednického nepořádku, místnost byla nově potažena jemnými brokáty v černé, stříbrné a temněmodré barvě a vkusně doplněna prostým, leč účelným nábytkem. Byla to nyní elegantní komnata, ale příliš strohá na Hermionin vkus. Nicméně, nepociťovat nervozitu pramenící z nevědomosti, proč sem byla předvolána, byla by si Hermiona pohledu na novoty užila mnohem víc.

„Ehm... paní profesorko? Volala jste mě?"

Profesorka Sinistrová, která náhle vypadala celá nesvá, popadla kamenné těžítko ze svého stolu a začala si s ním neklidně hrát. „Paní ředitelka mě požádala, abych jako vaše kolejní ředitelka s vámi probrala jistou věc," pronesla překotně. „Obdržela upozornění od madam Rosmerty, hostinské u Třech košťat, že jste toto odpoledne strávila téměř dvě hodiny v soukromém pokoji ve společnosti pána, jehož madam Rosmerta nejmenovala. Jistě je vám známo, že studentům není dovoleno konat... schůzky soukromého rázu u Třech košťat. Ráda bych nyní slyšela vaše vysvětlení."

Hermiona zamrkala. „Nebyla jsem s nikým na pokoji," bránila se a nepatrně zrůžověla. „Tedy, ne v... chci říct, vždyť to byl jen salónek v patře!"

„I tak, ona místnost byla pronajata a dveře byly zamčeny. Z hlediska školního řádu je to jednoznačné," povzdechla si profesorka Sinistrová. „Nechci z vás mámit jméno onoho muže, pokud máte dobrý důvod ho -"

„Percy Weasley," vypálila Hermiona okamžitě.

Profesorka Sinistrová se zarazila. „Percy Weasley?"

Hermiona pevně přikývla. „Nevím, jestli jste obeznámena s tím, že byl před více než dvěma lety vyloučen ze své rodiny," začala vysvětlovat. „Jelikož jsme spolu on i já vždy vycházeli výtečně, dovolila jsem si zařídit schůzku v naději, že se mi ho povede přesvědčit, aby udělal tlustou čáru za minulostí. Setkali jsme se v soukromí, protože kdyby ho viděli Ron nebo Ginny Weasleyovi, jistě by se neudrželi a... byli by na něho přinejmenším hrubí."

„Aha," profesorka Sinistrová vypadala poněkud omráčeně. „To bylo... no, ne snad přímo moudré, ale jistě ohleduplné."

Hermiona si dovolila drobný úšklebek. Hermiona Grangerová a Percy Weasley - dvě uznávané nebelvírské kapacity dvou po sobě jdoucích generací. Pokud by si profesorka Sinistrová vůbec připustila myšlenku, že se tihle dva oddávali v salónku u madam Rosmerty čemukoli neřestnému, byla by měla zkaženější myšlení než samotná Levandule Brownová. Nicméně, rozesmát se nahlas by nebylo vhodné... profesorka byla ve funkci ředitelky koleje nová a Hermiona jí nechtěla podkopávat autoritu hned při první příležitosti, kdy si dotyčná někoho pozvala na kobereček.

„Bohužel jsem nebyla právě úspěšná," přiznala Hermiona smutně. „Je stále příliš rozzlobený a má pro to dost dobrých důvodů. Nabídka smíru bude muset zřejmě přijít z druhé strany."

„Chápu. O rodinném rozkolu jsem slyšela, ale neznám podrobnosti," odložila profesorka Sinistrová těžítko, zjevně vklouzla zpět do své obvyklé vyrovnanosti. „Nicméně, porušila jste školní řád, i když vaše důvody byly zcela přiměřené a čestné."

Hermiona přitakala. „Samozřejmě jsme se nesetkali v žádné z ložnic," promluvila vážně, „a ani jednoho z nás nenapadlo, že se omezení vztahuje i na salónek. Ale zcela rozumím tomu, že pravidlo je pravidlo, a omlouvám se."

„Samozřejmě, slečno Grangerová. Já vás chápu," naklonila hlavu profesorka Sinistrová. „Stále si však zasloužíte trest a odpykáte si ho u mě," usmála se náhle svým ospale pobaveným úsměvem. „Budete krutě a nemilosrdně přinucena pomoci mi oznámkovat práce prvních ročníků. Ujišťuji vás, že to bude bolestivé."

Hermiona zamrkala a rozesmála se. „To určitě bude!" odsouhlasila při vzpomínce na Harryho a Ronovy žalostné pokusy, kdy se v prvním ročníku snažili nakreslit planetární a hvězdné dráhy. „Ale budu poctěna, že vám budu moci asistovat. Děkuji vám, paní profesorko."

„Pak se tedy ke mně připojte na tomto místě zítra po večeři," kývla na ni profesorka Sinistrová spokojeně. „Věřím, že si pro své přátele dokážete vymyslet příhodnou omluvu."

„Pokusím se," kývla Hermiona a vstala. „Dobrou noc, paní profesorko, a ještě jednou děkuji."

„Dobrou noc, slečno Grangerová. Příjemné sny."

Hermiona vyklouzla z kabinetu a dovolila si vydechnout úlevou. Bude muset přijít na nějaké zdůvodnění, proč musí dva večery po sobě jít k profesorce Sinistrové... možná pohovor o plánech do budoucna, nebo snad snaha vymyslet studijní rozvrh na dobu, až bude dítě na světě. Něco bezpečného a převážně neškodného... co v ostatních nevyvolá podezření.

„Strhávám Nebelvíru deset bodů, slečno Grangerová," zaznělo vztekle. Otočila se doleva za hlasem a ke svému překvapení se střetla s upřeným pohledem profesora Snapea. „Za nelítostnou nestoudnost při porušování školního řádu."

Sevřela pěsti nad jeho donebevolající nespravedlností. Jak jen se to mohl dozvědět? „Já nejsem nestoudná!" ohradila se pobouřeně. „A říkal jste, že mi nebudete strhávat -"

Zarazila se a rychle se rozhlédla po zvědavě naslouchajících portrétech.

„Dokážu si domyslet, že byste byla raději, kdyby vaše denní aktivity nevcházely v obecnou známost," vyplivoval. „Až po vás, slečno Grangerová," pokynul rukou ke dveřím, za nimiž se skrývalo úzké schodiště vedoucí směrem k nebelvírské věži. Úzké, nepohodlné... ale bez všetečných portrétů, a pokud půjde Hermiona napřed, tak alespoň nebude muset k němu pro jednou vzhlížet, dokonce se na něho bude moci dívat pěkně spatra, když si stoupne o několik schodů výš.

Hermiona vyšla na šestý schod, otočila se, založila si ruce na prsou a pohlédla mu do očí. „Profesore Snape, nemám zdání, proč jste tak rozzlobený, ale -"

„Já nejsem rozzlobený," pronesl kousavě, zabouchl za nimi dveře a pevně k ní vzhlédl. „Jsem znechucený. Byla jste velmi přesvědčivá, když jste na konci prázdnin navštívila můj kabinet, slečno Grangerová, ale dovádění s nejmenovaným mužem v soukromí pokoje v patře hostince hned první den, kdy jste na chvíli opustila zdi tohoto ústavu, mi dává vážný důvod k pochybnostem o vašich vyjádřeních!"

„Já jsem s nikým nedováděla!" Hermioniny ruce sjely ze své vzdorné pozice, prsty se neklidně sevřely v pěsti. „Dala jsem si čaj s Percym Weasleym! A to je celé!"

To ho překvapilo a část onoho nevysvětlitelného hněvu opustila jeho tvář. „S Percym Weasleym?"

„Ano, s Percym Weasleym. Se kterým, a to vás můžu ujistit, jsem nikdy nedováděla, a pokud bych to snad někdy navrhla, tak by pravděpodobně padl hrůzou do mdlob," dlouze rozhořčeně vydechla a zapřemýšlela, jestli to byla tato směšná představa, co ho tak rozčílilo. „Nechtěl, aby ho zahlédli Ron s Ginny, tak jsme si dali čaj v salónku."

„Proč," dožadoval se a postoupil o schod či dva, aby byly jejich oči ve stejné úrovni. „Proč se scházet s Percym Weasleym?" ušklíbl se na ni. „Pokoušíte se snad uspořádat rodinný smír?"

Hermiona zrudla. „Vlastně ano. S Percym jsme mívali dobré vztahy, nesnáším pomyšlení, že zůstal sám," bránila se. „Nezabralo to, ale alespoň mi vysvětlil, co se stalo - z jeho úhlu pohledu."

Snape si odfrkl. „To se mu jistě náramně ulevilo," utrousil, ale mnoho jedu z jeho hlasu bylo pryč. „Percymu Weasleymu je jistě lépe bez té smečky štěbetajících sentimentálních pitomců pletoucích se mu pod nohy."

„Řekla bych, že máte pravdu," poznamenala a on se na ni překvapeně podíval. „Ne snad o tom, že by Weasleyovci byli štěbetající sentimentální pitomci, ale o Percym. Nikdy jsem netušila, jak... nepříjemně se cítil vedle své rodiny. Nikdy jim nerozuměl - a oni nikdy nerozuměli jemu."

„Ne, nerozuměli," souhlasil. Vypadal... poněkud vyvedený z míry a ona si nemohla pomoci, ale přemýšlela o tom, zda se mu to stává pokaždé, když s ním ona souhlasí namísto toho, aby na jeho zjevné provokace odpovídala rozhořčením. „Předpokládám, že by bylo ode mě naivní doufat, že jste se konečně poučila o vhodnosti nevměšování se do záležitostí druhých."

„Nekonečně naivní," usmála se na něho vesele a byla odměněna drobným nejistým zamračením. „Jenže jsem zjistila, že z Percyho strany se nikdo omluv nedočká." Její úsměv povadl, když se jí vybavily mladíkovy důvody. „Mám teď hodně námětů k přemýšlení."

„Opravdu?" pozvedlo se jedno obočí ironicky. „Nabídl vám své služby v revizi vašeho rozvrhu pro OVCE?"

„Ne," začala pomalu. „Řekl mi, proč nevěřil profesoru Brumbálovi. Byl velmi... přesvědčivý."

„Vskutku." Nebyla to otázka. Předchozí slepá zuřivost ho již opustila, hleděl teď na Hermionu nanejvýš pozorně. „Není podivné, začít zkoumat svou oddanost předchozímu řediteli měsíce po jeho smrti, slečno Grangerová?"

„Je," zamračila se a zamyšleně si hryzla spodní ret. „Víte, měl jste pravdu... Nepřemýšlím o věcech dostatečně. Věřím tomu, co mi řeknou, pokud mi to řekne někdo, komu si myslím, že bych měla věřit. Nikdy dřív mi ani nenapadlo o něm pochybovat."

„Pochybnosti se vždy vyplatí, slečno Grangerová," oznámil jí, v očích zájem a tvář pečlivě nevýraznou. „Najmě vůči někomu, kdo má moc vám rozkazovat a kontrolovat vás."

„Budu si to pamatovat," přikývla a nepřítomně se pohladila rukou po hábitu v místě rostoucího vzedmutí, které se už brzy změní v samostatnou osobu, plně na ní závislou. „Mívám zlé sny o té šachové partii, víte které," dodala tiše a podívala se mu do očí. „Nebála jsem se Ďáblova osidla, létajících klíčů, trola ani Chloupka - s tím vším jsem si uměla poradit. A logické hádanky mám dokonce ráda. Hádanka byla výzvou, které jsem rozuměla. Ale šachy mi nikdy nešly, ať už jsem se snažila jak chtěla. Ty oživlé šachové figury zůstávají jedním z mých nejhrůznějších zážitků. A profesor Brumbál nás nechal jít samotné a čelit jim."

„Těžko vás mohl nechat někam jít, slečno Grangerová," odtušil suše. „Pokud si dobře vzpomínám, byli jste nejednou upozorněni, že se máte vyvarovat té chodby, o Kameni mudrců nemluvě. Pokud byste byli informovali učitele -"

„Nemuseli by nám uvěřit," řekla a spatřila v jeho očích souhlas. „Harry si vždycky myslel, že profesor Brumbál... mu nechal jeho příležitost. Zkusit si, co dokáže. A vyšlo to - Kámen mudrců byl v bezpečí, profesor Quirrell po smrti a my získali další tři roky. Jenže já z toho mám do dneška zlé sny."

Chvíli ji pozoroval bez pohnutí a pak krátce přikývl. „To máme všichni, slečno Grangerová. Měla byste se vrátit do společenské místnosti." Aniž by počkal na odpověď, otevřel dveře za svými zády a vyšel z nich dlouhými kroky směrem k hale.

Nechtěla na něho volat, nicméně zjistila, že přesně to dělá. „Profesore Snape?"

Zastavil se a otočil, čímž ji přeci jen překvapil. Před rokem, či dvěma by ji prostě ignoroval. „Copak, slečno Grangerová?" zeptal se netrpělivě.

„Děkuju," řekla Hermiona a pečlivě vybírala následující slova s vědomím, že portréty naslouchají. „Konečně se vám podařilo natlouct mi do hlavy, že bych neměla... slepě věřit."

Přikývl a odkráčel bez jediného dalšího slova.

Hermiona odešla na druhou stranu, kde se zvědavě rozhlížela Buclatá dáma. „Bavlnka."

„Humf," otevřel se strážní portrét poté, co namalovaná nesouhlasně pohlédla na Hermionu. Zřejmě se stále nevyrovnala s existencí svobodných matek.

Hermiona prolezla otvorem, najednou se cítila hrozně unavená. A vůbec ji nepotěšilo, že jakmile byla ve společenské místnosti, byla odchycena Ronem a dotažena k ostatním. „Hermiono? Kdes byla? Co se stalo?"

„Profesorka Sinistrová si se mnou sjednala schůzku, abychom probraly mé plány, co budu dělat, až bude děcko na světě - sejdeme se znovu zítra po večeři." Seznámit je s tím, že jí profesor Snape sebral deset bodů, by je jen zbytečně rozčílilo, a to nechtěla. „Pořád se ještě cítí nejistě na místě ředitelky koleje, takže mám dojem, že se na mně chce trochu pocvičit."

Dostatečně rychle to spolkli a vrátili se k hovorům o domácích úkolech a Prasinkách. Hermiona se zapojila do konverzace, ale v pozadí její mysli nechtěla vyblednout představa upřeného pohledu páru černých očí a přikývnutí téměř uznalého.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Ona to udělala znovu! Vrhla se na jeho předsudky a pár slovy je srazila na lopatky.

Byl tak rozzuřený, když si myslel, že si sjednala milostnou schůzku hned při první příležitosti... rozzuřený jejím nevkusným chováním, ale hlavně svou bláhovou důvěřivostí, s níž uvěřil jejím slovům o otcovství dítěte. Pevně věřil, že nenajde jedinou výmluvu, kterou by mohla uvést ve svůj prospěch, ne tentokrát.

A pak se Hermiona pobouřeně podívá svýma jasnýma očima do jeho očí a on ani nepotřebuje použít Nitrozpyt... uražená nevinnost z ní sálala téměř hmatatelně. Naprosto se nebránila a v tom byla ta potíž, nedovolila mu o sobě pochybovat. Na čaj s Percym Weasleym. Ze všech těch pitomých, nevhodných, dobře míněných důvodů.

A když zkřížila ruce na prsou a hábit se jí přimknul těsněji k tělu... stalo se zjevným to, co volná studentská uniforma většinou skrývala. Vzhlédl k ní a uviděl nevelké vydutí pod černou vlněnou látkou, v tu chvíli ho to jen víc rozzuřilo. Jenže, když se ta představa vynořila v jeho mysli nyní, začaly se jeho emoce bouřit a vířit, až si nebyl vůbec jistý, co vlastně cítí.

Ale co vyhlásila o Brumbálovi, to ho naplnilo náhlou divokou pýchou. Konečně její prudce inteligentní mysl prolomila hranice, které si sama stanovila. Začala pochybovat, začala doopravdy myslet.

Severus zamrkal, když zjistil, že stojí přede dveřmi svého kabinetu. Vůbec netušil, jak se k nim dostal, tak byl ponořený do myšlenek na ni. Zachmuřil se, odsunul nepatřičné myšlení stranou a prošel dovnitř. Zajímat se o onu dívku byla jedna věc - zvlášť pokud uvážíme, že musí brát ohled na to děcko.

Ale nechat se zcela pohltit myšlenkami na ni, to už bylo něco jiného. To byla chyba. Musí být mnohem obezřetnější.

A musí si pamatovat, že i v myšlenkách ji musí nazývat slečnou Grangerovou, jinak se jednoho dne prořekne.

oxoxoxoxoxoxoxoxo

Hermioně bylo jasné, že je příliš pozdě, hned, jakmile uviděla Parvati s Levandulí odcházet k ložnicím. Většinou se jí povedlo být nahoře v posteli první... čímž se jí dařilo zredukovat nepříjemné poznámky na minimum.

Dala jim ještě půl hodiny a doufala, že budou stejně ohleduplné. Jenže tolik štěstí neměla... když vešla do ložnice, Parvati právě kartáčovala Levanduliny vlasy a obě si spolu špitaly. Hermiona se snažila zkrátit svůj večerní rituál na minimum, ale nezabralo to... jakmile se převlékla do nočního úboru, Levandule si ji dlouze kriticky prohlédla.

„Už to začíná být vidět," řekla s falešnou sladkostí v hlase. „Za pár týdnů už bude úplně zřejmé, že jsi těhotná a ne že jsi jen... však víš, nabrala pár kil navíc."

Hermiona stiskla zuby. „Ano, není to báječné?" namítla s podobou úrovní cukrovosti. „Hábit samozřejmě zakryje spoustu drobných hříšků, že jo! Nějaké to kilo navíc tu či támhle..." podívala se významně na Levanduliny boky.

Levandule jen tiše zírala. Parvati velice rozumně hupsla do postele a začala předstírat spánek, než se hádka rozhoří. „Takže... přišel mi dneska dopis od sestry," pronesla Levandule jakoby nic. „Růža teď pracuje na ministerstvu, víš."

„Ať si to Růža užije," odtušila Hermiona a připravovala si čisté prádlo na následující den. „A copak bylo v tom dopise, o němž soudíš, že mě tak zajímá?"

Levandule se pomalu začínala rozčilovat. „No, pracuje s dívkou jménem Cynthia. Cynthia Žemličková," o sladký tón se už ani nepokoušela. „A tahle Cynthia prý s Ronem... ehm... dělala jisté věci, když jste spolu ještě chodili. Samozřejmě mi jen psala, jak je ráda, že jsem to nebyla já, koho takhle podváděl."

Hermiona si odfrkla. „Cynthia byla jen jednou z mnoha," odtušila studeně. „Ron je zlatíčko, ale nedokáže udržet kalhoty zapnuté, ani kdyby mu to mělo zachránit život. Myslela jsem, že to víš."

„To jsem rozhodně nevěděla!" pohoršovala se Levandule a ukázala jednoznačně na Hermionino břicho. „Já nejsem ten typ, děkuju pěkně!"

„Vážně? Ty jsi s ním tak dlouho chodila a neužila sis toho jediného, v čem vyniká?" bylo to svým způsobem vtipné... sama by nikdy proti Ronovi nepoužila ani Cynthii, ani ty ostatní. Vždyť se to stalo ve chvíli, když byli ve stavu hádky před rozchodem, a on si nebyl jistý, jak na tom vlastně jsou; vždycky se přiznal prakticky okamžitě a celkem vzato se jednalo o velmi čestný a upřímný vztah. Jenže tu záležitost s Levandulí mu nikdy pořádně neodpustila. To bylo urážlivé a bolestivé. Pro Levanduli i pro Hermionu.

„Vždycky jsem věřila, že je nejlepší počkat si na toho, se kterým chci strávit zbytek života," uraženě pronesla Levandule a vlezla si do postele.

„To je pitomost," odtušila Hermiona, sedla si na postel a naklepala si polštáře. Zanedlouho bude potřebovat jeden pod bříško, aby se pořádně vyspala.

„Pitomost?"

Parvati se prudce posadila. „To není pitomost," přidala se vyčítavě. „Proč bys měla... to..." opožděně jí došlo, že není zrovna zdvořilé říkat takové věci těhotné dívce a pomalu umlkla.

„Když kupuju hůlku, tak si s ní nejdřív mávnu," nakrčila Hermiona přezíravě nos. „A s mužským je to totéž. Co kdybych zjistila až po svatbě, že je to s ním v posteli úplně k uzoufání?"

Parvati šokovaně vytřeštila oči, Levandule si podrážděně odfrkla, schovala si hlavu pod polštář a už si svých spolunocležnic dál nevšímala. Hermiona se docela bavila, i když se to asi brzy obrátí proti ní. Narážky na rozsáhlé zkušenosti jen podpoří klevety o Hermioně-couře, které nejspíš roztrušovala právě Levandule. A ani to nebyla pravda... půltucet nocí v Ronově společnosti a jedna jediná zkušenost se Severusem Snapem z ní jistě ještě nedělaly světačku. Matku z ní udělaly, to ano, ale světačku ne.

Od Levanduliny postele k ní doléhal nenávistný šepot. Nepochytila to celé, ale slovo ‚vdaná' bylo nepřeslechnutelné. Takže pravděpodobně nepěkný komentář na téma, že jistého stavu Hermiona nikdy nedosáhne. A jako sedmnáctiletá panna se zálibou v romantické literatuře byla Levandule samozřejmě na slovo vzatou odbornicí na partnerské vztahy mezi dospělými lidmi.

Hermiona si srovnala polštář a stočila se na bok. No a co, i kdyby se nevdala? V životě je spousta důležitějších věcí než parádní šatečky a vymetání luxusních večírků ve společnosti lidí, o které moc nestojíte - popřípadě kouzelnických sešlostí, které byly alespoň o něco důstojnějšími událostmi, což  jí reálně hrozilo, pokud dojde na svatbu Billa s Fleur. Hermiona se vlastně nikdy až tak moc vdávat nechtěla... pravděpodobně narozdíl od Levandule, která měla určitě plán vlastní svatby pečlivě vymyšlený už od svých šesti let.

Hermiona nežila v iluzi, že svatba je nutnou podmínkou k životu šťastnému až do smrti. A rozhodně neměla v úmyslu udělat něco tak pitomého jako pokusit se najít děcku náhradního otce. Znala několik žen, které se tak zachovaly a byly pro ni dosti odstrašujícími příklady. Pouhá touha po přítomnosti mužského vzoru v životě potomka nevedla k fungujícím vztahům. A vůbec, vždyť měla Harryho a Rona a všechny Weasleyovce... tohle děcko nebude mít nedostatek mužských vzorů. Možná se nebude vždy jednat o zářné vzory... třeba v případě dvojčat... ale i ti byli muži a měli rádi děti. Poslouží, i kdyby to nemělo být na dlouho. A Percy nebyl vůbec špatným příkladem uvážlivosti.

„Samozřejmě, kdybych byla vždycky tak morálně bezúhonná, uvědomělá a odpovědná, jak jsem těch posledních sedmnáct týdnů, tak bys nebyl na cestě," zašeptala a něžně si pohladila bříško. „Takže asi zase běžím s křížkem po funusu. Jenže já se z té zkušenosti poučím. Od teď už budu vždycky zodpovědná, morální a dospělá a budeš ve mně mít dobrý příklad. Jsem šťastná, že tě mám, i když jsem to nejprve moc nezvládala."

oxoxoxoxoxoxoxoxo

23.01.2013 10:14:57
Elza
Svět Harryho Pottera je majetkem J. K. Rowlingové, a i kdyby bylo něco mé, stejně nepíši za vidinou hmotného zisku. Při překladech vycházím ze všech podkladů dostupných v čestině, hlavně z díla pánů Medků, ale obdobně využívám všech krásných obratů, které jsem si byla schopná zapamatovat z kolektivního díla českých verzí potterovské FF. Příjemné počtení!
Vaše Elza
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one